Místopředseda Stivín (zvoní):
Slovo dále má pan posl. dr Czech.
Posl. dr Czech (německy): Slavná sněmovno!
Celá politická veřejnost této země
hledí s velkým napětím vstříc
dnešnímu dni. Pan ministr spravedlnosti dr Viškovský
prohlásil v poslední schůzi sněmovny
jménem vlády, že ona se nejen nevyhýbá
debatě o posledních událostech, nýbrž
že si jí dokonce přeje, aby mohla ukázati
celému světu prázdnost tohoto kverulantství,
které vedlo k demonstracím v Karlových Varech
a jinde. Nuže, dnešní schůze skutečně
přinesla očekávanou sensaci. Podle přání
koaličních kruhů měla se státi
tragedií německého národa, stala se
však fraškou koalice. (Souhlas na levici.) Není
to, slavná sněmovno, naše vina, nýbrž
jde to na účet vlády, jejíž prohlášení
pohybovalo se na úrovni, která učinila dnešní
parlamentní jednání nejsmutnější
kapitolou československého parlamentarismu. Schází
mi, slavná sněmovno, ovšem možnost zaujati
stanovisko k jednotlivým projevům pana ministra,
poněvadž se z největší části
ztratily v hluku oboustranných výkřiků.
Avšak nepotřebujeme toho litovati, poněvadž
aspoň ve své první části nezasluhují
vážné pozornosti. Jenom tolik chci říci
k projevům pana ministra vnitra: Jest dosti smutné,
že veškeré německé obyvatelstvo,
které bylo velice krutě postiženo posledním
vládním opatřením, činí
se z tak důležitého místa odpovědným,
nikoli snad za skutečné projevy německých
politiků, nýbrž za různé zprávy
policejní a špiclovské. Nuže, přenechme
klidně tyto zprávy různým československým
místům zahraniční propagandy k náležitému
použití a prokažme jim náležitou
úctu tím, že prostě přes ně
přejdeme bez povšimnutí.
A nyní k právnické části výkladů
pana ministra vnitra. Právnická část
výkladů pana ministra vnitra prostě přechází
základní otázky. Úmyslně přehlíží
formální stránku této otázky,
která podle našeho názoru je také rozhodnou
morální stránkou problému, a pod záminkou,
jako by s německé strany do dnešního
dne nebyl podniknut ani nejmenší pokus o vážné
a věcné zkoumání a stanovisko, vůbec
se neobírá rozhodnými námitkami německých
stran. Ostatně vrátíme se ještě
k jednotlivostem výkladu pana ministra vnitra příležitostně.
Především nutno s veškerou rozhodností
protestovati proti způsobu, jakým jednotliví
ministři, pokud v této debatě zde a v senátě
přišli ku slovu, jednali s oposicí. Již
panu dr Viškovskému se zlíbilo označiti
náš boj jako kverulantství V Rakousku, to musejí
mně potvrditi kolegové, kteří byli
činnými v rakouském parlamentu, byl by ministr,
který by se byl odvážil takovým způsobem
apostrofovati oposici, již v nejbližším
okamžiku smeten s politického a parlamentního
jeviště bouří rozhořčení
celé sněmovny. To ví pan ministr spravedlnosti
dr Viškovský, který sám byl členem
rakouského parlamentu a který se velmi činně
súčastnil české politiky, velmi dobře.
V této sněmovně mohl ve věci, která
vůbec nenáleží do působnosti
jeho oboru, obviniti celou německou parlamentní
delegaci z parlamentní tribuny za bouřlivého
potlesku české většiny z kverulantství,
z tak zvaného žalobnictví, a pánovitě
jednati s celou německou parlamentní delegací
hanebným způsobem, jak by si to nebyl dovolil ani
nejfeudálnější z tehdejších
rakouských ministrů. Slavná sněmovno!
Že se hned nezvedla celá oposice proti němu,
aby si to s ním vyřídila hned na místě,
za to jest co děkovati tomu, že jeho slova v hluku
prostě zanikla, a teprve dodatečně se stala
známými.
Jak rychle a důkladně jste se na české
straně přeměnili! Dovolte mi připomenouti
episodu z českých bojů v Rakouském
státě. Dne 21. ledna 1909 vydal tehdejší
správce ministerstva obchodu Mataja poštovní
výnos, kterého užil pan kol. dr Kramář
k interpelaci. Výnos tenkráte nařizoval,
že v obvodu pražského poštovního
ředitelství při korespondenci s těmi
zaměstnanci, kteří se nepodrobili odborné
zkoušce v německé řeči, jest
přípustno výjimečně užívati
také řeči české. Konstatuji:
prohlásil za přípustný jazyk český
a nikoliv za zakázaný. Toto jediné, malé
slovo "přípustno" mělo se státi
rakouskému parlamentu osudným. Čeští
poslanci spatřovali v tomto malém slovíčku
těžkou urážku a žádali od
vlády okamžitého odvolání. Marně
snažil se dr Mataja, bylo to ve schůzi 4. února
1909, upokojiti české poslance prohlášením,
že vytýkaný výraz není urážlivým.
Dostalo se mu nadávek jako "vědomý podvod,
darebáctví". Čeští poslanci
vystoupili proti ministerské lavici a počali na
ni dorážeti. V nejbližší schůzi
5. února 1909 bylo na české straně
začato s technickou obstrukcí. Poslanci Lisý,
Kalina a Fresl objevili se s píšťalkami, s bubny,
s činelami, s plechovými talíři a
prkny, tloukli tím na svá sedadla a dělali
takový ohlušující hluk, že nezbylo
nic jiného, než prohlásiti zasedání
parlamentu za skončené a poslati sněmovnu
domů. Malé slovíčko "přípustno",
pro něž se ministr Mataj a dokonce omluvil, postačilo
českým poslancům řekněme to
docela sousedsky - aby parlament rozehnali a na měsíce
ochromili a aby znemožnili v parlamentě jakoukoliv
práci produktivní, hospodářskou a
sociální.
A nyní budiž mi dovolena otázka. Co znamená
"přípustno", měřeno s pendrekovým
argumentem pana ministra Stříbrného,
ve srovnání s výtkou kverulantství
pana dr Viškovského? Táži se, neopravňovaly
by nás tyto výroky, abychom z nich vyvodili proti
většině nejostřejší důsledky,
jak to tenkráte v rakouském parlamentu, nebo při
změněných rolích zde na našem
místě udělali Čechové? A nyní
se tážeme sami sebe, co pana Viškovského
k takovým žalobám opravňovalo. Nový
finanční plán vládní, který
měl za následek další zdražení
živobytí obyvatelstva, vzbudil u pracujícího
obyvatelstva značné vzrušení. Prováděcí
nařízení k jazykovému zákonu
vzbudilo u nečeského obyvatelstva země, také
u velké části dělnictva, bouři
rozhořčení a rozpoutalo mocné protestní
hnutí, a nyní přichází pan
ministr spravedlnosti a chtěl by odbýti toto protestní
hnutí potupnou poznámkou kverulantství. Jak
krátkou paměť pro dějiny českého
národa, pro jeho dlouholeté boje, pro celou českou
politiku prozrazuje tento výrok pana ministra spravedlnosti!
Ve své knize "Z pohnutých dob" praví
Josef Penížek doslova: "Vnitřní
úřední řeč jest a zůstane
prvním, nejaktuelnějším a nejnutnějším
úkolem každé aktivní české
politiky. Jest point d'honneur a vzhledem
k němu není u českého národa
vůbec rozdílů."
Slavná sněmovno! Celý boj českého
národa v posledních desítiletích byl
vyplněn téměř zápasy o úřední
řeč a školu. Platil skoro výlučně
jazykovým nařízením, s kterými
různé rakouské vlády, jak se domnívaly,
chtěly uspokojiti požadavky jednotlivých národností,
které opět a opět proti sobě popichovaly.
Tento boj točil se v podstatě právě
okolo týchž otázek, které také
dnes ještě hýbají myslí a nyní
zase tak mocně vybičovaly vášně.
A nyní přichází ministr spravedlnosti
Viškovský, pronáší nad tímto
bojem kletbu a označuje jej za kverulantství. Stačí
jen vzíti do rukou řeči pana ministra spravedlnosti
z dřívější doby. Jsou vesměs
věnovány těm otázkám, které
pan ministr dr Viškovský dnes označuje
odmítavě za kverulantství. Ve svých
řečech za bývá se jazykovým
hospodářstvím v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku, mluví o anarchii v těchto
poměrech a stěžuje si, že jsou menšiny
pronásledovány; stěžuje si do hospodářského
a politického odstrkování Čechů,
do nespravedlnosti při jmenování soudců,
mluví o národní německé hydře,
která ničím nemůže býti
nasycena, vypravuje, že každou chvíli musí
míti starost, nepřijde-li zítra nové
porušení ústavy, nebo útok na jazyková
a ústavní práva českého národa.
Když zjistil, že se pro Čechy nevyplatilo a nevyplácí,
aby byli v rakouském státě loyální,
končí slovy: "Rakousko může a bude
založeno na rovnoprávnosti všech národů,
anebo Rakousko nebude existovati: Tertium non datur."
A nyní, slavná sněmovno, musíme si
dáti líbiti od dr Viškovského výtku
kverulantství, kde nic jiného nežádáme,
než rovnoprávnost pro všechny národy tohoto
státu. (Posl. dr Kramář: A co nemluvíte
o brněnské radnici?) Přijdu také
v řeči na radnici. Chci však hned panu dru
Kramáři oznámiti, že německá
sociálně demokratická strana byla na radnici
vždy jenom oposicí, že i německá
sociálně demokratická strana na brněnské
radnici nikdy pro rozpočet nehlasovala, že si tam
musela dáti líbiti, že pro toto jednání
jednoho krásného dne byl německý sociální
demokrat dr Czech z městské rady vyhozen,
tak jako byl vyhozen od Čechů na české
půdě z místopředsednictví.
A chtěl bych panu dr Kramářovi říci
při této příležitosti - on je
o tom přece velmi dobře informován - že
titíž Čechové, kteří se
na brněnské radnici tak velice cítili utlačovanými,
ujednali v roce 1906 s německou buržoasií vyrovnání,
kterým si proti dělnictvu zajistili volební
právo. Pan dr Kramář, který
je výtečným znalcem národnostních
poměrů, musí to věděti. (Posl.
dr Kramář: Kdy?) To bylo v roce 1906 při
pověstném moravském paktu, při němž
bylo německému a českému dělnictvu
vzato volební právo, když bylo dáno
do kurie Badeniho, na kterou si z devíti desetin činili
nárok měšťáci. S radnicí
to není tedy tak, jak si to pan dr Kramář
vymyslil. (Posl. Buřival: Pokud se pamatuji, dělali
jste německou nacionální politiku na německé
radnici!) Nemohu na nic jiného poukázati, než
na tyto skutečnosti: Slavná sněmovno! V německé
radnici bylo z 53 před nějakou dobou 5, pak 4 němečtí
sociální demokraté. Ti byli v oposici a my
vás zveme, abyste si dali poslati protokoly německé
radnice, abyste mohli nahlédnouti, v jakých směrech
se tam pohybovala politika. německé sociálně
demokratické strany.
A nyní zpět k naší věci. Ve své
řeči 4. března t. r. zvolal k nám
pan ministr spravedlnosti: Jestliže jazyková nařízení
vyřizujete demonstracemi na ulici, místo abyste
volili cestu diskuse, pak musíte počítati
s tím, že se proti takovému postupu zase postaví
moc a zbraň policie. Tedy pan ministr míní,
že bychom neměli demonstrovati, nýbrž
diskutovati. Táži se však, proč vláda,
která se právně zavázala, že
dříve s námi projedná osnovu jazykového
nařízení v ústavním výboru,
zabránila tomuto projednání vydavši
jazykové nařízení a porušivši
dané slovo? Ještě se k tomu vrátím.
To je to, co vládě vytýkáme. To je
to, co rozpoutalo naše hluboké rozhořčení,
náš hluboký hněv a co nás hnalo
na ulici. Nechci ušetřiti Čechům tohoto
konstatování. To, co si Čechové ve
starém Rakousku vybojovali a co potom bylo nejdůležitější
rekvisitou české politiky, to nyní pan ministr
spravedlnosti dr Viškovský odbyl pokrčením
nosu jako kverulantství. Pan ministr spravedlnosti se domnívá,
že místo demonstrací jsme měli diskutovati.
Táži se, kde a s kým? Když jsme svého
času žádali za svolání parlamentu,
abychom diskutovali, bylo nám to s české
strany odepřeno. Když jsme interpelací požadovali
naléhavé projednávání jazykového
nařízení, abychom o něm diskutovali,
odmítla nám to většina sněmovny,
strana pana ministra Viškovského, ba pan ministr
sám ve své funkci jako poslanec této sněmovny.
Když jsme, za tím účelem, aby se projednaly
případy v Karlových Varech, vyzvali pana
ministra vnitra, aby hned podal sněmovně zprávu,
byl tento návrh koalicí příkře
odmítnut, ačkoliv pan ministr vnitra byl při
hlasování v zasedací síni. Nyní
však, slavná sněmovno, radí nám
pan ministr, abychom přes to nedemonstrovali, nýbrž
diskutovali. Nuže, my v této sněmovně,
kde nám hrdlo rdousí drakonický jednací
řád, nemůžeme volně dýchati,
musíme se při každé příležitosti
buď dáti omezovati ve slově, anebo vážiti
slova na zlatých vážkách a dáti
si naše kvantum diskuse odměřovati. Musíme
klidně přihlížeti, jak na příklad
zde v tomto domě po měsíce, po týdny,
se čas promarňuje, a když jednou skutečně
koná se debata a našich 30 nebo 60 minut jest vyčerpáno,
musíme si dáti líbiti, že jsme odkazováni
prostě na pětiminutové poznámky. Nyní
měli bychom se dáti také ještě
vysmáti pozváním k t. zv. diskusi, jak se
o to pokusil pan ministr spravedlnosti. Jeden český
poslanec mluvil kdysi ve starém Rakousku 17. ledna 1914
o rakouském jednacím řádě a
pravil: "Máme tištěný odhlasovaný
řád, a vedle tohoto řádu existuje
ještě druhý, to jest ten, kterého se
používá proti stranám, které
nejsou příjemny většině a jmenovitě
dočasné většině. To jest jednací
řád libovůle, to jest jednací řád,
který se zakládá na t. zv. zásadě
většinové. Mohlo by se mi říci"
- mínil onen poslanec - "že většina
sněmovny má vždy býti vyjádřena
také v jednacím řádě. To však
jest veliký, to jest osudný omyl. Neboť kdyby
se vládlo jenom podle zásady majority. kdyby měla
rozhodovati jenom usnesení většiny, pak vůbec
nepotřebujeme jednacího řádu, pak
jsme vydáni na milost různým národům
dočasné většiny.." A ke konci vzdechne
si onen poslanec a praví: "Ano, kdyby to byla aspoň
ještě slušná, spravedlivá většina!"
- Slavná sněmovno! Poslanec, který takto
mluvil, byl pan ministr spravedlnosti dr Viškovský,
jehož názory o zásadě většiny
mezitím doznaly hluboce pronikavé změny po
zkouškách, které nám ve své činnosti
jako funkcionář tohoto státu poskytl.
Nyní mně dovolte, abych se obíral vlastním
předmětem jednání. (Předsednictví
se ujal předseda Malypetr.) Naše strana přistoupila
k projednávanému návrhu na projev nedůvěry,
poněvadž vláda uvalila na sebe vydáním
jazykového nařízení těžkou
vinu, nejen ve směru ústavně-právním,
nejen ve směru materielním, nýbrž také
ve směru morálním. Závazek vlády
předložiti jazykové nařízení
výboru a to dříve, než toto nařízení
vstoupí v platnost, jest tak jasný a samozřejmý,
že nezachování jeho nutno označiti jako
porušení daného slova, jako porušení
slova, které by tu jistě jako jediné bylo
v dějinách parlamentarismu, a bylo předstiženo
ještě jenom jedním případem,
o němž také pan dr Kramář
bude asi velmi dobře zpraven, t. j. porušení
slova Badeniho v roce 1897 z téhož důvodu z
důvodu vydání tehdejších jazykových
nařízení. (Posl. dr Kramář:
To se náramně mýlíte, tak to nebylo!)
Jsem ochoten, přeje-li si toho pan dr Kramář,
přečísti mu hned toto místo, a říci
mu, že věci se tak skutečně tenkráte
odehrály. Aby získal ministerský předseda
Badeni Němce, kteří se stali jeho postupem
nedůvěřivými, ujistil je dne 31. října
1896, že všem věcně odůvodněným
požadavkům jazykovým v oboru justice a správy
vyhoví a že proto - nyní cituji doslova vstoupí
ve styk s oběma stranami v Čechách. To byl
závazek zcela jasný. Nyní se něco
stalo. Když se sešel nový parlament. přikročil
Badeni k velkému druhému úkolu, t. j. k obnově
vyrovnání s Maďary, a aby provedl tuto smlouvu
zavazující národy rakouské k velkým
obětem, vykoupil si Badeni český souhlas
k jazykovým nařízením ze dne 6. ledna
1897, a pak se praví doslova: Badeni tím porušil
slib daný před několika měsíci
Němcům. (Posl. dr Kramář: O tom,
zdali je to pravda, či není, je velký spor!)
Je také spor o nynější porušení
slova, avšak domnívám se, že v prvním
jako v druhém případě, i když
to je popíráno, je to porušení slova.
Československá vláda snaží se
vyjíti z trapné situace, do níž se jazykovým
nařízením dostala, nedávno vydaným
prohlášením tím, že tvrdí,
že není vázána prohlášením
vlády Tusarovy, poněvadž mezi tím byly
již dvě vlády, Černého a
Benešova, v úřadě - jak to doslova
stojí v úředním prohlášení
- prohlášení dřívějších
vlád nejsou pro pozdější naprosto závazná.
Toto stanovisko jest však pro nás zcela neudržitelné.
Kdyby mělo platiti pro všechny případy,
učinilo by československou vládu prostě
neschopnou ku smlouvám. Kdo by chtěl, kdo by se
mohl ještě pustiti s československou vládou
do jednání, když by musel počítati
s tím, že snad změna v systému nebo
v osobách prostě zvrátí všechna
ujednání? Avšak v tomto případě,
a tu prosím pana ministra vnitra a zástupce vlády
o jejich názor, jsou věci ještě daleko
horší. Tehdejší ujednání
- sám jsem se jich účastnil - nestala se
snad jenom mezi československou vládou a nynějšími
stranami, nýbrž spočívají na
usnesení konference předsednické a na ujednání
konference předsedů klubů s vládou.
Cituji doslova úřední protokol o sněmovní
schůzi z 10. července 1920. Podle něho mluvil
pan předseda: "Byl zde dále naléhavý
dotaz poslanců dra Kafky, Kostky a soudr.
k vládě republiky Československé (tisk
24), jehož naléhavost byla odvolána, ale"
- praví předseda sněmovny - "ve smyslu
dohody pánů předsedů klubovních
učiní pan ministr vnitra v této věci
prohlášení." Znění tohoto
prohlášení předsedy sněmovny,
znění řeči pana ministra Švehly
po něm následující, bylo smluveno
mezi předsedy parlamentních klubů a vládou.
Podle úředního protokolu, jehož se dovolávám,
jest tu nejen závazek vlády k německým
stranám, nýbrž závazek k celé
sněmovně, a především i ke koaličním
stranám. které rovněž také jako
vláda ručí za dodržení vládou
převzatého závazku, že dříve
předloží nařízení ústavnímu
výboru. Pochopíte, že trváme na tom,
aby se k tomuto zjištění vyjádřila
jak vláda, tak i koaliční strany a zaujaly
k obžalobám stanovisko. (Posl. dr Kramář:
Tihle [ukazuje na lavice lidových poslanců] a my
jsme v tom nebyli. To byla přece rudozelená koalice!)
Bohužel, nerozuměl jsem tomu.
V této souvislosti máme také ještě
druhou žalobu. Nevím, zda-li je to pánům
známo, avšak jest to skutečností: 21.
března 1920 vydalo ministerstvo spravedlnosti podřízeným
úřadům výnos, který zní:
"Soudy nechť zachovají přesně imperativní
nařízení jazykového zákona,
zvláště v § 1, 2 a 4. Pokud jde o výjimky
a úlevy, o nichž jednají §§ 2 a 8,
jest vyčkati prováděcího nařízení,
které vyjde v nejbližší době."
- Slavná sněmovno, uplynulo od té doby 6
let, imperativních ustanovení zákona bylo
skutečně s veškerou přísností
používáno, ohlášené výjimky
a úlevy nebyly nikdy prohlášeny a jazykový
zákon v tomto bodě, 8, který mluví
o zmírnění, nebyl dodnes nikdy proveden.
Táži se: Jak může vláda, jak může
ministerstvo spravedlnosti ospravedlniti tento postup?
Avšak, slavná sněmovno, vytýkáme
jazykovému nařízení také, že
bylo vydáno formou diktátu a že nebyla hledána
cesta dorozumění s menšinou, jak to bylo svého
času sjednáno mezi parlamentem a vládou a
jak by to také odpovídalo dlouholetému zásadnímu
směru české politiky. Vždy čeští
státníci velkého stylu, význační
čeští politikové, označovali
tuto cestu jako jedině možnou a jedině schůdnou
pro úpravu jazykové otázky. Ve velké
řeči 15. ledna 1884 řekl Rieger: "Veřejně
v našem zemském sněmu a za souhlasu všech
svých soudruhů jsem vyslovil, že stojím
na stanovisku, že jazykové otázky i v naší
zemi nemohou býti řešeny majorisováním,
žádným majorisováním, ani z české
ani z německé strany, nýbrž že
se tak může státi jenom svobodnou úmluvou
obou národností v zemi. To " - praví
Rieger - "je mé poctivé, upřímné
přání, budu se o to snažiti v každé
době s veškerou silou a zasazovati se, aby se věc
řešila touto cestou." A Rieger končí
svoje vývody slovy: "Jsme oba příliš
silni, než abychom si druhými nechali předpisovati
zákony." (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!)
Totéž stanovisko zaujímali také pozdější
vůdcové českého národa. Potřebujeme
jenom čísti v Pacákově knize "Nástiny
pro úpravu jazykových poměrů"
především však pan president Masaryk,
který ve své řeči v parlamentě
4. února 1909 dovozoval: "Těžká
otázka, zápas mezi Němci a Čechy může
býti řešena, po případě
skončena jenom když parlamentní svoboda zdůrazňuji,
podtrhuji pětkráte, desetkráte, kolikrát
chcete - když svoboda administrativní moci bude zachována
a každému z nás bude umožněno starati
se o svoji věc." A president Masaryk končí
řeč z r. 1909 výzvou k Němcům
a k Čechům: "Pánové, kteří
na té a na druhé straně doufáte v
oktroj, vzdejte se té myšlenky a pracujte k tomu,
abychom se dorozuměli od muže k muži."
Slavná sněmovno! Totéž stanovisko zaujaly
namnoze také koaliční strany a především
strany socialistické. "Právo Lidu" psalo
10. února 1925 o jazykovém nařízení,
tedy přímo o tomto předmětě:
"Rakousko-uherská monarchie učinila si zvykem
prováděti jazyková nařízení
diktátem absolutistické moci. Avšak výsledek
těchto nařízení byl vždy žalostný.
Českému národu, proti němuž směřovala,
nebylo tím ublíženo. Rovněž tak
bylo by tomu v případě jazykových
nařízení, které by byly stylisovány
podle přání národních demokratů.
Menšiny" - píše "Právo Lidu"
"byly by jimi ještě silněji vzrušeny
a jejich řečníkům dala by se příjemná
příležitost k útokům na republiku.
Jazykový zákon nemůže býti ponechán"
- píše "Právo Lidu" - "trvale
bez prováděcího nařízení,
poněvadž je v oběhu příliš
mnoho nařízení, které volají
po sjednocení." Avšak praví - "účelně
a spolehlivě může býti upravena tato
látka jenom na základě předchozí
dohody. Zda dnešní poměry menšin jsou
zralé k dosažení takové dohody, na to
by nám mohl" - praví se tam "odpověděti
zemský výbor strany národně demokratické."
Pokud tedy jazyková nařízení byla
vydána s porušením této zásady,
obracíme se proti nim ovšem s největší
rozhodností. To jest tím oprávněnější,
když vydaná nařízení téměř
každou písmenou jsou popřením všech
zásad, které sledovala česká politika
v boji proti rakouským nařízením.
Čeští státníci starého
Rakouska vždy se obraceli proti dekretování
státní řeči a rozhodně odmítali
jakékoliv národnostní nadpráví.
Všichni vaši politikové vždy zdůrazňovali
zásadu rovnoprávnosti národů a jazyků,
a to v dlouholetém zápase českého
národa, nejenom snad příležitostně
jednou, nýbrž opět a opět a s největší
vášnivostí ji sledovali. Vášnivě
a s emfasí volal svého času k Němcům
Grégr: "Pánové, povyšování
německé řeči nad všechny ostatní
v říši má za účel jenom
snižování neněmeckých národů.
Dítě", - praví Grégr, - "nemá
býti jmenováno pravým jménem, proto
bylo zahaleno do pojmu "státní řeči",
který nelze definovati. Avšak", - volá
ku konci, - "státní řečí
se to jmenuje a znamená to germanisaci. Návrh Wurmbrandův",
- praví skvostně, - "jest germanisací
jako embryo zabalené do plenek státní řeči."
Slavná sněmovno! Ve velké debatě -
bylo to 4. února 1902 - také president Masaryk
volal k Němcům: "Co pak je německá
řeč něco svatého, je nějakým
fetišem, jak možno vůči státním
zákonům ospravedlniti, aby se občanu bránilo
přímo korespondovati v jeho řeči s
ústředními úřady?" A ke
konci pravil: "Vy chcete germanisovati a k tomu máme
býti klidnými?" A ve své knize "Světová
revoluce", která jest pravým nálezištěm
politického vědění, praví president:
"Československý stát bude československým.
Avšak národní hodnota státu nezajišťuje
se státní řečí, řeč
nevyčerpává národního charakteru,
národní charakter státu musí spočívati
na kvalitě národů, na důrazně
prováděném všeobecném kulturním
programu."
Poněvadž jsem citoval velké politiky českého
národa, dovolím si také malou reminiscenci
činnosti dra Kramáře, který
v rakouském parlamentu rovněž 4. února
1902 dostal se k slovu a volal: "Pánové, chcete-li,
aby všichni národové byli rovnocenni a všichni
stejně stát milovali, musíte říci,
že nemůže býti jediné státní
řeči, nýbrž, že řeč
každého národa musí býti řečí
státní." (Souhlas na levici.) A pan
dr Kramář tehdy usiloval s největší
rozhodností o to, a pravil to ve své velmi zajímavé
knize "Poznámky k politice" - přiznávám
mimochodem, že jsem ji četl třikráte
- aby každý Čech a každý Němec
došel práva u každého úřadu
království Českého ve své řeči
a to práva úplného, nikoliv snad jenom pomocí
tlumočníků, nýbrž jak posl. Kramář
tam uvádí, před řádným
soudem, který u tohoto úřadu jest ustanoven
k řádné službě. Nikoli na jednom,
nýbrž na pěti místech prohlašuje
se za nadšeného přívržence Gautschových
nařízení a míní, že po
jeho názoru jsou šťastným řešením.
(Posl. dr Kramář: Vždyť, jsem je dělal!)
Takové knihy těžko lze sprovoditi se světa!