Místopředseda Stivín (zvoní):
Žádám pana posl. Kurťaka, aby
nerušil jednání schůze.
Ministr dr Viškovský (pokračuje):
Pan posl. dr Gáti pravil, že Maďaři
prý v leckterém ohledu byli mnohem demokratičtější,
zejména v soudnictví. Nechci o této věci
mnoho mluviti a také není, myslím, třeba
ztráceti o ní mnoho slov. Dovolte mi jen, abych
poukázal k monstrosnímu procesu v Marmarošské
Sihoti, a z toho vysvitne celá demokratičnost maďarské
justice, na kterou odvažujete se dnes poukazovati oproti
justici naší. Vaši krajané, členové
vaší národnosti, tam vytrpěli pravé
mučednictví a celá Evropa se třásla
nad tím, co se může díti v oboru soudnictví
v maďarském státě. (Hluk. Výkřiky
na levici. - Místopředseda Stivín
zvoní.)
Pan posl. dr Gáti také, poukázal k
tomu, že pro politické věci byly u Maďarů
poroty a že obyvatelstvo mohlo býti souzeno lidem
pro politické věci. (Hluk. Výkřiky
na levici: Ano, byly tam poroty!) Ano, je to pravda, byly
to poroty, ale poroty, které byly v sídle soudní
tabule, poroty, které skládaly se čistě
z Maďarů (Výkřiky, odpor na levici.)
a které odsuzovaly šmahem rusínský
lid. (Hluk.) Doufám, pánové, že
také tento váš argument nebude přijat
s žádným nadšením ve vaší
zemi, až budou čísti toto velebení maďarského
soudnictví vaši přátelé a konnacionálové.
(Hluk. Výkřiky na levici.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Žádám o klid.
Ministr dr Viškovský (pokračuje):
Pan posl. de Witte nedal si pochopitelně ujíti
příležitost, aby v dnešní debatě
nedotknul se také známých událostí
v Karlových Varech, kterých my všichni upřímně
musíme litovati. Jestliže, pánové, neodpovídám
na jednotlivé výroky p. posl. de Witte, činím
to jen proto, poněvadž nechci dnes přecházeti
na jinou půdu, chci se držeti předmětu
samého, (Výkřiky na levici. Místopředseda
Stivín zvoní.) O těchto věcech
bude provedena debata. Ani vláda, ani strany koaliční
se nevyhýbají této debatě, naopak
ji vítají, aby mohly celému,světu
ukázati nahotu onoho kverulanství, a tato příležitost
naskytne se vám a celému světu, který
snad bude poslouchati s sebou, v krátké době.
A jestliže se zde mluvilo o jednání policie
a úředníků v Karlových Varech,
musím konstatovati jedno již dnes: nesmíte
si mysliti - ani v demokracii nesmí se mysliti - že
úředník je zde proto, aby mohl býti
bez ochrany vydán v šanc nejhorším útokům
obyvatelstva. (Potlesk poslanců koaličních.
Výkřiky poslanců oposičních.)
Jestliže, pánové, místo toho, abyste
volili cestu diskuse o jazykových nařízeních,
vyřizujete tyto věci demonstracemi na ulicích,
pak musíte také čekati, ze proti kamení
postaví se zase moc a zbraně policie. (Výkřiky.
Trvalý hluk. - Místopředseda
Stivín zvoní.)
Pan posl. dr Koberg tvrdil, že exponovaní čeští
úředníci a zejména soudcové
nerozumějí duši rusínského lidu,
vynášejí pochybené rozsudky a vyvolávají
tím nespokojenost lidu. Mně něco podobného
není známo, podobné stížnosti
nebyly ani justiční správě předloženy,
nebyly ani ve veřejném tisku a neslyšel jsem
ani konkrétní případ o podobných
věcech zde. Nerad bych, aby podobné paušální
výtky byly vyslovovány vůči úředníkům,
kteří na Podkarpatské Rusi konají
poctivě a obětavě svoji úřední
povinnost. (Hluk. - Výkřiky posl. Mikulíčka.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Prosím o klid a žádám pana posl.
Mikulíčka, aby nerušil jednání
schůze.
Ministr dr Viškovský (pokračuje):
Velectění pánové a dámy!
Na konec chci prohlásiti, že správa justiční
učiní vše, aby upravila cestu reaktivování
porot na Podkarpatské Rusi, ale musí brániti
se tomu, by se tak stalo předčasně a překotně
před splněním všech podmínek,
poněvadž má přílišný
zájem na zdravém soudnictví a chce se vyvarovati
všem otřesům důvěry ve výkon
spravedlnosti. Takové pokusy by spíše ohrožovaly
a oddalovaly aktivování porot, nežli by věci
prospěly. Fungování trestního soudnictví
na Podkarpatské Rusi není jen zájmem státu,
nýbrž i tamního obyvatelstva, a jemu musí
také záležeti na tom, aby porotní soudy
nebyly ukvapeně aktivovány, nýbrž aby
zjednány byly veškeré záruky jejich
bezvadného aktivování a bezvadného
působení.
Doporučuji slavné sněmovně osnovu
zákona ke schválení. (Výborně!
Potlesk koaličních poslanců. Výkřiky
na levici.)
Místopředseda Stivín (zvoní):
Ke slovu jest dále přihlášen p.
posl. Bolen. Uděluji mu slovo.
Posl. Bolen: Paní a pánové! Teprve
dnešní ho dne byla vám rozdána odpověď
ministra vnitra na interpelaci posl. Hakena, Kreibicha
a soudr. o hrubém porušení poslanecké
imunity v případě posl. soudr. Steinera
musíme se znovu zabývati velmi křiklavým
případem dalšího hrubého porušení
imunity poslanecké, a to zase na Podkarpatské Rusi.
(Výkřiky komunistických poslanců.)
Nejprve několik slov k odpovědi pana ministra vnitra
ve věci porušení imunity posl. Steinera.
Tato odpověď jest zajímavá tím,
že popírá platnost uvozovacího zákona
k ústavní listině republiky Československé,
neboť se v ní tvrdí, že třeba přihlédnouti
také k tomu, že ustanovení §u 117, odst.
6 uherské četnické instrukce, platné
dosud na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, připouští,
že četník může bez rozkazu z vlastního
podnětu zatknouti při činu přistiženého
pachatele, kdežto čl. I, odst. 1. zákona ze
dne 29. února 1920, čís, 121 Sb. z. a n.,
stanoví, že zákony odporující
ústavní listině, jejím součástkám
a zákonům ji měnícím a doplňujícím,
jsou neplatné. Proto ohledně imunity poslance nemohou
pro četníky a úřady na Slovensku a
v Podkarpatské Rusi platiti jiné předpisy,
nežli pro četníky v Čechách,
na Moravě a ve Slezsku.
Je to dost smutné, že je v tomto směru nutno
poučovati ministra vnitra, který buď z neznalosti
věci, nebo, aby vinu četníků jemu
podřízených zeslabil, uchyluje se k takovým
přímo nemožným a směšným
výkladům a tvrzením, jako je to, že
četníci na Slovensku jsou vázáni předpisy
královských, magnátských Uher. Divně
to vypadá, když ústy téhož ministra
se mluví o demokratickém režimu na Slovensku
a v Podkarpatské Rusi.
Ministr vnitra prohlásil ve své odpovědi,
datované 24. února 1926, že činí
opatření, aby bezpečnostním orgánům
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi dostalo se pro výkon
jejich služby jasného poučení ohledně
imunity členů Národního shromáždění.
Jak si tak zvané bezpečnostní orgány
na Slovensku a v Podkarpatské Rusi vzaly poučení
pana ministra vnitra k srdci, je viděti z tohoto více
než křiklavého případu. Ve Velké
Sevljuši konala se dne 28. února, čtyři
dni po poučení, jehož se dostalo četnickým
orgánům od ministra vnitra, veřejná
schůze, pořádaná komunistickou stranou.
Schůze byla úřady povolena. Zástupcem
úřadu byl slúžný Pavlov ze Sevljuše.
Mluvil posl. Sedorjako daních a bídě
lidu na Podkarpatské Rusi. Jeho řeč přerušovali
maďarští iredentisté různými
výkřiky; byli pravděpodobně úřady
objednáni za týmž účelem. Slúžný
chtěl proto schůzi rozpustiti, ale na protest posl.
Sedorjaka od tohoto úmyslu upustil, zejména
když posl. Sedorjak vyhověl požádání
slúžného a vyzval shromážděné,
aby se zdrželi výkřiků. Po řeči
druhého řečníka a po závěrečném
slovu posl. Sedorjaka slúžný schůzi
rozpustil pro kritiku zahraniční politiky Československa.
Posl. Sedorjak vyzval nato po druhé shromáždění,
aby se klidně rozešlo. Slúžný povolal
četníky a požádal posl. Sedorjaka,
aby znovu vyzval shromáždění k rozchodu.
Posl. Sedorjak tak znovu učinil a lid se rozcházel.
Posl. Sedorjak obrátil se na slúžného
a četnického kapitána, legitimoval se a varoval
je, aby svým jednáním nedráždili
drobný pracující lid. V odpověď
na to vytasil kapitán šavli proti posl. Sedorjakovi
a zařval na něho: "Mlčte!"
(Výkřiky posl. Kreibicha.) Nato vykřikl
"Hurá" a dal povel k útoku na rozcházející
se lid, proti němuž asi 20 četníků
nastoupilo s napřaženými bajonety hrozně
tlukouce lid obušky a kolbami. Při tom srazili k zemi
nějakého starce. Posl. Sedorjak odebral se
k němu, aby zjistil jeho zranění. Avšak
dříve než se tak stalo, nařídil
kapitán četníkům, aby posl. Sedorjaka
zatkli. Šest četníků obořilo
se na posl. Sedorjaka. Jeden mu zasadil velikou ránu
obuškem a za sprostých nadávek, smýkajíce
jím sem a tam, odvlekli ho do vězení v Sevljuši.
Tam mu neurvale prohledali všechny kapsy, všechno, co
měl při sobě, peníze, hodinky, kapesní
šátek, legitimaci poslaneckou, všechno mu odebrali.
Zatím co na žádost posl. Sedorjaka sepisovali
protokol o odebraných věcech, přišel
kapitán, který se obrátil na četníka
se slovy: "Nechte ho!" Nato četníci teprve
posl. Sedorjakovi vrátili jeho věci a propustili
ho.
Tento případ velmi hrubého porušení
poslanecké imunity nemůže poslanecká
sněmovna přejíti mlčením, neboť
tak hrubé a soustavné porušování
poslanecké imunity, jakého jsme v poslední
době u nás svědky, zejména při
předposledním případu posl. Steinera,
nebylo možným ani za starého militaristického
a policejního Rakouska, (Výborně! Potlesk
komunistických poslanců.) nebylo možným
ani v předválečných Tiszových
Uhrách. Je nutno, aby se předseda sněmovny
a ministr vnitra okamžitě o tomto případě
vyslovili. Povinností předsedy sněmovny jako
representanta zákonodárné moci je, aby již
sám z vlastní iniciativy co nejrozhodněji
se opřel proti takovému porušování
poslanecké imunity, která se již u nás
stává, jakmile jde o oposiční poslance,
systémem. Ministr vnitra má nejlepší
příležitost, aby od papírových
slibů přešel k takovému opatření,
které by bylo okamžitě patrno v praxi. Pro
celou koalici a celý vládní režim jsou
tyto případy příležitostí,
aby ukázaly, jak dalece jim záleží ještě
na tom, aby úpadek parlamentarismu se neprojevoval aspoň
tak čistě policejní zlovůlí,
která nadělala za pouhých 8 let více
ostudy, rozruchu a škod, nežli policejní zlovůle
v Rakousku za 50 let. Zde mohou a musí ukázati koaliční
strany, o jakou poslaneckou imunitu běží. Jestli
jim jde o pouhou politiku Špilberku, pak ať vezmou na
vědomí, že na tuto politiku není potřeba
státníků, na to stačí pouhý
obyčejný diurnista státního návladnictví.
(Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)
Místopředseda Stivín (zvoní): Uděluji
slovo dalšímu zapsanému řečníku
p. posl. Vološinovi.
Posl. Vološin (malorusky): Slavná sněmovno!
Když po prvé mohu promluviti s tribuny sněmovny
Československé republiky, v níž našel
i můj podkarpatoruský národ svou svobodu,
před očima mé duše ukazují se
vzpomínky bývalých časů, předválečná
léta, obrazy strašného úpadku našeho
národa, jak po stránce kulturní, tak i hmotné,
představuji si chudou verchovinskou chaloupku bez komínu
s její doškovou střechou, s malými okénky
a chatrným zařízením, s oštěpkem
a ovesným chlebem na stole.
Zdá se mi, že slyším smutnou píseň
národa, kteráž se rozšiřovala po
nivách naší Verchoviny, čtu stížnosti
novin o příčinách hlubokého
úpadku a báje a zkazky o dobách někdejší
slávy a blahobytu předků. Vidím zástup
nejzdravějších pracovních sil ruského
národa, které se vystěhovaly do daleké
ciziny, za veliké moře, aby tam hledaly výdělek,
štěstí pro sebe a pro ty, kdož zůstali
doma.
Cítím radost našich srdcí, kdy po těžkých
dobách a zkouškách světové války
vysvitla i pro nás jasná zoře naděje
na lepší osud, na svobodu.
Živě si představuji ty, s počátku
jen tajné porady, na nichž jsme jednali o prvních
zprávách, o vítězství velkých
západních států, o Wilsonových
bodech.
Jak máme začíti s prací za osvobození?
Na podzim roku 1918 pospíchá náš delegát
do Vídně k bratřím haličsko-ukrajinským
poslancům, aby tam dostal bližší informace
a rady. Přináší nám mnoho srdečných
uvítání, mnoho národních odznaků,
ale srozumitelnou radu nám naši bratří
dáti nemohou. Tehdy ještě nebylo jisté,
zdali se Rakousko rozpadne nebo zdali se stane unií svobodných
národnostních krajů, mezi nimiž tehdy
měla býti i Karpatská Rus, ruská Halič
s Podkarpatskou Rusí.
Další dějiny se rychle rozvíjejí.
Po konečném vítězství Francouzů
a Angličanů nad Němci Habsburkové
padli, Maďarsko prohlásilo, že přijímá
Wilsonovy body; mělo se přetvořiti ve federační
stát samosprávných národních
krajů. Také my rychle projevujeme svůj nárok
na práva svobody. Organisují se u nás národní
rady.
První rada organisovaná v Sihotě, potom přeorganisovaná
v Hustě, držela se přirozené zásady:
Svůj k svému, převzala ideu spojení
všech Rusínů (Malorusů, Ukrajinců)
v jeden velký národní stát.
Totéž chtěla i tak zvaná lubovelská
národní rada, která spojovala Rusíny
ze Spiše, Šaryše a Zemplína.
Třetí tak zvaná užhorodská rada
byla spojena s jinými radami a dokud čekala na další
rozvoj mezinárodních poměrů, především
chtěla zajistiti to, co již konkrétně
nám bylo předloženo, t. j. autonomii svého
užšího pod karpatoruského území
se strany první vlády poválečného
Maďarska.
Avšak i to bylo jen jednou etapou dalšího rozvoje
událostí. Maďarský zákon X. z
r. 1918 o "Ruské Krajině" neuspokojil
nás nejen proto, že pouze jedna část
podkarpatoruské země měla se dostati autonomní"
Ruské Krajině, nýbrž zvláště
proto, že praktické provedeni zajištěných
nám práv setkalo se s velkým odporem úřednictva
a maďarského tisku.
Teprve po tom všem dověděli jsme se o rokování
našich amerických bratří Rusínů
s p. presidentem Masarykem, teprve ze zápisů,
které nám přinesli delegáti pana presidenta,
dověděli jsme se, že dokud jsme byli úplně
odťati, od celého světa, již v druhé
polovici roku 1918 osud náš byl rozhodnut v Americe
tak zvanou Filadelfskou deklarací nezávislosti středoevropských
národů ze dne 26. října 1918, kterou
podepsali mezi jinými prof. T. G. Masaryk za Čechy
a dr Řehoř Žatkovič, jako delegát
americké národní rady podkarpatských
Rusínů.
Zprávy o Wilsonově radě, aby se podkarpatští
Rusíni spojili s Čechy a Slováky a o rozhodnutí
amerických Rusínů, rychle spojily všechny
naše národní rady v jednu centrálu,
která již v prvých dnech měsíce
ledna 1919 přijala myšlenku, aby se Podkarpatská
Rus dobrovolně připojila k Československé
republice.
Usnadnily nám tuto práci vzpomínky na vřelé
styky mezi českými pracovníky a našimi
vlastenci, jak na př. korespondence Durizova s naším
biskupem Bačinským za doby císařovny
Marie Terezie; zmínka Dobrovského z r. 1814 o podkarpatských
Rusínech ve sborníku "Slovanka". Nezapomněli
u nás ještě ani na to, že již Palacký
v r. 1830 hlásal naše práva na národní
svobodu. Nejednou psalo se u nás o čestných,
nestranných a bratrských názorech slavného
Havlíčka, jenž v článku "Slovan
a Čech" roku 1846 vystoupil jako rozhodný protivník
bratrovražedné reakce ruského carismu proti
Malorusům, jenž nepropagoval nepřátelství
vůči Moskvě, ale v zájmu všech
slovanských národů žádal, aby
si všichni společně pomáhali a to každému
i nejmenšímu bratru proti společným
nepřátelům.
Hluboko vryly se v naši paměť obrazy slavnostní
schůze všech ruských rad v Užhorodě
dne 8. května 1919 společně s delegáty
částí, tehdy ještě obsazených
Rumuny, nezapomene ani jeden z nás, kdož byl tomu
přítomen i na svátek vysvěcení
našeho historického modrožlutého praporu
a na naše vřelé uvítání
v Pra ze dne 20. května 1919, kdy naše stočlenná
deputace přinesla a slavnostně odevzdala panu presidentovi
rozhodnutí naší centrální rady
o připojení Podkarpatské Rusi k Československé
republice.
Tím byl také rozhodnut náš osud; na
základě toho, co jsem uvedl, mírová
smlouva připojila zemi podkarpatských Rusínů
jako autonomní část k Československé
republice.
A dokud za Karpaty na ruských zemích ještě
dlouho trval boj, u nás ihned se mohla začíti
státotvorná, kulturní a hospodářská
práce. Za Karpaty další rozvoj roztrhal náš
nešťastný národ na částky,
ruská Halič a Volyň byla poddána Polsku;
Bukovina, Besarabie a část našeho Marmaroše
byla poddána Rumunsku a na bohaté Ukrajině
usadily se moskevské sověty.
Před převratem my, podkarpatští Rusíni,
byli jsme po národní stránce nejnešťastnější
částí našeho národa, a po převratu
osud se změnil tak, že z částí
roztrženého maloruského národa naše
Podkarpatská Rus může se nazvati nejšťastnější,
neboť nestranná kritika již prvých let
Podkarpatské Rusi musí uznati náš veliký
pokrok ve všech oborech národního života.
Podávaje obraz našeho pokroku, zároveň
ukáži i na naše nedostatky a další
naše úkoly, a to proto, aby jednak vláda zřetelně
viděla potřeby země, jednak aby náš
národ vědomě mohl spolupracovati se všemi
činiteli v této práci Zde musím podotknouti,
že jeví se to směšným, když
maďarský řečník přede
mnou tak vřele hájí autonomii, práva
Podkarpatské Rusi. Ale připomenu mu jen to, zdali
měla Podkarpatská Rus své zástupce
v maďarském parlamentě a zda směli jsme
v maďarském parlamentě promluviti rusky.
Mezi zřejmými výsledky pokroku Podkarpatské
Rusi především musíme ukázati
na skutečnost, že existuje skutečně
demokratická svoboda.
Měli jsme kdysi i před tím svobodu, když
nám ji mocní tohoto světa darovali, avšak
národní samostatnosti vzájemně zajištěné
jsme neměli od té doby, kdy slavná kdysi
za dob knížete Laborce Marchia Ruthenorum stala se
jen historickou památkou a titulem maďarských
knížat (dux Ruthenorum).
Měli jsme i před převratem hlasovací
právo, avšak pouze jedna, bohatší část
národa; a poněvadž poměrně bylo
u nás nejvíce chudých, proto i procenta bezprávných
byla u nás největší. Víme všichni,
že dokud jsme měli právo veřejného
hlasováni, bylo nemaďarskému kandidátu
velice těžko získati mandát pod nátlakem
šovinismu úředníků a pánů.
Teprve mírovou smlouvou saint-germainskou byla nám
zajištěna úplná národnostní
svoboda ve formě autonomie, zaručené představiteli
naší republiky a všemi státy, které
tuto smlouvu podepsaly.
Zajištěná tam práva Podkarpatské
Rusi jsou podstatnou částí také ústavy
republiky.
Mírová smlouva saint-germainská a ústavní
zákon Československé republiky jsou těmi
prvními prameny našich národních práv,
která učinila nás z národa bezprávných,
utiskovaných, ze sluhů šlechty svobodnými
občany v demokratické republice, a v této
republice členy autonomního území,
které svobodně může rozhodovati o otázkách
náboženských, kulturních a správních.
Nyní již mohou bráti účast na
politické činnosti všechny stavy našeho
národa, neboť náš volební zákon
jest skutečně demokratický, zakládající
se na tak velkém procentu voličů, jakého
nemají občané nikde v sousedních a
dalších západních státech.
Jako každé právo, tak i naše autonomní
práva ztělesňují se teprve zařízeními,
stávají se i hmotně skutečnými,
a k vytvoření všech takových zařízení
stále ještě není připraveno vhodné
ovzduší. Avšak musíme uznati, že
již i v tomto směru bylo až dosud učiněno
mnoho, aby byly odstraněny překážky
a aby byly postupně vytvořeny podmínky jak
psychologické a kulturní, tak také hmotné.
"Musíme uděliti Podkarpatské Rusi"
- pravil první předseda vlády republiky pan
dr Karel Kramář r. 1920 v Liptovském
Sv. Mikuláši -"plnou svobodu, aby národ
žil podle svého způsobu, jak se mu to líbí.
Máme se starati především o kulturní
a hospodářské povzneseni této země."
S takovými upřímnými úmysly
začala se kulturní a hospodářská
politika prvních činitelů státní
správy na Podkarpatské Rusi. A skutečné
bylo učiněno mnoho, bylo vynaloženo mnoho práce
a kapitálu, bylo dosaženo četných úspěšných
výsledků.
Srovnáme-li na př. nynější školství
Podkarpatské Rusi s poměry, v nichž se nacházelo
před převratem, musíme uznati, že kladná
strana rozhodně převýšší
opačnou.
Před válkou učilo se rusky jen v církevních
řecko-katolických školách. Avšak
zvláště od r. 1907, následkem zákona
XXVII. z téhož roku, tak zvaného "lex
Apponyi", počet ruských církevních
škol rychle klesal a v tak zvaných ruských
školách stále více se rozšiřovalo
užívání maďarštiny, poněvadž
tímto zákonem bylo přikázáno
začíti s vyučováním maďarštiny
již v první třídě obecných
škol a mezi tak zvanými vlasteneckými vyučovacími
předměty byly nejen maďarština, dějiny,
zeměpis a nauka o ústavě, nýbrž
i aritmetika. Na konci 4. roku školního vyučování
žák nemaďarských škol měl
uměti tak se vyjádřiti maďarsky, aby
ve vyšších třídách mohl
také maďarsky odpovídati na otázky inspektora.
Všechny státní obecné školy, všechny
pokračovací školy, všechny občanské
a střední školy na Podkarpatské Rusi
byly jen maďarské. Ruský jazyk ve středních
školách v Užhorodě, Prešově,
Mukačevě a Sihotě byl pouze fakultativním
vyučovacím předmětem.
Proti tomu dne 1. ledna 1926 máme 501 ruských obecných
škol, 15 ruských občanských škol,
4 ruská reálná gymnasia, 3 ruské ústavy
pro vzdělání učitelů, 1 rusko-maďarskou
obchodní akademii a 2 obchodní školy.
Při tom i neruské menšiny Podkarpatské
Rusi mají své školy, neboť počátkem
tohoto roku bylo vykázáno 122 maďarských,
40 českých, 14 německých, 8 rumunských
a 10 hebrejských národních škol. U občanských
škol ve městech jsou maďarské pobočky,
a také u gymnasia v Berehové.
Docházka do školy rok od roku vzrůstá,
takže v roce 1925 již jen 20% dětí školou
povinných nedocházelo do školy. Kdo zná
těžké místní poměry našich
verchovinských vesnic, ten dovede podle zásluhy
oceniti i tento, ačkoliv stále ještě
neuspokojující výsledek.
I mimoškolní osvětová práce se
může vykázati zřejmými úspěchy.
Kursy pro negramotné, čítárny, lidové
knihovny, divadelní kroužky, sbory atd. vnášejí
světlo lidové osvěty i do nejvzdálenějších
koutů země. Máme již své ruské
osvětové spolky, své ruské divadlo,
které v celé zemi koná svou osvětovou
práci. (Předsednictví převzal místopředseda
inž. Dostálek.)
Kdo z nás troufal si byť jen pomysliti před
10 lety na ruské školy, na ruské divadlo?
Krásně se rozvíjí i hospodářské
školství. Dosud byla založena v každém
středisku okresů hospodářská
nižší škola, vyšší škola
v Mukačevě a škola pro hajné v Užhorodě.
Jejich práci doplňují kursy kočovných
hospodářských instruktorů, hospodářské
výstavy atd.
Neméně práce bylo vykonáno, neméně
zřejmých úspěchů se vykazuje
v oboru činnosti hospodářské.
Stát zajistil přesnou dopravu na železnicích
a v poštovních úřadech. Ministerstvo
veřejných prací investovalo značný
kapitál na vybudování nejpotřebnějších
cest, mostů, budov pro úřady a pod., a invalidé
a vojenští poškozenci na Podkarpatské
Rusi v roce 1925 dostali již úhrnem 27 milionů
Kč podpory. Za 5 let tyto podpory činí 130
milionů Kč.
Máme již i svá národní hospodářská
zařízení, svou ruskou banku, ruskou pojišťovnu,
ústředí družstev, 3 ruské továrny
atd.
V oboru ochrany zdraví mnoho záslužné
činnosti vykonal Československý Červený
Kříž, zvláště svým
bojem proti epidemickým nemocem a proti hladu a zimě
nejchudších, lidovými kuchyněmi, útulky
a pod.
Do této velké práce bylo vloženo mnoho
peněz a ještě více bratrského
citu, zač každý nestranně posuzující
Rusín má býti vděčný.
A ve skutečnosti tito upřímní pracovníci,
kteří zvláště v prvních
letech působnosti mnoho zásluh si získali,
budou vždy zapsáni v paměti nestranného
a uvažujícího Rusína.
Avšak nemůžeme říci, že Podkarpatská
Rus je spokojená. Při dvou volbách, které
se konaly, větší část voličů
hlasovala s oposicí.
Co je toho příčinou? Kdo zná poměry
na Podkarpatské Rusi, kdo zná mentalitu lidu a dovede
počítati s těžkostmi přechodných
dob, ten si snadno vysvětlí náladu obyvatelstva
Podkarpatské Rusi. V zájmu zajištění
dalšího zdravého rozvoje Podkarpatské
Rusi pokládám za svou povinnost ukázati na
fakta, jimž možno připisovati tuto negativní
stranu konsolidační práce na Podkarpatské
Rusi. I toho lze využíti pro demagogii, jak se to
stalo s naším návrhem zákona, avšak
já nikoliv pro tuto destruktivní práci, nýbrž
pro státotvornou práci chci úplně
nestranně ukázati na fakta, jak jsem to učinil
i po stránce úspěchů.
Především musíme věděti,
že Rusíni jsou národem citlivé přirozenosti,
sentimentálni duševní nálady, a Češi
v dlouhém a svobodnějším soupeření
národů rakouských naučili se vésti
politiku více materialistickou.