Posl. Stašek: Slavná sněmovno! Paní
a pánové! Dovolte, abych svou řeč
začal malou vzpomínkou z politické naší
minulosti. V Batovcově "Almanachu" z r. 1910
k 15. březnu 1909 nalezl jsem zprávu, kterak uvedeného
dne navštívili tehdejšího ministerského
předsedu vídeňského barona Bienertha
tři vedoucí čeští politikové.
Jména jejich neuvádím, poněvadž
dva z nich jsou členy československého parlamentu.
A tu jeden z přítomných vyzýval prý
min. předsedu, aby jazykovou osnovu a předlohu o
krajském zřízení oktrojoval. Pravil
prý doslovně: "Excelence, zlíbal bych
vás a každého jiného, kdo by měl
tolik odvahy a oktrojoval jazykové zákony, aby již
jednou těm tahanicím byl konec." Nastala prý
potom kontroverse mezi přítomnými politiky.
Nevím, pokud tato episoda je pravdivá a nebyla-li
tehdejším protivným orgánem na úkor
onoho politika uveřejněna, ale, vážení
pánové, stala-li se, byla dojista výkřikem
zoufalství nad tehdejším národním
a jazykovým stavem, ve kterém jsme žili. Byla
to doba úplné jazykové anarchie a zlovůle.
Jestliže vláda naší republiky nechtěla
trpěti takový jazykový šlendrián,
jako byl ve starém Rakousku, potom nezasluhuje podle našeho
mínění projev nedůvěry, ale
zaslouží náš dík a vděčnost
celé československé veřejnosti, že
jedenkráte již stanovila v úřední
praksi pevné normy jazykové. (Výborně!
Potlesk.)
Vážení přátelé! Posuzujeme-li
objektivně a spravedlivě jazyková nařízení,
musíme říci a prohlásiti, že
jsou dalším krokem a kusem práce na další
politické a národnostní konsolidaci naší
Československé republiky. Proto i Němci -
aspoň ti spravedliví a objektivní (Posl.
dr Kramář: A jsou takoví?) - a my se
domníváme, že na té straně přece
jsou takoví - měli by s radostí vítati
vydání jazykových nařízení,
a to tím spíše, že tato nařízení,
jak zde bylo tolikráte zdůrazněno, nejen
neobsahují ničeho, co by se mohlo zdáti porušením
mezinárodně zaručené jazykové
ochrany národních menšin, nýbrž
jsou dalším dokladem loyální, spravedlivé
a poctivé politiky naší vlády vůči
národnostním minoritám, jež se vždy
řídila zásadami, které tak krásně
vyjádřil president naší republiky v
"Nové Evropě": "Násilné
potlačování, odnárodňování
a přenárodňování ve všech
smíšených státech je ohromnou ztrátou
sil a snižováním mravní úrovně";
a dr Beneš, který pravil ve schůzi zahraničního
výboru posl. sněmovny dne 13. listopadu 1922: "Naší
povinností je, abychom dělali takovou politiku vůči
svým minoritám, bychom před mravní
kontrolou mezinárodního světa obstáli."
Paní a pánové! Páni z německé
strany jsou ovšem ve svých názorech na jazyková
nařízení mínění zcela
opačného. Ukazuje to nejen jejich návrh na
projev nedůvěry vládě, nýbrž
i celá jejich tisková kampaň, všechny
jejich resoluce, protesty a schůze, které v posledních
dobách v tak hojném počtu pořádají
a jejichž účelem je vyvolati na mezinárodním
i domácím foru dojem, jakoby jazykovými nařízeními
byla porušena jazyková ochrana menšin, zaručená
smlouvou saint-germainskou a pak zvláště, jakoby
Němci v Československé republice byli krutě
a bezohledně pronásledováni. Tento dojem
má se vyvolávati i úmyslně lživými
a nepravdivými zprávami, které jsou šířeny
od zdejších československých Němců
do zahraničních časopisů. Abych uvedl
aspoň nějaký případ: o úžasně
nízké úrovni politického boje svědčí,
zašle-li někdo z Prahy článek do berlínského
časopisu "Deutsche Tageszeitung", který
obsahuje posudek jazykových nařízení
přímo přeplněný nepravdami
a lžemi jistě vědomými. V článku
tom se na příklad tvrdí, že každý
Němec musí před každým úřadem
prokázati, že umí česky, dále,
že mluví-li německy, je trestán pokutou
nejméně 1000 Kč, (Hlasy: To je skandál!)
že každý purkmistr a jeho zástupce
musí do roka složiti zkoušku v jazyku českém,
že všechny nápisy musí býti napřed
v jazyku českém, (Odpor u koaličních
poslanců.) že porotci mohou býti jen lidé,
kteří jsou znalí jazyka českého,
ale že žádný porotce nemusí znáti
německy, dále že v předepsané
zkoušce z českého jazyka žádný
úředník německý neobstojí
atd.
Paní a pánové, lživá tvrzení
tohoto listu a řady zejména krajinských německých
listů jsou zajisté tak křiklavá a
průhledná, že není třeba jimi
se zvláště obírati, ačkoliv nelze
říci - a ukazuje to případ Mussoliniho
že by v zahraniční veřejnosti nevykonala
svůj úkol a neškodila dobré pověsti
československého státu na mezinárodním
foru. Ale co říci tomu, když dne 21. února
promluvil na schůzi v Nýrsku německý
p. posl. Zierhuta prohlásil, že by Němci
na kolenou Bohu děkovali, kdyby,se jim tak dařilo
jako Čechům za starého Rakouska. Publikum
p. řečníkovi přisvědčovalo
slovy "Sehr richtig" a na doklad tohoto svého
tvrzení p. poslanec uvedl Badeniho jazyková nařízení,
jež prý zkracovala Němce tak, že vyvolala
bouři hněvu v táboře německém,
která pak Badeniho smetla. Myslím, že nemohl
p. poslanec na posílení svého stanoviska
vyvoliti si z historie starého Rakouska dokladu méně
vhodného. Zde je potřebno jemu i těm, kdož
mu přisvědčovali, připomenouti, že
nařízením Badeniovým po 30 letech
byla provedena pouze částečně rovnoprávnost
obou zemských jazyků, která byla nám
Čechům slíbena a zaručena článkem
19 prosincové ústavy z r. 1867, dále že
tato Badeniho jazyková nařízení byla
provedena jen v Čechách a na Moravě, a nikoliv
ve Slezsku, také historické zemi české
koruny, že nebyla provedena ve Vídni, kde tehdy několik
set tisíc Čechů žilo a že toto
částečné provedení rovnoprávnosti
v zemích, kde Češi nemají minoritu,
ale majoritu, bylo něčím, co Němci
nemohli snésti, takže správně pravil
pan posl. Zierhut, že tato "bouře německého
hněvu" skutečně Badeniho smetla.
Vážení pánové, jestliže
pan posl. Zierhut již zašel na pole historie,
dovolí pánové z německé strany
i nám, abychom z historie českého národa
ve starém Rakousku čerpali různá poučení
a srovnání, jak zacházejí Čechoslováci
s Němci v Československé republice a jak
zacházeli Němci s českým národem
ve starém Rakousku. Doklady toho nemusíme hledati
daleko a ve starých staletích a desítiletích,
nýbrž můžeme zůstati jen v posledních
letech existence starého Rakouska. Je to potřebí
připomenouti, aby bylo zřejmo, kolik opravdovostí
je na tom mravním rozhořčení, které
projevují Němci proti jazykovým nařízením.
Němci nemají nejmenší příčiny
rozhořčovati se proti jazykovým nařízením,
vydaným československou vládou, poněvadž
nám Čechům ve starém Rakousku připravovali
jazyková nařízení daleko horší,
krutější a brutálnější.
(Výkřiky německých poslanců
a poslanců strany lidové. - Místopředseda
Stivín zvoní.)
Já na doklad toho... (Výkřiky německých
poslanců.) - prosím, aby se páni z německé
strany nerozčilovali - chci uvésti jen příklad,
a to z "Požadavků rakouských Němců
k novému řádu po válce", které
byly složeny v únoru 1915 na konferencích členů
Německého klubu, vysokoškolských profesorů
atd. Uvedu jenom několik příkladů
z těchto požadavků. Praví se tam: "Pro
císařství rakouské stanoví
se němčina jako státní jazyk. Její
užívání budiž zákonem upraveno
podle těchto zásad: Německý státní
jazyk je výhradnou řečí vnitřní
služby u všech státních úřadů,
soudu, státních podniků a fondů a
jazykem vzájemného styku těchto úřadů.
(Výkřiky posl. Zierhuta.) Dále se
praví: Podání ve státním jazyku
musí býti přijímána u všech
státních samosprávných a veřejnoprávných
korporací a v něm vyřizována. (Slyšte!
Slyšte!) Dále: Při všech státních
zkouškách budiž státními orgány
zjišťována plná znalost německé
řeči. Zkoušky advokátské, notářské
a všechny praktické a služebné zkoušky
ve státní službě povinné buďtež
skládány v německém jazyku."
(Výkřiky. - Místopředseda
Stivín zvoní.)
Dále: "V zákonu buďtež vymezena území,
ve kterých neněmecké národy mají
své historické bydliště a ve kterých
ve vnějším služebním styku státních
úřadů a soudů první instance
možno vedle státního jazyka používati
jejich řeči." Dále: (Výkřiky.
- Místopředseda Stivín zvoní.)
Dále, prosím, zní požadavky rakouských
Němců: "Veškeré obecné školství
budiž zařízeno tak, aby každý po
splnění zákonem stanovené školské
povinnosti mohl býti mocen státního jazyka.
O tom, od kterého školního roku nebo kterou
třídou počínaje a v jaké formě
bude německé vyučování udíleno,
přísluší rozhodnouti školským
úřadům. Leč nutno - a to zdůrazňuji
s vyučováním německé řeči
započíti nejpozději ve třetím
školním roce nebo ve třetí třídě.
Rovněž na všech neněmeckých měšťanských
a středních školách, učitelských
ústavech, živnostenských školách,
odborných školách a živnostenských
pokračovacích školách tvoří
státní jazyk povinný předmět
a nutno ho také užívati jako jazyka vyučovacího
v jednotlivých vyučovacích předmětech.
Ve všech územích, kde v úředním
styku se neužívá jiného jazyka než
státního, smějí býti zřizovány
pouze německé školy s právem veřejnosti,
v těchto územích již existující
veřejné jinojazyčné školy buďtež
zrušeny. Počet neněmeckých středních
škol ve vícejazyčných územích
budiž omezen na skutečnou potřebu. Nové
neněmecké vysoké školy nesmějí
býti zřizovány."
Dále: "V Čechách budiž provedeno
národní rozdělení okresních,
soudních a volebních okresů pro zemský
sněm a vydáno nové zemské zřízení,
které provede rozdělení země v německé
a dvoujazyčné správní území,
rozdělení zemského sněmu a zemského
výboru a přesně vymezí příslušnost
zemského sněmu, obou komor a výborů.
Země budiž podle národních hledisek
rozdělena v kraje, které obdrží vlastní
krajské vlády a krajská zastupitelstva. Obecní
řád pro Prahu a předměstí budiž
pozměněn za účelem politického
zastoupení Němců. V německém
jazykovém území Čech smějí
býti ustanovováni pouze němečtí
úředníci a agenda německého
jazykového území u národně
rozdělených zemských úřadů
smí býti vedena pouze úředníky
německými."
Slavná sněmovno! Taková jazyková nařízení
chystali pro národní menšiny Němci v
případě, že Rakousko vyjde ze světové
války vítězně. Jejich obsah nelze,
prosím, vůbec kvalifikovati. Jazyková nařízení,
jež Němci chystali pro český národ,
byla hrubým útokem na zásady nejen každého
práva a spravedlnosti, nýbrž vůbec i
lidství. (Výborně!) Vážení
přátelé! Jazyková nařízení
vydaná československou vládou nemají
ani stínu oné jazykové bezohlednosti, kterou
Němci a vláda rakouská chystali ve starém
Rakousku pro český národ. Kdyby Němci
měli býti upřimní a chtěli
nám přiznati pravdu, kterou sami jistě ve
svém nitru cítí, musili by přiznati,
že po tom všem, co se v historii stalo, ani se jim nikdy
nesnilo, že by jim v československém státě
jejich jazykové záležitosti byly upraveny tak
spravedlivým a smířlivým způsobem,
jako se to stalo jazykovými nařízeními,
vydanými československou vládou. Naše
jazyková nařízení jsou, abych tak
řekl, markantním dokladem toho, že Československá
republika postupuje vůči svým národním
menšinám v duchu demokratické idee svobody,
rovnosti a národní spravedlnosti. (Výkřiky
posl. Vávry.)
Slavná sněmovno! Ve zprávě menšiny
iniciativního výboru žaluje se na vládu
Československé republiky, že jazykovým
nařízením ze dne 3. ledna 1926 byla porušena
ochrana jazykových menšin v republice Československé,
mezinárodně zaručená mírovými
smlouvami a tedy také smlouvou o ochraně menšin
ze dne 10. září 1919. Ale také tato
žaloba jest zcela neodůvodněna a nepravdivá.
Ve smlouvě, které se pánové dr Luschka
a spol. dovolávají a která byla uzavřena
mezi čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými
a Československem dne 10. září 1919
v Saint-Germain en Laye, stanoví se o používání
řeči minorit u úřadů pouze
toto: "Jestliže by vláda československá
zavedla nějaký úřední jazyk..."
(Hlas: Oficielní, prosím!) - i oficielní,
to je zcela stejné - "bude přes to poskytnuta
státním občanům československým
jiného jazyka než českého přiměřená
možnost, aby před soudy používali svého
jazyka jak ústně, tak písemně."
Vážení přátelé! Jak zřejmo,
smlouva mírová neslíbila jazyku národních
menšin, jak se do nekonečna na úkor pravdy
na německé straně opakuje, rovného
práva v životě veřejném, nýbrž
jen přiměřenou možnost, aby před
soudy užívali svého jazyka, jak ústně
tak písemně. Ale tu právě československá
vláda ve svém jazykovém zákoně
z 29. února 1920 i v jazykových nařízeních
ve své blahovolné politice vůči národním
minoritám šla ještě dále, než
žádá mírová smlouva a zabezpečuje
národnostním menšinám užívání
jazyka nejen před soudy, nýbrž i před
úřady a orgány republiky všech kategorií,
zejména tedy v celém rozsáhlém oboru
správy politické a finanční.
Tato věc byla zde již s dostatek rozebrána
a konstatována. Ale po mém názoru místo
dlouhých debat by nejlépe osvětlilo a charakterisovalo
stav československých minorit a jejich jazykové
poměry srovnání s jazykovými poměry,
v jakých žijí minority v jiných státech,
a to zvláště v oněch, k nimž s
takovým zápalem naše německo-komunisticko-maďarská
oposice vzhlíží. To je Rakousko, Maďarie,
sovětské Rusko a Německo. Po této
stránce v české politické literatuře
vyšly dvě pozoruhodné knihy. Je to kniha dr
Auerhana "Jazykové menšiny v Evropě"
a Aloise Hajna "Problém ochrany menšin".
Tyto knihy obsahují cenný a bohatý materiál,
zvláště též o tom, jaká
jsou jazyková práva národních menšin
v jednotlivých státech a zvláště
v těch, které jsem uvedl. Tak na př. Německo
mimo saskou Lužici Horní, kde pro ulehčení
ústních styků obyvatelstva se soudem ustanoven
jest tlumočník znalý srbštiny, a mimo
Horní Slezsko, v němž smlouva hornoslezská
zaručuje polské menšině určité
postavení právě tak, jako německé
menšině Polskem v Horním Slezsku, neposkytuje
se menšinám před soudem úlev docela
žádných. Rakousko neposkytuje svým minoritám
u soudů žádných úlev - my všichni
dobře víme, jak velká minorita Čechů
na příklad žije ve Vídni - a odůvodňuje
to před veřejností tím, že prý
minority v žádném jeho obvodu se nenalézají
ve větším počtu tak, aby nějaké
zvláštní úlevy byly tím odůvodněny.
Jaké jsou poměry v Maďarsku, je nejlépe
zřejmo z toho, že sociálně demokratický
poslanec Knaller v Národním shromáždění
dne 27. února r. 1924 v debatě o nové vládní
předloze o znalosti jazyků menšin uvedl několik
případů, kdy na př. Slováci
marně prosili, aby mohli před soudem používati
tlumočníka. Byli odsouzeni na základě
výpovědi četníků, ježto
neznajíce maďarsky nemohli se vůbec hájiti.
V Sovětském Rusku mohou jazykové menšiny
před soudy prvých instancí užívati
své mateřštiny. Ve skutečnosti však
převládá a užívá se ruština.
Tak jsou jazykové poměry minorit upraveny v oněch
státech u soudů, ale jinak vnitřní
a vnější úřední řečí
státních úřadů správních
je pouze a výhradně jazyk státní.
V Maďarsku na příklad až dosud nejen že
všechny vyhlášky obecní byly jen maďarské
a že se nemaďarská podání vůbec
nepřijímala, nýbrž lidem maďarsky
nerozumějícím nebylo vůbec možno
ani ústně v úřadech se domluviti.
Nejsou řídké případy, že
starý Slovák, maďarsky neznající,
byl z úřadu hrubě vykázán slovy:
"Jděte ven, zde se slovensky nemluví. Naučte
se maďarsky! Jste v Maďarsku a jíte maďarský
chléb." V sovětském Rusku styk s centrálními
úřady děje se pouze v řeči
ruské. V Rakousku vyhlášky státních
úřadů jsou uveřejňovány
pouze v jazyku německém. Rovněž ovšem
tak se děje i ve styku s úřady. Německo
rovněž nezná ve svém úřadování
a styku s obecenstvem i jinojazyčným jiné
řeči než německé. Správně
uzavírá po velikém studiu těch otázek
dr Auerhan svůj článek o používání
jazyků menšin ve správě a samosprávě
těmito slovy: "Z uvedeného je zřejmo,
že Československo dává svým jazykovým
minoritám v oboru používání řeči
ve správě a samosprávě mnohem více
práv, než jim dávají Polsko, království
SHS, Rumunsko a Dánsko, nemluvě ani o Německu,
Rakousku, Italii, Maďarsku, Řecku a řadě
jiných států." Jest z toho opět
zřejmo, jak neodůvodněné jsou výtky
našich Němců proti postavení německé
minority v československém státě;
a jestliže Verband der deutschen Rechtsanwälte napsal
ve svém velkém protestu řízeném
na mezinárodní forum proti jazykovému zákonu
slova: "Citovaný jazykový zákon je útokem
na základy svobody a spravedlnosti", potom jednání
takové nelze kvalifikovati jinak než bezpříkladným
zaujetím proti Československé republice a
jejím úmyslným ostouzením na mezinárodním
foru, jež nutno co nejrozhodněji odmítnouti.
(Výborně! Potlesk.)
Slavná sněmovno! Ve zmíněné
zprávě menšiny iniciativního výboru
čteme veliké stesky na to, že československý
jazyk má takovou přednost, že ho lze užívati
naprosto všude. A v této příčině
mají stěžovatelé skutečně
pravdu a bohudíky, že mají pravdu. Jazyková
nařízení ceníme zvláště
po té stránce, že jedenkrát a konečně
stanovila taková práva československému
jazyku, že lze se s ním v Československu u
úřadů všude domluviti a jej všude
použíti. (Výborně!) Je v tom
nějaká nespravedlnost? Ústavou a mírovými
smlouvami vtisknut byl Československu ráz národního
státu. Tento ráz národního státu
samozřejmě musí býti něčím
vyjádřen a nějakým způsobem
uplatněna práva vedoucího a odpovědného
národa. To stalo se uplatněním československého
jazyka jako jazyka státního a oficielního.
Jest logickým důsledkem tohoto ustanovení,
že v republice Československé všude a
v každé veřejné instituci může
býti uplatněn. To je základní princip,
na němž postavena jsou jazyková nařízení.
Čechoslovák v Československu musí
všude se domluviti ve svém československém
jazyku. (Výborně! Potlesk.) V Československu
nesmí býti místa, kde by náš
státní jazyk byl utlačovanou popelkou, ale
všude musí míti práva a privilej jazyka
státního, jazyka oficielního a hlavního.
(Výborně! Potlesk.)
Se strany německé slyšíme v debatě
stále vytýkati, a bylo to zejména v iniciativním
výboru, že prý Němci byli podskočeni
vydaným jazykovým nařízením
a nebylo s nimi, jak jim snad bylo slíbeno, jednáno.
Víme dobře, a vědí také asi
páni na německé straně, proč
se tak stalo. Naše německá menšina jazyková
není - a to, prosím, jistě loyálně
uznají páni z německé strany - k československému
státu tak loyální, jako na př. německá
menšina v Jugoslavii, která hlásá heslo
"volkstreu und staatstreu" a své sjezdy začíná
holdovacími projevy králi, nebo jako německá
menšina v Rumunsku, která je členem vládní
většiny, nebo v Polsku, která ústy svého
poslance Kroniga v jeho sněmovní řeči
dne 26. května 1923 protestovala co nejrozhodněji
proti výtce neloyality, která prý je zcela
neodůvodněna. Takovým není poměr
našich Němců k československému
státu.
Tato debata, ty projevy, které za této debaty se
staly, všechny ty štvanice, které v poslední
době mezi německým lidem byly rozvířeny,
vnucují nám, ač to pravím s bolestí,
ne bezdůvodnou obavu, že německý lid
od svých německých vůdců je
plánovitě a úmyslně vychováván
v onom duchu, který vyjádřil v listopadu
1921 dr Lodgman, když prohlásil: "Myslí-li
někdo, že není povinností Němců
v Čechách dělati velezradu, mýlí
se." Ale nejen toto nynější chování
Němců, nýbrž i naučení
čerpané ze zkušenosti, kterou měl český
národ s Němci ve starém Rakousku, dovolují
bezpečný soud o tom, že jakékoliv dohadování
s Němci o jazykových nařízeních
bylo by úplně bezúčelné a beznadějné.
Vzpomeňte jen, vážení přátelé,
na všechny pokusy o dohodu s českými Němci
za celých více než 60 let ústavního
života rakouského. Nehledě k tak zvaným
punkta cím z roku 1890, které přinesly Němcům
výhody v ohledu národnostním rozdělením
zemědělské rady, zemské školní
rady, jakož i senátu u vrchního soudu v Praze
a ku pozdějšímu analogickému paktu na
Moravě, všechny pokusy o smír, dohodu a soužití
s českými Němci za Rakouska úplně
selhaly, byly bezvýsledný. Zvláště
však my Češi máme trpké vzpomínky
na národněpolitické jednání
v letech 1910 a 1912, směřující k
uvolnění činnosti českého sněmu,
mařené německou obstrukcí od roku
1907. Tenkráte se ukázali Němci tak tvrdými
a neústupnými přes to, že chtěli
jsme ústupky vykoupiti činnost našeho zemského
sněmu. Snad již tehdy tušili příští
události světové války a chtěli
politicky anticipovati vojenské vítězství,
k němuž na štěstí nedošlo.
Kdo tedy zná všechny tyto příčiny,
pro které s Němci jsme se tolik desetiletí
dohodovali a nikdy jsme se nedohodli, uzná, že nebylo
naprosto žádného rozumného důvodu,
ani to s německé strany nesmí býti
vytýkáno, aby vláda s nimi jednala o vydání
jazykových nařízení a že by každé
takové jednání s Němci bylo bezúčelné
a bezvýsledné. (Tak jest!)
Prosím, slavná sněmovno, tento náš
názor na německé stížnosti, jichž
v těchto dobách tolik slyšíme a vůbec
na německou otázku v Československé
republice, není u nás Čechů naprosto
diktován nějakým fanatickým šovinismem
nacionálním. Československá strana
lidová je stranou upřímně národní
a vlasteneckou, ale jako v ohledu sociálním, hospodářském
a kulturním zamítá každou výstřednost,
tak zamítá také nesnášenlivost
a výstřednost i v ohledu národním
a jazykovém. Ale právě proto se domnívám,
že máme právo německou menšinu
v Československé republice varovati, aby svým
postupem nezabíhala na cesty, na nichž již nebojuje
se o práva německého lidu, ale proti státu,
jeho trvání a jeho existenci. Připomínáme
německé menšině, aby pamatovala a řídila
se slovy a radou, obsaženou v elaborátu předsedy
německé odbočky pro Společnost národů
dr Medingera, jenž ve své práci "Zásady
pro světové právo menšin" praví:
"Nesoulad, který je v jednotlivých státech
mezi většinou a menšinou, může jen
postupně opravdu liberálním vybudováním
práva menšin a velkorysým jeho prováděním
v praxi s jedné strany a s druhé strany vžitím
a přivyknutím menšin ve stát a čím
dále loyálněji a státu oddaněji
se utvářejícím chováním
menšin býti vyrovnán, při čemž
je věcí státu podati menšinám
jako živlu slabšímu ruku ke smíru."
Československá vláda, jak nesčíslněkrát
již ukázala, a bylo jí to často i jako
slabost vytýkáno, (Výkřiky na levici.
- Místopředseda Stivín zvoní.)
má opravdovou snahu žíti ve smíru
se svými jazykovými menšinami, a zvláště
s menšinou německou, pracovati k vytvoření
smířlivějšího ovzduší
vzájemné důvěry a ochoty k součinnosti
mezi ní a minoritami. Je tedy pouze na menšině
německé, aby konečně odložila
své nenávistné zaujetí proti československému
státu, smířila se již jedenkráte
se skutečností a upravila svůj poměr
k republice v duchu loyálnosti, smířlivosti
a důvěry. Bude-li se ve své politice v Československé
republice říditi těmito zásadami,
potom tímto způsobem nejlépe docílí
nejenom uskutečnění svých tužeb,
jež jsou tužbami všech jazykových minorit,
totiž používati týchž svobod, výhod
a práv, jichž používá majorita,
nýbrž zachová si při tom i svůj
jazyk, čili jinými slovy, jak praví Duparc:
"Stane se rovnou občanům ostatním a
zůstane od nich odlišnou."
Slavná sněmovno! Z těchto přednesených
i ještě jiných důvodů, jež
pro krátkost času nemohly býti uvedeny, československá
strana lidová bude hlasovati proti návrhu na vyslovení
nedůvěry vládě. (Výborně!
Potlesk.)