A dále musíme prohlásiti, že tento návrh
na projev nedůvěry podle ustanovení jednacího
řádu, jak je zde prováděn, je pro
nás vůbec jedinou možností, abychom
učinili jazykové nařízení předmětem
rozpravy ve sněmovně, jelikož zásadně
každý návrh a každá interpelace
s naší strany, i když jsou podávány
jako naléhavé, jsou většinou zamítány
a zásadně všechny předměty, třebaže
se sebe více týkají všeobecného
zájmu a se strany našeho národa jsou pociťovány
jako sebe strašnější bezpráví,
odbývají se prostě hlasováním
"to je většina". Tedy i s tohoto stanoviska
je naší oprávněnou povinností,
abychom podali návrh na projev nedůvěry,
aby se nám dostalo té jediné možnosti,
zde v plenu sněmovny zahájiti rozpravu o jazykovém
nařízení před naším lidem
a před veřejností celého státu.
Tu nestačí obviňovati nás z kverulantství,
hledáme cestu věcné rozpravy a tu chceme;
nejsme to my, kdo odsunujeme debatu na vedlejší kolej
záští, nýbrž jsme to my, kteří
žádáme věcnou rozpravu o významu
obsahu jazykového nařízení. Vyzvání
k nenávistné písni bylo dáno s druhé
strany a dnes se v ní pokračuje. Nám se nemá
činiti předhůzka, že neplníme
na kulturním a politickém poli svých povinností,
jež nám byly uloženy jako státním
občanům, a to jako stát ním občanům
v právním slova smyslu, že jsme se snad provinili
nějakým nemravem. Naopak kulturní úroveň
tohoto státu z největší části
je závislá na tradiční úrovni
kultury německého národa (Souhlas na levici.),
jež v tomto státě rozhodně spolupůsobila
k tomu, co se stalo. A právě na kulturním
poli jsme my posledními, kdož by mohli býti
tupeni, kteří mohli by býti označováni
za státní občany druhého nebo ještě
dalšího řádu. Pan ministerský
předseda dal již předem prohlásiti,
že pobouření německého lidu bylo
jen uměle vyvoláno a že je neodůvodněným,
což je tvrzení, které nemůže dokázati.
My však můžeme dokázati opak, a to projevy
lidu, jež se staly, především však
tím, že všechny strany, jež zastupují
jazykové menšiny, společně podaly tento
návrh na projev nedůvěry, dále tím,
že tento návrh podán byl menšinami bez
rozdílu národnosti a politického smýšlení,
bez rozdílu povolání a stavu, jen v jednosvorném
posouzení, že toto jazykové nařízení
je nejnebezpečnějším aktem vlády
k odnárodnění, který ve spojení
s porušením mezinárodní ochrany menšin
zároveň je s to, aby velmi těžce ohrozil,
ba zničil občanská a politická práva,
politické a hospodářské bytí
těchto na miliony čítajících
státních občanů menšin. A kdyby
snad bylo potřebí ještě nějakého
důkazu, který by bylo podati, myslím, že
je to poukaz na ustanovení, jež se v jazykovém
nařízení týkají státních
a veřejných zaměstnanců, problém
o zmocňování nebo právním zastupování
v jednání před soudy nebo úřady.
To dostatečně dokazuje, jak příslušníci
menšinového národa, jak mnozí státní
občané menšin, snad většina z nich,
jsou nejen připraveni o svá práva, nýbrž
že i ve svém hospodářském bytí
mají býti pokud možno brzy těmito jazykovými
nařízeními odbyti. Toto nařízení
má býti konečným bodem fikce českého
národního státu. A proti násilí
tohoto pojmu stavíme právo pravdy a triumf tohoto
jazykového nařízení, který
má býti triumfem národního státu,
nemůže nikdy a nikde vyvrátiti skutečnost,
že tento stát je státem národnostním
a že zůstane jím přes jazykové
nařízení. Československý stát
přece již na počátku tomuto názoru
vyhověl a především pamatovala na to
i smlouva mírová, byť i proti své vůli.
Proto byla vydána ustanovení článku
86 mírové smlouvy versailleské a článku
57 mírové smlouvy saint.-germainské pro Československý
stát. Zamýšlená tam smlouva o ochraně
menšin, jež pak byla uzavřena 10. září
1919 a od té doby váže Československo,
není ničím jiným než zrcadlem
názorů všech činitelů, kteří
ve světě po této nešťastné
válce měli rozhodovati, zrcadlem názorů,
že tento stát je právě státem
národnostním, že musí se nějak
působiti proti porušenému právu sebeurčení
a že musí býti za to alespoň jako náhrada
vybudována ochrana menšin, jež byla dána
pod mezinárodní záruku. To je nejlepším
důkazem, že tento stát je státem národnostním
a na to musíme, věrně plníce smlouvy
o ochraně menšin... (Posl. dr Kramář:
Polsko, Rumunsko i Srbsko je také "Nationalitätenstaat"?)
Ano, jsou jimi také, všechny, ač se to
neuznává. Pan zpravodaj mluvil před tím
právě vždy o státním národu
v jednotném čísle. Nevím, jak to možno
srovnati s existencí více národů v
tomto státě. Tu snad myslil jen jeden a to stačí,
aby se ukázalo, jak je to myšleno. Z tohoto ducha
vycházejí všechny vaše zákony,
všechna ta nařízení, jež jsou namířena
proti našemu národu a proti jiným menšinám
v tomto státě. (Výkřiky na levici.)
Politická a občanská práva všech
státních občanů bez rozdílu
jazyka jsou zaručena a volné užívání
kteréhokoliv jazyka ve veřejném a obchodním
životě je dovoleno bez jakéhokoliv omezení
a tomu vyhovujeme tím, že se na tento mezinárodní
závazek odvoláváme a žádáme,
aby byl dodržován. Jazykové nařízení
vydané 3. února však tohoto závazku
prostě nedbalo. Vláda si troufala, se stanoviska
moci, kterou má, ve 101. článku jazykového
nařízení použíti všech možných
prostředků, aby zrušila ochranu jazykových
menšin v tomto státě, by potlačila mateřský
jazyk mnoha milionů státních občanů,
aby jej vyřadila z veřejného a hospodářského
života. To je svorný pocit všech postižených,
kteří nemají právnických znalostí,
a nejméně však sofistických úskoků
a řečí. Všem těm není
možno vzíti přesvědčení,
že ti, kdo dávali dohromady toto nařízení
v duchu nenávisti a nesnášenlivosti po dobu
6 let, tento úmysl měli a že jej kryje nyní
vláda státu, odpovědná sněmovně
většinou svých podpisů na nařízení.
Každé zakrývání těchto
okolností působí na nás přímo
jako uličnictví.
Pan ministr vnitra nám, myslím, dnes předhodil,
že dnes ještě jsme v zajeti starorakouské
mentality. Nevím, zda by se nám pak bylo líbilo,
že bychom byli musili slyšeti tak rozkřičené
věci jako jadrné, pádné důvody,
jako o kusu klosetového papíru. Myslím, že
by to bývalo bylo tenkráte vyloučeno. Mohu
však naopak jen odpověděti: Myslím,
že to nespadá do okruhu starorakouské mentality,
nýbrž do oboru násilnosti československého
názoru, že v tomto státu smí vládnouti
jen jediný národ a že všechny ostatní
mu musejí býti podrobeny. To je možno v mnohých
projevech, ovšem mezi řádky, čísti.
Jednoho mohu vzpomenouti, v němž to bylo velmi přesně
vyjádřeno. Tu se pravilo: Máte nám
býti otroky, to budiž naším svatým
cílem. (Německé výkřiky:
Slyšte! Slyšte!) Vidíme, jak se projevuje
tento duch v nařízeních a zákonech.
To není duch snášenlivosti ani duch demokracie.
To je pět, šest byrokratů, kteří
vše komandují, kteří také sněmovnu
vyřadili a kteří dokonce vyřazují
vládu, jde-li o to, aby toto hledisko proniklo v zákonech,
nařízeních, výnosech a kdekoliv jinde.
Tím však také jsou všichni, kdo přísluší
k menšinovému jazyku, připraveni o své
rovné právo. Je-li v některém státě
výslovně řečeno, že jazyky jsou
různě ceněny, že jest jeden oficielní
státní jazyk, že ostatní však jsou
jen trpěnými jazyky menšin, pak je to nerovnost
v posuzování státních občanů,
nerovnost v přiznávání politických
a hospodářských práv. To je zcela
zřejmé. A nečeské jazyky, snad s výjimkou
slovenského, jenž se jako oficielní jazyk ještě
snad uznává, jsou od nynějška před
soudem, úřady, a podle libovůle okresní
správy - podle ustanovení čl. 99 jazykového
nařízení - i v soukromém a obchodním
styku odstrkávány do pozadí, kdežto
nadvláda českého jazyka se nepopíratelně
táhne jako nit ustanoveními tohoto nařízení.
(Souhlas na levici.)
Nic není platno, že se chce udělati rozdíl
a to se ukazuje také v nařízení -
že se nemluví o národnostech menšinových
jazyků, nýbrž jenom o jazykové příslušnosti.
Není nic platno všechno to úmyslné matení
pojmů s pojmem jazykové příslušnosti,
vše to není nic platno, v tom směru chtíti
klamati, jako by tím nebyla zároveň dotčena
a míněna národnostní příslušnost.
Tato stylistika je příliš naivní, než
aby nebyla prohlédnuta. Vytlačení těchto
jazyků z úřadoven, úřadů
a ústavů je shodným s utlačováním
národnostních příslušníků,
jež ohrožuje, ne-li ničí existenci statisíců
státních občanů a omezuje možnost
výdělku a pracoviště nesčetných
existencí. Tento důsledek jazykových nařízení
je neméně v odporu a rozporu se smlouvou o ochraně
menšin, než spáchané jazykové bezpráví
a tedy podle čl. 1 smlouvy o ochraně menšin
nepřípustným. Vždyť je přece
známo, že v této smlouvě o ochraně
menšin je výslovně pamatováno na to,
že žádný zákon, žádné
nařízení a žádné ustanovení
nesmí odporovati zásadám ustanoveným
ve smlouvě o ochraně menšin a že je, stane-li
se to, neplatným, a že proto v tomto případě
nemůže býti tvrzeno, že nabylo právní
moci a že nesmí býti prováděno.
Kdyby v ustanoveních jazykového nařízení
nic jiného nesvědčilo o úmyslu počešťovati
nebo, nepodaří-li se to, vyhladiti menšiny
národnostní, článek 99 sám
o sobě by dostačil za důkaz, poněvadž
zasahuje bezohledně do soukromého a obchodního
života a tak v sobě skrývá zřejmé
porušení práva menšin, takže nemůže
toto ustanovení prohlásiti za srovnatelné
se smlouvou o ochraně menšin, žádné
forum světa a ani Svaz národů, jestliže
se již vymanil z toho ducha nenávisti z doby války
a jestliže rozvine jako sbor nejvyšší spravedlnosti
svou požehnanou činnost nad celým světem.
Pak však bude i zde nutno nenávist omeziti. Pak nebudou
pouhá slova a objednané novinářské
články s to, aby v hojnosti frásí,
v hojných příkrasách a falešných
líčeních skutečností vzbudily
zmatený názor o našem stanovisku nebo o chování
menšin v tomto státě, jako to dosud bylo vždy,
bohužel s jakýmsi úspěchem, obstaráváno
a prováděno. (Souhlas na levici.)
Po vydání jazykového nařízení
padla podle našeho přesvědčení
každá naděje, že nynější
vláda chce menšinám přiznati ve státě
postavení, jež jim patří. Je tedy samozřejmou
povinností všeho menšinového obyvatelstva,
zvláště národa německého,
aby vládě za toto jazykové nařízení
byla vyslovena nedůvěra netoliko sněmovních
zástupců, nýbrž celých národů
menšinových. K tomu poskytuje nařízení
dostatečně důvodů. Podle ducha - nechci
mluviti teprve o duchu locarnském - nedbalo ani mírových
smluv, ani jejich ustanovení o ochraně menšin
a zvláštní smlouvy o ochraně menšin
v této zemi, nedbalo ani nutnosti praktické správy,
na niž se stále a stále poukazuje, je-li řeč
o jazykové úpravě v této zemi. Zájmy
správy vyžadovaly by docela jiných ustanovení,
než jsou tato násilnická ustanovení
o vnucování cizího jazyka jako jedině
platného, oficielního jazyka státního
a odstrkování a potlačování
všech ostatních. Otázka jazyková není
přece jen otázkou politickou a my nečiníme
z této otázky jistě otázku politickou,
nýbrž tato otázka je také otázkou
hospodářské a společenské existence.
Jazyk je nástrojem života a výdělku.
Je pro styk, pro všechny potřeby vezdejšího
bytí prostředkem dorozumění a kdo
hledí na jazyk jen se stanoviska politického, proviňuje
se nejen proti významu řeči, nýbrž
i proti národům samým, jež jsou tím
postiženy a poškozeny. Prohlašuje-li vláda
jazykové nařízení za vrchol moudrosti,
v kterémž směru bude proti nám postupovati
s největší ostrostí, pak je to, pánové,
vyhlášení boje proti německému
národu. Je to snad triumfem nejradikálnějších
českých stran, je to snad zadostiučiněním
pro pana dr Kramáře, není to však
výrazem spravedlnosti a naprosto ne demokracie. (Výkřiky
na levici. - Hluk.)
Místopředseda inž. Dostálek (zvoní):
Prosím o klid. (Hluk. Různé výkřiky.)
Prosím pány o klid.
Posl. dr Luschka (pokračuje): Svádělo
by to osvětliti jazyková nařízení
i v jiném směru, a to se zřetelem na to,
jak parlamentarismus a zákonodárství byly
tímto nařízením uvedeny v nevážnost.
Toto nařízení není nejen svým
rozsahem, nýbrž ani obsahem nařízením;
je novým jazykovým zákonem, jenž jde
daleko za rámec jazykového zákona z r. 1920;
bylo použito nařízení a nebyl dělán
zákon nebo alespoň nebyla zvolena forma zákona
snad jen proto, že jazykový zákon je podle
ústavy - to udělalo revoluční Národní
shromáždění - výslovně
součástí ústavní listiny, a
jak známo, mohla by býti ústavní listina
změněna jen třípětinovou většinou.
Této většiny však vláda nemá
po ruce. Tu se nedbalo právnických pochybností
a do nařízení se dalo všecko, co se
jevilo nutným k zostření jazykového
zákona z r. 1920. To možno lehce dokázati.
Neboť všechny výklady pana zpravodaje o minoritním
votu podaly přece důkaz, jak nejen co do vnějšího
objemu, nýbrž i co do obsahu toto jazykové
nařízení jde za jazykový zákon,
obsahuje rozšíření, jež podle zákonného
pojetí mohla býti upravena jedině zákonem.
Nařízení osvojuje si na př. již
na počátku právo vykládati pojem úřad,
soud, ústavy, vykládati pojem kulturní instituce,
dále si osvojuje právo tvořiti nové
pojmy, jako na př. to, že i autorisovaní civilní
inženýři, geometři, tlumočníci
atd., jsou orgány republiky. Troufá si vykládati
zákon, ač je to prvním právem zákonodárství
samého, aby vykládalo zákony a jen výklad
zákonodárcem samým daný může
býti právně platný m. Výklad
byrokracie je právě zásahem cizí moci,
jež pracuje proti parlamentarismu a není povolána
k tomu, aby zákony odhlasované ve sněmovně
podle svého způsobu přemodelovávala,
kroutila a tak zpracovávala, jak toho potřebuje.
Pro veškeren výklad je příslušnou
sněmovna, ten však přešli a z tohoto úmyslu
vidíme nyní, jak tímto jazykovým nařízením
byla dokonce i sněmovna vytlačena a odsunuta do
pozadí. Toto nařízení stalo se - a
to je příznačné - hned také
novým trestním zákoníkem. (Souhlas
na levici.) Reforma trestního zákona stane se
brzy zbytečnou, neboť není zákona a
nařízení, a byť to byla i ta nejmenší
novelisace, aby pečlivě nepřihlížela
k tomu, aby v ní byla trestní ustanovení.
(Souhlas na levici.) Jazykové nařízení
jevilo by se pravděpodobně většině
lidí býti lex imperfecta, zcela nedostačující
normou, kdyby právě tato trestní ustanovení
nebyla opět vzbudila uspokojení: Ha, to je opět
zákonná úprava, to je opět vnitřní
hodnota, poněvadž přece jsou v tom opět
trestní ustanovení. Je to duch trestů, jenž
nyní převládá, a ani jazykové
nařízení nemůže se bez nich obejíti,
třebaže jazykový zákon takového
zmocnění nepřipustil. Nařízení
má přece jen býti prováděcím
předpisem k zákonu. Potrestáni mohou býti
ti, kdo dají nesprávné údaje o svých
jazykových znalostech a to jsou tak význačná
ustanovení opětně pro systém, jak
se dnes ve správě hledí na státního
občana, ne jako na předmět, kterému
se má pomoci, nýbrž jako na toho, koho nutno
utlačovati, aby ani nepípl. Bylo řečeno,
že prakse jazykových nařízení
nás přesvědčí o opaku, že
z prakse uvidíme, že jazykové nařízení
je v duchu ne záští, nýbrž smířlivostí
a dorozuměním, že především
má býti administrativní úpravou. V
posledním týdnu února byl v Kravařích
na Hlučínsku konán úřední
den a okresní hejtman dal při tom obecním
správám přísný příkaz,
aby podle trestních nařízení nekonaly
žádného úředního jednání
ani podání v německém jazyce a aby
je ani nepřijímaly. Jeden přítomný
obecní funkcionář dovolil si při tom
podati dotaz, zda je dovoleno překládati nejdůležitější
text česky psaných odhlášek a domovských
listů do němčiny, jsou-li tyto určeny
pro říšskoněmecké úřady.
Na to se na něho okresní hejtman takto příkře
obořil: "Budu vás musiti potrestati 1000 Kč
pokuty, abyste si příště uspořil
podobné otázky." (Německé
výkřiky: Slyšte! Slyšte! - Výkřiky
na levici.) To je ten duch jazykového nařízení.
V jazykovém zákoně z r. 1920 - a na ten ještě
bych poukázal - se béře výslovně
zřetel na bezpodmínečné právo
menšin. V jazykovém nařízení
z r. 1926 jest již toto právo menšin v čl.
18 vázáno na určité podmínky
a neprohlašuje se již za bezpodmínečně
platné pro příslušníky menšin.
Teprve když tyto čtyři podmínky článku
18 jsou splněny, může i Němec v německém
okrese menšinovém použíti svého
mateřského jazyka jako zákonného práva.
To je omezením proti jazykovému zákonu. Jazykový
zákon nechal v platnosti, co nařízení
ponechává jen jako podmíněné
právo dovolávati se ochrany menšin. Zásah
do jednací řeči obcí odporuje teprve
duchu mezinárodního práva, jež výslovně
-ustanovilo, že ve veřejných projevech všeho
druhu nejsou naprosto přípustna jakákoliv
omezení v užívání jazyků.
To je nám také důkazem, jak se hned chtělo
použíti této příležitosti
k tomu, aby obce a obecní zákony nově ve
smyslu vlády, jak si to přeje, byly omezovány
a aby takto přímo byl změněn volební
řád do obcí a obecní řád.
(Souhlas na levici.) Jinak bylo by zcela nemyslitelné,
aby do tohoto nařízení bylo násilně
pojato ustanovení, že starosta a náměstek
měst s vlastním statutem musí úplně
ovládati český jazyk. Tím je volitelnost
našich obecních zastupitelstev omezena, zákon,
volební řád je měněn nařízením,
k čemuž není nikde zákonného
oprávnění nebo právní působnosti.
Co to znamená, že se požaduje úplné
ovládání státního jazyka, o
tom bychom mohli velmi široce promluviti. To, že se
žádá úplná znalost státního
jazyka, neznamená nic jiného, než že se
vyvíjí tlak, aby za starosty nebo jejich náměstky
byli voleni jen čeští členové
obecního zastupitelstva. Neboť Němci nemohou
ovládati dokonale český jazyk, poněvadž
při zkoušení znalostí jazykových
nemá nikdo jiný právo, aby bylo uznáno,
že dokonale ovládá jazyk, než ten, jemuž
je rodnou řečí, a úplné ovládnutí
české řeči je dáno bezpodmínečně
jen příslušníku tohoto jazyka, je-li
jeho jazykem mateřským. Pak je toto omezení
sekaturou v osobním směru a v neposlední
řadě protiprávným zrušením
zákonných ustanovení, jež byla dána
v řádu volení do obcí o volbě
představenstva obce. (Výkřiky na levici.)
Každé jiné odůvodnění
je zbytečným, neboť úřední
agenda mohla by býti přenesena i na úředníka,
alespoň pokud patří k přenesené
působnosti a mají za obsah činnost statutární
obce jako politického úřadu první
stolice. Nikdy však nesmí býti svobodně
volení zástupci lidu nuceni k tomu, a nesmí
se jim jazykovým nařízením klásti
překážky, jichž zákony nepřipouštějí
a připustiti nesmějí. Úřadování
podle jazykového nařízení bude míti
v praksi jen ten neúspěch, že všechny
úřady budou vyřizovati záležitosti
pomaleji, obtížněji a občanstvo a úřady
budou moci méně než dříve očekávati
dosud výhodu rychlého a pohotového vyřízení
svých záležitostí. Znamená to
hromadění práce, ztížení
úředního chodu a v neposlední řadě
nové výdaje, poněvadž obce budou musiti
zjednati nové zaměstnance k těmto účelům.
Minulého roku se zde velmi mnoho mluvilo, že se musí
šetřit, že snižování výdajů
je povinností, zvláště i pro všechny
veřejné korporace. Dnes však se to praví
již obráceně. Jest již potřebí
opětně obsaditi u berních úřadů
i u soudů tolik míst, a co nových míst
si vyžádá jazykové nařízení,
je nedozírno. Tím musí býti nové
finanční zatížení úřadů
nikoliv sníženo, nýbrž zvětšeno.
Celá charakteristika jazykového nařízení
je dále prováděna všemi činiteli
slovem i písmem a je zbytečno, aby to vše bylo
uváděno na sněmovní tribuně,
jelikož ani času se nedostává. Ve velkém
vidíme v jazykovém nařízení
boj proti mezinárodnímu právu, jež nám
bezpodmínečně zaručuj e ochranu menšin,
vidíme však v něm i boj proti našemu postavení
jako státních občanů v našem
státě, vidíme v něm boj přímo
proti parlamentarismu a proti demokracii. V tomto druhu nařízení
vidíme jen triumf byrokratického mocenského
systému, při čemž jste všechno
spíše než odrakouštili, ježto i dokonce
ve starém Rakousku byly by takové poměry
znemožněny cestou parlamentní, v neposlední
řadě těmi pány, kteří
dnes vedou a provokují tento způsob lžizákonodárství.
(Výkřiky na levici.) Všechny příčiny
této demoralisace názorů na právo
na parlamentarismus, mají v neposlední řadě
základ v tom, že nic nedbáte práva.
V rozkoši moci není žádných mezí.
V zahraniční politice nebojí se pánové
žádných válečných zápletek,
vnitřněpoliticky myslí, že Svaz národů
žije ještě stále jako dříve
v duchu nenávisti proti Německu, tedy v slabosti
a že nezajímá se o utrpení, jež
musí snášeti miliony Němců jako
menšiny v cizích státech. Kdyby to nebylo v
popředí, nýbrž kdyby platil pocit odpovědnosti
za právo jako věčný a nezměnitelný
výron vzdělanosti, pak byly by zákony, jež
se vydávají, a v souvislosti s těmito zákony
také nařízení jen přesně
přizpůsobena těmto zákonům,
jen použitím práva, nikoli však, jako
je tomu dnes, tak často prostředkem k opaku, k nejhanebnějšímu
bezpráví, jež se páše na národech.
Stejně tak není však již žádné
autority práva. Ve vládním prohlášení
po nastoupení nové sněmovny bylo prohlášeno,
že v moderní demokracii je vůle většiny
autoritou. Jestliže to se povýší na zásadu,
pak je toto stanovisko zároveň odhozením
práva jako účelu pro sebe a posvěcené
tradice vzdělaného lidstva. Pak se nemůže
nikdo diviti, jestliže zákony a nařízení
nejsou ničím jiným, než licoměrné
využití příležitosti, aby bylo
státem vnucováno bezpráví. (Souhlas
na levici.) Zákon a nařízení se
již nevydává k tomu, aby byl zakotven právní
cit, aby božské a lidské právo bylo
zajištěno a aby se právní cit stal všeobecným
statkem, nýbrž jen k tomu, aby božské
a lidské právo bylo popřeno, nebo, kde to
jde, zhanobeno. (Posl. dr Petersilka [německy]: To je
macchiavelismus!) Tak jest, a co ještě možno
za bezpráví pro postižené rozmnožiti,
to obstarají právě nařízení,
jež nemohou ani býti podrobena kritice, jak dokazuje
jazykové nařízení. Ačkoliv
ministr vnitra Švehla roku 1920 slíbil předložiti
věc nejprve ústavně-právnímu
výboru, ministerský předseda Švehla
r. 1926 tohoto slibu nedodržel, nýbrž dal
toto jazykové nařízení bez ústavního
výboru hned vyhlásiti. (Výkřiky
na levici.) Pánové, pokud se touto věcí
chtějí zabývati, budou namítati, že
vlastní ustanovení v tomto jazykovém nařízení
přesně stanoví ochranu menšin podle
jazykového zákona v tom smyslu, že mají
býti zaručeny úlevy při neznalosti
jazyka a pomoc, aby bylo zabráněno právním
újmám.
Ustanovení článku 95, jenž stojí
úplně na konci nařízení, jenž
má jaksi vyrovnávati dřívější
ustanovení, poněvadž nesmí býti
přespříliš nebezpečnými,
stojí za to, aby bylo přečteno, aby se tak
ihned poznalo, jak daleko se jen smí tato ochrana vztahovati,
kdežto ústava ještě uznala rovnoprávnost
všech státních občanů bez rozdílu
rasy, jazyka a náboženství. V tomto článku
"O ochraně stran" se praví: "Soudy,
úřady a orgány, ať státní
či samosprávné, jsou povinny dáti
stranám poučení, aby byly uchráněny
právních újem, jež by jim z neznalosti
jazyka mohly vzejíti. Strany, jimž se dostalo vyřízení
v jazyku, jehož neznají, mohou žádati
příslušný soud" - jak je to jednoduché
a pohodlné, vidíte již z délky tohoto
ustanovení (Veselost na levici.) - "úřad
neb orgán toho druhu místně nejbližší
nebo tam, kde je zřízen obecní nebo obvodní
notář, tohoto za vysvětlení věci
nebo za ústní překlad dodaného vyřízení.
Soud, úřad neb orgán, po případě
obecní neb obvodní notář je povinen
takové žádosti vyhověti, pokud jeho
jazykové znalosti k tomu stačí".
Má-li to býti jistota, ptám se, kde je skutečně
zaručena ochrana menšin. Druhá ustanovení
tohoto článku praví: "Kde by ta nebo
ona věc působila příslušnému
soudu, úřadu nebo orgánu při vyřizování
značné jazykové obtíže, může
v případech zvláštní důležitosti,
a nelze-li tomu jinak odpomoci, příslušný
nadřízený soud neb úřad delegovati
jiný soud, úřad aneb orgán stejného
druhu a řádu ku projednání věci
nebo naříditi, aby byl vyslán od jiného
úřadu v jeho obvodu soudce, úředník
neb orgán s příslušnou jazykovou znalostí,
aby věc u příslušného soudu neb
úřadu projednal". Tyto doložky jsou ochranou
jazykového nařízení pro národnostní
menšiny. Ze 101 článku jeden jediný.
V něm vidí se pravá cena tohoto nařízení
pro opravdovou ochranu menšin. Přehlížíme-li
jazykové nařízení a předcházející
zákonná opatření, jazykový
zákon a ustanovení ústavy, vychází
najevo, že možno pozorovati při každém
novém zjevu na poli jazykového práva krok
nazpět. (Souhlas na levici.) Couvá, vždy
o jedno bezpráví více, až právě
budeme tak bezprávnými, že řeč
nejen německého národa, nýbrž
i jiných menšin bude zatlačena tak do pozadí,
že fikce národního státu bude zřejmá.
(Hluk na levici.) Tak je také charakteristickým,
že se nyní noviny a pravděpodobně i
páni řečníci protistrany vždy
opětně odvolávají na to, že v
Československé republice se pro menšiny udělalo
více, než by se bylo musilo učiniti podle nějakých
mezinárodních závazků. Je to zcela
charakteristické, vidíme-li text oněch ustanovení,
jež původně byla předpokladem pro to,
že miliony menšin byly přivtěleny k tomuto
státu. Pověstný Memoir III musí býti
citován, musím se o tom zmíniti v souvislosti
s tímto. "Je naprosto nutno", praví se
tam, "dobře věděti, jak se bude zacházeti
s Němci v Československém státu".
Snad se najde výmluva, že toto jazykové nařízení
o Němcích nemluví, že snad vědomě
neoznačuje žádných menšin nějakým
označením jazyka. "Česko slovenská
republika je po případě nejen ochotna uznati
veškeré mezinárodní právo, zavedené
mírovou konferencí ve prospěch menšin,
nýbrž je také ještě ochotna jíti
i dále za toto právo, aby dala Němcům
všechna práva, která jim patří."
Tento passus je stále opakován a není vám
třeba, abyste to také dokazovali, stačí
již tvrzení, jestliže se k tomu vrátíte,
že myslíte, že jste učinili tomu zadost.
S naší strany musí býti vždy opětně
zdůrazněno, že naše požadavky z toho
po právu trvají, protože pravost tohoto memoiru
není popřena, tím více pak, jestliže
před světem se chcete skvíti stejně
jako ti, kdo dokonce šli dále než mezinárodní
právo. (Souhlas na levici.)