Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1925 – 1929

Místopředseda Slavíček (zvoní): Prosím o klid.

Posl. dr Meissner (pokračuje): Myslím, že by v jiných zemích nebylo myslitelno, aby celý projev ministerského předsedy byl přehlušován (Stálý hluk.) ústními i jinými projevy oposice. Otevřeně pravím, že oposice má v parlamentě právo nejen na volnost projevu, ale také hájiti svá demokratická práva. A pravím zcela otevřeně, že oposici nevytýkám, jestli tu užívá slovních prostředků při svých projevech, pokud se to děje ve formách parlamentní slušnosti, kterých se svého hlediska užíti považuje za nutno. (Výkřiky posl. Mikulíčka.) Proto tedy nejsem proti tomu... (Výkřiky komunistických poslanců a čsl. soc. demokratických poslanců.) Proto nechci kritisovati, když někdy oposice dá výraz svému roztrpčení, svým citům způsobem, kterého bych já jinak neschvaloval a sám osobně neužíval. Ale tak, jako přiznávám toto právo oposici, tak na druhé straně musím přiznati jisté právo demokratické vládě. Je nemožno v jiném státě, (Výkřiky.) aby byl ministerský předseda nebo jiný člen vlády ve sněmovně úplně umlčen. Právě před dvěma dny stalo se zase ve sněmovně francouzské. že u příležitosti projednávání případu generála Serrailla a jeho činnosti v Syrii při řeči ministra války Painlévé zvedl se takový hluk, že nemohl mluviti. Ministr na to odpověděl tím, že sebral svoji aktovku a odcházel. I přišli zástupcové oposičních stran a žádali ho, aby se vrátil, poněvadž ve francouzské sněmovně dobře chápou, mluví-li k nim člen vlády, že to nedělá pro své potěšení, nýbrž také proto, aby umožnil oposici. aby jeho činnost a podřízených jemu orgánů na půdě parlamentní mohla podrobiti kritice. Prohlášení vládní je tudíž (Stálý hluk.) nejen projevem majority, ale podle mého přesvědčení také důležitým právem menšiny a oposičních stran. Proto se divím. že oposiční strany toto právo šlapou si nohama a uvádějí v nebezpečí.

Zcela otevřeně pravím: S hlediska principielního, s hlediska demokratického tento výjev musíme odsouditi a učiniti vše, aby byl posledním. Koaliční strany, většinové strany jsou povinny ministerskému předsedovi a kterémukoli členu vlády, kdykoli se tu chtějí uchopiti slova, zjednati možnost, aby zde mluvili. (Výborně! Potlesk.) Ony musí k tomu užíti prostředků. ktervch jim poskytuje ústava a yyednací řády Jynak sami připouští, že demokratické zásady v tomto parlamentě nic neplatí a sami otřásáme tím parlamentarismem, na němž máme svou demokracii zbudovánu. (Hluk. - Výkřiky.)

Většinové strany nesmí v budoucnosti od ministerského předsedy nebo jiného člena vlády žádati, aby vstoupil na tuto tribunu, nebudou směti žádati vládního prohlášení, nebudou-li míti dříve záruky, že člen vlády má právě takovou volnost projevu, takovou svobodu říci, co míní, jako každý člen strany oposiční. (Potlesk.)

Když si srovnáte, jak se chovaly oposiční strany, když byl na tribuně pan min. předseda, a jak se chovala vládní koalice, když tu byl vůdce důležité složky posičních stran, vážený posl. Hlinka, pak si řeknete: To je veliký rozdíl, rozdíl, který tkví v tom, že koalované strany většinové mají úctu před parlamentními právy každého člena této sněmovny, ať patří k většině nebo k menšině. (Výborně! - Výkřiky posl. Vávry.)

Já si tu dovolím, necítě se povolaným mluviti k oposičním stranám vůbec, pronésti ještě několik slov k stranám dělnickým, k stranám zastupujícím dělnictvo, a to stejně tak ke stranám, které jsou ve většině, jako ke stranám oposičním.

Demokracie prodělává v nynější době ve světě těžkou krisi, demokracie je v nebezpečí. Ať se kdo dívá na demokracii, jak chce, ať někdo se domnívá, že demokracie není schopným instrumentem k dosažení konečného cíle socialismu, že jím je jen diktatura proletariátu, musí si říci, že je povinností všech dělnických stran v nynější době chrániti demokracii, neboť to je půda, na níž dělnictvo se může dostati dále a to je půda, která ho může ochrániti před nejtěžším. (Výkřiky poslanců socialistických a komunistických.)

Místopředseda Slavíček (zvoní): Prosím o klid. (Hluk a výkřiky trvají.) Prosím pány poslance o klid.

Posl. dr Meissner (pokračuje): Nelze přehlížeti - a já jsem podotkl, že mluvím nejen ke stranám dělnickým oposičním, nýbrž i k dělnickým stranám většinovým - že postavení buržoasie a její stanovisko k demokracii je docela jiné, než postavení dělnictva. Buržoasie hájila demokracii, pokud jí potřebovala proti moci monarchistické nebo šlechtické anebo proti moci jinonárodní buržoasie. Ale tato buržoasie má postavení zcela jinaké, než dělnictvo. Ona ovládá průmyslový, zemědělský i bankovní kapitál, ona má v rukou úřady, celý úřednický aparát a co s tím vším souvisí. Ona politické moci parlamentární demokracie k ovládání státu při hájení svých třídních zájmů nepotřebuje tak, jako dělnictvo. (Hlasy: Tak je to správně! Výborně!)

Dělnictvo má také svoji moc. Nedíváme se na věc pesimisticky. Ve své organisaci, kdyby bylo jednotné, (Výkřiky.) zejména v organisaci hospodářské, (Výkřiky.) má zcela velikou sílu. Ale ta, jak nám ukazuje zkušenost z jiných států, může býti oslabena nebo zdeptána, když buržoasie sáhne ke stejnému prostředku, který část dělnictva považuje za účelny na př. v Rusku, když sáhne k diktatuře Dělnictvo, má-li paralysovati veliký vliv buržoasie na poli hospodářském, zejména finančním a úřednickém, musí hleděti, domoci se politické moci a, když to jinak nejde, krok za krokem. Dělnická třída potřebuje politické moci mnohem více než buržoasie. A potřebuje-li politické moci více, potřebuje také více demokracie a více parlamentu, než buržoasie. (Výborně!) Domníváte se, když dělníci nebudou to, kteří budou hájiti všeobecné, rovné, poměrné právo volební, demokracii a parlament, že to bude někdo jiný v kterémkoliv státě i v Československé republice? (Výkřiky posl. Jílka.) Dělnictvo nesmí řezati větve, na které sedí. Dělnictvo, které podlamuje parlamentarismus a parlament, pracuje do rukou té části buržoasie, která čeká na vhodný okamžik, kdy by se zbavila přítěže parlamentu. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)

Pro mne je příkladem dělnické politiky ve státě národnostně složeném, ve státě s neobyčejně komplikovanou politickou situací, způsob, jak vedl dělnictvo v rakouském parlamentě zesnulý dr Viktor Adler. Tam také byly strany, které, rozvracejíce parlament, chtěly tím zasáhnouti stát, chtěly tím rozvrátiti Rakousko. Na tuto platformu se nikdy dr Adler nedal a na tuto platformu nedali se ani čeští sociální demokraté. V Rakousku postavila se soc. demokracie v zájmu dělnictva, v zájmu udržení parlamentu, v zájmu udržení třeba malých práv demokratických proti všemu, co rušilo dělnost rakouského parlamentu. Proč? Poněvadž sociální demokracie věděla, že těch práv v Rakousku má málo, že si volební právo do sněmovny vydobyla po těžkých, krvavých bojích, že je to neobyčejně vysoce cenné politické právo a že se ho sama svou pochybenou politikou nesmí zbaviti, že jsou vysoké kruhy v Rakousku, které čekají na okamžik, kde by to, co v slabé chvíli daly, zase dělnictvu vzaly. A Adler byl by považoval za politickou chybu nejtěžšího rázu, provozovati obstrukci, natož provozovati obstrukci proti rozpočtu. Vždyť on dal devisu. umožniti dokonce urychlené projednání rozpočtu, poněvadž věděl, který parlament nedá státu prostředků, aby žil, že sám vyslovil ortel své smrti. (Výborně!) To, prosím, může býti budoucím vodítkem pro nás. (Předsednictví převzal místopředseda inž. Dostálek.)

Zdá se vám, že politických práv dělnictvo mnoho zde nemá. Pak prosím, abyste nevydali v šanc a nebezpečí i to málo, co se vám dá politických práv, kterých se dělnictvu dostalo. (Výborně!)

Naše strana, která si je vědoma toho, jakým směrem se děje vývoj v otázce demokracie v cizích zemích a která se neuzavírá ani tomu, oč by se mnozí tak rádi pokoušeli také u nás, vynaloží všechno, aby odvrátila dělnictvo od toho, aby vypilo trpký, zdraví škodlivý nápoj z poháru, který již má připravený, dáti k ústům. My jsme dělnictvo právě svojí činností chránili a velmi často a velmi účinně chránili před těžkými ranami, které již bývaly připraveny, ač jako strana přinášeli jsme tím oběti. Vždyť vidíte, že jsme ztratili přece dosti, že jsme části mas politiku svoji nedovedli vysvětliti, poněvadž nechápe, co všechno bylo zachráněno. My jsme odhodláni i v budoucnosti v zájmu dělnické třídy, která nám jde nad zájmy naší strany, učiniti všechno, aby dělnická třída nepřišla o těžce vydobytá práva. Ale ptám se, co jestli jednoho krásného dne bude dělnictvo neprozřetelností jiných stran, zejména komunistické, hnáno k tomu, že uvede v nebezpečí to, co dnes pro něho je tak důležité a co i komunistická strana ve svém projevu zde učiněném uznává, to jest parlament, demokracii a možnost parlamentární práce?

Stojíme před velice důležitými úkoly. Lid čeká od parlamentu práci a ne hluk. Lid čeká, že projednán tu bude požitkový systém státně-zaměstnanecký, že budou předloženy různé předlohy sociálně-politického rázu, že bude podána daňová reforma. Ale kdyby se měly opakovati scény, jaké tu byly v prvých dnech, znemožňující jednání, myslím, že by v lidu nastalo velké zklamání, a pochybuji, že si některá z oposičních stran vezme na svá bedra velkou odpovědnost, kterou má před lidem. Lid čeká od těch, které sem volil, i na program oposiční, práci. Lid čeká určité úspěchy, lid nečeká jen slova. Křikem, zpěvem a hlukem padlo Jericho, ale zpěvem nižádné písně a hlukem a bušením na stůl nepadne Československá republika. (Výborně! Potlesk.)

Vidíme, že útoky jsou namířeny dvojím směrem, jedny proti státu a jeho existenci a druhé proti parlamentu a proti demokracii. A v takovéto chvíli nebezpečí pro tyto dva pro nás neobyčejně drahocenné statky nemůže býti pro čsl. soc. demokracii ani chvíle pochybnosti a rozvažování, na čí stranu se postavíme: pro československý stát, pro parlament a pro demokracii! (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Prosím o klid.

Při řeči p. posl. Hlinky užil p. posl. dr. Juriga těchto slov: "Čo pán prezident Masaryk písal v knihe "Svetová revolúcia", je hanebnosť!"

Za tento výrok volám p. posl. dr Jurigu k porádku.

Dalším řečníkem je p. posl. Šafranko. Dávám mu slovo.

Posl. Šafranko: Pánovia a panie! R. 1918 z milosti Ententy privtelila si česká buržoázia Slovensko, do červenobielej zástavy vložila modru barvu na znak oslobodenia zrovnoprávnenia slovenského národa. A keď ministerský predseda Švehla podával vládne prehlásenie, s opovržením dívali sme sa my zástupcovia triedne uvedomelého roľníctva a robotníctva slovenského na to, že ani buržoázné strany, ktoré vzrástly za pomoci hesla autonomie, nectia spolu s ministerským predsedom osloboditeľov, ba i národne hymny českej buržoázie a slovenskej buržoázie tak posobily na seba, len-len že sa pri tom nepobily.

Dve mohutné sily bojujú v slovenskej otázke. Slovenská buržoázia za väčšiu korisť proti českej buržoázii. Tento boj je však len formálne neúprosný, poněváč v podstate keď to záujmy buržoázie alebo klerikalizmu vyžadujú, prestane a oni sa určite medzi sebou vyrovnajú.

S druhej strany však bojuje uvedomelý proletariát na život a na smrť proti vlastnej buržoázii a zároveň láme kolonizačné okovy naložené mu českou buržoáziou. (Výborně!)

Tisícročnú porobu slovenského národa a jeho terajšie roztrpčenie využívajú kšeftársky dnes tie vrstvy buržoázie a klerikálov, ktoré zavčas poznaly, že heslo autonomie neohrožuje ich mocenské triedné postavenie, ale je dostatočné na to, aby proti zaslepenej českej buržoázii postavili si do služby za vydobytie väčšej koristi ešte široké vrstvy neuvedomelého pracujúceho ľudu. Tomuto sa môžu privlastňovať volebné výsledky ľudovej strany.

Upovedomelá čiasť robotníctva a roľníctva už i dnes poznala svoje triedné záujmy a je historickou dôslednosťou, že v záujme buržoázie bude zradené i heslo autonomie prv, než dôjde k jeho uskutočneniu. Viď trnavskú rezolúciu slovenskej ľudovej strany, v ktorej heslo autonomie zmizlo a žiadali už len rozdelenie sinekúr pre slovenskú klerikálnu buržoáziu.

Pán posl. dr Kramář, exponent českého veľkého kapitálu, vo svojej sobotnej reči najväčšiu časť venoval slovenskej otázke a adresujúc ju na slovenských ľudákov, zdôrazňoval nutnosť sjednotenia dvoch slavianskych kmenov proti spoločnému ohrožujúcemu nepriateľovi, to jest proti triedne uvedomelej bojujúcej strane komunistickej. Ľudácky poslanec pán Buday výkrikom dal na javo, že úplne súhlasí s vývodmi Kramářovými a len to oplakával, že nechceli s ľudákmi vyjednávať, čím dokazoval, že ľudákom nezáleží na slovenskej chudobe.

My komunisti nezastavíme sa na pol ceste a nedáme sa pomýliť s heslom autonomie, ktorá triednu otázku nerozrieši, preto požadujeme sebaurčenie všetkých národov až do odtrhnutia, tedy i národa slovenského, ktoré se dá vydobyť len pomocou triedneho boja, sjednotenia proletariátu celého sveta, predovšetkým za pomoci českého proletariátu.

Hlinkovci vravia, že nenávidia všetko to, čo je české, my však zdôrazňujeme, že nenávidíme, čo je buržoázné a kapitalistické, nech je to české, slovenské, nemecké, maďarské alebo židovské. (Potlesk komunistických poslanců.)

Boj za sebaurčenie národov neznamená, že keď niektorá strana bojuje za autonomiu, aby sme ju my, ako bojovná strana komunistická, v tom nepodporovali.

Slovenský národ sa vypriahol z maďarského jarma, avšak zapriahli ho do českého. Existenčné záujmy českej buržoázie sú: vykoristovať do nekonečnosti Slovensko a jeho ľud, zdeptať ho na koloniu, ako na príklad Anglia Indiu. Dokladom toho sú českí úradníci, četníci, obchodníci, kolonisti s jednej strany, s druhej strany utláčanie všetkých národností Slovenska, nával daní, politická korupcia, klamanie a odstrkovanie, stupňovanie nezamestnanosti, odbúravanie veľkého priemyslu v záujme českého, prepušťanie slovenských, maďarských, nemeckých a rusínskych štátnych zamestnancov, odobranie samostatnosti robotníckym inštitúciam, nemocenských pokladníc a dávanie prednosti českému panujúcemu národu a jeho uplatňovanie sa v každej príčine, čiže vypasenie sa kolonizátorov a udusenie domorodých. Toto je charakteristický obraz kolonizácie Slovenska.

Volebné výsledky na Slovensku napriek vládnemu teroru, korupcie a kradnutiu hlasov dokázaly, že ohromná väčšina pracujúceho ľudu sa postavila proti dnešnej vládnej koalícii, čiže proti českej buržoázii; avšak veľká časť je ešte vo vleku ilúzií, sľubov slovenských ľudákov, to je predstaviteľov slovenskej buržoázie. (Výborně! Tak jest!)

Každú príležitosť použijeme k odhaleniu ľudovej strany, ktorá v podstate a svojom složení je skrz-naskrz nepriateľom slovenského pracujúceho ľudu. (Tak jest!) V záujme buržoázie ľudová strana bude nútená zradiť ešte i tie uskutečniteľné sľuby dané ľudu a tým prispeje nám k tomu, aby sme slovenský pracujúci ľud postavili proti nej a tým sjednotili všetkých robotníkov a roľníkov do bojovných radov a spoločne ruka v ruke s robotníctvom všetkých národností v republike a v spojení s medzinárodnym proletariátom, a predovšetkým v spojení so sovietským Ruskom vyhráme tento boj nie len proti buržoázii českej, ale i proti slovenskej, nemeckej, maďarskej a židovskej až do úplného oslobodenia všetkého pracujúceho ľudu Slovenska. (Výborně! Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Dalším řečníkem je p. posl. Košek. Udílím mu slovo.

Posl. Košek: Slavná sněmovno! Jsa pověřen klubem čsl. strany lidové, abych promluvil k vládnímu prohlášení, které přednesl ministerský předseda, chtěl bych říci, že již od prvního sejití se této sněmovny, bylo jasně viděti, že se bude tato sněmovna děliti na dvě části, a to že jedna část této sněmovny je odhodlána přiložiti ruku k plodné práci pro stát a pro národ a že druhá část je odhodlána, aby tu plodnou práci většinových stran kravalem, třískáním do stolků a pískáním mařila. Byl bych si velmi přál, aby při zahájení zasedání této sněmovny byli zde bývali přítomni voličové, aby byli viděli, jak si naše oposice v československém parlamentě představuje práci pro své voličstvo, pro národ a pro stát. A k tomu bych chtěl říci, že takovouto práci, kde se rozbíjejí pulty, kde se tluče do stolů a píská, mají voličové na vesnici o každém svém posvícení, a pro tuto práci že nevysílají své zástupce do našich zákonodárných sborů. (Výborně!)

Velectěná sněmovno! Oposice může míti také svoje opodstatnění a jistě také lze klidnou, věcnou oposiční činnost pochopiti, ale tímto postupem, touto taktikou, naši oposičníci si před širší veřejnosti československou neposlouží. Přirozeně, že při této práci tuží se také nejvíce naši páni kolegové v lavicích německých. V sobotu, když k vládnímu prohlášení s této tribuny bylo mluveno, prohlásil člen nacionálního klubu německého, pan kol. dr Lehnert, s tohoto místa, že Němci věří, že jejich bída skončí s tímto státem a protože tomu věří, že nastupují boj proti každé vládě, nejen proti této, že zaujímají proti každé vládě své nesmiřitelné stanovisko a nežádají prý, než své právo.

Slavná sněmovno! Myslím, že pánové v německých lavicích tomuto požadavku sami nevěří. Já bych rád viděl některý druhý stát, který by dal minoritě tolik práv, jako jsme dali my svým spolusousedům ve státě československém. Mají jich právě tolik, kolik jich máme my sami. A kdyby se podívali do sousedního Rakouska, jak se tam daří české menšině, nemohli by volati v tomto státě, že jsou zde vládou československou utiskováni. (Posl. Mikulíček: Křesťanští sociálové tam mají většinu!) Pane kol. Mikulíčku, až doposud nemáte ani vy ještě práva, mluviti za české menšiny. Nezapomeňte, že já jsem vyrostl v uzavřeném území, že jsem tam celý svůj život prožil a tudíž vím, jak se nám pod vládou našich sousedů vedlo. My bychom si byli přáli, aby nám byli dali v dřívějších dobách jen hrstku těch práv, která mají od nás. Nechť si páni vzpomenou, že před rokem 1914 za každé česky promluvené slovo v Liberci nebo v Jablonci a v celém tom širém okolí, byli čeští lidé na ulici biti, nechť si vzpomenou, jak se s námi jednalo, když jsme žádali pro své dítky české školy a když se čeští lidé tak obětovali, že mezi sebou sebrali peníze na zakoupení místa pro českou školu. Pak to byly radnice, ovládané Němci, které nám zakázaly ze své úřední moci, jako obec, stavbu české školy, a když český dělník chtěl dáti svému dítěti vzdělání, byl nucen děcko v nejútlejším věku, od 10 do 14 let, kdy nejvíce potřebovalo, aby je vedla pečlivá ruka matky, dávati do cizího vzdáleného města, aby tam mu mohl dáti vzdělání školy měšťanské. (Posl. Mikulíček: A při tom jste volili poslance, kteří neuměli česky! Byl zvolen Thun a neuměl česky!) Já myslím, pane kol. Mikulíčku, poněvadž dovedete dobře česky, že jste chodil asi do české školy. Tak se s námi jednalo s této strany a když zde bylo prohlášeno, že věří v zánik tohoto státu, pak budiž mi dovoleno, abych s tohoto místa, i za naši československou stranu lidovou prohlásil, že my, dokud většinové české strany budou si toho vědomy, že v naší svornosti spočívá také naše síla, dokud si budeme vědomi, že si stačíme bez vás, dokud si budeme vědomi, že jsme schopni sami sobě si vládnouti, věříme, že tento stát zaniknouti nesmí a že tento stát musíme držeti pro sebe i pro naše budoucí. (Výborně!)

Nuže, velectění, neklamte se, že zanikne tento stát. Československá republika, ať už ji máte rádi anebo nemáte, bude z vůle československého lidu trvati dále. (Výborně!)

Na jedno však bych chtěl poukázati a sice na to, že po všem tom, čeho jsme byli v prvých dnech svědky při vládním prohlášení, ještě našli se lidé, kteří by byli tyto pány volali do vládní většiny. Ukázali hned v prvých dvou dnech, jak si tu většinovou práci v Československé republice představují... (Posl. Mikulíček: A vy jste se handrkovali o ministerská křesla. - Různě výkřiky.)

Místopředseda inž. Dostálek (zvoní): Prosím pana posl. Mikulíčka, aby zachoval klid.

Posl. Košek (pokračuje): ... a koaliční strany československé musejí se tudíž po dlouhou dobu zříci spolupráce s našimi sousedy.

Chtěl bych k vládnímu prohlášení přičiniti několik poznámek tam, kde mluví se v něm o otázkách sociálně-politických, jak si my představujeme vládní prohlášení a jak bychom si i my přáli, aby vládní program pro nás, pro československé lidovce, měl býti také i prováděn. Předem prohlašuji, že naše strana bude podporovati každou koaliční spolupráci celou svou vahou. Vždyť nás čeká tolik vážných úkolů, vždyť masy pracujícího lidu čekají od nás pomoci a té se jim také z této sněmovny musí dostati.

Pan min. předseda ve svém prohlášení se zmínil o významu starobního a sociálního pojištěni. Já bych k tomu chtěl přičiniti poznámku, že bychom si také přáli, aby co nejdříve byl také změněn zákon o gentském systému podpor v nezaměstnání. Gentský systém, který je u nás zaveden zákonem a je přesně podle zákona prováděn, má dnes, vidíme-li tu celou jeho praxi, řadu vad, které je potřebí pomalu odstraňovati. Zákon bude potřeba novelisovati. Dělník jsa vysazen z práce, má nárok na podporu po 13 týdnů, která se může prodloužiti až na 16 týdnů. Ale my známe závody, které vysazují dělníky na 6, na 7 měsíců. Zde vidíme tu velikou mezeru, že musí býti pamatováno na to, co po 16 týdnech se stane s těmi, kteří nemají žádného výdělku, žádné práce a nemají také z čeho býti živi.

Velectěná sněmovno! Díváme-li se tak po těch krkonošských horách, vžijeme-li se do situace podkrkonošských tkalců, vidíme-li za dnešní dosti tuhé zimy při nedostatku zaměstnání dítky těchto ubohých textilních dělníků, kterak v tom sněhu jdou do školy jen na polo ustrojeny a napolo bosy, tu mimoděk musí nás napadnout otázka, zdali nebylo pochybeno zákonem o gentském systému vyplácení podpor v nezaměstnání jen po dobu 13 týdnů a zdali se nemělo pamatovati aspoň v těch nejnutnějších případech na to, aby se mohla dělníkovi, který nezaviněně přišel o práci, vypláceti podpora v nezaměstnání dále.

Když se podíváme na skláře na Železnobrodsku, Semilsku, Turnovsku, kde dnes průmysl sklářský propouští každým týdnem řadu dělnictva, které před vánočními svátky ocitá se bez práce, tu, velectění, máme plné oprávnění, abychom žádali při řešení sociálně-politických otázek, aby i na tyto po druhé bylo pamatováno.

Žádáme také zavedení zákona o kolektivních smlouvách, žádáme ho tím spíše, poněvadž takřka každého měsíce je potřebí celé řady dlouhých jednání, kde páni průmyslníci nechtějí na jedné straně plnit kolektivní smlouvy dosavadní a na druhé straně nechtějí uzavírat nové kolektivní smlouvy se svými zaměstnanci. A tu, velectění, máme plné právo jako strana lidová, jako strana sociálních reforem, všímati si těchto otázek a žádati také nápravu.

Velectění, vládní prohlášení zmiňovalo se také o věci pozemkové reformy. Pan ministerský předseda ve svém exposé prohlásil, že pozemková reforma blíží se pomalu ke svému skončení a že bude rychlým tempem prováděna ještě na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. My vždycky zastáváme stanovisko, že pozemková reforma měla býti dobrodiním pro široké vrstvy lidové, a zatím splnilo se z tohoto úkolu velmi málo. Naše strana, která v revolučním Národním shromáždění hlasovala pro zákony týkající se pozemkové reformy a při tom soustavně byla napadána. že je její nepřítelkyní, si přála, aby dobrodiní pozemkové reformy užil malý zemědělec, zaměstnanec i dělník, malý zemědělec, aby se stal zemědělcem soběstačným na své vlastní hroudě a vlastnictví, aby mu byla zabezpečena budoucnost jeho i jeho rodiny. A zvláště bychom si přáli, aby při provádění pozemkové reformy při kolonisaci půdy se hledělo na naše hraničáře, kteří po celá desetiletí byli nuceni snášeti největší křivdy od svých sousedů druhé národnosti, aby při pozemkové reformě, při kolonisaci co nejvíce půdy dostávalo se jim do vlastnictví, aby mohli býti i nadále pevnou oporou našeho státu na vlastní půdě a mohli dále s radostí a s chutí hájiti československý ráz naší republiky. (Výborně! - Potlesk.) V příštím roce 1. července má býti zavedeno sociální pojištění a jmenován je již přípravný výbor, který má za úkol uvésti sociální pojištění v život. Nutno zde zdůrazniti, že bychom nesnesli, kdyby při konstruování pojištění mělo býti pokračováno tak stranicky, jako při jmenování přípravného výboru, kdy jedné straně dělnické dáno bylo zastoupení tak početné a druhým stranám tak malé. Ukazování na nejsilnější organisace není správné. Teprve volby do této instituce sociálního pojištění ukáží sílu jednotlivých stran a jistě nynější zastoupení ukáže se nespravedlivým.

Nechť se opravdu rychle připraví volby, aby konečně změněn byl stav v nemocenských pokladnách. Máme plné právo žádati, aby také v nemocenských pokladnách co nejdříve provedeny byly volby. Již dávno tento stav neodpovídá poměrům dnešní doby. Poslední volby v nemocenských pokladnách konaly se r. 1914, někde dokonce ještě daleko před 14. rokem a od té doby drží určité vrstvy tyto instituce pro sebe, ač i samo dělnictvo volá po volbách do těchto sborů. My jsme žádali několikráte provedení voleb a je s podivením, že ač všude se mluví o vůli lidu, zde se náprava státi nemůže snad jen z té příčiny, že by nemocenské pokladny doznaly novými volbami změn ve svých funkcionářích a že by došlo k tomu, že. bychom dnes i my přišli tam k rozhodnému slovu. Nemocenské pokladny mají a musí býti tím, čím býti měly, dobrodiním pro dělnictvo.a ne dobrodiním pro některé určité vrstvy.

Potěšitelné je prohlášení pana ministerského předsedy, že co nejdříve uskuteční se i zákon o osobách přestárlých, a je si jen přáti, by to bylo co nejdříve, aby těmto veteránům práce dostalo se toho, čeho jim nemůže dáti zákon o starobním pojištění. Tisíce jich čeká na tento zákon a je jisto, že budou z plna srdce vděčni té vládě, která jim dá to, čeho se stále domáhají, a my se tímto zákonem o osobách přestárlých zapíšeme zlatým písmem do srdcí jejich, do srdcí poctivých a starých našich dělníků a dělnic. (Výkřiky posl. Mikulíčka.)