Nežádáme nic nemožného. Ale a,by se za bílého dne na nejčelnějším místě Prahy nepoužilo národní slavnosti k tomu, urážeti katolickou církev za přítomnosti nejvyšších státních úřadů, to, velectění, není zajisté připjatým požadavkem. (Sen. A. Friedrich [německy]: Hus přece byl také někým, kdo se má uctívati!) Národnostně lze ho ctíti, tu jako Němci do toho nemluvíme. Ale nemá se takovýchto národních oslav zneužívati k tomu, abyste nás katolíky uráželi; toho český národ nemá potřebí. Za druhé: jsou-li zde zákony pro církev, mají se poctivě provésti a nemá se nepoctivým způsobem a všemi možnými správními opatřeními činiti újma tomu, co nám katolíkům po zákoně náleží. A za třetí má se pečovati o to, aby zjednán byl zákonitý stav novou spravedlivou úpravou poměru církve a státu. Nikdo se nebude uzavírati nové úpravě, neboť odpovídá novým poměrům a nenarazí se na směrodatných místech na slepý odpor, když se zaklepá, aby se upravily církevní poměry. To přece nejsou žádné přehnané požadavky, nýbrž samozřejmosti, a je těžkým pasivem naší politiky za posledních 5 let, že se k těmto církevním nezbytnostem nevzalo zřetele. Popichování na všech stranách, nespokojenost, ale žádná zákonitá úprava a na místě uklidnění jen ještě větší zmatek.

Druhé manko, které celému zákonodárství posledních let v tomto státě musím připsati na účet, je manko národnostně-politické. Můžeme klidně říci: široké vrstvy Čechů a Němců přiblížily se sobě navzájem v těchto pěti letech. Ale cestou zákona, v politických poměrech, jsme se sobě nepřiblížili, nýbrž ještě více jsme se od sebe odtrhli, poněvadž každého zákona, i opatření samo sebou plodných, jako na příklad rozumné pozemkové reformy, bylo použito k tomu, aby se nám odňala německá država. Před několika dny prohlásil ministr veřejných prací naproti v poslanecké sněmovně, že se při dodávkách netáže po národnosti, nýbrž po kvalitě. Zdali to je pravda, nevím, vím jen, že v německém území provádějí stavby vládních budov vesměs čeští stavitelé a většinou čeští řemeslníci. Ale mohli jsme se domnívati, že by každý člověk řekl, že prohlášení ministrovo je samozřejmé, že při tom také stát pochodí nejlépe. Neboť k tomu přece je zde soutěž, aby se nalezl nejlepší dodavatel. Ale co mohli jsme čísti v českých listech? Náhodou se mi dostal do ruky "český denník", orgán posl. dr Lukavského v Plzni, a tam stálo výslovně: "To je právě škoda našeho státu, že našemi penězi podporuje Němce!" Ale což pak jsou státní peníze českými penězi? Učiňme přece konečně jednou přítrž této lži, že tento stát je český stát! Ze 13 ˝ milionů obyvatel je nás zde přec 3 ˝ milionů Němců, Čechů jen 7 ˝ milionů. Ostatní jsou jiné národnosti. Jsou zde Slováci, skoro 2 miliony. Pánové, jen žádný klam! Slováci se vzdalují stále více od vás; čím získávají více vzdělám, tím více se odlučují od Čechů. To je zkušenost všech slovanských národů. I slovinský národ, jenž je menší než slovenský, odtrhl se úplně od Chorvatů a Srbů, má dnes vlastní universitu a vlastní universita znamená vlastní národnost; od tohoto okamžiku jsou národy roztrženy. Jak dobře se slovanští národové snášejí, víme přece na poměru mezi Poláky a Čechy, Slováci tedy k vám nepatří. A vedle toho čítáme 1,800.000 Maďarů, dobře 3 miliony Němců - poslední cifra podle vašeho sčítání lidu byla 3,200.000 Němců - tedy 6 milionů nečechů, kteří v tomto státě stojí proti Čechům. Jsou tedy státní peníze českými penězi? Tak přece věru můžeme žádati, aby se nám dostalo také našeho podílu z daní. Poukazuje se na staré pergameny, na staré městské listiny, na staré nápisy, místní jména atd. Pánové, čím více vaše majorita je prostoupena socialisty, tím snáze musíte mi dáti za pravdu, když pravím: mnohem důležitější nežli starý pergamenový papír je pergamenová kůže upracovaného dělníka, který vzdělává vlastní půdu, který rozsáhlé lány zemí přivedl k blahobytu. A tento právní titul vykazujeme my jakožto listinu našeho držení. Je to bezpráví, je to loupež, když všemi možnými zákonitými opatřeními, která sjednati mohou jen vnější právo, která však nikdy nemohou odporovati přirozenému právu, Němce zbavujete jejich práv.

Proto není v tomto státě jiného prostředku, nežli abyste se konečně jednou rozloučili s touto lží o českém národním státě. Velevážení, český národní stát? že váš národ, jenž zde je ve většině, zde v tomto státě hledá a nalézá své kulturní nasycení, je samozřejmo, že, pokud vaše prostředky v tomto státě sahají, užívá se jich zde k tomu, aby se dohonilo to, co vám snad v Rakousku bylo zadrženo - také tam jste učinili veliké pokroky - a abyste se tímto způsobem postavili jakožto rovnoprávní vedle jiné národy v Evropě, je rovněž samozřejmo. Bude nám také milé, uvidíme-li v tomto státě vzrůstati národ, jenž má většinu, ve všech oborech kultury a pokroku. Ale uspokojujeme-li vlastní požadávky, nemusíme přece sahati do cizích kapes! Hledáme-li svobodu pro sebe, nemusíme svrhovati jiné národy do otroctví! Pomýšlíme-li na své vlastní dítky, nemusíme proto přece odnárodňovati dítky jiných národností! Chceme-li svému vlastnímu národu dáti vlastní úředníky, můžeme přece ve státě, kde také jiní platí daně, přistoupiti na to, aby se ustanovování úředníků dálo v percentuálním poměru těchto daní, aby německý úředník, i když je kvalifikován, nebyl již předem vyloučen před vraty ministerstev, jak se to dnes ještě z větší části děje. Autonomie ve školství, která od začátku parlamentu přednášena byla jakožto základní požadavek našeho lidu, ona dodnes neučinila nejmenšího pokroku, naopak kroky nazpět, také zde v senátě. Byl zde jeden den, kdy při rozpravě o rozpočtu přijat byl resoluční návrh, ve kterém vláda byla vyzvána, aby předložila nový školský zákon na základě národnostní autonomie. Pravice byla proti tomu, střed hlasoval s námi a resoluční návrh byl přijat. Nyní však jste v rozpočtovém výboru naše resoluční návrhy zamítli, a když přijdou do plena, budou zase zamítnuty. Patrný to krok nazpět, který jsme zde učinili. Bylo vám před tím zase vykládáno, že autonomie ve školství naprosto neznamená roztržení státu. Proč se jednou nezabýváte vážně touto otázkou, proč zůstane jen na papíře slovo dr Srdínka, že se o tom může mluviti? Tak také zde v senátě již kolega Kroiher jednou řekl: "Může se o tom mluviti." Proč se nemluví, proč se k sobě nepřiblížíme? V posledních dnech podávána byla ruka vstříc, naproti tak učinil dr Srdínko, zde dr. Horáček v rozpočtovém výboru. Na vás jest, abyste vystavěli mosty. Ale pokud zůstane udržena fikce o českém národním státě, ve kterém jsou češi vším a ostatní národy ničím, je samozřejmo, že se k sobě nemůžeme dostati.

A to je největší pasivní položka, která je zde v celém státním hospodářství. Jsou, myslím, velmi mnozí také na vaší straně, kteří toto pasivum trpce pociťují. A právě v době, kdy vidíte, že československo ve Francii již nemá za všech okolností ručitele, ve kterého jste dříve doufali, kdy československá republika byla poukázána na to, aby sama s Německem uzavřela garanční pakt, a kdy máte dojem, že jste opuštěni a částečně zrazeni, byl by příznivý okamžik otázati se, zda by nebylo lépe vybudovati blaho a pokrok státu na všech národech státu, na místě aby se násilné panství udržovalo jen. cizí pomocí. Proto mohu jen opětovati, co jsem řekl na počátku své první řeči zde v této sněmovně (čte): "Co má nyní býti účinkem dlouhých řečí? že to děláme jako zlé ženy, které se rozcházejí, pyšný a rády, že sobě tak pěkně řekly pravdu? Nikoli, vážení páni kolegové, k tomu nás naši voliči sem neposlali. Naši národové chtějí, abychom hájili jejich národních práv a bránili je všemi prostředky ano, ale naši voličové chtějí také, abychom konali práci, užitečnou práci, a k tomu potřebujeme vnitřního, potřebujeme národnostního míru... Buďte tedy, co jste nám vždy slibovali, buďte skutečnými demokraty! Dejte všem národům tohoto státu stejnou rovnoprávnost. Zabezpečte národům dalekosáhlou samosprávu zde v tomto státě!"

My, kteří nyní ještě na krátko jsme pohromadě, máme ještě za úlohu krásně zemříti. Ale i když půjdeme ven, vezmeme s sebou povinnost působiti ve smyslu blaha národů, pro které jsme zde podle nejlepšího vědomí a svědomí využili svého času a své námahy. Použijme této příležitosti, abychom působili ve smyslu míru. Národové zde nejsou k tomu, aby se navzájem potírali ve vražedném boji, jsou zde k tomu, aby v mírumilovném zápolení se dostali kupředu. Podkladem pro toto mírumilovné zápolení v tomto státě je národnostní rovnoprávnost. Dejte národům v tomto státě, všem při udržení jednoty státu národnostní rovnoprávnost a tím co nejdříve vykonáte to nejlepší pro rozkvět, vzrůst a zdar státu, který vám tolik leží na srdci.

To, myslím, že jsem byl povinen říci k dnešnímu rozpočtu. Ostatně je samozřejmo, že za nynější politické situace rozpočet zamítáme. (Souhlas a potlesk na levici.)

Místopředseda Valoušek (zvoní): Slovo má pan sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slavný senát! statný rozpočet bol v poslaneckej snemovni odhlasovaný a bude tak ako každoročně, aj v senáte bezo změny přijatý. Je to ale predsa len trapné, vedieť, že budeme o rozpočte na rok 1926 28 hodín debatovať a že tým nič na ňom nezměníme, že tedy všetky naše reči sú len prázdna formalita.

Pred niekoľko dňami bol v Morgenzeitungu úvodník pod titulom: "Der Blinddarm". článok jedná o našom senáte ako o úpíme zbytočnom orgáne v štátnom tělese, ktorého existencia nie je ničím odôvodnená. A skutočne, keď porátame, čo všetko senát za 6 rokov vykonal pre blaho národa, to je pre blaho pracujúcej väčšiny národa, musíme přiznať, že len vždy odhlasoval to, čo poslanecká sněmovna mu předložila. Keby to aspoň nič nestálo! Ale za túto činnosť musí pracujúci ľud mesačne platiť 750.000 Kč. To je, vážení pánovia, drahý špás. Jediná obťahčujúca okolnost, je len tá, že poslanecká sněmovna stojí mesačne 1 1/2mil. Kč a odhlasuje všetko, čo jej "pětka" nadiktuje. Naša republika má tedy dve slepé črevá. Keď sa, vážení pánovia, mi komunisti predsa na debatě zúčastníme, tak činíme to len z dôvodov agitačných, aby sme pracujúce vrstvy upozornili na ľahkomyseľnosť, s akou sa hospodáři s ich krvavými grošami a aby viděly, ako sa upevňuje kapitalistický.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! štátny rozpočet bol v poslaneckej snemovni odhlasovaný a bude tak ako každoročne, aj v senáte bezo zmeny prijatý. Je to ale predsa len trápne, vedieť, že budeme o rozpočte na rok 1926 28 hodín debatovať a že tým nič na ňom nezmeníme, že tedy všetky naše reči sú len.prázdna formalita.

Pred niekoľko dňami bol v Morgenzeitungu úvodník pod titulom: "Der Blinddarm". článok jedná o našom senáte ako o úplne zbytočnom orgáne v štátnom telese, ktorého existencia nie je ničím odôvodnená. A skutočne, keď porátame, čo všetko senát za 6 rokov vykonal pre blaho národa, to je pre blaho pracujúcej väčšiny národa, musíme priznať, že len vždy odhlasoval to, čo poslanecká snemovňa mu predložila. Keby to aspoň nič nestálo! Ale za túto činnosť musí pracujúci ľud mesačne platiť 750.000 Kč. To je, vážení pánovia, drahý špás. Jediná obľahčujúca okolnosť je len tá, že poslanecká snemovňa stojí mesačne 1 1/2mil. Kč a odhlasuje všetko, čo jej "pětka" nadiktuje. Naša republika má tedy dve slepé črevá. Keď sa, vážení pánovia, mi komunisti predsa na debate zúčastníme, tak činíme to len z dôvodov agitačných, aby sme pracujúce vrstvy upozornili na ľahkomyseľnosť, s akou sa hospodári s ich krvavými grošami a aby videly, ako sa upevňuje kapitalistický protiľudový režím v tomto štáte za pomoci sociálnych demokratov.

úplne bezúčelné sú len reči štátotvorných pánov rečníkov v rozpočtovej debate. Oni nepresvedčia štátnych zamestnancov, že sa o nich poctivé starali a budú starať, oni nepresvedčia maloroľníkov, bezzemkov a mestských proletárov, že je všetko v poriadku, že všetky výdavky sú hutné a dane správne rozdelené. Keď niekoho presvedčia, tak to budú len kapitalisti, a tí sú spokojní s rozpočtom aj bez reči.

Je to predsa aktívny rozpočet, ktorým sa dá nálada robiť pri voľbách pre štátotvorné strany. Indiferentné masy, čítajúce len listy týchto strán, dajú snáď ešte raz sa oklamať a budú veriť, že máme prebytok o 15 miliónov, že koaličná vláda za 8 roky svojho panstva dala štátne financie do poriadku a že pod vedením tejto vlády dostaneme sa za krátky čas z dlžôb von a potom bude už zemský raj tu na pohľad. (Sen. Kouša: V Rusku už je!)

že sa ale hneď dáva ministrovi financií oprávnenie, aby opatril pre investície pôžičku vo výške 870 miliónov Kč, to nerobí nič. Z toho sa do budúcneho rozpočtu zarátajú do výdajov len úroky a budeme mať ešte väčší prebytok. Alebo jednu dieru zakryjeme tým, že urobíme na druhej strane dvakrát tak veľkú. Naše dlžoby rastú každým rokom a sú tak ohromné, že nikto z našich štátotvorných pánov nemá ani chuť poplatníkom ich celú výšku udať a vyrátať im, kedy a ako to všetko zaplatíme.

Len Spojeným štátom Americkým budeme platiť vyše 4 miliardy Kč. Je vyjednané, že máme platiť prvých 18 rokov po 102 miliónoch a za 62 rokov budeme s americkými bankármi vyrovnaní. Samozrejme, narobíme ale zase nové dlžoby a tak je postarané o to, aby československý proletariát do večnosti vždy usilovne pracoval pre cudzích a domácich bankárov.

Tedy 4 miliardy musíme dať americkým bankárom. Koľko francúzskym, anglickým, talianskym atď., to ešte nie je presne vyrátané. Isté je ale, že československý národ je odsúdený na stá a stá rokov hynúť v biede a hlade za to, že bol oslobodený od habsburgskej dynastie a nadpanstva nemecko-maďarskej buržoázie.

Naša vlastenecká buržoázia je ale spokojná s vývojom vecí; ona platiť nebude, lebo má možnosť všetky ťarchy všetky dane a poplatky presunúť na pracujúci ľud. Na miesto nemecko-maďarskej buržoázie nastúpila československá buržoázia u nás, a tá nie je ani o vlas lepšia ako bola prvá. Na miesto monarchie máme demokratickú republiku. Inačej sa nič nezmenilo.

Pánovia, nenazdáte sa, že toto oslobodenie československého národa, pracujúceho národa, je strašne drahé? Nepremýšľali ste ešte o tom, že hrôza musí pojať každého našeho proletára, keď vidí tú beznádejnosť situácie, keď vidí, že on a jeho potomkovia z otroctva nikdy vyjsť nemôžu. Desaťtisíce vojakov zaplatili túto slobodu vo svetovej vojne svojimi životy. Tisíce invalidov, vdov a sirôt nie sú zaopatrení, 6 tisíc legionárov je bez zamestnania, hynie. Niet peňazí pre nich, ale pre krvavé válečné hyeny bude, lebo musí byť peňazi dosť. Ešte aj tie vdovy a siroty a tí invalidi budú platiť dane z vyžobraných halierov pri každom sušte chleba, aby páni bankári svoje milióny dostali.

Viete si, vážení pánovia, uvedomiť, čo to znamená 29 miliárd Kč? A toľko asi má platiť náš pracujúci ľud. Veríte, že je to možné, aby sa táto suma skutočne zaplatila? Nenazdávate sa, že ľud bude tak hlúpy a nechá sa po dlhé generácie tak nestydate, tak beštiálne vyssávať? Nie je vám úzko pri pomyslení, čo všetko v budúcnosti bude sa odohrávať?

Dľa toho, čo nám generálny zpravodaj pán sen. dr Horáček včera tu predniesol, vidím, že buržoázia je hluchá a slepá, že ona nemá ani to najmenšie porozumenie pre záujmy pracujúceho ľudu, že ona jeho žalostný osud zlepšiť nechce. Buržoázia dľa pána sen. dr Horáčka vyslovila svoju spokojnosť nad krásnymi výsledkami našej zahraničnej vnútornej a finančnej politiky. Poukazuje na to, že náš rozpočet pohybuje sa teraz okolo 10 miliárd, kdežto pred 5 rokmi bol dvojnásobný. Pán zpravodaj poukázal aj na to, že číslica našich dlžôb stále stúpa, ale je tej mienky, že sa nám podarí toto zlo odstrániť. On doporučuje vláde, aby sa snažila číslicu dlžôb zmenšovať. Nemajú vraj vydávať sa tak veľké obnosy na reprezentáciu, na nádherné stavby, na rôzné výlety, ktoré nám sice robily česť v cudzozemsku, ale zaťažily strašné náš rozpočet. To sú vel,mi pěkné a dobré rady, ale pán sen. dr Horáček vie už vopred, že sa nikto o ne starať nebude.