Tento úkol nebyl snadný, neboť přesných dat nebylo po ruce. Konečně také ta okolnost, že se počalo jednati o sociálním pojištění, kde také měly býti do jisté míry přepracovány partie o nemocenském pojištění dělnickém, zapůsobilo, že nemocenské pojištění státních zaměstnanců se odložilo na dobu pozdější. Odkládalo se rok od roku, teprve loňského roku na podzim státní statistický úřad předkládá svůj elaborát ohledně sčítání zaměstnanců a když konečně také dochází loňského roku na sociální pojištění dělnictva a když byly tu po ruce přesné odborné pojistně-technické výpočty, může se přikročiti k definitivnímu zkoncování této vládní předlohy, jak jsem již naznačil, bezmála čtyři roky staré. Předlohu bylo však nutno podrobiti zcela novému přepracování, a to jednak proto, že do ní mají býti pojati veškeří veřejní zaměstnanci, což ovšem vyžaduje také příslušné změny v organisaci, neboť původně se zamýšlelo pojistiti jen a jen státní zaměstnance, jednak proto, že pojistně-technické výpočty ukázaly, že má-li býti léčebný fond soběstačný, jak se usnesla vláda, což je konečně samozřejmé při každém podobném pojištění, musí býti pojistné dávky a pojistné jinak upraveno. Původní předloha doznává tudíž velmi pronikavých změn, a já se zmíním jenom o některých.
Podle §u 1 podléhají pojistné povinnosti kromě původně státních zaměstnanců všichni zaměstnanci nucených samosprávných svazků, učitelé a příslušníci četnictva, a to jak aktivní, tak i pensisté a samozřejmě i jejich rodiny. Napříště bude každý veřejný zaměstnanec pojištěn proti nemoci, abych to jaksi naznačil, nejvyšším úředníkem státním počínajíc a posledním strážníkem v nejposlednější obci končíc.
Vymeziti přesně rozsah pojištěnců, byl velmi těžký úkol při takové různosti kategorií, zejména těch, kteří nemají povahu vysloveně veřejnoprávní. Proto bylo potřebí vložiti do tohoto paragrafu ustanovení, že zaměstnanci korporací, kteří budou ministerstvem sociální péče prohlášeni za rovnocenné zaměstnancům státním, podléhají tomuto zákonu.
Jak je to těžký úkol, svědčí o tom ta okolnost, že na př. za naši dohrou vůli, pojmouti do zákona možnost, aby sem byli zahrnuti zaměstnanci komunálních spořitelen, dostává se nám jakéhosi protestu proti tomuto zahrnutí. Ti by si přáli, aby tato skupina byla vůbec z povinného pojištění nemocenského vyňata.
Faktický stav odpovídá těmto snahám a lze říci, že zaměstnanci většiny spořitelen mají svoji vlastní úpravu a nepotřebovali by pojištění pro případ nemoci vůbec. Jelikož nová tendence nemocenského pojištění směřuje k tomu, aby všecky skupiny zaměstnanců byly pro případ nemoci pojištěny podle zákonných předpisů, vyslovují všecky v úvahu přicházející korporace spořitelnictví přání, aby tito zaměstnanci, jakož i zaměstnanci soukromí spadali do chystané úpravy nemocenského pojištění soukromých zaměstnanců, kam nyní patří. Text zákona tomu požadavku nezabraňuje a lze tudíž očekávati, že vyslovenému přání úřednictva bude vyhověno. To je nejlepším dokladem, jak bylo těžko stanoviti okruh pojištěnců, kteří do tohoto pojištění mají býti zahrnuti. Také velmi obtížná otázka byla otázka duchovních, a to pro různost zaměstnavatelů, vlastně správněji řečeno pro různost pojištění. Proto bylo nutno sáhnouti k jakémusi nouzovému opatření. Vládním nařízením se vyhrazuje stanoviti, kteří duchovní budou podléhati pojistné povinnosti.
Novým je také ustanovení, že vládním nařízením se určí pojistná povinnost zaměstnanců u konsulátů a delegací Československé republiky, kteří v původní osnově byli vyloučeni. Vzhledem k tomu, ze do osnovy jsou zahrnuti zaměstnanci nestátní, bylo potřebí zavésti povinnost přihlášek a odhlášek pojištěnců se strany zaměstnavatele a za opomenutí této povinnosti mohla by se uložiti jim sankce. Mohlo by se snadno státi, že by některá obec svého zaměstnance neohlásila, a pro případ nemoci by pak ovšem bylo sporným, zdali mu léčebné přísluší nebo ne. Zde by mohl také přijíti ten léčebný fond ke škodě.
Značných změn doznala partie o pojistných dávkách. Kdežto původní předloha mluví o peněžitých dávkách, jak jsem to již dříve naznačil, na př. o podpoře v těhotenství, za kojení, jakož i pohřebné, omezuje se nato osnova bohužel pouze na dávky naturální, t. j. pouze na lékařskou pomoc, také na pomoc při porodu, a když by zde bylo potřebí operativního zákroku, přispění porodní asistentky, léčiva a pod., a to jak pro pojištěného, tak i příslušníky rodiny. Zaměstnanec státní je vždycky pojištěncem, kdežto rodina je zde pouhým přívěskem, ale to na věci ničeho nezmění.
Pokud se týče peněžitých dávek, mohou býti poskytnuty pouze fakultativně z fondu, který k tomu cíli bude zřízen. Bylo již řečeno, proč a z jakých důvodů musilo býti bohužel upuštěno od zákonných peněžitých dávek. K tomu vedly pouze důvody pojistně technické; a neprávem se poukazuje na př. v řadách státních zaměstnanců na obdobné peněžité dávky, poskytované pojištění dělnickému. Tam tyto dávky zastupují do jisté míry ušlou mzdu, což je ohromný rozdíl a což u státních zaměstnanců není. Místo ošetření v nemocnici může býti pojištěnci poskytnuto ústavní zaopatření i v jiném léčebném ústavu, kamž patří také porodnice; ústavy pro choromyslné jsou však vyloučeny. V podobném případě, jestliže bylo státnímu zaměstnanci přiřknuto odborné léčení, hradí se mu také nutné dopravné, bezplatná jízda. To je velmi důležité, že může jíti k specialistům i do ambulatorií a je to jistě velkou výhodou. Původní předloha chtěla zavésti nucené ústavní ošetřování, jestliže by to lékař nařídil, a hrozila odnětím léčebné péče vůbec v případě neuposlechnutí. Z toho však sešlo. Podrobná ustanovení o tom, v jakém rozsahu a za jakých podmínek bude poskytována pomoc specialistů, dále výkony zubolékařské, speciální léčiva, sanatoriální léčení, ošetřování v nemocnicích a jiných léčebných ústavech, dále o dopravě nemocných, pravidla o chování se nemocných a podobné budou obsažena v léčebném řádě, který vydá autonomní léčebný sbor, kde většinu mají pojištěnci. Oni tedy budou také o tomto řádu rozhodovati.
Velmi podrobně byla prodiskutována otázka svobodné volby lékaře. Zaměstnanci s počátku žádali, aby byla zavedena úplně svobodná volba lékaře poukazujíce jistě právem na to, že lékař je věcí důvěry, která se nedá nadiktovati a že bez ni pojištění nemělo by smyslu. Zapomíná se však, že všude tam, kde svobodná volba lékaře byla zavedena, nikde se neosvědčila, ani v Německu, ani v Rakousku, a proto v zájmu pojištěnců, zejména však také v zájmu léčebného fondu, který bude přece majetkem všech, upustilo se od tohoto požadavku a také se konec konců státní zaměstnanci s tímto faktem smířili. Osnova má na mysli tak zvanou organisovanou svobodnou volbu lékaře, což znamená, že léčebnou péči státních a veřejných zaměstnanců budou prováděti lékaři, s nimiž léčebný fond uzavře dohodu za určitých podmínek, a že zaměstnanci budou míti právo svobodné volby mezi nimi, tedy mezi těmi lékaři, s nimiž byla uzavřena dohoda. Zásada svobodné volby lékaře je tedy i v této osnově vyslovena, ovšem že ústřední sbor má právo, aby mohl v okresech, kde by snad svobodné volby lékaře bylo zneužito, organisovati léčebnou péči jiným způsobem. To je v zájmu léčebného fondu a v zájmu pojištěnců samých. Nebudiž také zapomínáno, že svobodné volby lékaře nebylo zneužíváno jen pojištěnci, nýbrž také samými lékaři a že právě nesvědomití lékaři, kteří nadržovali simulantům a svým pacientům, měli daleko větší praksi, jak přirozeno, než lékaři svědomití. Proti zneužívání nutno léčebný fond chrániti co nejúčinněji. Budiž zdůrazněno, že dosavadní prakse nemocenského pojištění nás poučuje, a vy, kteří v tom pracujete, dobře víte, že velké procento tohoto pojištění připadá na jeho zneužívání, a to samozřejmě na úkor celku a poctivých pojištěnců. Proto je potřebí všemi prostředky pracovati proti simulaci, zbytečnému plýtvání léky, zbytečné konsultaci lékařů a podobně.
Nyní několik slov o organisaci pojištění nemocenského pro státní zaměstnance. Ačkoliv fond samostatné pokladny by nejlépe vyhovoval dnešnímu právnímu stavu, zejména dosavadní organisaci nemocenského pojištění dělnického, přece má tato osnova na mysli formu poněkud odlišnou, totiž takovou, kde se slučuje zásada autonomie se zásadou státní správy, která zde přece vstupuje jako jediný nositel pojištění. Následkem toho z důvodů finančně-správních může býti správní aparát značně zjednodušen a bude také zjednodušen touto organisací, což stane se tím, že autonomní živel, který bude převládati ve všech sborech, sloučí se se živlem státní správy, Veškerá hlavní léčebná péče bude soustředěna v ústředním sboru a jeho předsednictvu. Vedle tohoto sboru budou ještě fungovati okresní sbory jako orgány pomocné. Volby do všech těchto sborů provedou pojištěnci přímo, pouze členy ústředního sboru mohli by voliti členové okresních sborů nepřímo pro zjednodušení. Stejně pro zjednodušení bylo upuštěno od sborů župních. V ústředním sboru je státní správa zastoupena předsedou a čtyřmi zástupci ministerstev, v okresním sboru je zastoupena státní správa přednostou okresní politické správy. Všichni ostatní členové jsou voleni a převládá všude živel pojištěnců.
Z toho, co jsem řekl, je na první pohled vidno, že v organisaci nemocenského pojištění státních zaměstnanců do jisté míry představuje jaksi nový typ; v organisaci sociálně-politických zařízení převládá jednoduchost, láce a snadná kontrola. K této centralisaci a k této jednoduchosti přispívá ovšem ta okolnost, že pojištěnci nemají nároku na peněžní dávky, pouze na výplatu lékařských honorářů a lékárenských účtů. To je zde mnohem jednodušší než u okresních nemocenských pokladen, které musí také vypláceti nemocenské, což je ovšem věcí daleko a komplikovanější. Vzhledem k tomu, že u některých oborů státní správy na př. u železnic, kde mají vlastní pokladnu, kde mají svůj sociální fond, který se zabývá jen fakultativní léčební péči, sociálně-politický výbor akceptoval myšlenku, kterou v podobném případě bylo těmto správám umožněno, zříditi si vlastní léčebný fond, vybudovaný ovšem na stejných zásadách, jako je všeobecný léčebný fond. Samozřejmě, že i v těchto případech jde pouze o definitivní státní zaměstnance, jako vůbec to celé nemocenské pojištění týká se definitivních státních zaměstnanců. Ostatní státní zaměstnanci, kteří nejsou definitivní, tedy zaměstnanci smluvní, provisorní a pod. podléhají všeobecnému nemocenskému dělnickému pojištění.
Jak bylo již řečeno, běží v tomto pojištění o kombinovaný způsob organisace správy léčebného fondu v ten smysl, že autonomní živel, který representuje pojištěnce, dělí se zde o správu se živlem státní správy, a z toho důvodu je tu státní správě vyhrazen vrchní dozor, což jest jen ve prospěch léčebného fondu. Vláda může rozpustiti ústřední sbor anebo představenstvo, kdyby porušily zákon, a přenésti jejich funkci na správní komisi, která je povinna do 6 měsíců po rozpuštění vypsati nové volby. Naproti tomu ústřední sbor rozpouští v podobných případech okresní sbory a přenáší jejich funkci na okresní úřady. Samo sebou se rozumí, že pro podobné případy musí zde býti opatření, aby nenastalo v léčebném pojištění a ve správě žádné vakuum. Kromě toho hospodaření léčebného fondu podléhá všeobecným předpisům o kontrole hospodaření ve státní správě. Tedy zde je všeobecná záruka, že v léčebných fondech musí býti hospodařeno správně a šetrně.
Velmi svízelnou byla otázka úhrady a nákladu spojeného s tímto pojištěním. Původní předloha navrhovala 1% příspěvek ze všech normativních požitků zaměstnance, z něhož by zaměstnanec a stát platili po jedné polovině. Tehdy se počítalo, že osobní náklady činí asi 3 miliardy, to byl výpočet z r. 1920, takže při 1 % pojistného bylo by k disposici asi 30 milionů Kč ročně k úhradě nemocenských nákladů. Z toho platil by 15 milionů Kč stát a 15 milionů Kč pojištěnci. Tyto výpočty nebyly ovšem podepřeny žádnými statistickými daty a proto bylo potřebí si je opatřiti. Proto také do jisté míry oddálilo se nemocenské pojištění státních zaměstnanců do této doby.
Hned při prvním poněkud přesnějším výpočtu bylo zjevno, že navržený 1% příspěvek absolutně nestačí, aby fond byl soběstačný. Když konečně byla po ruce přesná statistika veškerého státního zaměstnanectva, jevil se výsledek pojištění technických výpočtů takto: Jde celkem o 292.906 státních zaměstnanců. Mnoho-li je těch veřejných zaměstnanců, kteří také podléhají nemocenskému pojištění, o tom nám jakákoliv statistika chybí. Požitky těch stát. zaměstnanců činí 4,792,980,000 Kč. Vezmeme-li z toho 25 %, které bude musiti odváděti nositel pojištění a pojištěnec, přicházíme k cifře 95,958.160 Kč, jež by měl fond k disposici. Z toho by připadalo na státní zaměstnance 47,979.000 Kč.
Nyní, jak by to bylo s výdaji. Zde ovšem chybí přesná statistika, neboť není zde podobného případu. Bylo k tomu cíli nutno použíti statistického materiálu, dodaného nemocenskou pokladnou soukromých úředníků a zřízenců na základě hospodaření r. 1923. Tato nemocenská pokladna soukromých úředníků, pokud se týče dávek, přibližuje se asi struktuře tohoto zákona.
Konečně padá také v úvahu důležitý fak, že organisace lékařské, české i německé, vyslovily na sjezdu, konaném loňského roku, ochotu prováděti nemocenské pojištění státních zaměstnanců asi za stejných podmínek jako při pojištěncích této úřednické pokladny. Tyto cifry jsou ovšem velmi nepřesné, poněvadž podle osnovy má býti zavedeno nejen maximální, ale i minimální pojistné. Cifra 95 nebo 98 milionů Kč jako příjem fondu není přesná. Proti minimálnímu příspěvku nebylo námitek, aby totiž byla stanovena určitá minimální hranice pojistného. Ale pokud se týče maximálních příspěvků, byly zde zcela oprávněné námitky. Bylo poukazováno k tomu, že nemocenské pokladny jsou vybudovány na vzájemnosti, že tak, jako nebyla stanovena žádná minimální nebo maximální dávka, není správné, aby byl snad stanoven nějaký minimální nebo maximální příspěvek. Ale konec konců smířili jsme se s touto otázkou a byla většinou hlasů přijata.
Srovnáme-li na jedné straně příjem a na druhé straně výdaje podle tabulek - nechci je přirozeně zde uváděti, jsou přiloženy ke zprávě sociálně-politického výboru a rozpočtového výboru - seznáváme, že alespoň pro první čas bude nutno zavésti dvouprocentní pojistné a léčebnou péči omeziti pouze, na naturální dávky a zavésti pokad možno nejhospodárnější praksi. Kdyby měly býti poskytovány peněžité dávky, jak bylo zamýšleno původně, musilo by se jíti nad 2 %, což není, možné, neboť již 2 % znamenají v nemocenském pojištění nejvyšší v přípustnou hranici.
Dr Karel Helbrich v loňském Věstníku českých lékařů rozepsal se o nemocenském pojištění státních zaměstnanců a učinil zde některé pozoruhodné náměty v příčině některých účelných úspor. Z nich některé dostaly se také do osnovy, ačkoliv se na ně původně nepomýšlelo. Aby se zabránilo zbytečné konsultaci lékaře, zejména při tak obsáhlém rodinném pojištění, jaké zavádíme touto předlohou, vkládá se do osnovy ustanovení, podle kterého je vyhrazeno stanovám určiti, do jaké míry je pojištěnec povinen ze svého přispívati při dožadování se lékařské pomoci. To znamená, že bezplatná lékařská pomoc poskytne se pouze na poukázku vydanou nositelem pojištění za určitý poplatek. To je tak zvaný >ticket moderateur<.
Tento příspěvkový systém, který je zaveden ve francouzském dělnickém pojištění a zavádí se v poslední době také v rakouském nemocenském pojištění úřednickém, velmi se osvědčil, neboť chrání se fond před zbytečným plýtváním peněz. Jistě se pomýšlí pouze celkem na menší příplatek, dejme tomu 5 Kč, a to pouze při každém onemocnění jednou pro vždy, takže vedle úspory, již se tím docílí, bude míti také ráz preventivní. Jistě si pojištěnec velmi rozmyslí, když bude musiti přispěti na lékaře i sebe nepatrnějším obnosem, dejme tomu pěti korunami, aby ho volal zbytečně. V opačném případě je mu to lhostejno. Úsporu, která se tím docílí, nelze odhadnouti, neboť není po ruce statistiky o morbiditě státních zaměstnanců. Procento morbidity u nemocenských pokladen kolísá, u nemocenských pokladen dělnických činí na příklad asi 66,49 %, kdežto v pokladnách soukromých úředníků pouze 37,44. Teprve prakse ukáže, mnoho-li bude činiti morbidita u státních zaměstnanců. Počítáme-li asi se 400.000 případy onemocnění, ušetřilo by se při 5 Kč příspěvku na léčení asi 2 miliony Kč, jichž by mohlo býti použito k jiným účelům. Jaký bude nepřímý účinek, to ovšem odhadnouti nelze, tedy mravní účinek do jisté míry také. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)
Další omezení spočívá v tom, že se stanovami vyhrazuje, do jaké míry bude léčebný fond hraditi povozy lékařů. Je známo, jak jsou nemocenské pokladny zatěžovány náklady za povozy lékařům, a právě z toho důvodu bylo třeba vložiti do zákona tohoto ustanovení, aby výhody té nemohlo býti nadužíváno a aby fond měl možnost náklady ty regulovati. Při stanovení 2% pojistného rozhodovala také ta okolnost, že v Rakousku v roce 1923 vybíral se příspěvek 2,06 až 3 % a přesto hospodaření končilo v Rakousku schodkem. Dále ta okolnost, že do pojištění - a to je velmi důležité - jsou pojati také pensisté, u nichž morbiditní poměry jsou zajisté velmi nepříznivé, za to však jejich příspěvky vzhledem k nižším požitkům výslužebným v pensi než v aktivitě mmohem nižší. Na jedné straně budou zde větší výdaje, na druhé straně menší příjmy od těchto pojištěnců. Osnova zákona pomýšlí na zřizování reservních fondů, s jejichž hotovostmi nutno hospodařiti se sirotčí jistotou. Z přebytečných reserv možno vybudovati zvláštní pojistný fond, jenž by sloužil k účelům zvláštní léčebné péče na př. lázeňské, sanatoriální a pod. To by asi tak byly ty nejpodstatnější odchylky, proti původní osnově.
Slavný seznáte! Odevzdáváme nemocenské pojištění do rukou stájních a veřejných zaměstnanců s vědomím, že konáme veliké dílo sociální spravedlnosti. A na zaměstnancích, jimž ve věci tohoto pojištění poskytuje zákon nejširší autonomii, jedině bude záležeti, zdali se toto nemocenské pojištění osvědčí nebo ne, zdali bude tu, onoho porozumění a pochopení, že léčebný fond je nejen majetkem všech, ale i každého jednotlivce zvláště a že s léčebným fondem nutno hospodařiti tak, jako by to byl jeho vlastní majetek, to je šetrně a úsporně. Nezapomínejte, že kromě léčebné péče v onemocnění má fond ještě jiné poslání, t. j. předcházeti těžkým nemocem preventivní léčbou v lázních, ozdravovnách, čeho bude zejména u státních zaměstnanců vzhledem k povaze jejich služby potřebí, a že proto fond, má-li sledovati ty velkorysé cíle, nesmí býti promrhán v drobných mincích. Jsem také přesvědčen, že nebude scházeti hlasů odmítajících nemocenské pojištění, alespoň pro první čas. Toto gesto udělalo také dělnictvo v roku 1888 a dnes, kdo by si tak troufal sáhnouti dělnictvu na jeho nemocenské pojištění? A tak tomu bude zcela určitě také i u zaměstnanců státních. Ovšem každé nemocenské pojištění je spojeno s určitým risikem jako vůbec každé pojištění. Jistě že se nikdo nedává pojistiti proti nemoci, aby byl nemocen, a stejně se nepojišťuje nikdo proti úmrtí, aby zítra umřel, nebo proti loupeži a krádeží, aby byl zítra vykraden, (Hlas: Proti požáru!) a ovšem, proti požáru rovněž. (Hlas odporu.) Prosím, nebylo by pravidla, kdyby nebylo této odchylky.
Jsem pevně přesvědčen, že také v budoucnosti se tato výhoda v řadách veřejných zaměstnanců náležitě ocení. Ovšem na jednu věc bude potřebí přece upozorniti, na věc velice závažnou. Státní zaměstnanec totiž odvádí účelům pensijním 8 % a nyní mu ukládáme ještě další příspěvek, jedno procento nemocenského pojištění, tudíž celkem 9 %. To je velmi značné zatížení. Uvažujme tu zaměstnance, který má 1.000 Kč měsíčně, kromě vysoké osobní daně z příjmu odvádí jenom k těmto účelům 90 Kč měsíčně ze svého služného. Uznává se dnes všeobecně, že státní zaměstnanci jsou velmi špatně placeni, že bude potřebí úpravy jejich požitků. Vláda chystá sama příslušnou předlohu, takže tato otázka bude jistě v dohledné době přiměřeně vyřešena.
A já ke konci jsem povinen poděkovati sociálně-politickému výboru, jsem povinen poděkovati také i podvýboru, konečně ministerstvu sociální péče a zejména nynějšímu panu ministrovi sociální péče, který se této předlohy ujal s nevšední ochotou a láskou, a také jemu vděčíme, že předloha byla v tak krátké době zpracována tak, abychom ji dnes mohli předložiti slavnému senátu k uzákonění.
Slavný senáte! Sociálně-politický výbor doporučuje, aby předloha byla přijata tak jak ji schválil sociálně-politický výbor. (Hlučný potlesk.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Zpravodajem za výbor rozpočtový je pan sen. Klečák. Prosím, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. Klečák: Slavný senáte! Do výstavby našeho sociálního pojištění, které tolik pěkně staví republiku Československou po této stránce do řady vzorně vedených států, přistupuje nemocenské pojištění veřejných zaměstnanců.
Požadavek veřejného zaměstnanectva, vyslovený k provedení nemocenského pojištění, stává se dnes skutkem. Jak již bylo řečeno kolegou Pánkem, doznal návrh vlády podaný za účelem uskutečnění nemocenského pojištění pro veřejné zaměstnance důkladné změny, téměř po každé stránce. Změny ty provedeny senátním výborem sociálně-politickým. Jsme šťastní, že veškeré učiněné změny návrh zákona důkladně pozměnily na prospěch pojištěnců.
Kdyby vláda vždy jednala tak, jak učinila pří tomto návrhu, totiž že jej dříve odevzdala k jednání do senátu, tedy jistě činila by tak zcela dobře. Senát získá tím opravdový prestyž a celá, řada navržených zákonů bude se vážně projednávati, neboť bude zde k tomu potřebného času.
Úkolem rozpočtového výboru bylo zkoumati, zda stát náš v přítomné době je schopen přispěti ze svých příjmů na provedení nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců, aniž by tím státní finance doznaly určité újmy. Jak osnova zákona stanoví, jeví se náklad s tím :spojený poměrně velmi nízký. Rozpočet na rok 1926 představí nám tyto finanční požadavky. Samy o sobě potom jistě odstraní i posledního nepřítele tohoto nemocenského pojištění, obráceně pak v tisících rodinách veřejných zaměstnanců přinese klidnější chvíle v době každé nemoci.
V důsledcích toho rozpočtový výbor pojednav o výše uvedené osnově zákona o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců, vřele doporučuje slavnému senátu přijetí navrženého zákona ve znění schváleném sociálně-politickým výborem senátu.
Senát schválením tohoto zákona vykoná jenom kus povinnosti vůči veřejným zaměstnancům, jichž život konečně již jednou musí se státi snesitelným. Prosím o schválení zákona. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup: Zahajuji debatu. K slovu je přihlášen především pan ministr sociální péče dr Winter.
Ministr sociální péče dr Winter: Slavný senáte! Všechno pojištění je založeno na myšlence, že jmění nebo důchod pojištěnce, nestačí k tomu, aby mohla býti uhrazena škoda, když nastal pojistný případ. Nemocenské pojištění dělníků a soukromých zaměstnanců bylo zavedeno proto, že mzda, resp. služné nebylo považováno za dostatečné, aby z něho mohly býti vytvořeny úspory, ze kterých by potom bylo možno hraditi náklady nemoci a vydržování pojištěnce a jeho rodiny po dobu nemoci. Když v bývalém Rakousku bylo nemocenské pojištění, o kterém se pan zpravodaj sociálně-politického výboru již zmínil, zavedeno, nebyli do něho pojati veřejní zaměstnanci, kteří měli normativně zaručeny požitky i pro určitou dobu nemoci, poněvadž se předpokládalo, že jich služné je takové, že mohou z něho býti hrazeny náklady nemocí, po případě že utvořeny úspory, z nichž by tyto náklady mohly býti hrazeny. Od konce let 80., kdy toto zákonodárství bylo zavedeno a zejména ovšem v době válečné a poválečné, nastaly v tomto směru dalekosáhlé změny ve dvou směrech. Jednak nemocenské pojištění, které bylo zákonem z roku 1888 zavedeno, bylo ve značné míře zlepšeno tím, že podpůrná doba z původních 20 neděl byla rozšířena na celý rok, a jednak tím, že pojištění bylo rozšířeno nejen na dělníky a soukromé zaměstnance všech kategorií, nýbrž i na příslušníky jejich rodin. Na druhé straně nastala změna potud, že příjem veřejného zaměstnance přestal znamenati to, co znamenal před válkou, poněvadž všechny úpravy poměrů veřejných zaměstnanců nemohly zachovati tempo, jakým pokračovalo znehodnocování měny a následkem toho stoupání cen živnostních potřeb. Dnes je jisto, že průměrný veřejný zaměstnanec jest asi v té situaci, v jaké byl dělník v letech 80., že o příjmu veřejného zaměstnance průměrného nutno říci totéž, co bylo nutno říci o mzdě dělníka v letech 80. a co je nutno o ní říci i nadále, ze kterého mohly býti vytvořeny úspory, ze kterýchž mohly býti hrazeny náklady spojené s jeho onemocněním nebo jeho rodiny. Z toho důvodu voláno po nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců. Tomu volání má se vyhověti osnovou, o které se obšírně zmínil pan. zpravodaj sen. Pánek a kterou vláda již předložila r. 1921. Jednání o této osnově bylo zdrženo jednak z důvodů, o kterých mluvil obšírněji pan zpravodaj, a jednak také proto, že osnova tehdejší přesahovala, nebo šla, dále, nežli bylo za daných poměrů radno. Chtěla zahrnout příliš mnoho. Shrnovala pouze po stránce osobní skupiny, které, kdyby bývaly pojaty do pojištěni veřejných zaměstnanců, byly by úplně porušily strukturu anebo části té struktury zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců, která se právě tehdy chystala.