11. Jazykové nařízení obsahuje trestní
ustanovení, aniž je zákon opravňuje
k vydání takových ustanovení. V tom
záleží poklesek proti §u 111, odst. 2
ústavní listiny.
Vedle toho je ještě mnoho nezákonných
předpisů jazykového nařízení
o řízení při soudních a správních
úřadech, z nichž zde buďtež uvedeny
tyto:
Čl. 4, odst. 3, podle něhož se mají
vrátiti podání zástupců stran
nebo stran samých, znají-li státní
jazyk, nebylo-li užito státního jazyka tam,
kde se tak mělo státi, jako by nebyla bývala
podána, je v rozporu s civilním procesním
řádem, podle něhož se podání
s formálními chybami mají vrátiti
k opravě. (Předsednictví ujal se předseda
Malypetr.)
Čl. 8, odst. 7, podle něhož se donucují
osoby, které při výslechu odpírají
vypovídati v jazyku státním, jejž znají,
pokutami až do 1000 K, příčí
se §u 111 ústavni listiny, jelikož tresty se
smí vyhrožovati a je ukládati pouze na základě
zákonů. Ustanovení §u 8, odst. 4 jazykového
zákona, jehož se jazykové nařízení
dovolává, neobsahuje pohrůžku trestem
ani výměru trestu.
Čl. 16, odst. 3 o stanovení jazykové příslušnosti
právnických osob a pod. právních subjektů
nemá zákonného podkladu. Považovati
zápis ve veřejném rejstříku
nebo jazyk jednacího řádu, i když je
to státní jazyk, takže v takových případech
státní jazyk má býti směrodatným
pro jazykovou příslušnost, za rozhodující,
jest nespravedlivé, protože právnické
osoby jsou zastupovány osobami zákonem nebo stanovami
určenými, takže musí býti směrodatnou
jejich jazyková příslušnost, neboť
jinak nerozumějí, o čem se u úřadů
jedná, a jsou přece za to odpovědni.
Čl. 27, odst. 2 odporuje zákonu o pozemkových
knihách, jelikož o zápisu v pozemkové
knize rozhoduje návrh strany.
Čl. 27, odst. 4 jest tam neodůvodněn, kde
je listina sepsána v jazyku menšinovém, na
př. odevzdací listina.
Čl. 38 o zápise do pozemkové knihy odporuje
taktéž zákonu o pozemkových knihách.
Protizákonné vyhrožování trestem
a stanovení trestu jest také ještě ve
čl. 16, odst. 4, podle něhož se strany a jiní
účastníci a jejich zástupci trestají
pořádkovými pokutami až do 1000 Kč,
jestliže činí nesprávná udání
o jazykové příslušnosti a znalosti jazyka.
Uvedení, týkající se znalosti jazyka,
odporuje zde zákonu, jelikož pro jazykové menšiny
aspoň 20% jest směrodatnou jenom jazyková
příslušnost, aby bylo dosaženo práv
jazykové menšiny, avšak nikoli znalost jazyka.
Tyto mohou míti význam pouze v okresech pod 20%,
ale i zde nemůže býti vyhrožováno
tresty a nemohou býti vyměřeny.
Ani tento výpočet nezákonností jazykového
nařízení není ještě úplný.
Skoro v každém z plných sto článků
tohoto více než obsažného nařízení
jest chyba proti zákonům tohoto státu.
Na jeden bod bych ještě poukázal všeobecně,
jenž může odůvodniti náš návrh.
To jest okolnost, že celé nařízení,
tak jak stojí, jest vůbec neplatně uděláno.
Jazykový zákon obsahuje pouze 9 paragrafů.
V §u 9 stojí na konci: "Výkonem tohoto
zákona pověřují se všichni ministři."
(Německé výkřiky: Slyšte!
Slyšte!)
Jazykové nařízení se vydává
za vládní nařízeni. Kdo jest to vláda?
Předseda vlády se všemi svými ministry.
Smělo býti tedy vydáno jazykové nařízení
jen celou vládou. Víme však, že dva ministři
nepodepsali toto nařízení, nemůže
tedy vůbec býti považováno za vládní
nařízení. Jest tedy pouze nařízením
jednotlivých ministrů, tedy nařízením
ministerským, a ministerská nařízení
nesmí jíti tak daleko, jak si to osobuje toto t.
zv. vládní nařízení. I z toho
činíme vládu odpovědnou.
Toto ministerské nařízení si osobuje
dokonce zasahování do záležitostí
místní samosprávy, ačkoliv tyto úřady
nejsou žádnými státními úřady.
Tento přehmat jest zajisté největší,
jaký si dotčení ministři dovolili.
Mimo to zasahuje nařízení také do
práv veřejných korporací s bezpříkladnou
domýšlivostí. Toto nařízení
neostýchalo se ani zasáhnouti do církevní
samosprávy (viz čl. 56).
Církevní samospráva jest však důležitou
částí zásad naší strany,
jíž se budeme stále držeti. Na církevní
samosprávu nedáme tedy sahati.
Velice zarážející jest také,
že při uvádění prostředků,
jakými lze dokázati znalost státního
jazyka, jest sice uvedeno vysvědčení veřejného
ústavu vyučovacího se státním
jazykem jakožto jazykem vyučovacím, ale vysvědčení
státního ústavu vyučovacího
s jiným jazykem vyučovacím než jazykem
státním o úspěšné návštěvě
vyučování státnímu jazyku na
tomto ústavě nebylo považováno za dostatečné.
V tom je očividné odstrkování všech
vyučovacích ústavů s německým
jazykem vyučovacím, na nichž se vyučuje
státnímu jazyku, jako kdyby tyto ústavy nebyly
s to, aby svým žákům vštípily
úplnou znalost státního jazyka. Tím
mají býti očividně čekatelé
státní služby hnáni do českých
škol, aby se tyto již beztoho přeplněné
školy ještě rozmnožily a německé
školy zpustly. Jak to může ospravedlniti ministr
vyučování?
Táži se tedy, když si toto všecko představujeme,
smí-li něco takového vláda učiniti,
není-li překročení oprávnění
vlády také zásah do práv zákonodárného
sboru, představme si, zda-li ve státě s pravou
demokracií by se byla vláda tak daleko zapomněla
jako zde? Nemusil-li by parlament sám vzíti věc
do ruky a uznati vládu za neschopnou a postarati se o to,
aby ihned ustoupila? Parlament, jenž by si nebyl vědom
svých vlastních práv vůči vládě
a nebyl by s to hájiti sám svých práv,
by se zdiskreditoval. Jsme zde již mnohému zvyklí,
víme, že národ, ne jenom menšinové
národy, nýbrž i český národ
předešlý parlament považoval za pouhý
stroj k odhlasování. V tisku a ve vyobrazení
tato předhůzka nezůstala předešlému
parlamentu uspořena. Chce-li se i nový parlament
také zase zatížiti touto předhůzkou?
Z vývodů zpravodaje většiny viděli
jsme, že zde naprosto nejde o to, aby se skutečně
hájila práva národů, ale že většina
zde sleduje cíl, aby ostatní národy tohoto
státu nejhrubším způsobem potlačovala
a je připravila o jejich přirozená práva
národní. (Výkřiky na levici.)
Končím své vývody slovy hlavy státu:
"Považuji uloupení jazyka za barbarství
bezduchého materialismu a politického mechanismu.
Ne násilím, ale mírně; ne mečem,
ale pluhem; ne krví, ale prací; ne smrtí,
ale životem k životu. To jest mluvou českého
genia." Kde je český genius? (Potlesk na
levici.)
Předseda (zvoní): Ke slovu se přihlásil
p. ministr vnitra dr Nosek. Žádám ho,
aby se ujal slova.
Ministr dr Nosek: Slavná sněmovno! Pod datem
3. února r. 1926 a pod čís. 17 Sb. z. a n.
uveřejnila vláda republiky prováděcí
nařízení k ústavnímu zákonu
jazykovému, jak bylo její povinností podle
§u 8 citovaného zákona a jak toho vyžadovaly
poměrně četné nepřístojnosti
v úřadování, zejména samosprávném,
aby upraveny byly otázky, jejichž rozřešení
ponechal zákon moci výkonné.
Tento samozřejmý administrativní akt stal
se však docela nezaslouženě a bezdůvodně
předmětem rozvětvené akce, ve které
politisující část německých
občanů tohoto státu velmi nevěcně
a velmi nespravedlivě vystupuje nejen proti státu,
jeho legislativě a proti představitelům státní
moci, nýbrž velmi nenávistně proti národu
československému a jeho příslušníkům.
Je to dokladem, že se většina německých
politiků ničemu, ale zcela ničemu z dějin
nepřiučila (Výborně!), že
stále v ní žije ona osudná vypínavost
a povýšenost z doby před světovou válkou
a že celé to vystupování proti inkriminovaným
jazykovým nařízením není nic
jiného, nežli žalostná recidiva v začarovaný
okruh myšlenkové ideologie rakouských Němců
před válkou. (Výborně! - Výkřiky
posl. Knirsche.) Tam, pravda, jazyková politika byla
vždy prostředkem k tomu, aby se uvedla v život
státní řeč, která neexistovala
a pro jejíž nastolení nebylo žádného
zákonného podkladu. Tento rozpor mezi úmyslem
zavésti státní řeč na straně
jedné a její právní neexistencí
na straně druhé byl právě jádrem
a nevysýchajícím zdrojem jazykových
sporů, které potom ovšem stávaly se
předmětem nepřetržitých politických
jednání.
Naproti tomu u nás je právní používání
státního jazyka dáno samou ústavou
státu a ústavním jazykovým zákonem,
takže už z těchto důvodů je vyloučena
jakákoliv analogie s poměry dřívějšími.
Toto faktum ovšem uznati, s ním se smířiti
a podle zákona loyálně se chovati nelze ovšem
těm, kdož v nesčetných variantách
projevovali a stále ještě projevují
shodnou vůli tento stát zničiti. (Výkřiky
na levici.) Je to třeba oficielně prohlásiti,
aby cizina nedosti informovaná a mnohdy lehkověrná
korigovala v tomto směru svůj názor. (Potlesk.)
Považuji za svou povinnost uvésti zde konkretní
doklady o tom, jak vůdčí kruhy německé
na schůzích a v tisku soustavně šířily
v klidném obyvatelstvu německém nepřátelskou
náladu proti státu, jeho instituci a československému
národu. (Výkřiky posl. Kreibicha a posl.
Krebse.)
Pan posl. dr Radda, promlouvaje na. schůzi 12. září
1922 ve Šternberku o nutnosti splnění specielně
německých požadavků, (Výkřiky
posl. Krebse.) pravil, že nestane-li se tak, "pak
se tento stát zhroutí. My, Němci, si přejeme,
aby se tak stalo čím dříve tím
lépe." (Slyšte!) Výrok posl. Josefa
Fischera při slavnosti odhalení pomníku
padlým ve světové válce, 20. července
1924 v Tisu u Blatné, zněl takto: "Tento stát
nám uloupil svobodu, kulturu a oloupil nás o naše
práva." Pan posl. dr Lehnert na schůzi
v Lichnově 28. dubna 1923 vykládal: "Versailleský
mír je šílenství" - před
chvílí pan posl. Zierhut se ho dovolával
(Tak jest!) - "je to největší zločin,
který se kdy stal, a tomuto míru děkuje tento
stát za svůj život. (Výkřiky
posl. dr Czecha.) A teď vám povím
něco jako lékař o těch třech
mužích, kteří ten mír dělali.
Jsou to: Wilson, Lloyd George a Clemenceau. Ti tři mužové
jsou nemocní. Wilson je paralytik (Výkřiky
na levici.) Lloyd George je také nemocný člověk,
jenž si není svého skutku ani vědom,
a třetí takový šílenec a zločinec
je Clemenceau, který trpí sadismem." (Výkřiky
na levici.) Výrok někdejšího poslance
dr Lodgmana na schůzi v Teplicích-Šanově
dne 23. června 1922 zněl takto: "Národní
snášenlivost nelze vštípiti do české
palice, ale pro Němce platí jen jedno heslo: Toho
psa, který pořád nadává na
schwarz-roth-gold, jednoduše zabít." (Slyšte!
To je skandál!) A včera to bylo v senátě
Československé republiky, kdy při debatě
o karlovarských událostech a při zmínce
o ústavní listině československého
státu označil ji p. sen. Jokl doslova, že
je to "Ein Fetzen Klosetpapier". (Fuj! - Odpor
na levici. - Různé výkřiky.
- Hluk. - Předseda zvoní.)
Pánové, vaše spravedlivé rozhořčení
musí býti adresováno p. sen. Joklovi a
ne mně. Při takovém způsobu vyjadřování...
(Hluk. Výkřiky na levici.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Ministr dr Nosek (pokračuje): ... vzpomíná
člověk mimoděk tak způsobu myšlení,
který se projevoval v názorech kancléře
německé říše Bethmanna-Holwega
v srpnu 1914, kdy o mezinárodních smlouvách,
jimiž byla garantována neutralita Belgie, vyjádřil
se také, že nejsou ničím jiným
než cárem papíru. (Hluk. Trvalé výkřiky
na levici.)
Zcela stejným duchem a stejným způsobem byla
rozšiřována neúcta ke státním
barvám a ke státnímu praporu. V Žalhosticích
v okresu litoměřickém řídící
učitel německé školy Wiedemann nedovolil
28. října 1923 vyvěsiti státní
prapor na německé škole, kde byla umístěna
též česká škola. Soukromník
František Theumer v Přísečnici zakázal
své manželce Adéle... (Hluk. Trvalé
výkřiky na levici. - Výkřiky
posl. Kreibicha.)
Předseda (zvoní): Volám p.
posl. Kreibicha k pořádku. (Výkřiky
na levici.)
Ministr dr Nosek (pokračuje):... vyvěsiti
český prapor při české slavnosti
3. srpna 1924, ježto ho trafikant Wirth varoval, že
by mu byla všechna okna vytlučena. V noci z 28. na
29. říjen 1923 byla stržena vlajka, vyvěšená
na české škole státní v Milfronu,
okres Znojmo, dne 6. března 1925 stržena a odcizena
byla státní vlajka, vyvěšená
na budově celního úřadu v Cetvinách-Hamrech,
okresu Kaplického. (Hluk. Výkřiky na levici.)
Ve vestibulu někdejšího. německého
gymnasia v Prachaticích, ve kterém byly umístěny
české třídy gymnasijní, v době
mezi 8. až 11. dubnem 1921 počmárán
byl státní znak československý. Jindřich
Tschiedel, továrník pian v Teplicích-Šanově,
nařídil, aby odstraněny byly v jeho domě
praporečky 7. března 1920 v den narozenin pana presidenta
z oken pokoje, v němž bydlí česká
učitelka. Odůvodňoval to tím, že
je obchodníkem a že si nedá takovými
věcmi kaziti obchod. V noci ze dne 6. na 7. březen
1925 byla postříkána blátem státní
vlajka, vyvěšená na budově české
školy v Mor. Třebové na oslavu 75. narozenin
pana presidenta. V Radovesicích, okres bilínsky,
hosté tamního hostince pomalovali krví ze
zabité husy bílého kozla, kterého
vedl Köhler z Chotovinek. V Lískovicích pak
jakýsi Rudolf Hrabal přidal modrou barvu, takže
kozel měl pak barvu bílou, modrou a červenou.
(Výkřiky na levici. - Hluk.) Tím
měly býti zneuctěny barvy republiky a skutečně
také jak v Lískovicích, tak v blízkých
Chotovinkách, kde také slaveno bylo toho dne posvícení,
sběhly se velké davy lidu, když opilý
Köhler kozla takto pomalovaného vodil. (Hluk. -
Výkřiky na levici.) Pánové,
já vás prosím o jedno. Řekněte,
že to není pravda, a budete tím ospravedlněni.
Na tom, co jsem uvedl, není dosti. V německém
obyvatelstvu šířeny jsou snahy, směřující
proti celistvosti státu a živena je myšlenka,
že část území státního
připadne zase státům sousedním. Výrok
posl. inž. Junga ... (Hluk. Trvalé výkřiky
na levici.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid. Žádám pány, aby nemařili
jednání.
Ministr dr Nosek (pokračuje):... na schůzi
v Kateřinkách 10. dubna 1920 zněl: "My
se budeme starati jedině o zájmy našeho národa
a sledovati politiku za hranicemi, kam nás naše touha
vede, totiž připojení k naší mateřské
zemi Germanii a odtržení od Prahy."
Výrok posl. Knirsche na lidové slavnosti
v Ústí n. L. 4. srpna 1924 (Hluk.): "A
my v tomto státě - vy, pane v zastoupení
vlády - říkám to směle, že
nešilháme, nýbrž docela otevřeně
a čestně díváme se s velkou nadějí
do svého Německa."
Na schůzi německé národní strany
v Bruntále 2. června 1923 pravil p. posl. dr Brunar
ve své řeči: "Věřím
pevně, že se ještě dožiji dne, kdy
padnou všechny přehrady a národ německý
splyne v jeden velký a mocný celek. K tomu cíli
budeme pracovati." (Hluk. Výkřiky posl.
Knirsche. - Výkřiky komunistických
poslanců: Pan ministr čte špiclovský
referát!) Kdyby nebylo pravda to, co se tu tvrdí,
tak by žádný špiclovský systém
to nemohl objeviti.
Mimo to projevováno a šířeno nepřátelství
k českým školám v obcích převahou
německých, k jejich učitelům a k jejich
žactvu. Dne 5. března 1921 zabráněno
násilným skutkem německého obyvatelstva
učiteli české školy v Milfronu, aby
vstoupil do školní místnosti, házeno
po něm kamením a cihlami a voláno "Hauet
den Böhm nieder"! V čele zástupu šel
obecní starosta, jakož i předseda místní
školní rady, někteří členové
zastupitelstva a místní školní rady.
Převozník odmítl převážeti
české děti ze dvora Kateřinského,
ležícího na druhém břehu Dyje.
V úterý 31. července 1924 v okrese bezdružickém
hozen kámen do bytu, ve kterém na dovolené
obýval vrchní oficiál Beneš z Plzně,
(Posl. Čermák: Pan ministr přednáší
relaci policejních špiclů!)... bohužel
tak pravdivou o vás... proto, že jednal s některými
občany o podání žádosti za zřízení
české školy. Týž den místní
školní rada jednala o krocích, které
měly býti podniknuty vzhledem k zamýšlené
žádosti za českou školu. (Výkřiky
na levici.)
Dne 27. srpna 1920 v Radovesicích u Bíliny shromážděným
davem zmařena komise, jež měla vyhledati vhodnější
místnosti pro českou školu. Při zatýkání
původců výtržnosti 3. září
1920 došlo k novým nepokojům, při čemž
hlučně žádáno jejich vydání.
Večer toho dne do bytu strážmistrova hozeno
kamenem. Následkem těchto událostí
bylo nutno na čas posíliti četnickou stanici.
(Výkřiky.)
Bylo by možno uváděti celou dlouhou řadu
nejrozmanitějších dokladů o tom, jakým
způsobem systematicky živena nenávist k tomuto
státu, ale já se domnívám, že
těch několik ukázek úplně stačí
k osvědčení toho, co jsem zde tvrdil.
Když před 5 lety vydán byl zákon a prováděcí
nařízení o označování
obcí tabulkami a označování ulic,
vyvolána byla se stran německých podobná
agitace jako nyní proti jazykovým nařízením,
aby provedení jejich bylo zmařeno. Německým
obcím bylo v tisku a zvláštními cirkuláři
německých samosprávných korporací
namlouváno, že nařízení je neplatné,
že odporuje zákonu, a obce byly vyzývány,
aby proti všem příkazům a nařízením
politických úřadů podávaly
odvolání a stížnosti všemi instancemi
až k Nejvyššímu správnímu
soudu. Kampaň skončila naprostým neúspěchem
stěžovatelů. Nejvyšší správní
soud nemohl ani v jediném případě
dáti jim za pravdu, ačkoli neméně
než ve 23 případech o těchto stížnostech
rozhodoval, a tak byly četným obcím následkem
nesvědomité agitace a falešných rad
způsobeny jenom zbytečné výlohy. Pozoruhodno
je, že se německé obce nerozpakovaly stěžovati
si k Nejvyššímu správnímu soudu
proto, že úřady nechtěly trpěti
názvy k poctě Habsburků dané, jako
Kaiser Franz-Josefsgasse, Elisabethgasse, Rudolfsgasse, Stefaniegasse
atd. Zde přece se nemohlo jednati o hájení
národních práv anebo vůbec o věc,
na níž by stěžovatelé mohli míti
rozumný zájem, a přece zaměstnávali
svými stížnostmi mnoho let úřady
a Nejvyšší správní soud z pouhého
odporu. (Hluk. Výkřiky na levici.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Ministr dr Nosek (pokračuje): Pokusili se
také někteří činitelé
uváděti některé námitky proti
právnímu obsahu jazykových nařízení.
Výtky tyto, jež se činí se strany německé
obsahu jazykového nařízení, jsou celkem
trojí: Za prvé námitky, které směřují
vlastně proti jazykovému zákonu a mírovým
smlouvám, za druhé námitky zcela povšechné
a paušální, neobsahující konkrétních
údajů, na které tedy také není
možno konkrétně odpověděti, a
za třetí námitky proti určitým
článkům, že buď překročují
meze nařizovací moci, nebo že jsou v odporu
se zákonnými normami.
Pokud se týče prvé a druhé skupiny,
jde zde o výtky, jež směřují
vlastně proti jazykovému zákonu a mírovým
smlouvám a není příčiny, aby
nyní u příležitosti vydání
jazykových nařízení byl znovu obhajován
jazykový zákon. Úkolem jazykového
nařízení musilo ovšem býti, aby
věrně provedlo zásady jazykového zákona,
a nikdo nemohl právem očekávati, že
nařízení bude moci zásady jazykového
zákona popříti. (Výkřiky.)
Sluší však konstatovati, že jazykové
nařízení nejenom plnou měrou poskytuje
příslušníkům jazykových
menšin všechna práva, jež jim ústavní
zákon jazykový zaručuje, nýbrž,
že použilo velmi vydatnou měrou všech zmocnění
(Výkřiky.), jež dovolují výkonné
moci, aby připustila úlevy, resp. výhody
ve prospěch jazykových menšin, a že celá
řada předpisů pečuje o to, aby občanům,
kteří nejsou příslušníky
jazyka státního, byl i tam, kde nemají práva
na užívání svého jazyka, styk
s úřady usnadněn, a aby byli ochráněni
před právními újmami, jež by
jim i z neznalosti jazyka vzejíti mohly.
Dlužno jmenovati na př. čl. 3, odst. 2, který
zní: "Při osobních dotazech stran, žádostech
o informace a o urychlení úředního
řízení budiž stranám neznalým
státního nebo menšinového jazyka, jímž
se v tom kterém okrese mohou podání vyřizovati,
styk se soudem nebo úřadem usnadněn, pokud
jest to soudu neb úřadu možno." (Výkřiky
na levici.)
Pokyny se zde dávají zcela srozumitelně.
Dále máme čl. 48: "V ústním
služebním styku s obyvatelstvem mohou četničtí
orgánové užívati jazyka, ve kterém
se mohou dorozuměti" (Výkřiky a odpor
u německých poslanců.), docela bez ohledu
na to, zda se jedná o okres menšinový či
nic. Jest docela možno prakticky používati tak,
jak toho potřeba žádá, takového
jazyka, ve kterém orgán bezpečnosti může
se v příslušném místě
s dotyčným občanem dorozuměti.
Zvláště výmluvným však po
této stránce je čl. 95, abych ani necitoval
celou řadu ostatních článků,
který velmi zřetelně, výmluvně
a obsažně mluví o ochraně stran a který
při otázce delegování soudů
tak jde daleko, že výslovně nařizuje,
že v těch případech, kde nelze místními
orgány věc vyříditi, byl vyslán
od jiného úřadu jeho obvodu soudce, úředník
nebo orgán s příslušnou jazykovou znalostí,
aby věc u příslušného soudu nebo
úřadu projednal.
Že jest těžko si mysliti strukturu ještě
benevolentnější, myslím, že je
nyní docela na bíledni.
Pokud se týká skupiny třetí, totiž
námitek, směřujících proti
jednotlivým článkům, jsou to tyto
námitky:
Ohledně čl. 8, odst. 7 a čl. 16, odst. 4,
jenž se týká ukládání
pokut, tvrdí se, že ustanovení tato odporují
§u 111 úst. listiny, podle něhož lze tresty
hroziti a je ukládati jen na základě zákona.
Přehlíží se za prvé, že
nejde o tresty, nýbrž v čl. 8 o donucovací
prostředek ad factum praestandum, a v čl. 16 o pouhou
pořádkovou pokutu; za druhé, že zmocnění
dané výkonné moci v §u 8, odst. 2 jazykového
zákona, aby vydala předpisy potřebné
k zabezpečení úspěšného
provádění jazykového zákona,
jest plně dostačujícím zákonným
podkladem čl. 8 a 16, uváží-li se, že
§ 8 jazykového zákona, jenž jest zákonem
ústavním a integrující součástí
ústavní listiny, je stejně mocný s
ústavní listinou, a § 8, odst. 4 jazykového
zákona v poměru k § 111 ústavní
listiny normou speciální.