Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Článku 21, odst. 1, bylo vytýkáno, že se zavádí vyřízení bez předchozího podání. Je prý to důkazem, že naprosto platné jazykové právo menšin jest soustavně vylučováno, ježto podle tohoto článku mají vyřízení v menšinovém území, nepředchází-li je podání strany, býti vydávána zpravidla jen v jazyku státním. Tedy na př. hromadné vyzvání berní správy k podání daňových fasí. (Hluk. Výkřiky na levici.) K tomu jest podotknouti, že, kdo toto tvrdí, nečetl ustanovení celé, resp. zamlčuje, že se tam praví dále: "je-li soudu, úřadům nebo orgánům známo, že strana je příslušníkem některé menšiny v okrese,. vydá jí vyřízení v jazyku státním i v jazyku příslušné menšiny". Tedy jen číst a ta námitka odpadne. (Posl. Šafranko: Co bude s Rusíny?) Ráčíte se dověděti.

V čl. 42, odst. 2, poslední věta, se mluví o soudech a úřadech delegovaných. Tam prý se porušuje jazykové právo menšin, ježto ustanovení pro příslušníky menšin platná mají u delegovaných menšinových soudů a úřadů býti zachovávána jen "dle možnosti". O porušení jazykového práva menšin nemůže býti řeči, poněvadž vůči nemenšinovým soudům a úřadům menšinová práva neexistují. Jestliže nařízení dokonce i nad ony ohledy, jichž jsou účastni příslušníci menšin i u soudů a úřadů nemenšinových, přikazuje, aby co možno zachována byla u delegovaného nemenšinového soudu a úřadu ustanovení pro příslušníky menšin, pro ně daná u soudů a úřadů menšinových, je to jednak rozhodné zlepšení ve prospěch příslušníků menšin oproti dosavadnímu stavu, a zároveň dokladem, že prováděcí nařízení učinilo opatření k ochraně stran ve smyslu §u 8, odst. 3 jazykového zákona. Slova "dle možnosti" neznamenají libovůli. Uváží-li se také ještě předpis článku 95, odst. 2 na konci, jest sotva myslitelno, že by "možnost" dána nebyla.

Ostatní ustanovení článku 42, odst. 2, jsou zároveň direktivou pro úřady delegující, aby delegaci prováděly podle možnosti tak, aby bylo lze zachovávati práva příslušníků menšin. Článek 44 obsahuje odkaz na nařízení, jež bude platiti pro obor ministerstva školství a národní osvěty. Tento článek omezuje se jen na definici pojmu osvětových institucí, neboť správa jejich spadá jen velmi omezenou měrou do působnosti ministerstev, pro které vládní nařízení bylo vydáno. Ostatek odkazuje na prováděcí nařízení, které bude vydáno pro obor ministerstva školství a národní osvěty. Nikoliv tedy libovolná úprava ministerstvem školství a národní osvěty, nýbrž vládní nařízení podle §u 8 jazykového zákona k detailnímu provádění §u 5 jazykového zákona ustanoví podrobněji obsah toho paragrafu. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Pokud se týče článku 48, jednajícího o ústním styku četnických orgánů s obyvatelstvem, neuznává prý vládní nařízení menšinových práv jazykových obyvatelstva ve styku s četnictvem. Avšak předchozí čl. 47 praví výslovně v odst. 2, že pro četnictvo platí ustanovení hlavy III a tato hlava III obsahuje ve čl. 18 a 41 ustanovení pro příslušníky národních menšin. Čl. 48 dovoluje pak nad to i tam, kde nejsou dány podmínky pro jazyková práva menšin podle hlavy III, aby četnické orgány v ústním služebním styku užívaly jazyka menšinového beze všeho obmezení, když se v něm mohou dorozuměti. Je tedy čl. 48 dokladem vrcholné liberálnosti a účelnosti a jest opatřením podle §u 8, odst. 2, aby usnadněn byl styk se stranami neznalými jazyka, v němž ten který orgán úřaduje.

Článek 53, odst. 1 stanoví prý přednost jazyka státního při výkladu různících se textů. Ustanovení tomu se vytýká, že odporuje judikatuře nejvyššího správního soudu. Výtka ta směšuje dvě různé věci. Nejvyšší správní soud rozhodl v několika případech, že také text v jazyku menšinovém dlužno považovati za text původní, že strana má nárok na to, aby text v jazyku státním a text v jazyku menšinovém se úplně kryly, a že je podstatnou vadou řízení, různí-li se oba texty takovým způsobem, že jest tím straně ztížena obrana. Článek 53 nepraví nic, co by se zásadám zde vysloveným příčilo. Prováděcí nařízení uznává, že text v jazyce menšinovém jest také původním textem (čl. 19, odst. 8), ne pouhým překladem, uznává dále, že oba texty se musí shodovati, že shoda sjednává se úřední opravou, při čemž opravuje se text v jazyku menšinovém podle textu v jazyku státním a ne naopak.

Čl. 56, odst. 2 ve svém ustanovení o jazyku dodatečných zápisů do matrik ponechává prý libovůli úřadu, v jakém jazyku nařídí zápis. Takováto interpretace je laická a naivní. O tom, kdy úřad je povinen, resp. oprávněn použíti či připustiti užívání jazyka menšinového, rozhodují úřady vždy podle určitých norem, a nikdy podle volného uvážení nebo libovůle. Vládní nařízení nemusilo v čl. 56 znovu zrekapitulovati všechny předpisy o tom, kdy kterého jazyka má úřad zápis nařizující užíti. Rozumí se, že nezáleží to na jeho libovůli.

Ustanovení článku 67, odst. 2 o zbavení úřadu kárným řízením proti orgánům je prý zásahem do neodvislosti disciplinárních komisí. Ve skutečnosti vytvořilo tu prováděcí nařízení toliko hmotněprávní normu, podle níž odepření podrobiti se zkoušce z jazyka státního nebo vykázati znalost jeho je důvodem ke kárnému řízení a zbavení úřadu. Zákonný podklad tohoto ustanovení spočívá v §u 8, odst. 2 jazykového zákona (opatření k zabezpečení úspěšného provádění zákona). Tím se nedává kárným komisím direktiva, nýbrž jim bude vždy možno ustanovení tohoto užíti či neužíti, právě tak, jako v jiném případě podle svého hodnocení užívají té či oné sazby trestní.

Co se týče článku 73, odst. 1 (znalost státního jazyka u starostů statutárních měst), je předpis ten odůvodněn povahou magistrátu jako orgánu republiky. Ten, kdo je povolán, aby vykonal pravomoc šéfa politického úřadu I. instance, nemůže se obejíti bez znalosti státního jazyka. Ve městech, podrobených předpisům o regulovaných magistrátech, zavedl povinnost starostů a členů městského předsednictva znáti jazyk státní již zákon z 13. července 1922, č. 243 Sb. z. a n., o prozatímním zřízení obecním na Slovensku.

Ustanovení článku 80, odst. 3 o spoluřízení schůze náměstkem odporuje prý obecnímu zřízení. Ustanovení to jest spravedlivé na obě strany, platí nejenom pro případy, kde obecni starosta není znalý jazyka státního, v němž řeční člen zastupitelstva, nýbrž platí také pro případy, kde starosta není znalý jazyka menšinového, v němž řečni člen zastupitelstva. Obecnímu zřízení ustanovení to neodporuje, ježto zákony o zřízení obecním samy dovolují, aby náměstek ujal se řízení schůze, zajde-li starostu nějaká překážka - a takovou překážkou bude neznalost jazyka - a kromě toho má ustanovení to zákonný podklad v §u 8, odst. 4, jakožto opatření potřebné k tomu konci, aby se zabezpečilo úspěšné provádění zákona jazykového.

Pokud jde o článek 99, neschází článek ten téměř v žádném projevu proti jazykovému nařízeni a stal se za krátkou dobu všeobecně známým a takřka populárním. Vytýká se mu, že jde přes mez jazykového zákona a že odporuje §u 128, odst. 3 úst. listiny a článku 7 smlouvy st.-germainské. Při tom však se přehlíží, že vládní nařízení bylo oprávněno provésti všechna ustanovení jazykového zákona, tedy ustanovení §u 1, odst. 1, a ne teprve počínajíc odstavcem 2, a že citovaná ustanovení ústavní listiny a smlouvy st.-germainské brání sice nepochybně tomu, aby volnému užívání jazyků menšin ve vztazích tam uvedených byly činěny jakékoli překážky, ale že ustanovení nejsou nikterak na závadu tomu, aby jazyk státní bez újmy jazyků menšinových přiveden byl k platnosti v těch směrech, jak to upravuje článek 99, který možnost užívání jazyků menšinových v ničem nevylučuje, ani nezmenšuje. Ustanovení čl. 99 nesmějí býti vykládána na případy, na něž se podle znění a úmyslu vládního nařízení nevztahují. Aby se tak nedělo, o to se stará předpis odst. 2 a 4 téhož článku. Přečte-li si kdo pečlivě článek 99 a nález nejvyššího správního soudu o jazykové úpravě v hostincích, s nimiž uvádí se článek 99 v souvislost, shledá, že souvislosti takové není již z toho důvodu, že článek 99 dosahem svým nekryje veškerá opatření, o která šlo a pro která nebyl shledán dostatečný podklad v §u 54 živn. řádu. Neodpovídá pak také skutečnosti, že čl. 99 byl teprve po vydání zmíněného nálezu do nařízení pojat. Rozhodně však má vládní nařízení o ústavně zaručeném právu na volné užívání jazyka v životě soukromém a obchodním jiný, a to správnější názor, než který projevila ona německá obec, jež odepřela české firmě vylepiti na návěstních tabulích městského plakátovacího ústavu plakáty proto, že to byly české. Byl to Falknov n. O.

Z uvedeného je patrno, že tyto kritiky vládního nařízení, jimiž zaplaven byl veškeren tisk oposičních stran a jež pocházejí namnoze z t. zv. odborných kruhů, nezakládají se na zevrubné znalosti obsahu vládního nařízení, jaké obtížná a složitá materie vládního na řízení nezbytně vyžaduje, a nevystihují správně podstatu a smysl rekriminovaných předpisů. Zejména neuvědomily si kritiky ty široké meze zmocnění, jež jazykový zákon dal v §u 8 nařizovací moci vládní - a jež ji jako ústavní zákon, stejnomocný s ústavní listinou, také dáti mohl i přes meze všeobecného čl. 55 úst. listiny, platného pro obyčejné případy provádění zákonů - aby utvořila normy potřebné k úpravě těch otázek a poměrů, jež jí k úpravě odkázal. Chabost věcných námitek, jež kritiky ty jsou s to uvésti, ukazuje tím zřetelněji, že jsou vypočítány jen na politickou agitaci, vnášení neklidu a nespokojenosti do obyvatelstva německého a zásadní oposici proti všem opatřením vládním.

Pokud jde o Podkarpatskou Rus, bylo vládnímu nařízení s jedné strany vytýkáno, že zavádí do vnitřního i zevního úřadování Podkarpatské Rusi československou řeč státní. K tomu jest poznamenati, že jazyk československý jest státním, oficielním jazykem v Podkarpatské Rusi již na základě ustanovení ústavního zákona jazykového samého. To vyplývá zcela nepochybně z ustanovení úvodní věty §u 1 jazykového zákona - "Jazyk československý je státním jazykem republiky" ve spojení s § 3, odst. 2 úst. listiny - "Nedílnou součástí tohoto celku jest.... samostatné území Podkarpatské Rusi" - jakož i z ustanovení §u 6, odst. 2 jazykového zákona - "Pokud tato úprava nebude provedena, budiž užito tohoto zákona, avšak s ohledem na zvláštní jazykové poměry v území". "Ohledem na zvláštní jazykové poměry v území" nemůže býti míněno, že jazyk československý vůbec nahraditi sluší na tomto území jazykem Podkarpatské Rusi, poněvadž by to nebylo slučitelno s jednotností státu československého v mezích, ve kterých podle §u 6, odst. 1 jazykového zákona a čl. 10 smlouvy st.-germainské jazyková úprava na Podkarpatské Rusi smí se pohybovati. (Výkřiky posl. Mondoka.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Prosím pana posl. Mondoka o klid.

Ministr dr Nosek (pokračuje): Podle ústavy a ústavního jazykového zákona, až do té doby, než to autonomní zákon stanoví... (Výkřiky posl. Mondoka.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Volám pana posl. Mondoka k pořádku. (Výkřiky posl. Mondoka a Sedorjaka.)

Ministr dr Nosek (pokračuje): Ale, pánové, nebudete chtíti, abych vás podezříval z negramotnosti. (Potlesk koaličních poslanců. - Výkřiky posl. Šafranko.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Volám pana posl. Šafranko k pořádku.

Ministr dr Nosek (pokračuje): Mylný je náhled, že jazykové nařízení zavádí... (Výkřiky posl. Mondoka.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Volám pana posl. Mondoka po druhé k pořádku.

Ministr dr Nosek (pokračuje):... rusínský národ na Podkarpatské Rusi a jeho řeč do postavení tolerované menšiny. Mylný je proto, že vládní nařízení praví výslovně v odst. 2 článku 100, že jazyka ruského (maloruského) lze v celé Podkarpatské Rusi užívati, tedy i v takových okresech, kde živel ruský (maloruský) nedosahuje ani onoho počtu 20%, na př. Berehovo - který se u jiných národností považuje za nezbytnou podmínku jakýchkoli jazykových práv.

Z toho je jasně patrno, že vládní nařízení nepohlíží... (Výkřiky posl. Mondoka.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Pana posl. Mondoka volám po třetí k pořádku.

Ministr dr Nosek (pokračuje):... na jazyk ruský (maloruský) jako na jazyk menšinový, nýbrž že mu přiznává postavení privilegované. (Výkřiky posl. Šafranko.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Volám p. posl. Šafranko po druhé k pořádku.

Ministr dr Nosek (pokračuje): Odst. 3. citovaného článku 100, jenž se týká samosprávných úřadů a veřejných korporací na Podkarpatské Rusi, přisuzuje jazyku ruskému (maloruskému) stejné podmínky pro užití jeho, jaké platí pro jazyk československý. (Výkřiky podkarpatoruských poslanců.)

Konečně je připomenouti, že území Podkarpatské Rusi, jako nedílná součástka republiky, vázáno je stejnými mezinárodními a ústavními závazky vůči národní své menšině maďarské jako ostatní území republiky a nemůže býti proto legálních námitek proti tomu, že prováděcí nařízení aplikuje svá ustanovení, týkající se menšin, také na Podkarpatskou Rus.

Jestliže jeden maďarský list, vycházející v Užhorodě, prohlašuje, že se maďarské obyvatelstvo bude domáhati stejných práv jazykových, jaká má maďarské obyvatelstvo na Slovensku, pak to činí úplně zbytečně, poněvadž ta věc je již vyřešena. Nepostihl patrně, co v tom směru zákon i prováděcí nařízení už obsahují.

Poukázav řadou konkretních případů státu i státnímu národu nepřátelské smýšlení jisté části německého obyvatelstva a vyvrátiv i námitky, vedené proti jednotlivým normám jazykových nařízení, musím nyní poznovu zdůrazniti, že my z věcí jazykových politiku dělati nepotřebujeme, nechceme a nebudeme. Pro nás jsou jazyková nařízení prostě věcí administrativního pořádku a prostředkem k tomu, aby každý občan svá práva a své potřeby měl obstarány.

Z toho důvodu odmítáme velmi rozhodně každý pokus udělati z věci politikum, současně však také klidně sice a bez podrážděnosti, ale velmi důtklivě a velmi vážně před tím varujeme a upozorňujeme předem na možné zlé následky a těžkou odpovědnost těch, kdož lehkomyslně vyvolávají nebezpečné zjevy pokojnému obyvatelstvu cizí, poněvadž vláda hned předem velmi určitě prohlašuje, že zakročí se vší přísností v každém takovém případě. Že pak při podobných zjevech není možno bráti zřetel na jednotlivce, leží na bíledni. Vláda takových smutných, ale jinak... (Výkřiky posl. Mikulíčka.)... jak z povahy věci plyne - nevyhnutelných zjevů již předem s politováním vzpomíná, ale všechna vina za individuelní neštěstí účastníků všelikých... (Výkřiky posl. Mikulíčka.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Pana posl. Mikulíčka volám k pořádku.

Ministr dr Nosek (pokračuje):.... protizákonných projevů spadá neodvolatelně na ty, kdož je vyvolávají.

Toto naše varování třeba pojímati tím vážněji, že jsme toho daleci a dosavadní zkušenosti dostatečně potvrzují, že u nás praxe jazykového zákona nikdy nesloužila a nebude sloužiti k tomu, abychom působili komukoli příkoří na poli, kde jsme zažili sami přemíru trpkostí a bezpráví. U nás jazyková praxe nebude nikdy prostředkem, který by jinojazyčným příslušníkům státu bral jejich národnost. Za to však s tím větším důrazem nutno prohlásiti, že také ústavní práva státního jazyka musejí býti za všech okolností a bezpodmínečně vítězně obhájena. (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan dr Luschka. Uděluji mu je.

Posl. dr Luschka (německy): Velevážené dámy a pánové! Výborová zpráva k návrhu na projev nedůvěry, jenž se projednává, je příznačnou stejně pro československou ústavnost jako pro vládnoucí systém násilí. Aby se vyhnuli vyvracení, že, jak tvrdíme v návrhu na projev nedůvěry, porušeno bylo mezinárodně zaručené právo jazykové, je náš návrh bagatelisován a místo meritorního odůvodnění opačného nazírání je prostě zodpovídán formálním návrhem, aby se přešlo k dennímu po řádku. Zdánlivé důvody tohoto formálního pláštíku jsou, že podaný návrh nebyl odůvodněn, že teprve při poradě ve výboru bylo uvedeno několik důvodů, jež nebyly vzaty z oboru jazykového nebo školského a jež zejména nemají žádného vztahu k mezinárodně zaručeným právům menšin. Chytře vymyšleno, ale formálně i obsahově pochybeno.

Především budiž zde prohlášeno, že v Československu každý jen trochu politicky vzdělaný člověk dobře ví, že návrh na projev nedůvěry jest odpovědí sněmovny na jazykové nařízení, vyhlášené 3. února ve Sbírce zákonů a nařízení, a že se jím ve spojení s ní vyslovuje vládě nedůvěra pro porušení mezinárodně zaručeného práva jazykového. Ani v ústavě ani v jednacím řádu nežádá se pro návrh na projev nedůvěry jiné formy než této všeobecné, a jestliže chcete tvrditi, že vydání jazykového nařízení není dostatečným důvodem pro návrh na projev nedůvěry, pak nechcete rozuměti podstatě jazykového nařízení a velmi se proviňujete na poctivě cítěném smýšlení milionů státních občanů, že tímto jazykovým nařízením bylo porušeno nejen přirozené právo na mateřskou řeč, ale i jazykové právo zaručené právem mezinárodním. (Souhlas na levici.)

Pan zpravodaj shledal vhodným, aby se také v odůvodnění této zprávy výboru, kterou měl přednésti, soustředil na vše možné, jen ne na jazykové nařízení samo. (Souhlas na levici.) Doufal, že promluví nejlépe k sluchu svých voličů, jestliže udeří na struny nenávisti a opět začne s fašistickými fanfárami. S tím bude míti venku málo štěstí. zde však má snad podle své úrovně to zadostiučinění, že Němcům naložil. Tímto způsobem podávání zprávy se nám teprve jasně dokazuje, že toto jazykové nařízení je nespravedlivé a že není v souhlasu s mezinárodním, ba ani s ústavním domácím právem. Dokazuje se, že duch nenávisti, jenž mluví z těchto slov, je také duchem nařízení, a tím více je odůvodněn náš návrh na projev nedůvěry. (Souhlas a potlesk na levici.)

Pan ministr vnitra mluvil o tom, že akce menšin proti jazykovému nařízení utrpěly fiasko. Naproti tomu mohli bychom mnohem oprávněněji tvrditi, že politická moudrost vlády utrpěla fiasko jazykovým nařízením. (Souhlas na levici.) Nemůže-li přinésti ničeho jiného než tato provokatérská sdělení, jež přece jako citáty poslanců dále neměly naprosto žádného vztahu na jazyková nařízení, pak dokazuje, že je se svou moudrostí u konce, jak nám má dokázati, že toto jazykové nařízení je skutečně v souhlase s mezinárodním právem a skutečně neznamená porušení mezinárodního a ústavního práva jazykového. Jak se zdá, je nyní v konceptu řečí ministrů, že stále přinášejí hesla, aby vybičovali vášně. Počátek učinil již nedávno pan ministr spravedlnosti, když označil naše oprávněné rozhořčení nad odstrkáváním naší mateřské řeči, jež je zároveň jazykem světovým, za kverulantství. Dnes toto slovo bylo opětně vysloveno panem zpravodajem. Zdá se, že je příznačné pro zdejší demokracii, že se chce vyznamenávati jedině tím, že zdrsňuje tón a že vytlačuje dobré mravy i z ministerské lavice. (Souhlas na levici.) Přijdu ještě se sdělením, jak se zachází s lidmi, jež vás také uspokojí. (Výkřiky na levici.) Vašim přáním, pokud odpovědní činitelé žádají podrobnosti o porušení jazykové ochrany menšin ve škole, v úřadě a veřejném životě, můžeme snadno vyhověti. Nejsme v rozpacích a můžeme posloužiti s nesčetnými přehmaty úřadů a orgánů a i s jinými příklady. Dotkl bych se jen toho, že je prazvláštní, že na vyvrácení tvrzení, že zneužito bylo mezinárodního práva jazykového, utíkají pánové rádi na thema školské, ač jazykové nařízení stanoví, že obor ministerstva školství je vyňat z jazykového nařízení, ježto výslovně uvádějí se jen ona ministerstva, jež příště mají svoji správní činnost upraviti podle tohoto jazykového nařízení. Jestliže je školství vyňato, divíme se tomu tím více, že se ho nyní používá, aby podalo proti nám důkaz. Nevím, zda snad nelze hledati důvod toho v tom - v tom směru lze snadno podezřívati, že pro zpravodaje není naprosto potřebí, aby nejprve jazykové nařízení četl, poněvadž si myslí, že má ve svých pádných vývodech, jež přednáší, dosti materiálu, aby nás, kteří ve všem a v každé věci jsme bagatelisováni, nemusil dbáti.

Mohl bych se přece, kdybych se nechtěl držeti textu nařízení, zabývati školstvím, mohl bych přednésti některé věci, že byste žasli, jak právě škola je oborem, který je nejvíce zneužíván k počešťování, a kde jsou porušována mezinárodní ustanovení, jež nám dávají právo na naše školy. Avšak, pánové, chci se držeti věci a nepřecházeti na věci, jež nespadají pod pojem posuzování, zda návrh na projev nedůvěry jest oprávněným či nikoliv. Neboť nešťastnými výmluvami páni z většiny náš návrh na projev nedůvěry neodbudou. Ani před naším lidem, ani před svým národem. Naopak, nejvýše nadhodí všechno to, co může býti zjištěno o špatném zacházení s menšinami a upevní tak naši nedůvěru. Neméně neobratnou jako obsah je také forma návrhu zprávy výborové, aby se přešlo k dennímu pořadu. Že menšiny nepřejdou přes tato jazyková nařízení k dennímu pořadu, i kdyby to bylo tisíckráte většinou odhlasováno, jest jasno. Že však tento návrh chcete odbýti formálně, to se příčí vaší vlastní ústavě revolučního parlamentu. Tam bylo v jednacím řádě přesně ustanoveno řízení, které dlužno dodržeti při návrhu na projev nedůvěry a v tomto smyslu trváme na tom, aby se o návrhu na projev nedůvěry hlasovalo podle jmen, zda ano či ne. Pro nás není po právu možnosti, aby se přešlo k dennímu pořadu. Možno to snad hájiti, najdou se snad i takoví právníci, kteří použijí ustanovení jednacího řádu a budou tvrditi, že návrh na odmítnutí nemůže býti v této sněmovně podán. Pánové, nechci dávati žádného pokynu, kdyby to však bylo zavedeno, bylo by snad příjemným, kdybyste se nemohli usnésti na zamítnutí ani při zprávě imunitního výboru o žádosti za vydání poslance. Avšak právě proto, poněvadž se to tam dálo po celá léta, poněvadž tam také byla připuštěna zpráva imunitního výboru na přijetí nebo odmítnutí žádosti o vydání, jest i u našeho návrhu na projev nedůvěry vládě možno, usnésti se kladně nebo záporně o návrhu na projev nedůvěry. Návrh na odmítnutí je zřejmý a byl by ovšem na straně vládní koalice býval upřímnějším než přechod k dennímu pořadu, který jest jen úskokem.