Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

V průmyslu sklářském máme v republice na 100 závodů, z nichž je pouze 15 českých. Zajímavý poměr je dělnictva v nich. Na 60% je Čechů a Slováků, 30% dělníků jest jinojazyčných a 10% cizinců.

Zajímavé také bude sdělení, že v poslední době při výnosnosti cihlářského průmyslu německý kapitál, ať již koupí nebo pachtem, skupovává cihelny v obvodu Velké Prahy; zde nám chtějí provésti hospodářskou blokádu. Průmysl chemický je v rukou německého kapitálu, jehož sídlem je zejména Ústí n. L. Tento kapitál vystupuje bezohledně proti českému úřednictvu i dělnictvu, které propouští a etabluje v něm pouze Němce, do značné míry cizí státní občany. Tak přesadil skoro všechny české úředníky z Ústí n. L. do kralupské filiálky, ale po čase filiálku zrušil a tyto úředníky propustil. Tytéž zjevy vidíme v železárnách vítkovických a u celé řady jiných závodů.

Mohl bych podati analogickou statistiku pro celou řadu dalších odvětví průmyslových: koženého, železářského, pro hutnictví, koksovny, briketárny, podniky těžby uhelné atd. Poměr dělnictva by byl přibližně stejný. Rovnost na poli průmyslném jeví se u nás tedy tak, že dělník Čech a Slovák jest německým kapitalistou bezohledně vyssáván až do morku kostí. Z mozolů českého a slovenského dělníka vznikli a udržují se průmysloví magnáti němečtí i maďarští, kteří dnes cynicky se smějí ohleduplnému státotvornému národu českému a stojí zadu za pány z německé a maďarské oposice, kteří žalují celému světu na své utiskování.

Uvedu typický případ takového finančního magnáta. Podle oficielního odhadu počítá se na příklad jmění uhelného magnáta p. Petschka na 2 miliardy - a pan Petschek není osamocen! Je zde p. Schicht a celá řada jiných.

Je jasno, že při posuzování rovnosti mezi námi a Němci a Maďary je třeba s pole politického vždycky přejíti na pole hospodářské a věnovati mu důkladnou pozornost. Reklamujeme pro sebe právo z důvodů národních i sociálních, z důvodů sociální spravedlnosti, pracovati důsledně a neoblomně pro reparace na poli hospodářském, pro hospodářství zrovnoprávnění. (Potlesk.).

Naše úsilí jako socialistické strany po zlepšení životní míry českého a slovenského dělníka i úředníka je opřeno o důvody mravní. Nechť nám v něm pomáhají ty strany nesocialistické, které podtrhují svůj nacionalismus, neboť zde je pole pro praktickou, mravně i právně zdůvodněnou národní práci. Koncedujíce německé i maďarské minoritě rovná práva politická, chceme vyrovnání na poli hospodářském, zvláště průmyslovém a v práci té vidíme svůj úkol, o jehož uskutečnění budeme usilovati pro dobro dělnictva, pro dobro zaměstnanectva všeho druhu, pro dobro národa a republiky. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Dále má slovo p. posl. dr Keibl.

Posl. dr Keibl (německy): Velevážené dámy a pánové! Iniciativní výbor shledal,vhodným, aby návrh podaný Němci, aby byla vládě vyslovena nedůvěra, byl zamítnut, a navrhnouti plenu sněmovny, aby přešla přes tento návrh. k dennímu pořadu. Zřejmě byla tedy většina iniciativního výboru toho názoru, že naše stížnosti jsou bezdůvodné a že vláda ani nyní vydaným jazykovým nařízením, ani nikdy před tím neporušila dříve dané sliby, nebo dokonce že neporušila zákony a tím práva jazykových menšin, zvláště sudetských Němců, že je úmyslně a zlovolně nezkrátila. Tento názor zpravodaj ve své písemné zprávě, tisk č. 128, blíže neodůvodňuje. Jako ústní zprávu proslovil pouze jedovatou štvavou řeč, k jejímuž obsahu nestojí za to se vraceti.

Naproti tomu chci ve zhuštěné formě poukázati na různé věci, jež dostatečně dokáží, že návrh oposice je dobře odůvodněn. Dámy a pánové! Obyčejně se praví, že práva plynou z právních pramenů. Za takové uznávají se zákony, nařízení, pokud jsou vydána v rámci zákonů, a mezinárodní smlouvy. Já však myslím, že tento snad pro čistě občanský okruh práva platný názor nestačí na poli práva veřejného a zvláště práva ústavního, a že zde také jsou ještě jiné právní prameny, jež rovněž jako právo psané jsou s to, aby byly pramenem práva a zakládaly závazky.

Odkud pak stát vůbec béře právo jako takový, jako nositel státní moci, aby trval a aby předpisoval lidem v něm bydlícím, co má býti právem? Neboť stát již trvá, než dojde k tomu, aby si nějakým orgánem dal ústavní zákon, jenž má býti opět základním kamenem celého jeho příštího právního řádu. Podle toho musí něco býti, co již před veškerou zákonodárnou činností zde jest, co jako prapůvod má teprve všechno ostatní za následek. Tím ovšem opouštíme pole čistě právního usuzování a kasuistiky a vstupujeme na pole právní filosofie, dějin a politiky. Avšak tento krok musí býti učiněn, jestliže má býti zodpověděna námi daná otázka, zda zákony a nařízení platné ve státu, jakož i jich použití v praksi vyhovují formálně ústavnímu zákonu a mezinárodním úmluvám, jakož i duchu, z něhož povstaly.

Podstatnou součástí každého státu je způsob jeho založení a všechno to, co se při jeho založení a bezprostředně před ním událo.

Dějiny učí, že o většině založení států nemáme téměř žádné vědomosti, že mnohé povstaly smlouvami mezi vládnoucími rodinami v dřívější době, nebo že podnět k jich vzniku daly politické násilné činy, jako dobytí ve válce, nebo vnitřní převrat, revoluce. Vždy však je při tom předpoklad, že převážná většina obyvatelstva je s nově povstalým státem spokojena, nebo z nějakého důvodu spokojenou býti musí, že je možno během poměrně krátké doby přejíti od násilí - neboť konečně i rodinná smlouva, uzavřená mezi vládnoucími rodinami v dřívější době o rozdělení monarchie je pro poddané násilím - k právnímu stavu a umožniti, co nazývá se dějinná státní tradice a čím teprve nový stát se ve všeobecném politickém základním cítění obyvatelstva zakotví, aby tak došlo k všeobecnému souhlasu, takže po jedné nebo dvou generacích se sotva pomýšlí na změnu dosavadních poměrů a akt mocenský, který s t. t vytvořil, upadne takřka v zapomenutí. Teprve potom, když se to stalo, může stát býti pokládán za konsolidovaný a tak může ovšem i revoluce státi se pravým pramenem práv. Doplňkem k tomu musím připojiti, že za dnešních poměrů je nepochybně třeba, aby nový stát došel mezinárodního právního uznání, neboť jinak by nebyl s to, aby se zúčastnil všeobecného světového styku. Pouhým založením není trvání státu zajištěno. Musí, jak již bylo řečeno, v pokud možno nejkratší době dojíti k přechodu od násilí k právnímu stavu. K tomu však nestačí, aby se sestavilo revoluční shromáždění a vypracovalo nějaké zákony, nýbrž beze vší pochyby je třeba, aby tyto zákony byly v souhlasu s tím, co celý vzdělaný svět všeobecně uznává za veřejný mrav, za státní povinnost, to, co dříve nazývalo se jmény "přirozená práva" nebo "lidská práva". To ovšem není nikde vloženo do paragrafů, je však ve všeobecném cítění, oživuje se krví, ovšem nikoliv vědomě úvahami, je však podrobeno časovým a kulturním změnám, avšak pro určitou dobu a pro určitou vzdělanost je všeobecně platným a pravým zdrojem veřejného práva a veřejné závaznosti. To má za následek, že ten stát, který se proviní proti této zásadě, upadne ve všeobecné opovržení.

Vážené dámy a pánové! Této skutečnosti dbali i čeští vyjednávači ve Versailles a také české revoluční shromáždění. Musím opakovati, co pan kolega dr L u s c h k a zde již zdůraznil, že memoir III zcela přesně prohlásil, jak si tenkráte svět představoval úpravu poměrů. jež právě zde jako jazykové rozpory skutečně trvají, a musím opakovati, že memoir III výslovně prohlašuje, že Československá republika bude naprosto demokratickým státem, že všechny úřady budou přístupny všem státním občanům a že jazyky menšin budou všude připuštěny. Němci budou v Čechách rovni s Čechy, německá řeč bude druhým zemským jazykem, že nikdy nebude používáno trýznivých opatření proti německému lidu. Správa že bude podobná jako ve Švýcarsku, a že tato správa bude v Čechách zavedena nejen proto, že Češi mají hluboko zakořeněný cit pro demokracii, právo a spravedlnost, nýbrž i proto, poněvadž jsou toho názoru, že toto řešení příznivé Němcům bude vyhovovati i politickým zájmům jejich vlastní země a jejich vlastního národa. Po dalším oceňování demokratického smýšlení a politického názoru Čech-ů, kteří prý vědí, že násilnost a ne spravedlnost byly příčinami zániku Rakousko-Uherska a že podobná politika by mohla jejich státu a jejich národu jen škoditi, dochází memoir k výsledku, že všechny tradice připouštějí závěr, že nová republika nebude nikterak Němců utiskovati a že se tito budou těšiti vládě volnosti a spravedlnosti. Svoboda, spravedlnost, rovné právo s Čechy, žádná utiskující opatření, krátce stejná správa jako ve Švýcarsku. Československo je prý nejen ochotno přijmouti veškeré mezinárodní právo zavedené mírovou konferencí ve prospěch menšin, nýbrž že je ještě ochotno jíti nad takové právo a dáti Němcům veškerá práva, jež jim patří. Je závažno, že toto prohlášení bylo dáno k zcela určitému účelu, aby mírová konference stala se přístupnou českým přáním. Byla to nabídka, jež byla učiněna, a víme zcela dobře, že tento slib byl přijat dohodovými státy se zvláštním uznáním a že jen za těchto předpokladů bylo úplně vyhověno českým přáním. V tomto přijetí však spočívá podle mého mínění něco více než pouhá diplomatická floskule, nýbrž povstala tímto přijetím nabídky skutečná, právně závazná smlouva. (Souhlas na levici.) Tím staly se sliby dané v memoiru III skutečnými smluvními závazky a vázaly Čechy i nad smlouvu o ochraně menšin, ovšem pokud jde vůbec o mínění politicky slušně myslících lidí.

Do téže kapitoly patří také úvod k prvnímu ústavnímu zákonu republiky, který zní: "My, národ československý, chtějíce upevniti dokonalou jednotu národa, zavésti spravedlivé řády v republice, zajistiti pokojný rozvoj domoviny československé, prospěti obecnému blahu všech občanů tohoto státu a zabezpečiti požehnání svobody příštím pokolením, přijali jsme ve svém Národním shromáždění dne 29. února 1920 ústavu pro Československou republiku, jejíž znění následuje.

Při tom prohlašujeme, že chceme usilovati. aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin, stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový." V naší ústavě zároveň kotví právo sebeurčení národů.

Čechové podle toho věděli při založení svého státu, co bylo všeobecně platným míněním o právním postavení jednotlivých národů ve vícejazyčném národnostním státě, čehož matný ozev byl uveřejněn a obsažen ve smlouvě o ochraně menšin z 10. září 1919, č. 508 Sb. z. a n. z roku 1921.

Přece však musím se ještě vrátiti k smlouvě o ochraně menšin. V ní zavazují se Čechové, že všichni státní občané bez rozdílu rasy, jazyka nebo náboženství budou rovnými před zákonem a že budou požívati všech občanských a politických práv, jakož i k tomu, že československým státním občanům nebude činěno žádné omezení ve svobodném používání jakéhokoliv jazyka v soukromém nebo obchodním styku, ve věcech náboženských, tisku, nebo veřejných projevech všeho druhu, nebo ve veřejných shromážděních. Přes zavedení oficielního jazyka má býti státním občanům jiných jazyků než českého dána přiměřená možnost užívání jejich jazyka písmem i slovem před soudem. Češi se zavazují, že uznají všechna tato ustanovení za základní zákon a že žádným zákonem, žádným nařízením a žádným úředním jednáním nebudou proti němu jednati. Také uznali, že žádné právo, žádné nařízení a žádné úřední jednání jim se příčící nemá býti platným. Jak již uvedeno, prohlásili Češi ve svém memoiru, že půjdou ve prospěch Němců přes tyto závazky, že zvláště v Čechách učiní němčinu druhým zemským jazykem a že vůbec zavedou správu podobnou jako ve Švýcarsku. Avšak již při kodifikaci ústavy, na které se sami usnesli, zapomněli Češi těchto slibů memoiru. Drželi se jen smlouvy o ochraně menšin a omezili také tuto vědomě, když v § 128 připojili k větě, že státní občané v soukromém a obchodním styku, v tisku a všech projevech nebo ve veřejných shromážděních mohou používati svobodně kteréhokoliv jazyka, doložku "v mezích zákonů", a omezili jazykovou svobodu užívání jazyka ve veřejných shromážděních na "schůze lidu". Připojili dále celý omezující odstavec obsahu že, "tím však" - totiž těmito základními právy "nejsou dotčena práva, jež státním orgánům v těchto směrech příslušejí podle platných nebo budoucně vydaných zákonů z důvodu veřejného pořádku a bezpečnosti státní i účinného dozoru".

Kdo nepozná v těchto omezeních ducha české politiky? Ústavní zákon činí z práva státních občanů na svobodné užívání jazyka právo na svobodné užívání jazyka ve veřejných shromážděních, což je něčím dočista jiným, jelikož schůze obecního zastupitelstva je sice veřejná schůze, avšak nikoliv veřejná schůze lidu a nad to chrání se před každým jim povážlivým výstřelkem těchto smluvně zapsaných svobod všeobecnou doložkou "v mezích všeobecných zákonů" a cit. odst. 4, § 128. Smlouva o ochraně menšin prohlašuje všechny zákony, nařízení a úřední jednání, jež by se jí příčily, za neplatné a Československo podrobilo se v tomto případě výroku Rady svazu národů. Jazykový zákon z 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., který je zákonem ústavním, pospíšil si, aby především ustanovil český jazyk jako jazyk státní. V § 2 stanovil již omezení pro užívání jiného menšinového jazyka na soudní okresy, v nichž podle posledního sčítání lidu bydlí nejméně 20% příslušníků jiného než českého jazyka, nařídil však v § 8 prováděcí nařízení, jež sice má vycházeti z ducha jazykového zákona, avšak má přece přinésti také úlevy pro ty, kdo jsou nuceni v čistě českém okrese jednati se státními úřady a orgány a nejsou sami znalí českého jazyka. Jazykový zákon je již v §§ 2 a 4 v rozporu s úvodem k ústavě, se smlouvou o ochraně menšin, s všeobecnou politickou morálkou, a právě vydaným prováděcím nařízením k jazykovému zákonu dává se již všemu tomu, co zde bylo, koruna.

Já sám chci se omeziti jen na několik málo míst, neboť vlastně každý z těchto 101 článků příčí se dobrým mravům, veřejné morálce, většina jich dosavadním zákonům. Proč mezi orgány republiky počítají se v čl. II autorisovaní civilní inženýři, kteří ve skutečnosti nikdy již nepřijdou k tomu, aby působili jako státní orgány, jak tomu bylo snad před desítiletími, jelikož téměř každá okresní politická správa má svá stavební oddělení. Týmž právem mohly by se nazvati orgány republiky všechny koncesované živnosti až po řemeslo průtočnické, při čemž poslední by bylo vždy ještě pochopitelným vzhledem k tomu, že přece v české politické domácnosti je spousta neřádu, korupce a ledabylosti. § 8 jazykového zákona mluví o úlevách, jež na př. mají býti poskytnuty stranám, znalým jen němčiny v čistě českém okresu. Obsahují na konci čl. 4 až 12 tyto slíbené úlevy? Tyto články ztěžují však straně neznalé češtiny nejen styk se státními úřady v čistě českém kraji, nýbrž jej přímo znemožňují. Jsou to ustanovení, na kterých každý laik na první pohled musí viděti, že jsou zde jen proto, aby při nejmenším nemohla býti dodržována. Jak přijdeme k tomu, že vrátí-li se podání k opravě, nemají se čítati dny poštovní dopravy? I to je v rozporu s všeobecným právním citem, s tím, co je ustanoveno v obdobných ustanoveních civilního řádu soudního a jednacího řádu soudů. Kde možno nalézti věcné odůvodnění pro to, že každý právní zástupce musí uměti česky, že pro něho platí jiná ustanovení, než pro jeho stranu?

Právnickou nehorázností je však přímo inkvisiční řízení ve věci jazykové znalosti nebo příslušnosti k jazykovému celku a že dokonce se zde ukládají tresty. Kde přestává znalost řeči, kde začíná? Což nemůže býti jazyková příslušnost změněna? Kde jsou materielně právní ustanovení, podle kterých mohou býti takové poměry posuzovány? Svědčí to o hlubokém úpadku veřejné mravnosti Čechů a jejich vlády, že si troufá nutiti někoho proti jeho vůli k užívání jazyka jemu nepříjemného. Takového něco zasahuje hluboko do práv osobní svobody, která prý také ústava tohoto státu v § 107 chce chrániti a jichž obdobný případ v § 123 prvního ústavního zákona je zřejmě upraven ustanovením, že nikdo ani přímo, ani nepřímo nemůže býti nucen k účasti na nějakém náboženském úkonu jakéhokoliv druhu. A jestliže již Češi chtěli svému národnostnímu záští povoliti uzdu, pak měli míti alespoň tolik studu, aby to nedělali nařízením, nýbrž zákonem, jelikož přece § 107, odst. 2 prvního zákona ústavního předpisuje, že omezení nebo odnětí osobní svobody je možným jedině zákonem. Všechna ustanovení druhé a šesté hlavy jazykového nařízení, pokud jazykovým menšinám přiznávají práva, nejsou právem donucovacím, spočívá na libovůli každého českého fanatika i třeba zcela podřízeného postavení, aby milostivě tato práva lidu přiznal nebo také ne, aniž by v tomto případě šlo o odepření práva. Článek 66 jazykového nařízení stanoví, že i soudce pokládá se pro pouhou neznalost státního jazyka za trvale neschopného, aby za stával svůj úřad, a že jeho zdráhání složiti jazykovou zkoušku nebo jinak prokázati znalost státního jazyka je důvodem pro to, aby jej disciplinární senát přeložil na odpočinek. Toto ustanovení odporuje dnes ještě platnému zákonu o službě soudcovské. V něm jsou důvody, ze kterých soudce může býti dán řízením disciplinárním na odpočinek, taxativně vypočteny a žádné nařízeni není s to, aby tu něco změnilo nebo doplnilo.

14. hlava jazykového nařízení znamená neslýchané omezení a přímo sekaturu samosprávných útvarů. Že se nyní i nad nimi vznáší bič trestního práva, jak dokazují články 83 až 86, nevzbuzuje konečně při celém směru tohoto nového výtvoru české nadvlády žádného podivu. Na pranýř však musí býti přibito především ustanovení článku 73, který stanoví, že v městech s vlastním statutem musí starosta a jeho náměstek úplně ovládati. češtinu. To jest nepochybným porušením zákona, neboť jen ony obecní statuty, jež vesměs jsou zákony, mohou stanoviti, kdo se stane v obci starostou a kdo ne. Nechci se dále zabývati těmi mnoha ustanoveními této a 15. hlavy, jež jsou dána jen k tomu, aby obce sekýrovala a aby jim působila zcela zbytečné výdaje a která dokonce i pro živnostenská společenstva ohlašují docela nepříjemnou péči, abych nebyl přespříliš zdlouhavým. Musím však konečně ještě se postaviti proti článku 99, který neznamená nic jiného, než že každý přiběhlý okresní paša může se prostě přenésti přes veškeré právo a zákon a může naříditi, co se mu právě líbí.

Jazykové nařízení bude se především projevovati u státních a obecních úřadů. Bude znamenati ohromné zatížení, pod kterým se přemnohé úřady a soudy - poukazuji zde jen na všeobecně požadované české úřadování ve věcech knihovních - shroutí. Je velmi zajímavé, pátrati po pohnutkách k jazykovému zákonu. V důvodové zprávě k jazykovému zákonu se poukazuje na to, že jazykový zákon má za účel zjednodušiti správu a při tom šetřiti. Pravím vám však, pánové, že jazykové nařízení bude vyžadovati ohromný náklad peněžitý i personální. Na počátku jistě sice poskytne záminku, aby opět množství schopných německých úředníků a zřízenců bylo ze státní služby vyhnáno, bude však zároveň důvodem, že ještě mnohem větší počet nových sil bude musiti býti přijat, při čemž jsem přesvědčen, že se na jejich schopnosti a odbornou znalost nebude zvláště hleděti. Bude to vyžadovati ohromný náklad peněžitý a pan ministr financí může si již nyní rozlámati hlavu, odkud vezme ty potřebné miliony. Znám řadu soudů, které dnes již žádaly o celá poschodí, prostě proto, aby umístily nové úřadovny a úředníky, kterých bude třeba pro nařízené dvojjazyčné úřady. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Jazykovým nařízením shodila nepochybně česká vnitřní politika v tomto státě poslední masku a nyní ukazuje zcela nepokrytě svůj pravý obličej. Rád bych viděl toho, kdo by ještě nyní mohl mluviti o možnosti mírného soužití Čechů s ostatními národy tohoto státu. Jsme přesvědčeni, že nynější vláda porušila jazykovým nařízením úmyslně platné zákony a že je dosti důvodů, aby byla podána žaloba na ministry. Jen proto, že prováděcí zákon k tomu ještě není hotov, byl navržen místo toho projev nedůvěry. Ať páni Čechové však nemyslí, že snad jsme dosud neměli důvodu k nedůvěře vládě. Ne, hned od počátku zaujali jsme oproti českému státu zcela správné stanovisko, vždyť přece po plných 7 let vidíme jeho vládu a jeho sněmovnu při práci. Všechno, co zde bylo usneseno a nařízeno, celá správa a exekutiva, je prodchnuta duchem nenávisti proti národům menšinovým, zvláště proti nám Němcům.

Počalo to ústavou, šlo to přes zabrání půdy, rozličné zásahy do samosprávy obecní, projednávání otázky válečných půjček, utlačování škol, propouštění úředníků až ke dnešnímu upravení otázky jazykové. A ani zde se nezastaví. Dokonce i německé porodní babičky a zubní technikové ucítí vaši pěst, poněvadž jim odpíráte každé odborné vzdělání. Vaše záští není namířeno jen proti dospělým, nikoliv, již kojence a nenarozené vyhledáváte, abyste na nich dali hýřiti svému politickému sadismu. Jestliže to vše vezmu dohromady, je to po sedm let stále prováděný pokus národně politické zákeřné vraždy, co zde provádíte. A tu žádáte od nás lásku, loyalitu ke svému státu? Samozřejmě můžete odmítnouti a odmítnete náš návrh na projev nedůvěry, můžete naše stížnosti bagatelisovati, můžete nám spílati kverulantů, pro které je dosti dobrý pendrek, avšak naše pocity vůči vašemu státu se tím nikterak nezmění. Neoddávejte se klamu. Německý lid venku je právě jazykovými nařízeními vyburcován. A prováděním jich bude jeho pobouření, pokud bude trvati, udržováno. Venku docházejí právě ti němečtí členové sněmovny největšího souhlasu, kteří nejostřeji mluví proti vašemu systému. Jen tak možno vysvětliti, že když tenkráte byla hozena smrdutá bomba, vzbudila tato událost všeobecné nadšení v německém jazykovém kraji. Všechno to tvoří základní cit, jenž vám nemůže býti lhostejným. Můžete proti němu nastoupiti a vystoupíte násilím, avšak právě tím tíže naleznete cestu od stavu násilí ke stavu právnímu ve svém státě, který potřebujete, až jednoho dne ke svému překvapení shledáte, že násilnost a nespravedlnost byly příčinami zániku Rakouska a také vašeho státu, jak jste zcela správně předvídali v memoiru III. Ve vašem státě zejí již široké trhliny, nejen národové v menšině jsoucí jsou nespokojeni a naplněni nedůvěrou vůči vaší vládě, nýbrž i široké vrstvy vašeho vlastního národa. Pohleďte jen na oposici: Tam sedí velká skupina, komunisté, která většinou skládá se z příslušníků vašeho vlastního národa. Tu musí tedy býti leccos shnilého ve státě dánském. A počítejte všechny ty, kdo stojí za oposicí, a shledáte, že je to většina obyvatelstva vašeho státu.

Váš stát rovná se dnes již rozbitému hrnci, který dráteník zdrátoval, a drátem ve vašem případě jsou síly zahraniční politiky. Ve chvíli, kdy tyto ve svém nynějším účinku se změní, roztrhne se drát a hrnec se rozpadne. My němečtí nacionálové nemáme důvodu, abychom tohoto pravděpodobného vývoje litovali. Již dlouho víme, že váš stát naplněný nenávistí vůči Němcům nemůže nám býti otčinou. Naše vlast je větší, je to staré Německo, do kterého, když ne my sami, tedy naši potomci vejdou se vztýčenou hlavou. Zatím však držme se výroku Nitzscheho: Co se chce skáceti, skácejme. A to chceme obstarati podle svých nejlepších sil. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Slovo dále má pan posl. Stašek.