Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Je také příznačné, že se nyní všude v novinách hlásá, že Rumunsko si chce vzíti toto jazykové nařízení za vzor pro tamní úpravu jazykové otázky. Dámy a pánové, je-li to ctižádostí středoevropských států, aby vedly státy balkánské, pak myslím, že tradici našich krajů není rozuměno a že je zneuznávána. Nejsme povoláni k tomu, abychom byli vodítkem pro methody balkánské. Tu slávu můžeme klidně přenechati jiným pánům. Tím ještě není dokázáno, že jazykové nařízení je spravedlivým k menšinám a že odpovídá úrovni našich menšinových národů. V Memoiru III se dále praví: "Jazyk menšin bude všude připuštěn." Jazykové nařízení mluví již jinak. "Němci budou míti v Čechách stejná práva jako Čechoslováci, německá řeč bude druhým zemským jazykem." (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Po poznámkách o násilnostech a o nespravedlnosti jako příčinách zániku Rakouska praví se dále: "Všechny tradice československé připouštějí závěr, že nová republika nebude Němce nižádným způsobem utlačovati, že se budou těšiti vládě svobody a spravedlnosti." Šest let jsme živými svědky této spravedlnosti a volnosti, jež nám byla slíbena. Pánové, z tohoto rozporu vyvěrá také většina hořkosti našeho cítění, zvláště když čteme jazykové nařízení a především když slyšíme výklad jazykového nařízení se strany směrodatných kruhů. Ministr vnitra neshledal potřebným, aby nás v tom směru upokojil, naopak započal tónem, jenž nám zde dokazuje, že jazykové nařízení bude znamenati zostření jazykových poměrů, jazykového práva proti nám.

A konečně je důvěra neb nedůvěra psychická věc, věc citu, jež v neposlední řadě souvisí s celkovým mravním názorem, který má každý podle svých zkušeností, svých vědomostí a svého vzdělání. A tu si připomínám, že při poslední rozpravě o prohlášení ministrově po nastoupení nové sněmovny jeden z pánů, jenž byl vyslancem v jednom americkém státě, myslím, že ve Spojených Státech Amerických, vybízel Němce, aby si vštípili Kniggeho knížku "Obcování s lidmi." (Veselost na levici.) Chceme radostně prohlásiti, že pan kolega tím uznává, že v německé vzdělanosti je základna, jež může býti všeobecně uznávána za základnu pro obcování s lidmi. (Souhlas na levici.) Je to veliké zadostučinění, a dnes, když naše vzdělanost byla napadena, vracíme se k tomu znovu a s důrazem. Tehdejší pan řečník však zapomněl na jedno. Odstranění šlechtictví. Když tohoto starého šlechtice citoval, snad asi již předpokládal, že se tvoří nová šlechta, jež stejně jako staří loupežní rytíři povstala z pozemkové reformy, a že stará šlechta, jež byla odstraněna, nyní má býti nahrazena touto novou šlechtou. (Výkřiky na levici.) Tato nová šlechta bude jistě pokládati za žádoucí, jestliže se Knigge přijme za stálou četbu, neboť je to návod, jak se chovati. Opatřil jsem si tuto knihu. A je tam i jeden passus, příznačný pro oprávněnost návrhu na projev nedůvěry, který jsme podali proti vládě. Jsme při tom neosobními, nám nezáleží na člověku, nýbrž na systému, který potíráme. Avšak Knigge nalezl i tu zcela správný návod zacházení s lidmi a myslím, že náš projev nedůvěry může se morálně rovněž opříti o Kniggeho, který nikoliv naší stranou, nýbrž stranou proti nám stojící byl nám připomenut. Aby se mi nedostalo snad výtky cizího textu, volil jsem staré vydání. Na straně 135 se tam praví: "Jestliže nás však přece jednou oklamali, nesmí se tato věc bráti lehce, žertem. Musíme projeviti veliké rozhořčení nad tímto prvním nesprávným krokem, a nebudeme hned tak ochotni jej prominouti. A jestliže pak všechno to nic nepomůže, a jestliže pokračují v tom, že za našimi zády kují pikle, potrestejme je opovržením a stálou nedůvěrou, kterou máme ke všemu, co mluví a dělají, až se polepší. Avšak zřídka přijde ten, kdo si navykl na šikmé cesty, opět na cestu pravdy." (Veselost na levici. Různé výkřiky.)

Kniggem odůvodňuji morálně návrh na projev nedůvěry, a doporučuji jej tedy také k přijetí. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je pan posl. dr Patejdl. Uděluji mu slovo.

Posl. dr Patejdl: Dámy a pánové! Parlamentní kluby oposice podaly poslanecké sněmovně návrh, aby byla vládě vyslovena nedůvěra pro domnělé porušení mezinárodně zaručené jazykové ochrany národnostních menšin jazykovým nařízením vládním. Návrh svůj opírají o § 75 ústavní listiny, podle kterého poslanecká sněmovna může vládě vysloviti nedůvěru, což má podle §u 78 ústavy ten účinek, že vláda musí podati demisi. (Předsednictví převzal místopředseda Slavíček.)

Používá tedy oposice vládního nařízení ze dne 3. února 1926, č. 17 Sb. z. a n., k tomu, aby přinutila vládu k demisi. Je známo, že u oposice vůbec a tedy také u československé netěší se vláda důvěře. Kdyby oposice měla majoritu, znamenal by její návrh reálný politický krok. Naše oposice té většiny nemá a sotva asi se kojí nadějí, že ad hoc té většiny dosáhne. Tím se návrh oposice sám sebou kvalifikuje na obyčejnou parlamentní politickou demonstraci. (Tak jest!) Než přes to je třeba zkoumati důvody a důvodnost výtek, které oposice proti jazykovému nařízení vládnímu vznesla. Jsou tyto důvody podstatné? Oposice tvrdí, že prý vládním nařízením jazykovým byla porušena ochrana jazykových menšin v republice, zaručená mírovou smlouvou saint-germainskou. Je zajímavé, že pánové z oposice vyhýbají se jazykovému zákonu ústavnímu z 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n., a ani se nepokoušejí o důkaz, zdali jazyková nařízení pohybují se v mezích tohoto zákona či zdali je překročují a kde. Omezují se na zmíněnou smlouvu mírovou a dovolávají se článku 7 v hlavě I této smlouvy, zejména odstavců 1, 3 a 4.

Vidí porušení zásady rovnosti před zákonem a rovnosti politických práv státních občanů jiného jazyka než československého v tom, že 1. jazyková práva menšin jsou prý obmezena jen na soudní okresy, a to na okresy s 20% státních občanů jiného než státního jazyka, a i tu prý za četných obmezení článku 18 nařízení; 2. podle čl. 21 nařízení, vyřízení úřadů, soudů atd., nepředchází-li je písemné podání strany, mají býti vydána zpravidla jen v jazyku státním; 3. že možnost jednati a vyřizovati jen v jazyku menšinovém je omezena stanovením aspoň 2/3 většiny příslušné jazykové menšiny v soudním okresu; 4. že československý jazyk má takovou přednost, že ho lze užíti naprosto všude; 5. že při delegaci jiného úřadu nebo soudu mají býti ustanovení platná pro menšinový jazyk zachována jen podle možnosti; 6. že bylo zasaženo do jazykových práv obcí a samosprávných svazků, zejména tím, že se činí rozdíl mezi obcemi s více než 3000 obyvateli a méně, a konečně 7., že čl. 99 je v rozporu s čl. 7 smlouvy saint-germainské.

K prozkoumání těchto stížností oposice přihlédněme k citovanému článku smlouvy mírové a k ústavnímu zákonu jazykovému. Odst. 4 článku 7 mírové smlouvy stanoví: Zavedla-li by vláda československá nějaký oficielní jazyk, bude přes to poskytnuta příslušníkům československým jiného jazyka než českého přiměřená možnost, aby před soudy používali svého jazyka jak ústně tak i písemně. Znění "oficielní jazyk" značí totéž, co jazyk všech úřadů, soudů, ústavů atd., což jest rovnocenné jazyku státnímu. Z toho vyplývá samozřejmě, že v tomto jazyku státním může se československý občan obraceti na kterýkoliv státní úřad, soud, orgán a vůbec na každou veřejnou instituci, že tento v celé republice jako jazyk státní, oficielní, musí býti respektován. To jest pravidlo, které mírová smlouva, jak jsem právě uvedl, uznává. Další znění odstavce žádá poskytnutí přiměřené možnosti jazykovým menšinám, aby před soudy používaly svého jazyka, jak ústně tak i písemně.

§ 2 jazykového zákona ústavního recipoval toto ustanovení tím, že stanovil: "Soudy, úřady a orgány republiky, jichž působnost vztahuje se na okres soudní, v němž podle posledního sčítání lidu obývá aspoň 20% státních občanů téhož, ale jiného jazyka než československého, jsou ve všech věcech, jichž vyřízení náleží jim na základě toho, že působnost jich vztahuje se na tento okres, povinny přijímati od příslušníků jazyka této menšiny podání v témž jazyku a vydávati vyřízení podání nejen v jazyku československém, nýbrž i v jazyku podání."

Dále v odst. 3 a 4 uvádí tento zákon, že za stejných podmínek jest veřejný žalobce povinen trestní žalobu obviněnému jiného jazyka i v tomto jazyku a po případě jen v tomto jazyku vznésti. Vidíme z tohoto srovnání na prvý pohled, že náš ústavní zákon jazykový dává menšinám více jazykových práv, než podle smlouvy mírové je republika povinna, neboť poskytuje přiměřené možnosti používání jazyka nejen před soudy, nýbrž i před úřady a orgány republiky, tedy nejen v řízení soudním, nýbrž i v řízení správním. (Slyšte!) Je jistě zajímavé, že toto plus nechává oposice vždy bez povšimnutí.

Je požadavek 20% jino-národní menšiny v okresu soudním nějakým porušením přiměřené možnosti užívání jazyka? Podle vydaných nařízení jsou povinny a oprávněny soudy a úřady za podmínek čl. 18 přijímati od příslušníků menšinového jazyka podání v jejich jazyku a vydávati jim vyřízení nejen ve státním jazyku, nýbrž i v jazyku podání.

Listiny nebo spisy v jazyku menšiny lze předkládat za předpokladů čl. 14 a 18 jako přílohy, doklady k důkazu nebo jinému úřednímu účelu bez ověřeného překladu do jazyka státního. Nepředchází-li podání strany a je-li soudu nebo úřadu známo, že strana je příslušníkem jazyka menšiny podle čl. 14, vydá se jí vyřízení v jazyku státním i v -jazyku strany. Neví-li to soud nebo úřad, může strana do 3 dnů žádati, aby se jí dostalo vyřízení také v jejím jazyku.

Podle čl. 22 i při sepisování protokolárního podání příslušníkem menšiny šetří se jazyková práva strany. Veřejný žalobce jest podle čl. 23 za podmínek čl. 14 a 18 povinen vznésti obžalobu proti obviněnému příslušníku jazyka menšiny i v jeho jazyku; soud prohlásí obžalobu, své nálezy a usnesení a dá příslušné poučení v jeho jazyku. Zahájí-li se trestní řízení na úřední oznámení, učiněné v jazyku státním, jest soud povinen na žádost obviněného opatřiti překlad oznámení do jazyka příslušníka menšiny. Projednávání se stranami, obviněnými a jinými účastníky příslušníky jazyka menšiny děje se od soudu, úřadu nebo orgánu za shora uvedených podmínek v jazyku jich a taktéž protokolování.

Podle čl. 37 při zjištěné existenci v soudním okresu ²/₃ státních občanů určité menšiny jazykové, bylo-li učiněno podání od příslušníka menšiny a účastní-li se jako strany jen příslušníci menšiny, nebo se jedná za takových podmínek bez podání, lze také jen v jazyku menšiny vyříditi podání, vydati vyřízení bez podání, projednávati se stranami a vydati nálezy a usnesení. Nejenom první instance, nýbrž i vyšší instance jsou povinny vydati za podmínek shora uvedených vyřízení i v jazyku menšiny. Jde tedy ochrana jazyka menšin všemi instancemi. Ale i u soudů a úřadů, kde není předepsaných 20% minority, mohou svědci jakož i strany vyslýchané k důkazu nebo obvinění, nejsou-li mocny státního jazyka, vyslechnuty býti bez tlumočníka ve svém jazyku.

Kde jest zde nějaké zkrácení práva jazyka menšiny? Chce-li oposice, aby v okresech, v nichž není příslušníků jazykových menšin vůbec nebo nepatrné procento, aby také v těch případech se přijímala a vyřizovala podání učiněná v jazyku menšinovém, pak chce jazyky menšinové povýšiti prostě na jazyky oficielní či státní.

Tato snaha však jest právě v rozporu se čl. 7 mírové smlouvy, který mluví jen o jednom jazyku státním a pro příslušníky druhých jazykových menšin vyhrazuje jen přiměřenou možnost používání jazyka jich před soudy. Výtka první tedy je bezdůvodná.

Výtka druhá je vyvrácena úplnou citací článku 21, neboť je-li soudu nebo úřadu známo, že strana jest příslušníkem jazyka menšiny v okrese, vydá jí nařízení také v jazyku jejím, menšinovém a není-li to známo, má strana právo takové vyřízení reklamovati.

Je nepochopitelno, jak oposice toto ustanovení zamlčuje.

Třetí výtka oposice opírá se o to, že možnost jednati a vyřizovati jen v jazyku menšinovém jest obmezena dvoutřetinovou většinou minority v dotyčném soudním okresu a jinými prý hluboce zasahujícími omezeními, která mají zastříti pravou jazykovou praksi.

Páni z oposice neříkají však, která že to jsou ta další hluboce zasahující obmezení. Dokud jich neuvedou, zbavují mne možnosti i povinnosti o nich se vyjádřiti.

Výtka čtvrtá zni, že jazyk státní má takovou přednost, že ho lze užíti naprosto všude. Ano, to jest pravda, ale proto právě je to jazyk státní, oficielní. To plyne z této jeho povahy. Právo stanoveni jazyka takového mírová smlouva přímo připouští. Nedá se tedy z toho dovozovati, že by to znamenalo porušení jazykových práv menšin v odporu s mírovou smlouvou.

Výtka pátá se týká delegace. Je známo, že k delegaci pravidelně dává podnět strana. Je pochopitelno, že podle článku 42 bude se soud nebo úřad delegovaný na návrh strany říditi předpisy jinak všeobecně proň platnými. Ale i tu se stanoví při přenesení jednání s jiného soudu nebo úřadu, pro který platí čl. 18, že má se hleděti k tomu, aby podle možnosti byla zachována i pro příslušníky jazyka národní menšiny ustanovení pro ně daná.

Výtka šestá opírá se o to, že bylo zasaženo do jazykových práv samosprávy zejména tím, že se činí rozdíl mezi obcemi s více a méně než 3000 obyvatelů. Páni z oposice vyhýbají se říci, oč jde. Podle čl. 72 mají obce, které mají nejméně 3000 obyvatelů a úřední sílu znalou státního jazyka, povinnost vyříditi podání, učiněné ve státním jazyku, v tomto jazyku bez ohledu na jednací jazyk obce.

Souvisící s ním článek 73 stanoví pro takové obce povinnost, aby měly do 3 let dostatečný počet úředních sil znalých jazyka státního. To však plyne z povahy jazyka československého jako jazyka státního. Kdyby nebylo toho ustanovení, byli by občané českoslovenští jazyka státního ve svém právu jazykovém zkráceni; znamenalo by to nerovnost jejich práv proti menšinám, znamenalo by to pro obor samosprávy jejich jazykovou méněcennost. Je jen správné, že jazykové nařízení takovou absurdnost zamezilo. Pánové z oposice zde při dnešní debatě mluvili zejména a vytýkali také jazykovým nařízením, že předpisují v těch městech, která mají svůj magistrát, že musí býti starosta i náměstek znalý jazyka státního. Pánové zapomínají nebo nechtí připomenouti, že starostové ve městech s vlastním statutem jsou zároveň přednosty správ politických, a jsou-li jimi ve smyslu zákona, má stát právo také od nich žádati znalost jazyka státního. (Výborně!) Zároveň bych hned mohl posloužiti jedním případem z prakse jazykové na základě vládního nařízení v území s jazykovou minoritou. Není tomu dávno, brzy po platnosti jazykových nařízení, žádal opětně československý občan státního jazyka československého v Liberci za vydání domovského listu v jazyku českém. Tato jeho žádost za platnosti jazykových nařízení byla zamítnuta. Je tedy viděti, že pánové se domnívají, že zákony se vydávají proto, aby oni prostě jich nedbali.

Přicházím konečně k hlavní výtce oposice o tom, že článek 99 je v rozporu se čl. 7 mírové smlouvy, když prý úřady mohou, žádá-li to veřejný zájem, prostým nařízením kdykoliv nutiti, aby se v soukromém i obchodním styku užívalo jazyka státního. Tu je třeba vytknouti, že pánové z oposice nesprávně a neúplně citují. Snaží se vyvolati dojem, že podobné domnělé ustanovení odporuje odst. 3. čl. 7. smlouvy mírové, podle které státní občané českoslovenští kteréhokoliv jazyka budou moci volně užívati jakéhokoliv jazyka ve styku soukromém a obchodním. Článek 99 však zní poněkud jinak. Podle něho může politický úřad, žádá-li toho veřejný zájem, aby se užilo státního jazyka i kromě případů, o něž jde v předchozích ustanoveních, tam, kde korporace nebo jiné osoby oznamují něco veřejnými vyhláškami nebo označují pro potřebu obecenstva nápisy nemovitost nebo jiné předměty, určené veřejnému užívání, uložiti, aby vyhláška nebo označení stalo se v jazyku státním. Veřejné vyhlášky, určené pro každého, předměty určené veřejnému všeobecnému užívání, to je něco jiného než soukromý a obchodní styk. Přikročí-li k tomu veřejný zájem, pak lze pochopiti, že politický úřad má právo žádati za určitých případů vyhlášku nebo označení v jazyku státním. Připojení jazyka menšiny se tím ještě nevylučuje. Tím, myslím, jsem vyvrátil důvodnost stížností pánů z oposice. Nyní několik poznámek o jejich taktice.

Pánové z německé strany neomezili se na forum parlamentní, nýbrž vzbouřili veřejnými projevy ulici a dovedli věc tak daleko, že bylo spácháno veřejné násilí na orgánech veřejné moci v Karlových Varech. Takovou taktikou se v očích soudné evropské veřejnosti diskvalifikovali. Šovinistickému běsnění po poslední světové válce sotva pokvetou růže. (Výborně! Potlesk.)

Doby, kdy Badeni byl nucen kapitulovati pod tlakem vídeňských šovinistů, uspořádavších pouliční projevy ve Vídni, a odvolati svá jazyková nařízení, ty doby odnesl vichr válečný do nenávratné minulosti. (Potlesk.) Správní opatření, učiněná podle jazykového nařízení v tom kterém. případě podléhají právní kontrole pořadem instancí, podléhají příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který je a bude povolán, aby zkoumal otázku, zdali vládní nařízení v tom kterém případě pohybuje se v rámci zákona, a páni z oposice budou míti a jistě si nedají ujíti příležitost, aby se o tom přesvědčili. Ochrana menšin i po stránce jazykové je, jak jsem řekl, pod mezinárodní kontrolou. Mírová smlouva stanoví přímo podmínky dovolání se Společnosti národů. Stačí, když kterýkoliv člen Rady Společnosti národů obrátí pozornost rady na tento mezinárodní závazek. My jsme dali k této kontrole souhlas, my se jí nevyhýbáme, ale my se jí také nebojíme. (Výborně!)

A nyní při této příležitosti nebude snad bez zajímavosti otázka, jaké právo jazykové nám chystali Němci po světové válce? Dočteme se o tom v čísle 351 "Bohemie" ze dne 19. prosince 1916, kde jsou uveřejněny z velikonočního programu Němců jejich požadavky o novém uspořádání jazykové otázky po válce. Pánové se sjednotili na návrhu jazykového zákona pro císařství rakouské, které se usnesli prosaditi. Budu citovati dva nejdůležitější §§ 7 a 8 doslova:

§ 7 zní: "U všech vrchností a úřadů zvlášť postavených zemí na severu a jihu mají se přijímati německá podání a v německé řeči vyřizovati.

U podniků dopravních má se používati vnitřní německé úřední řeči." § 8 zní:

"Pro císařství rakouské stanoví se německá řeč jako řeč státní. Její použití v západním Rakousku a v Bukovině třeba uspořádati podle následujících zásad: německá státní řeč jest výlučnou řečí vnitřní služby u všech státních úřadů, vrchností, soudů, státních podniků a fondů.

Podání ve státní řeči musí býti u všech státních, autonomních nebo veřejně právních těles přijímána a v ní vyřizována. U všech státních zkoušek jest znalost řeči státní stanoviti bez vadně státními orgány.

Zkoušky advokátní, notářské a všechny potřebné praktické a služební zkoušky třeba skládati ve státní řeči.

V zákoně třeba ohraničiti ty okrsky, kde mají neněmecké národy svoje pevná kmenová sídla a v nichž může býti ve vnějším služebním styku státních úřadů a soudů I. instance užíváno jejich řeči vedle řeči státní; pokud byla v těchto okrscích dosud dalekosáhlá ustanovení ve vnějším služebním styku na prospěch německé řeči, třeba tato podržeti.

V okrsku Rakouska, kde bydlí německý lid, možno také ve vnějším styku užívati jen německé řeči."

To jste nám chystali, pánové z německého tábora, ve státu, kde Němci byli proti neněmeckým národnostem v menšině. A tyto famosní předpisy nebyly by pod kontrolou mezinárodní. To byste byli zdůrazňovali, že je to vnitřní věcí císařského Rakouska.

Odkud to strojené mravní rozhořčení proti právnímu stavu, který menšiny postavil na roveň většině československého národa před zákonem, dal jim rovná práva občanská a politická, když ještě k tomu republika projevila souhlas s mezinárodní kontrolou ochrany menšin? Nemyslí pánové z oposice ve svém nitru, že jsme šli dále, než jsme byli povinni, a že by v opačném případě páni Němci byli postupovali proti nám jinak?

Nyní zajímavou statistiku: Podle "Prager Tagblattu", tedy listu, který hájí zájmy německé minority, z 10. února 1926 bude pravidlem t. zv. československé jednojazyčnosti prakticky postiženo 134.066 Němců, kteří při své rozptýlenosti československého jazyka jsou znalí, z celkového počtu 3,130.000. (Slyšte!) Vyjimky prvního stupně, to znamená jednání v jazyku německém, vyřízení českoněmecké, bude účastno 753.000 obyvatelstva německé menšiny. A jednojazyčně německého pojednávání a vyřizování podle čl. 37 bude užívati celkem 2,243.000 Němců, to je na 73%. (Slyšte!) Výjimka podle litery zákona a nařízení bude tedy v praksi pravidlem. Tyto cifry mluví, ony staví veškeré stížnosti pánů z německé strany a ostatní oposice přímo na hlavu. Z toho plyne, že jazykové rovnoprávnosti německé i jiné menšiny u nás ani jazykovým nařízením dotčeno nebylo. Srovnejme při této příležitosti, jak dalece je většinový národ československý, který si tento stát na poli válečném ve světové válce vybojoval a který tento stát především udržuje, rovnoprávný s menšinami, zejména menšinou německou, na poli hospodářském. Jsme státem průmyslovým a také jím zůstaneme. Nuže podívejme se zblízka na tu paritu, rovnoprávnost na poli průmyslu v Československé republice. Nejlépe nás o tom poučí diagram, sdělaný podle statistiky (ukazuje diagram), vydané t. zv. "Bund der Deutschen". Procentní poměr obyvatelstva podle tohoto diagramu podle národnosti jeví se takto: Češi a Slováci 67 procent, Němci 22%, Maďaři 5,5%, Rusové 4%, ostatní 15%.

Zastoupení velkoprůmyslu: německý, prosím, 66,3%, utrakvistický, tedy zase Němci, jak máme zkušenosti, 17% a český a slovenský průmysl figuruje tu 16,7%. Průmysl textilní: německý 25%, utrakvistický, zase německý, 62,5% a český 12,5%. Průmysl keramický a sklářský: německý průmysl 86,8%, utrakvistický 6,6%, český 6,6%. Průmysl papírnický: německý 83,5%, utrakvistický. 13,2 a český 3,3%. (Výkřiky posl. Zeminové.)