Předseda: Není tomu tak, přikročíme
ke hlasování.
Kdo ve druhém čtení souhlasí se schvalovacím
usnesením tak, jak je poslanecká sněmovna
přijala ve čtení prvém, nechť
pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna
přijala toto schvalovací usnesení
také ve čtení druhém.
Tím vyřízen jest 3. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce pořadu, jímž jest:
4. Druhé čtení schvalovacího usnesení,
kterým se dodatečně souhlasí s dohodou
mezi republikou Československou a Spojeným Královstvím
Velké Britanie a Irska o vyclíváni anglických
reklamních tiskopisů, sjednanou v Praze dne 1. února
1926 a uvedenou v prozatímní platnost vládni
vyhláškou ze dne 1. února 1926, č. 14
Sb. z. a n. (tisk 120).
Zpravodajem výboru zahraničního jest p. posl.
dr Chvalkovský, zpravodajem výboru pro záležitosti
průmyslu, obchodu a živností je p. posl. Netolický.
Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn
textových?
Zpravodaj posl. dr Chvalkovský: Nikoli.
Zpravodaj posl. Netolický: Nejsou.
Předseda: Není tomu tak. Přikročíme
ke hlasování.
Kdo ve druhém čtení souhlasí se schvalovacím
usnesením tak, jak je poslanecká sněmovna
přijala ve čtení prvém, nechť
pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna
přijala toto schvalovací usnesení
také ve čtení druhém.
Tím vyřízen jest 4. odstavec pořadu.
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce pořadu, jímž jest:
5. Druhé čtení schvalovacího usnesení,
kterým se souhlasí s úpravou obchodních
styků mezi republikou Československou a Albanií,
sjednanou v Tiraně dne 19. ledna 1926 a uvedenou v prozatímní
platnost vládni vyhláškou ze dne 4. února
1926, uveřejněnou ve Sb. z. a n. dne 9. února
1926 pod č. 18 (tisk 121).
Zpravodajem výboru zahraničního jest p. posl.
Prokeš, zpravodajem výboru pro záležitosti
průmyslu, obchodu a živností je p. posl. Petrovický.
Jsou nějaké návrhy oprav nebo změn
textových?
Zpravodaj posl. Prokeš: Nikoli.
Zpravodaj posl. Petrovický: Nejsou.
Předseda: Není tomu tak. Budeme hlasovati.
Kdo ve druhém čtení souhlasí se schvalovacím
usnesením tak, jak je poslanecká sněmovna
přijala ve čtení prvém, nechť
pozvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Tím poslanecká sněmovna
přijala toto schvalovací usnesení
také ve čtení druhém.
Tím vyřízen jest 5. odstavec pořadu.
Prve než přikročíme k projednávání
odstavce 6, předložím sněmovně
k rozhodnutí podaný mně návrh posl.
Hakena a soudr. podle §u 46, odst. 2 jedn. řádu,
aby se sněmovna usnesla požádati ministra nár.
obrany, aby se dostavil do dnešní schůze poslanecké
sněmovny a podal podrobnou zprávu o katastrofě
v Truhlářské ulici v Praze.
Návrh tento má předepsaný počet
podpisů, vyhovuj e jednacímu řádu
a podle §u 46, odst. 2 jedn. řádu rozhodne
se o něm bez rozpravy prostým hlasováním.
Kdo tedy souhlasí s návrhem posl. Hakena a
soudr., aby ministr nár. obrany dostavil se do dnešní
schůze a podal zprávu, nechť pozvedne ruku.
(Děje se.)
To je menšina. Návrh je zamítnut. (Výkřiky
na levici.)
Přistoupíme k projednávání
dalšího odstavce pořadu, jímž jest:
6. Zpráva výboru iniciativního o návrhu
posl. dr Luschky, Hodiny, inž. Junga, Stenzla, dr Keibla
a druhů, aby byla vyslovena nedůvěra vládě
pro porušení mezinárodně zaručené
jazykové ochrany národnostních menšin
(tisk 128) a zpráva menšiny iniciativního výboru
podle §u 33, odst. 4 jedn. řádu k návrhu
posl. dr Luschky, Hodiny, inž. Junga, Stenzla, dr Keibla
a druhů, aby se vládě vyslovila nedůvěra,
poněvadž porušila mezinárodně zaručenou
jazykovou ochranu národních menšin (k tisku
128).
Zpravodajem výboru iniciativního jest pan posl.
dr Hajn. Dávám mu slovo.
Zpravodaj posl. dr Hajn: Paní a pánové! Návrh
poslanců německých nebyl vytištěn
a nebyl rozdán v plenu, proto povím o něm
něco více hned na počátku. Jména
poslanců, která jsou v hlavičce dnešního
návrhu, jsou na tolik výmluvná, že znamenají
jistou užší nacionální německou
koalici. Ale podívejme se i na oněch 100 podpisů,
které jsou pod návrhem, a uvidíme zjev daleko
výmluvnější: Návrh podepsali
němečtí sociální demokraté
v čele s bývalým místopředsedou
této sněmovny a němečtí agrárníci
v čele s nynějším jejím místopředsedou
- tedy celá německá oposice, i ta její
část, která provádí zásadně
a divoce svou oposici, i část, která se některými
našinci podezírá z aktivismu. Nedosti na tom:
návrh podepsali i maďarští poslanci. A
aby o pravém smyslu toho návrhu nebylo nejmenší
pochybnosti, doplňuje stovku podpisů - komunistický
klub v čele s posl. Kreibichem a Hakenem.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Konstatuji zde veřejně, že ze Slovanů
nepodepsal ani jediný. Že podepsali přece komunisté
- Češi, Slováci i Rusové? Na tuto námitku
pravím: Nenazývají-li se naši komunisté
Čechy - v Rusku generální jejich štáb
zapověděl pod trestem užívati názvu:
ruský - je dokonce zakázáno mluviti o nich
jako o Slovanech. Jejich internacionalismus - čím
integrálnější, tím primitivnější
a nebezpečnější - jest takový,
že nesmějí býti nikdy pomocníky
vlastního národa a jeho státu, za to vždycky
povinně přiskočí na pomoc všem
revoltujícím národnostním menšinám.
Destruktivní úlohu svých podpisů na
tomto návrhu doznal v iniciativním výboru
jejich delegát, resp. delegátka řkouc doslova:
"Hlavní důvod. proč jsme podepsali,
jest, že buržoasní vláda československá
ve smyslu Dawesova plánu provádí konsolidaci
kapitalistického systému v republice".
Návrh se vyznačuje stručností čtyřřádkovou,
neboť nebylo přičiněno jediného
slůvka na jeho odůvodnění. Bylo-li
vědomě opomenuto této parlamentární
samozřejmosti, velice se zklamali navrhovatelé,
domnívali-li se, že na místo nich my sami budeme
pátrati a dohadovati se důvodů jejich návrhu.
Kdyby nám to nezakazovala nejobyčejnější
hrdost, znemožnilo nám to vědomí naše,
že jsme se, dostavše zase po třech stoletích
vládu svých věcí do svých rukou,
neprohřešili v ničem ani proti našim jinojazyčným
menšinám vůbec a zvláště
ne ani v nejmenším proti mezinárodní
úmluvě st. germainské ze dne 10. záři
1919 na ochranu menšin. (Hluk a výkřiky
komunistických poslanců: Jak je to s Podkarpatskou
Rusí?) Všechno vám dokáži.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Posl. dr Hajn (pokračuje): Když jsem
v iniciativním výboru jako referent konstatoval,
že navrhovatelé podali návrh bez odůvodnění,
bylo patrno na straně jejich kommilitonů zlobné
překvapení i trapná rozmrzelost. Ale rukavice
byla již hozena a nezbylo jim než se uchýliti
ke svépomoci, i přispěl každý
z nich tím, co měl právě po ruce,
jak si kdo co pamatoval ze svých novin, s výminkou
jediného, který měl svou řeč
napsánu do zásoby.
Ale řečníci koaliční většiny
hravě a s účinkem rozházeli jim tento
útočný násep. Ale koaliční
řečníci v iniciativním výboru
dokazovali a také dokázali mnohými příklady,
že jsme v Československu neučinili za 7 let
zadost právu a potřebám státního
národa československého a že posice
žalobců samých na sebe přísluší
nám státnímu národu, nikoliv jinojazyčným
menšinám. A tato sebeobžaloba že by se mohla
formulovati takto:
Dali jsme jinojazyčným menšinám daleko
více než jim dává st. germainská
mezinárodní smlouva na ochranu menšin, a to
již tou pouhou skutečností, že jsme neodčinili
posud starých křivd a bezpráví napáchaných
na nás v bývalém Rakousku a že jsme
neuplatnili doposud ve vlastním státě ani
jazykově ani kulturně ani hospodářsky
svého postavení jako národa státního.
A tuto vlastní sebeobžalobu doložil ciferně
i fakty za veliké bouře se strany oposice a za bouřlivého
potlesku většiny v plenární schůzi
této sněmovny 14. června 1922 poslanec koaliční,
který se stal mezitím ministrem školství
a nár. osvěty, a vedle něho příležitostně
celá řada jiných poslanců z každého
klubu vládní koalice. A cifry ty a fakta ta trvají
neztenčeně do dnešního dne a odrážejí
vytrvale den co den vždy poznovu politické kverulantství
oposice, tak bohatě smíšené jazykově
i politicky, a odrážejí i dnešní
návrh.
Vláda prý porušila jazykovou ochranu národnostních
menšin zaručenou mezinárodně. Tak čteme
v návrhu. Co jest v prvních třech odstavcích
článku 7 st. germainské smlouvy o ochraně
menšin, to bylo, paní a pánové, provedeno
v našich zákonech ústavních, ve volebním
řádu atd. tak dokonale, že jsme v této
všeobecné nivelisaci ztratili sami svou bytnost jako
státní československý národ,
že jsme se stali zde před svým vlastním
zákonodárstvím bezejmennou a beztvárnou
součástí obyvatelstva jako každá
jakákoli jinojazyčná menšina.
Není jediného zákona, paní a pánové,
není jediného paragrafu v našich zákonech,
jenž by vyměřoval jinojazyčným
menšinám jinaká práva nebo jim je zúžoval
a přikrajoval nebo stanovil pro jinojazyčné
občany výjimečné postavení.
V nejpřímějším vztahu s návrhem
oposice mohl by býti poslední odstavec čl.
7, pak celý článek 8 a 9 st. germainské
smlouvy. O této smlouvě na ochranu menšin vyslovují
se přerůzné úsudky - i o její
blízkosti k porušování suverenity státní.
i o jejím rubu, jímž jest příležitost,
dávaná menšinám takřka na ruku
k vexacím jak vlád jednotlivých států
samých, tak i Společnosti národů jako
nejvyššího rozsudího.
Sice článek 14, jakoby předvídaje
tuto možnost, položil jisté meze a hráze
proti podobnému politickému kverulantství
a šikanování, ale přes to Společnost
Národů sama byla přinucena učinit
svou praksi určitější a přísnější,
nechtěla-li se utopiti v záplavě zřejmých
demonstrací, politických gest a nejbizarnějších
šikan. Ale již i v onom odstavci a v oněch dvou
článcích tvůrci této smlouvy
z níž se velmoci vyzuly a jíž se zavázaly
pouze státy střední a malé - nemohli
než přijmouti na vědomí samozřejmosti,
jež patří národům, kteří
si znovu zřídili své státy.
Takovou samozřejmostí jest v posledním odstavci
čl. 7 právo zavésti ve státě
- cituji doslova: "nějaký úřední
jazyk". My jsme tak učinili jazykovým zákonem
ze dne 29. února 1920, kterým jsme prohlásili
jazyk československý jazykem státním,
oficielním. Tento jazykový zákon je pro nás
i pro všecky jinojazyčné státní
příslušníky základním
měřítkem pro oceňování
práv, nadpráví i křivd nám
většině i menšině.
Takovou samozřejmostí dále je ve čl.
9 právo Československa učiniti povinným
vyučování řeči české
- a zase cituji: "ve školách zřízených
pro usedlý značný zlomek občanů
československých jiného jazyka než českého."
My jsme tak opravdu učinili, ale jen částečně:
zákonem ze dne 13. července 1922, č. 226
Sb. z. a n., pro školy obecné a měšťanské
a zákonem z 8. června 1923, č. 137, kterým
se jazyk státní prohlašuje předmětem
povinným na všech školách středních
a ústavech učitelských bez rozdílu
jazyka.
A právě v těchto citovaných odstavcích
a článcích smlouvy saint-germainské
přicházejí - na místo všeobecných
výrazů v předcházejícím
odstavci - dvě konkrétnosti: soud a škola.
Tedy, paní a pánové, z bohaté sítě
všech možných státních úřadů
jmenuje saint-germainská smlouva konkrétně
jediný soud a z bohaté pestrosti všelijakých
státních institucí jmenuje saint-germainská
smlouva pouze školu.
O soudu v posledním odstavci článku 7 se
praví - zase budu citovati doslova věrně:
"Bez ohledu na to, že by vláda československá
zavedla nějaký úřední jazyk,
bude poskytnuta státním občanům československým
jiného jazyka než českého přiměřená
možnost, aby před soudy používali svého
jazyka jak ústně, tak písemně."
Nuže, ať si tedy dokazují pánové
z oposice, že jazykový zákon nebo jazyková
nařízení nečiní jinojazyčným
příslušníkům zadost v ochraně
zaručené mezinárodně. Já jdu
ještě dále: ať dokáží,
že nečiní zadost měrou až příliš
bohatou, neboť saint-germainská smlouva mluví
výslovně toliko o "možnosti" a nad
to ještě o "možnosti přiměřené".
A co praví smlouva ta o školách? Slyšme!
Smlouva rozeznává dvojí školu státních
občanů československých jiného
jazyka: Prvou soukromou školu pořizovanou vlastním,
tedy soukromým nákladem, přidávajíc
ještě ústavy lidumilné, náboženské
a sociální. jiné ústavy výchovné
s právem, aby tam volně používali. svého
jazyka a vykonávali své náboženství.
Překáží někde, pánové,
Československo a jeho úřady takovýmto
školám a ústavům? Jestliže ano,
pak, pánové z oposice, ven s tím na světlo.
Ale zavčas upozorňuji na jednu vážnou
výhradu, kterou tam má saint-germainská smlouva,
že "se státními těmi občany
československými, náležejícími
k menšinám národnostním, náboženským
nebo jazykovým, bude po právu a ve skutečnosti
za stejných záruk nakládáno stejně
jako s ostatními občany československými."
Nuže u těch ostatních občanů
československých rozumí se, paní a
pánové, věrnost ke státu, loyalita
k jeho zákonům a k správě sama sebou.
(Výkřiky německých poslanců.)
Tato záruka je u těchto občanů
československých našeho jazyka nesporná
a tato záruka u jinojazyčných atd. občanů
československých znamená, že jejich
dobrovolných škol vydržovaných na jejich
vlastní účet anebo jiných ústavů
nebude zneužíváno k pěstování
protistátního ducha v mládeži, k různým
protivládním a protistátním demonstracím
a velezrádným rejdům.
Druhá škola ve jmenovaném článku
st. germainské smlouvy jest škola veřejná,
vydržovaná na účet rozpočtů
státních, obecních nebo jiných. Táži
se, ctěná sněmovno, kde zde činí
Československo jiným příslušníkům
státním křivdu, kde bezpráví?
(Výkřiky německých poslanců.)
Nemají-li Němci na účet státního
rozpočtu tři, resp. čtyři vysoké
školy? (Výkřiky.) Nemají přes
počet škol středních, nemají
nadpočet škol průmyslových a odborných
atd? (Výkřiky na levici.)
Předseda (zvoní): Prosím o
klid.
Posl. dr Hajn (pokračuje): Nesedí v jejich
třídách menší počet dětí
než v našich třídách? Ba Němci
mají, paní a pánové, i podstatný
kus samosprávy tohoto veřejného školství,
mají v Čechách a na Moravě německé
odbory zemských školních rad. A o něčem
takovém st. germainská smlouva nemá ani literky.
Tolik všeobecně. Ke zprávě menšiny
iniciativního výboru samotné jen několik
slov, protože mnoho již bylo vyvráceno tím,
co jsem řekl všeobecně!
Ducha, kterým byli vedeni navrhovatelé a ti zdůvodňovatelé,
členové iniciativního výboru, prozrazují
dvě místa, dvě věty: "Kdežto
jazykové menšiny, které ve skutečnosti
jsou v těchto územích většinami,
jsou odstrkovány, československý jazyk má
takovou přednost, že ho lze užíti naprosto
všude." To jest výtka československému
státnímu jazyku. To jest to, co st. germainská
smlouva výslovně expressis verbis dovoluje. Ale
u nich je to výtka, u nich je to křivda. A dále
v souvislosti s tím, téhož ducha jest věta:
"V důležitém oboru úředního
styku, jakým jest na př. úřední
styk četnictva, které obstarává základní
instruování spisů pro úřady,
není ustanoveno vůbec žádné jazykové
právo menšin, nýbrž četnickým
orgánům je jen dovoleno, že v ústním
služebním styku s obyvatelstvem mohou užívati
jazyka, ve kterém se mohou dorozuměti." Jistě
tito demokraté - jsou mezi nimi demokraté říkají,
že úřady jsou pro lid a nikoliv lid pro úřady,
ale když jazykové nařízení dovoluje
v duchu rčení, že úřady jsou
pro lid - aby četníci mluvili s lidmi, ne jazykem
československým, nýbrž jejich menšinovým
jazykem, již se jim to nelíbí, nýbrž
chtěli by i vnitřní úřadování
v témže jazyku, jiném nežli československém,
čili nelíbí se jim sama skutečnost,
že máme svůj stát, nelíbí
se jim sama bytnost a podstata samotného československého
státu.
Potom jest zde odůvodněno také jejich stanovisko
proti čl. 99 nařízení, při
čemž jest nepřímými slovy pochválen
náš nejvyšší správní
soud. Táži se jen, zdali na př. hospoda jest
jen soukromou věcí obchodní, jako na př.
stánek zelinářský, zdali ta hospoda
jako veřejná místnost nemá co činiti
s veřejným zdravotnictvím, veřejným
řádem a s policejními opatřeními
atd., čili zda nemá státní správa
právo, aby přihlížela také k
tomu, jak jsou tyto místnosti, tyto budovy, v podstatě
pro veřejnost určené, opatřeny. Ve
svém návrhu navrhovatelé neudali důvodů,
snad také proto, že věděli, že
za krátkou dobu po tom budou míti zcela jinou příležitost,
aby tyto své důvody uplatnili. Ta příležitost
skutečně se naskytla. v řadě jejich
schůzí, demonstračních táborů
atd., jenže tyto tábory a řeči na nich
pronesené nemají nejmenšího vztahu k
podstatě jejich dnešního návrhu, neboť
tam byly přednášeny požadavky zcela jiného
řádu, o kterých st. germainská smlouva
nemluví a pro které žádná mezinárodní
smlouva je nebude chrániti. neboť tyto německé
proklamace a řeči čelily nikoli k ochraně
jazyka, nýbrž proti samému našemu státu,
proklamovaly požadavky povahy veřejnoprávní
a státoprávní, bouraly nám jednotu
a základy našeho státu. Pro tyto požadavky,
pro které jste pořádali tyto tábory
a demonstrace atd., marně se dovoláváte mezinárodních
smluv a marně se budete dovolávati sympatií
vážné a vyspělé veřejnosti
evropské. Co se dálo na oněch táborech
a schůzích, čeho jsme tak často svědky
zde, co se děje za hranicemi za asistence vašich domácích
politiků, jest vlastně jen pokračováním
světové války. A poněvadž ta
válka byla ukončena míry, je to válka
proti mírům (Výkřiky na levici.),
proti míru versailleskému, st. germainskému
i trianonskému. Je to prostě článek
všeobecné mobilisace Germánstva. Že nemluvím
tak jen já, že se tak dívají i jiní
činitelé, toho jsme byli svědky v posledních
dnech mnohokráte. Dívá se tak na situaci,
na ducha, na přípravy, na utváření
vnitřních poměrů v Německu
také premier italský, bývalý anglický
sekretář zahraniční Grey, i všichni
ti, kterým na srdci leží osud Společnosti
národů, neboť krise, o jejíž možnosti
jsem mluvil 19. února zde ve sněmovně, že
vypukne vinou Německa, také skutečně
tam již vypukla.
Vůči všemu tomu máme právo se
zcela veřejně zde tázati: Co jest platna
všeliká korektnost mezi naším státem
a Německem, nebo mezi naším státem a
Rakouskem, naším státem a Maďarskem? Co
jsou pak platny všechny arbitrážní smlouvy
s nimi, když ve skutečnosti jejich veřejný
život jest naplněn zlobou a nenávistí
proti nám, a když se na schůzích na
jejich teritoriích mohou beztrestně pořádati
veřejné projevy i za činné účasti
německých politiků domácích
i z Československa, projevy netajené nepřátelské,
jak si vůbec opravdu dovolují v rodině států
pouze ony tři státy vyjmenované. Ti páni
ani pořádně v cizině náš
stát nepojmenují, a kde lze, ani doma. Zřídili
si celou síť organisační, veřejnou
i tajnou, doma i za hranicemi na pomlouvání, očerňování
a hanobení našeho národa a jeho státu.
Nemáme ovšem možnosti zapověděti
cizozemskému tisku používati špatného
pojmenování našeho státu nebo jeho hanění,
leda snad cestou diplomatického upozorňování,
ale máme možnost takových cizozemských
pomlouvačů a tupitelů netrpěti na
svém území.
Jinojazyční českoslovenští občané
se nechtějí učiti státnímu
jazyku v naší republice a tím nutí naše
státní úředníky, aby se učili
německy nebo maďarsky i v československém
státě.
Státní úředníci německého
nebo maďarského jazyka se nechtějí učiti
státnímu jazyku československému a
tím nemůže jich býti užito v českých
nebo slovenských městech. Tito státní
příslušníci jiného jazyka činí
si tak československý státní národ
pro sebe služebným, právě jako si jej
podřídila ke svému pohodlí a k svému
obohacení v bývalém Rakousko-Uhersku tehdejší
německá menšina.
Paní a pánové! Měli jsme zde před
nedlouhou dobou velikou debatu o falšování
bankovek francouzských, československých
a jugoslávských. Ale my vidíme, že neběží
v celém tomto procesu a v celé politice druhé
strany jen o falšování takovéto, že
běží zde o falšování skutečnosti,
o falšování statistiky. Celá jejich
taktika a celá jejich výzbroj je podle toho. To
je věčné znepokojování občanů
a štvaní vlastního lidu proti našemu státu.
Stejnou methodou a se stejnou opovážlivostí,
jenž za jinými cíli, nežli jak to vidíme
u komunistů. Já věřím, že
mezi německým obyvatelstvem naší republiky
jsou četní jednotlivci jiného názoru
a jiného mínění a četní
jednotlivci jiného poměru k našemu státu,
k naší republice. Jsou takoví jednotlivci rozumní
i čestní, ale já se po sud marně dívám,
kde je mezi těmi českými a rozumnými
Němci onen statečný a kurážný
člověk, který by konečně, daje
výhost tomu negativnímu poměru ke státu
a jeho správě, vešel v zápas s těmito
věčnými podněcovateli a odbojníky
ve vlastních řadách jinojazyčné
menšiny v našem státě. To, čeho
jsme svědky zvláště teď zase po
vydání jazykového nařízení
u některých úřadů a u veřejnosti
německé, nám připomíná,
co se stalo po vydání jazykových nařízení
Badeniho za starého Rakouska. Je to více méně
utajovaná nebo již více méně
prohlašovaná revolta proti jazykovému nařízení.
I dávám v úvahu vůči všemu,
co jsem zde již rozvedl, zda vůbec může
býti výslednou politika blahovůle, naděje
a očekávání, či zdali není
politika pevné ruky, která bude podle potřeby
i rukou tvrdou a nemilosrdnou, jediná, která zjedná
na konec zákonům a státním zájmům
platnost.
Navrhuje, paní a pánové, jménem iniciativního
výboru, aby ve smyslu jednacího řádu
se přešlo přes návrh menšiny k
dennímu pořádku, končím svůj
referát parafrásí výroku a slov italského
ministra-premiera: Československo ve smíšených
krajích a naproti jinojazyčným příslušníkům
dělá politiku československou, jinak by mělo
ve svém státě stát ve státě!
(Výborně! Potlesk. - Výkřiky na
levici.) -