Čo sa dialo počas tejto volebnej kampane? Myslím,
že by vám toto postačilo (ukazuje číslo
časopisu "Slovák"). Každé
číslo tohoto časopisu, pánovia moji,
láskave zbadal cenzor. Každé číslo
je tuto cenzurované. Ja som pred voľbami 14. novembra
napísal článok "Národe, ideš
pred urnu, národe, máš súdiť nad
hriešnikom!" Tu ho máte! (ukazuje konfiskovanou
úvodní stránku časopisu "Slovák".)
Celý článok cenzor vymazal. (Výkřiky
ľudových poslanců slovenských. -
Výkřiky posl. dr Štefánka.)
To sú faktá, to nie sú sofistické
dizertácie Štefánkovské. To sú
faktá. Toto nás búri, toto nás uráža;
a predsa v ústavnej listine je rečené: bude
sloboda tlače, bude sloboda shromaždenia, bude každý
môcť svoju mienku prejaviť. Tu ju máte,
ako ju môžeme prejaviť (ukazuje znovu konfiskovanou
úvodní stránku "Slováka".
- Posl. dr Dérer: Pastierske listy prečítajte!).
Na vás pastiersku palicu! (Veselost.)
Pánovia moji, iné vám vaše pastierske
listy ukazujú, a to (ukazuje červené letáčky)
počujte: "Hlinka je mrtvý."
- To je sloboda? - "Všetci voľte 22!" Lebo
vraj moja strana sa rozpadla. (Výkřiky.) -
Ďalej: (ukazuje leták s nadpisem telegram). "Telegram!
Katolíci, ľudáci! - nie sme katolíci
Čechmi, sme ľudáci - naša strana je zradená,
rozdvojená, hlasujte na 20 = "Hlinka"
to je Kramářova strana. - (Výkřik:
Hlinku podpísali!) A Hlinku podpíšu!
Myslíte, slávna snemovňa, že československá
agrárna strana alebo aké je vaše meno, že
títo páni, ktorí na Slovensku pracujú,
že sú vám uprimní? Pánovia moji!
Či Štefánek, či Šrobár,
či dr Hodža sú rovnakí? Oni na
Slovensku úplne tak hovoria ako Hlinka. Len vás
zavádzajú a klamú. Pozrite len číslo
22 na tomto letáku (ukazuje leták). Počujte
program agrárnej strany (Čte.) "Za slobodu
náboženstva, za vieru a národ s božou
pomocou do práce, slovenský národe!"
Tu je "československý". "Bratia a
sestry slovenské! Naša republikánska strana
zemedelského a maloroľníckeho ľudu bojuje
- počujte, slávna snemovňa - aby... škoda,
že tu nie je pán ministerský prezident Švehla,
aby vedel, aké on tu má vojsko... 1. Slovensko patrilo
Slovákom (Veselost a potlesk ľudových poslanců
slovenských). 2. Aby Slováci boli úradníkmi
a nikto iný. 3. Aby Slovák netrpel biedu, ale aby
sa mu dobre viedlo. 4. Aby dane boly úplne snížené
a spravodlivé a nie také ako dnes. A kto ich urobil?
To ste videli, pánovia moji, v sobotu, čo robili
s cukrom. (Souhlas slovenských ľudových
poslanců.) 5. Aby naša viera - počujte,
pánovia moji - bola slobodná, aby sa tak v kostole
ako aj v škole slovensky vyučovalo a kázalo
slobodne, aby sa kríže nevyhadzovaly a náboženstvo
nebralo, ale chránilo. 6. Aby deputát pánom
farárom platil štát a nie chudobný slovenský
ľud. 7. Aby - socialisti počujte, Dérer,
je tu? - krankasy boly zrušené. 8. Aby nás
nepokutovali, ale žiadame slobodu! 9. Aby sa slovenskému
ľudu dalo chleba, aby mohol byť vo svojej zemi spokojný.
10. Aby sa staväly fabriky a Slováci boli všetci
zamestnaní tak vo fabrikách, ako aj v úradoch.
(Hlas: My máme také nezaměstnané!)
Ja čítam agrárny program. Čo je
mňa do toho? Ja som ten ľudový nepredniesol.
Ten agrárny teraz prednášam. (Veselost.)
11. Aby, čo predávame, bolo drahé, čo
kupujeme lacné. 12. Aby roľník, keď
zabije kus dobytka, neplatil žiadnu daň. 13. Aby Pittsbourgská
dohoda bola Pittsbourgskou dohodou. (Veselost u slovenských
ľudových poslanců.) 14. Aby sa ďalej
ešte silnejšie parcelovaly pre vás zbytkové
majetky a prideľovala sa pôda lacno pre roľnicky
a vôbec slovenský ľud. 15. Sme za autonomiu
roľníctva slovenského.
Slávna snemovňa! Tak to robia! (Hlas: A v Maďarsku
by to bylo lepší?)
Pôjdem teraz ad fortissimum. Hovoria, že my sme za
návrat k Maďarom, aby sme sa navrátili k Maďarom,
že Hlinka to chce. Hlinka je natoľko úprimný,
otvorený politik, že hovorí: máte mierovými
smluvami zabezpečené minoritné práva
- Hlinka mohol 27. novembra 1918 ísť do Pešti,
ale nešiel. Išiel Bella, Makovický a iní
Čechoslováci keď budete nadobudnuté
práva rešpektovať. Každému pravda
prísluší, ale vernosť ku štátu
svojmu požaduje. (Výkřiky.) To je náš
program (Souhlas ľudových poslanců slovenských.),
totižto agrárov. Počujte páni moji,
čo strana pána min. predsedu hovorí. (Hlas:
To je Maďarů!) Pozrite trikolóru maďarskú
(ukazuje jiný leták). Keby to vzalo školské
dieťa alebo keby to vzala na seba nejaká skromná
služka, hneď by ju četníci zavreli. Keď
to ale má vládna strana (Hluk. Výkřiky.)...
tej se nestane nič. (Hlas: Čo na tom stojí?)
Dvacet dva. (Předsednictví převzal
místopředseda Slavíček.)
Slávna snemovňa! Dali sme my tlačiť,
roznášali sme my cenzurovaný výťah
z jedných novín: "Právo a povinnosť
voliť"? Minulý týždeň môjho
kaplána na 200 Kč pokutovali, že ho rozširoval.
Keď ktorýkoľvek náš volič
prilepil plakáty necenzurované, každého
chytili a súdili, plakáty četníci
pikami odriapali, ale tento stál tam ďalej, a to tam
ho nikde netrhali. (Hlas: To je falsifikát!) Prečo
ho nedriapali četníci, keď je to falzifikát?
(Hluk. Výkřiky. - Řečník
ukazuje leták s trikolorou maďarskou.) Ubohá
naša vlasť je vraj v nebezpečenstve - hovorí
sa tam a dr Okánik Lajoš, starosta v Bratislave, prosí
Maďarstvo, aby hlasovalo na Maďarom priateľskú
stranu Hodžovu s 22 listinou. (Výkřiky.
Hluk.)
Ďalej hovoriť nebudem. (Výkřiky: Kto
to písal?) Nech si to hľadajú četníci
alebo vy. (Posl. Remeš: Je tam tiskárna?) Niet.
Pánovia moji, čo mám povedať k tomu,
ako kritizovať tú vec, keď máme v ústavnej
listine zabezpečené 61 mandátov a koľko
ich má Slovensko, páni moji? (Výkřiky.)
57. Kde sú naše štyri mandáty? (Výkřiky
ľudových poslanců slovenských.) Aké
je to počínanie? Slovensko má zabezpečené
61 mandátov a má ich dnes len 57. Ale preto, keď
o svojráznosti, o smluvách, o kontraktoch nevedia,
nedivme sa, keď sa také veci stávajú.
Potom nedivte sa, že zjavy, ktoré sa dialy minulý
týždeň, budú sa opakovať do tých
čias, kýmkoľvek tú krivdu a neoprávnenosť
budete chrániť, ktorá sa na slovenskom národe
pácha.
Preto, pánovia moji, my sme vám dali čas,
čakali sme do 27. novembra, že predsa len československá
vláda sa opýta, aký má program tá
slovenská strana ľudová, čo chcú
tí páni? Minul mesiac a na to prišla odpoveď:
My ľudákov do vlády nepustíme. Páni
moji, my vás zase tu uisťujeme, že my do vlády
takej, ktorá slovenský národ, jeho charakter,
jeho svojráznosť neuznáva, nikdy nevstúpime.
My do takej vlády, ktorá len osobné výhody
dáva, nevstúpime, my sme na programe zákonitom,
zastupujem slovenský ľud a slovenský národ,
jeho rečové, chlebové i náboženské
práva! (Výborně!) Vy si myslíte,
že rozpor s Rímom je už vec skončená,
ale nie je to tak. Ten proces pôjde ďalej. Počujte,
od náboženských otázok až do chlebových
na celej čiare nás vyzývate a urážate.
Sme si toho vedomí, čo z tejto republiky odišiel
zástupca Svätej stolice a vy ani nedbáte, že
je to pre nás katolíkov nesmieriteľná
urážka, urážka 85% kat. obyvateľstva.
Vyzývame vládu menom katolíkov, aby ihneď
naviazala styky so Svätou stolicou a nuncia Marmaggiho nazpäť
povolala. My Slováci žiadame, aby sa pitsbourgská
dohoda ihneď do ústavnej listiny vtelila a protestujeme,
aby na Slovensku slovenskí úradníci boli
reštringovaní. Náš program je otázkou
náboženskou, je otázkou politickou, národnou
a chlebovou a preto my k tejto vláde nijakej dôvery
nemáme a proti vláde hlasovať budeme. (Potlesk
poslanců slovenské strany ľudové.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Další slovo má pan posl. dr Meissner.
Posl. dr Meissner: Slavná sněmovno! Kdyby
strana, jejímž jménem tu mluvím, potřebovala
vůbec hledati argumenty, proč po volbách
vstoupila opět do vládní většiny
a do vlády, pak by je byla našla ve výjevech,
jež se odehrávaly v prvých dnech této
sněmovny. Kdo viděl a slyšel ony scény
a kdo si uvědomil, že byly z největší
části namířeny proti státu
a jeho parlamentu, tomu bylo jasno, že na břehu, na
kterém se nalézala oposice, tyto výjevy vyvolavší,
není místa pro československou sociální
demokracii, že její místo je na břehu
jiném.
Oposice tvrdila, že koaliční strany, jež
až do rozpuštění sněmovny tvořily
většinu, nenalezly při volbách důvěry
voličstva a že to prohrály. Jaký jest
v jiných státech důsledek takovéhoto
projevu voličova? Že, když posavadní většina
stane se menšinou a menšina většinou, odpovědnost
spadá s beder dřívější
většiny a přechází na novou většinu.
Podle parlamentárních zvyklostí států
s tradicí demokratickou bylo povinností dřívější
oposice, aby byla ona pokusila se o sestavení většiny
a utvoření vlády. K tomu strany oposiční
neměly nejen chuti, ale také ne schopnosti. Je pravda,
že porod s novou vládou trval poněkud déle,
byl to těžký porod a bylo třeba operativního
zasáhnutí osvědčeného gynaekologa
ve věcech politických. Ale byl to porod se šťastným
výsledkem, při kterém se narodilo dítě
živé a života schopné. Kdyby se byly oposiční
strany pokusily utvořiti vládu, byl by však
porod býval velice rychlý, ale byl by skončil
potratem. Oposici spojuje toliko moment negativní. Oposici
spojuje toliko kritika. To nestačí v parlamentárním
životě. V parlamentárním životě
je také třeba uměti se sdružiti a shodnouti
se ve tvořivé práci. Práce politická...
(Hluk.)
Místopředseda Slaviček (zvoní):
Prosím o klid, páni poslanci.
Posl. dr Meissner (pokračuje): ... v československém
parlamentě, úkol utvořiti většinu,
jest neobyčejně ztížena pro každého.
Vždyť my nemáme systému dvou až tří
stran, nebo velkých bloků, jako tomu je v Anglii
nebo ve Francii, nýbrž naše voličstvo
je rozvrstveno na veliký počet malých stran
nejen podle národnostního složení, nýbrž
také podle politických, třídních
a stavovských názorů a potřeb. A utvořiti
při tomto neobyčejně velkém rozvrstvení
občanstva a voličstva majoritu schopnou vlády
a práce, je velmi obtížno. Oposiční
strany nebyly s to utvořiti vládní většinu
již proto, poněvadž jsou mezi nimi veliké
rozdíly v nazírání na stát.
Jinak se dívají na stát dřívější
oposiční strana středostavovská a
ľudová strana a jinak krajně nacionalistické
strany německé. Tento rozdílný názor
na stát, na jeho existenci, jeho uspořádání
by naprosto znemožnil, aby oposiční strany
se byly sešly na společné platformě
konstruktivní práce parlamentní. Mezi nimi
byly také veliké rozpory rázu sociálního
a hospodářského, prostě mezi nimi
nebylo žádného společného pojítka.
Je nanejvýše pojila nespokojenost k dřívější
koalici, nebo s některými administrativními
opatřeními, a snaha kritisovati a potírati
vládní většinu. Ale schopnost, postaviti
místo dřívější koalice
něco nového, konstruktivního, tu oposiční
strany neměly. (Výkřiky posl. dr Hanreicha.)
Proto ne, poněvadž jim schází jedno
důležité pojítko, jedna společná
idea, která sdružovala dřívější
koaliční strany a sdružuje nynější:
To je snaha zachovat a zvelebit tento stát.-Toto pojítko
pomáhalo často překlenovat nejtěžší
rozpory v otázkách politických, církevně-politických,
v otázkách hospodářských a
sociálních.
Nepotřebuji shledávati naprosto žádných
argumentů, proč čsl. soc. demokracie opět
vstoupila do vlády. A řeknu vám: Kdyby české
dělnictvo bylo bývalo přítomno při
prvých schůzích a vidělo tu jednotnou
frontu, zpívající "Deutschland, Deutschland
über alles", bylo by dalo za pravdu nám, bylo
by řeklo, že zástupci dělnictva v tyto
řady nepatří. (Výborně!
Potlesk.)
Z oposičních stran zajímá mne jako
zástupce čsl. strany soc. demokratické v
prvé řadě projev, který tu učinil
mluvčí komunistické strany. Projev ten je
v několika směrech neobyčejně zajímavý.
Nejprve tím, že byl učiněn ve stejném
znění v poslanecké sněmovně
i v senátu, že byl učiněn osobami, o
nichž je známo, že jsou různého
politického odstínu; proto projev ten nemohu a také
nechci posuzovat jako projev osobní, nýbrž
jako projev kolektivního mínění, oficielního
nazírání komunistické strany. (Různě
výkřiky.) Tento projev obsahuje dva neobyčejně
důležité momenty, hlavní stěžejní
momenty. Jeden týkající se otázek
sociálních a stanoviska komunistické strany
k parlamentu a parlamentarismu. A druhý, který vyjadřuje
stanovisko komunistické strany k problému národnostnímu.
(Posl. dr Juriga: Toto stanovisko je dobré! - Veselost!)
V prvé části pokud jde o stanovisko k parlamentarismu,
nezazlí mi snad komunistická strana (Různě
výkřiky. Místopředseda Slavíček
zvoní.), jestliže zkonstatuji s našeho hlediska
potěšitelný pokrok. Praví se tam, že
"parlamentární činnost je jedním
z prostředků boje za osvobození pracujících
ze jha kapitalismu". To je věc, kterou chci s povděkem
kvitovati. Není tomu dlouho, kdy komunistická strana
prohlašovala parlament za pouhou žvanírnu, za
instituci, která nemůže sloužiti jako
prostředek pro osvobození pracujících
ze jha kapitalismu, kdy prohlašovali za jediný prostředek
k osvobození revoluci. To už je, promiňte,
ústup. To znamená, jak silný vliv na rozhodnutí
komunistické strany vykonalo poznání, že
je třeba rozlišovati mezi periodou krajně revoluční
a mezi obdobím jsoucím mezi body největšího
revolučního vypětí. To je to, co způsobilo,
že nás desetitisíce dělníků
v roce 1920 opustilo, poněvadž se domnívali,
že je doba revoluční, že nastává
doba sociálního převratu a že je věcí
dělnictva, aby v tomto okamžiku chopilo se jediného
prostředku, který považovalo za účelný
a vhodný. To byl důvod, proč sociálně-demokratické
dělnictvo z velké části tehdy nedbalo
demokratických vymožeností a prostředků
demokratických, nýbrž prostě ve velkých
masách obrátilo se nejprve k tak zvané levici,
a pak ke komunistické straně. Ale tyto masy byly
ochotny dělati tuto krajně revoluční
politiku a revoluční strategii jenom potud, pokud
se domnívaly, že jsou v revoluční válce,
a pokud viděly před sebou bezprostředně
možnost násilným převratem zmocniti
se vlády. V tom okamžiku, kdy následkem vývoje
poměrů v okolních státech, kdy následkem
zvýšené útočné síly
kapitalismu dělnictvo poznalo... (Hluk. Různé
výkřiky.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Prosím o klid!
Posl. dr Meissner (pokračuje): ... že
není doba revoluce, v tom okamžiku masy dělnictva
zase obrátily své zraky k prostředkům
jiným než revolučním, k prostředkům
demokratickým. Jest to onen ideový rozpor v komunistické
straně, zdali cesta revoluční jest jediná,
zdali v dobách zdánlivého klidu a v mezidobí
má býti úkolem komunistické strany
toliko připravovati dělnické masy na nové
období revoluce, anebo zda má se pracovati na půdě
parlamentární prostředky demokratickými
k zlepšení hospodářského a sociálního
postavení dělnictva. A tu dělnictvo sociálně-demokraticky
vychované vykonalo svůj vliv na rozhodování
komunistické strany a způsobilo velmi podstatný
a zásadní odklon od toho, co hlásala komunistická
strana ještě před několika měsíci.
V onom prohlášení praví se dále:
"Podepřeme svými hlasy v parlamentě
všechny návrhy, ať je podá kdokoliv, když
jejich obsah bude skutečně k dobru dělníků
a pracujících rolníků." (Výkřiky
komunistických poslanců.) To se čte nyní
jinak, když ještě před docela krátkou
dobou všechny návrhy vládní byly špatné;
komunistická strana nesměla hlasovati pro žádný
vládní návrh, kdežto nyní již
projevuje ochotu hlasovati, ať přijde návrh
od kohokoliv, třeba od té nenáviděné
vlády, (Hlas: Třeba i od vás!) - třeba
náš - jen když ty návrhy budou k dobru
dělnictvu a malým rolníkům. Jaká
to hluboká propasť zeje mezi tímto stanoviskem
a stanoviskem, které před dobou několika
málo měsíců zaujala v této
sněmovně komunistická strana, když šlo
o odhlasování předlohy o sociálním
pojištění. Tehdy komunistická strana
odmítla hlasovati pro tuto předlohu, ačkoliv
byla ve prospěch dělnictva, dnes však ve svém
prohlášení o této osnově se nezmiňuje,
nevytýká, že by byla špatná a musila
býti reformována, nýbrž žádá
toliko doplnění její vdovským pojištěním.
Jestliže předloha ta byla tehdy tak špatná,
že dělnictvu nepřinesla nic, ptám se,
proč komunistická strana ve svém projevu
nežádala důkladnou a úplnou novelisaci
zákona?
Ona tímto mlčením dává na jevo,
že předloha přinesla dělnictvu dobro
a že bylo nesprávné její stanovisko
tehdejší, které jsme tehdy odsuzovali my a
které dnes komunistická strana svým projevem
odsuzuje sama. (Výborně!)
V prohlášení se praví dále, že
"strana bude s největší vážností
v parlamentě zastávati se všech denních
požadavků a potřeb dělnictva a rolnické
chudiny." Opět mi dovolte, abych k tomu připojil
tuto poznámku: To jest konec ideové bolševisace
stran. (Odpor poslanců strany komunistické. Potlesk
čsl. soc. demokratických poslanců.) Já
připouštím, že budete prováděti
bolševisaci na poli organisačním, že budete
proměňovati svůj organisační
aparát z buněk místních na závodní,
ale řeknu, že to jest tak rozdílno od ideové
bolševisace, jako nebe od pekla. Když strana komunistická
slibuje, že bude pracovati a zastávat se všech
denních požadavků a potřeb dělnických,
jest to vlastně přiznáním se ke stanovisku
našemu, je to vlastně stanovisko soc.demokratické.
(Tak jest!) Já jsem velmi pozorně sledoval
diskusi, která byla vedena uvnitř komunistické
strany a dovedu si utvořiti v tom směru úsudek
- to je vlastně vlivem tlaku mass dělnických,
které volily sice komunisticky, ale jsou vychovány
sociálnědemokraticky a které jste nebyli
a nejste s to ideově přebolševisovati, nýbrž
naopak, ony vás donutily k tomu, že místo bolševisace
saháte k programu a metodám sociálně-demokratickým.
(Veselost komunistických poslanců.)
Bylo tu kol. Pikem poukázáno na to, že
v celé republice v československém dělnictvu
strana naše má převahu nad československými
komunisty, ale pro mne nad tuto mathematickou stránku převahy
je důležitější tato ideová.
Pravím bez přehánění, že
sociální demokracie zvítězila ideově
nad komunismem v Československé republice. (Potlesk
čsl. soc. demokratických poslanců. Odpor
poslanců komunistických.) Přes veškeré
nápory strany komunistické v této sněmovně,
přes nápory prováděné venku
mezi lidem, nejen že jsme si uhájili početně
čestné místo, ale komunistická strana
nebyla s to prokázati to, čím se vždy
chlubila, že jest předvojem dělnické
armády a že ona dělnické massy vede
ideově. Nikoli, ideově to prohrála a ideové
vedení má sociální demokracie, jak
jest dokladem váš projev, učiněný
v této sněmovně. (Hluk. Různé
výkřiky.)
Nyní přijdu ke druhé části
projevu, t. j. ke stanovisku komunistické strany k problému
národnostnímu. Ona praví: "Každá
národnost má právo sama volně rozhodovati
o svém sebeurčení až do odluky prostřednictvím
svých zastupitelských sborů, volených
pracujícími masami." Toto stanovisko není
nic nového. Bylo formulováno jako these na pátém
sjezdu komunistické internacionály, bylo tam předmětem
velkých rozporů, ale tehdy na tomto sjezdu i ti,
kteří stáli na nejradikálnějším
stanovisku, tak zv. levice, nijak nemyslili vyjádřiti
touto thesí aktivní irredentistickou politiku v
Československé republice, nýbrž naopak
chápali právo sebeurčení až k
volnému odtržení jen jako vedoucí motiv
komunistického stanoviska k národnostní otázce.
Kdybychom měli se plně vyjádřiti o
tomto stanovisku komunistické strany k národnostnímu
problému. potřebovali bychom jisté vysvětlení
a myslím, že toto vysvětlení určitou
částí českého dělnictva
bude žádáno. Potřebovali bychom vysvětlení,
jak si komunistická strana představuje rozhodování
o právu sebeurčení až do odtržení.
na příklad v Liberci, Teplicích, Mostě,
Lomu atd. kde žijí desetitisíce českých
dělníků, zejména horníků,
jak si představují jejich osud, kdyby německý
národ ve své většině rozhodl
se pro sebeurčení ve formě odtržení
od Československé republiky a přivtělení
k Německé říši? Co by se stalo
s českými dělníky na severu Čech?
Já odpovědi na tuto otázku. neobyčejně
interesující české dělníky,
postrádám.
Přiznávám, že tento národnostní
program byl poněkud zmírněn proti tomu, jak
ho formuloval Manuillský, a to tím, že o právu
sebeurčení mají rozhodovati zastupitelské
sbory. Jsou to jistě zadní dvířka,
jimiž možno uniknouti, poněvadž nejprve
by bylo třeba usnésti se na těch zastupitelských
sborech na jejich složení, na jejich právech
a svolati je a pak teprve o tomto právu mohlo by býti
jednáno a rozhodováno.
Ale přece jen nemohu si dáti ujíti, abych
nekonstatoval, že tu je velmi značný rozdíl
mezi tímto formulovaným programem a i výkladem,
kterého se mu dodatečně zde ve sněmovně
dostalo, a mezi tím, co 28. září 1924
na schůzi důvěrníků na Kladně
o národnostních thesích V. sjezdu vyložil
dr. Šmeral, který zejména odmítl
praktickou agitaci pro tento program mezi maďarským
dělnictvem, poněvadž by měl za následek,
že by maďarské dělnictvo dostalo se pod
jho Horthyho vlády. A já vám řeknu,
že bych byl snad tuto část prohlášení
komunistické strany přešel, kdyby k němu
nebyl býval dán ve sněmovně komentář,
relief, kterým teprve obraz těchto národnostních
thesí dosáhl plastičnosti. Tento komentář
obsažen byl v řeči pana posl. Neuratha.
Pan posl. Neurath vytkl německým stranám
aktivismus jako něco škodlivého, nepřijatelného,
jako protichůdný požadavek sebeurčení
národa německého. On vytýkal tento
aktivismus nejen německé sociální
demokracii a Bund der Landwirte, nýbrž označil
za aktivisty také německou nacionální
stranu a německé národní sociály,
čili tak zvané Hackenkreuzlery. Není mým
úkolem, abych proti panu posl. Neurathovi bral v
ochranu německé národní sociály.
Ale kdo sleduje jejich činnost, zejména za hranicemi,
ten přece je dalek toho, aby je obviňoval z nějakého
aktivismu pro Československou republiku. Jestliže
pan posl. Neurath i tuto činnost německých
národních sociálů a činnost
německých nacionálů, činnost
nejkrajnějších šovinistů, považuje
za málo úspěšnou pro provádění
sebeurčovacího práva, tedy to znamená,
že se staví nad německé nacionály,
nad německé nár. socialisty, sám se
označuje za největšího nacionála
a největšího ochránce sebeurčovacího
práva německého lidu. Pak to prohlášení
komunistické dostává docela jinaký
ráz, pak to není jenom platonický projev,
nýbrž pak to znamená, že komunistická
strana není spokojena ani s tím, co dělají
nejkrajnější němečtí nacionálové,
co dělají národní sociálové,
nýbrž, že ona chce více. Označil-li
jsem prohlášení komunistické strany,
pokud jde o požadavky denní a nazírání
na parlament, za sociálně demokratické, musím
část jejich prohlášení, týkající
se národního problému, označiti za
bolševickou, ale je to bolševismus národní,
čili sociální patriotismus, ovšem německo-maďarský.
(Výborně! Potlesk.) Německým
komunistům se nedivím, ti ať si provádějí
svůj nacionální bolševismus z důvodů
národnostních, nebo myslí-li snad z důvodů
revolučních, ale mám pochybnost, jest-li
v otázce národnostní dá se české
dělnictvo vésti těmito myšlenkami p.
Neuratha. (Výkřiky komunistických
poslanců.)
Místopředseda Slavíček (zvoní):
Prosím o klid.
Posl. dr Meissner (pokračuje): Výsledek
voleb a bouřlivé výjevy, které se
tu odehrávaly v prvních dnech, pohnuly ještě
jinou otázkou, totiž otázkou správnosti,
prospěšnosti a účelnosti našeho
volebního řádu, parlamentarismu a demokracie
vůbec. (Hluk. Místopředseda Slavíček
zvoní.)
Mám za to, že je předčasno, abychom
už dnes z výsledku voleb a oněch výjevů
činili dalekosáhlé důsledky. Vyčkejme
nejprve, jestli výjevy ty byly rázu přechodného,
či budou-li trvalým zjevem. Snad se dají
vysvětliti nezvyklostí fóra, rozčilením,
vyvolaným volbami, a doufejme, že nebude v nich v
té míře a v těch formách pokračováno.
Myslím, že jménem strany mohu odmítnouti
snahy těch, kteří se snaží z
těchto výjevů vytloukávat politický
kapitál proti demokracii. proti volebnímu řádu.
Vždyť jsou mnohé překážky,
které je možno odkliditi cestou demokratickou beze
změny volebního řádu, a já
kvituji, že pan dr Kramář dotkl se na
příklad problému slovenského, o němž
správně řekl, že vůči
němu nesmíme hráti pštrosí politiku.
Snad mám jistou legitimaci tkvící v tom.
že jsem byl činnou měrou spoluúčasten
při tvoření našich volebních
řádů, abych promluvil několik slov
na jejich obranu. Nic podle mého přesvědčení
nemluví proti našemu volebnímu právu
a proti jeho základním principům. Neoprávněný
by byl požadavek zvýšiti věk pro aktivní
volební právo. Vždyť při volbách
do senátu, kde věk rozhodný pro volební
právo jest od 26 roků, výsledky volební
jsou téměř stejné jako při
volbách do poslanecké sněmovny.
Nechť nikdo také nepřichází s
výtkami proti volebnímu právu žen a
jestli někdo vyčítá tomuto volebnímu
právu nějaké nepříznivé
politické důsledky, pak si řekněme,
že tyto důsledky možno paralysovati uvědomováním
žen a politickou jejich výchovou. Nechť také
nikdo nepřichází s nějakým
útokem proti proporci, proti poměrnosti volebního
práva. Já jsem si vědom, jakou poměrné
volební právo prodělává dnes
krisi, a stojím také na stanovisku, že volební
právo nemá býti toliko instrumentem ku projevu
smýšlení voličstva, nýbrž
že musí býti takové, aby sněmovna
na základě jeho zvolená byla schopna práce,
aby bylo možno utvořiti většinu a na základě
této většiny vládu. Volební řád,
který by neumožňoval tvoření
většiny, by vlastně ničil základní
princip demokratický, že rozhoduje většina.
Stačí, když poukáži zde, že
na příklad Labour party anglická je vůbec
proti poměrnému právu, že Jean Longuet
v "Populaire" 10. května 1924 hlásá
návrat ke starému systému okresovému,
a když poukáži na článek Bedřicha
Adlera "Probleme des Proporz", uveřejněný
v "Kampfu" z r. 1924 na str. 306 a následující,
kde hájí sice princip poměrného volebního
práva, ale chce ho upraviti takovým způsobem,
aby sněmovna na základě jeho zvolená,
mohla založiti dostatečnou většinu a mohlo
se vládnouti. Mám za to, že všechny výtky,
které byly tu předneseny proti našemu volebnímu
řádu, anebo které. i když během
debaty tu nebyly tak jasně vyjádřeny, slýcháme
denně, čím dále, tím častěji,
nejsou odůvodněny a jsem odhodlán hájiti
tento volební řád s největší
vervou. Ale mám snad právo dodati toto: Volební
právo, parlamentarismus bude zachován, když
se ukáží býti života schopnými.
Na tom má interes nejen majorita, nýbrž také
oposice a v tomto směru mají své určité
povinnosti nejen majoritní strany, nýbrž také
strany, které jsou v menšině. Ba větší
interes na zachování parlamentu a parlamentarismu
mají strany oposiční, než strany většinové.
Pro strany oposiční parlament je důležitou
tribunou. Pro ně je místem, kde mohou řečmi
a interpelacemi kritisovati různé výhonky
administrativy. Parlament je institucí, které by
si měla každá oposice vážiti a
ji držeti. Já jsem nikdy nechápal na př.
stanovisko některých oposičních stran
proti instituci Stálého výboru. Představovali
jsme si tuto instituci, která se měla scházeti,
když sněmovna není svolána, každých
14 dnů, jako parlamentní kontrolní orgán
nad vládou. Byly to oposiční strany, které
hned při prvním sejití se Stálého
výboru v roce 1920 proti němu protestovaly. Tu vládní
strany si řekly: Nemají-li na udržení
této instituce interesu strany oposiční,
vládní strany, které mohou kontrolovati činnost
vlády bez parlamentu, které jsou zastoupeny ve vládě,
této potřeby necítí. A tím
se stalo, že tato s hlediska demokratického neobyčejně
důležitá instituce byla hozena pod stůl.
Bojím se, by touto nesprávnou taktikou některých
oposičních stran jiná zařízení
demokratická také nedoznala újmy.
Stojím, a dal jsem to myslím vždy na jevo,
na principu demokracie. Dal jsem to nejen na jevo při sdělávání
volebních řádů, nýbrž
i při jejich obraně. A tu právě s
hlediska demokracie se mne neobyčejně těžce
dotkyv výjevy, které se zde před několika
dny udály za řeči pana min. předsedy
Švehly. Proč? V parlamentu musí býti
poskytnuta nejen volnost slova oposice, tedy volný projev
těch, kteří kritisují, nýbrž
také volný projev těch, kteří
jsou ve většině a volnost projevů vládních.
Mám za to, že by bylo přímo nemožné
(Výkřiky posl. Mikulíčka.) v
jiných zemích... (Výkřiky poslanců
čsl. soc. demokratické strany a komunistické
strany.)