Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Posl. Böhm (německy): Slavná sněmovno! Před čtyřmi měsíci dožil se svět toho, že ministerští předsedové a ministři věcí zahraničních různých států podepsali ve švýcarském městečku, nazvaném Locarno, smlouvu, která měla býti úvodním taktem k míru, ke smíření národů. Zaměstnávám-li se méně výkladem ministra věcí zahraničních tohoto státu, nýbrž více touto smlouvou, chci tím ukázati, že tato smlouva nezměnila do dnešního dne ani joty na smýšlení jednotlivých států a národů. Chci tím poukázati na boje, jež musí vésti Německo, aby dosáhlo snížení vojenských kontingentů v Porýnsku, ohromného to zatížení pro německou říši, co snad musí býti jasné každému rozumnému člověku. Musím také poukázati na těžký zápas německého národa za tím účelem, aby konečně dosáhl uvolnění obsazeného pásma. A když byla smlouva locarnská podepsána, uznal italský bohatýr, jenž smlouvu sám podepsal, za nutné užíti slov, která za dřívějších poměrů byla by se rovnala vypovězení války. Mluvil o italské trikoloře, která by mohla býti snesena s Brenneru také do údolí Brenneru a ještě dále. Tropil si výsměch z německé národnosti, nic méně než výsměch a to měsíc poté, když podepsal mírovou smlouvu locarnskou v duchu smíření národů.

Náš pan ministr věcí zahraničních zaujal včerejšího dne k jedné otázce stanovisko, které musím označiti jako vměšování se do vnitřních politických poměrů jiného státu. Kdo zabraňuje vstupu německé říše do Svazu Národů požadavky, na něž Německo nemůže nikdy přistoupiti? Ve francouzském tisku žádá náš ministr věcí zahraničních jako paritu pro vstup Německa do Svazu Národů vstup Polska do Rady Svazu Národů. A jak se pohlíží na tento trvalý vstup Polska do Rady Svazu Národů? Jeví se odpor v tuzemsku i v cizině, vůbec rozhořčení všude. A proč má právě zástupce Československé republiky býti překážkou, aby Německu byl ztěžován vstup do Svazu Národů? Myslím že mohu na to dáti jen jednu odpověď a ta jest, že by pak v snad konečně německé menšiny tohoto státu mohly vstupem Německa získati svá práva. Aby tomu bylo zabráněno, nesmí německá říše naprosto přijíti tak beze všeho do tohoto Svazu Národů, nýbrž musí se jí dělati co největší obtíže, aby se Němcům v tomto státě nedostalo oněch práv, která jim slíbil náš pan ministr věcí zahraničních ve známých mírových jednáních, která uvedli zde všichni řečníci přede mnou. Jako zástupce německého venkovského lidu převzal jsem vznešený úkol, abych zaujal v dnešní rozpravě o situaci politické vnitřní i zevnější zejména stanovisko k jedné vnitřní otázce tohoto státu. Jest to jedna z nejdůležitějších otázek pro náš německý národ. Neboť každý národ, který ztratí půdu pod nohama, ztrácí tím zároveň svou samostatnost a dovoluji si proto zaujmouti nyní stanovisko k otázce pozemkové reformy.

Jest mi velmi snadno dokázati, jak velká křivda v této otázce byla zde spáchána na německém národu, a použiji také dnešní příležitosti a vytknu tuto křivdu náležitě s této tribuny před veřejností. (Předsednictví převzal místopředseda Stivín.)

Dne 16. března 1919 byl schválen zákon nazvaný záborovým. Zákon měl ten účel, aby upravil pozemkové vlastnictví v tomto státě. Obdrželi jsme zákon, jenž vstoupil v platnost 27. května 1919, a to zákon o drobných pachtýřích, jejž jsme mohli uvítati, protože umožnil hospodářsky slabým získati pozemkový majetek. Ale obdrželi jsme dodatečně zákon z 23. července 1920 nazvaný zákonem přídělovým. A tento zákon to byl, jehož bylo použito k tomu, aby byla převedena německá půda do českých rukou. Stojím zde na této tribuně jménem několika set německých uchazečů o půdu, abych žádal práva, jim po zákonu příslušejícího. Museli jsme se však přesvědčiti, že nebylo dbáno nejdůležitějšího bodu tohoto zákona, že nebyly nikde utvořeny ony různé komise, ve kterých zástupci obcí, odborové organisace uchazečů o půdu, okres, peněžní ústavy, legionáři a jiné korporace měli dosáhnouti práva, uplatniti svůj vliv při rozdělování půdy. Přes noc byl pozemkový majetek přes hlavy německého obyvatelstva zašantročen buď co zbytkové statky aneb rozdělen oněm mnohým osobám, které se lépe zamlouvaly pozemkovému úřadu než uchazeči němečtí.

A když přišla řeč na § 28 přídělového zákona a známý posl. Vraný se tázal předsedy pozemkového úřadu dr Viškovského, zda by se nedoporučovalo, aby v německé a uherské oblasti nebyly tvořeny místní poradní výbory, aby se obcím nedostalo práva výběru uchazečů o půdu, odpověděl nynější ministr spravedlnosti, tehdy předseda pozemkového úřadu dr Viškovský: ťVždyť v zákoně stojí "podle okolností"Ť, a co znamená toto slovo "podle okolností", budu míti ještě dnes příležitost dokázati. To se stalo v 39. schůzi dne 12. prosince 1919.

Český národ snaží se také dokázati, že křivda na německém národu jest odůvodněná. Čím odůvodňuje se tato křivda? Český národ dovolává se bitvy na Bílé hoře, o níž jest známo, že nebyla bojem mezi národy, nýbrž bojem mezi náboženskými společnostmi, při němž podlehli povstalci císařským vojákům. A lze dokázati, že mezi vzbouřenci bylo právě tolik Němců jako Čechů, a mohu dokázati, že v císařské vládě, která přišla po této bitvě, byli mužové české národnosti, kteří byli nejvyššími soudci a vypracovali návrh poprav a konfiskace majetku. Lobkovic zaujímal tehdy úřad nejvyššího sudího, Slavata načrtnul plán poprav a konfiskací statků. Oba byli Češi. A dále bych chtěl uvésti, že dr rytíř Michovský ze Zebuzína byl oním, který účinkoval jako císařský soudce při oněch hanebnostech. Exponent českého národa není náhodou zde, není to však nikdo jiný než pan dr Kramář, který jako dějepisec prokázal ve svém díle o české politice, že bitva na Bílé hoře nebyla příčinou konfiskace půdy českého národu. Dr Kramář dokázal naopak, že samostatnost českého národa, pokud jde o správu a zákonodárství, přišla na zmar teprve 1749 za Marie Terezie, když byla utvořena centralisticky ovládaná rakouská monarchie, aniž na tom měli čeští stavové jakoukoli vinu. Nelze panu dru Kramáři dokázati příchylnost k Němcům, spíše opak! Ačkoliv tedy jest prokázána nesprávnost těchto názorů, bylo 17. září 1919 prohlášeno ve velké úpravě, že bude zlomeno jho českému národu, po staletí naň uložené. Ba šlo se ještě dále, šlo se do kasáren a byla tam vojínům kázána zášť proti německému národu v otázce pozemkové, mládeži byla vočkována při všech slavnostech a všech příležitostech zášť proti německému národu v otázce pozemkové reformy. I když vše to omlouváme, neomlouváme toho, co nyní uvádím: s české strany uslyšeli jsme právě výčitku, že si němečtí profesoři v této sněmovně počínají šovinisticky. Nezastupuji nikoho, než své mínění a svůj názor světový, ale chtěl bych připomenouti, že ani čeští profesoři v r. 1919 nejednali jinak. Profesor Horáček, který tehdy zasedal ve sněmovně, prohlásil několikráte v úvodních článcích tyto zásady: žádné přátelství, žádné vztahy k Rakousku, k Německu, k Maďarsku, ani politicky, ani hospodářsky, žádný celní spolek, žádná společná měna, žádný styk daňový, žádné spolky obchodní. Táži se oněch osob, které se jako profesoři národního hospodářství těší dobré pověsti, zda neměli dosti příčin, aby shlíželi s vyššího hlediska na státní útvar než s hlediska věčné národnostní zášti, kterou mimo to národu kázali? Tato výtka padá zpět na ony, kteří před tím chtěli vytýkati německým profesorům přílišný nacionální šovinismus. Uvedl jsem to proto, že jsem musil slyšeti, jak se zde vyjadřovali před nedávnem o názorech těchto lidí. A nyní, vážené dámy a pánové, za těchto okolností bylo jasno, tak jasno, že není snad třeba o tom více mluviti, že nemohlo se státi než to, že český národ volal po počeštění německého pozemkového majetku. Ale jedno nesmíme dnes při příležitosti projednávání maďarské otázky zamlčeti. Zákon o drobných pachtýřích byl zavržen jedním pražským sněmem a tímto sněmem není nic jiného než zasedání českých menšin v přítomnosti úředních orgánů, může tedy býti nazváno oficielně zasedáním, se kterým vláda právě v tomto státě panující jest ve shodě. Zavržení odůvodňoval tím, že by byla poskytnuta také německým drobným vlastníkům na venkově možnost získati pozemkový majetek a jest příznačno, že o uherské části této republiky zákon o drobných pachtýřích nebyl vůbec vyhlášen. Toto usnesení se stalo dne 14. prosince 1920 ve 43. schůzi správního výboru pozemkového úřadu.

A nyní dovolte, abych se obíral oním úřadem, o němž jsem se zmínil v posledních slovech; jest to náš známý pozemkový úřad na Václavském náměstí. Chce-li se někdo státi ministrem spravedlnosti v nějakém státě, musí míti také schopnost, aby do zákona o pozemkové reformě dostal paragrafy, které poskytují pozemkovému úřadu možnost rozhodovati podle volné úvahy, t. j. pozemkový úřad jest podle § 25 přídělového zákona oprávněn rozhodovati o přídělu půdy podle volného uvážení. Co vzešlo z tohoto volného uvážení, o tom nás poučují dějiny minulosti pozemkové reformy. Nezabíhám snad příliš daleko, porovnávám-li dnes před veřejností pozemkový úřad se státním ministerstvem absolutistických císařství. Chci vám ještě dokázati, že pozemkový úřad nerozhoduje vždy podle svého volného uvážení, nýbrž že působí ještě jiné momenty, které pozemkovému úřadu nařizují rozhodovati tak, jak jest to těm vhod, kteří tam venku žijí jako české menšiny. Roku 1922 měly se již konati volby do správního výboru tohoto pozemkového úřadu. Ale přešlo se přes tuto otázku a proti zákonu a právu nedošlo v pozemkovém úřadě vůbec k volbám. Byly podány interpelace, byly učiněny dotazy; zůstaly bez odpovědi a pozemkovému úřadu bylo dovoleno počínati si podle své libosti, a to i v době, kdy president tohoto státu ve svém novoročním poselství r. 1922 žádal zlepšení zákonů o pozemkové reformě a organisací tyto zákony provádějících. Ale president tohoto státu projevil již tak mnohé přání, které by Němcům bylo ulevilo, ale žádné přání nebylo mu splněno, jiní dovedli vždy potlačiti přání presidenta tohoto státu.

Jak se provádí pozemková reforma v tomto státě? Pozemková reforma se provádí v tomto státě trojím způsobem: v české oblasti podle ustanovení zákona a české listy tvrdí, že se jí zneužívá k politicko-stranickým účelům. O tom nám nepřísluší úsudek, neboť to jest ve vašich oblastech a nám jest jen mluviti o tom, co se děje v našem kraji. V německé oblasti pozve se velkostatkář a doporučí se mu, aby velkostatek prodal nějaké osobě, vítané pozemkovému úřadu, ba navrhuje se mu i cena. Táži se vás, je-li to v právním státě možné, aby pozemková reforma byla prováděna tím, že se předvolává německý velkostatkář a že se nutí předati svou půdu do českých rukou? Nenahražuje se snad takto německá šlechta českou šlechtou? Jest to spravedlnost v právním státě? A nejde-li to nijak touto metodou, přikročuje se k tvoření zbytkových statků. Jest co litovati, že se zbytkové statky přidělují, jak se lze dočísti z českých novin, často i členům této sněmovny, členům parlamentu, kteří se ze své činnosti proti německému národu právě nepodceňovali, kteří však, když šlo o využití pozemkové reformy, učinili z půdy druhdy německé předmět kupčení a dokázali ohnouti svá kolena před německým domkářem, šlo-li o to, aby pozemkový majetek dobře po obchodnicku zpeněžili.

A nejde-li to, přikročuje se ke kolonisaci. Nechci se dále zabývati problémem kolonisace v pozemkové reformě, ale smím snad podotknouti, že kolonisace stála tento stát již mnoho peněz a že jest jisto, že způsobí státu ještě obtíže. Ale aby se nestalo německému uchazeči o půdu po právu, aby se vzalo německému uchazeči o půdu to, co mu po zákonu a právu náleží, musí býti povoláváni z Ukrajiny a Polska, tak zvaní emigranti, aby mohla býti provedena pozemková reforma v německé oblasti.

A nyní, vážené shromáždění, dospěl jsem k důkazu, že v pozemkové reformě podle dnešního systému jsou všechny české strany svorny. Chci poukázati na to, že jakékoliv dovolávání se některé strany s mezinárodním směrem českého národa, zůstane vždy neplodné a chci vám to takto dokázati. Člen Freymann, který zasedal ve správním výboru pozemkového úřadu, žádal, aby pozemková reforma byla řešena s národnostních hledisk. Kde jest velká německá většina, nesmí prý půda velkostatků býti přidělována obcím, nýbrž jest prý třeba, aby tento příděl nahrazen byl kolonisací. Vyjadřuji-li nad tím své politování, musím říci: Jak daleko odchýlil se tento sociální demokrat ve svých názorech od svého mistra Marxe, který prohlásil, že není vlasti. Německé obyvatelstvo nachází tak často cestu k přídělovým komisařům jednotlivých komisariátů. Chůze k těmto přídělovým komisařům jest zbytečná, neboť pozemkový úřad na Václavském náměstí skutečně diktuje těmto komisařům, co mají dělati. Chci zde poukázati na všem dobře známý přípis, který zaslal Státní pozemkový úřad dne 25. července 1922 přídělovému komisaři Rašákovi v Opavě, podle něhož ode dvora sádeckého smí obdržeti půdu jen české obce. Jest tedy škoda času, který naši němečtí uchazeči o půdu promarní neustálou chůzí k těmto přídělovým komisařům, protože přec Státní pozemkový úřad nařizuje, komu má býti tam na venkově půda přidělována. Ale ani Státní pozemkový úřad není co do přidělování půdy pánem situace. Tvrdím zde s tohoto místa, že české menšiny venku, které se spojily v ochranná sdružení, pozemkovému úřadu přímo diktují, jak má v německé oblasti naložiti s pozemky dřívějších německých velkostatků. A nebyl to nikdo jiný než předseda správní rady pozemkového úřadu poslanec strany národně-socialistické Laube, který se však mezi tím předsednictví vzdal, jenž již roku 1921 na sjezdu strany národních-socialistů byl tázán, jak se to má s programem o zabírání německého pozemkového majetku v oblasti osídlené osobami německého jazyka a je-li takový program vypracován. A tu odpověděl poslanec Laube, že program o záboru velkostatků v oblastech německého jazyka není ještě určen a bude teprve stanoven, až budou provedeny porady s Národní radou a Národní jednotou severočeskou. Vidíte tedy, že české ochranné jednoty v německých krajinách jsou směrodatnými činiteli, kteří rozhodují o přídělu německého pozemkového majetku.

Chci nyní toto smutné thema ukončiti. Z rozkazu nejen set, ale tisíců německých uchazečů o půdu vstoupil jsem dnes večer sem, abych prohlásil, že nynější systém pozemkové reformy jest porušením oné smlouvy o ochraně menšin, která byla nám zaručena na základě mírové smlouvy st. germainské. Vstoupil jsem na tuto tribunu, abych vám řekl, že tento systém odporuje všeobecnému duchu spravedlnosti, přišel jsem sem, abych vás vyzval k obratu a nápravě a abych požádal pana presidenta pozemkového úřadu, přítomného pana ministra spravedlnosti, aby německým uchazečům o půdu dal, co jim po zákonu a právu patří. Musím prohlásiti, že má-li nastati národnostní mír venku v jazykové oblasti, nutno dáti chudým uchazečům o půdu okresů Štětí, Litoměřice a Děčín, ba celého německého sudetského území to, čeho k živobytí nezbytně potřebují. V tomto obyvatelstvu je bezútěšnost, bída, rozčilení, zkormoucenost a starost a vyzývám naposledy, když jsem podle příkazů interpeloval všechna místa zabývající se pozemkovou reformou, na směrodatné činitele, aby obrátili a dali německému národu na pozemcích to, oč žádal. Dejme těmto hospodářsky slabým německým uchazečům o půdu, co jim po právu a zákonu náleží, v otázce pozemkové reformy vpusťte do této republiky tolik vychvalovaného ducha locarnského, ducha míru a smíření. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Dále je ke slovu přihlášen pan posl. Ostrý. Uděluji mu slovo.

Posl. Ostrý: Vážená sněmovno! Byl jsem pověřen klubem živnostenské strany, abych promluvil k prohlášení ministra zahraničních věcí dr Beneše. Nebudu následovati pana řečníka přede mnou, který mluvil o všem možném, jen ne o předmětu, jehož se týká prohlášení ministra dr Beneše. Jenom tak mimochodem chci poznamenati, že bylo-li si stěžováno do pozemkové reformy, která se v Československé republice provádí, nestalo se nic jiného, než že byla odčiněna křivda, která po tři sta let na českém národě byla páchána. (Výborně! Potlesk.)

Penězokazecká aféra maďarská jistě pobouřila celý civilisovaný svět, ježto maďarský systém penězokazectví netýká se jen postižených států, dříve Československa a nyní Francie, nýbrž celého světa. Nelze popříti, že prohlášení ministra zahraničí dr Beneše neobsahuje to, co by se po právu mělo Maďarsku a celému civilisovanému světu pověděti. V prohlášení nejsou obsaženy důsledky, jakých by ošklivý, v dějinách světa a lidstva dosud se nevyskytnuvší případ zasluhoval. Prohlášení dokazuje opětně celému světu, a Maďarsku jako zločinci zvláště, mírumilovnost Československé republiky. Jsme rádi, že ministr dr Beneš, i když akcentuje ve svém prohlášení touhu po klidu, míru a spolupráci se sousedy, zdůrazňuje zároveň rozhodnutí, brániti zájmy státu důsledně a že říká, že náš postup vůči Maďarsku zařídíme podle chování se maďarské vlády a podle výsledků vyšetření celé penězokazecké aféry.

Penězokazecká aféra maďarská musí býti námi posuzována s několika hledisk: 1. s hlediska kriminálního, 2. s hlediska politického, 3. s hlediska národohospodářského a konečně 4. s hlediska mravního.

Již to, že peníze padělány byly, je kriminální skutek podle zmezinárodněného trestního práva pro penězokazectví. Ovšem, že mnohem trestuhodnější je zločin maďarský, jelikož to není trestní čin jednotlivce, stojícího mimo veřejnou činnost, vypočítaný na hmotný zisk individua, nýbrž zločin, spáchaný celou organisací za vědomí a součinnosti vysoce postavených státních úředníků a osobností a konečně, že padělání dělo se v budově státní buď za souhlasu anebo naprostého vědomí a pomoci samého představitele vlády. Již nyní je dokázáno, že předseda vlády Horthy o padělcích věděl, nepodnikl však ničeho, aby rozšiřování padělků zabránil a pachatele trestně stíhal. To je zjev, který se příčí tomu nejprimitivnějšímu pojmu a smyslu o mravnosti národa a zasluhuje odsouzení všemi kulturními státy a všeho civilisovaného lidstva vůbec. Dnes ještě ani zdaleka nevíme všechno o činnosti min. předsedy Horthyho a co vyšetřením vyjde najevo. Mám za to, že maďarská oposice v parlamentě i mimo parlament maďarský proti předsedovi vlády v tak choulostivé a maďarský národ ponižující věci bezdůvodně neútočí a že má v pro své jednání odůvodněnou příčinu. Kdyby byl Horthy nevinen, měl by jistě tolik síly a chuti, účinně se proti výtkám oposice brániti.

Nás jistě zajímá penězokazecká aféra s hlediska politického, jelikož penězokazectví sledovalo cíle vnitropolitické i zahraniční, cíle, v které sledují probouzející se Maďaři, opětného nastolení habsburské dynastie a uchvácení části území, která jim byla mírovou smlouvou odňata. Již tento moment nás nesmírně zajímá a k němu druží se další poškozování svého souseda hospodářsky tak, aby se u něho objevily hospodářsko-politické následky, znemožnění hospodářské konsolidace státu, které by jej udělaly závislým na druhém a zbavily jej do určité míry politické samostatnosti, prostě udělaly z něho vasala hospodářského a tím i politického. Správně řekl pan ministr dr Beneš, že nechce a nebude se míchati do vnitřních záležitostí Maďarska, nicméně musí naše republika trvati bezpodmínečně na přesném vyšetření této ošklivé aféry a na bezpodmínečném přísném potrestání všech zločinců, ať se jmenují jakkoliv. To není míchání se do vnitřních záležitostí Maďarska, to je požadavek vyplývající z nutnosti ochrany platidla vůbec, nechceme-li zviklati důvěru k penězům. Na přísném potrestání zločinců máme právo trvati už proto, že nejde o padělky peněz maďarských, nýbrž československých a francouzských, a mám za to, že na přísném potrestání s morálního stanoviska nemůže trvati jen Československá republika a republika Francouzská, nýbrž celý civilisovaný svět, poněvadž stíhati a trestati falšovatele peněz jest zájmem mezinárodním. (Výkřik: Mezinárodních kapitalistů!) Poslouchej, dám ti falšované peníze a jdi s nimi kupovat!

To, co se stalo dříve nám, a to, co se nyní stalo Francii, může se státi zítra každému druhému státu. Kdyby bylo Maďarsko v naší mocenské posici, kdyby bylo v situaci poškozeného, jakým jsme my, jistě by si nedalo ujíti vhodné příležitosti a chránilo by vůči nám své zájmy, třeba se zbraní v ruce. (Hluk. Různé výkřiky.) V tom ohledu Maďarsko dobře známe. V Maďarsku se stalo penězokazectví systémem a systém ten nebyl by možný, kdyby za ním nestály přímo vládní kruhy a vysoce postavené maďarské osobnosti. Díváme-li se na penězokazeckou aféru s hlediska národohospodářského, pak žasneme nad oficielními maďarskými úklady na naše národohospodářství a hospodářskou konsolidaci našeho mladého státu.

V době, kdy byly naše státovky padělány, vedli jsme tuhý zápas o hodnotu naší koruny. Platili jsme obrovské daně, dávky a poplatky, jen aby státní rozpočet byl přiveden do rovnováhy, aby neměl vliv na pokles hodnoty koruny a abychom měli své finance v pořádku. Pilně jsme pracovali, jak to za tehdejších poměrů bylo možné, abychom udrželi obchodní aktivitu a nemuseli rozmnožovati ani o korunu více své platidlo na zahraničním trhu, než toho potřeby celostátní vyžadovaly. V té chvíli vpadlo nám Maďarsko vzad způsobem zákeřného protivníka. Aby jasně vynikl zločin po stránce národohospodářské, nutno si uvědomiti, že naše platidlo bylo a dosud je státovka, která je úzce spiata se státním hospodářstvím, jako státovka každého druhého státu.

Je značný rozdíl mezi státovkou a bankovkou. Bankovka je skoro zcela oddělena od státního hospodářství a toto nemá na ni příznivého vlivu, je podložena do určité výše zlatem. Proto je také pevnější, než státovka a nemůže býti tak lehce otřesena. Státovka naproti tomu je kryta státním prohlášením a je úzce spjata se státním hospodářstvím. (Výkřiky komunistických poslanců.) Poslouchejte, když tomu nerozumíte, mlčte! (Potlesk koaličních poslanců.) Má na ni vliv přirozený zákon obchodní, nabídka a poptávka a zahraniční obchod státu po stránce aktivity či pasivity. Přirozený zákon obchodní objevuje se jak v obchodě se zbožím, tak i na peněžním trhu. Je-li větší nabídka než poptávka, jdou ceny samočinně dolů. Je-li nabídka menší než poptávka, ceny zboží stoupají. Byli jsme toho svědky; v době, kdy byly přísné lichevní zákony, soudy, byla vyvinuta ohromná činnost lichevních orgánů, a přece ceny rapidně stoupaly, aniž by měl obchod na tom viny, a to prostě proto, že byla po zboží velká poptávka. Naproti tomu ceny samočinně klesaly, aniž by zmíněnou lichvu potírající orgány musily vyvíjeti nějakou činnost, a to prostě proto, že nabídka převyšovala poptávku. Právě tak je tomu u peněz. Je-li peněžní trh zaplaven našimi státovkami, zmizela poptávka úplně, za to však všude se nabízí valuta, což musí míti nesporně škodlivý vliv na její hodnotu. Samozřejmě, že míním jak směnku, tak i valutu, a zde je jádro věci. Maďarsko zaplaví peněžní trh československými falsifikáty více nebo méně zdařilými, vyvolává velikou nabídku, přivodí finanční zmatek a stát je poškozen ve svých hospodářských základech. Děje-li se penězokazectví za přímé asistence státu, zasahuje tedy cizí stát do našeho hospodářského života skutkem, který se dá nazvati loupežnictvím s cylindrem na hlavě a glasé rukavičkami na rukou. Oč nebezpečnější je toto loupežnictví onoho, kdy činěny byly Huny loupežné výpady se zbraní v ruce a odcizován byl majetek příslušníků jejich sousedů? Čin sám je tak neslýchaný, že by vyžadoval okupace Maďarska ostatními kulturními státy, aby se jednou pro vždy učinil konec maďarskému systému penězokazeckému. (Výkřiky u komunistických poslanců.) Kdo ručí za to, že to, co se stalo r. 1919, 1920 a 1921 a posléze r. 1925, se nebude r. 1927 v Maďarsku opět opakovati?

Se stanoviska mravního je zločin maďarský jak vůči naší republice, tak i republice francouzské neslýchaný. (Výkřiky posl. Mikulíčka a Najmana.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Ostrý (pokračuje): Považme jen, kdyby podobné věci v penězokazectví dělaly si všechny státy navzájem, kam by to vedlo a co by z toho všeho vzešlo. Vznikla by mezinárodní nedůvěra jednoho státu proti druhému, platidla by pozbyla ceny, prostě by se vytvořila situace, která by lidstvo vedla k naprosté hospodářské záhubě. Prodávající by se chvěl úzkostí, že za zboží dostane kus bezcenného papíru, práce a snažení pozbyla by přitažlivé tvořivé síly a pod.

Hloubka zločinu s mravního stanoviska nedá se vylíčiti slovy, to se musí vycítiti mravně. On sahá na samý kořen mezinárodního práva, je proti všem mezinárodním zvyklostem, mravům a všem smlouvám mezinárodním, počítaje v to i smlouvu trianonskou.

Že byla falšováním tisícifrankových bankovek oživena aféra falšování našich peněz, po prvé falšováním kolků r. 1919, pak stokorunových a pětsetkorunových státovek, je samozřejmou věcí, neboť na falšování franků, jak dokázalo dosavadní vyšetřování, braly účast, jak již řečeno, osobnosti vysoce postavené úřadem i společensky a o existenci padělků věděl sám ministerský předseda Bethlen. Poněvadž pak maďarské úřady v naší záležitosti vyšetřování proti falšovatelům pro nedostatek důkazů druhdy zastavily, musíme se právem domnívati, že i tehdy braly maďarské úřady na falšování našich peněz podíl a proto že ničeho vyšetřiti nemohly a nesměly. Kdyby nebyla vláda francouzská do věci tak radikálně zasáhla, jistě by ani tentokráte maďarské úřady vyšetřování neprovedly a pro nedostatek důkazů byly by je zastavily; a to je právě ona mravní zchátralost. Věříme, že vláda naše bude s největší rozhodností trvati na tom, aby i falšování našich peněz bylo důkladně vyšetřeno a že bude požadovati přiměřenou náhradu za škodu způsobenou našemu státu.(Výkřiky posl. Mikulíčka. - Místopředseda Stivín zvoní.)

Počkej, Mikulíčku, to tě bude zajímati! - A nyní několik slov ke zjevům, jichž byli jsme svědky se strany oposice při prohlášení ministra dr Beneše. Nesporně musel každý vycítiti, že prohlášením mělo býti mírně, jak jsme tomu vždycky zvyklí, odsouzeno penězokazectví širokého stylu, prováděného přímo za asistence státu a vlády. Oposice má jistě právo oposici dělati, musí však v každém případě věděti, kde oposice začíná a kde musí končiti. (Výborně! Potlesk. - Výkřiky posl. Horpynky.)

V odsouzení penězokazectví měla býti celá sněmovna za jedno. Dobrým příkladem mohla býti naší oposici oposice maďarská, která s největší rozhořčeností falšování peněz odsuzuje. (Posl. Horpynka [německy]: Každá vláda má takovou oposici, jakou zaslouží!) Chápu, že zásadní oposice těžko může vysloviti souhlas, ať s jakýmkoli vládním prohlášením, avšak jsou okamžiky a otázky, při kterých i oposice, když nemůže zásadně souhlasiti s prohlášením, má aspoň zůstati pasivní a nezmenšovati dojem prohlášení na venek, zvláště když prohlášení má hospodářsky sloužiti všemu obyvatelstvu celého státu. (Tak jest! Výborně!) A takovým případem je prohlášení ministra dr Beneše. Oposice zřejmě nechtěla prohlášení umožniti a proto onen lomoz. To tedy značí, že souhlasí s paděláním peněz aspoň na venek, ač by si každý z oposice dobře rozmyslil, kdyby měl dostávati padělané státovky. (Hluk. - Místopředseda Stivín zvoní.) Také voličové z oposičních stran by se pěkně za falsifikáty poděkovali. (Hluk. - Výkřiky posl. Mikulíčka.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Žádám p. posl. Mikulíčka, aby zachoval klid! (Výkřiky německých poslanců.)

Posl. Ostrý (pokračuje): Počkejte, teď budu mluviti už jenom o Schollichovi.

A jak nepěkně se vyjímá, když vychovatel mládeže prof. dr Schollich dává najevo, že si nepřeje odsouzení falšování peněz! Je-li on jako učitel příští generace v tak ohromném rozporu s mravním pojmem, jak má pak vypadati jím vychovávaná mládež? Dovedu dobře oposici pochopiti, dovedu se vžíti do situace oposice v každém směru, zvláště když se ona může domnívati, že zákon či prohlášení je proti jejím zájmům. Ale nedovedu pochopiti, že se snažila znemožniti prohlášení ministra dr Beneše, kteréžto prohlášení hájí zřejmě zájmy celého státu, i jednotlivých jeho občanů a varuje přátelsky celý maďarský národ. A varovný a přátelský hlas měl se nésti celým maďarským národem jako výstražný moment, jehož neuposlechnutí mohlo by míti neblahé, nedozírné následky pro maďarský národ. S paděláním peněz nesouhlasí ani voličové němečtí, ani - kdo jiný v našem státě, odsoudí je každý mravně založený člověk a proto se mi zdá, že úterní stanovisko oposice bylo, mírně řečeno, nepromyšlené.

Z uvedených důvodů vyslovujeme souhlas s prohlášením ministra zahraničních záležitostí dr Beneše a budeme pro ně hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Stivín (zvoní): Ke slovu je dále přihlášen pan posl. Steiner. Uděluji mu slovo. (Hluk. - místopředseda Stivín zvoní.)