Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Nyní mi dovolte říci ještě něco. Chtěl bych tuto kapitolu ukončiti tím, jak vyjadřuje zcela prostými, jednoduchými a případnými slovy ve svých "Epištolách kutnohorských" Havlíček myšlenku, kterou jsem zastával. Praví: "Rozumí se úplně samo sebou, že nebudeme tak nesnášenlivými, abychom na příklad pražským Němcům nepřipustili škol, kostelů a jiných ústavů, které si pro své účely zřídí, abychom je nutili přijímati české úřední spisy. Nedá se", - praví Havlíček, - "všechno vypočítati do poslední nitky, avšak dosti, řeknu-li, že chceme slušnost a vzájemnost, sousedskou lásku a snášenlivost, když si činíme první zásadou: Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim." (Posl. dr Kramář: Kdybyste byli takoví, mohlo býti Rakousko na světě!) Není mi líto Rakouska, nevedlo se nám tam tak skvostně. Chceme zde dobré poměry, to se nám zdá nyní býti aktuelním problémem. Již důvody vedené do boje přede mnou musí nás opravňovati k nejprudšímu útoku na jazykové nařízení. K těmto důvodům přistupuje ještě celá řada dalších. Především, že jazyková nařízení odporují nejen jazykovému zákonu, nýbrž četným jiným zákonům, také živnostenskému řádu, zákonu knihovnímu, trestnímu řádu, notářskému řádu atd. a pak i st. germainské smlouvě o ochraně menšin. Konali jsme anketu a zjistili jsme, že téměř v každém z těchto mnoha předpisů jazykových nařízení se objevují a v každém jednotlivém případě se dá prokázati, jak tvůrci jazykového nařízení lehkomyslně zacházeli se zákony a s ústavou. Uložili proti právu a zákonu obecním funkcionářům, tlumočníkům jmenovaným při státních orgánech, geometrům, lékařům atd. neobyčejně tíživé jazykové závazky, plnou znalost české řeči, kterou, jak známo, nelze lehko si osvojiti, zakázali a ztížili statisícům lidí užívání mateřské řeči výhrůžkou trestních následků a civilněprávních následků pro zmeškání. Německé veřejné zaměstnance vydali utrpení jazykové zkoušky, zatarasili německým uchazečům téměř nesplnitelnými jazykovými podmínkami cestu ke karieře a pro veškeré německé obyvatelstvo - - - - (Posl. dr Kramář: Nemuseli jsme my dělati německou zkoušku?). Ne, ne. Bylo možno klidně zůstati v úřadě. Ve výnosu Matajově jest výslovně... (Posl. dr Kramář: O tom Matajovi vám ještě povím, oč jde!). Jsem zvědav, jsem velmi zvědav, bude to jistě skvostná upomínka. Těším se na ni. Vím, tam bylo výslovně stanoveno, že se povede česká korespondence se zaměstnanci, kteří se nepodrobili odborné zkoušce německé řeči. Nikomu nebyla sražena hlava, nikdo restringován, kdo německé jazykové zkoušky neudělal, dopisovalo se česky. (Výkřiky posl. dr Kramáře.)

A nyní bych si dovolil slovo o velikonoční žádosti, o níž tu byla řeč. Tak dalece zná přece pan dr Kramář a druzí kolegové poměry, aby věděli, že německá sociálně demokratická strana není zatížena odpovědností za velikonoční požadavky. Spis o těchto požadavcích jest vůbec věcí zcela soukromou. To vědí pan Kramář a ostatní. V žádném případě není velikonoční žádost... (Posl. dr Kramář: Kdybyste to byli vyhráli vy, řekli byste, že jste to byli vy!) Vyhráli? My jsme nikdy nevyhráli, vy jste nevyhráli, vyhráli ti druzí. Rozhodly dějiny, světové dějiny, neznám bitevních polí, na nichž by bylo vítězství vybojováno.

My, sociální demokraté, můžeme si dovoliti nejostřejším způsobem bojovati proti jazykovým nařízením, poněvadž jsme vždy, ve starém Rakousku jako zde, odmítali s největší rozhodností vůči Němcům jako vůči Čechům, jakékoliv jazykové nebo národnostní nadpráví některého národa, a jest známo také panu dr Kramářovi, že jsme v brněnském národnostním programu, který jsme vypracovali společně s českými sociálními demokraty, expressis verbis odmítli požadavek státní řeči. Toho se můžeme dovolávati. A z této skutečnosti, slavná sněmovno, čerpáme svoji legitimaci k boji proti jazykovému privilegiu českého národa. A tvrdí-li se s české strany - byl bych vděčen českému tisku, kdyby převzal toto zjištění - že nám jde vlastně jenom o to, abychom oloupili české obyvatelstvo, zvláště české dělnictvo, o možnost používati vlastní řeči všude v zemi při uplatňování jeho práv, pak prohlašujeme toto anebo podobné tvrzení prostě za podvod. Naopak, my souhlasíme s tímto právem českého obyvatelstva a českého dělnictva beze všeho. Avšak požadujeme, aby stejné právo ve stejném rozměru bylo přiznáno všude v zemi také německému obyvatelstvu, především německému dělnictvu. To je, co vám říkáme. Toto právo jest však odpíráno s vaší strany československým nacionalismem, českou vládou, českými koaličními stranami, německým dělníkům a německému obyvatelstvu, současně však děláte si beze všeho nároky na největší zajištění, abyste mohli používati české řeči. Proti tomu však neozval se dosud ani hlas v českém národě, kromě části českého proletariátu, to tu konstatujeme, a v tom spatřujeme, slavná sněmovno, úpadek demokratického ducha v českém národě.

A nyní slovo o vzrušení, které bylo způsobeno v českém táboře protestními projevy menšin. Je velmi pozoruhodno, jak jste se změnili. pánové, jest velmi pozoruhodno, co se z vás stalo. V dřívějších částech své řeči jsem ukázal, že jste ve svém boji projevovali přímo citlivost netýkavky a že jste na př. pro pouhé slovíčko "přípustno" rozbili parlament. Vy však sami jdete proti oposici s kyji, podvazujete jí jakoukoliv možnost politického a parlamentního pohybu, a když se oposice postaví na obranu, jste rozhořčeni a mluvíte o vzpouře, o iredentě, o velezradě, o nepřátelství ke státu, a jak pan ministr vnitra ve svém projevu řekl, o těžkých útocích německého obyvatelstva na stát a podobně.

Avšak ještě další zjev, pánové, musí na naší straně vzbuditi největší podiv. Vy jste to byli, pánové - to připomínám tehdejším českým politikům - kteří jste obohatili parlamentní mravy starého Rakouska zavedením technické, fysické obstrukce, obstrukci, která do té doby byla obmezena jenom na Balkán, importovali jste do této země. První technická obstrukce, připomínám to, byla zahájena při příležitosti, když byla podána předloha v roce 1893 o trutnovském krajském soudě. Pánové, od roku 1893 použili jste tohoto bojovného prostředku nesčíslněkráte a v souvislosti s tím vždy jste mobilisovali ulici, vy, kteří si stěžujete na to, že nedáme vašim ministrům přijíti k slovu, že jim nedáme mluviti, vy jste na příklad hned v r. 1893 nedali mluviti tehdejšímu místodržiteli a potom namnoze ministrům v parlamentě, a víte, že jste v mnoha případech těmito metodami vynutili demisi ministrů. Při takových příležitostech vždy jste mobilisovali ulici a je vám zajisté velmi dobře známo, že se při takových příležitostech nepostupovalo vždy bezzávadně. Dnes jste však již všechno zapomněli, dnes zasedáte na soudnou stolici nad ostatními, když ve svém boji používáme byť i jen zlomku oněch metod, s nimiž jste po dlouhá leta prováděli svoji politiku. Co byste, pánové, řekli německému politiku, který by se na příklad odvážil k vám zvolati: "Zajisté, obstrukce jest velmi nebezpečna také hospodářsky, poněvadž její důsledky vedou k anarchii. Avšak aťsi, pro nás jest neoportunním obstrukci zastaviti." Táži se: Nemobilisovali byste ulici, nevolali byste jí za dnešních poměrů proti každému německému politiku, který by něco takového řekl? Ve starém Rakousku byl to bývalý ministr obchodu, posl. dr Fiedler, který to směl klidně říci, aniž byl, když to učinil. s německé strany pro takový výrok ukamenován. Vy jste nejednou, nýbrž nesčíslněkráte rozbili parlament. Avšak vy odsuzujete každého německého funkcionáře již pro pouhou delší řeč, pro pouhý ostřejší protest, již pro pouhý parlamentní odpor, a při tom se vydáváte za demokraty, jimiž jste již dávno přestali býti. Pánové, vy jste se stali až výstředně nesnášenlivými, netrpíte vůbec žádného odporu, buď jste se ze svých dějin ničemu nenaučili, nebo jste, co však jest rozhodné, již všechno zapomněli. (Posl. dr Kramář: Ale moc jsme se naučili, poněvadž jsme se poznali!) Odpovím vám na to, pane dr Kramáři. Předstihujete staré Rakousko, když jste je po léta věrně napodobovali. (Souhlas na levici.) Pánové! Nevidíte, kam spějete. Prosím - aby také humor dostal se k slovu - výstižně to kdysi vyjádřil vysoký český funkcionář, když českému poslanci, který v rakouském parlamentě byl jedním z nejbojovnějších obstrukčníků, v Československu se však nemohl dosti nasytiti drakonických obranných opatření proti Němcům, řekl: "To je vždycky tak, když se z pytláka stane hajný!" (Veselost na levici.) Pan president v podobné situaci jednou rozhorlen zvolal citoval jsem to dříve: "Pánové, vy germanisujete! K tomu máme zůstati klidnými?" a všichni to pochopili. Zde při hlasitém protestu hned se na české straně křičí. Vzpomínám slov Mattušových, které v těchto dnech připomněl pan dr Traub, a která jsou vzata z jeho "Pamětí". Na trvalo nedá se žádný sebevědomý národ ovládati cizí národní ideou, a děje-li se to násilím, je tím doháněn k revoltě, co se jinak jmenuje velezradou. Vy tomu nechcete rozuměti. Ničeho nevidíte, ničeho neslyšíte, nehledíte kolem sebe, domníváte se, že znásilněním menšin, domníváte se, že tvrdostí a tlakem, tedy starými rakouskými metodami, můžete provésti svůj národnostní cíl, a přehlížíte úplně, pánové, že sedíte na sopce a že tím ohrožujete stát a sami sebe. (Souhlas na levici.) Před několika dny ukázala to jasně česká sociálně demokratická "Stráž socialismu" ve článku, který se zabýval jazykovým nařízením, a vyložila, že dosavadním způsobem boje, dosavadní politikou si jenom škodíte. Vykládá, že se především hraničářům práce jenom ztěžuje. Ukazuje na. příkladu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nápisech, jak je národnostní boj škodlivý a ke konci praví: Nekompromitujme se nápisovou komedií! Od vznešeného ke směšnému jest jenom krůček, a ačkoliv víme, že nacionalismus má z hospody do zákonodárné síně ještě blíže, nepřejeme si, aby byly politické věci v tomto duchu vyřizovány. Je těžko nepsati satiry. (Posl. Špaček: Pište ji tedy!) Napíši ji hned. Není směšné, když se na příklad hostinskému v Liberci ukládá závazek, myslím že je to v Soukenické ulici, aby dal na tabuli nápis v české řeči, a když kolemjdoucí pak čtou: "Hostinec u Deutsche Einigkeit"? Nebo snad velmi zajímavou věc, kterou jsem našel v českém listě, abyste neřekli, že jsme ve své žhavé nenávisti nespravedlivi. V článku českého listu "Zájmy strojvůdců" žaluje se na jazykové zkoušky strojvůdců a uvádí se tam mezi jiným, že na příklad strojvůdci byla dána otázka: Měl jste u vojska děvče? Pochopíte, že to není jenom otázka jazyková. Porozumíte, jakým útrapám svědomí byl vydán kandidát, poněvadž ve svém mozku uvažoval, co může asi zkušební komisař souditi o obou eventualitách. A jestliže se potom náhodou rozhodne pro eventualitu morální a propadne, pak končí kapitolu pozorováním: O kéž bych byl jenom měl u vojska děvče! Jiná věc, kterou v téže souvislosti vypravuje týž časopis. Strojvůdci na příklad byla dána otázka, jak se jmenuje česky podkova. Nevím, zda propadl, čili nic. Jest to také bez významu. Avšak list se ptá: K čemu strojvůdce potřebuje podkovy? A končí pozorování slovy: Nanejvýš k okování úředního jazykového šimla! Neříkám to proto, abych se posmíval, nýbrž abych poukázal na výstřelky. Byla-li předložena kandidátu otázka, co asi zná z Machara, pak mně přizná slavná sněmovna, že přede dvěma lety snad mohlo se recitací Macharových básní v českém národě něco způsobiti. Dneska však může býti za těchto poměrů za to člověk ještě zavřen.

Připomínám tyto věci, nechávám mluviti české hlasy, abych ukázal, jak se celý tento boj zvrhá a komu se tím především škodí. Proti takovým metodám protestujeme s veškerou rozhodností a pravíme, že vydané jazykové nařízení sleduje tyto metody. Také my nahlížíme, že zmatené jazykové poměry v zemi volají po úpravě, jako vůbec národnostní poměry tohoto státu nutně úpravy potřebují, že tato úprava jest tím palčivější, čím horší jsou hospodářské poměry v zemi a čím více ony vyžadují také změny. Avšak tato úprava nesmí se díti podle starého rakouského receptu, ani podle nových českých metod, nýbrž dorozuměním, nikoliv snad mezi obojími buržoasiemi, nýbrž mezi oběma národy a především musí býti vybudována na sebeurčení obou národů. Jen taková úprava by dala zemi potřebný klid a proletariátu volnou dráhu k nerušené sociální práci. Veškeré dosavadní dlouholeté snahy o vyrovnání - myslím, že žádného z nich nezůstal pan dr Kramář ušetřen - musely přirozeně ztroskotati, poněvadž byly ovládány jenom národnostně kapitalistickým duchem. Sloužily jenom účelu kapitalistické buržoasie, rozdělení kořisti mezi oběma buržoasiemi a byly prováděny za úplného vyloučení proletariátu. V Polsku, které jest založeno na týchž poměrech, a které musí také počítati se značnými menšinami, jest to nyní sociální demokracie, která poznala v plné míře své poslání, právě aby rozřešila těžké národnostní poměry. Polská sociální demokracie učinila vstup do vlády závislým na ustanovení státního podtajemníka pro péči o věci menšinové. Polská sociálně demokratická strana žádala, aby byl sestaven ministerský kabinet pro otázky východní a pro otázky menšinové. Polská sociálně demokratická strana, ačkoliv se účastní vlády, podala návrh, aby ukrajinské části haličského obyvatelstva byla dána samospráva.. Polská sociálně demokratická strana podala návrh na zřízení ukrajinské university a vyslovila se proti polským utrakvistickým školám, které slouží jenom k národnostním účelům. Chtěl bych však poukázati ještě na jinou sociálně demokratickou skupinu. V zemském sněmu korutanském - a to bylo úmyslně přehlédnuto v německém a českém tisku a také v úředním listě pana ministra zahraničí, kde se o tom mluví v posledním čísle - dali naši korutanští soudruzi podnět k dorozumění se slovinskou částí obyvatelstva. Náš soudruh dr Zeinitzer podal 25. prosince 1925 návrh na zřízení slovinské školní komise a nyní obě národnosti hledají ve společné práci cestu k dorozuměni obou národů. Jenom na této půdě, jenom zde v Československu se nic takového neděje. Před nějakým časem psal orgán české sociální demokracie doslova, že Němci musí přijíti s požadavky, vylíčiti je s veškerou poctivostí bez rozpaků a zavésti veřejnou diskusi. Jako kdyby byl v této zemi třeba jen jediný vážný politik, který by nevěděl, co Němci chtějí a jaké vlastně jsou jejich požadavky. V roce 1870 v t. zv. fundamentálním zemském sněmu zahájili Čechové, když v tomto roce dosáhli většiny, jednání s Němci se Schmerlingem, Banhansem a jinými a když se vyjednávání rozbila, nečekali Čechové v roce 1871 snad na to, až Němci budou své požadavky presentovati na talíři, nýbrž v nepřítomnosti Němců usnesli se na národnostním zákoně, který byl vybudován na úplné rovnoprávnosti obou národnostních kmenů, na národnostním rozhraničení okresů a který stanoví pro službu zeměpanskou a samosprávnou jazyk většiny, pro úřední styk zavádí rovnoprávnost, která především váže oboustranná práva národnostní, na t. zv. kuriální votum, současně však stanovil zákon odloučenost Čech, což bylo důvodem, že Němci tehdy na zákon nepřistoupili. To pak vedlo k tomu, že Němci zabránili sankci tohoto národnostního zákona, který až do dnešního dne se zákonem nestal. Od té doby až do války neustále konala se mezi oběma národními kmeny vyrovnávací jednání a tato jednání jsou téměř nevyčerpatelným pramenem poučení pro každého, kdo chce poznati přání a požadavky Němců pro úpravu jejich národních poměrů. Naše stanovisko však, stanovisko německé sociálně demokratické strany, která vychází ze sebeurčení, bylo určeno v brněnském programu let devadesátých, který, jak jsem se zmínil, byl vypracován společně s českou stranou a po vzniku Československého státu rozšířen usneseními teplickými. Usnesení našeho teplického programu ukazují jedinou správnou cestu ze zmatených poměrů. Návrh na školní samosprávu, podaný sociálně demokratickou stranou, přináší tvůrčí myšlenku pro dorozumění v oboru kulturním. Od první hodiny, kterou jsme zde ztrávili, snažili jsme se najíti cestu ke spolupráci národů této země a nedali jsme se odvrátiti od dalších svých snah ani brutálním odbytím, jehož se dostalo našemu návrhu v roce 1923. Touto cestou chceme jíti také v budoucnosti. Právě hrozné národnostní přepětí nynějších politických poměrů v zemi důrazně vyžaduje rychlého a rozvážného jednání. V této chvíli zostřují se poměry den ze dne. Národnostní protivy se vždy více přiostřují. Na obou stranách pociťuje se situace jako nesnesitelná. Jako v nejparnějších dnech starého Rakouska, státní a parlamentní aparát úplně uvázl. Veškeré velké hospodářské a sociální otázky, veškeré velké úkoly vždy zase musí býti odstaveny. Slavná sněmovno, pak-li ne dnes právě v této nejparnější atmosféře, pak opravdu bychom nevěděli, kdy jest dán psychologický okamžik pro vážný pokus dorozumění národů této země. Proto jsme se rozhodli odhoditi svůj dřívější pokus o vyrovnání a podati návrh, v němž vytyčujeme zásady pro úpravu národnostních poměrů v zemi a žádáme ustanovení národnostního výboru, kterému by byl předložen vládou návrh zákona, aby o něm podal zprávu.

Návrh, který podáme v nejbližších dnech, zní: "Vláda se vyzývá, aby v jarním zasedání 1926 podala návrh, jímž se upravují národnostní poměry v Československé republice. Při tom jest dbáti těchto zásad: 1. Správu státu jest rozčleniti podle národnostně co možná jednotných správních území a v těchto územích upraviti podle zásad úplné demokratické samosprávy. 2. Národně kulturní věci všech národů obstarává si každý národ samostatně samosprávnými orgány. Při tom se uskutečňují zvláště zásady návrhu Hillebrandova a soudruhů o národnostní školské autonomii. 3. Ústavně právní ochrana před odnárodněním uskuteční se vydáním potřebných prováděcích ustanovení."

"Po stránce formální navrhujeme, aby podle §u 22, odst. 2 jedn. řádu byl zvolen 32členný národnostní výbor a tomuto odevzdán tento návrh, aby o něm podal zprávu do měsíce." Tento návrh podáme v nejbližších dnech. Doufejme, že ho nestihne týž osud, který koalice připravila našemu vyrovnávacímu návrhu v roce 1923. Že k provedení tohoto nejdůležitějšího úkolu, který ukládáme oběma národům v zemi, není schopna nynější všenárodní vládní soustava a nynější vláda, kompromitovaná násilnou menšinovou politikou, o tom nemůže býti pochyby ani ve vážných kruzích českých.

Moje strana bude hlasovati pro podaný návrh na vyslovení nedůvěry v pevném přesvědčení, že tím prokázala dobrou službu veškerému obyvatelstvu země bez ohledu na národnost, především však dělnické třídě všech národů. (Souhlas a potlesk na levici.)

Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan ministr vnitra dr Nosek. Žádám ho, aby se ujal slova.

Ministr dr Nosek: Slavná sněmovno! Pan posl. dr Czech obvinil nynější vládu z věrolomnosti, a to z toho důvodu, že prý nedostála slíbu, danému některým německým skupinám, že bude před vydáním jazykového nařízení jednáno o nich v ústavně-právním výboru.

Není nejmenší příčiny, aby o této věci nebylo učiněno oficielního sdělení, aby historicky nebylo vylíčeno, kolik je na tom pravdy a aby také různá tvrzení, která se o této věci šíří, nebyla uvedena na pravou míru.

Chceme-li především tuto věc posuzovati s hlediska historického, jak se vlastně všechno sběhlo, pak je situace taková: Roku 1920 vláda Tusarova prohlásila k dotazu z německé strany, přednesenému p. posl. dr Kafkou, že bude se svými přípravami hotova a bude moci vydati jazyková nařízení na podzim 1920 a před tím dáti příležitost jednati o věci v ústavním výboru. To se stalo 10. července 1920, kdy tehdejší ministr vnitra vlády Tusarovy, nynější ministr premier učinil příslušné prohlášení. Vláda tehdejší byla by tomu také dostála, kdyby se nebyl přihodil známý případ ve straně soc.-demokratické a kdyby nebylo došlo k tomu, že vláda Tusarova ztratila většinu a musela odstoupiti. Tím záležitost tato pro každého parlamentárně myslícího člověka je prostě vyřízena, (Odpor na levici.), poněvadž odstoupením vlády a majority padly i její parlamentární závazky. Vytvořila se majorita nová a z této zároveň i nová vláda. Nová vláda i majorita nepřijala nižádných závazků od majority staré v tom směru a neučinila novému parlamentu žádných slibů. Od té doby byly čtyři vlády a čtyři programová vládní prohlášení a mezi nimi dokonce ve dvou se mluvilo o jazykových nařízeních, ale nikomu nebyl dán závazek a - což je třeba také zvláště zdůrazniti - nebylo nikým o to ani žádáno. Je samozřejmo, že také o to ani žádáno býti nemohlo, poněvadž neexistuje ani pro dnešní vládu ani pro nikoho jiného, co by bylo třeba splniti. (Potlesk.)

Musím upozorniti, že je velmi s podivem, jak bylo možno politicky mluviti o tom, že přecházejí nějaké takovéto závazky, a vzbuzuje to tím větší podiv, že to bylo předneseno pánem práva znalým. Jestliže vláda v zastoupení státu převezme za tento stát určité závazky v oboru práva soukromého, pak je samozřejmé, že vláda nová nemůže přijíti a říci: Prosím, změnila se politická situace, změnila se parlamentní majorita a já nyní zruším všechny soukromoprávní závazky, které vláda předchozí jménem státu na sebe převzala. To je věc ovšem naprosto nemožná, ale vidíme, že tam, kde záleží na určitých motivech politických, že v případech, kdy je možno očekávati změnu kursu politického a kde to může také míti vliv na závazky státu v oboru mezinárodních smluv - ať smluv jakéhokoliv rázu, vojenských konvencí, smluv obchodních, celních atd. - není možno bez výpovědi říci, že vláda nová nebude už držeti starých závazků, nýbrž je všeobecně známou normou mezinárodního práva, že prostě změna vlády už je mezinárodní legitimací k tomu, aby se dala smluvní výpověď a uzavřela se bezpodmínečně případně smlouva nová. I dojednání politická za určité konstelace politické zůstávají závazkem těch, kdož je na sebe převzali; že je třeba splniti dané slovo, to nikdo nebéře v pochybnost a je to samozřejmou věcí. Ale když nastanou takové podstatné změny v politické konstelaci, jako nastaly právě v tomto případě, kdy změnila se vládní majorita rozmnožením koaličních stran, když na př. za kabinetu nynějšího ministra zahraničí dr Beneše do dřívějších stran většinových vstoupila také strana národně demokratická a strana lidová, kdy do nynějšího kabinetu Švehlova přistoupila k dřívějším stranám koaličním strana živnostensko-středostavovská, pak přece není možno mluviti o tom, že určitá dojednání politická - která se přece sjednávají jen za určitých předpokladů, a dají se smluviti jen rebus sic stantibus, t. j. když budou takové okolnosti - se musejí splniti. To je věc jasná a zřejmá a není prostě možno po této stránce činiti někomu jakýchkoliv spravedlivých výtek.

O této věci nutno učiniti také ještě zmínku ústavně-právní. Prováděcí nařízení vlády k určitému zákonu je naprosto jenom aktem správní agendy, který vyplývá ze zmocnění daného vládě parlamentem, a není možno, aby tento akt se vracel znovu do parlamentu, poněvadž svou. schvalovací klausuli dává parlament do prováděcí klausule. kterou nařizuje, aby provedením se vykonala vůle zákonodárcova.

Uveřejněním nařízení dostává se tomuto aktu publicity a je tím dána možnost veřejné kritiky. Tolik se stanoviska ústavně-právního.

Jestliže se roku 1920 vyskytoval jiný názor, který umožňoval i ten výklad resp. slib z r. 1920, tu brzy po vydání ústavního zákona hájena na české straně teorie, že je možno i nařízení před vydáním parlamentu předkládati. Tato teorie byla opuštěna, jak je to logicky správné, a dnes platí jako ustálené stanovisko jen to, co bylo dříve mnou uvedeno.

Nejlepším důkazem, že nikdy nic nebylo žádáno a že tato praxe je jedině správná, nasvědčuje okolnost, že za celou tu dobu ani jediné nařízení nebylo předem parlamentu předloženo a také nikdy o to nikým nebylo žádáno.

Vláda se nikterak nevyhýbá tomu, aby parlamentu jeho právo kontroly bylo dáno, ale musí s důrazem prohlásiti, že věci, spadající do její administrativní agendy, bude vykonávati tak, jak jí to zákony ukládají, poněvadž by tu jinak nastal protiústavní přesun moci zákonodárné a správní. (Výborně! Potlesk.)