A nemôžeme taktiež odhlasovať rozpočet vláde, v ktorej ministrom vnútra je Malypetr, ktorý používa štátneho aparátu hlavne pre svoju agrárnu stranu, k ubíjaniu robotníckeho hnutia a prenasledovaniu každého poctivého človeka. Máme sto príčin, abysme nedôverovali tejto vláde, poneváč je tak reakcionárska, ako boly všetky predbežné. Ona zatvára menšinové školy, vyhadzuje učiteľov práve tak na dlažbu, ako úradníkov, šetrí na chudobných a dáva bohatým, stabilizuje drahotu, nestará sa, aby malí ľudia mali kde bývať, keď už vysokí byrokrati majú postavené krásne vily za peniaze poplatníkov. Zkráťka je to vláda typicky buržoázna ako ich máme vo všetkých kapitalistických štátoch. A preto aj naša zahraničná politika je vedená v duchu reakcionárskom. Náš minister zahraničia orientuje sa ešte vždy dľa Francie vzdor tomu, že už sa toľkoráz blamoval, vzdor tomu, že diplomati veľkých štátov nechávajú mu cítiť, že by radšej sedel doma, poneváč nie je tak dôležitá osoba, predsa sa ešte vždy za ich šosy chytá, na miesto aby sa obrátil na východ k bratskému národu ruskému a napravil to, čo až doteraz pokazil, aby sme mohli naše továrne pustiť do behu a ľud nemusel za hranice utekať a aby sme sa mohli oslobodiť od našich dobrých priateľov západných, ktorí nám chcú kožu prez hlavu stiahnuť. Poneváč tedy vidíme, že táto vláda je veľké nešťastie pre všetok pracujúci ľud Československa, nemôžeme ju podporovať a budeme preto hlasovať proti jej štátnemu rozpočtu.
Místopředseda Valoušek (zvoní): Ke slovu se přihlásil pan sen. Kroiher. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Kroiher: Slavný senáte! V rozpočtové debatě jsou jako v celém životě státu vždycky dva tábory. U nás bychom je mohli charakterisovati tím způsobem, že jedni, t. j. my, chceme republiku československou, druzí chtějí snad pouze republiku v Československu. (Hluk. Nepokoj.)
Místopředseda Valoušek (zvoní): Pan sen. Kroiher má slovo!
Sen. Kroiher: (pokračuje):... při čemž hranice této republiky Československé ponechávají volnému vývinu věci.
My první říkáme si, že jsme strany státotvorné, anebo stát udržující. Druhým stranám se někdy říká - a já říkám ihned napřed, že to neschvaluji - jako kdyby to byly vesměs strany chtějící stá,t náš podvrátiti. Tak zlé to není, ale jestli slyšely takováto slova v době rozpočtové debaty také ve výboru, tedy musím říci, že jsou si tím konečně samy vinny, neboť pánové, kdo odpírá státu to, čeho stát potřebuje, nemůže nikdy činiti nároku na to, aby byl řáděn mezi strany stát udržující, anebo alespoň ke státu blahovolně se chovající. Vím, že naše oposice říkává: My neodpíráme rozpočet státu, ale my ho odpíráme vládě. (Sen. A. Friedrich: Tak jest!) Dobře, pane kolego, ale potřebuje ten rozpočet vláda anebo ho potřebuje stát a v tom státu lidé? (Sen. A. Friedrich: Rozpočet se vždycky dává vládě! - Sen. Polach [německy]: To přijde na to, jaký rozpočet!) Pardon, pane kolego, když již jste tak moudrý a pořád jenom ukazujete na západ a když chcete nám říkati, že chcete pouze odpíráním oposice odepříti vládě důvěru, tak to udělejte a řekněte jednou: My souhlasíme s tím, aby na školy a jiné bylo dáno tolik a tolik, ale poněvadž nemáme k těm ministrům - a mohli byste říci, poněvadž nemáme k vládě důvěru, tedy odpíráme ministerskému předsedovi z jeho platu 1000 Kč. Tak se to dělá na západě a takovým způsobem se ukazuje při projednávání rozpočtu nedůvěra vládě, aniž by se odpíralo státu, čeho stát nutně potřebuje. (Sen. Matuščák: Každý člověk ví, kolik může utratiti, co má v kapse!) Pane kolego, to je jeho starost, kterak to utratí, já se také divím, jak vy utratíte těch 60.000 Kč, které zde dostáváte, a nevím, jestli si je zasloužíte jako kterýkoliv náš ministr, po případě kterýkoliv sluha v tom ministerstvu. (Veselost.)
Konečně, já to pochopuji: Naše oposice hledá nějaké zaměstnání a proto hledá zaměstnání také v tom, že všude, vždy a zásadně vystupuje proti vládě, nenajde na ni nikde zdravého chlupu. Jiné práce nemá. Oposice v jiných státech má horší postavení, než oposice v naší republice, neboť všude jinde musí se oposice také připravovati na to, že by mohla vládu poraziti a mohl by potom přijíti vzkaz od hlavy státu k vůdčímu činiteli oposice, aby se ujal vlády. Tedy ta oposice musí míti program, nejen kritisovati vládu, nejen kritisovati majoritu, hledati na ni příčiny, nebo řekl bych záminky, kterak si dělati z vlády všelijaké vtipy a žerty, kterak ji přiváděti do rozpaků, nýbrž jinde musí míti oposice tu positivní práci, musí dělati program, který by byl přijatelný pro část té dosavadní majority tak, aby, kdyby vláda byla poražena, mohla oposice hned přijíti a převzíti vládu. (Sen. Matuščák: Vy ji nedáte z ruky!) Pane kolego, vám bychom ji jistě nedali a nebylo by ani slušné, abyste ji od nás přijali, vy musíte přijíti podle svého principu a vzíti si ji násilím a já upřímně přiznávám, že z vás strachu nemáme. Myslím, že je to váš princip. (Sen. Matuščák: Ne násilím!) Násilím ne, ale křikem, já vím, že vy násilí žádnému neuděláte. (Veselost.)
Pánové, ne že bych chtěl podceňovati kvalifikaci některých pánů z naší oposice, že by nedovedli sestaviti takový program, ale nedovedou sestaviti program, který by dnešní oposici dohromady zceloval. Neboť, třeba že je oposice dnes do jisté míry pestrá, je přece do jisté míry jednotná, ale ta jednotnost je, pánové jiná, než u naší koalice, ona je pouze negativní. (Sen. Polach[německy]: Každé slovo je nepravdivé!) My máme jednotnou myšlenku, my máme v koalici také pět stran (Sen. dr Heller [německy]: To je pravda, bohudík u nás není žádné takové jednoty jako u vás!) a prorokují proroci, že jich bude 6 po případě 7, a já k tomu přidávám i kdyby bylo těch stran na krásně 7, tedy všechny ty strany, které budou tvořiti koalici, budou míti jednotnou myšlenku, to jest udržení a rozkvět republiky, (Výborně! - Potlesk.) kdežto pánové vás v oposici - počítaje do toho také kolegu Walló- pojí pouze ten program, dělati vládě nesnáze, naší republiku zde uvnitř zdržovati v rozkvětu, neboť při sporech není možná plodná práce, a v cizině tu republiku ostouzeti. (Výborně!) To je pouze to, co vás jednotí. A bohužel, pánové - my jsme to sami řekli - bohužel, že máte tak malé pouto mezi sebou. My bychom to měli pohodlnější v republice, kdybychom věděli, s kým se má vůbec jednati a kdybyste, pánové, byli vůbec nějaké jednotnosti schopni.
Přišlo to slovo "jednotnou frontu pro volby" - a víte to sami, jak to dopadlo. Pánové, nám může vás býti líto. My jsme s tím heslem "jednotnou frontu pro majoritu pro volby" nepřišli, (Sen. dr Heller [německy]: My také ne!) poněvadž my víme, že se shodneme potom. A pánové, my se shodneme vždycky, kdykoliv se bude jednati o potřebu republiky, a proto se také shodujeme dnes v tom, že dáme republice a vládě rozpočet, proto, poněvadž máme k tomu příčiny jej dáti, kdežto oposice k tomu, že odpírá rozpočet, hledá pouze záminky.
Pánové, v čem je důvod toho, že chceme dáti republice rozpočet? V čem je důvod toho, že stojíme za vládou? Poněvadž jsme přesvědčeni, že tato vláda se stará o to, aby naše republika doma konala své povinnosti k občanstvu (Výborně!) a navenek aby se náležitě representovala. Ne representačními výlohami, nýbrž aby se representovala tím, že dovede udržeti pořádek a že dovede v koncertu Evropy hráti tu roli, která jí patří.
Pánové, my musíme, a dáme vždy republice to, co je potřebí, i kdyby to byla od nás oběť sebe těžší, a to proto, poněvadž my shledáváme důvod existence naší republiky v tom... (Sen. dr Heller[německy]: S ohledem na zahraničí, pane kolego, četl jsem to ve "Venkově" jinak!)... já mohu ještě k tomu zahraničnímu přijíti..., poněvadž, přátelé, shledáváme důvod existence naší republiky v tom, že ona má chrániti existenci československého národa. (Výborně!) My jsme si toho ještě přespříliš dobře vědomi, jak náš národ trpěl a strádal před tím, než přišel převrat. Nemluvím o těch posledních dobách, kdy naši stoupenci a členové našeho národa byli posíláni na nejzhoubnější místa ve válce, aby nás co možná nejvíce ubili. Já mluvím o dobách předválečných, kdy my v Čechách nejvíce jsme se sice dovedli držeti, kdy na Moravě jsme více ztráceli, kdy jsme ztráceli v tom tak zvaném "uzavíraném území", v území smíšeném, kde nám každoročně tisíce a tisíce lidí zapomínalo na to, z které matky se narodili a jakým jazykem jejich otec mluvil, kdy jsme ztráceli ve Vídni každý rok takové ohromné cifry lidí zdravých, snaživých lidí, kteří by mohli nám zde pomáhati k většímu blahobytu - a pomáhali těm, kteří neměli pro český národ nic, než posměch. Každým rokem jsme ztráceli, přes to, že jsme byli tvrdší v odporu, na př. na Ostravsku, které se nám uměle germanisovalo a polonisovalo, poněvadž se vědělo, že ten Polák nebude německým cílům nikdy klásti takový odpor, jako Čech.
Ale my jsme přece jen tolik neutrpěli, nás, přes to, že jsme byli takto okrádáni o své příslušníky, pořád přibývalo. Ale důvod pro existenci republiky v tomto smyslu, když se jedná o zachránění národa československého, musím hlavně hledati na Slovensku, kde ta krásná, nadějná, tolik slibující větev našeho národa stála pod tlakem maďarským. Nejen tím, že byli maďarisováni doma, ale že dokonce brali jim i sirotky a odváděli je na "Dolní zem", aby tam je nejen pomaďarštili, ale aby z nich nadělali janičářů proti své vlastní krvi. Vy jste to sami řekli, vy Slováci, že by bylo potřebí málo desetiletí a že by se pod Tatrami bylo přestalo slovensky mluviti, že by tam byl býval pouze národ maďarský. (Sen. Walló: Nebylo to tak, jak pravíte!) Pane kolego, máme svědectví více úst, než máte vy, a jestliže více křičíte... (Různé výkřiky.)
Místopředseda Valoušek (zvoní): Neračte řečníka vyrušovati.
Sen. Kroiher (pokračuje): My, kteří tvoříme majoritu, si musíme říci, že, kdyby nemělo býti tohoto cíle, t. j. udržení národa československého, pak je, pánové, republika zbytečná, poněvadž hynouti jsme mohli v Rakousku, a vy jste hynuli v Uhrách. A nyní se táži, pánové, když pro nás důvodem existence republiky jest udržení národa československého, tedy je samozřejmo, že nemůžeme odpírati republice nic, ale na druhé straně se táži: je někdo na té druhé straně mezi německými a maďarskými kolegy, kdo by měl tento cíl, republiku pomáhati udržet a zesíliti? Je někdo mezi Maďary a Němci, kteří nám budou chtíti pomáhati udržeti náš národ, který na nikoho jiného se nemůže spoléhati, než na svou vlastní republiku. (Sen. Chlumecký: Sám sebe nebude ubíjeti nikdo!) Pánové, není potřebí, aby se ubíjelo, nechceme nikoho ubíjeti, ale byli jsme příliš ubíjeni a právě proto, že jsme tolik trpěli, že pro nás příslušnost k národu něco znamená a platí, poněvadž mezi námi nejsou lidé, kteří říkají, že nemají žádné národnosti, jako nedávno jeden komunista, právě proto nám ta republika tak přirostla k srdci a jsme ochotni dáti pro ni všechno. Víme a již jsem loni vám to přiznal, že je to vaší povinností, abyste byli v oposici. Nikdo vám to nezazlívá, jen jedno vám pravím, že máte jednu velikou slabinu, že totiž v celé řadě věci sami nevěříte, nebo nemůžete věřiti tomu, co povídáte a to je veliká chyba. (Výkřiky sen. dr Hellera.) Hned vám řeknu jedno po druhém, ha základě vaší řeči. Specielně pan kolega dr Heller má učedníky v tomto směru velmi chápavé. Postaví nám zde vždy určité slovo a to slovo si vyloží podle svého a potom nás kárá, že my nejednáme v tom smyslu, jak on si ty věci vykládá. To jsou na př. slova: demokracie, autonomie, sebeurčení národů. A tu, když pan kolega dr Heller si o to řekl - já bych mu to byl pověděl i bez toho - obracím se k tomu, co nám, vytýkal pan kolega, že totiž rušíme ústavu, která je sdělána na základě sebeurčení národů a že německému národu u nás sebeurčení odpíráme. Pane kolego, vím, že je vám někdy trpko, když jste zde v té republice, kde jste ztratili - vy jako sociální demokrat jste snad v tom ohledu míval rozumnější názory - to postavení, které jste měli, když jste měli sebeurčení nejen ve Vídni, nýbrž také v Černovicích a v Dalmácii. Vím, že je vám nyní do jisté míry smutno. To pochopuji, ale nesmíte nám zde falšovati pojmy. Sebeurčení národů neznamená přece, že každý jednotlivec v národě má právo sebeurčovati formy státní, příslušnosti atd. Ostatně, vždyť vy jste měli právo optovati pro Rakousko nebo pro Německo, mohli jste jíti, kam jste chtěli. Ale to nemůže býti vykládáno tak, že by, když jste vy zde u nás, když bylo mírovými smlouvami uznáno, že naše hranice na západě jsou nedotknutelné a že zde u nás musíte býti, ať vám Lodgman říká co říká, tím nebylo nějak porušeno vaše právo sebeurčení. Neboť, podívejte se, také nám zůstalo mnoho našich příslušníků ve Vídni, také my máme mnoho Slováků na Dolní zemi, kteří by tuze rádi opustili maďarské území, kteří by rádi patřili k nám, kteří by byli šťastni, kdyby bylo možno uspořádati mapu Evropy tak, jako bývalou mapu Německa, kde jednotlivé státy po př. spolu ani nesouvisely, nýbrž musily do správního území svého jezditi přes státy cizí. Ale, přátelé moji, to není možno provésti takovým způsobem. Kdyby bylo platilo právo sebeurčení, na podzim r. 1918 by byli chtěli k nám do naší republiky dokonce i Němci z Vídně. Dokonce jsem to sám slyšel, neprozradiv se, že jsem Čech, což bylo při mé znalosti němčiny dosti těžkou věcí. Projevoval se takový úmysl, ale nebylo možno to provésti. Všechno na světě má určitou hranici a tak také to právo sebeurčení.
Při tom podotýkám na jiný passus v řeči pana dr Hellera, který včera velmi pěkně řekl: "My jsme nedělali revoluci proti vám, my jsme dělali revoluci pro sebe tenkráte r. 1918". Pánové, dejme tomu, že by se revoluce r. 1918 byla podařila v uzavíraném území a že by byl pan dr Lodgman s ostatními zůstal v čele vlády Deutschböhmen, anebo jak by se to bylo nazývalo. Jaké sebeurčení by byli měli češi v Litoměřicích, ústí, Chomutově,Žatci atd.? [Sen. dr Heller (německy): To byste byli viděli!] Jsem rád, že to nevidím, ale dovedu si to představiti. Myslím si to zrovna tak. My se pánové navzájem známe. Vy byste byl pane doktore nebyl v té věci rozhodoval, to by byli rozhodovali někteří jiní lidé a myslím, že by tam češi byli plakali slzami krvavými, neboť byste byli s nimi jednali zrovna tak, jako se jedná s Čechy ve Vídni a v Dolních Rakousích. (Výkřiky sen. dr Hellera.)
Pardon, pane doktore, slovo s to, my s vámi budeme tedy dělat tak, jako se dělá s Čechy v Dolních Rakousích, a potom budete naříkati právem, ale dnes naříkat nesmíte. Naši rodáci v Dolních Rakousích, kteří pomáhali Vídeň budovati, kteří ji svým potem a mozoly zvedli, mají tam tak žalostná práva, že není možno vůbec si představiti tu kuráž, že soukmenovci našich utlačovatelů v Dolních Rakousích mají u nás tolik troufalosti naříkati, že jsou sami utlačováni a že se jim právo sebeurčení nedává.
Pan dr Heller si tu naříkal, že my pášeme oproti Němcům násilí, že je chceme násilně počeštiti a uváděl zde jeden doklad, ovšem necitoval jméno. My jsme to jméno.. (Výkřiky sen. dr Hellera.) Já to chci říci zrovna - slyšeli v rozpočtovém výboru. Tam prý nějaký nabyvatel zbytkového statku poručil zvláštním česko-německým oběžníkem všemu svému zaměstnanectvu, aby posílalo děti do české školy a vyložil jim důvody, proč se tak má státi.
Pánové, já se vám přiznám, že nám je tato okolnost také známa, a že ten dotčený nabyvatel, myslím, že se jmenuje Kovář, nám povídal, že to našel v archivu svého statku a že jen tam, kde bylo dříve napsáno "český dělník", nyní tam napsal "německý" a jinak, že ta věc zůstává stejná; A my tomu musíme věřiti, ať je to od něho anekdota, nebo ne, poněvadž jsme toho sami svědky, kterak takové oběžníky chodily. Nechodily však od soukromníků, nýbrž od radnic. Radnice v takových městech to bývávaly, které nutily občany k tomu, aby posílali své děti do německých škol.
Pánové, já jsem studoval v Budějovicích a byl jsem tam zrovna v té době, kdy jsme se my češi snažili se tam trochu vzchopiti, již nás byla většina, ale hospodářsky jsme byli utlačováni. Kdo chtěl dodávati do škol pro děti boty, šaty nebo cokoliv, musil voliti německy, dáti se zapsati za Němce a děti posílati do německých škol. Kdo se chtěl státi v Budějovicích ponocným, nebo čímkoli, vždy musil se státi obětí germanisace. A to se nedělo pouze tam. To se dělo v celé oblasti tehdejší koruny české a následkem toho, kdybyste si na nás v této věci naříkali - a je těch případů jistě málo, kdy si můžete naříkati - tak vám mohu odpověděti slovy čítanky, kterou jsem míval, když jsem byl v sekundě na gymnasiu, kde bylo psáno o vrabci, že je to rozpustilec, křikloun atd. a stálo tam, že všemu tomu naučil se od lidí.
Máme u nás také různé chyby a vady, ale bohužel tomu jsme se naučili od Němců, a já bych byl rád, kdybychom na to zapomněli a kdyby takový výnos toho Kováře vydán nebyl.
Pánové, pan dr Heller řekl zde mezi jiným -- já to uvádím jako na doklad, že se zde povídá něco, co sám nikdo nevěří - že u nás vládne většina, řekl bych, měšťácká se zdáním socialistické spoluvlády. Pane doktore, každý může míti svůj názor, ale jděte se zeptati, kde chcete. A když půjdete mezi buržoasní strany, ačkoliv my u nás v českém národě opravdových buržoustů máme málo, když půjdete mezi ty, kteří, řekněme, volí ty nesocialistické strany, tak to bude skoro lépe řečeno, tedy budete slyšeti, že jsme to s tou socialisací drobátko přehnali. A když půjdete na schůzi důvěrníků socialistických stran a třebas také vy máte, pane doktore, tolik poctivosti, že když jste na schůzi svých důvěrníků, řeknete: "Buďte kliden, my jsme v republice Československé po stránce vymožeností sociálních to přivedli tak daleko, jako nikde jinde v celém světě." A dokonce můžeme býti spokojeni s tím, co zde je, poněvadž jsme toho dosáhli bez jakýchkoliv obtíží se strany dělnictva. Co se jinde vymohlo velikými stávkami, kde jinde krev tekla a podobně, to se všechno u nás vymohlo klidně, politikou práce, a jestli nemá dělnictvo vše, co si přeje, musí si býti vědomo, že ani oběd, když už je v kuchyni hotov, se neservíruje najednou, nýbrž, že to jde podle určitého pořadí, a musí si býti také vědomo, že je potřebí se starati také o ty druhé strany a druhé živly, které se nehlásí pod heslo socialistické.
Pánové, jedna z nejzajímavějších věcí, kterou nám povídal pan dr Heller a která vzbudila velký interes, bylo, když on svým pěkným, vtipným způsobem nám vykládal historii o králi Lávrovi, resp. o jeho dlouhých uších. My jsme se všichni upamatovali při tom, že jsme kdysi tuto historii četli a těšilo nás, že se pan doktor v naší české literatuře vyzná, ale pánové, to tertium comparationis se nepovedlo. To tertium comparationis nebylo v dlouhých uších, nýbrž ve schovávání těch dlouhých uší (Smích.), a pan doktor říkal, že my svým křikem a svou agitací za hranicemi schováváme ty své dlouhé uši a myslil tím křivdy, které se dějí Němcům. Pánové, já vám povím, je to pravda, my jsme po převrate byli takoví, jako ten král Lávra a ty dlouhé uši jsme měli, jenže my jsme se s nimi neschovávali, my jsme je nosili na obdiv celé Evropě, a když se celá Evropa na nás dívala, my jsme si mysleli, že se nám obdivuje, a ona se nám smála. Víte, v čem byly ty naše dlouhé uši? V tom, že jsme byli fanatiky spravedlnosti, v tom, že jsme byli ochotni dáti těm druhým více, než sobě, jen abychom nebyli nikdy pomlouváni, v tom, že jsme všechno dělali pod tím přesvědčením, jako bychom měli zítra jíti před soudnou stolici boží, zkrátka tedy, my jsme udělali takovou ústavu, že, prosím, ve sněmovně oposiční strany - tedy národy nečeskoslovenské - mají o nějaký zlomek procenta více poslanců, nežli jim podle počtu obyvatelstva patří. Pánové! To nám povídá celá Evropa, že jsme skutečně plným právem ty dlouhé uši nosili, a když jsme měli možnost, udělati si tu naši ústavu tak, abychom neměli těchto nesnází, že jsme toho tenkráte zanedbali, a já,myslím, že v soukromí se nám smějí také naši páni kolegové z oposice. Aspoň jsem nikde ještě nečetl, že by se vyslovovali nějakým odsuzujícím způsobem o ústavě v Rakousích, kde československá menšina naprosto se nemůže domoci toho zastoupení, které by jí podle počtu patřilo, a ani na př. jsme nečetli, že by byli řekli svým bratřím v říši: podívejte se, ti češi udělali nám tolik, nemohli byste těm lužickým Srbům, které máte bez toho jen tak pro podívanou, jako národopisnou zvláštnost, udělati něco podobného, jako my máme u nás v československé republice? Je tedy viděti, že pánové z oposice jsou toho přesvědčení, že my jsme tenkráte byli podobni králi Lávrovi, jenže jsme chodili ostřiháni, aby to bylo viděti, a že oni nedělali naprosto nic takového.
Ale pánové! Já nechci býti člověkem nezdvořilým, a když jsme zde dostali tu svou poklonu podle literárního podobenství, já bych si dovolil něco vrátiti. Bohužel, já neznám německou literaturu jako na př. pan kolega dr Witt, což mu častokráte závidím, a nemohu citovati nějakou německou báseň, ale dovolím si citovati anglickou "Knihu džunglí": Bandarlogové si tam povídají o sobě: Nikdo není v džungli tak moudrý a tak dobrý a tak obratný a tak silný a tak ušlechtilý jako Bandarlogové. A když jsou v té nejlepší řeči, najednou se utrhne ořech - přirozeně větší než u nás - udělá šramot a všichni Bandarlogové zapomenou na to, co si povídali, , a rázem přijde na ně jejich opičí vlastnost. Pánové! To tertium comparationis není v tom, že to byly opice, nýbrž tertium comparationis je v tomto: Jako ti Bandarlogové říkali: Nikdo není tak moudrý a tak dobrý atd., tak jsme my před válkou vždy slyšeli o německém národě, jak si říká , Deutsche Treue, a zkrátka všechny ctnosti měli vždycky.... [Sen. dr Heller (německy): Kdo tak mluví, mluví hlouposti.!] To nic nedělá. Jedná se jen o to, že se dá mezi to rovnítko, co jste říkal vy včera.
Tedy, pánové, slyšeli jsme, že všechny ctnosti byly vždycky nazývány jako by byly "deutsch", jakoby byly výhradně vlastností německého národa od pána boha až dolů. Všechno mělo přívlastek "deutsch". Najednou do toho práskla vojna a "deutsche Treue" se ukázala na tom, že se řeklo: smlouva o neutralitu Belgie je hadr, který musíme odhoditi. Hned na to se řeklo: Kdo má moc, má také právo. [Sen. dr Heller (německy): To už je pryč!] Pane doktore, to je moudrost stará 10 let, kde jsme všechno to viděli, kterak německý národ najednou zapomenul na všechny dobré vlastnosti, kterými se chlubil, a ukázal, že všechno bylo jen povrchním pozlátkem, ale pod tím bylo bohužel železo. Tedy tím bychom byli po této stránce trochu jako vyrovnáni.
Bylo nám zde pánové řečeno od pana doktora, že my tu tvrdíme, jakoby německá menšina utlačovala většinu. Já nevím, kdo to řekl, a je přirozeno, že zde v parlamentárních sborech nemůžeme býti utlačováni od menšiny. Můžeme býti pouze přiváděni do nesnází. Ale že členové té německé menšiny nám utlačují členy prvního národa v republice, to je pánové fakt, který bohužel nikdo nemůže popříti, a já se divím, kterak pan dr Heller, který sám bydlí v tom uzavíraném území, něco takového nám zde může říkati. Pan dr Heller se nám zde mezi jiným také vyjádřil o tom, že stojí na tom, aby Němcům byla dána autonomie školská. Budu o školství mluviti ještě jinde, ale zde bych se zmínil právě jen o tom pojmu autonomie. On to odůvodňoval: My vám přece nemůžeme dávati naše školství na milost a nemilost. Pánové, na milost nám vaše školství nebylo dáno. To vám dokáži později. My vůbec nemáme ve zvyku, abychom s někým jednali nemilostivě, což zde vlastně znamená nespravedlivě. Můžeme si klidně říci, že jsme vykonali svoji povinnost oproti německému školství, a následkem toho o milosti a nemilosti nemůže se mluviti. Ale, pánové, něco vám řeknu. Jak máme my tu autonomii Němcům dáti, když oni si ji představují v tom, že budou Němci platiti na německé školy, češi na české a budou si je potom neodvisle spravovati, a jak nám to bylo předešlým panem řečníkem Polachem řečeno, český ministr školství bude míti právo dohlédnouti, ale ovšem nebude míti právo nic zaříditi. Tedy prosím, tenkráte nám pan dr Heller dal poklonu, o které byl bych rád, kdyby byla pravdivá. On nám řekl, že už nejsme tak chudí, jindy že byl rozdíl mezi německým majetkem a naším mnohem větší. Kvituji, že je to pravda, ale řeknu, je to bohužel pravda, že německý majetek u nás různými spekulacemi velice poklesl. Je nám toho líto, poněvadž poklesl tím majetek občanů republiky.
Ale není to, pánové, ještě takové, abychom byli stejně bohati jako Německo a následkem toho mohli si dopřáti tak nesociálního požadavku a programu, jako by byla autonomie ve věcech školských. Víte, pánové, vy, kteří zastupujete dělníky, co by to znamenalo? To by znamenalo, že pan fabrikant, který je po případě německé národnosti (Výkřik: A fanatik!), ten by platil do německé školy a měl by na příklad jedno neb 2 děti v těch vyšších vrstvách jich bývá málo - a čeští dělníci, kteří by pracovali v továrně, a o nichž říkáte, zvláště vy zástupcové dělnictva, že, přispívají k majetku toho továrníka, a on je nemá z žádného milosrdenství, nýbrž, to je přirozené, pro svůj zisk, ti si mají vydržovati tu českou školu? Necítíte, že ten německý továrník, nebo v jiném smyslu kapitalista, je povinen přispívati na školu svých zaměstnanců? Tedy dokud nebude úplně pravda, abychom tyto sociální protivy mezi českým a německým národem měli vyrovnány, není možno, abychom právě z těchto sociálních důvodů o této autonomii mluvili. Ale tu nám řekl pan kolega Polach, že, když bychom udělali tuto autonomii, že tím ještě nebude konec bojům o školství. Tedy dnes se o to školství zápasí. Potom prý konec nebude, nýbrž bude se bojovati o světový názor ve škole a budou tedy bojovati živly náboženské se živly bezkonfesijními o to, jaká tato škola má býti. A tak místo jednoho boje budeme míti boje dva. Jeden mezi českým národem a druhý mezi německým národem. Nešlo by to.... [Sen. Polach: (německy): O to budou se také čeští sociální demokraté zasazovali!] Pardon, pane kolego, já vám chci udělati návrh a prosím, abyste mne nevyrušoval. Řeknu vám to docela soukromě, nejsem k tomu zplnomocněn svou stranou, nýbrž za svou osobu. Mám ten nápad, když autonomii, tak autonomii, a abychom neměli vůbec žádných sporů, tak propagujte vy ve vašem klubu autonomii toho světového názoru, aby totiž ten, kdo chce míti školu konfesijní, měl školu konfesijní, a kdo chce bezkonfesijní, měl bezkonfesijní. A já v našem klubu budu propagovati autonomii národnostní, a až si to rozdělíme, nebudeme míti vůbec mezi sebou sporů. Ale dokud budete mluviti pouze o jedné autonomii, musíte prominouti, když vám vyslovím skepsi, že se vám tak snadno nepodaří, abyste tu autonomii prosadili.