Vážení pánovia, chce-li slovenský inteligent dostať sa do úradu, musí zapreť svoje presvedčenie, ale ani vtedy sa nedostane na vedúce miesto... (Sen. Babka: To nie je pravda!) Dokážem vám to. Nedostane sa na to miesto, nedostane taký plat, a vidia v ňom špicla, aby ho mohli zo služby prepustiť.
Terajší vládny systém tak zaobchodí so Slovenskom, ako s dákou obsadenou alebo darovanou kolóniou. Tento na klamstve postavený a terorom udržovaný systém morálne, hospodársky, ba i finančne ničí Slovensko. Ťarcha daní na Slovensku je pomerne o veľa väčšia ako v Čechách. Roľnicky ľud nie je v stave splácať ohromné dane, ani remeselníci. Dôkazom toho, že sú väčšie dane na Slovenku, je to, že štyrikrát, taká je daň malého priemyselníka na Slovensku ako v Čechách. Od stotisíc korún český priemyselník toľko platí, čo od 25.000 Kč slovenský priemyselník. (Výkriky sen. Babky.) Vám nie je nič pravda, lebo nerozumiete tomu. Darmo vám rozprávať o hviezdach, keď nevidíte.
Naši robotníci v továrňach sú najväčšmi povďační sociálnej demokracii, lebo všelijakými hesly i do stávky ľud hnala, takže naše robotníctvo vo veľkých tisícoch.... (Výkriky sen. Babky.) Pane kolego, ja bysom vám povedal niečo, ale ešte to nechám na ďalej. Hovorím vám, že budem vám vďačný, budete videť. Lebo, ako možo povedať, oni úplne pocítili celú ruku vašu, ako ste sa starali o nich a povzniesli industriu na Slovensku. Oni sa stávajú obeťmi redukovania činnosti. Priemyselné podniky na Slovensku nedostávajú potrebnú štátnu podporu a toľko práce od štátu, aké procento by im patrilo. Sú odkázaní, čo by si kde hľadali nejakú prácu, a tak nútený sú celkom alebo z čiasti prácu zastaviť, prepúšťať robotníkov, kým v Čechách stavajú nové podniky a staré zveľaďujú s pomocou štátnej podpory.
Môžeme vám povedať, že jestvujúce podniky na Slovensku sú buď celkem alebo z čiasti česky nacionalizované; prepúšťajú z nich slovenských robotníkov, ktorí musia si ísť svoj každodenný chlebíček vyhľadávať do cudziny, do Francie, Argentiny, Kanady a pán Boh vie kam. A potom sa priberajú českí robotníci, i ú nás v Rajci sú. A aby sa snáď nejaká nespokojnosť nestrhla, to sa berú k tomu policajti a četníci, aby ľud nepochyboval o svojej slobode. K tomu môžeme povedať, že to nieje demokratický štát, ale hrúzovláda.
Terajší systém nám čiastočne zničil i školy a postavil ich do služieb odnárodňovania, lebo v našich. stredných školách sa slovenčine neučí, nemáme slovenských knižiek, čo by po siedmich rokoch mohlo byť. Áno, a našich žiakov hromadne nechávajú prepadávať. Snáď, aby sa Slovákov toľko nevyučilo, čo by ich bolo dosť, aby tam mohli byť druhí. To sa robí na úkor nášho študentstva.
Hovorím, drahí bratia Česi, odvolajte ešte tých ľudí čo najskoršie, ktorý vaše dobré meno české kazia... (Sen. Babka: Aby prišli Maďaróni, Maďarónov chce miesto Čechov!)... Prosím vás, ja nehovorím o odvolaní všetkých, ale takých, ako bol Přerovský v Košiciach. Ten povzniesol český národ! (Výkriky. - Sen. Walló: Ja sa vyflákam... -Hluk. - Místopřededa zvoní.) Alebo v Nitre paní učiteľka si dovolila dať dieťaťu napľuvať do úst. (Výkriky sen. Babky.) Keby mi to niektorý z Čechov pevedal, tak sa nečudujem, ale pán Slovák, Vy nieste Slovák, vy ste Čechoslovák.
V ústavnej listine máme zaručenú slobodu tlače, a čo vidíme? Ačkoľvek je aj predbežná cenzúra zrúšená, predsa hromadne nám konfiškujú naše časopisy. Shromažďovanie, slobodu slova nám úradne nezakazujete, ale preto s tichým súhlasom vlády, ňou najatými náhončími umele vyvolanými vzbúrami, s terorizovaním účastníkov pri pasívnej asistencii policie, četníkov nám rozbíjate naše shromaždenia. Na príklad v Tráve bez toho, že by bol niečo niekto povedal, bolo asi 40 četníkov s 30 policajtmi a pri tom nás prenasledovali a hlavy nám rozbíjali. Pánovia, to tiež nie je sloboda shromaždenia, ani sloboda tlače. To môžem zrovna povedať a kritizovať, že je to hrúzovláda, čo sa tu robí.
Dnešné pomery sú nesnesiteľné a preto si žiadame autonómiu, tedy len to, aby sa slovenský snem slobodne schádzal, o slovenských veciach Slováci slobodne si rozhodovali, aby Slováci boli a Slovensku v úradoch, aby baly slovenské školy, súdy atď., a tak budeme spoločne v pokoji a blaženosti žiť v našej československej republike.
Slovenský národ si túto slobodu zaslúžil, jednak svojou historickou minulosťou, ktorú ani tisícročné panovanie Maďarov nevedelo zlomiť - a poviem, že ani dnes sa zlomiť, nedáme-ako i svojou hrdinskosťou za svetovej války sa ukázal Slovák čo silný bojovník. Áno, my máme nárok na slobodu ako každý druhý, lebo jediné Slovensko to bolo, čo dalo najvýtečnejšieho generála Štefánika, a keď Štefánika by nebolo, neviem či by bola československá republika. (Sen. Babka: Masaryk je kým?) Nehovorím. Štefánik bol ten, ktorý boj ďalej viedol.
Ja, slávny senát, neprosím pre slovenský národ za almužnu, ani darom nežiadam nič a tým menej niečo cudzie. Chceme jedine svoje, čo národu samým Bohom dané patrí a čo humánnosť a demokratická civilizácia doby dať musí každému národu, totiž slobodu. Preto nemožno, aby sa civilizované ľudstvo bez pohnutia dívalo na ničenie jedného národa v mene slobody. Nemožno, aby európske národy pred históriou budúcou vzaly si i seba za to zodpovednosť.
Preto ľvím hlasom volám o pomoc, o nápravu, kým ešte nie je neskoro. (Hlas: Co bude s rozpočtem?) Povedal som už na začiatku, že nebudem proň hlasovať.
Místopředseda dr Franta (zvoní): Mezi řečí pana sen. Dúrčanského učinil pan sen. Walló různé výkřiky a mezi jiným výkřik: "Já sa vyflákám". Volám za tato slova pana sen. Walló k pořádku.
Slovo má dále pan sen. Schiller.
Sen. Schiller (německy): Slavný senáte! Pan zpravodaj dr Horáček vylíčil nám včera ve svém referáte finanční situaci státu a konstatoval s jistým zadostiučiněním, že státní finance jsou nyní v pořádku, že především máme přebytek několika milionů a že stát zajisté je na nejlepší cestě dostati se do jiné finanční situace nežli v minulosti. Studujeme-li státní rozpočet na rok 1926, shledáváme sice, že v celé řadě kapitol byly učiněny značné úspory, že však při přesné prohlídce rozpočtu samého dlužno konstatovati, že mnohá věc není taková, jak je vylíčena. Chci se ve svých vývodech v prvé řadě zabývati kapitolou "pošta" a hlavně kapitolou "železnice".
Studujeme-li kapitolu "železnice", shledáváme přebytek 214,772.610 Kč. Rozbíráme-li však jednotlivé položky a hledáme-li, kde vlastně byly učiněny úspory, shledáváme, že na bezútěšném stavu, ve kterém se nalézají naše železnice, nebylo změněno ničeho, že - skoro bychom řekli - tento bezútěšný stav bude ještě zhoršen. Je to kapitolou pro sebe, tento stav našich železnic, i jsem přesvědčen, že kdyby mnohý z vás věděl, jak ve skutečnosti vypadá vrchní a spodní stavba u našich železnic, že by si pak velmi často rozmyslil vlézti do takové rachoty a dáti tam v sázku svoje kosti. Faktem je - to dlužno konstatovati - že dnes jezdí rychlíky na tratích, jejichž spodní stavba sotva stačí pro bídný pomalý osobní vlak. Tak vypadají věci u nás. Není možno vzhledem ke krátce vyměřené době řečnické probrati všechny podrobnosti. Chci poukázati jen na to, že na tuto kapitolu "železnice" při úsporách poukazuje také pověstný zákon restrikční č. 286.
Studujeme-li obzvláště rozpočet v jednotlivých kapitolách a kapitolu "železnice", shledáváme, že pro úpravu platů úřednických a zřízeneckých není vůbec žádné úhrady, že se o této kapitole vůbec nemluví, Jak to na nás dnes působí, čteme-li v ranních listech, že vláda a koalice zamýšlejí ještě během tohoto období, snad zítra, provésti úpravu úřednických platů, aniž zde jest úhrada ve státním rozpočtu pro rok 1926! Považuji to přímo za klamání, za volební manévr, poněvadž po mém názoru páni z koalice se obávají hlasů úředníků, kterým odedávna slibovali úpravu jejich požitků a dodnes ji dluhují. Provedete-li věc skutečně, aniž byste do rozpočtu zařadili potřebné číslice, vzbudí to dojem - a nebylo to poprvé v tomto státě - že právě úprava úřednických platů, kdyby přece měla býti provedena, chceme opříti o nějaké nepřímé daně, takže by se na jedné straně úředníkům a zřízencům nějaký obnos dal, na druhé straně by se jim však tyto obnosy dvojnásobně a trojnásobně vzaly následkem drahoty, která by se těmto lidem novými nepřímými daněmi atd. způsobila.
U pošty a u železnic není také ještě skončena kapitola jazykových zkoušek. Dlužno konstatovati, že se zkoušky i nadále provádějí způsobem zcela bezohledným, aniž by se činilo rozdílu mezi těmi, kteří zkoušku v českém jazyce potřebují a těmi, kteří jí nemají potřebí. Chceme nutiti ke zkouškám dělníky, kteří pracují s motykou a lopatou, s pilníkem a s kladivem, pracují těžce, kde každý hmat těchto lidí je železniční správě na prospěch. A od těchto lidí, kteří dovedou sotva čísti a napsati své vlastní jméno, žádáme jazykovou zkoušku! Bylo již včera a dnes v debatě poukazováno na staré Rakousko, bylo konstatováno, že se ve starém Rakousku postupovalo tak a onak. Chcete-li býti poctivými, musíte přiznati, že dnes sta a sta českých železničních zaměstnanců pocházejí ještě z doby starého Rakouska, kteří kdysi také byli povinni skládati zkoušku v německém jazyce, ale zkoušku nesložili a dnes ještě neumějí německy. Musí se přece činiti rozdíl mezi tehdejší dobou a dnešní dobou!
A co nedokončily zkoušky u německého personálu ve státní službě, to má nyní patrně vykonati zákon č. 286. Když se stalo v roce 1924 usnesení o tomto zákonu a my ihned upozorňovali na to, že bude jednostranně prováděn v neprospěch německého personálu, prohlásil pan ministr železnic, jakož i ministr vnitra, že směrodatnou zásadou pro restrikci nebude neznalost služební řeči, nýbrž finanční poměry úředníků, dobré postavení, dobrá hospodářská posice, výkon atd. Dámy a pánové, jsme nyní uprostřed restrikce. Dnes večer se jistý kolega zmínil o tomto thematě. Měl vlastně se stanoviska křesťanské lásky k bližnímu mluviti jinak, neměl spouštěti štvavou řeč, která národy štve proti sobě a je rozvádí. Kdyby tento pán znal objektivně a nestranně cifry restrikce, pak musil by také konstatovati, že tímto způsobem nezískáme lid pro lásku ke státu a k republice.
Chci nyní ciframi dokázati, jak jednostranně se zákon č. 286 provádí. Kolega Grünzner jmenoval v poslanecké sněmovně radu cifer, které vzbudily velké rozčilení. Chci nyní tyto údaje doplniti několika ciframi, které jsou objektivní, poněvadž tyto cifry jsou vybudovány ha základě personálního statutu každé jednotlivé stanice a na základě almanachu ministerstva, jednak jsou vybudovány na základě restrikčních listin samých. Pak budete musit sami říci, že restrikčního zákona bylo užito zcela stranicky proti německému personálu. Nechť mluví cifry: u sekce pro udržování trati PrahaVI je personální stav 427 osob, xestringuje se 26. Sekce je ryze česká. Naproti tomu sekce pro udržování trati v Chomutově: personální stav 807 osob, tedy mnohem méně, restrikce 51, tedy dvakrát tolik jako Praha VI. Česká sekce pro udržování trati v Kralupech čítá personální stav 850 lidí, restringuje se 37. Při sekci pro udržování trati Ústí I.: personální stav 623,restrikce 67 osob, tedy ještě jednou tolik jako v Kralupech. To je malý příklad z ředitelství Praha-sever. Mohlo by se snad říci, že tomu jest u jiných ředitelství jinak. Vezmeme plzeňské ředitelství: sekce pro udržování trati v Chebu, německá sekce, čítá personál 239 lidí, restringuje se 87. Při sekci pro udržování trati v Klatovech, české sekci, s personálním stavem 288 restringuje se 76 osob. Při správě provozu v Ronšperku, německém úřadu, bylo při personálním stavu 135 restringováno 62 osob, a v Písku při personálním stavu 225 osob, kde tedy je o 90 osob více nežli v Ronšperku, bylo restringováno 36 osob.
Nejvíce nápadné je to ve stanicích. Chci uvésti dva příklady, které nemohou býti nápadnějšími. Vezmu stanici Plzeň. Tato. čítá 2659 mužů, restringuje se v této velké stanici 50 a z těchto 50 je 16 Němců. Ve stanici Chebu je personální stav 217, restringuje se 52, všichni Němci. Co chcete více? Potřebujeme ještě bližší příklad, když se z personálního stavu 2600 restringuje 50 osob a z toho 16 Němců, a z personálního stavu 270 52 Němců? Myslím, že to ukazuje s veškerou jasností, jak se věci v podstatě mají.
Vezměme ředitelství v Hradci Králové. Sekce pro udržování trati v České Lípě vykazuje stav 238, restringuje se 92 mužů. Sekce pro udržování trati v Turnově při stavu 304 osob restringuje 46 osob. Ačkoli tedy Turnov má skoro 100 osob více nežli Česká Lípa, restringuje se v prve uvedeném místě jen o polovinu méně. Nejnápadnější je to u sekce pro udržování trati v Rumburku. Co se tam děje, nelze vypsati. Z personálního stavu 259 osob restringuje se 103 osob, z toho jsou 101 Němci a 2 češi. Povážíme-li jakou bídu znamená pro tyto osoby to, že přišli o chleba, poznáte celou krutost této, akce. Ačkoli v Rumburku je zaměstnáno o 192 mužů méně, restringuje se o 50 mužů více.
U ředitelství v Olomouci nemají se věci jinak. Topírna v Krnově čítá 806 osob, restringuje se 94, z toho 91 Němců. U topírny v Bohumíně, která je česká, čítá personál 931 mužů, restringuje se jen 31 mužů. To jsou autentické cifry, úřední cifry, o nichž se nesmí pochybovati a je všelijak vykládati.
A uvědomíte-li si toto věc, pak přece nesmíte žádati, abychom měli důvěru ke státu a k vládě, neboť národy nemají stejných práv.
Vzhledem k těmto cifrám musíme přiznati, že přestala ve státě jakákoli spravedlnost a rovnoprávnost. Pokusili jste se celou věc umlčeti, tím že jste cifry proházeli a nebylo žádnou malou prací tuto věc vyhledati a stav věci poznati, jaký skutečně je. Ale je to zajímavá kapitola a zůstane hanbou pro tento stát, pokud bude existovati. A jaké jsou následky, pánové? Bylo již častěji včera a dnes promluveno o bytové nouzi a konstatováno, jak na české, tak také na německé straně, že bytová nouze je hrozná, že především zákon o podpoře stavebního ruchu zůstal ležeti a nebyl vyřízen, že se v rozpočtu nenalézá ani haléř pro podporu stavebního ruchu atd. Co pak dělá stát? Stát dává do pense lidi, kteří mají naturální byty, vypovídá je během 24 hodin, vyhání je na ulici a finanční prokuratura žaluje lidi na vyklizení bytu; poněvadž již více nepodléhají zákonu na ochranu nájemníků, jsou bezohledně vyhazováni na dlažbu, a musí ještě platiti soudní útraty. A jděte jednou do velkých měst, kde jsou velké stanice, kde se takovéto věci dějí! V sobotu konala se zase 2 přelíčení v Ústí, kde soud na základě žaloby finanční prokuratury tyto lidi odsoudil k vyklizení bytu do 14 dnů resp. do 4 neděl; nebude-li byt do 1. listopadu resp. 1. prosince vyklizen, budou tito lidé bezohledně vyhozeni na dlažbu, a tak stát sám nejjednodušším způsobem řeší bytovou péči a sociální otázku! Ale co se stane s dělníky? U dráhy a také u pošty shledáváme postup, jenž je výsměchem každého řádného soudnictví. Především dlužno konstatovati, že po vydání restrikčního zákona vyšel oběžník k železničním lékařům, který jim ukládá, aby každého, kdo je na restrikční listině, anebo kdo má dotčený dekret v ruce, jen v nejkrajnějším případě uznali za nemocného. Je tedy ten, kdo stojí na restrikční listině, vydán naprosté zvůli, nenalezne nejen nikde svého práva, nesmí se také ani opovážiti se rozstonati. Ale stávají se ještě jiné případy. Znám případ, kde se definitivní úředník nalézal již ve stavu nemocných, dříve než dostal propouštěcí dekret. A potom, když měl již dekret v ruce, železniční lékař ho najednou odhlásil a více neléčil. Je to nějaké jednání? Především praví přece nemocenský zákon výslovně, že každý člen má po jeden rok nárok na nemocenské, lékaře a léky, pokud ho lékař uzná za nemocného. A jestliže se tento člověk již před odstraněním ze služby nalézal ve stavu nemocných, nebude moci nikdo tvrditi, že je simulantem, poněvadž přece nikdo neví, kdo stojí na listině restrikční. Odpírá-li se tedy těmto lidem dokonce lékař a léky - o nemocenském nechci mluviti - protože má pensijní dekret v ruce a vystoupil ze státní služby, ačkoli nemocenská pokladna s pensijním požitkem nemá co činiti, pak musíme říci: to všechno pro dráhu a pro poštu není ničím, pro ně nemocenský zákon neplatí. A co si v této příčině někteří lékaři dovolují, nelze vypsati. Chci zde zvlášť zdůrazniti jeden případ. Těžce nemocný úředník měl býti přeložen ze Zátce do Bohusudova, a poněvadž následkem nemoci nemohl uposlechnouti, vrchní lékař však ho prohlásil ke službě schopným, byl, ačkoli má 28 prokazatelných služebních let, beze všeho nároku na pensi disciplinárně propuštěn; 2 vysvědčení úředních lékařů, l vysvědčení soukromého lékaře a vysvědčení profesora byla předložena při odvolání disciplinární komisi. Ale všechna 4 vysvědčení nebyla směrodatnými, směrodatnou jedině byla povrchní prohlídka u vrchního lékaře a při tom zůstalo. Nebylo povinností disciplinární komise, dát tohoto muže prohlédnouti nestranným lékařem, zdali byl nemocen, či zdráv? Dějí-li se takové věci, nebudete se smět diviti, nemáme-li žádné důvěry k tomu, co se děje. Koalice jako taková přispívá s sebou k tomu, a když se restrikce provádí jednostranně, když se neprovádí tak, jak to ministr vnitra a ministr železnic slíbili, pak také z valné části je koalice spoluvinna, že připustila, že restrikční komise byly zpolitisovány, že organisace byly odstrčeny úplně stranou, poněvadž v těchto výborech důvěrníků zasedají také lidé, kteří hlasovali proti zákonu, resp. kteří vystupovali proti tomuto zákonu. Kde vlastně zůstává socialistický duch, pánové ze socialistických stran, když vy sami ustanovení, která jste vytvořili, když výbory důvěrníků stavíte jednoduše stranou a na jejich místo stavíte politické strany, takže dnes rozhodují klerikálové, agrárníci, národní demokraté, tedy nejhorší nepřátelé dělníků, kdo má zůstati a kdo nikoli? To je také kapitolou pro sebe, a budoucnost ukáže, jak věc vypadá.
Nyní však je restrikce, která tak krásně prodchnuta byla tak zvaným duchem státotvorným, v podstatě něčím jiným, a kdyby. socialistické strany byly svým voličům a dělníkům skutečně řekly pravdu, byly by musily říci, že restrikční zákon byl dělán proto, aby ještě vytlačena byla část německého personálu, a národně-sociální tisk, "železniční listy", přece to výslovně psaly, že pokud bude ještě jediný Němec ve státní službě, dotud nesmí býti ani jeden český bratr vypovězen. To ukazuje, jakým duchem jest opanován restrikční zákon. Ale věc se má tak, že se zde ovšem jednotlivým dělníkům zamlčelo, co restrikční zákon v podstatě chce docíliti. Mějme jasně na mysli, že reakce, která v tomto státě pokračuje, která v tomto státě existuje, všemi prostředky se snaží vzíti dělníkům poslední trošku práva a úspěchu, který měla vaše a naše revoluce. K tomu je zde restrikční zákon. § 30 restrikčního zákona praví, že po doba trvání restrikčního zákona zrušena jsou všechna ustanovení, která tomuto zákonu odporují. Neplatí více služební řád, neplatí více stanovy nemocenských pokladen a pensijní ustanovení, neplatí více zákon č. 222, 541 a všechny druhé, které vytvořeny byly v zájmu státního personálu; byly zrušeny zákonem č. 286. Když nyní vláda prohlašuje, že máme příliš mnoho personálu, pak bych pana ministra železnic žádal, aby nám odpověděl, mnoho-li služebních přednostů odmítlo jakoukoli odpovědnost, bude-li restrikce prováděna v tom smyslu, jak vlastně stojí na papíře. To se nám zamlčuje.
Že však také restrikcí jsou uváděni v nebezpečí i lidé, je rovněž prokázáno. Asi před 8 týdny došlo v Teplicích k železničnímu neštěstí, při kterém průvodce vlaku zahynul pod koly. Tento mladík byl 14 dní v železniční službě; na odpovědném místě. Zkušený personál musí zmizeti, neboť se restringuje. Řekněte jednou, zdali se ve starém Rakousku stal jediný případ, že bychom byli na některém vlaku nalezli tak mladého člověka jako průvodčího vlaku! Co můžeme žádati od takového nezkušeného mladíka? Můžeme od něho žádati, aby samostatně zakročil, když v okamžiku nebezpečí ze strachu neví, kudy kam? Lze očekávati, že v takovémto případu takovýto průvodčí vlaku může ve vlaku udržeti pořádek? Půjde-li to tak dále, dožijeme se budoucně ještě mnohého, že, jak jsem řekl, následky restrikce v prvé řadě hledati dlužno v tom, že se personálu ubírají jeho práva, toho důkazem je to, že se starým dělníkům berou jejich práva a že se zítra nebo pozítří ustanoví jako smluvní dělníci. Jakožto smluvní dělník není takový dělník více členem pensijního fondu, nemá žádného nároku na režijní výhody a stát se nestydí platiti takovému dělníku, pravím 14, 16 anebo 20 korun, ze kteréžto mzdy má pečovati o sebe a svoji rodinu. Budou-li u dráhy a u pošty zase na denním pořádku krádeže, jak tomu bylo po převratu, pak je toho vinou zase zákon č. 286. Řekl-li jsem, že lidé pozbyli svých práv, pak je především jasno to, že se použitím zákona č. 286 připravují na mizinu dělníci, že se s nimi sjednává smluvní poměr a tím zase se jim nedává ani definitiva, ani jinaká práva. Pořádek přestal, a tak celá věc v podstatě vypadá.
Chtěl bych říci ještě něco o pensistech. Řečnice přede mnou kolegyně Perthenová již poukázala na staropensisty. Jak známo, upravuje zákon č. 287 požitky staropensistů. Jestliže se vláda domnívá, že tímto zákonem ujasněna a rozřešena jest otázka staropensistů, pak musím s tohoto místa jménem staropensistů říci, že se velice mýlí. Neboť, co zjednáno bylo zákonem č. 287, není žádným řešením této otázky, neboť hříchy, které spáchány byly na staropensistech, trvají ještě dnes. Pravím s tohoto místa, že vláda zcela určitě dříve, anebo později bude musiti ještě jednou přikročiti k této otázce. Právě tak se to má s otázkou těch, kteří kdysi, ačkoli jsou československými státními občany, nebyli spolu převzati. Pense jsou kapitolou pro sebe a pánové se mýlí, když se domnívají, že tato věc je pro ně úplně vyřízena. Ale, abych se ještě jednou vrátil ke staropensistům, chci říci, že zákon č. 287 prohlašuje, že s pensisty nesluší jednati ve smyslu zákona č. 222, to je, že se jim nemohou poskytnouti výhody propočítání, poněvadž toto propočítání přísluší jen úředníkům v aktivní službě, a ježto pensisté přece vystoupili ze služby státní, poštovní a železniční, že se s nimi nemůže jednati ve smyslu služebního řádu. Podívejte se jednou na rozpor, který je v tom, když dnes některý restringovaný úředník uplatňuje svoje právo! Zákonem č. 286 je pro něho služební řád zrušen, druhý zákon č. 287 však odvolává se na služební řád a prohlašuje, že se s pensisty nemůže jednati podle něho, poněvadž o tom ničeho nestojí ve služebním řádě. Nevím, zdali jste si to rozmyslili, když jste tvořili tyto dva zákony. Odvoláváte se na služební řád, aby se těmto ubožákům nemusilo ničeho dávati. Zákon, který upravuje požitky staropensistů, jest od 1. ledna 1925, dodnes čekají ještě tisíce staropensistů na provedení. Na mně to dělá dojem, jako by si vláda řekla: nechme si čas s provedením, mezi tím ještě veliký počet staropensistů zemře hlady a pak nepotřebujeme jim dáti vůbec ničeho. To jest ovšem nejjednodušší řešení sociální otázky.
Chtěl bych se nyní zabývati trochu osobní daní z příjmů. Státním a železničním zaměstnancům strhují se měsíčně obrovské obnosy, a to bez jakéhokoli oprávnění, poněvadž skutečně příjmy těchto lidí těmto srážkám neodpovídají. Přijdeme-li k ředitelství a tážeme se, proč se činí takovéto srážky, pak se nám prohlásí, že se tyto srážky musí činiti tak dlouho, dokud od berního úřadu nepřijde předpis. Přijdeme-li pak k bernímu úřadu a urgujeme tam berní předpis, pak se řekne, že je příliš málo personálu, že nemohou být hotovi. Výsledek je, že netoliko železniční personál, nýbrž také obce těžce trpí pro tento nedostatek personálu u berních úřadů. Příklad: městská obec chce přijíti ke svým daňovým přirážkám. Za tím účelem musí do berního úřadu posaditi městského úředníka, aby tam dělal daňové předpisy, které vlastně by měl obstarati berní úřad. Když od berního úřadu žádáme provedení berních předpisů, pak řekne berní referent k úředníku, který od obce intervenuje: "Vy přece máte celou řadu pensistů, kteří umějí psáti, pošlete je k nám nahoru, oni mohou dotčené práce vyříditi". Něco nedůstojnějšího zde ještě nebylo. U poštovních, železničních a berních úřadů je tomu všude tak a všude panuje týž pořádek.
Úsporná opatření jsou dobrá a jsou také nutná v tomto státě, ale bylo. již několikrát s naší strany poukázáno na to, jak se věci mají. Jestliže pan referent pro rozpočet ve svých vývodech řekl, že kdo chce mír, má zbrojiti, pak na to pravím, bude-li se takto dále zbrojiti, jako u nás, pak vojenský moloch, tak jak tomu bylo u všech států, pozře a zničí také tento stát. Jak vlastně u vás chápete vojsko, toho příklad vám chci uvésti. Jistý pán z české menšiny v Ústí prohlásil v sezení obecního výboru zkrátka: ano, češi potřebují vojsko, dokud stát má vnitřní nepřátelé. A vnitřní nepřátelé jsou Němci a komunisté. Tedy Němci platí vojsko, a účel vojska je vlastně namířen proti nim. Neklamte se, pánové! Snad dožijeme se přece zázraku, že proti státu, který je vybudován na bajonetech a puškách, jak tomu bylo ve starém Rakousku, jednou obrátí se tyto bajonety a pušky.
Chtěl bych ke konci svých vývodů říci jen ještě toto: snažil jsem se věcným způsobem krátce ukázati, jak se věci ve skutečnosti mají. Prohlašuji s tohoto místa, že proti tomuto jednání co nejrozhodněji protestujeme a že nepřipustíme, aby se se zákonodárným sborem takovýmto způsobem jednalo. Podali jsme návrh, ve kterém se tážeme, jak se restringuje, kdo byl restringován a jaký je poměr restringovaných podle národností. Uvidíme, zdali vláda na to odpoví a zdali tato odpověď bude odpovídati pravdě. Vy však, pánové, za takovýchto okolností nemůžete od nás žádati, abychom přisvědčili k rozpočtu, který vykazuje tak nesmírné nedostatky a který není ničím jiným, nežli klamáním veřejnosti doma i v cizině. Nemáme důvěry k vládě, nemáme důvěry ke koalici a ještě méně důvěry máme k rozpočtu, s kterýžto příčiny budeme hlasovati proti rozpočtu. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr Franta (zvoní): Slovo dále má pan sen. Babka.
Sen. Babka: Slavný senát! Svojho času tu bolo vzpomenuté s tohoto miesta, že Slováci pred prevratom nielen že nemali vlastných stredných alebo vyšších a odborných škôl, ale že nemali ani tých najnižších škôl, škôl ľudových, alebo ako je tu bežnejšie známe slovo, škôl obecných. A, vážení pánovia a dámy, kde ešte zostaly slovenské školy, bolo to lén v niektorých obciach evanjelických, a to menovite v liptovskej, turčianskej, oravskej a nitrianskej župe. Ale, vážení pánovia, aby som povedal pravdu k vôli histórii, musím vzpomenúť, že i tieto školy boly bez výnimky evanjelické a že sa udržaly len v takých obciach, kde na patričných školách učitelia boli národne uvedomelí, učitelia, ktorí svoj slovenský národ nezapredali, ale vzdor perzekúciám a útiskom zostávali rodu svojmu vernými. A ja hovorím, že nebyť týchto niekoľko evanjelických slovenských ľudových škôl, snáď by sa na Slovensku ani nebola udržala iskrička národného vedomia slovenského. Preto hovorím, že i z tejto príčiny nemali by sme zabúdať na to, že slovenská cirkev a slovenskí evanjelici to boli, ktorí udržali iskru slovenského uvedomenia národného. A, vážení pánovia, keď prišiel prevrat, prišla i pre Slovákov dávno žiadaná, túžená sloboda. Tu sa na Slovensku stal vo školskom ohľade ohromný obrat, lebo na celom území Slovákmi obývanom, na každom mieste sa všetky školy, ktoré boly do toho času maďarské, s maďarskou vyučovacou rečou, stály šmahom školami slovenskými. Ale, pánovia, bola jedna veľká chyba pri tom. Riastly síce školy slovenské, z maďarských škôl premenily sa na slovenské, ale chyba bola tá, že nebolo do nich kde vziať učiteľov. Na slovenských školách boli všetko učitelia maďarskí alebo maďarónski, ktorí slovenčinou opovrhovali, neovládali slovenčinu natoľko, aby boli v stave ju vyučovať. Preto sme skutočne zaviazaní tým ľuďom, tým priateľom, ktorí nám v tejto veľkej núdzi prišli vypomôcť. Boli to naši českí bratia. Hovorím o učiteľoch, ktorí, nehľadiac na to, že budú vytržení zo svojich rodín a že ich čakajú úplne neznáme obyčaje a zvyky, že sa budú musieť vžiť do úplne nových pomerov, všetko prekonajúc, prišli na Slovensko a konali znamenitú záslužnú prácu pre národ slovenský. Skoro sa však ukázalo, že tých idealistov, tých ľudí šľachetných, ktorí nám prišli pomáhať na Slovensko, začaly isté vrstvy tak zv. slovenské nenávidieť. Začaly kričať: "Von s Čechmi". Nielen s učiteľmi a profesormi, ale i úradníkmi každej kategórie. Snáď sa domyslíte, prečo? Preto, že _ na miesto tých zpiatočníckych učiteľov, ktorí na tých školách slovenských pôsobili a maďarsky vyučovali, prišli učitelia Českí, ktorí na miesto tmy doniesli na Slovenska svetlo, otvárali ľuďom oči, učili ľud chodiť na vlastných nohách, totiž učili, aby sa Slováci neklaňali modlám. Preto získali a strhli na seba veľké nepriateľstvo ľudí, ktorým slovenské slovo nikdy nebolo milé, ktorí sa slovenského slova nikdy neujali a práv slovenského národa vôbec nikdy nehájili. Hovorím, vážení priatelia, že pred prevratom, keď ešte nebolo Čechov, tých českých učiteľov, profesorov a úradníkov, predsa na Slovensku ozývala sa čeština. Viete to iste mnohí z histórie, že čeština udržovala po storočia slovenský kultúrny život. A bolo to zase, aby som povedal pravdu, v prvom rade v cirkvách evanjelických, ktoré maly a podnes majú bohoslužobnú reč českú. Divíte sa možná, že i v takých cirkvách slovenských evanjelických, kde je bohoslužobná reč česká, sú ľudia, ktorí štvú proti českému slovu a češtine vôbec.