Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Na Mladoboleslavsku a Mělnicku točí se tyto věci zase okolo p. posl. Dubického a p. sen. Vraného. V Hybernském paláci č. 20 je tak zvaný Billiardklub. Tam se schází několik pánů. To je agrární maffie, která vlastně provádí celkově pozemkovou reformu a která se postarala o to, aby právě příbuzní politických činitelů agrární buržoasie dostali co nejvíce zbytkových statků a celých dvorců. Nejlepším a nejklasičtějším dokladem toho je, že šéfem přídělového oddělení je dr Voženílek, který nemůže nalézti cestu na velkostatek vlastního tchána v Mešně. Pan Mašata a ostatní představitelé domovinářů, kteří vlastně dělají šikovatele agrární buržoasie, měli by právě na tuto okolnost ukázati a měli by tlačiti na to, aby pan dr Voženílek, který je velmi častým hostem na velkostatku svého tchána, našel také tam jednou cestu. Tedy pro tyto pány, pro tyto zbytkaře a pro ty, kterým dnes pozemkový úřad propouští ze záboru půdu, se vlastně dělá celní politika.

Říká se také mezi jiným, že celní politika a celní tarif se zvyšuje proto, aby prý se mohly zvýšiti také platy zemědělským dělníkům. Já myslím, že nikdo této frázi nebude věřiti, že by naši agrární představitelé, naše agrární buržoasie zaváděla celní tarif jen proto a z té jednoduché příčiny, aby mohla zvýšiti platy zemědělským dělníkům. Do jaké míry naši agrární představitelé konají vůči svým dělníkům svou povinnost, o tom by mohli mluviti celé knihy, paritní komise, okresní soudy, tajemníci zemědělských organisací atd. (Tak jest!) Toto thema, tuto kapitolu nelze vyčerpati v jedné knize anebo v nějakém přednesu, tuto kapitolu lze vyčerpati jedině v obrovské knize. To je obrovské martyrium, které dnes zemědělští dělníci pod tlakem těch, které agrární maffie dosadila na zbytkové statky, musejí prodělávati.

Zemědělská krise! Agitace agrární strany namlouvá malozemědělcům, že krisi tuto je možno odstraniti celním tarifem. Zamlčuje však úplně, co dokázal na příklad německý agrárník Pantz, že celé toto opatření nemá pro malého zemědělce vůbec žádný a pro prostředního zemědělce jen nepatrný význam. Jak tedy odpomoci této krisi? Kdyby představitelé agrární politiky skutečně chtěli odpomoci zemědělské krisi, pak by v prvé řadě museli se orientovati směrem k malozemědělcům, čili hospodářská politika této strany musela by se nésti směrem k malozemědělcům. Toho ovšem agrární buržoasie je daleka. Zemědělské krisi lze odpomoci předně zvýšením zemědělské produkce, zejména zvýšenou produkcí rostlinnou a živočišnou. V Československu na příklad na 100 osob činných v zemědělství připadá 86 ha, a vytěží se na nich 1064 q sklizně. V Německu na 100 osob činných připadá 176 ha a vytěží se na nich 3172 q. Tedy v porovnání k intensitě zemědělské činnosti u nás a v Německu máme ještě příliš mnoho dohánět. To znamená, že v tomto směru je možno zjednati nápravu a tak čeliti částečně zemědělské krisi na tomto poli. (Posl. Dubický: Ale máme také krisi odbytovou! - Posl. Bolen: Přivoděnou spekulaci, jak dokázal Mayer v Národohospodářském obzoru!) Tato krise odbytová byla celním opatřením a celní politikou ještě zvýšena. A poněvadž republika převzala 70% výrobní kapacity průmyslové výroby a pro tuto výrobní kapacitu máme pouze 13¹/₂ milionu obyvatel, a pro zbývající množství, řekněme 30 až 35 milionů, musíme hledati odbytiště v zahraničí, pak také přirozeně je třeba v tomto směru zařizovati politiku a hospodářství ve státě. Co však bude znamenati celní tarif? Celní tarif bude znamenati, že zahraniční státy budou se brániti této naší politice, že se k nám budou obraceti zády, že se zvýší průmyslová krise a následkem toho i nezaměstnanost u nás. To bude zase znamenati následkem cirkulace poměrů útěk z měst i z venkova. A pak agrární buržoasie může z filiálek a komisariátů Pozemkového úřadu udělati zahraniční filiálky a tam vystavovati hromadně pasy do ciziny. (Tak jest!) Za druhé systém daňový je potřebí úplně přebudovati a s ohledem na slabou poplatnost malozemědělců přebudovati jej úplně ze základů.

Na celostátním sjezdu závodních výborů v Praze bylo usneseno, aby všem malozemědělcům byly odepsány dlužné daně z minulého období a z minulých let. Takovou politiku dělají dělníci, takovou politiku při nejmenším by také měli dělati aspoň, když už to nedělá agrární buržoasie, ti lidé, kteří se tu prohlašují v republikánské straně za zástupce domovinářských domkářů a chalupníků. Daňová politika dnešní buržoasie, která se nese směrem k malozemědělcům, je politika toho druhu, že na př. zemědělskému dělníku Potužákovi ve Vel. Lipně vyměřila berní správa v Žatci z 20 arů deputátního políčka 1099 Kč daně z obratu. Jak si na př. počíná vůči horníkům, jsou zde doklady. Horníkům, kteří za týden vydělají 72 Kč, 84 Kč a 107 Kč, strhuje se 5 Kč, 3,50 a 3,20 Kč. Tito lidé týdně nevydělají ani tolik, ale berní správa strhuje i jim. (Hlas: Tedy je to protizákonné!) To je protizákonné. Víte, co řekl finanční komisař z Duchcova? "U mne tito dělníci musí býti potrestáni za to, že neprojevili dosti velkou ochotu platiti smluvená 3, po případě 5%." (Hlas: To by měl pan ministr financí ty chlapy zavřít!) Ano, kdyby to byla vláda dělníků a rolníků (Výkřiky.), okamžitě by se všichni tito lidé octli za mřížemi, ale poněvadž to není vláda dělníků a rolníků, je to vláda, řekněme... (Hlas: Keťasů!) keťasů, představitelů bank a pod., pak přirozeně tito lidé nemohou dělati politiku směrem k malozemědělcům, k uhlokopům, k dělníkům, nýbrž směrem k Agrární bance a bankám vůbec.

Co dále může zmírniti zemědělskou krisi a co může do jisté míry povznésti hospodářství malozemědělců, je toto: provésti úplnou revisi přídělů zbytkových statků, prováděti další intensivní zásah do parcelace. Stejně je potřebí provésti vnucené pachty velkostatkářům a veliký celostátní zákon pachtýřský, levné dlouhodobé a nevypověditelné úvěry, odstranění meziobchodu a pak hlavně pořízení strojových zařízení, využíti pokusných zkušeností u malých zemědělců. Co ví dnes malozemědělec, domkář a chalupník o strojených hnojivech, o pokusných stanicích atd.? Ministerstvo zemědělství, které je každoročně dotováno stamilionovými obnosy, používá těchto obnosů ve prospěch agrární buržoasie, statkářů a zbytkařů atd., nikoli však ve prospěch malozemědělců. A tu je svrchovaný čas. Kdyby právě buržoasie a vláda chtěla prováděti určitou malozemědělskou politiku, pak by ovšem musela pro malozemědělce dáti při nejmenším tentýž obnos, kolik dala na zkrachované banky, totiž 1¹/₂ miliardy korun. (Výkřiky posl. Bolena. - Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) Tato zemědělská krise mohla by býti z části řešena tímto směrem, že by tu musel býti uzákoněn fond takový, jako byl fond na sanaci zkrachovaných bank i pro tyto zemědělce, na podporu právě těchto námi naznačených věcí.

To jsou ovšem požadavky, které nemohou býti vybojovány na půdě tohoto parlamentu. To jsou požadavky, které mohou býti vybudovány a vybojovány tam, kde dnes bojují angličtí uhlokopové svůj zápas, (Potlesk komunistických poslanců.) v dílnách, v továrnách, na polích, v jednotné frontě dělníků a rolníků, tam je možno probojovati tyto veliké postuláty. A k tomuto boji a zápasu zveme všechny poctivé dělníky a malorolníky bez rozdílu stavu. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má pan posl. dr Nosek. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Posl. dr Nosek: Slavná sněmovno! Rozsáhlá debata, která u příležitosti projednávání celní a obchodní smlouvy s říší japonskou vztahuje se nyní k tomu velikému problému celní ochrany zemědělské, nasvědčuje, že jde o problém neobyčejně dalekosáhlý, který opravdu zaslouží, aby se všech stran byl přiměřeným způsobem osvětlen, poněvadž jen správné vyřízení této veliké věci může přivoditi jakés takés uspokojení. Po této stránce je jistě povinností všech činitelů veřejného života, aby jasným a žádnou pochybnost nepřipouštějícím způsobem vyjádřili své stanovisko. A tu připadá mi úkol, abych jménem lidové strany k tomuto dalekosáhlému problému učinil také určitá prohlášení.

Po této stránce musím především konstatovati, že přes různorodé složení lidové strany, která zaujímá v sobě nejen skupiny zemědělské a skupiny továrního dělnictva, nýbrž i skupiny gážistické, skupiny samostatně hospodařícího obyvatelstva atd. ve všech vrstvách společenských a každé hospodářské potence, v jejích kompetentních orgánech - ať to byl klub poslanecký nebo senátorský, nebo ve výkonných výborech jednotlivých našich územních složek - vždycky od počátku, kdy problém tento v našem státě se vyskytl, bylo jednotné, jasné a určité hledisko, že k těmto otázkám je možno zaujímati jen věcné stanovisko, že musíme si samozřejmě žádati, přáti si a dopomáhati ke stejnoměrné ochraně produkce zemědělské, právě tak jako produkce průmyslové. A zejména, co je důležito při této věci, že by bylo naprosto nesprávné a úplně pochybené - otázky zemědělské výroby a její celní ochrany posuzovati jako věc jednostranně stavovskou, jako věc, na které by mohli míti rozumný zájem jen jednotliví zemědělci, jako by tato důležitá otázka už vzhledem ke své vniterní povaze netýkala se stejným způsobem a stejně dalekosáhle všech ostatních vrstev celého národa.

Chtěl bych zde zdůrazniti, že by bylo možno považovati skoro za krátkozraké, kdyby snad otázka celní ochrany produkce zemědělské byla posuzována jako věc jen stavu rolnického.

Malinkou historickou reminiscenci chtěl bych uvésti, abych ukázal, jak jednostranná politika, ať byla prováděna ve kterémkoli věku a na kterémkoli místě, dříve nebo později přinášela sama sebou zárodek smrti pro celý hospodářský rozvoj i v ostatních odvětvích. Vzpomínám, jak velmi neuvážlivým způsobem brzy po objevení Ameriky vrhlo se Španělsko jednostranným způsobem jen na zámořský obchod, podporovalo jen výrobu řemeslnickou a průmyslovou, podporovalo zámořský obchod, úplně zanedbávajíc své domácí zemědělství. Je to pochopitelné, poněvadž ze zahraničí mohlo Španělsko dovážeti poměrně levněji, než domácí produkce zemědělská ve Španělsku mohla poskytnouti. Ale tolik zůstane nesmazatelným historickým faktem, že k tomu stačily dvě prohrané války a úpadek politický, které srazily Španělsko s jeho dominujícího postavení v zámořském světovém obchodu, a že ono pak se svým obchodem a průmyslem dívalo se na vyhladovělé extensivní zemědělství španělské, které se ukázalo absolutně neschopným uživiti zemi, která byla vyloučena z možnosti, opatřiti si z ciziny výživných prostředků. Takový historický fakt stačí, aby otevřel oči všem těm, kdož klidně, bez zaujatosti dovedou věc tu posuzovati.

Domnívám se - a ne sám, je to mínění všech mých klubovních přátel - že při každé takové příležitosti, jako je věc, o níž právě jednáme, je nutno také míti otevřené oči pro postavení jiných skupin v národě, které otázkami těmi mají se zabývati. Je nesporno, že u skupin socialistických v našem státě je dlouhá a dlouhá tradice, která vychovala mínění, že opravdu cla zemědělská a cla vůbec, jakožto složka nebo součinitel spotřebních daní, jsou vůbec se stanoviska sociální politiky zavržení hodná, a proto je neobyčejně těžko nalézti pochopení v tomto případě, kde by snad bylo potřebí hlásati stanovisko jiné. Je tomu ale již tak na světě, že nijakých absolutních vět pro toto stanoviti nelze. Můžeme konstatovati, že jsou zejména v cizině, která před podobnými otázkami stojí jako my, lidé starých socialistických tradic, lidé upřímní, poctiví, vnitřně zachovávaného socialistického smýšlení, kteří přece jen touto otázkou zabývají se velmi vážně a vyřizují ji ve smyslu kompromisu, ve smyslu jakési úpravy zemědělské výroby, a to z toho důvodu, že jim je úplně jasno, že otázka ta velmi úzce dotýká se zejména také dělnictva průmyslového. Jakmile je možno dospěti k tomuto přesvědčení a jakmile je možno k tomu najíti nějaký klíč, který by s tohoto stanoviska vyřešení celé věci napomáhal, pak zajisté překážky, které zavedení všech těch věcí v cestu se staví, nemohou býti tak příliš vážné.

Mám zde starou revui, již 32. ročník "Sozialistische Monatshefte", kde jeden ze starých pracovníků říšsko-německo-socialistických, Max Cohen, který teď již také patří k revisionistickému směru, na str. 220 toho čísla z dubna r. 1926, pojednávaje o této dalekosáhlé otázce celní ochrany, zejména také v říšsko-německé oblasti výroby zemědělské, upozorňuje na dalekosáhlost této otázky: podotýká asi tolik: "Dnes nelze ani dosti dobře si uvědomiti, jak velký význam má zrovna pro náš německý národ, abychom snažili se opatřit všeliké potřeby domácího svého obyvatelstva z naší domácí zemědělské produkce. Dovoz výživných prostředků z ciziny, které musíme platiti namnoze pouze úvěrem, dosáhl již takových rozměrů, že musíme pomýšleti na nápravu v té věci s takovou rychlostí, jak se to vůbec provésti dá. Neposkytneme-li svému zemědělství dostatečné ochrany, zůstaneme pokud se týká výživy pro naše obyvatelstvo odkázáni na cizinu.

Tyto výživné prostředky z ciziny musíme platiti výrobky říšskoněmeckého průmyslu, a poněvadž možnost odbytová je v naší době podstatně zúžena, nezbývá nám nic jiného, kdyžtě musíme nezbytné suroviny z ciziny dovážeti, abychom, prodávajíce do ciziny, prodávali jenom pod vlastními svými výrobními náklady, a je zřejmo, že tuto diferenci, která přichází k dobru cizině, musí platiti domácí náš konsum. Tato břemena, která zejména německý dělník musí platiti a nésti, zdá se mi, jsou namnoze větší nežli to možné zvýšení cen životních prostředků, když by byla zavedena celní ochrana výrobků zemědělských. Poskytneme-li celní ochranu svému zemědělství, může se sice státi, že budeme své chleboviny platiti o něco dráže, ale potom máme zase důvodnou naději, že poklesne k nám dovoz cizích obilnin, že nebudeme pak nuceni tak úsilovně hledati odbytiště pro své průmyslové výrobky, a tím způsobem získáme zase pevnější basi pro domácí svůj průmysl, který bude s to, aby dělníkovi svému po případě poskytl i zvýšené mzdy.

Okolnost, že dnes angličtí politikové rozvíjejí svojí činnost agitační a politickou, zejména také po té stránce, aby znovu vybudovali zemědělskou ochranu Velké Britanie a její produkce, a zejména že oni se také snaží, aby získali více plochy osevné pro opětné zvýšení produkce obilní, dává nám velmi mnoho látky k přemýšlení, dnes ještě více než dříve. Evropa a ostatní svět jsou dnes ve varu, který nám nemusí přinésti vždy jenom příjemné. My v Německu nemáme tak příznivého postavení, abychom bezstarostně mohli se dívati tváří v tvář otázkám svého zásobování, a musíme tedy především věnovati svoji péči zvýšení domácí produkce a to ve všech jejích odvětvích a toho, myslím, že nelze dosíci jinak než poskytnutím rozumně vyšetřené ochrany celní. A to zůstane potom nejbezpečnější základnou národní naší existence".

Je nesporno, že o vývodech, které tento sociální pracovník vyjádřil, dá se diskutovati také s různých hledisek, ale já cituji důvody jeho jenom proto, aby bylo jasno, že je možno o těchto věcech jednati i se stanoviska socialistického a že není nemožno, aby se dospělo konečně k řešení, které nemůže býti v moderním světě ovšem jiné než kompromisní. Při tom musím konstatovati - vraceje se ještě zpět v některých historických reminiscencích pokud se týká vyřešení celní otázky v našem státě a stranického stanoviska k tomu - že v těch chvílích, kdy jako kompromis z tehdejší koalice vycházela úprava celní ve formě t. zv. klouzavých cel, již tenkrát docela jasně a zřetelně jsme veřejnosti řekli, že není možno, aby věc, která v cizí praksi naprosto se neosvědčila, zůstala u nás trvale. Tím spíše musíme býti dnes ochotni k tomu, aby byl vybudován systém pevných zemědělských cel, zejména také z toho důvodu, že považujeme za správné, aby solidní obchod měl také solidní basi kalkulační, poněvadž posavadní hospodářství v našem státě nás naučilo, že bylo tím více nevítaných hospodářských zjevů, čím labilnější byla základna pro veškeré hospodářské počínání. Byly to zjevy velice nevítané, všelijaké spekulace, zejména v dobách, kdy neměli jsme pevné valuty, a viděli, že klouzavá cla právě vzhledem k tomu, že nebyla pevným činitelem, se kterým by bylo možno na trvalo počítati, velice účinným způsobem napomáhala také všelikým kalkulačním kouskům, kterých zrovna nemusí býti se strany solidních podnikatelů hospodářských používáno, a je jistě povinností státu, aby se snažil vytvořiti takové právní a hospodářské milieu, kde by zrovna elementy řádnější mohly vykonávati, co jim funkce hospodářské ukládají. Po té stránce také posuzována jsou nám hospodářská cla zárukou, že by bylo možno solidněji, lépe kalkulovati pro budoucnost a tudíž také pomocí těchto cel eliminovati nekalou konkurenci, která nejistoty hospodářské a právní snaží se využíti ve svůj jednostranný prospěch.

Pokud se týče toho konečného návrhu, který byl předložen jak v senátě, tak také v poslanecké sněmovně, nutno prohlásiti, že pro nás je to vítaným podnětem, aby příslušné parlamentní forum složitou, kombinovanou touto otázkou začalo se věcně zabývati, a je nesporno, že při troše dobré vůle je možno najíti určité, všem stranám vyhovující východisko. Je nesporno, že budeme si přáti, aby přiměřeným způsobem byla odstupňována celní ochrana oněch výrobků zemědělských, které se u nás při dnešním stavu konsumu a produkce nevyrábějí měrou dostatečnou, aby tyto předměty nebyly zatěžovány tak vysokým clem, aby za všech okolností dalo se již předem očekávati, že zavedení tohoto cla bude se museti projeviti také vzestupem cen v drobném prodeji. Naproti tomu u oněch artiklů zemědělské výroby, na příklad žita, ovsa a ječmene, kde nesporně tuzemská výroba stačí k uspokojení tuzemské potřeby a kde s toho stanoviska je velice žádoucí, abychom na export pomýšleli, není třeba báti se vydatnější ochrany celní, poněvadž nemáme potřebí, aby cizí produkty pronikaly na náš trh, může-li býti zásoben produkci domácí a poněvadž zde očekáváme především od zavedení zemědělských cel ani ne tak primérní zvýšení prodejních cen produktů, jako to, že odstraněna bude současně krise odbytová. To absurdum, že máme plné sýpky a že není možno v době cizího dovozu zásoby odprodati, že máme plné stáje jatečného dobytka a že se k nám při tom jatečný dobytek dováží z ciziny, tento zvláštní zjev, který by i cizího neinteresovaného pozorovatele musil upozorniti, že je zde něco zvláštního, stačí, abychom si řekli, že jsou zde jisté nezdravé, nesprávné poměry, že je zde také nutno přiložiti operativní nožík a hledati nápravu. Když upozorním, že rozpětí cenové u některých druhů obilí znamená oproti roku minulému 30, 35, 41%, u některých jiných výrobků jako máčený len dokonce až 72% průměrných únorových cen letošního roku oproti stejně vyšetřovaným cenám roku 1925, a když vidíme, že v prodeji drobném - ať se to týká obilí nebo masa - jsou to zcela nepatrná procenta, která v cenách indexových se nám ukazují, ačkoliv v praxi víme, že clo zůstane úplně stejné, pak z toho dedukuji, že toto rozpětí cenové, pokles cen a do miliard jdoucí úbytek příjmů zemědělského stavu musel kdesi zůstati, že zůstal jednoduše u zprostředkovatele, a že zde jest také nutno všimnouti si momentů, které spolupomáhají zdražovati konsum, aniž by z toho zemědělský producent měl jakýkoliv prospěch.

Po této stránce jest velmi nutno věnovati se důkladně sociálnímu momentu této otázky. Chtěl bych zde upozorniti, že i vyřešení té veliké otázky nebezpečí zdražení, které by se zde mohlo projeviti, protože cla zdražovací tendenci nesporně sama v sobě mají, jest potřebí věnovati také náležitý zřetel. Domnívám se, že bylo by lze otázku tu řešiti v souvislosti s revisí různých celních sazeb na výrobky průmyslové, poněvadž v těch případech, kdyby snad i muselo dojíti k zdražení některých chlebovin, nebylo by možno se stanoviska sociálního považovati za závadné, kdyby se na druhé straně podařilo úsporami průmyslových výrobků dosáhnouti zlevnění životních potřeb, aby se to navzájem vyrovnalo, protože nikdo rozumný, ať dělník, ať gážista, ať příslušník jakéhokoli svobodného povolání ve státě, nemůže míti zájmu na tom, aby určité předměty měly pevné ceny. Každému jistě záleží na tom, aby celková jeho životní úroveň zdražením toho neb onoho předmětu nebyla snížena, nýbrž aby zůstala na téže výši jako dnes, neboť, jestliže se podaří vhodnou politikou docíliti dostatečného zvýšení domácí produkce, nelze již nalézti žádného rozumného důvodu, brániti se proti opatření, které ke konečnému, všem společnému cíli může vésti.

Zde ovšem jest nutno všimnouti si některých zajímavých zjevů. Dovedeme chápati, že celá řada lidí odkázaná na poctivý výdělek svých rukou a tisíce lidí, zaměstnaných v průmyslu, musí se plným právem dnes lekati myšlenky třeba sebe menšího zdražení různých chlebovin a vůbec snížení životní míry. Poukáži na zjevy, které se stanoviska sociálního velmi volají po nápravě. Upozorním na zjevy, kde se práce omezuje a mzdy snižují. Nemohu přejíti bez upozornění, že se to děje v době kdy některé veliké průmyslové podniky vyplácejí ze svého podnikání dividendy, o kterých nelze říci, že by byly právě ve spravedlivém, občansky správném poměru ke kapitálu, který do podniku byl vložen. Zde stojíme u velikého momentu, který, zdá se mi - až na jednoho mluvčího - nebyl dosud dostatečným způsobem v této debatě podtržen, totiž ten veliký moment, že jsou to také mravní okolnosti, které spoluurčují konečný výsledek životní míry, a že nejsou to jen hospodářské poměry samy. Vyskytly se zejména po válce některé zjevy, ke kterým lidé sociálního cítění upírali svůj zrak, očekávajíce od nich, že budou snad nějakým takovým vývojovým stadiem, které bude znamenati určitou reakci proti velkokapitalistickým koncentračním formám poválečného podnikání. Upozorňuji na snahy, které vyskytují se v průmyslu, aby vytvořeny byly zvláštní koncentrační velkokapitalistické organisace někdy ve směru vodorovném, které různé podniky téhož stadia výroby slučují - na příklad přádelny nebo tkalcovny - aby navzájem eliminovaly konkurenci, aby se specialisovaly a tou specialisací aby dosáhly zlevnění výroby a tím pak lepší schopnosti konkurenční. To je všeobecně známý útvar kartelů nebo syndikátů. Ale zde je nutno všimnouti si právě s toho stanoviska morálního, na které jsem již upozornil, jedné nesmírně zajímavé věci. Je nesporno, že každý, kdo jen poněkud tou věcí se zabývá, nemůže upříti, že takový kartel skutečně v sobě chová sociální možnost korigovati různé nepříznivé zjevy velkokapitalismu. Nemusí se to týkati jen zúčastněného dělníka, týká se to namnoze také samého podnikatele, kapitálově slabšího, který v takovém kartelu může najíti určitý ochranný štít, určité ochranné přístřeší proti nebezpečí, které mu hrozí býti pohlcenu podniky kapitálově silnějšími. Když se zástupci takového kartelu sestoupí a smluví mezi sebou, že jednotlivé kartelované továrny budou vyráběti jen určité druhy zboží, že tímto způsobem zajistí tak svému dělnictvu konstantní zaměstnání, pak je nesporno, že v tomto útvaru, zdánlivě velkokapitalistickém, mohou se skrývati velmi vítané momenty sociální, a kdyby se také prakticky uskutečnily, mohli bychom v tomto útvaru spatřovati určitý náběh k přerodu celé současné soustavy hospodářské, mohli bychom v tom viděti určité první červánky novější doby.