Predrečníci z ľudovej strany, ktorí pred nami hovorili, všetci sa vám ukázali, že sú skutočne ľuďmi protičeskými, proti všetkému českému, že sa stavajú zásadne proti všetkému českému a že na každom kroku štvú proti českému slovu a češtine vôbec. Iste len oni osočovali tých Čechov a vládu československú, ktorá sa tak postarala a posiaľ stará o naše školstvo. Hovorím, neštítia sa ani lží. Pán sen. Dúrčanský nám teraz prednášal pred chvíľou, že v našich školách na Slovensku sa vyučuje po česky, že nemáme slovenských kníh, len české, tedy že sa naše slovenské deti počešťujú, odnárodňujú svojmu slovenskému rodu. Ľutujem, že kolega Dúrčanský je neprítomný. Mám tu jedno číslo "Slováka", tedy hlavného organa strany ľudovej, ktorý donáša reč ľudáckeho posl. dra Budayho v rozpočtovom výbore snemovne z 23. septembra, kde hovoriac o učebných knihách, menovite stredných škôl na Slovensku, sám vydáva toto svedectvo: >Mám pri ruke soznam učebníc na reálnom gymnáziu v Nitre. Učebnice sú tam takéto: V prvej triede všetky slovenské, v druhej jedna česká, jedna odpoly česká, 13 slovenských, vo IV. triede 3 české, 12 slovenských, v V. triede 10 českých, 10 slovenských, v VI. triede 13 českých, 5 slovenských, v VII. triede 12 českých, 6 slovenských, a konečne v VIII. triede 8 českých, 5 slovenských.<
A, vážení priatelia! K vôli histórii a k vôli pravde musím poznamenať aj to, že tieto knihy nenapísali tí tak zvaní a ľudovou stranou vychvaľovaní Slováci; tieto slovenské učebnice napísali českí profesori a českí učitelia. To ľudáci nechcú videť, oni sa na to hnevajú. To je ako doklad, ako naši ľudáci vedomú pravdu zatajujú.
Vážení priatelia! Ja som už povedal, že po prevrate všetky maďarské školy na Slovensku jestvujúce sa šmahom staly slovenskými. Musím ale vzpomenúť, že mali sme a máme ešte kraje, ktoré boly válkou úplne znivočené, nielen celé obce, ale aj školské budovy v týchto patričných obciach. Sú to menovite niektoré obce na východnom Slovensku, menovite v šarišskej a Zemplínskej župe. Mnohý z vás, pánovia, viete, že som v tejto veci zakročil už niekoľko razy, aby sa tomuto nedostatku odpomohlo, aby boly školy válkou zničené vybudované. Ale, priatelia, kraje tie sú válkou úplne zničené, ľud úplne ožobračený, takže musel najprv vybudovať svoje príbytky, aby mohol slušne bývať. A čo nás, dámy a pánovia, naplňuje žiaľom, je tá okolnosť, že medzi týmito školami sú aj školy štátne, že aj sám štát, sama vláda nenahliada, aby predovšetkým iným tieto válkou zničené štátne školy reštaurovala, aby mohly byť odovzdané svojmu úkolu a mohlo byť v nich vyučované. Sú tam obce, kde sa už 12 rokov vôbec nevyučovalo i pred válkou nejaký čas, a po válke vôbec nie. Preto hovorím, že je svrchovaný čas, aby vláda prikročila konečne k činu, aby aspoň štátne školy, ktoré sú tam rozvalené, reštaurovala a odovzdala svojmu úkolu. Tá okolnosť, že sú v týchto krajoch školy nevybudované, bude nám slúžiť k veľmi zlému, lebo náš senátor Jurko Lažo z tohoto kraja agituje proti nám všetkým možným spôsobom, poneváč tvrdí tomuto ľudu, že my sme vinní toho, aby tam boly školy vybudované, že sme jemu samému prekážali v tom, aby urgoval vybudovanie týchto škôl. Ovsení kto znáte Laža, viete, že je to jeho taktika, ktorá sa mu nepovedie.
Tým je divnejšie, že sú tieto školy nevybudované až posiaľ, že práve v tých istých krajoch alebo v blízkosti ich vidíme, že vláda buduje rozsiahle veľké kasárne s nákladom niekoľko miliónov. Pánovia! Keby bola vláda aspoň o jednu kasáreň menej postavila, mohly na východnom Slovensku školy byť vybudované a my sme mohli mať tam veľmi pekný kus práce kultúrnej. Tým divnejšie je, že vláde nie sú k dispozícii prostriedky finančné i na takéto ciele, ktoré sú skutočne potrebné, a tu menovite vzpomeniem stavbu kasárieň pre finančné pohraničné stráže. Vidíte, pánovia a dámy, na Slovensku vo všetkých pohraničných krajoch máte krásne parádne kasárne finančnej stráže postavené. Bolí nás, že tieto kasárne, resp. tieto stráže, sú nepotrebné, keď predovšetkým je treba stavať školské budovy skôr než kasárne.
Vážení priatelia! Hovorím, že je tu tedy jediná pomoc, aby totiž tieto školy boly reštaurované, a to jedine, keď čo najdrieve vynesenie zákon b všeobecnom poštátnení školstva. Dokiaľ nebudú školy soštátnené, tak na východnom Slovensku nebudú školy vôbec vybudované, poneváč, ako som už povedal, ľud sám nestačí, nemá k tomu potrebných prostriedkov, ba nemá ani smyslu pre to. Spomenul som už s tohoto miesta, že na východnom Slovensku sami farári bez rozdielu vyznania viery prekážajú ľudu v tom, aby si sami tieto školy zreštaurovali. Oni - totiž farári - hovoria, že nepotrebujú škôl. Máte svoje kravy, voly, kone, niečo poľa, to si obrábajte a iného nepotrebujete. Taká je kultúra na východnom Slovensku.
Ale tu, vážení priatelia, pripomínam, že zdalo by sa na prvý pohľad, že snáď zoštátnenie školstva na Slovensku je vec neprevediteľná z finančných dôvodov, aspoň predbežne, že štát nemá toľko finančných prostriedkov, aby školy mohol zoštátniť. A tu hovorím: Preveďme odluku cirkve od štátu a máme úplne všetky hmotné prostriedky k tomu, aby sme školstvo úplne soštátnili a aby školy na Slovensku boly úplne vybudované, aby sa kultúra na Slovensku zdvíhala.
Nespácham snáď nejaký hriech, keď prezradím s tohoto miesta, že vláda už pracuje na tom, aby školstvo, resp. predbežne aspoň učiteľstvo, bolo soštátnené. Tu si pripomínam, vážení priatelia, náš priateľský, bratský štát Juhosláviu, ktorú by som si dovolil postaviť nám za vzor i v ohľade školskom. Jugoslávia je predsa štát tiež kresťanský a Juhoslovania sú aspoň tak dobrí kresťania, ako naši ľudáci. Naši ľudáci vedia, že v Jugoslávii hneď po svetovej vojne previedli všeobecné soštátnenie školstva a nezpytovali sa, čo bude s budovami, ktoré sú v majetku patričných cirkví, ale vychádzajú so stanoviska: poneváč tie školské cirkevné budovy budú slúžiť tým istým obciam, tým istým deťom a účelom, nespácha štát žiadnu krádež, keď zákonom vysloví, že i cirkevné školské budovy prechádzajú do vlastníctva štátu. Len tomu sa divím, že jedon evanjelický farár z Jugoslávie si na to sťažoval a hovoril, či to bolo po kresťansky, že Jugoslávia tieto cirkevné budovy vzala do svojho štátneho majetku? Ale, vážení pánovia, nebola to žiadna krádež. Ako som povedal: nezmenilo sa tým celkom nič, len to, že o školské budovy sa stará od tých čias štát a nie cirkev.
Vážení priatelia! Je ešte jedna okolnosť, ktorá veľmi volá po soštátnení školstva. Ako snáď ráčite vedieť, máme na Slovensku školy snáď toľko druhov, koľko je konfesií: evanjelické, katolícke, pravoslávne, grécko-katolícke, židovské atď. Vážení priatelia, bolo to tu spomenuté, že sú i také obce, kde v jednej obci sú školy Bažá konfesií, ale každá má len niekoľko detí, 10, 15, 20. Všetky tie školy sú nerozdelené, ktoré tedy hatia tú pravú kultúru. Preto i po tejto stránke je nutné, aby školstvo bolo soštátnené, aby kultúra na Slovensku už raz bola privedená na pravú koľaj a usilovala sa dohoniť kultúru českú, To je jedna okolnosť, vážení priatelia. Ešte čo sa týče otázky platov učiteľských. Učitelia cirkevných škôl sú síce platení ako štátni, ale nie podľa zákona štátneho, ako štátni učitelia, ale dostávajú t. zv. prídavky štátne nariadením vlády s roka na rok, s času na čas. Týmto školstvo slovenské veľmi trpí, poneváč učitelia cirkevní nie sú nikdy istí, či im štát tieto doplnky dá, a preto sú ku práci znechutení, a tá práca tiež podľa toho vypadá. Preto, vážení priatelia, aby sa tie platové rozdiely konečne odstránily, aby nebolo rozdielu medzi platom učiteľov cirkevných a štátnych, je treba, aby nebolo rôznych kategórií, rôznych škôl, je treba, aby školstvo i po tejto stránke bolo poštátnené.
Kolega Dúrčanský sa dotknul reštrikcie školstva na Slovensku. A tu zase kolega Dúrčanský podľa svojho obyčaja nebol úprimný. Ja môžem s tohoto miesta pripomenúť, že na Slovensku sa vo školstve dosiaľ žiadna reštrickia nepreviedla, poneváč vláda republiky dobre zná školské pomery na Slovensku, že i u nás bol veľký nedostatok učiteľstva a škôl. Preto u nás nebolo čo reštringovať, ačkoľvek boly by bývalý obce, ako som vzpomenul, a sú školy tiež rôznych kategórií s málo žiakmi. Na tieto školy vláda podľa zákona chcela uviesť zákon reštrikčný. Ale ako som bol informovaný o tom, bolo rozhodnuté, aby všetky tie školy aspoň predbežne boly ponechané v tom stave, ako sú doposiaľ.
Vážení priatelia, vzpomenul som už, že keď prevedieme odluku cirkvi od štátu, máme úplné finančné prostriedky v rukách k vybudovaniu školstva na Slovensku. Ale tu vidíme práve opak toho, keď porovnáme rozpočty z minulých rokov s rozpočtom týmto. Vidíme, že na príklad r. 1919 bolo určené na cirkevné školy 17,852.983 Kč. Tohoto roku už 65,232.319 Kč. Tedy vidíme, že vtedy, keď by štát mal a mohol tým cirkvám utiahnuť niečo na vybudovanie škôl, činí pravý opak, že cirkvám ešte pridáva.
Dotknem sa ešte poznámky, ktorú tu kol. Dúrčanský urobil. Perhoreskoval to, že na Slovensku je, menovite na železnici, veľmi málo úradníkov Slovákov. Ja by som povedal, že takmer žiadny nie je Slovákom, poneváč tí t. zv. Slováci, ktorí sú železničnými úradníkmi, sú Maďarom. Vážení priatelia, však kto je Slovákom, hovorí vždy a všade po slovensky i vo svojej vlastnej rodine. Ale keby ste cestovali Slovenskom po dráhach, pozorovali ste a presvedčili by ste sa, že tí t. zv. slovenskí úradníci železniční i vo svojich rodinách hovoria po maďarsky. Ovšem takých pánov sa pán Dúrčanský a pán dr Kovalik s radosťou zastávájú. Vážení priatelia! Dovolím si ešte prehovoriť o jednej veci z nášho občianskeho života. Ako člen zdravotnického výboru sa intenzívně zaoberám otázkami zdravotnickými, ako som sa nimi zaoberal už aj pred mnohými rokmi, a tu mám na mysli menovite zákon zo dňa 11. juna 1922, čís. 241, o t. zv. potieraní pohlavných nemocí. Pamätáte sa, velevážení pánovia, že sme si od tohoto zákona veľmi, veľmi mnoho srubovali. Predovšetkým sme mali pevné presvedčenie, že sa následkom tohoto zákona, jeho prevádzaním v nasej republike značné zmenšia t. zv. pohlavné nemoce, a že tie ženské, tie dievčatá, ktoré boly zaměstnané v nevestíncoch - ktoré boly zrušené - a boly úplné bielymi otrokyňami, že sa. stanú slobodnými občiankami a že budú slobodne o svojej voli rozhodovat,. Ale, veľavážení pánovia, i po tejto stránke sa nestalo takmer nič. Mali sme biele otrokyne v nevestincoch a máme, vážení pánovia, biele otrokyne v dnešných baroch. Vážení pánovia! Už som povedal, že zdravotnictvo je mojim najzajímavejším predmetom, a menovite túto stránku o pohlavných nemociach som študoval, a aby som na kořeň veci prišiel, urobil som viackrát návštěvu za sprievodu policajného úradníka v baroch, aby som sa mohol presvědčiť, ako tieto t. zv. "dámy" v baroch žijú a môžem povedať, že sú zrovna tak otrokyňami, ako boly otrokyňami v nevestíncoch. Dámy z baru sú opravdovými otrokyňami celej společnosti agentov. Neviem, má-li o tom vláda známosť, že je celá spoločnosť, ktorá má svojich agentov, ktorá má veľmi přísné pravidla, veľmi přísné smluvy, kterými najímá tieto dievčatá do barov, a ako ich, vážení priatelia, vykořisťujú! Zrovna tak, ako boly vykořisťované v nevestincoch. Taká dáma, prv než nastúpi do miesta, musí dať agentovi 200 až 300 korun a krem toho si ešte tento strhne 10% z jej mzdy. Krem toho sú tieto dievčatá mizerné plátěné, majú denného platu od 80 do 100 korun, za to sa musia šatiť, živiť a platiť stravu, tedy úplné sú odkázané na seba. Jestli také dievča nepřijde včas do svojho miesta, jestliže včas nenastúpi, alebo předčasné miesto opustí, musí platiť prenajímateľovi od 1000 do 3000 korun pokuty. Myslím, že toto musí vláda zamedziť, takto vykořisťovať tieto dievčatá nejde. A ja s tohoto miesta na tieto bary upozorňujem vládu, aby v tejto veci zakročila.
Krem toho tým, že boly nevěstince zrušené a máme miesto nich bary, sa vlastně stav ešte viac zhoršil, poneváč dievčatá v nevestincoch boly aspoň pod lékařským dozorom, ale dievčatá z barov nie sú vôbec pod žiadnym dozorom. Tedy sú tí, ktorí bary navštevujú, vystavení nebezpečiu nákazy pohlavnej, a to tým vážnejšie, že bary nie sú pokladané za niečo tak nečestného, ako prv nevestince. Páni, ktorí sa vyhýbali drieve nevěstincom, dnes vesele navštevujú bary a utrácajú tam iste ťažko zarobené peniaze a tým svoju rodinu poškoďujú.
Preto hovořím, veľavážení pánovia, že je svrchovaný čas, aby si vláda týchto vecí všímala, aby tieto biele otrokyne skutočne oslobodila, aby začala radikálně prevádzať zákon o pohlavných nemociach a aby všetky bary a nočné kaviarne pozatvárala.
Veľavážení pánovia, poneváč viem, že tento rozpočet bol sostavený vzhľadom k finančným pomerom nasej republiky, tento rozpočet odhlasujeme. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr Franta (zvoní): Slovo má pan sen. dr Wiechowski.
Sen dr. Wiechowski (německy): Slavný senáte! Rozpočtová debata v senátě přinesla nám často dalekosáhlou a trpkou kritiku státního rozpočtu z úst zástupců vládních stran, kritiku ovšem, která obyčejně končila slovy: přes to hlasujeme pro státní rozpočet. Dosti často tato kritika nezadala co do svého ostří v ničem kritice oposičních stran. Ovšem bylo snadno takto kritisovati, poněvadž přece následkem poměrů, které se znenáhla utvářily v Národním shromáždění, státní rozpočet v praksi vlastně již byl pod střechou, jakmile přišel do senátu. Bylo to vlastně vždy jen formalitou. Bohužel však ani kritika oposice, ani kritika, kterou jsme slyšeli z úst zástupců koaličních stran, nezměnila ničeho, vidíme, že rok od roku jisté vady vždy znovu a znovu jsou obsaženy ve státním rozpočtu, ba činí to dojem, jakoby tento poslední státní rozpočet, o kterém se máme usnášeti, byl nejhorší ze všech předchozích. Bylo-li již dříve vzhledem k nemožnosti vykonati nějakou plodnou práci, vzhledem k nemožnosti pro oposiční strany, přes intensivní práci něčeho dosáhnouti - a míním obzvláště naši frakci, která se skoro nikdy neabsentovala a která se vždy znovu pokoušela vykonati plodnou práci - bylo-li již vzhledem k této intensivní práci žádáno trochu mnoho, přicházeti vždy znovu s logickými argumenty a s nejlepší vůlí vésti boj o právo a spravedlnost, pak je to dnes tím nesnadnější. Je nám tím obtížnější zůstati při střídmých číslicích rozpočtu, nyní, kdy naposled jsme pohromadě. Nyní vrací se nám do paměti všechna bolest, kterou jsme za těchto uplynulých 6 roků musili vytrpěti, bolest, která vyplynula z jednacího řádu a ze způsobu jeho provádění, čímž jsme byli spoutáni, čímž jsme byli vyloučeni ze spolupráce a z jakéhokoli vlivu. Vzpomínáme opět na neblahý vliv koaličního principu, který nás vždy více zatlačil od naší české bratrské strany, až jsme se skoro úplně odcizili a plán našeho vždy želeného Josefa Seligera jest úplně zničen. Nyní, kdy sobě nakonec to všechno připomínáme, chtěli bychom dáti volný průchod svým citům, chtěli bychom, aby zazněly nejostřejší tony, a rozkřičeti do světa všechna ta protivenství, která se během let v srdcích nashromáždila, abychom dělnictvu ještě jednou ujasnili, proč bylo nemožno, proč bylo marno s úspěchem bojovati pro spravedlivou věc, abychom však také dělnictvo vyburcovali z resignace, do které hrozí upadnouti následkem pocitu bezmoci, následkem pocitu bezprávnosti, a abychom je upamatovali na to, že přes všechno zastrašování, přes všechen teror jeho zástupcové povedou dále dobrou věc k úspěchu, abychom je upamatovali na všechno, co strana sociálně-demokratická prosadila posud ve prospěch potlačovaného proletariátu. Jsou to přece právě dělníci, nejubožejší z ubohých, kteří trpěli mnohem více, nežli všechny jiné třídy pod neblahým bojem, jenž veden je proti německé národnosti. Připomínám vám jen to, co dosavadní řečníci naší strany, co kolega Barth vypravoval o zemědělských dělnících, kolega Schiller o dráze a o poště, o nátlaku, který se provádí, aby se německé děti posílaly do českých škol, o odnímání bytů, překládání atd. A napadá nám, že jsme v boji proti tomuto bezpráví nenalezli žádné pomoci u svých českých soudruhů, a že tisk českých sociálních demokratů nenalezl ani slovo kritiky, ani "Právo Lidu", ani "Rudé Právo". A tak máme pocit, že se trvale proti nám bojuje, ačkoli jsme bezbrannými, že se bojuje bojovnými spolky, jednotami, které dnes, kdy český národ má svůj dobře založený stát, staly se vlastně zcela nelogickými, pokud se nepomýšlí na to, zavésti režim, jaký v Itálii panuje pod Mussolinim. Slavný senáte! Přes to jste viděli, že svoji povinnost konáme do konce, že se věcně zabýváme rozpočtem, že všichni naši řečníci se snažili po bedlivém studiu ukázati zde na nejdůležitější nedostatky státního rozpočtu a správy, bez jakéhokoli nacionalistického zbarvení. (Předseda Donát ujímá se předsednictví.)
Nejtrpší kapitolou státního rozpočtu je kapitola XIII. škola. Pro nás trpkou obzvláště, proto, poněvadž musíme nejdříve bojovati o školskou autonomii, nežli můžeme přikročiti k tomu, abychom s našimi německými třídními odpůrci bojovali o provedení ideálů, jaké o škole máme v jednotné a pracovní škole. Sen. Polach mluvil o nižším a středním školství a o utrpení, které musí snášeti. Ale nemyslete si, že vyšší školství dosud snad bylo svobodno, že snad také v tomto správním roce, v tomto státním rozpočtu jest osvobozeno od útisku, který na nás spočívá. Na tomto místě vytkl jsem pětkrát - a dnes je to po šesté - požadavek, aby německé vysoké školství bylo vybudováno na potřebný stav. Schází nám v prvé řadě báňská vysoká škola,která nám odpadla odnětím resp. přeměnou v Příbrami, resp. báňské oddělení na některé z německých vysokých škol technických, schází nám zvěrolékařská vysoká škola, anebo alespoň surogát její na lékařské fakultě německé university v Praze, schází nám obchodní vysoká škola. V této souvislosti dlužno také připomenouti německé školy pro porodní asistentky, které stále ještě scházejí, a o kterých dlužno se zmíniti proto, poněvadž většinou byly v souvislosti s lékařskými fakultami. Ale nejen to, čeho se nedostávalo, jsme nedosáhli, ale dělá to dojem - a v některých bodech lze to jasně dokázati - že je zde také nebezpečí ztráty toho, co zde je. Chci zde úplně pomlčeti a přejíti přes pověsti, o kterých se nyní již nemluví a které vypravují o tom, že obě německé vysoké školy technické v Praze a v Brně mají býti sloučeny v jednu, t. j., že jedna z německých vysokých škol technických má býti zrušena.
Zejména v posledním roce způsobila nám restrikce velikých škod. Krátký čas, nežli se ukázaly praktické výsledky úsporných opatření na universitách, měli jsme u nás zmenšení počtu asistentů. Pak přišlo vládní nařízení, podle kterého bylo nepřípustno - toto vládní nařízení platí ještě dnes - obsaditi zase uprázdněné místo, a pak přišla restrikce. Tato restrikce úředníků z důvodů úsporných nabyla na universitách zvláštní formy. Poněvadž při vysokoškolských profesorech je vlastně těžko a snad dokonce do jistého stupně protizákonné, předsevzíti restrikci jednoduše tím způsobem, že se pošlou do pense, přišli pro restrikci v úvahu pouze úředníci, nižší kategorie státních zaměstnanců a zřízenců, kteří byli dříve zváni sluhy. Nechci zde vůbec poukazovati na to, že zde ještě nastala komplikace tím, že na všech vysokých školách československé republiky byla jistá hypertrofie učitelů a profesorů, která vznikla tím, že v prvém opojení dosažené svobody, v prvém nadšení uskutečniti socialistické ideály, zrušeny byly nejen všechny tituly, nýbrž že také všichni neplacení profesoři byli jmenováni placenými mimořádnými profesory, aniž toho potřeba vyučování vyžadovala. Mohu toto zde klidně říci a béřu zodpovědnost za to úplně na sebe, že by v jednotlivých případech bylo bývalo snáze toho neb onoho z těchto mimořádných profesorů restringovati, t. j. vzíti mu plat a pensionovati ho, zejména ty, u kterých při jejich praksi služné nehraje žádnou úlohu, že by to pro některé vědecké obory bylo bývalo snadnější snésti, nežli odstaviti staré vyškolené sluhy, kteří snad pro vědecké výkony jsou nepostradatelnými. K této restrikci přistoupilo pak další trvání prve zmíněného nařízení. Konečně byly nám letos na počátku roku škrtnuty t. zv. mimořádné dotace. Praví se "mimořádné dotace" a zní to tak, jakoby to byly mimořádné příspěvky; nikterak! Dosud se přizpůsobovaly platy poměrům, jen dotace zůstaly na témže ciferním stavu jako před válkou, a pomáhalo se mimořádnými dotacemi, které teprve během doby měly poskytnouti zkušenost, na základě které pak měly vyplývati definitivní cifry. Tyto mimořádné dotace nebyly ničím jiným, nežli valorisací naprosto nedostatečných předválečných dotací, a i tato valorisace Činila podle nynějších cen peněz jednu třetinu ceny předválečných dotací. Můžete si představiti, před jaké obtíže tím bylo postaveno vyučování a bádání. Při tomto bodu jest zapotřebí, zcela výslovně uznati činnost pana ministra dr Markoviče, kterou rozvíjel ve prospěch vysokých škol. Chci to zdůrazniti výslovně z té příčiny, poněvadž jsem teprve před několika dny vystoupil s veškerou ostrostí proti panu ministru zdravotnictví a proti jeho úřadování, a poněvadž ještě dnes jsem nucen s veškerou ostrostí vystupovati proti vládě a tuto ostrou kritiku chci podškrtnouti ještě tím, že zde zcela objektivně uznávám, co se stalo, resp. chci se vyjádřiti tak, aby nebylo žádné pochybnosti, že kritika, kterou provádím o vládě, jejímž členem je také pan ministr dr Markovič, naprosto se nevztahuje na jeho osobu, i chci také uvésti to, co pan ministr dr Markovič zde vykonal. Nejdříve dlužno uznati, že pan ministr dr Markovič dovedl restrikci úředníků ve svém resortu prosaditi na 6 %, jistě nikoli bez námahy, neboť zbývající 4 % musily na sebe převzíti zbývající obory; pak se mu však také podařilo u ministerstva financí ke konci letního semestru prosaditi jednak úplné, jednak částečné vyplacení odepřených vědeckých dotací. Tato opatření týkají se ovšem netoliko německé university a obou německých vysokých škol technických, nýbrž také českých universit. Ale při té okolnosti, že my již předem v rozpočtu jsme velmi těžce poškozeni, postihli jste nás ještě mnohem více nežli české vysoké školy, při čemž ještě vůbec ani nevíme, jaké účinky na konec měla restrikce úředníků v jednotlivých ústavech.
K těmto potížím přistupují potíže, které vyplynuly z opatření vlády, tyto skoro nesnesitelné šikany byrokracie, jakož i podřízených míst. Mimo to přehmaty, kterých se dopouštělo ministerstvo zdravotnictví do oboru práv lékařských fakult. Obrovský celý souhrn to událostí, které vývoj vysokých škol zatěžují a jejich existenci, jakož i pokračování ve vědeckých pracech přímo ohrožují.
Uvedl jsem již několikráte na tomto místě, jaké je postavení Němců na vysokých školách, obzvláště na německé universitě v Praze. Nesmíte zapomínati, že u německých vysokých škol poměry na universitě naprosto nelze identifikovati s poměry na technikách. Technické vysoké školy mohou svůj personál doplňovati z prakse, a je zcela obvyklé, že na učitelské stolice technických vysokých škol jsou povoláváni namnoze zasloužilí a vědecky činní pánové ze správy, i když u nich není dán předpoklad zvláštní vědecké činnosti. Zcela jinak má se věc na universitách. Zde není žádného rekrutování učitelských sil z prakse. Jsme nuceni obsazovati naše uprázdněná místa příslušníky jiných vysokých škol. A zde je zase veliký rozdíl, kterého sluší dbáti, mezi českými universitami v československé republice a německou universitou v tomto státě, a to proto, poněvadž university nemohou existovati samy o sobě, poněvadž samozřejmě, aby měly svůj dorost, aby uspokojily potřebu nového vědeckého materiálu, jsou nuceny jíti na jiné university. My - a to jsem již řekl často a opětuji to ještě jednou - jsme přesvědčeni a úplně prodchnuti tím, že německá universita v Praze trvale nemůže existovati bez nejužšího vědeckého styku, bez nejužší vědecké výměny učitelských sil, pokud možno také asistentů a studujících, mezi Prahou a mezi ostatními německými universitami, ať již v Německu, v Rakousku, ve Švýcarech. Jestliže tedy, pakli v krátké době z nedostatku konkurence nechceme poklesnouti na nižší vědecký stupeň, jsme nuceni bráti nové učitelské síly naše zvenčí, stává se nám stále obtížnějším, snad právě tak obtížným jako českým universitám, umístiti vlastní vědecký dorost. Zcela jinak než naše, řekněme vysokoškolská politika, která směřuje k tomu, přivoditi obnovu krve, zásadně pokud možno povolávati cizince, zcela jinak chovají se k nám německé university v cizině, ať to již jest Německo, Rakousko anebo Švýcarsko. Tyto university nemají pro toto zvláštní postavení německé university v Praze vlastně žádného porozumění. Bohužel dlužno říci, že my v cizině, ačkoli ovšem tam jsme přijímáni bez zvláštního rozdílu, přece zkrátka jsme prohlašováni za československou universitu, a že se k nám sice přichází a přijímá povolání na naši universitu, jen když vláda uspokojí přání dotčeného, ale navenek od nás se povolávají velmi těžko a zřídka mladší síly; tím více jest potřebí, aby také doma bylo pečováno o příznivé umístění vědeckého dorostu. Poukazuji na to, co jsem před krátkou dobou řekl o organisaci příštího Státního zdravotního ústavu, poukazuji dále na reklamace, které jsem přednesl, aby také německé mladší vědecké síly byly povolávány na místa přednostů laboratoří a oddělení. To přináší s sebou, že na naší universitě jsou uprázdněná místa, a to po dlouhou dobu, ale netoliko na naší universitě, nýbrž také na českých universitách, zejména na universitě Karlově. Částečně leží vina těchto uprázdněných míst v tom, že se stává těžkým dojíti k dohodě, neboť bohužel jsou naše učitelské síly na vysokých školách placeny nejhůře ze všech okolních států, takže při povolávání vidí se státní správa nucena, nechce-li se dotčené učitelské síly zříci, platiti vyšší plat, aby dotčenému zabezpečila stejné příjmy, jaké měl v cizině. Na druhé straně- a to platí zejména o universitě Karlově- je příčinou průtahu při obsazování uprázdněných míst zase byrokratický způsob, jakým správa jedná. Toto pravidlo ze starého Rakouska, uspořiti totiž při každém uprázdnění t. zv. interkalář, zdá se mi býti vlastní a poslední příčinou toho, že návrhy, které by bez dalšího mohly vésti k obsazení místa, nemají bez dalšího toto obsazení za následek.