Pane kolego, vy mi povídáte, že je to na cti utrhání? Tedy vám řeknu, že byl zde jeden váš kolega žalován, že užil slov, že bude německý voják věděti, co bude dělati s flintou. Zde tato slova zapřel, ale nechtěl je zapříti doma, poněvadž se obával, že bude doma znemožněn německými nacionálními konkurenty. Když máte tu kuráž, abyste mohli vydávati krásné zprávy, že jste ochotni nám podávati ruku, když jste ochotni tak mluviti, jako mluvíte nám zde, my vám to chválíme a rádi slyšíme, a chceme, aby to slyšeli i vaši němečtí lidé na schůzích. Dokud to nedovedete říci přímo na schůzích, zrovna jako to říkáte za hranicemi, dokud nedovedete říci na schůzi ano, já jsem Čechoslovák, ale německé národnosti, do té doby bude škoda toho mluvení, které jsme zde slyšeli.
Pánové, já si vážím toho, když slyším na př. dnes mluviti kolegu Zulegera, vážím si ho jistě jako dobrého Němce, vždyť on ani česky neumí a nenaučil se, vážím si ho, jako poctivého člověka, vím, že on mluví stejně nám a že mluví také tak voličům přímo, že se domnívá, že tím způsobem prokazuje službu republice a také svému lidu, ale, bohužel, těch Zulegerů je málo a mnoho je těch lidí, kteří čekají, aby jiná německá strana promluvila moudré slovo v otázkách národnostních, aby ji vypjatým německým nacionalismem připravili o nějaký mandát.
Pánové, já věřím nejen Zulegerovi, ale i mnohému Němci, zvláště těm, kteří náležejí stavu zemědělskému, a vůbec, kteří mají zde nějaký nemovitý majetek, že opravdu v československé republice mají "Heimat". Ale ti druzí, ti se spokojují... (Sen. Polach [německy]: Agrárníci mají pravdu a morálku zpachtovánu!)
Nevím, pánové, možná, že ji mají pachtovanou, možná, že je jejich vlastnictvím, ale vaším vlastnictvím tato pravda není, a to je chyba. (Sen. Niessner [německy ]: U vás je pravda domovem? Myslíte, když se zde chováte jako křikloun, že si můžete všechno dovoliti!) Kdo moc křičí, nemá pravdu! (Veselost.)
Konstatuji, pánové, že ti druzí se spokojují konstatováním, že stojí na půdě republiky. Při tom nikterak ani neříkají, na půdě republiky Československé. Myslím, pánové, že to konstatování je poněkud slabé. To každý člověk vidí, že jsme zde v republice Československé, a státi na půdě republiky, to není, pánové, žádná zásluha, zvláště když se při tom řekne, že nemyslíme sice na změnu hranic, ale ponecháváme to vývinu věci. Pánové, tak to není, kdo stojí úplně za republikou, kdo tu republiku chce míti, jako svojí vlast, tak nesmí říkati, že ponecháváme změnu hranic vývinu věcí, ten musí říci, že půjde ty hranice hájiti. A jestliže jste nám několikráte již řekli dříve, i letos, že chcete, aby Československo bylo podobné Švýcarsku, tedy vám opakuji to, co jsem řekl již loni, když jste odešli ven, že není proti tomu žádná překážka, abychom byli jako ve Švýcarsku, jenom že musíte býti jako Švýcaři. Švýcarské pušky, povídal jsem loni, mají tu vlastnost, že střílejí bez rozmýšlení na tu stranu ze Švýcarska ven, odkud jde nepřítel. A tak, pánové, by bylo třeba, abyste také vy řekli svému lidu na schůzi: "Ano, toto je naše republika, a my budeme také tuto republiku hájiti. Až to řeknete, tak máte, pánové, právo žádati, abyste měli účast na vládě, jak jste reklamovali. (Sen. Niessner [německy]: Vaše flinty spouštějí nazpět!) (Sen. Polach [německy]: Proč nám to zde přednášíte?) Pane kolego, já se nevyznám ve flintách, já jsem byl jen lovec. Já vám opakuji jen to, co vy povídáte zde, a myslím, že jsem vám dobře rozuměl. Dokud nedovedete říci, pánové, to, co jsem vám říkal, pak nesmíte nikterak naříkati na to, co se vám nyní děje. Pánové, my si to klidně řekneme. My, majorita, příslušníci národa československého, my se nedáme nikým mýliti ve svém úkolu, který v republice máme, v tom úkolu, který nám řekl náš učitel, a řekl bych, skoro prorok, Komenský, když pravil "živ buď národe posvěcený", když nám dal tu naději, že vláda věcí našich se dostane do našich rukou. A já k tomu slovu Komenského přidávám ještě jedno: "Národe československý, nebuď pouze živ, ale, národe československý, pracuj, spoléhaje pouze na Boha a na sebe, pracuj k tomu, aby naše republika Československá rostla, vzmáhala a sílila bez konce". (Výborně! Hlučný potlesk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Koperniczky.
Sen. dr Koperniczky (německy): Slavný senáte! Ani krátký čas, který mně zbývá, ani naděje na úspěch mně nedovolují, abych podrobně projednával státní rozpočet. S jistým uspokojením dlužno konstatovati, že vláda přece již dospěla k poznání, jak nebezpečno by bylo pokračovati také nadále na dlouho sledované cestě neustále vzrůstajících rozpočtových schodků. Musilo konečně přece býti uposlechnuto žalob tolika oposičních řečníků, že co možno největší omezení výdajů a zdravý úsporný systém jsou naléhavou nutností. Celý rozpočet 1926 ukazuje zdánlivě méně výdajů nežli v roce 1925. Ale velice dlužno litovati, že těmito úsporami ve značném rozsahu trpí školství, a to mají university o 909.000 Kč méně, učitelské ústavy o 1,900.000 a střední školy o 953.000 Kč méně nežli roku loňského. Klade se nesmírně velká váha na pokrok, osvětu a na kulturu a na jejich rozkvět. Jakmile se však pozvednou hlasy, že ve státním rozpočtu musí nastati zmenšení výdajů, nečiní se rozdílu v jednotlivých oborech a neuvažuje se, ve kterém oboru by bylo restrikci snáze provésti, nýbrž provede se restrikce výdajů bez ohledu na důležitost, bez uvážení, která z institucí by zmenšením výdajů méně utrpěla a která by zmenšení výdajů snáze mohla snésti. Existuje sotva důležitější záležitost státní, nežli je školství. Čím vyšší je kultura státu a jeho obyvatelstva, tím větší je také vážnost státu samého. Kdo by chtěl popírati, že kultura se podporuje hlavně školstvím. Je prokázáno, že se pro školství také v tomto roce nepřináší tolik obětí, jak by toho vyžadovaly důležitost předmětu a potřeba. Školství utrpělo zmenšení výdajů skoro o 3 miliony korun, kdežto přece instituce vědecké a vyučovací by vyžadovaly ještě velmi podstatného doplnění. Chci jen poukázati na některé potřeby, které hlavně volají po ukojení. Omezím se poukázati jen na zející ránu Slovenska. Zdůraznil jsem již před dvěma lety, jak by bylo nutno zavésti na universitě Komenského v Bratislavě maďarské paralelky pro maďarské mladé lidi, jejichž úkolem by bylo později u soudů a různých úřadů vyřizovati tyto věci. Je všeobecně známo, že u různých soudů pro nedostatek kvalifikovaných orgánů přicházejí často do rozpaků a hledají soudce, kteří jsou mocni také maďarského jazyka. Právě z tohoto důvodu bylo českým soudcům a úředníkům také uloženo, aby se naučili maďarskému jazyku. Ale tomu není snadno se naučiti. Čech se v mužném věku maďarskému jazyku nenaučí tak snadno, tím méně však se maďarský sedlák anebo živnostník naučí jazyku českému. Moudrost vlády to již nahlíží a chápe, jaké potíže musejí vznikati správě z této okolnosti při vyřizování denních záležitostí. Ale přece se nepoužívá potřebných prostředků, aby se věci odpomohlo. Netřeba zde zdůrazňovati, že úřady a soudcové jsou zde pro obyvatelstvo a nikoli naopak. Musí tedy úřady a soudy býti zařízeny tak, aby věci obyvatelstva mohly býti vyřizovány bez jazykových překážek. Jen potom, a jen tímto způsobem bude pak mezi různými národnostmi panovati kýžený mír. K tomuto míru by však zmíněné paralelky na universitě v Bratislavě značně přispěly. Nyní však bylo do rozpočtu 1926 pro university, vysoké školy a jiné vědecké ústavy zařazeno o několik milionů korun méně nežli v tomto roce, pro tyto kategorie je v roce 1926 k disposici 113 milionů, z čehož však na bratislavskou universitu Komenského vypadá jen 7,800.000 Kč. Tu se tedy z národnostních důvodů spoří, ačkoli by se trpkým, oprávněným stížnostem tolika občanů mohlo předejíti a odpomoci nepatrnými obětmi. Stejné stížnosti týkají se německého a maďarského reálného gymnasia v Bratislavě. Tyto oba ústavy čítají více než 500 chovanců, kteří však jsou vyučováni v téže budově. Proč se také tomuto zlu neodpomůže, nechci říci vybudováním nové budovy - ačkoli by se zcela dobře mohlo zříditi také nové maďarské reálné gymnasium - mohlo by se těmto nárokům vyhověti také jiným způsobem. V Bratislavě stojí bývalá kadetka, které by se velmi dobře mohlo použíti pro účely maďarského reálného gymnasia. Anebo však v obrovské budově bývalého král. katolického gymnasia, která nyní slouží slovenskému reálnému gymnasiu, je dosti místností, aby tam bylo umístěno také maďarské reálné gymnasium. Ovšem musilo by býti jiným způsobem postaráno v tomto případě o slovenskou obecnou školu a o profesory, kteří nyní bydlí v této nádherné budově. Také tuto otázku bylo by lze řešiti, kdyby se chtěla dáti patřičná přednost hlavním požadavkům všeobecné kultury před jinými méně důležitými požadavky.
Ještě na jednu bolavou ránu kulturní musím poukázati v zájmu ubohých sirotků. Je to věc sirotčince "Marie Opatrovnice" v Bratislavě, který byl zřízen pro chudé sirotky ze soukromého jmění, a přesto před 5 lety byl rekvirován pro středoškolský internát na jeden rok. Sirotci byli umístěni v bývalém dětském útulku Alžběty způsobem tak nuzným, že to podle oficielní výpovědi lékařů naprosto nevyhovuje zdravotním požadavkům. Tento absurdní stav na výsměch všem požadavkům spravedlnosti humanity a hygieny trvá nyní již šestý rok, ačkoli rekvisice zněla jen na l rok. Na kompetentním místě se to nahlíží a uznává se, že tento stav je neudržitelný. Bylo mně na častější dotazy slíbeno, ba ministerstvo školství zavázalo se vůči kuratoriu sirotčince k tomu, že na pozemku zakoupeném pro internát budou před započetím zimy 1924 provedeny pozemní práce, aby budova byla do konce června 1925 úplně hotova a aby se internát tam mohl nastěhovati. Ale dnes, po roce, nevidím stále ještě, že by se bylo započalo se zimními předběžnými pracemi, ačkoli tu potřebné peníze jsou a stavbě tudíž nebrání žádná jiná překážka, nežli nepochopitelná indolence úřadu, kterému bylo uloženo vypracovati a revidovati plány. Žádám tudíž pana ministra veřejných prací, aby se o tuto věc zajímal a aby započetí stavby s veškerou vážností urychlil, aby ubozí sirotci nejpozději začátkem srpna 1926 mohli býti zase uvedeni v držení svého majetku.
Na tutéž listinu dluhů dlužno také zapsati, že se konečně přišlo k poznání, že pro maďarské obecné školy je přece také potřebí vzdělati maďarské učitele. Byly přece všechny maďarské učitelské ústavy zničeny. To nemohlo tak zůstati. Čtvrtina obyvatelstva na Slovensku je přece maďarským živlem, který se československé republice nikterak nevtíral. Ale když se republika o toto Maďarstvo ucházela, je také její svatou povinností, pečovati o tento cenný živel a jeho kulturní a hospodářské udržení. Musí býti něco učiněno pro dorost maďarských učitelů. Byl tedy na začátku loňského školního roku zaveden jednoroční učitelský kurs. Ale jak nuzným způsobem se to stalo, lze snadno poznati. Jednoroční učitelský kurs nemůže přece zajisté postačiti, aby se vyhovělo těm požadavkům a té kvalifikaci, jaká se dnes žádá od učitele obecné školy, jakou se učitelští kandidáti i při pravidelném a systematickém vyučování mohou vykázati sotva ve 4 letech. Dlužno si zde také stěžovati, že konání tohoto kursu bylo oznámeno teprve krátce před začátkem školního roku, takže se tito mladí lidé dali zapsati již do jiných škol a kurs navštívilo jen 17 kandidátů. Dnes zapsáno je jen 15 chovanců. Co se tedy jednoročním učitelským kursem chce dosáhnouti? Nechci zde souditi, ale při největší vůli nemůžeme na tuto otázku odpověděti jinak, nežli že se hledí také tímto kursem zmenšiti maďarská kultura. Byl bych slavné vládě velice vděčen, kdyby se oproti tomuto obvinění ospravedlnila sukcessivním vybudováním tohoto kursu ve pravidelný učitelský ústav.
Podobně má se to se školními knihami. Chovanci opatří si přirozeně na začátku školního roku potřebné knihy. Tu dojde 19. září ředitele výnos, že knihy posud užívané jsou zakázány a že se musí zavésti a používati jiné knihy. Že žáci resp. jejich rodičové tímto způsobem jsou nesmírně poškozováni, o to se školský referent nestará. Pro některé předměty nemají na Slovensku žádných maďarských školních knih, z Maďarska však se žádné knihy nesmějí obstarávati, a tak tu jsou žáci bez školních knih a musí se přednáškám učiti ze svých nedostatečných poznámek. Kornu by nemělo býti jasno, že toto jednání může velice znesnadniti maďarské vyučování a bráti nebo zmenšiti žákům chuť k. učení? Je však tento přirozený důsledek v zájmu kulturního státu? Není povinností státu všemi možnými prostředky podporovati chuť k učení ve školách?
To jsou jen jednotlivé případy a jen několik případů z mnohých stížností na důkaz toho, že státní rozpočet pro příští rok stále ještě postrádá moudrého a účinného způsobu úsporného systému, kterého je tolik potřebí, a že používání tohoto systému také tentokráte selhalo, poněvadž: zmenšení výdajů oželeti musí právě nejdůležitější obory vlastní kultury a menšiny se kterými se beztak jedná macešsky. Proto nemůžeme souhlasiti s předlohou. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. prof. dr Mareš.
Sen. dr Mareš: Já se vzdávám slova.
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má paní sen. Perthenová.
Sen. Perthenová (německy): Slavný senáte! Není zajisté vyjma koaličních stran jiné strany, která by nebyla přesvědčena, že také v tomto projednávaném rozpočtu bylo měřeno stejnou měrou jako za předešlých let, takže také přirozeně proti tomuto rozpočtu stojíme na stanovisku zamítavém. Přes všechnu kritiku, přes všechna napomenutí a požadavky zařadila vláda, zařadil finanční ministr zase kapitolu "sociální péče" oproti kapitole "národní obrana" o 1,081,813.000 níže. Předložíme-li si tedy otázku, který z těchto obou oborů je pro lid, jenž platí daně, důležitější, pak je naprosto jisté, že každý usoudí, že tyto "peníze byly by lépe pro stát uloženy, kdyby nastal poměr opačný.
Předložíme-li si tedy otázku: což je sociální péče v tomto státě již tak vybudována, že vystačíme s prostředky nám přikázanými, pak musíme na tuto otázku odpověděti co nejrozhodněji záporně. Totéž platí také o kapitole zdravotnictví. Toto je zařaděno jen částkou 146 milionů, a přece víme, že jen tuberkulosa ročně vyžaduje tisíce obětí, tuberkulosa, která právě v pracujícím obyvatelstvu je velmi rozšířena. Rovněž tak se ovšem potřebuje mnoho peněz pro skutečné potlačení pohlavních nemocí. Příčiny těchto nemocí leží nejvíce v bídných bytových poměrech, v podvýživě a přepracovanosti. Když roku 1918 založen byl československý stát, tu byli dělníci podle mnoha prohlášení, jež byla lidu vydána, plni naděje. Ale velmi brzo přišlo zklamání. Nastal na konec opak, dělníci budou nyní brzo u konce svých nadějí, ba skoro bychom řekli, u hrobů svých nadějí. Musíme stále pohlížeti na to, jak všechny sociální vymoženosti z revoluční doby jsou v nebezpečí, že jedna po druhé bude zmenšena. Na místě sociálního vybudování nastává pravý opak. Jednu náhradu za odbourání sociálních zákonů jsme přece obdrželi, abych nesoudila nespravedlivě; byla za to vytvořena celá řada zákonů nejvýš reakcionářských.
Mezi odbouranými zákony nalézá se především zákon na ochranu nájemníků, který se rok od roku zhoršuje, takže dělnické rodiny musí žíti ve stálé starosti, že přijdou o byt: K tomu přistupuje odbourání zákona na podporu stavebního ruchu, takže je tisícům dělníků nemožno nalézti byt; je mnoho rodin, kde často prarodiče, rodiče a děti, vnuci a nocleháři jsou směstnáni v malém bytě. Táži se tedy vlády, kde je péče o matku a dítě? Jak to pak může vypadati se zdravím v těchto rodinách? Kde je kultura a vzdělání? Všechny tyto otázky ovšem nepůsobí vládě a koalici starosti, přes to se přejde s pokrčením ramen, vždyť jsou to přece jen dělnické rodiny a dělníci, kteří tím trpí.
Ale činí se ještě více: pěstuje se odbourávání nejsvatějších statků lidu. Chci-li se zde trochu zmíniti o rdousení školství, které se dálo v posledních letech, chci tak učiniti jen potud, pokud je to úzce spojeno se sociální péčí. Zrušením škol budou v mnohých místech děti nuceny za každého počasí, také v nejkrutější zimě po zasněžených. anebo deštěm rozmoklých silnicích - neboť vesnické cesty vypadají zcela jinak nežli ve městě - po celé hodiny daleko jíti do školy. Nyní přijdou děti s promočenou obuví a oděvem, který je často velmi bídný, do školy, mnohé jen s kouskem chleba. Co pak se domníváte, že takové dítě bude moci sledovati učebný plán a něčemu se učiti, a nepomýšlíte na to, že denní námahou dětem vzrůstá veliká škoda na zdraví? Je to péče o chudé děti?
Co se nyní týče složení tříd, tož bude to v mnohých místech vypadati tak jako za mé školní doby, kdy v jedné třídě jeden učitel současně vyučoval první a druhé oddělení, t. j. jedno mladší a jedno o 2 roky starší oddělení. Když jsem následkem přesídlení byla nucena jíti z pětitřídní do trojtřídní obecné školy, tu jsem jako dítě cítila rozdíl, který byl v tom, že jsme odváděni od vlastního učebného plánu, když učitel ve druhém oddělení mluví k předmětu zcela jinému. Když tedy usuzujeme z posledního potlačování, musíme zajisté vysloviti, že se všemi prostředky snažíte zadržeti kulturní postup jednoho národa. Ale chci vás s tohoto místa varovati, nehrajte si s trpělivostí dělníků, neboť dělnictvo ví velmi dobře a je pevně přesvědčeno o tom, že škola znamená pro mládež bránu budoucnosti! A mohl by pak jednou nastati případ, jestliže vláda tuto bránu neotevře, že ji dělnictvo vezme útokem. Jde zde o nejvyšší statek naší mládeže. Poněvadž dělníci nemají prostředků posílati své děti do vyšších škol, musí se jim, poněvadž přece jsou největšími poplatníky, umožniti, aby si jejich děti na obecné a občanské škole osvojily vědění, jehož potřebují pro svůj příští život.
Co se týče péče o matku a o dítě, tož se věc dělá tak jako v minulých letech, t. j. nedělá se ničeho, zůstává vše při starém. Měli by si však přece jednou odpovědní činitelé ujasniti, že následkem jejich politiky stoupá zatížení domácnosti rok od roku zdražením životních poměrů, Vyvoláno jsouc zvýšením daní ze všech životních potřeb. K tomu přistupuje zavedení cel a zmenšení příjmů ve všech skoro oborech. K tomu ty hrozné bytové poměry. Jak to v mnohých krajinách vypadá, vysvítá ze řady článků v časopise "Sozialdemokrat", kde líčeny byly strašlivé obrazy bídy a nouze. Bylo by naléhavě potřebí, aby se členové koalice starali trochu o to, jak to v takových bídných čtvrtích venku vypadá. Protože tyto věci byly přece uveřejněny, nemáte příčiny hráti si na nevědomé. Je zatracenou povinností projeviti konečně jednou trochu více péče o takovéto obrazy bídy a nepřecházeti přes to jen pokrčením ramen. Je zajisté snadno dělati u zeleného stolu zákony, účetní závěrky a rozpočty, aniž bychom se navenek starali, aniž bychom se ptali, zdali také bude možno vystačiti s těmito několik tisíci korunami na sociální péči! Zkraťte přece jednou jiné kapitoly, které se tolik netýkají blaha lidu. Což nevíte, že také chudí lidé tvoří část vašeho státu? Právě proto je vaší povinností starati se o vrstvy dělnické třídy trochu více, než tomu bylo doposud. Ale hlavní věcí jest a zůstane přece, abychom v cizině platili za pokrokový, kulturní a sociální stát, a to úplně stačí. Chci uvésti jen některé číslice, ze kterých laik může posouditi, jak to musí vypadati ve státě, kde v jedné jeho části sčítání lidu ukázalo tento výsledek. V Rokytnici mělo sčítání lidu od roku 1880 do roku 1921 tento výsledek: roku 1880 bylo zde 18.622 obyvatelů, roku 1890 bylo jich 18.495, roku 1900 16.596, roku 1910 15.032 a roku 1921 13.474 obyvatelů. Z těchto číslic je patrno, že počet obyvatelů od roku 1880 do roku 1921 klesl o 5.148. Příčinou tohoto vylidnění je z valné části vystěhovalectví, poněvadž tito lidé doma neměli žádné možnosti existence. V této zprávě bylo také líčeno, jak se lidé v jedné místnosti rodí, tam pracují, vaří, perou, jedí, spí a umírají. Táži se tedy pana ministra sociální péče: kde zde je péče o matku a dítě, kde je mravní a tělesná čistota? Z tohoto vylíčení dále shledáváme, že děti tkalců často onemocní otravou, poněvadž z hladu jedly tkalcovský škrob. Z toho přirozeně musíme usuzovati, že jen velkorysá bytová péče by mohla pomoci. Nevstávají vlasy hrůzou, čteme-li takovou zprávu? A tu se ještě odvažujete tvrditi, že žijeme v sociálním státě, když je možno, aby takovéto poměry nastaly? Také ohledně péče o kojence se mnohého nedostává. Dítě postrádá nejprimitivnější péče. Ale vinou toho není nedostatečná láska dělnické matky, naopak, ona visí se stejnou láskou a touhou, ba snad ještě s větší láskou na svém dítěti, nežli leckterá matka, ale pro práci a starosti se nedostane k tomu, aby byla svému dítěti matkou, třeba by tak činila velmi ráda. Velice smutný je však osud dětí, které záhy osiřelé vyhání krutý osud do studeného světa bez lásky, a jak mnoho je těch, které donuceny jsouce poměry octnou se na scestí. Kdyby tedy vláda, místo aby vydávala nesčetné sumy na militarismus a vražedné nástroje, věnovala větší procento, nežli tomu posud bylo, sociální péči, mohlo by mnohým takovým dětem býti pomoženo. Rovněž tak věnuje se příliš málo pozornosti a příliš málo ochrany nemanželským dětem. Bývají často přenechány jen zvůli cizích lidí, nikdo se o ně nestará. Skutečností je, že velká část sociální péče se nalézá v soukromých rukou, i žádala bych v této příčině od budoucího zákonodárného sboru tohoto státu, aby vláda konečně jednou přistoupila k tomu, všechny tyto soukromé dětské útulky a ústavy podrobiti větší kontrole. Je mnoho útulků, kde se nalézají děti každého věku, & je také skutečností, že vláda příliš málo dbá toho, aby se tam prováděla přísnější státní kontrola. Jak často slyšíme, že se s dětmi špatně zachází, že hladoví, ba že jsou týrány a že tam není žádné čistoty. Viděla jsem jednou dítě, které bylo úplně zmrzačené, prý také následkem týrání. I když někdy kontrolu provádějí obce anebo jiné korporace, pak směrodatné osobnosti toho nikterak nedbají. Chci uvésti jeden příklad. Jistá matka, která si stěžovala, že její dítě, které měla v Mostě, dostává málo a špatné jídlo a že také co do čistoty bylo by si mnohé přáti, žádala mne, abych tam intervenovala. Na moji iniciativu zařídil náš zástupce v Mostě, aby se šlo po věci, i ukázalo se, že údaje byly pravdivé. Přišel následující výnos z Mostu, který také byl zaslán dále ministerstvu. Chtěla bych vám ještě sděliti odpověď, i shledáte, že je pravda, že takovéto útulky skutečně potřebují kontroly; praví se tam: "Podepsaná okresní organisace zjistila, že vyživovací poměry ve zdejším dětském útulku jsou tak špatné, že sirotci tam umístění dostávají po celý týden jako stravu jen zeleninu, která mimo to ještě je špatně připravena. Také zde není žádné lázně pro čistění dětí;, takže se děti musejí koupati v neckách. Představená prohlásila, že nemůže více činiti, poněvadž výdaje musí hraditi jen z darů, ježto příspěvky pro tamní děti jsou velmi malé, ba v mnohých případech vůbec jich nelze sehnati. Městská obec v Mostě že by byla ochotna umožniti zlepšení stravy pro dítky tam umístěné přídělem mouky z jistého zdejšího mlýna, za kterým účelem již byly uzavřeny smlouvy, dále se městská rada usnesla, že zařídí lázeň na útraty obce v dětském útulku, což však představená odmítla s odůvodněním, že zde není místa pro zřízení lázně. Město že musí nejdříve z nově zakoupeného řádového domu vykliditi nájemníky. Faktum je, že by se lázeň mohla zcela dobře zříditi v jedné z obou místností, kterých se užívá jakožto pracoven pro vyučování šití pro dospělé dívky a ženy. Ohledně přídělu mouky pro zlepšení stravy chudých dětí má podepsaná organisace za to, že by měla býti umožněna kontrola o skutečném použití této mouky. Představená odmítá jakoukoli kontrolu s odůvodněním, že by to bylo zasahováním do jejích řádových práv, že by tedy raději se musila zříci přídělu mouky. V dětském útulku je nyní umístěno 17 řádových sester oproti 60 dětem. Přijde tedy na 3 1/2 dětí jedna sestra. Po našem zdání je zde příliš velký počet sester oproti počtu dětí, což zajisté také nemůže býti bez vlivu na vyživovací poměry dětí". Z této zprávy tedy vidíte, že odpovídá skutečnosti, že by skutečně všude bylo potřebí přísné, chtěla bych obzvláště zdůrazniti, neohlášené kontroly. Ze zmíněné zprávy tedy seznáváte, že kontrolu odmítají, a tak mně bylo také v ministerstvu řečeno, že si řády nedají líbiti žádnou kontrolu. Ale jak to vypadá ve státě, když se péče o dítě provádí takovýmto způsobem? Totéž vychází na jevo ze zpráv jiných řádů, že děti skutečně často jsou týrány. Stěžujeme-li si do toho, že ubývá sňatků, pak měly by také směrodatné korporace v tomto státě pátrati po příčině. Faktum je, že v roce 1923 uzavřeno bylo 129.415 sňatků, v roce 1924 jen 125.413, t. j. ve dvou letech o 4.002 méně. Z toho vyplývá také veliký počet 50.000 nemanželských dětí, takže je z toho viděti, že se ročně narodí 10 % nemanželských dětí. Vinu na tom má ovšem také zde z valné části bytová nouze. Když při velikém počtu nemanželských dětí pomýšlíme na to, že tyto děti nejsou státem podporovány ani tolik jako manželské, nýbrž že právě nemanželské děti často jsou bez jakékoli správné ochrany, pak musíme především jiným žádati, aby stát konečně jednou provedl na roven postavení manželské matky s nemanželskou. Tím by pak zajisté nemanželské dítě zaujalo jiné místo a především musil by stát zahájiti velkorysou péči o byty. Ale je tomu bohužel tak, že stát má zcela jiné starosti, nežli aby se staral právě o péči o matky a děti. Musí nyní především provésti změnu střeleckých sborů. Co při tom je lámání hlavy! Především musejí býti odloženy zbraně, musí se provésti změna uniformy v civilní oblek, pak hlavně vyrukování na státní svátky. K tomu přichází, že věc nestrpí odkladu, neboť vše musí býti přesně provedeno do 4 neděl, jinak bude majetek vyvlastněn. Nemám věru příčiny mluviti ve prospěch střeleckých sborů. Toho jsem úplně daleka. Ale můj názor je ten, že by zajisté bylo mnohem důležitější starati se trochu více o blaho lidu, nežli věnovati pozornost takovýmto skutečně vedlejším věcem. Ale je tomu již tak, ať pomůže cokoli, navenek je to přece něco, co bije do očí, ještě k tomu když to můžeme míti zadarmo. Ale my ženy žádáme od státu, aby se přece konečně jednou staral také o chudé matky, které často neví, kam mají jíti v těžkých hodinách, když mají jen několik málo dnů před porodem. Žádáme, aby se stát konečně jednou vynasnažil, aby ve všech okresech, kde ještě nejsou žádné útulky pro šestinedělky, takovéto útulky byly zřízeny. To mohou okresy činiti, jen když státem bude zaručena přiměřená, účelu vyhovující subvence. Je toho naléhavě potřebí, poněvadž se poměry na venkově a ve městech nezlepšují, nýbrž naopak zhoršují.