Předseda: Donát.

Místopředsedové: Klofáč, Niessner, dr Soukup.

Zapisovatelé: dr Reyl, dr Vlček.

98 senátorů podle presenční listiny.

Zástupci vlády: ministři: dr Markovič, dr Winter.

Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.

Předseda: Zahajuji schůzi.

Sděluji, že udělil jsem dovolenou na dnešní schůzi sen. Janu Procházkovi a Zimákovi.

Navrhuji, aby byla udělena zdravotní dovolená na 10 dní sen. dr Koperniczkymu, na dobu 4 neděl sen. Polachovi.

Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj je přijat.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Výboru ústavně-právnímu:

Tisk 2178. Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona (tisk 5159), kterým se ustanovuje doba nové organisace vojenských soudů a upravuje přejímání důstojníků justiční služby do občanské soudní služby (tisk 5180).

Výboru živnostensko-obchodnímu a ústavně-právnímu:

Tisk 2179. Usnesení poslanecké sněmovny o usnesení senátu Národního shromáždění republiky Československé (tisk 5128) k vládnímu návrhu zákona, kterým se některé obory soukromého zprostředkování prohlašují za živnost koncesovanou ve smyslu živnostenského řádu (tisk 5222).

Předseda (zvoní): Navrhuji, aby bylo uloženo výborům, aby o shora uvedených usneseních poslanecké sněmovny podaly zprávu ve lhůtě pětidenní.

Kdo s mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh můj se přijímá.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Na základě usnesení: iniciativního výboru ze dne 8. července 1925 přikázáno:

Výboru národohospodářskému a rozpočtovému:

Tisk 2154. Návrh sen. Knesche a soudr. na vyšetření škoda provedení nouzové akce pro rolníky, těžce poškozené katastrofální průtrží mračen v okresu Rokytnice v Orlických Horách.

Tisk 2158. Návrh sen. Križko, Hucla, Petříka, dr Soukupa, Lisého, Pánka, dr Franty, dr Brabce, Šachla, Zavorala a spol. na poskytnutí státní pomoci zemědělcům v krajích postižených živelními pohromami v roce 1925.

Tisk 2160. Návrh sen. Hladika, Linka, Starka a soudr. na poskytnutí podpor za příčinou škod, způsobených živelními katastrofami.

Výboru rozpočtovému:

Tisk 2163. Návrh sen. Lukeše a spol. na změnu nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 Sb. z. a n., k provedení zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 Sb. z. a n., o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním.

Výboru národohospodářskému a živnostensko-obchodnímu:

Vládní nařízení ze dne 18. června 1925, čís. 151 Sb. z. a n., o zajištění domácí spotřeby řepového cukru ve výrobním období 1925/1926.

Výboru imunitnímu:

Žádost vrchního státního zastupitelství v Bratislavě, resp. okresního soudu v Žilině za souhlas k trestnímu stíhání sen. Dúrčanského pro přečin podvodu podle §u 50 tr. nov. z r. 1908 a §u 380 tr. z.

Předseda: Přikročuji k projednávání denního pořadu.

Zpravodaji jsou: za výbor zahraniční sen. dr Krupka, za výbor národohospodářský sen. Hybš.

Táží se pana zpravodaje sen. dr Krupky, má-li nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. dr Krupka: Nikoliv.

Předseda: Není tomu tak. Prosím pány senátory, aby zaujali místa. (Děje se.)

Konstatuji, že senát je schopen se usnášeti.

Kdo souhlasí se schvalovacím usnesením tak, jak bylo přijato ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Schvalovací usnesení přijímá se v naznačeném znění také ve čtení druhém.

Dalším bodem denního pořadu je:

Zpravodajem za výbor sociálně-politický je pan sen. Pánek, jemuž dávám slovo.

Zpravodaj sen. Pánek: Slavný senáte! Pro státní zaměstnance bude dnešní den jistě dnem velice památným, právě tak jako svého času byl památným 30. květen r. 1888, kdy v Rakousku bylo parlamentem odhlasováno nemocenské pojištění dělnické. Senát má se dnes usnésti na nemocenském pojištěn státních a veřejných zaměstnanců a provésti tak jistě akt velmi důležitý na poli sociální politiky. Pojištění pro případ nemoci není u státních a veřejných zaměstnanců novým požadavkem. Již v Rakousku ozývaly se hlasy z řad státních zaměstnanců po této vymoženosti, zejména však, když zákon ze dne 16. července 1892, čís. 202 ř. z., o t. zv. zapsaných pokladnách pomocných měl vyplniti mezeru, kterou ponechal nemocenský zákon z r. 1888, čís. 33 ř. z., nepodrobiv pojistné povinnosti všechny osoby nesamostatně výdělečně činé. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.) Tímto zákonem z r. 1892 o t. zv. pomocných zapsaných pokladnách spolky na vzájemnosti spočívající a mající za účel pojišťovati členy zapsané do rejstříku u zemské politické správy nabyly zvláštních práv, zejména však práva rozšířiti svoji působnost také na pojištění pro případ nemoci a obdrževše osvědčení podle §u 7 odst. 2. zákona z r. 1892 č. 202 mohly v plném rozsahu provésti pojištění podle §u 1 nemocenského zákona z r. 1888. Této výhody plynoucí ze zákona o zapsaných pokladnách pomocných použili soukromí úředníci v plné míře, a to v ten způsob, že počali zřizovati vlastní nemocenské pokladny a používajíce §u 7 zákona z r. 1892 způsobili, že soukromí úředníci, zejména závodní, kteří podléhali pojistné povinnosti podle nemocenského zákona z r. 1888, nemusili býti členy příslušných okresních nemocenských pokladen. Členy těchto nově zakládaných pokladen pomocných stávali se postupně všichni soukromí úředníci bez rozdílu výše platu, bez rozdílu sociálního postavení, a to i přes to, že většina těchto úředníků měla i při pojištění nemocenském zaručenu výplatu svých požitků po delší dobu, než jak nemocenský zákon ve znění z r. 1917 vyžadoval. Soukromí úředníci stávali se členy nemocenských pokladen, i když mohli býti podle §u 4 zákona z r. 1888 od této pojistné povinnosti osvobozeni. Tento fakt sám o sobě dokazuje nad slunce jasněji, že potřeba nemocenského pojišťění i v řadách úřednických je nevyhnutelnou a že tato třída i přes svůj snad zevnější lesk je právě tak sociálně slabá, hospodářsky potřebná a závislá, jako je třída dělnická, a že v případě onemocnění i přes svoje snad zdánlivě odlišné společenské postavení potřebuje pomoci vybudované na kolektivní vzájemnosti.

Naše zákonodárství pokračovalo na cestě vybudování nemocenského pojištění pokud možno na nejširší basi a také skutečně zákonem z 18. května 1919 čís. 268 znovu rozšířilo počet osob pojistné povinnosti podléhajících, avšak, pokud se týče úředníků, vyslovil se tento zákon v §u 3 ve znění z 22. prosince 1920, č. 689, že v §u 1 uvedená povinnost pojistná nevztahuje se na zaměstnance s fixním platem ve službách státu, nebo některé samosprávy, okresů, anebo fondů, jestliže v případě onemocnění mají nárok na služné alespoň po dobu 1 roku.

Jak bylo již řečeno, soukromé úřednictvo vydobylo si v zákoně své nemocenské pojištění a také si ho skutečně žárlivě střeží, nechtíc ani připustiti jeho sloučení s pojištěním všeobecným a tím také, že i ti, kteří přes své hospodářské zabezpečení mohli býti pojistné povinnosti zbaveni, tak neučinili, byl podán důkaz, jak jsem již naznačil, že i této třídě dobrodiní nemocenského pojištění je potřebí.

A co platí o úřednictvu soukromém, platí do slova a snad ještě více také i o zaměstnancích státních a veřejných, jejichž sociální postavení a hospodářská závislost nevalně se liší od úředníků soukromých. Mezi soukromými úředníky jako mezi státními máme nižší a vyšší úředníky. Ale je tu přece jen značný rozdíl v požitcích těchto zaměstnanců. Vyšší úředníci státní, kterým tak někdy předhazujeme poněkud snad vyšší požitky, vyšší platy, nemohou se ani zdaleka přirovnati vyššímu a vysokému úřednictvu soukromému, zdaleka se nemohou naši sekční šefové na př. přirovnati, pokud se týče plátů, prokuristům, ředitelům bank, ředitelům továrních závodů a jiných u podobných podniků, kdežto nižší úřednictvo v obou těchto táborech, jak pokud se týče zaměstnanců soukromých, tak i pokud se týče zaměstnanců státních, je asi tak na tom stejně, totiž je placeno podprůměrně. Ano možno směle říci, že ve státních službách jsou zaměstnanci, aspoň ti nižší zaměstnanci, placeni ještě méně, než podprůměrně, Pojistiti tudíž státní a jiné veřejné zaměstnance proti nemoci nutno pokládati za příkaz sociální spravedlnosti, právě tak, jako tomu je u jiných vrstev. Rakouské vlády vzpíraly se tomuto požadavku poukazujíce na to, že státní zaměstnanec po dobu nemoce, po dobu rekonvalescence pobírá neztenčené požitky a konečně, že v podobných případech nemoci se mu dostává také peněžité výpomoci. Je sice pravdou, že onemocní-li státní zaměstnanec, má po dobu svojí choroby a také po dobu svojí rekonvalescence nezkrácené požitky, ale nutno přece uvážiti, že chorobou, tedy zvláštními případy vznikají veřejnému zaměstnanci také zvláštní, zcela mimořádné výlohy, a nejen pokud se týče jeho osoby samé, ale i také pokud se týče příslušníků rodiny, a že jeho požitky jsou tak minimální, že jimi tyto mimořádné výlohy absolutně hraditi nemůže. Zejména za války a také po válce byly platy veřejných zaměstnanců stlačeny pod úroveň existenčního minima. Vždyť nedosahují u mnohých zaměstnanců, zejména u úřednictva, ani čtyř ani pětinásobek a pouze u těch nižších tu a tam 6 až 7násobek předválečných požitků. To jsou konečně všechno známé věci a proto poukazovati na to, že zaměstnanec i pro případ nemoci má plné požitky a že proto nemusí býti pojištěn pro případ nemoci, není správné, neboť jeho služné je tak ubohé a tak malé, že není ani pomyšlení, aby si snad tvořil nějaké reservy pro mimořádné případy, jako je nemoc nebo úmrtí v rodině. K čemu vlastně vedl dnešní stav? Že úředník, byl-li postižen nemocí, byl nucen sáhnouti k dluhům, a z toho také vlastně vyvěrá zadluženost, ano i předluženost u úřednictva z největší částí. Musil se zadlužiti, jestliže neměl k disposicí svého vlastního jmění. Uvažme jenom, jestliže je potřebí operativního zákroku, řekněme při porodu, uvažme drahotu léčiv, hraditi podobné věci, na to služné československého státního zaměstnance nestačí a mám za to, že nikdy nebude stačiti, že nikdy nebude tak vysoké, aby se mohlo počítati s podobnými případy. Poukazovati dále k tomu, že v podobných případech může zaměstnanci býti poskytnuta výpomoc peněžitá, nutno označiti snad jenom za pouhou záminku. Tu a tam snad v některých resortech, je-li po ruce kredit, dostává se zaměstnanci peněžité výpomoci, ale v jaké výši? To nelze ani nazvati peněžitou výpomocí, to lze spíše nazvati almužnou, milodarem, poněvadž pravidelně nečiní to ani desátý díl skutečného nákladu, a k tomu družila se ještě ta okolnost, že zaměstnanci jsou nuceni, jestliže chtěli obdržeti poněkud splendidnější výpomoc peněžitou, své žádosti doložiti fingovanými účty. A tyto fingované účty lékaři a lékárny, znajíce pravý stav věcí a ten postup při udělování výpomocí, velmi ochotně vystavovali. To vedlo právě k jakési demoralisaci, kterou chceme právě tímto pojištěním proti nemoci odstraniti.

Z těchto a z jiných důvodů uvítali státní zaměstnanci rozhodnutí vlády, tehdejší vlády úřednické, když nebožtík prof. dr Gruber, jehož památku zachováme jistě ve vděčné paměti, předložil dne 5. srpna 1921 zde v senátě vládní návrh zákona o nemocenském pojištění státních zaměstnanců. Původně předloha měla na mysli pouze léčebnou péči pro státní zaměstnance a vylučovala zaměstnance veřejné. Tato původní osnova byla vybudována na těchto zásadách a měla poskytnouti státním zaměstnancům tyto výhody: Bezplatné lékařské i operativní výpomoci v nemoci a při porodu, jakož i přispění na porodní asistentku, léčiva a léčebné pomůcky pro úředníky pensisty a jejich rodinné příslušníky, jakož i pro osoby služebné, zaměstnané v domácnosti úředníkově nebo pensistově, za rodinné příslušníky pokládala osnova manželku, pokud není vlastní vinou rozvedena, anebo družku pojištěncovu, manžela pojištěnky, pokud je na ní odkázán výživou svojí, děti manželské i nemanželské, děti za vlastní zvolené a schovance do dokonaného 16. roku, pokud nejsou pro tělesnou nebo duševní vadu schopny samostatně se živiti, i po tomto roce, tedy po 16ti letech, konečně do 24. roku děti, které navštěvujíce tuzemské ústavy vyučovací jsou vydržovány pojištěncem v jeho domácnosti nebo mimo ni, konečně rodiče a sourozence pojištěncovy, děda a bábu, tchána a tchyni, kteří bydlí s pojištěncem aspoň 6 měsíců ve společné domácnosti a jsou výživou na něho výhradně odkázáni.

Místo lékařského ošetřování a nutných léčiv může býti poskytnuto léčení a ošetřování v nemocnici, anebo k odůvodněnému poukazu ošetřujícího lékaře i v jiném léčebném ústavě s nárokem na bezplatnou dopravu do nemocnice nebo jiného ústavu a pokud je to nutno, také i zpět.

Dále zamýšlela původní osnova také některé peněžité dávky, a to podporu v těhotenství i rodinným příslušníkům nejméně 400 Kč, podporu v šestinedělí nejméně 600 Kč, prémie za kojení nejméně 100 Kč týdně, matkám své děti kojícím až do doby 12ti týdnů. Další peněžité dávky: Zemřel-li pojištěnec, tedy pohřebné ve výši 25 % ročních požitků, které jsou základem placení příspěvků. Stejné pohřebné poskytne se i tehdy, zemřel-li rodinný příslušník starší 14 let. Za zemřelé rodinné příslušníky do 2 roků věku poskytuje se jen 10 %, do dokonaného 14. roku 15 procent z pensijní základny. Obstará-li pohřeb osoba, jež není rodinným příslušníkem, přísluší jí náhrada výloh až do výše pohřebného, jež by pojištěnci jinak náleželo. Nárok na úmrtné zůstává tím nedotčen. Pohřebné při úmrtí osoby služebné a její rodinných příslušníků vyměřuje se podle obdoby §u 6 zákona nemocenského. Pojištěnci, jemuž bylo lékařem povoleno odborné léčení a který musí za tím účelem dojížděti do místa mimo své bydliště, nahradí se nutné dopravné, a to, pokud jde o jízdné po železnici, III. třída. Stanovami mohou býti zavedeny tyto další pojistné dávky a výkony: Peněžní podpora při porodu, není-li v domácnosti, v níž pojištěnec, nebo jeho rodinný příslušník žije, osoba služebná. Kde toho potřeba vyžaduje, může býti poskytnuto léčení v lázních, odborných léčebnách, ozdravovnách, útulnách a podobných ústavech podle povahy choroby, nejdéle však po dobu 4 neděl. V případě potřeby může býti dodán ošetřující personál do domácnosti. Tuto léčebnou péči, na niž nárok vzniká nastoupením služby a zaniká zastavením služebních, po případě zaopatřovacích požitků, má podle osnovy prováděti zvláštní fond, jejž osnova nazývá >Léčebným fondem státních zaměstnanců<. Ústav tento se sídlem v Praze má spravovati představenstvo, ústřední sbor, župní sbor a okresní výbor. Ústřední sbor se má skládati ze 16 volených pojištěnců a 4 zástupců státní správy, které jmenují po jednom ministerstvo vnitra, financí, sociální péče, veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Představenstvo skládá se z předsedy a 2 členů. Předsedou je zástupce ministerstva sociální péče. Dva členy a jich náhradníky volí ústřední sbor. Kancelářské práce představenstva a ústředního sboru obstarává ministerstvo sociální péče, nebo úřad jím k tomu určený na náklad fondu.Pro každou župu se zřídí >Župní sbor léčebného fondu státních zaměstnanců<, složený z 5 členů. V jeho čele stojí župan nebo jeho zástupce. Kancelářské práce župního sboru obstará župní úřad na náklad fondu státních zaměstnanců. V obvodu každého okresního úřadu se zřídí >Okresní sbor léčebného fondu státních zaměstnanců<. Sbor je 3členný. V čele stojí okresní náčelník neb jeho zástupce. Kancelářské práce zase obstará okresní úřad na účet léčebného fondu. Vládním nařízením se ustanoví, kteří orgánové budou vykonávati působnost, jež přísluší podle tohoto zákona župním a okresním sborům Léčebného sboru státních zaměstnanců v době, než budou v dotyčném území republiky zřízeny župní a okresní úřady. U státní správy poštovní, železniční, nebo správy jiného státního podniku může býti pro výkon pojištění podle tohoto zákona zřízen zvláštní fond, nebo může býti ministrem sociální péče v dohodě se zúčastněnými ministry vysloveno, že příslušní pojištěnci jsou na dávky a výkony podle tohoto zákona pojištěni u nemocenské pokladny, která je u příslušné státní správy podle §u 53. zákona o nemocenském pojištění dělníků zřízena, nebo se zřídí. Pro vybudování Léčebného fondu státních zaměstnanců má poskytnouti stát 6 mil. Kč, z toho připadá 1 milion korun na zařizovací a správní výlohy, dalších pak 5 milionů korun zvláštnímu základu pro zřizování lázní, odborných léčeben, ozdravoven, útulen atd. Prostředky potřebné podle pojistně-technických zásad k úhradě pojistných dávek a výkonů, jakož i správních nákladů podle tohoto zákona opatří se příspěvky, jež mají činiti 1 % ze základních požitků služebních, odpočivných, nebo zaopatřovacích se všemi přídavky. Jednu polovinu příspěvků má hraditi stát, druhou pojištěnci. Ukáže-li se, že příspěvky k úhradě této nestačí, mohou býti ústředním sborem přiměřeně zvýšeny. Usnesení ústředního sboru o zvýšení příspěvků podléhá schválení ministerstva sociální péče a ministerstva financí Spory mezi Léčebným fondem státních zaměstnanců a osobami k pojištění oprávněnými o poskytování pojistných dávek a výkonů podle tohoto zákona rozhoduje rozhodčí soud, který rozhoduje v pětičlenném sboru. Předsedou je soudce z povolání. Dva přísedící a jich náhradníky volí členstvo, druhé dva z nich, jeden musí býti lékař, a jich náhradníky, jmenuje ministerstvo sociální péče.

Toť asi podstata původního vládního návrhu, který byl v senátě předložen, před čtyřmi lety. Sociálně-politický výbor přikročil neprodleně k projednání této předlohy. Poněvadž se ale vyskytly četné a závažné námitky proti této původní předloze, zejména proti některým ustanovením, jež nebylo možno tak snadno odkliditi, zvolil ze svého středu podvýbor, jenž by se touto otázkou zabýval. Závažnější námitky byly:

1. Nepojetí ostatních veřejných zaměstnanců do osnovy, když je nemocenský zákon podle §u 3 z pojistné povinnosti vylučuje.

2. Zahrnutí služebných do tohoto pojištění.

3. Odejímání státních zaměstnanců soukromé praksi lékařské, což prý zasahuje těžce do zájmů lékařských.

4. Poskytnutí daru 6 milionů Kč Léčebnému fondu státních zaměstnanců, což prý se posud nestalo u žádného podobného sociálně pojišťovacího ústavu, a konečně

5. bylo kritisováno, proč se zřizuje zvláštní pojištění, když jsou zde dobře vybudovány okresní nemocenské pokladny, a že to znamená nové a nové zbytečné tříštění nemocenského pojišťování. Poslední námitka byla vyvrácena takto:

Nemocenské pojištění vyžaduje, aby styk pojištěnce s ústavem byl pokud možno nejtěsnější, aby se předešlo simulacím, a pak z důvodu účelné kontroly. Proto by měly míti nemocenské pokladny co možná nejmenší teritoriální oblast, a z toho důvodu prý nebylo by bývalo účelno přidělovati státní zaměstnance okresním pokladnám. Státní zaměstnanci tvoří obrovskou masu a proto bude, pokud se týče nemocenského pojištění, potřebí jiné organisace a také i jiné kontroly. Ostatní námitky, které tehdy byly pronášeny proti sloučení nemocenského pojištění státních zaměstnanců s nemocenským pojištěním všeobecným, byly celkem irelevantní. Na př. okolnost, že státní zaměstnanci požívají v době nemoci služného a nepotřebují tudíž nemocenského, jež je vlastně hlavní dávkou nemocenských pokladen; to ostatně by nepadalo na váhu, neboť s tím faktem všeobecné nemocenské pojištění počítá, a to v §u 9 lit. c) bod 4. nemocenského zákona, kde se praví, že stanovami může být určeno, že pojištěncům, kteří v případě onemocnění mají oproti zaměstnavateli nárok na vyplácení plné mzdy nebo platu, po dobu tohoto nároku neposkytuje se nemocenské vůbec, anebo ne plnou měrou, v kterémžto případě buďtež stanoveny pro takové pojištěnce přiměřeně nižší příspěvky. V této věci bylo by bývalo východisko, jak přičleniti státní zaměstnance okresním pokladnám se sníženým pojistným.

Záleželo by jedině na tom, mnoho-li by bývali slevili na příspěvcích, to je tolik, aby to odpovídalo úspoře z titulu neplacení nemocenského, to je asi 40 %. Jsem přesvědčen, že v této věci dospějeme zcela určitě k dorozumění. Ostatní námitky, které tehdy byly z řad státních zaměstnanců pronášeny proti sloučeni nemocenskými pokladnami, drahá režie, nehospodárnost, zpolitisování a pod., jsou naprosto neoprávněné. Snad tomu bývalo kdysi, ale dnes můžeme říci, že jsou celkem okresní nemocenské pokladny ve vzorném pořádku. (Výborně!)

Také námitka, že risikové společenství státních zaměstnanců s ostatními pojištěnci bylo by k neprospěchu státních zaměstnanců, čili jinými slovy, řečeno, že by tu byl pomíšen aktivní element, kterým má býti státní úřednictvo, s pasivním, to by mělo býti dělnictvo, není nijak opodstatněna tato výtka, a teprve prakse ukáže, kde bude větší nemocnost. Dělník ztráceje mzdu, vyhledává až v nejzazším okamžiku lékařskou pomoc, kdežto úřednictvo žijící poněkud odlišným způsobem, je vychováváno v docela jiných tradicích, možná, že v nemocenském pojištění bude živlem sotva aktivnějším, nežli dělnictvo. To však ukáže teprve praxe, protože nemáme zde příkladů. Srovnávati na př. výsledky nemocenského pojištění dělnického a úřednictva soukromého také zde nepadá na váhu, poněvadž služební poměry úředníků soukromých jsou přece docela odlišné od poměrů státních zaměstnanců. Otázka samostatné nemocenské pokladny státních zaměstnanců byla zodpověděna kladně již v druhé schůzi sociálně-politického výboru roku 1921, kdy důvody, jež byly předneseny, byly uznány správnými, a kromě toho rozhodla okolnost, že není potřebí, aby stát přenášel pojištění na jiný správní aparát, když má vlastní aparát správní, čímž ovšem nebudiž řečeno, že by nad státní správa konala práci administrativní léčebnému fondu zdarma, naopak veškeré administrativní práce budou vykonávány na účet léčebného fondu. Ale přece jen bude to poněkud levnější a jednodušší. Také by nebylo správné snad míti za to, že by nemocenským okresním pokladnám nevzrosti nový náklad přičleněním státních zaměstnanců. To také by nebylo dosti správné. Při posuzování režijních výloh nutno vždy míti na zřeteli množství úkonů, a těch nebude málo u státních a veřejných zaměstnanců. Jen u státních zaměstnanců můžeme počítati ročně asi se 4.000 případů. To je ovšem jen aproximativní, nedá se to určiti přesně.

Jistě že bude daleko jednodušší, jestliže úřad vydá pojištěnci přímo poukázku k lékaři, do nemocnice a podobně, než aby to měla dělati nemocenská pokladna. Taky ta okolnost, že v úřadě existují osobní záznamy zaměstnanců, padá značně na váhu, neboť tím bude usnadněna evidence pojištěnců a táké kontrola. Samozřejmě, že do jisté míry budou s tímto pojištěním spojeny také zájmy služební právě touto kontrolou, takže bude jaksi chráněn úřad i léčebný fond přesel zneužitím. Vidíme to nejlépe na nemocenském pojištění na drahách. Přednosta stanice strhne, pojištěnci příspěvek, vydá poukázku k lékaři a při placení nemocenského příspěvku kontroluje nemocenské. To se děje bez průtahu a levně.

Stejně bylo již ve druhé schůzi sociálně-politického výboru rozhodnuto, že z tohoto pojištěni mají býti vyloučeny služebné, poněvadž tam organicky nepatří. Ovšem nutno si doznati, že by to bylo po stránce finanční znamenalo pro státní zaměstnance velikou výhodu.

Avšak kromě těchto základních námitek vyskytly se i jiné potíže. Byl to naprostý nedostatek statistického materiálu. Nebylo žádných přesných pojistně-technických výpočtů, na jejichž základě mohly by se stanoviti dávky na straně jedné a pojistné na straně druhé, aby netrpěla soběstačnost, která jistě je první zárukou zdárného prospěchu každého pojištění. Také byla ventilována otázka dobrovolného pojištění, totiž aby státní zaměstnanec podle své vůle se pojišťoval, aby přistupoval snad do oné soukromé instituce, zvané sociální ochrana. Tato myšlenka padla hned, jak vznikla, neboť nemocenské pojištění státních zaměstnanců má býti součástí sociálního pojištění, a to nemůže býti přece jiné než obligatorní.

Státní zaměstnanec nemá práva, aby se vylučoval z oné vzájemnosti, jež jedině je při každém pojištění zárukou zdárného prospěchu, jestliže u dělnictva zavedena byla pojistná povinnost a osvědčila se, nesmíme u úředníků, kteří konec konců nejsou ničím jiným než dělníky ducha, činiti výjimku.

Podvýbor sociálně-politického výboru sešel se sice několikráte, ale nedospěl pro různost názorů k cíli, nýbrž požádal vládu, aby opatřila si především přesná statistická data o úřednictvu, dále aby opatřila si statistická data o výsledcích hospodaření v nemocenských pokladnách, zejména u úřednických nemocenských pokladen soukromých, a aby srovnajíc pojistné dávky poskytované těmto pokladnami s dávkami, jež hodlá poskytovati léčebný fond státních zaměstnanců, přesně na základě pojistně-technických výpočtů zjistila výši pojistného a samozřejmě také rozsah dávek pojistných.