My, živnostníci, vítáme tento zákon, ale žádáme, aby bylo dbáno toho, aby potřebný materiál na tyto domky nebyl tak předřazován, aby byly stanoveny ceny, aby ten malý člověk mohl také něco míti, jinak budeme pořád na témže místě.
Dále si přeje náš živnostenský stav, aby bylo dbáno toho, by jeho škůdců nepřibývalo, nýbrž ubývalo. Malý živnostník snad má, abych tak řekl, ze všech stavů nejvíce nepřátel a škůdců, poněvadž se nedovede sám ubrániti, když ho zákon nechrání. Naše stavební živnostnictvo domáhá se již po léta, aby podnikatelé a stavitelé nebyli oprávněni přijímati práce stavebních živnostníků. Zkusili jsme to sami a víme s určitostí, že by podnikatelé a stavitelé o ty práce nestáli, kdyby z nich neměli užitku, který právem patří stavebnímu živnostníku. Ten jest jimi vyždímán, jest odkázán jen na svůj odbor, kdežto podnikatelé stavební, kteří se zabývají bůh ví jakými čachry a vším možným, nedopřejí mu, aby mohl žíti, aby byl svým pánem a nemusil se prositi u nich o práci. A stává se velmi často, že konec konců musí se ještě doprošovati o ten mizerný groš, prositi poníženě, než práci dostane zaplacenu. Někdy, jak to bývalo, všechno se zaplatilo, jen ten malý živnostníček zůstal na konec a nedostal za práci ničeho.
Voláme tedy po ochraně. Předpokládám, že všichni, jak tu sedíme, si přejeme, aby stav živnostenský existoval dále, poněvadž si nedovedeme představiti, jak by vypadala naše města, kdyby živnostnictvo vyhynulo. Malý živnostník je konsumentem veškerých potřeb pro živobytí i jiných a na těchto potřebách pracuje náš dělník. Proto žijeme všichni jako rodina dohromady, nejsme státem jako Anglie, které je celý svět otevřen. Jsme nejvíce odkázáni, až na ten náš vývoz, jeden na druhého; a náš živnostník si také zaslouží, aby bylo dbáno o jeho existenci.
Jako Moravan dovolím si upozorniti, že právě živnostnictvo v těch ujařmených městech tvořilo ten kádr, abychom naše všecka česká města dostali do českých rukou. A ten český živnostník byl tím hromosvodem, po němž se svezla veškerá zloba volební.
Máme tudíž i my živnostníci také podíl na naši osvobozovací práci, poněvadž skutečně jsme napomáhali - mluvím co se týče poměrů u nás na Moravě - tolik a tolik měst ze jiha německého převésti do našich rukou.
Dále musím se zmíniti, že také i dělnictvo samo uznává potřeby stavu živnostenského, poněvadž mnoho svých synků dává učiti na řemesla. Já sám jsem vyučil několik dělnických hochů, ze kterých jsou samostatní mistři. Vidíme tudíž, že i dělnictvo uznává potřebu toho, aby náš stav byl zachován, abychom pracovali tak ruku v ruce. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)
Zmínil jsem se o zákonu o nekalé soutěži a učinil jsem k tomu již několik poznámek. Je skutečně potřebí, aby ten zákon byl co nejdříve uskutečněn, poněvadž - uvedu jenom případ ze svého vlastního řemesla, jsem sklenář - jak jsem se přeptával a jak z novin jsou známy poměry zdejších sklenářských mistrů, naříkají si tito na nekalou soutěž. Máme zde v Praze mnoho obchodníků sklem tabulovým, kteří se nespokojí jenom s výdělkem, který by jim ti sklenářští mistři rádi dopřáli, ale oferují sami na práce sklenářské a tak ubírají práci samostatným živnostníkům, oni zkrátka chtějí vydělávat dvakrát a tomu malému člověku to sousto od úst urvou. Je na bíledni, že takový zdejší sklenář nemůže s těmito prodejnami skla konkurovat, neboť tyto mají podmínky nákupu docela jiné, a kdyby se spokojily jen s těmi procenty, které docilují při velkém nákupu, mohly by býti spokojeny. Ony však nepřejí tomu malému člověku, tomu poplatníkovi sousto, aby se také najedl toho chleba, ony to chtějí všechno na sebe strhnout. Tedy takové věci se dají zamezit jen zákonem o nekalé soutěži. Uvedl jsem zde jenom příklad z mého řemesla, ale mohl bych vám přednésti příklady i z jiných oborů a poznali byste, jak jsme poškozováni na všechny strany. (Sen. A. Friedrich: To je systém pane kolego, to je kapitalistický systém a nic jiného a proti tomu asi budete sotva bojovat!) My bojujeme tak, jak je to v naší moci. My se nestavíme za velký kapitál a také ho nezavrhujeme, poněvadž patříme k tomu stavu, který uznává, že se bez peněz na světě nedá nic dělat. Ty nauky máme už sami ze sebe. My dobře víme, že i pro dělnictvo je potřebí kapitálu a přál bych si z té duše, aby dělnictvo dovedlo to tak daleko, aby nepotřebovalo cizího kapitálu, aby svým kapitálem umožnilo veškerou práci průmyslovou.(Sen. Kotrba: Také vaše partaj dělá konsumy a družstva a chcete hájiti živnostníky?) - To, velectění, my všechno víme a proto pravím, že málokterý stav má tolik škůdců, jako stav maloživnostenský a maloobchodnický, to všecko víme a také trváme na tom, aby to bylo odstraněno. (Hlas: To jste měli dávno odstraniti!) Já na to vliv nemám. Je potřebí, aby naše řady se těsně semkly a aby vše vykonaly, co vykonati mohou.. Je povinností státu, když nám zřizuje školy odborné, školy kupecké, aby se také o to postaral, aby odchovanci těchto škol měli existenci podle svého školního vzdělání. To je povinností státu. Dovolil bych si to přirovnati k zahradníkovi, který, kdyby vypěstoval sebe krásnější květinku, nechránil by ji proti mrazu. Ten bedlivý zahradník tu květinku uschová do skleníku, aby mu nezmrzla, a rovněž tak i my žádáme, aby stát chránil naši práci, abychom nepodlehli pohromám. Nespraví se ten blahobyt mezi malým živnostnictvem zřizováním škol; je potřebí, aby věda a práce těch, kteří ze. škol vyjdou, byla chráněna, jako se domáhá práce dělník a zemědělec, tak i my malí živnostníci se domáháme, aby naše existence, naše práce nám byla zachována, aby jedni neměli desaterý výdělek a druhým aby ten poslední výděleček, ten poslední krejcar byl znemožněn.
Očekáváme, že jak nový parlament, tak i senát, po případě nová vláda, svému slibu zadostiučiní. Je zde přítomen pan ministr obchodu, který na všech schůzích, pokud sleduji jeho cestování, slibuje, že se všemožně přičiní, aby stav živnostenský byl chráněn, aby byl podporován....... (Senátor Matuščak: Aby byl nadále podporován Baťa!) Předpokládám, že pan ministr obchodu je ministrem nejen pro Baťu, nýbrž i pro nás a zejména pro ty malé a slabé, poněvadž ten Baťa se již bez té pomoci protluče, ale my malí jí potřebujeme, a já doufám, že také náš stát uzná toho potřebu a že stav maloživnostenský bude podporovati.
Přes to prohlašuji, že naše strana rozpočet schválí tak, jak toho žádá povinnost každého pořádného občana v našem státu, aby potřebnou věc, jako je rozpočet, schválil. (Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr Hilgenreiner.
Sen. dr Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Trojí súčtování se dnes zde provádí, předně súčtování stran koalice mezi sebou, za druhé súčtování o šestiletém zasedání v senátě, a za třetí, tak mimochodem, rozpočet na rok 1926. Nuže, je přece velmi málo slibné, mluviti nyní v této sněmovně, poněvadž přece zájem stran jest odvrácen v zcela jiný směr. Ale přes to chci k doplnění řeči svého klubovního kolegy dr Mayra-Hartinga říci několik slov k tomuto trojímu súčtování.
Co se týče rozpočtu, má to oposiční řečník velmi snadné, uvede-li si na paměť zprávu generálního zpravodaje dr Horáčka. Případněji, účinněji nemůže žádný oposiční řečník kritisovati finanční stav tohoto státu,, nežli 011 to dovodil v tištěné zprávě daty. Zdali státní rozpočet na rok 1926, jenž se pohybuje na výši rozpočtu na rok 1925, jest aktivní anebo pasivní, na tom mnoho nezáleží. Neboť ministr financí musil by býti podivně obmezený, kdyby nedovedl nějak malým zvýšením příjmů na daních vypočítati tak asi 15 milionů přebytku, jak tomu je právě v rozpočtu, který máme před sebou. Hlavní věcí je: mnoho-li vydáváme, a zač to vydáváme?
Vydáváme ročně 10 miliard. To je, jak prof. dr Horáček praví, 1 1/2 miliardy ve zlatě. Rakouský rozpočet byl v poslední době asi l miliarda. Počítejte, jakou rozlohu má nynější stát, a jakou měl rakouský stát, pak ihned poznáte, že žijeme daleko nad své poměry, a že návrh s mnoha stran činěný by byl správný, že bychom totiž musili vystačiti se 6 miliardami. Nyní se tážeme: čím pak naše výdaje tak nesmírně vzrůstají? Platíme ročně neméně nežli 2 miliardy na zúročení dluhů, tedy 1/5 našich ročních výdajů. Pod kontrolou tohoto parlamentu stouply naše dluhy od roku 1919 až 20 ze 3 miliard na 30 miliard, při tom ještě není započítána valná část našich dluhů v cizině, o kterých tedy vůbec nevíme, jak jsou veliké. Naše dluhy budou asi vyhnány na 40 miliard, při vysokých úrocích, které musíme platiti, stav to přímo nesnesitelný. Naši kuřáci budou se musit, mimochodem řečeno, dvojnásob namáhati, aby budoucně zaplatili úroky našich dluhů, neboť nyní sezenou s obdivuhodnou obětavostí - při špatné jakosti režijních doutníků - více než l miliardu. To, co s dluhy souvisí, je tedy nejsilnější položkou výdajovou.
Druhá stejně veliká položka se jmenuje militarismus; (Výkřiky sen. Chlumeckého.) také ta pro sebe vyžaduje 2 miliardy, v době restrikce 120 milionů více, nežli loňského roku. Daně jsou oproti loňskému roku zvýšeny o půl miliardy, v době, kdy všechny stavy, od velkého průmyslu počínaje až do nejmenšího dolů si stěžují do hrozného, nesnesitelného berního tlaku. [Výkřiky (německy): Tak jest!] 10 miliard vydáváme; 6 miliard měli bychom vydávati, problém to ovšem zcela nemožný při úrokovém břemenu ročních 2 miliard, nechceme-li silně restringovati tam, kde to jedině je možné, při militarismu. Ale ten je netykavkou, na kterou si netroufá ani český sociální demokrat. Nikdo se neodváží uložiti ministrovi národní obrany potřebnou míru, která by se přece z ohledu na stát měla uložiti. Po této stránce není jiného řešení, nežli aby se tato země stala skutečně vyšším Švýcarskem a abychom přestali naši spásu zakládati na ozbrojené moci, nýbrž abychom se ve smyslu zdravého pacifismu prohlásili jednoduše za neutrální stát. Francie beztoho v brzku nebude již klásti takové požadavky na československo jako posud, požadavky, které se projevovaly francouzským důstojnickým sborem, který do dnešního dne ještě musíme platiti jakožto rádce. A pak asi přijde okamžik, že bychom se mohli zříci hodnosti četníka Francie a že by peněz občanů mohlo býti použito na plodné účely, peněz, které se nyní z oken vyhazují za neplodné výdaje, za militarismus.
"Šetřit, šetřit, šetřit!" káže náš pan generální zpravodaj. A praví také, kde musíme šetřit. "Musíme šetřiti - praví - na výdajích pro neužitečné věci, které mohou počkati". Nahoře na hradě může leccos počkati, obelisky, které se cestou vždycky zlámou, nespěchají, a jisté zahradní zdi tam nahoře také nikoli. To je jen malá položka. V době, kdy se musí stavěti nová ministerstva - nemusí jich býti 16, stačí také méně - kdy máme jiné důležité úkoly, abychom napravili válečné hospodářství, v této době není potřebí žádných drahocenných nádherných staveb. Šetřme "zrušením přebytečných ministerstev", praví dr Horáček, starý to požadavek oposice, neboť z. těchto 16 ministerstev jest alespoň 1/3 příliš. Šetřiti lze také "restrikcí zahraničních legací" - praví dr Horáček - šetřiti lze také "omezením ostatních representačních nákladů", také propagandy, často tak nešikovné propagandy zahraničního ministerstva. Obrovské sumy pro "Prager Presse" se nevyplácejí. Neboť my Němci nedáme tím na sebe působiti, právě tak málo jako časopisem "Prager Abendblatt", jenž alespoň není pasivní. Cizina dovede rovněž oceniti různé hlasy a přirozeně již předem níže oceňuje oficiósní tisk. Vy přece tak také činíte. A cizina je právě tak moudrá jako vy. šetřiti bylo by lze také tím, kdyby se neposílaly zbytečně společné výpravy do ciziny za všemožnými, často velice chabými záminkami, jejichž účelem namnoze je zabezpečiti protekčním dětem pěkný a dlouhý pobyt v cizině.
Připojím ještě jeden bod, na kterém by bylo lze šetřiti: šetřiti by bylo lze také na zbytečných, podškrtávám slovo "zbytečných", menšinových školách. Že chcete každé české dítě dostati do české školy, nikdo vám nebude zazlívati, a že považujete za věc cti, abyste ve vašem vlastním státě, ve kterém jste většinou, žádné dítě více neztráceli cizí školou, zdá se také mně býti samozřejmým. Jako já to požaduji pro náš národ, musíme to také u vás nazývati ctností, že se staráte o své dítky. Ale mám za to, že leckterou stavbu školy v německém Školním obvodu, leckterou nad to drahou stavbu měla by před tím přezkoumati nejen Národní Jednota Severočeská, nýbrž také finanční ministr, v tom směru, zdali by nebylo možno vhodným železničním spojením a úlevami při dopravě dostati těchto 5-6 českých dětí do české školy, místo aby se pro 20-30 německých dětí, které se snažíte všemi možnými prostředky odlákati, zřizovala česká škola a aby se tak vychovávaly děti, které nemluví ani německy, ani česky, nýbrž hatlaninou. V Itálii, v jižním Tyrolsku zkoušejí to nyní na příkladě. Tam vyučují se již po celý rok tyrolské německé děti italsky. A sám jsem se o tom přesvědčil, co z toho vzejde. Několik italských písniček a v ostatním ztracený školní rok. Bylo tomu v Burgenlandu právě tak, jak se o tom ještě dnes můžete přesvědčiti na hatlanině, kterou tamní švábové tam mluví. A nemnohem lépe bude tomu také zde. Nedosáhnete ničeho zbytečnými školami v tom směru, že svůj poměrně slabý národ, který je postaven do cizího okolí, udržíte netoliko při životu, nýbrž ho dostanete také kupředu.
Přebytečnými výdaji podle mého přesvědčení nejsou výdaje, které stát zjednává pro své vlastní úředníky a zaměstnance. Je přímo povinností sehnati k tomu potřebné prostředky. Panstvo, které vznešeně žije a při tom nemá potřebných prostředků, aby zaplatilo svému vlastnímu služebnictvu, jak je nazveme? To jsou darebáci, kteří žijí na útraty nejchudších; a nejinak nelze označiti veřejné hospodářství, které má peníze pro různé věci, jež i po názoru vlastní většiny jsou zbytečné, a jež nesežene prostředků, aby přiměřeně platilo svému úřednictvu. Tímto způsobem nevychováme smysl pro povinnost, neúplatnost, tak se kazí veřejný život. Ministerstvo financí zařadilo do příštího rozpočtu položky, ze kterých nároky úředníků poněkud měly býti uspokojeny; z cukru vypočítal se větší příjem 220 milionů, za zvýšené poplatky a za úřední úkony 79 milionů, za zvýšené poplatky kolkové 100 milionů, za zvýšení cen jízdních lístků 27 milionů, uspořilo se dále, jak se praví, restrikcí úředníků 225 milionů. To je přes 650 milionů, které tu prý jsou pro úředníky. Mluví se o aktivním rozpočtu a byly již vydány veškeré příjmy, které byly určeny pro úředníky; ty jsou pryč a nejsou více k disposici pro úpravu platů; a když se nyní mluví o tom, že se potřebuje 700 milionů - mluví se již o 900 a přijde to ještě na miliardu - pro úpravu platů, pak zde nejsou peníze. Dopouštíme se snad dnes zde v této sněmovně neupřímnosti, že se podává předloha, kterou se upravují platy úředníků, s ustanovením, že se teprve příští parlament má starati o úhradu pro tuto úpravu úřednických platů. Je to skutečná loyalita, kterou od poctivého zaměstnavatele můžeme očekávati vůči jeho vlastnímu zaměstnanci, není to. výsměch pro naše zaměstnance? A diví se pánové potom, když úředníci houfně přecházejí k jiným stranám, které chtějí převrat? Věru nebylo by divu. Neboť nouze je špatným rádcem. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.)
Ve své zprávě praví pan dr Horáček: "Stoupající výnosy daní jsou dobrým znamením, nejsou-li příliš vysoké. O našich daních to nelze tvrditi; neboť v době klesající měny byly systematicky zvyšovány. Zůstaly však na své výši, i když se později následkem deflační politiky cena naší koruny stabilisovala a když se upevnila na nynější výši. To platí také o všech poplatcích, tarifech, o portu a všech veřejných dávkách. To je stav pro budoucnost neudržitelný a tak vysoké napjetí daňových sazeb - to platí o státních i o autonomních dávkách - musí znenáhla býti zase sníženo, nemá-li býti vážně ohrožen celý hospodářský život, jak výroba, tak také spotřeba". Velevážení! Ti, kteří to praví, seděli u vesla tohoto státu, ale my jsme neviděli, že státní hospodářství bylo řízeno tímto směrem; naopak, berní šroub byl stále více přitahován, a dnes si neví nikdo rady, jak bychom mohli obrátiti na druhou stranu. S jakou ledabylostí se konají porady, toho příklad jsem zažil sám. V rozpočtovém výboru se mně přihodilo, že se mi u dvou ministerstev dostaly do ruky falešné sešity. Při spěšném chvatu do klubovní místnosti jsem nezpozoroval, že jsem místo sešitů z roku 1926 vzal sešity z roku 1925. Operoval jsem tam tedy při poradě s číslicemi, které jsem vzal ze sešitu z roku 1925, dotčený ministr na to reagoval; referent poslouchal. Myslíte, že snad někdo vytkl nějak tyto falešné cifry? Zemřelému Steinwenderovi anebo Baernreitherovi by se to bylo v rakouském parlamentě nikdy nestalo. Tito muži byli do svého oboru zapracováni a také své číslice skutečně chránili a bránili. Jen zde se hází miliony a miliardami, jako kdybychom je měli a mohli si všechno dovoliti. Ať rozpočet končí skutečným schodkem anebo přebytkem, daňové hospodářství u nás končí v každém případě schodkem a každý poplatník bude musiti bezpodmínečně žádati, aby se zde stala náprava. "Jsme chudý stát", pravil pan dr Horáček, "jsme chudý národ. Primům vivere, deinde philosophari" - nejdřív míti to, čeho je třeba pro život, pak můžeme dělati skoky - to je správné, rovněž tak jako když bývalý ministr Stříbrný před několika dny ve schůzi na Vinohradech zdůrazňoval, že musíme se naučiti vařiti z vody. Ať si to každý český státník zapíše za uši, anebo ještě lépe vepíše do srdce, aby nezacházel lehkovážně s penězi, které pracující lid velmi těžko vydělává.
Druhé súčtování, které se zde nyní vyřizuje, je súčtování mezi koaličními stranami. S tímto súčtováním začal včera silným způsobem pan kolega dr Seifert a účet není ještě uzavřen; bude to asi trvati do zítřka odpoledne. Tu tedy padly všechny možné výtky, jako neloyálnost, porušení důvěry, smluv, ústavy, podvod, tím že se vlastní předlohy propouštějí a ostatní sabotují. Mluvilo se o tom, že byl sabotován návrh zákona o stavebním ruchu, obchodní smlouvy, předloha o státních úřednicích a berní reforma. My Němci vlastně nemáme co činiti při tomto rodinném sporu, můžeme nechati koalici zcela klidně mezi sebou, ale útraty tohoto sporu nese vlastně, bohužel, celý stát, veškeré obyvatelstvo. Špatné hospodářství, které je zaviněno bojem a hádkou koaličních stran, zaplatí se netoliko z českých, nýbrž také z německých kapes.
Koalice je podle našeho názoru prodchnuta dvěmi myšlenkami. První myšlenkou koaličních stran je - vy řeknete stát - nikoli, to ani koaliční strany jedna druhé nepřiznají - první myšlenkou je: jak zůstanu u mísy, jak mohu ze státní mísy čerpati pokud možno velkou lžící? (Výkřiky na levici.) Tak byla ministerstva předem rozdělena i místa v ministerstvech, tak bylo mezi strany rozděleno všechno, kde stát má nějaké slovo, počínaje pozemky, které rozděluje pozemkový úřad, až k tabáční trafice a až k nádražní restauraci; a při tom pomýšleno vždy na jednu věc, aby jen žádný Němec ničeho neobdržel a aby ostatně koaliční strany byly pokud možno poděleny podle svého vlivu. U mnohých ministerstev, tak u ministerstva věcí zahraničních, byla přímo při přijetí kladena otázka: kterou stranou - kterou českou stranou ovšem - jste doporučen? Existuje sotva některý stát, kde stranická příslušnost pohlíží na stát tolik jako na státní žlab, ze kterého se strany krmí, jako v tomto státě, kde všichni říkají, že pracují pro "svůj" stát. "Váš" stát má, podle toho, zdali to praví ta neb ona strana, zcela určitý smysl, nikdy to není český stát, vždy to je stát strany národně-demokratické, socialistické, národně-socialistické a všech těch druhých českých stran, které sedí v koalici. To vás posud vždy drželo pohromadě. Nyní, před novými volbami, država se mnohým pokazila, následkem sváru a hádek, jako v každé rodině, jakmile rozbitým oknem nahlíží dovnitř nouze. To je první zásada, která zde v tomto státě panuje. Stát je vedlejší věcí, hlavní věcí je strana a strana je nejlépe zaopatřena v koalici. (Místopředseda Valoušek ujal se předsednictví.)
Druhá zásada je: jak potlačíme Němce, jak učiníme zem, která jednou podle vašeho názoru byla českou, zase českou, jak počeštíme toto;,zněmčené" území, jak jste již za starého Rakouska vytvořili tento výraz? Smím-li použíti obrazu, tož bych řekl: naše německá oposice je kojnou pro koalici; kdybychom my nebyli, byla by Již dávno zemřela hlady. Jakmile koalice začne kolísati, byli jsme my svojí nešikovnou oposicí jejím zachráncem, který držel pohromadě to, co již dávno se mělo rozbíti. A jak blízcí jste byli tomu, se rozejíti, vidíme v nynějším okamžiku, kdy sobě navzájem před volbami presentujete účty, a při tom na těchto účtech ani nestojí ty různé osobní skandální věci, které jsme během doby mohli pozorovati, kdy jedna ruka myla druhou, a kdy bylo potřebí krýti chyby a hříchy některé strany, poněvadž jste se domnívali, že také druhá strana bude mlčeti, budeme-li sami šetřiti jejích temných bodů. Nuže, ať se již líbáte, anebo ať si rozškrabáte obličeje - obličeje jsou vaše, pokud to nejde na všeobecné útraty. Ale právě tento nešťastný systém koalice způsobil mnoho nespravedlnosti, o které nyní na konci zasedání se musí nějak súčtovati.
A tu jest ve súčtování také otázka: co pak jsme během doby zde v této sněmovně vykonali, netoliko pro jednotlivé strany, co jsme vykonali pro stát a jeho národy? Když jsem zde v této sněmovně poprvé mluvil, tu řekl jsem ke konci své řeči: "Poprvé, velevážení kolegové, mluvíme nyní spolu po převratu. Není divu, že nám zní vstříc mnohé vzájemné žaloby. Ale promluvme přece také jednou spolu slovo míru. Trvalo dlouho, než jsme se sešli, příliš dlouho po našem názoru, než bylo právem. Ale mělo to také svůj dobrý účinek. Kdybychom se byli sešli v prvých dnech republiky, pak by snad byly mluvily pěstě místo úst u vás ve vítězném opojení, u nás ve zlosti zoufalství. Oba jsme se mezi tím uklidnili. Nahlížíte každým dnem více, že není nic s bohatým strýcem z Ameriky, anebo lépe řečeno z Francie. Cítíte stále více, že máte jen to, co si sami dáváte, a že nás Němce potřebujete ke spolupráci. Ale také my Němci v těchto hranicích poznáváme denně víc a více, že, jak poměry jednou jsou dány, my oba jsme poukázáni na sebe. Shroutí-li se budova, pak trosky spadnou nám oběma na hlavu. Tak měli bychom se každého dne stávati zralejšími pro dorozumění." Slova, která jsem pronesl před necelými šesti lety, docházejí zvláštního osvětlení v událostech poslední doby. V řeči, kterou poslední soboty pronesl významný zástupce národně-sociální strany, bývalý ministr Stříbrný, prohlásil toto: "Musíme si při volbách také jasně uvědomiti, co nás v budoucnosti očekává. Minuly doby, kdy jsme byli miláčky celého světa a kdy nám každý lichotil. Jsme poukázáni sami na sebe a musíme míti odvahu postaviti se na vlastní nohy, to znamená nečekati pomoci zvenku, nýbrž musíme si pomoci sami. My chudí lidé budeme příště muset vařiti z vody a pracovati, pracovati až u nás zase bude lépe, a to vlastní snahou a vlastní pílí. V tom spočívá naše naděje". A exponent nejradikálnější německé strany posl. dr Lodgman skoro téhož dne řekl ve Vídni ve velké schůzi veřejně toto: "Sudetští Němci nemohou očekávati od Německa žádné pomoci, neboť vědí, že Německo samo musí bojovati s nejobtížnějšími problémy zahraniční politiky." Dva zástupcové extrémních nacionálních směrů shodují se v tom: Jsme zde v tomto státě poukázáni na sebe, nikdo nám nepomůže; nemůžeme čekati pomoci zvenčí. Tu bych přece nadhodil myšlenku, že těchto 5 let, kdy jsme byli pohromadě, ačkoli vlastně ještě neukázalo žádného výsledku, přece neminulo bez účinku, a že dnes smýšlíme ještě střízlivěji nežli tehdy, že přišel okamžik, kdy rozumní mužové se mohou sejíti. Naše stáří, naše bílé vlasy zavazují členy senátu, aby byli jakýmsi regulátorem v tomto státě, a jestliže senát toho posud nečinil, pak svoji povinnost nesplnil a děje se mu po právu, postihuje-li ho dnes týž osud jako poslaneckou sněmovnu, poněvadž veřejnost seznala, že senát není samostatnou korporací, nýbrž každým krokem jenom přívěškem poslanecké sněmovny, jenž žije jen z drobtů, které padají s chudého ovšem stolu poslanecké sněmovny.
Sestavujeme-li bilanci této sněmovny za" posledních 5 let, pak můžeme zajisté poukázati na aktiva. Není pochybnosti, převedli jsme válečné hospodářství z valné části do mírového hospodářství, a to pro tento stát, jako také pro všechny státy, nebylo lehkou prací. A podařilo-li se to poměrně dobře, má na tom zásluhu z valné části řádné úřednictvo, jež tento stát převzal od starého Rakouska, které jsouc neúplatné neohlíželo se po svém osobním prospěchu, nýbrž dbalo prospěchu veřejného. Byl to kus dobrého rakušáctví, jež jste převzali, a byli to právě ti úředníci, kteří byli ve Vídni vychováni, to byli ti nejlepší, kteří v tomto státě zde pracovali a přispěli k tomu, že poměry válečného hospodářství byly snáze překonány. Aktivum můžeme zcela určitě zaznamenati v oboru sociálním. Tu podány a přijaty byly zcela významné předlohy. Bude záviseti od inteligence vedoucích kruhů a dále také obyvatelstva, zdali tato často hodně tísnivá zařízení ve skutečnosti se vyvinou tak, jak byla myšlena, ve prospěch obyvatelstva. Snažili jsme se dále zmírniti pomíjející neštěstí, na příklad nezaměstnanost atd. Zjednali jsme v obchodních smlouvách alespoň částečně jisté podklady pro bezpečnou výrobu. Bylo by nespravedlivo, kdybychom chtěli říci, že parlamentární práce posledních pěti let zde a naproti snad byla naprosto neplodnou.
Ale oproti tomu stojí veliká pasiva, a s mého stanoviska musím přednésti dvě veliká pasiva: jedno pasivum vztahuje se na kulturní poměry a druhé na poměry národnostně-politické. Co se týče kulturních poměrů, bylo o otázkách našich německých škol také zde v této sněmovně dostatečně pojednáno, a nepotřebuji o tom více ztráceti slov. Něco jiného mne zde zajímá, totiž poměr mezi církví a státem. Vstupovalo se do tohoto státu s nejradikálnějšími hesly. Když bylo súčtováno s Vídní, pravilo se, že se musí rozhodně účtovati s Římem. Začalo se poražením mariánského sloupu, vyhodily se kříže ze škol a byli jste také. připraveni na věci ještě mnohem horší. Nuže, časem jste se poněkud uklidnili. V novém vládním programu koalice nemluvilo se již o "odluce církve od státu", nýbrž jen o "nové úpravě poměrů mezi církví a státem". Ale když se ptáme: nalezly směrodatné kruhy, nalezl zejména náš mnoho zaměstnaný pan ministr věcí zahraničních čas k tomu, aby se věnoval těmto problémům, jak toho zasluhují, pak musíme říci: pro Husovu oslavu, která vzrušila katolické obyvatelstvo všech národností, nalezlo se na nejvyšších místech času, k vážnému jednání se Římem - ale jen přes Řím vede správná cesta - času nebylo. Kdežto na jedné straně se požaduje právo starého Rakouska, uplatňovati totiž při jmenování nejvyšších církevních hodnostářů směrodatný vliv státu - a tomu konečně se stanoviska státu lze rozuměti - nedostávalo se na druhé straně vážnosti a zájmu, šetřiti a zkoumati také opačné požadavky, aby tak skutečně ve vzájemné úmluvě vytvořen byl přípustný stav. Tam, kde katolické obyvatelstvo si ještě ve starém školském zákoně anebo v jiných oborech zachovalo zbytek náboženství ve veřejném životě, hledělo se všemi různými oklikami nepoctivým způsobem odbourati také tento zbytek, místo aby se plnilo poctivě to, co jednou v cestě kompromisu bylo přiznáno. Zkrátka, poměry v tomto oboru jsou po pěti letech celkem právě tak neupraveny jako před pěti lety. Bylo by mnohem lépe, kdyby náš ministr zahraničí nebyl všudybylem ve všech ulicích, na všech mořích, aby se namnoze vracel s úspěchy, které se příštího roku promění v nic, bylo by mnohem důležitější, kdyby se o těchto otázkách vážně a poctivě domluvil se směrodatnými církevními úřady.