Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
K této věci je přihlášeno několik
řečníků.
Nežli zahájím rozpravu, navrhuji podle usnesení
předsednictva, aby řečnická lhůta
byla stanovena takto: jednou půlhodinou pro kluby s počtem
až včetně 10 členů, 1 hodinou
pro kluby s počtem 11 až včetně 20 členů,
11/2 hodinou pro kluby s počtem více
než 20 členů.
Jsou snad proti návrhu lhůt nějaké
námitky? (Nebyly.)
Není tomu tak, lhůty řečnické
jsou tedy stanoveny podle návrhu.
Přihlášeni jsou dosud tito řečníci:
na straně "proti" pp. posl. Zierhut
za výborovou menšinu, posl. dr Luschka,
dr Keibl, dr Czech, Haken, dr Juriga,
dr Spina, Oehlinger, Pohl, dr Stern,
Weisser, Schäfer, Krumpe a dr Mayr-Harting;
na straně "pro" pp. posl. dr Patejdl,
Stašek, Pechman, dr Štefánek,
Knirsch.
Dávám slovo prvnímu řečníku,
p. posl. Zierhutovi za výborovou menšinu.
Posl. Zierhut (německy): Velevážené
dámy a pánové! Věc, o níž
se dnes jedná, má pro náš německý
národ, jejž jako jeho volení zástupci
zde zastupujeme. tak vynikající význam, že
považujeme za svou nejsvětější
povinnost, abychom v této debatě co nejvydatněji
použili svého práva, že můžeme
zde svobodně mluviti jakožto zástupci svého
národa. (Předsednictví převzal
místopředseda inž. Dostálek.)
Ano, chceme zde říci všechno, chceme ve své
mateřštině sněmovně vyložiti,
proč jsme podali příslušný návrh.
Nechceme nic opominouti, co nás přimělo k
tomuto návrhu, a předneseme zde všechny důvody
pro svůj návrh zcela otevřeně, jak
se sluší. Zcela rozhodně a zřetelně
zde řekneme, že náš německý
národ chová nedůvěru k dnešní
vládě v nejvyšší míře
a že vláda má z toho odvoditi náležité
důsledky, a že u nás, Němců,
v tomto státě vůči vládě
je také úplná jednota.
Zpráva iniciativního výboru sama zdůrazňuje,
že tento návrh je podepsán všemi německými
poslanci bez rozdílu stran. Sněmovna tedy ví,
že s návrhem úplně souhlasí všechny
německé strany.
Zpráva však také ještě zjišťuje,
že návrh je podepsán poslanci maďarské
národnosti a poslanci komunistickými. Ti jsou rovněž
také pro rovnoprávné nakládání
se všemi národnostmi v tomto státě.
Více než předepsaná třetina všech
členů této sněmovny schvaluje náš
návrh a proto zasluhuje plné pozornosti této
sněmovny.
Jinak musím se však postaviti proti této zprávě
a ji kritisovati. Zpráva totiž vytýká
návrhu, že ho podatelé neodůvodnili.
V ústavě státu není však ustanovení,
že návrh, aby se vládě vyslovila nedůvěra,
musí býti také odůvodněn. Nemusili
jsme jej tedy odůvodňovati. Prohlásili jsme
však přece v návrhu výslovně,
že se má vysloviti nedůvěra vládě
pro porušení mezinárodně zaručené
ochrany jazyka národních menšin. Toto odůvodnění
je tak přímé a jasné, že by nám
to bylo mohlo postačiti. Učinili jsme však
ještě něco nad to; v písemné
zprávě menšiny výboru vyložili
jsme sněmovně podrobně, v čem spatřujeme
porušení práv svého národa jakožto
národní menšiny, a dovolím si ve své
řeči vyložiti tyto důvody ještě
podrobněji.
Můžeme tedy ujistiti zpravodaje a chceme přesvědčiti
i sněmovnu samu, že nemáme zajisté nedostatek
důvodů pro svou nedůvěru.
Naproti tomu pohřešujeme však ve zprávě
většiny iniciativního výboru vůbec
důvod, proč se tato většina usnesla
navrhnouti sněmu, aby se přešlo přes
náš návrh k dennímu pořadu. Označiti
důvod pro to zůstal nám iniciativní
výbor tedy dlužen, a zdá se nám, že
zpravodaj a většina iniciativního výboru
chtěli náš návrh bagatelisovati tím,
že se návrh na zamítnutí ani nesnažili
odůvodniti. Proti tomu se musíme rozhodně
ohraditi.
Proč vláda sama, jež přece naším
návrhem byla dotčena především
a jedině, nezaujala k tomu stanoviska v iniciativním
výboru? Neměli jsme tam příležitosti,
abychom i pouze od zástupce vlády, tím méně
od člena vlády slyšeli, jak vláda pohlíží
na náš návrh. Nepovažovala-li to vláda
ani za nutné, aby zaujala stanoviska k našemu návrhu,
pak je to. právě také od ní bagatelisování
našeho návrhu a právě proto by si byla
již zasloužila naší nedůvěry.
O výsledcích debaty v iniciativním výboru,
vylíčených ve zprávě, při
čemž zpráva vytýká, že jsme
uvedli několik důvodů, jež nejsou v
žádné souvislosti s úpravou otázky
menšin, chci říci jen tolik, že v tom
je vysloven toliko subjektivní názor zpravodajův.
Abychom se vyhnuli tomuto subjektivnímu zabarvení
zprávy, navrhli jsme, ovšem bezvýsledně,
aby se zpráva předložila napřed iniciativnímu
výboru. Dnešní debatou ve sněmovně
samé naskytá se nám příležitost,
abychom podali vylíčení, jež opraví
toto subjektivní pojetí.
Při této příležitosti musím
také reagovati na výrok ministra spravedlnosti,
jejž tento učinil ve schůzi sněmovny
dne 4. t. m. Ministr spravedlnosti chtěl totiž zase
jednou nás Němce před celým světem
označiti za pouhé kverulanty; schůze našeho
lidu v Karlových Varech a mnohých jiných
městech byly prý pouhé demonstrace, vyslovil
názor, že obecenstvo bylo svedeno; ministr spravedlnosti
myslí, že my, zástupci Němců
v této sněmovně, chtěli jsme jazykové
nařízení vyříditi demonstracemi
na ulici, místo abychom volili cestu diskuse. Tato polemická
poznámka ministrova se dá snadno vyvrátiti.
My jakožto poslanci máme právo a povinnost,
abychom vešli do styku se svými voliči, abychom
poznali jejich náladu. Naši voliči pak mají
právo, aby na nás žádali vysvětlení
o důležitých událostech a dali nám
věděti své mínění o
tom. Abychom uskutečnili toto právo voličů
a naši povinnost, je zapotřebí oboustranného
vyjádření v lidových schůzích.
Proto naše strany uspořádaly takové
schůze lidu ve všech sudetskoněmeckých
krajích. Tam jsme my poslanci a senátoři
podávali lidu zprávu o jazykovém nařízení
a naše strany si vyžádaly rozhodnutí voličstva.
Označiti tento postup shodující se s parlamentárními
zvyklostmi jakožto demonstraci nemůže býti
přípustno, nejméně to smí učiniti
ministr spravedlnosti, jenž by měl věděti
ze svého úřadu, že v tom nemůže
býti obsažena demonstrace. Mluviti o tom, že
lid byl sveden, jest ještě větší
chybou proti skutečnosti. Schůze jinak, jak se ukázalo,
měly důstojný průběh a došlo
pro nás německé poslance a senátory
k jednotnému projevu našeho národa, jenž
vrcholí v rozhodnutí. schvalující
naše stanovisko, jež zde v tomto sněmu hájíme.
Nade vše četné úcastenství našeho
voličstva ze všech táborů našich
stran a účast četných účastníků
schůzí nás o tom přesvědčila,
že náš národ jest ochoten svorně
vzíti na sebe boj proti protizákonným jazykovým
nařízením a že od nás očekává
a žádá, že budeme bojovati, seč
jsou naše síly, proti zkrácení našich
přirozených práv národních.
Jak tu může ministr spravedlnosti mluviti o svádění
lidu a demonstraci na ulici? Že na mnohých místech
musily býti schůze přelo ženy na veřejná
místa, mělo svou příčinu v
tom, že místnosti původně zvolené
se ukázaly býti příliš malými
pro veliký počet účastníků
na schůzi. Důkaz, jak náš lid kladl
důraz na to, aby vyslechl naši zprávu a mohl
k tomu zaujmouti stanovisko. Z této svornosti a z tohoto
velkolepého průběhu lidových schůzí
nechť vláda vidí, že celý německý
národ ve svém nejhlubším nitru byl pobouřen
a citelně zasažen neprávně vydanými
jazykovými nařízeními. A tu se ministr
spravedlnosti ještě opovažuje nám říci,
že nechceme jíti cestou diskuse. Hledali jsme cestu
k diskusi, napřed rozmluvou se svými voliči
a pak v iniciativním výboru a teď v sněmovně
samé. V iniciativním výboru naši členové
již důrazně a obšírně vyložili
důvody, proč bojujeme proti jazykovému nařízení.
Vyložili jsme tam, jak zpravodaj sám uvádí,
několika řečníky své důvody
ve více než dvouhodinové debatě. Zjišťujeme
zde ještě jednou, že, ačkoli ministři
jsou oprávněni, aby se kdykoli zúčastnili
schůzí ve všech výborech a má
jim tam býti uděleno slovo, kdykoli o to žádají,
nedostavil se žádný člen vlády,
žádný ministr. Vláda se nedala ani zastupovati
úředníky svých resortů. Byl
by to měl býti právě ministr spravedlnosti,
kdo by byl měl považovati za správné,
aby se tam ujal slova, ale vyhnul se této diskusi. Naproti
tomu ihned ve sněmovně samé háj il
neodůvodněného zakročení četnictva
a státní policie. Kde by byl býval na místě,
tam nešel. Ani jeho kolegové ministři se nedostavili
k rozmluvě v iniciativním výboru. Oni všichni
nechtěl: voliti cestu diskuse, ale nechali v Karlových
Varech a v ostatních místech, kde se konaly schůze,
nastoupiti četnictvo a státní policii. Tedy
se docela nic nezměnilo na zastaralých Metternichových
metodách, jak lze potlačiti volný projev
mínění bodly a obušky, ačkoli
teď žijeme ve svobodné republice, kde demokracie
má tolik znamenati jako diskuse.
Nemohu zde přednésti všechny námitky
proti jazykovým nařízením a je odůvodniti.
Tyto námitky byly již odborníky na slovo vzatými
tak dostatečně a přesvědčivě
předneseny, že by bylo zbytečné ještě
něco k tomu připojiti. Ale jedno prosím abyste
uvážili: Jazykové nařízení
není neseno duchem smíření národů,
jenž přece mezitím slavil své znovuzrození
ve smlouvě v Locarnu, naopak, jazykové nařízení
jest ještě naplněno duchem nenávisti,
duchem pomsty a panovačnosti a snahou po utlačování,
hlavně proti našemu německému národu.
Pryč s takovým nařízením. nehodí
se již do dnešní doby, potřebovalo šest
let, než se dostalo na svět, a mezitím nastala
taková změna v názorech na vztahy národů
mezi sebou, že v něm musíme viděti zmetka,
který ještě pozdě přichází.
Náš národ by mohl ještě pochopiti,
že stát klade požadavky jazykové těm,
kdo se chtějí ucházeti o místo ve
státní službě. Samozřejmě
by se musilo stejně měřiti příslušníkům
našeho národa jako příslušníkům
jiných národů, žádá-li
se tedy dvoujazyčnost. tedy na všech žadatelích
o místa ve státní službě. Bylo
by i pochopitelno, kdyby stát zákonem předepsal,
jakým jazykem mají si dopisovati státní
úřady mezi sebou, v jakém jazyce se má
vésti vnitřní služba; při tom
by se však neměla podporovati nadvláda jednoho
jazyka, ale měla by rozhodovati pouze účelnost
opatření.
Předpisovati však státním občanům,
v kterém jazyku se mohou obraceti na místně
příslušné státní úřady,
donutiti Němce v soudních okresích, ve kterých
nečiní 20% obyvatelstva, aby užívali
českého jazyka, obrací-li se na své
vlastní příslušné státní
úřady, je vyloženou nespravedlností.
(Posl. dr Kramář: My jsme vám to řekli
několikráte, ale vy jste to nechtěli dělati!
- Odpor na levici, výkřiky.) A teď
to děláte v tomto státě, kde je demokracie
domovem. (Výkřiky na levici.) V tom
také záleží ztížení
a zdražení všech kroků, jež státní
občan musí učiniti podle zákona u
státních úřadů. Nemůže-li
Němec sehnati peníze, aby si zaplatil českého
advokáta nebo tlumočníka, pak to prohrál.
To jest odepření práva málo majetným
nebo nemajetným vrstvám německého
národa, zvláště zemědělcům,
živnostníkům a dělnictvu.
Německý jazyk jest - což, jak se zdá,
zúmyslně, přehlédli držitelé
moci v tomto státě nebo osnovatelé, kteří
za tím stojí, jazykem v Čechách, na
Moravě a ve Slezsku domácím a obvyklým.
Jest mimo to, jak známo, jazykem světovým,
jejž většina státních úředníků
zná a jehož užívají také
mnozí Čechové sami. Odstrčiti tento
jazyk tak, že ho nesmí Němci užívati
u svých vlastních státních úřadů
místně příslušných, jest
znamením nenávisti proti tomuto jazyku a tím
také proti německému národu samému.
Není toho z důvodů státních
zapotřebí, bylo to přímo zlomyslností
na našem německém národu a našem
německém jazyku mateřském. v němž
jsme byli vychováni a vyučováni, jímž
denně mluvíme, jehož užívá
jakožto mateřštiny stomilionový národ,
že četní příslušníci
našeho německého národa jsou vyloučeni
z užívání své mateřštiny,
z upotřebení tohoto jazyka před vlastními
příslušnými státními úřady.
V ústavní listině byla rovnoprávnost
přislíbena všem národům tohoto
státu. Jazykové vládní nařízení
jest porušením této ústavy, vědomé
porušení, zúmyslné, jehož se dopustili
ti, kdo vydali jazykové nařízení.
Cit každého Němce se musí vzepříti,
vidí-li, jak se v tomto jazykovém nařízení
zachází s jeho mateřštinou jako s popelkou,
která jest jen ještě doma trpěna, jako
s jazykem, jenž by se nejraději odsoudil k vymření,
s jazykem, jenž nestojí za to, aby se s ním
zacházelo jako s tím, čím je, jazykem
světovým.
Všechny tyto odporné a stísňující
pocity každého Němce při čtení
tohoto jazykového nařízení jsou až
příliš odůvodněny. Ale chci poukázati
také ještě na jiné otázky, to
jest otázky materielní. Státní zaměstnanci,
kteří byli od předešlého státu
převzati do služeb nového státu, jsou
tímto jazykovým nařízením zkráceni
materielně ve svých řádně nabytých
právech, ba o tato práva připraveni. Jsou
přímo zkráceni nebo vyhozeni, ba i tak zvané
státní orgány, jimiž prý jsou
notáři a úředně oprávnění
civilní technikové, geometři a inženýři,
již všichni jsou vlastně ve svém povolání
soukromníky a požívají jenom jakéhosi
veřejného ověření, nemají
od státu žádného platu, a přece
i tito, pokud jsou Němci, jsou tímto nařízením
těžce postiženi, někteří
se stanou snad nemožnými anebo přijdou i o
chléb pouze pro svůj jazyk a pro svou mateřštinu.
K tomu ještě přijde zasahování
do obecní samosprávy, jež má býti
provedeno proti právu na základě jazykového
nařízení. Kterýkoli jednotlivý
Čech, jsou to povětšině prchlivci a
bouřliváci, může svými návrhy
postaviti celou správu obce na hlavu a rušiti chod
obecních záležitostí. Konečně
jazykové nařízení jde tak daleko,
že chce zacházeti s živnostníky jako se
státními zaměstnanci, aby jim totiž
bylo uloženo užívání státního
jazyka. Živnostníci, již od státu nemají
docela žádného platu, již naopak musí
platiti těžké daně a byli by rádi,
kdyby jen mohli býti živi, i ti a jejich společenstva
mají býti uvrženi pod české jho
jazykové. U hostinských se o to pokusil politický
úřad; správní soud však pomohl
právu k vítězství a teď jazykové
nařízení činí pokus dostati
se křivou cestou k témuž cíli, který
byl již uznán za protiprávný. Donucovací
opatření jazyková, jež již jednou
před několika stoletími v Čechách
řádila, takže se o nich může mluviti
jako o jazykovém postrachu, se nyní opět
dostavila a vyhledávají všude naši německou
domovinu.
Jazykový zákon naším národem
nikdy neuznaný, který byl odhlasován ještě
než se sešli zvolení zástupci národa
v Národním shromáždění,
sice nám již dal velmi jasný pokyn, co má
býti naším osudem v tomto státě,
ale t. zv. jazykové nařízení chce
nás nad to ještě postihnouti přímou
ranou, z které se nemáme hned tak zotaviti. Přijde
to však jinak, než si myslili členové
této vlády; pravděpodobně myslí,
že dobrák Němec si nechá i ještě
to namluviti, že i toto opatření se mu nestane
nebezpečným. V tom však jest vláda názoru
ze základu chybného. Z hromadných schůzí
našeho národa snad si mezitím již vzala
ponaučení, že nelze beztrestně se dotýkati
nejvyšších statků národa, i když
se myslí, že je možno se opírati o všemohoucí
koalici. Abych mluvil věcně, chci sněmu přednésti,
proč my, německý národ v tomto státě
bojujeme plným právem proti státním
donucovacím opatřením jazykovým.
Státní donucování ve věcech
jazykových bylo vlastně zaviněno neupřímností,
s níž se jednalo při mírových
smlouvách. Mluvilo se o československém státě,
jenž měl býti utvořen, jako o státě
národním, který bude obsahovati jen několik
málo menšin jiných národů, ve
skutečnosti však, jak my všichni víme,
jak víte velmi dobře i vy, pánové
z vládních stran, jest Československo státem,
v němž vůbec žádný národ
nemá naprosté většiny, neboť příslušníci
českého národa čítají
v tomto státě sotva polovinu všech domácích
obyvatelů státu vůbec. Hned potom přicházejí,
pokud se týče počtu, příslušníci
německého národa a dále příslušníci
slovenského a maďarského národa a konečně
Podkarpatští Rusové a jistý počet
Poláků. Český národ a slovenský
národ jsou, jak známo, dva samostatné národy,
každý s vlastní mluvnicí a literaturou.
Žádný Čech nepovažuje sebe za Slováka
a žádný Slovák sebe za Čecha.
Myslím, že sněmovně to jest zcela zřejmo,
výroky Slováků v této sněmovně
jsou přesvědčivé.
Tím nechci říci, že by národnostní
stát nemohl trvati, ale u držitelů moci v tomto
státě se musí dostaviti uznání,
že tento stát není právě státem
národním, ale státem národnostním
a že proto chybí předpoklady, které
jsou dány ve státě národním
a dány býti musí, aby stát byl skutečně
státem národním. Z tohoto stanoviska považujeme
již za docela pochybenou věc, že státní
jazyk byl vůbec diktován. V mírové
smlouvě st.-germainské ze dne 10. září
1919 nebyl vůbec takový státní jazyk
dovolen, neboť stojí tam doslova:
Článek 7: "Všichni státní
občané českoslovenští budou si
rovni před zákonem a budou požívati
stejných práv občanských a politických
bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství.
Státním občanům československým
nebude ukládáno žádné omezení,
pokud jde o volné užívání jakéhokoli
jazyka ať ve stycích soukromých neb obchodních,
či ve věcech týkajících se
náboženství, tisku neb veřejných
projevů jakéhokoli druhu, ať ve veřejných
shromážděních.
Jestliže by vláda československá zavedla
nějaký oficielní jazyk, bude přes
to poskytnuta příslušníkům československým
jiného jazyka než českého přiměřená
možnost, aby před soudy používali svého
jazyka jak ústně, tak písemně."
Co slovo "soud" znamená, vyložil zpravodaj
v Národním shromáždění
sám, myslím, že to byl dr Hnídek,
docela jasně, že anglický způsob mluvení
tím rozumí všechny úřady vůbec.
Jazyk "oficielní" není jazykem státním.
Nemůže vůbec býti žádného
státního jazyka, neboť jazyk jest schopností
fysické osoby, vyjadřovati myšlenky ústně
anebo je napsati jazykem spisovným. Stát není
fysickou osobou. Oficielní jazyk státní,
ten je možný. Bylo-li účelné
svého času jednati o jazyku oficielním, o
tom zde nechci mluviti, ale i tehdy, byla-li taková možnost,
bylo by se mělo řádně pamatovati na
různé národy, jež bydlí v tomto
státě, a přenechati tento zákon národnímu
shromáždění, jež se skládá
ze zástupců zvolených národy tohoto
státu. Tak však byl utvořen ještě
před tímto shromážděním,
na rychlo, jazykový zákon, to jest, nám německým
národům vnucen zákon, jenž nás
nemůže uspokojiti a, jak jsem přesvědčen,
nemůže odpovídati ani názoru všech
těch národů, které zaručily
tyto smlouvy.
A k tomuto jazykovému zákonu, který jsme
nikdy neuznali, protože nás proti mírové
smlouvě zkracuje v našich přirozených
právech na naši mateřštinu, připojila
dnešní vláda ještě tak zvané
nařízení jazykové. Jazykový
zákon nám sliboval ulehčení, jazykové
nařízení nám přineslo zostření,
jazykové nařízení není platné,
protože jde dále než jazykový zákon,
a postupuje ještě daleko tíživěji.
Jazykové nařízení jest v rozporu s
ostatními zákony tohoto státu. Nařízení
nesmí přesahovati rámec zákona, nařízení
nesmí porušovati zákonů, tím
méně smí býti namířeno
proti mezinárodním úmluvám, jakými
jsou mírové smlouvy.
V následujícím uvedu protizákonná
ustanovení jazykových nařízení,
při čemž však musím podotknouti,
že výpočet nečiní nároku
na úplnost.
1. Nařízení překročuje v několika
případech zmocnění dané jí
jazykovým zákonem. Pozměňuje zákonná
ustanovení, na př. ustanovení o volitelnosti
za starostu a místostarostu města s vlastním
statutem (čl. 73, odst. 1). Tím porušuje §
55 ústavní listiny.
2. Jazykové nařízení obsahuje normy,
na něž se dotčený jazykový zákon
vůbec nevztahuje, ačkoliv jazykový zákon
upravuje pouze užívání jazyků
u veřejných soudů, úřadů,
ústavů, podniků a orgánů ve
vnitřní službě, ve styku mezi sebou
a ve styku se stranami, avšak nikoli užívání
jazyků v ostatních směrech, zvláště
ve styku soukromém a obchodním, čl. 99 jazykového
nařízení zmocňuje státní
úřady, aby také zasahovaly poroučejíce
a zakazujíce do užívání jazyků
ve styku soukromém a obchodním. To odporuje nejen
§ 55 a § 128 ústavní listiny, nýbrž
i čl. 7 státní smlouvy st.-germainské,
uzavřené mezi Československem a spojenými
a přidruženými mocnostmi.
3. Jazykové nařízení zrušuje
v případu čl. 42, odst. 2, poslední
věta, jazykové právo ústavní
(arg.: "podle možnosti"); dále neuznává
bez zákonného podkladu jazykových práv
ve styku stran s orgány četnictva (čl. 48.).
4. Protizákonné jest ustanovení čl.
53, odst. 1, podle něhož, nesouhlasí-li dva
texty, rozhoduje text v jazyku státním. Zde vláda
jednoduše nedbá judikatury správního
soudu.
5. Jazykové nařízení pohlíží
bez zákonného zmocnění na orgány
státem autorisované jako na orgány státní,
jimiž nejsou (čl. 2, odst. 2).
6. Čl. 56, odst. 2 přenechává libovůli
správního úřadu, má-li při
dodatečných zápisech do matrik býti
také používáno jazyka menšiny nebo
nikoliv.
7. Nepřípustný, protizákonný
a protiústavní jest zásah do nezávislosti
disciplinárního soudu ve čl. 67, odst. 2.
8. Protizákonné jest společné vedení
zasedání obecního zastupitelstva obecním
starostou a jeho zástupcem, jak to ustanovuje čl.
80, odst. 3 (viz § 47 čes. ř. obec.).
9. Podle čl. 14 jazykového nařízení
rozumí se národní nebo jazykovou menšinou
ve smyslu jazykového zákona a tohoto nařízení
státní občané Československé
republiky téhož, avšak jiného než
státního jazyka, jichž podle výsledku
posledního úředního sčítání
lidu bydlí aspoň 20% v soudním okrese republiky.
Tím čl. 14 jazykového nařízení
vylučuje cizince ze subjektivních práv jazykových
§u 2 jazykového zákona. To však stojí
v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního
soudu, podle níž i cizí státní
občané požívají jazykového
práva menšinového, jsou-li příslušníky
dotčeného menšinového zákona.
10. Podle §u 86 jazykového nařízení
má býti potrestán orgán obecní
správy, jenž při vykonávání
svého úřadu zúmyslnými činy
nebo zúmyslnými opomenutími vzhledem k tomuto
nařízení zájem veřejné
správy uvádí v nebezpečí, podle
§u 25 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března
1923, č. 50 Sb. z. a n. Toto ustanovení sahá
však daleko přes § 25 zákona na ochranu
republiky, protože dopustiti se přestoupení
tohoto § 25 může pouze orgán veřejné
moci. Jestliže tedy orgán obecní správy
se dopustí chyby proti jazykovému zákonu
nebo proti jazykovému nařízení v případech,
kde nevykonává moci rozkazovací, nedá
se užíti §u 25 zákona na ochranu republiky.