Je tolik stížností do úbytku porodů, ale tento úbytek nebude odstraněn donucovacími prostředky, ani tresty. Zde může pomoci jen pronikavá péče o matku a o dítě. Stěžuje-li si pan ministr Šrámek do úbytku porodů, že počet obyvatelstva klesl ze 6,781.000 na 6,670.000 a prohlašuje, že vinu na tom má zabraňování porodům, že lid klade nemírné požadavky na život, že nemá již náboženského cítění a že neobmezuje svoji poživačnost, pak bych především jednou panu ministrovi doporučila, aby se poohlédl ve svých kruzích, zdali se tam vyhovuje tomu, co on doporučuje. Myslím totiž, že by mohl začíti právě tam a že by mohl konstatovati pěknou řadu nepřístojností. Ve skutečnosti žije dělnictvo ve většině případů ve zcela chudobných poměrech, takže o nějaké poživačnosti v těchto kruzích nelze mluviti. Co se týče úbytku porodů a § 144, chtěla bych k tomu poznamenati: základní zásadou každého státu musilo by vždycky býti, že se každé ženě, která se chce státi matkou, všemi prostředky to hledělo usnadniti, ale že nemáme žádnou zenu nutiti, aby proti své vůli přinesla na svět děcko, neboť jen v lásce počaté, láskyplně donošené a s toužebnou mateřskou láskou na svět přišlé děti budou jednou užitečnými členy lidské společnosti. Prohlížíme-li soudní spisy, nalezneme v nich velmi často celou řadu příkladů, jak osud zahrává s dětmi, kterých si nikdo nepřál. Jak často čteme o vraždě dítěte, o odložení dítěte, týrání novorozených dětí atd. Je tomu bohužel často tak, že sociální poměry nutí ženu, aby i s porušením svého mateřského citu sáhla k trestnému vyhnání plodu. Ideální stav by byl jen ten- ale ten jest ovšem možný jen v rozumně řízeném sociálním státě - kdyby rozdíly mezi manželským a nemanželským, mezi chudým a bohatým, mezi vysokým a nízko postaveným byly paralisovány v ten smysl, aby každému člověku byla dána možnost existence. Dodnes je tomu bohužel tak, že ženy jsou proti své vůli nuceny přinášeti na svět děti, lhostejno zdali to jsou manželské, nebo nemanželské matky. Když tato nemanželská matka porodila dítě, nestará se ani stát ani společnost o tuto matku, ani o dítě, ba jde se tak daleko, že se nemanželskému dítěti od nejútlejšího mládí vtiskne pečeť hanby. Příčinou nejsou požívačnost a lehkomyslnost, nýbrž jsou to zcela jiné věci. Většinou děje se to z nouze, protože výdělek mužův často již nestačí pro žijící. Žena musí vydělávat s sebou, k tomu přistupuje bytová nouze, často nezaměstnanost a nemoc v rodině. U svobodné matky je to strach před hanbou, hrozící ztráta postavení, ona často neví, co má s malým světoobčanem počíti, a často je mnohá žena od svého mládí mezi cizími lidmi a padne do rukou zpustlému člověku. Jsou to zajisté duševní muka a utrpení, jež tyto matky během těhotenství prodělávají. Je potom div, když takováto matka vyhledá porodní asistentku a dá na sobě provésti zakázanou operaci? Následky jsou často vážné, strach před trestem zabraňuje každému opatření opatrnosti, takže mnohá matka přijde o život. Nemyslete si, že je takovéto matce snadno tento krok podniknouti. Mnoho bojů se svým svědomím a mnoho bezesných nocí, mnoho strachu a duševních muk musí takováto žena vytrpěti, nežli se rozhodne k vyhnání plodu. Jsou ženy, které jednou, dvakrát, ba ještě častěji musily na sobě nechati provésti tuto operaci. Ale nemají se odsuzovati tyto ženy, nýbrž ti činitelé, kteří nepřikročují k tomu, aby odstranili sociální zlořády. Zásadou každého státu musí tudíž býti, aby nalezl prostředky a cesty, by se těmto ženám dostalo možnosti, aby normálním způsobem dostály svým mateřským povinnostem. Jak často se přicházívá, že je žena tuberkulosní a že zde je nebezpečí, že přivodí na svět tuberkulosní děti, při čemž žena je v největším nebezpečí života. Proto mojí klubovní kolegové a kolegyně v poslanecké sněmovně, aby těmto skutečně naléhavým zlořádům poněkud čelili, podali návrh zákona, podle kterého přerušení těhotenství nemá býti trestné, provede-li je aprobovaný a k praksi připuštěný lékař. Dále se praví v návrhu: "Kdo úmyslně přivodí porušení těhotenství, bude trestán vězením až do 6 měsíců. Rovněž trest nastupuje v případech, ve kterých zásah má za následek smrt, anebo nebezpečí života. Rovněž trestným je řemeslné vyhánění plodu". O tom, zdali zásah smí býti proveden, rozhoduje komise, která se má skládati z úředního lékaře, z lékaře sociální péče a ze dvou žen jakožto přísedících. Je to tedy první vážný krok, který v parlamentě v této věci byl učiněn. Bylo by si jen přáti, aby se všechny strany k tomuto návrhu připojily. I v tom případě, že by následkem rozpuštění obou sněmoven padl pod stůl, bude zajisté v příštím parlamentě obnoven.
V posledním čase prošly tiskem různé zprávy, že vláda zamýšlí zavésti celibát pro ženské státní zaměstnance. Dále má nastati nucené pensienování mladších vdaných učitelek a státních úřednic. Zavedení celibátu bylo by aktem nejhoršího zpátečnictví, jakož i atentátem na přirozené právo ženy. Tento reakcionářský plán budeme my ženy zcela energicky potírati. Celý návrh je prodchnut nepřátelstvím k ženám. Ženy, které často jako jediné zaopatřovatelky vykonávají mimořádně mnoho, které vedle práce svého povolání také ještě mají péči o děti, poukazovány jsou na milost ústředních úřadů. Kladu zde konkrétní otázku: má tento zákon snad býti trestem za to, že se vdaly? Pak by to bylo přece skutečným zákazem pro vdaní. Je dále nebezpečí, že také již vdané učitelky a zaměstnankyně budou propuštěny. Tážeme se proč? Snad proto, že učinily to, co společnost od nich žádala, tím že se vdaly? Bylo by to porušením ústavy, neboť ústava zaručuje rovnoprávnost pohlaví, která ovšem ještě daleko není provedena; ale tam, kde existuje, počínáme ji odstraňovati. I když to je jen část žen, které tím byly postiženy, prohlašujeme již dnes, že se chopíme boje za úplné postavení na roven. Bylo by to zpátečnictví, ponížení ve státě, kde přece ženy v politickém ohledu byly postaveny na roven a proto musí býti zcela samozřejmé, že také v hospodářském ohledu musí míti stejná práva.
Jestliže v tomto rozpočtu jsou zařazeny zase obrovské sumy pro militarismus, pak musí přece také zvýšenou měrou, než se tak stalo doposud, býti možný příspěvky pro 750.000 obětí války, z nichž 600.000 bylo uznáno za invalidní a 150.000 následkem války částečně onemocnělo, anebo se staly mrzáky. Bída těchto lidí je velká, nouze dohání je často ke skutkům, následkem kterých potom se dostávají do konfliktu se zákonem, anebo musí svůj život uhájiti žebrotou. V Československu je 600 úplně osleplých lidí, ze kterých 10 lidem scházejí obě ruce. Tito lidé jsou poukázáni sami na sebe a nemohou žíti bez obsluhy. Táži se tedy, zdali skutečně se domníváte, že si to mohou dovoliti při svém nízkém důchodu. Stejně smutné to je s vdovským důchodem. Podle § 17, odst. 2, obdrží válečná vdova důchod teprve tehdy, je-li více než 40 % k práci neschopná. Tento důchod stanoven je 2400 Kč ročně, a to bez ohledu na počet dětí. Pro jedno dítě obdrží denně 65 halířů. Což se zákonodárcové domnívají, že lze z těchto obnosů žíti? Když mužové v rozkvětu svých let byli odtrženi z domova a od dětí, tu se jim jásalo vstříc. Nyní stojí zde invalidé s berlami a mohou se sotva pohybovati. Hladovíce a žebrajíce musí nyní buďto státi na ulicích, anebo táhnouti dům od domu. § 19 zákona z 20. února praví: Provdá-li se vdova znovu, přísluší jí odbytné částkou důchodu za 3 roky. Nyní se však zpravidla přicházívá, když se vdova provdá znovu, že musí po celá léta čekati na odbytné a že musí opětovně zasílati oddací list Zemské mu úřadu pro péči o válečné poškezence čímž ji netoliko vznikají peněžní výlohy, nýbrž také ztráta času. Podali jsme tudíž návrh, aby ministerstvo sociální péče v té příčině zjednalo odpomoc. Hůře to mají ty ženy, jejichž muži byli povoláni ke cvičení ve zbrani. Podle ustanovení ze dne 28. března 1921 přísluší příslušníkům státní vyživovací příspěvek pro všechny ty osoby, kterým podle ustanovení všeobecného občanského zákoníka přísluší alimentační nárok vůči narukovanému. Je tedy jisto, že takovýmto příslušníkům vyživovací příspěvek přísluší. Ale nyní přijde čertovo kopýtko. § 4 praví, že manželkám, jejichž muži byli povoláni ke cvičení ve zbrani, přísluší vyživovací příspěvek jen tehdy, když byly v době povolání svého manžela bez jmění a k výdělku neschopny. Tedy přímý odpor. Také zde jsme podali návrh, ve kterém žádáme, aby vláda předložila zákon, ve kterém se vyslovuje, že se tento pověstný § 4 nemá vztahovati na manželky osob povolaných ke cvičení ve zbraní.
Stojíme-li nyní před rozpuštěním této sněmovny, budou zajisté koaliční strany navenek paradovati s tím, co všechno bylo vykonáno. Chtěla bych tudíž s tohoto místa ještě jednou jménem žen budoucí vlády upozorniti, aby byly novelisovány neblahé podmínky, kterými je vázáno dosažení vdovské renty, takže by vdovský důchod nenastal teprve tehdy, když výdělek klesne pod 160 Kč. Je to veliká nespravedlnost a bezohlednost vůči ženám. Důchod má a musí, jak tomu je v jiném pojištění, nastati ihned po smrti mužově.
Ke konci chtěla bych jen krátce poukázati na velké zklamání, které vzbudilo na roven postavení novopensistů a staropensistů. Mnohá vdova se domnívala, že po provedení tohoto na roven postavení přece trochu lépe vyjde. Ale těch 2, 3, 4 nebo 5 Kč více neznamená ovšem zhola ničeho.
Poněvadž také tento rozpočet jako každoročně nebere žádného ohledu na potřeby sociální péče a poněvadž obnosy pro to zařazené naprosto nepostačují, zamítám jménem žen dělnického stavu, který mám čest zastupovati, tento rozpočet. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr Soukup: Slovo má pan sen. Šabata.
Sen. Šabata: Slavný senáte! Předložený státní rozpočet na správní rok 1926 je prvním aktivním rozpočtem, který nám vláda k ústavnímu projednání předkládá, a to ještě v tak časné době, jako nikdy před tím. Málokterý stát může se tímto faktem pochlubiti. S potěšením konstatuji, že naše rozpočty mají tendenci rok od roku klesající, je to přirozený důsledek konsolidujících se poměrů hospodářských a musí býti podle toho ceněn. Bude na příštích vládách tuto aktivnost a sestupnou tendenci rozpočtu nejen udržeti, nýbrž jej snížiti, aby odpovídal poplatné síle našeho obyvatelstva. Rozpočet desetimiliardový na 13 a ˝ mil. obyvatelů je příliš vysoký a neodpovídá nynější deflační a konjunkturní době.
Vítám, že vykazuje, byť nepatrný přebytek 15 1/2 milionu Kč, přece přebytek, neboť nic tak neochromuje státní prestiž jak uvnitř i na venek, jako systém schodkový. Proto musí býti pracováno k tomu, aby i další rozpočty státní byly deficitu prosty. Má to svůj hluboký význam hospodářský, sociální i mravní pro velké státy s tradicí starou, což teprve pro naši mladou Československou republiku, která se teprve vybudovává, na niž cizina pohlíží se zájmem, a to, bohužel, ne vždy se zájmem příznivým. Je to pochopitelno, vždyť máme více nepřátel než přátel; přesto dokázali jsme celému světu - jen ne našim pánům Němcům - že jsme národ, který si dovede vládnouti, který svobody těžce nabyté je hoden a tuto také s pomocí boží při svornosti si udrží.
Říká se, že rozpočet je zrcadlem státu. V něm se obráží celá jeho státní potence, síla finanční a národohospodářská, sociální a kulturní vyspělost. Rozpočet je správný, když výdaje jsou úměrný platební nosnosti občanstva, t. j. když jsou tak rozděleny, aby postihovaly více finančně silnější proti hospodářsky slabším.
V tom rozpočet plně nevyhovuje a jsme k tomu my zástupci zemědělců plně oprávněni, abychom na tuto okolnost poukázali.
Daňové zatížení poplatnictva je dnes ohromné, jak konstatovati musil generální zpravodaj rozpočtu posl. dr Srdínko v poslanecké sněmovně i náš generální referent sen. dr Horáček v senátě.
To se pociťuje i ve vládních kruzích a uznává dávno, že nesmí žádné další daně býti na poplatnictvo uvalovány, naopak musí býti novou berní soustavou poplatnictvu postupně ulehčováno. To se nám slibuje již dva roky a zatím břemen přibývá, místo co by jich mělo ubývati.
Důsledky toho jeví se nejmarkantněji v zadlužování občanstva, zejména drobných zemědělců i příslušníků stavu živnostenského, který stejně jako zemědělci tímto berním systémem trpí.
Četné daňové exekuce nesvědčí o tom, že by se jmenovaným stavům lépe vedlo než před válkou. Nejpádnější důkaz o tom podává sám rozpočet ministerstva financí, když preliminuje ve svém rozpočtu na r. 1926 "Výnos z úroků z prodlení, exekuční poplatky a pokuty" ohromnou číslicí 95,300.000 Kč oproti r. 1925 77,100.000 Kč anebo r. 1924 36,000.000 Kč. To neznamená blahobyt občanstva, když exekuční a jiné poplatky na místo, co by klesaly, rok od roku stoupají.
To jest úkaz naprosto nezdravý, a je nejvyšší čas, aby došlo k dávno slibované reformě daňové co nejdříve.
Berní reformě musí předcházeti úprava daňových poměrů tím, že se zhostí spousty daňových nedoplatků čili restů, rekursů a rozličných žádostí, čili musí býti udělána čistota. Dále musí reforma provésti zjednodušení v ukládání daní. Všechny daně ať jsou vyměřeny jedním platebním rozkazem, i také přirážky samosprávné. Způsobu, jak se dnes daně ukládají, nerozumějí pomalu již ani berní úředníci. Daňová reforma musí též zvláště přihlížeti k přirážkám autonomním. V našich obcích, až na málo četné výjimky, se nešetří, neboť jejich vedení mají po většině v. rukou lidé, kteří na vydání ničím nepřispívají, a proto reforma daňová musí obmeziti možnost ukládání přirážek k daním přímým. Konečně je potřebí, aby daně byly ukládány rozumně, spravedlivě a nestranně podle berní síly každého jednotlivce.
To jsou hlavní zásady naší československé strany lidové, na nichž by chtěla míti provedenu berní reformu, a pokud nám známo, ministerstvo financí podle těchto principů návrh berní reformy vypracovalo.
Těžké situaci zemědělců a živnostníků snažila se finanční správa aspoň částečně ulehčiti tím, že snížila úroky z prodlení z 10 % na 7 %, dále snížením válečných přirážek z vinic, zahrad, lesů ze 400 na 200 %, z ostatní půdy ze 600 na 400 %. Také novelou k zákonu o dávce z majetku a přírůstku bylo poněkud poplatníkům uleveno, ale ne v tom rozsahu, jak mnohý, a to právem, očekával.
Nevím, v jakém rozsahu přinesl poplatníkům úlevu zákon ze dne 8. října 1924, podle něhož se mají snižovati neb docela promíjeti daňové nedoplatky, pokud to mimořádnými okolnostmi je odůvodněno. Zákonem tím byla dána berním správám velká pravomoc; doufám, že této pravomoci použily ve všech případech v intencích zmíněného zákona, poctivě a spravedlivě.
Na jednu okolnost chci důrazně upozorniti: má-li býti berní reforma opravdovou reformou a ne pouhým humbukem, musí se projeviti věcně, opravdovým snížením nesnesitelných břemen a ne kusem popsaného papíru, podle kterého by zůstalo vše při starém. To by nebyla reforma, nýbrž deforma, či jak my říkáme v obecné mluvě, bylo by to "prašť jako uhoď".
Má-li náš stát tomuto velikému úkolu dostáti, musí snížiti svoje výdaje aspoň na 7 miliard. Aby se tak státi mohlo, musí se projeviti ve všech resortech největší úspornost, pokud se tak státi může bez újmy výkonnosti naší státní správy.
Dovolím si na některé úspory upozorniti. Již déle 2 roků - já sám již po třetí v této rozpočtové debatě - dovoláváme se zrušení ministerstva zásobování lidu, jako poválečného přežitku, které nám stále připomíná onu strašnou dobu válečnou a doba těžké hospodářské krise po válce; dokud toto ministerstvo bude strašiti, nelze mluviti o opravdové snaze šetřiti ve státní správě. Ušetřiti 13 1/2 milionů stojí za to. Pan ministr dr Franke je sice opačného náhledu, kdyby však ne celý obnos, tedy i ta polovina stála by za to. S tímto ministerstvem nechť se svezou v blahé paměti smutně proslulé lichevní soudy. Dnes při nadbytku veškerých životních potřeb obhájí se konsumenti proti nesolidním obchodníkům sami. K tomu jim skýtají dostatečné ochrany stávající zákony. Soudci laici se i zde neosvědčili. Dokud však lichevní soudy trvají, žádáme, aby lichevní kontrolní orgány zachovaly vždy slušnou objektivní formu.
Když jsem tak již v tom systému "spoření", nesmím mlčením pominouti ještě jednu okolnost, a ta je: když starému Rakousku stačilo 12 ministerstev, stačilo by naší malé a jak pan generální zpravodaj dr Horáček správně naznačil i chudé Československé republice - neboť 60, ba snad i více miliard dluhů není přece žádné bohatství - na místě 17 také 12 ministerstev k obstarání státní agendy a navrhoval bych i zde sloučení některých příbuzných ministerstev v jedno a zrušení ministerstva unifikací. Když šetřiti, tak šetřiti, a tímto činem by se úspornost projevila nejintensivněji.
Vím, že se tímto návrhem nezavděčím, ač není to nic nového, traduje se to v tisku i na schůzích, kde voličstvo často na tuto okolnost upomíná, a my jsme proto zde, abychom hájili jeho zájmy, ať se to líbí, anebo nelíbí. Jednou k tomu pod ještě větším tlakem nutnosti dojíti musí. Je to odkaz náš příštímu parlamentu. Z poválečných poměrů se dostati musíme, za každou cenu.
Velectění pánové! První etapu restrikčního zákona o propouštění a pensionování státních zaměstnanců máme za sebou. Důsledky onoho zákona projevují se v projednávaném rozpočtu úsporou v jednotlivých resortech sumou 225 1/2 milionu. Jenže, bohužel, musím konstatovati, že nepostupovalo se všude, jak by mělo: dost objektivně a spravedlivě, bez jakéhokoliv politického zabarvení. Mám obavu, že ve službách státu nezůstali nám vesměs úředníci a zřízenci nejkvalifikovanější, nejlepší a nejsvědomitější.
Restrikci úřednictva měla by v zápětí sledovati reforma státní administrativy, zjednodušení agendy v zájmu úlevy, jasnosti a přehlednosti úřadování samého.
Mohl bych vyjmenovati ještě celou řadu úsporných zařízení, jako odložení nákladných staveb ne právě nutných, obmeziti representační výlohy, hromadné zájezdy do ciziny atd.
V rozpočtu ministerstva zemědělství, kap. XVIII "Chov koní" je položka pod titulem "Příspěvky na provoz na závodních drahách" obnos 400.000 Kč. Zdá se mi, že je to položka luxusní. Pro krátkost času nelze se do dalších detailů pouštěti, ač by jinak to bylo vděčné pole; nesmíme zapomínati, že jsme členy koalice a všecko mluvení nic nepomáhá, když na rozpočtu nelze ani litery měniti.
Přistupuji dále k otázce zemědělských a průmyslových cel, k otázce pro nás zemědělce takřka životní. Nemohu se touto otázkou tak zevrubně zabývati, jak by zasloužila, ale chci krátce rekapitulovati. Po převratu za vlády socialistů a agrárníků nebylo vůbec pamatováno na celní ochranu zemědělských produktů, zato však až nepřiměřeným způsobem nechala se vystupňovati cla průmyslová. To sice mělo tu dobrou stránku, že k nám nemohly býti dováženy průmyslové výrobky z ciziny a dělnictvo našlo v továrnách zaměstnání, ale na druhé straně tato nemožnost dovozu a konkurence způsobila velkou drahotu šatstva, obuvi, strojů atd. Vysoká cla, dvacatero až třicateronásobná na průmyslové výrobky měla ještě jiné zhoubné následky. Kdežto tato cla byla nepřiměřeně vysoká, cla na obilí nebyla žádná a tak zemědělské plodiny byly k nám dováženy volně, což způsobilo veliký jich pokles. Byly k nám dováženy spousty obilí a mouky, naproti tomu náš vývoz za hranice klesal a kdyby naši obchodní bilanci nepodepřely některé předměty vývozu jako dříví, cukr atd., bylo by se stalo, že bychom více dováželi než vyváželi a naše obchodní bilance by byla pasivní. To by znamenalo chudnutí našeho státu a to by byl počátek konců. U nás nesmí se dělati hospodářská politika na úkor jednoho stavu, poněvadž na konec takovou jednostrannost odnese stát sám. Tím, že k nám byla a je dovážena mouka, byl u nás ubit téměř průmysl mlynářský a dělnictvo mlynářské to odnáší s sebou. My přicházíme o cenné krmivo, otruby. Z těch důvodů žádali jsme, aby otázka cel byla vyřešena a cla na obilí zavedena. Bohužel, že pro odpor sociálních demokratů, kteří ostatně jen z důvodů agitačních stavěli se proti zavedení zemědělských cel, ač to bylo r. 1922 sjednáno, byla otázka tato vyřešena pouze na polovic, a to tím, že byla zavedena tak zv. klouzavá cla. Tak na př. při ceně pšenice 200 Kč za l kg není vůbec žádného cla. Teprve když klesne cena pšenice pod tuto cenu, nastupuje clo v obnosu 20 a tak to jde dále. Prohlašuji, že zavedení klouzavých cel nás neuspokojuje, a nemůžeme s nimi souhlasiti, poněvadž zemědělství našemu neskýtají ochrany před cizí konkurencí, která, mimochodem řečeno, mnohem laciněji vyrábí, než my při našem intensivním hospodaření a drahých silách, a může i při tomto způsobu ochrany k nám dovážeti. Nejlepší formou cel jsou jen cla pevná, a budeme o jich zavedení usilovati. Současně se budeme domáhati přiměřeného snížení cel průmyslových, poněvadž nynější vysoká cla průmyslová nejsou nikterak poměry hospodářskými odůvodněna.
Nesmí se, velectění pánové, zapomínati, že zemědělství naše bylo za války ve své výrobnosti přímo ochromeno a potřebuje se strany státu zvýšené podpory a ochrany, zkrátka stát musí začíti dělati hospodářskou politiku velkorysou, a ne drobečkovou. Vláda nemá často jasného programu a volí cesty pochybné. Celá veřejnost volá po laciném chlebu, musí tudíž býti zemědělci ve veřejném zájmu umožněno, aby jej mohl levně vyrobiti.
A nyní ještě několik slov k sociálním otázkám. Rozpočtový výbor senátu usnesl se na resoluci, kterou se vláda vyzývá, aby předložila Národnímu shromáždění návrh zákona o starobním opatření osob přestárlých, t. j. osob, které překročily 60. rok a jsou vyloučeny z obou kategorií sociálního pojištění dělnického. Podle sdělení ministra sociální péče dr Wintera je osnova o tomto pojištění osob starých přes 65 roků připravena a doufá se, že nabude platnosti se sociálním pojištěním dělnickým dne 1. července 1926.
Tímto novým zákonem dostane se roční starobní podpory až do výše 600 Kč všem oprávněným osobám československé státní příslušnosti výdělku neschopným, jakmile překročí 65. rok věku svého. Vyloučeny jsou osoby oddané pití a štítící se práce, jakož i osoby, které následkem trestních činů přišly o aktivní volební právo.
Podle našich informací má tomuto zákonu sloužiti za finanční základnu fond 130 milionů Kč. Pro první rok po vstoupení zákona v platnost počítá se s počtem 75.000 osob, jichž podpora bude vyžadovati as 41 milionů Kč.
Jakmile sociální pojištění dělnictva a samostatně hospodařících vstoupí v platnost, bude se tento obnos rychle zmenšovati, takže během as 20 let klesne na 3 miliony Kč ročně.
Tímto zákonem - řekl bych vyrovnávacím - jsou, doufám, sociální požadavky dělnictva vyřešeny do té míry, že ani mnohý velký stát svoje dělnictvo tak pro případ nemoce, stáří, invalidity atd. nezabezpečil, jako naše československá republika. že tyto zákony ukládají veškerému poplatnictvu, najmě vrstvám zaměstnavatelským, velká břemena pro všechny doby, je samozřejmé. I tam, kde se mluví o příspěvcích státních, jde to vždy jen z kapes poplatnictva.
Naše strana lidová jako strana drobného lidu a jako strana všestavovská nevyhýbala se řešení otázek sociálních a sociálním reformám, důsledků to všeobecného rozmachu na poli hospodářském i národohospodářském, jsouc si vědoma, že jen tímto ušlechtilým způsobem lze vyřešiti majetkové a jiné nesrovnalosti, jaké v každém státě existují, způsobem harmonickým, odpovídajícím mravní i kulturní vyspělosti všech vrstev národa, zabezpečujícím proti všem rozkladným živlům klidný rozvoj naší mladé republiky v době současné i do budoucna.
Velectění pánové! Myslím, že budete se mnou souhlasiti, když vyslovím přání, aby v oněch vrstvách, pro něž tyto sociální reformy byly uzákoněny, nastalo nejen žádoucí uklidnění, ale také nová orientace výchovná, aby, ocenivše dosah těchto reforem, postavily se na stanovisko vlastenecké mužně proti všem nezodpovědným rozkladným živlům, které by chtěly vnášeti rozkol na poli politickém, hospodářském i kulturně náboženském a dáti v sázku stát i toto velké sociální dílo.
Že sociální pojištění pro osoby samostatně hospodařící, t. j. rolníky, živnostníky atd., které bude značným zatížením těchto produktivních vrstev, vstoupí v platnost později, až bude provedena berní reforma, s tohoto stanoviska vítáme.
Jsem toho náhledu, že uzákoněním osmihodinné pracovní doby, sociálního pojištění dělnického atd.dosáhly socialistické strany vrcholného bodu svých požadavků a mohou býti plně uspokojeny. Méně potěšeny jsou strany občanské, které tíhu těchto sociálních opatření na svých bedrech ponesou. Příští parlament musí nezbytně přikročiti k řešení otázek zemědělských a živnostenských. Uvidí se, jak se potom páni zástupci dělnictva zachovají. Jedno dovolím si pánům připomenouti. Budou-li ochuzeny střední stavy, pak je celá stavba sociálních vymožeností ohrožena.
Považuji za svoji povinnost, abych se na tomto místě a při této příležitosti zmínil o značném zneklidnění ve zdejších kruzích mlynářských, vyvolaném posledními opatřeními Německa, pokud jde o úpravu tamního dovozu a vývozu mouky a obilí. Německo zavedlo zvláštní dovozní listy na dovoz obilí, nejen vůči našemu mlynářství a sladařství, nýbrž i zemědělství vůbec. Opatření ono spočívá v tom, že při vývozu 100 kg mouky dává Německo svým exportérům dovozní list, opravňující k dovozu 150 kg obilí. Tím dostává se německému vývozci zvláštní vývozní prémie, jež při pšeničné mouce činí 5,25 marky, to je nejméně 42 Kč, a při žitné mouce 4,50 marky, to je nejméně 36 Kč. S těmito dovozními listy se v Německu obchoduje jako s cennými doklady. Spekulaci s těmito dovozními listy je otevřena tím více cesta, že exportéři mají nejen možnost prodati je kamkoliv a komukoliv v Německu, nýbrž že mají čas použíti jich po dobu 9 měsíců. Tím se může státi, že Němci vyvezou méněcenné obilí ve formě mouky a potom Ve vhodném okamžiku a v případě potřeby mohou dovésti daleko hodnotnější obilí levněji. Na zmíněné dovozní listy mohou dovézti nejen obilí, odpovídající vyvezenému typu mouky, nýbrž i jiné zemské plodiny, jako kukuřici, oves atd.
Touto praxí je československý průmysl mlynářský ohrožen přímo na své existenci, neboť tímto zařízením je jeho konkurence úplně znemožněna. Nutno při tom uvážiti, že německá pšenice je jakosti podřadné a proto značně levnější než pšenice naše. Tyto dovozní listy byly v Německu zavedeny již před válkou, neměl však žádného většího významu, poněvadž cla na obilí v Německu i v Rakousku byla stejná. Nyní ale má Německo clo na pšenici 3,50 M, t. j. 28 Kč, my žádné; na žito 3 M, t. j. 24,30 Kč, my 11,60 Kč. Na mouku jsme měli před válkou prohibitivní clo ve výši 15 Kč, takže německá mouka sem vůbec nemohla.
Reflex německých dovozních listů pocítilo Rusko. Toto nemělo cla na obilí a mouku a zaplatilo to také zánikem všech svých mlýnů podél německé hranice. Němci zkupovali zde laciné ruské obilí, doma je semleli a vyváželi z něho zase mouku do Ruska, ponechavše si levné otruby. Naznačená německá opatření jsou nejen pro mlynářství, nýbrž i pro naše zemědělství vyloženým nebezpečím. V podobném nebezpečí vůči Německu ocitají se dnes i českoslovenští sladaři.