Jednak poskytovala osnova dávky, k jichž úhradě by daleko nebylo stačilo ono 1 % příspěvkové, se kterým osnova počítala. Na druhé straně však se při jednání ukázalo, že osnova nejde tak daleko, jak by bylo potřebí. Zahrnovala totiž pouze státní zaměstnance, přehlížejíc, že v téže finanční hospodářské i sociální situaci jsou i zaměstnanci jiných veřejnoprávních korporací. V obou směrech potom bylo nutno osnovou přepracovat a tím byl způsoben průtah, kterého jistě zrovna tak jako členové sociálně-politického výboru, tak také vláda želela. Ale konečně se přece jen nedá na základě nově zjištěného materiálu osnova přepracovat a přivésti ve formu, která je dnes předmětem jednání.

Slavný senáte! Bude-li tato osnova ústavně chválena, potom bude každý, kdo pracuje za mzdu nebo služné, pojištěn pro případ nemoci. Kdo nemá nároku na požitky i po delší dobu nemoci, bude pojištěn i na peněžité dávky, všichni však, kteří jsou za mzdu zaměstnáni nebo za služné, budou, pojištěni pro případ nemoci na nemocenské ošetřování. Při tom působily některé skupiny, které by v rámci tohoto zákona měly býti projaty, zvláštní obtíže. Pan sen. Pánek se již zmínil o duchovních. Jejich správní postavení, zejména otázka zaměstnavatelského jejich poměru, není úplně přesná. Bylo by bývalo velice obtížné formulovat ji ve formě zákona tak přesně, aby zahrnovala, všecko to, co osnova zahrnouti chtěla. Proto, myslím, právem sociálně-politický výbor zvolil pro pojištění této skupiny veřejných zaměstnanců pružnou formu nařízení, o kterém prohlašuji jménem vlády, že bude vydáno tak, aby současně tato skupina osob byla pojištěna s ostatními veřejnými zaměstnanci, na které se tento zákon vztahuje. Když vláda předkládala tento zákon nynější vláda trvá na jeho projednávání, sledovala tím dvojí účel. Především má vláda za to, že uskutečnění tohoto zákona povznese zdravotní úroveň obyvatelstva. Do pojištění dostává se opět nová veliká vrstva obyvatelstva, kterému bude umožněno veřejnoprávní organisací a za finančního přispění veřejné správy jako zaměstnavatele povznésti zdravotní úroveň a potlačovati zárodky nemocí. Mimo to z veřejného zaměstnance spadá tíživá starost, jak vystačiti s příjmem, se služným, nastane-li případ nemoci, která mnohdy vyčerpala všechny jeho úspory, ba, jak konstatoval pan zpravodaj sociálně-politického výboru, uvrhla nemocného v dluhy a odnímala postiženému jakoukoliv chuť k činnosti a k jakékoliv práci.

Ovšem je nebezpečí, že také tohoto sociálně-politického zařízení, jako v jiných případech, může býti zneužíváno. Tomu má čeliti příspěvek, o kterém se zmiňuje § 25 v čísle 8, jenž na pojištěnci bude pro každý případ nemoci vyžadován. Tento příspěvek nebude směti býti tak veliký, aby odstraňoval výhody, které si slibujeme od uskutečnění tohoto zákona, nebude směti však býti tak malý, aby neodstrašoval před zneužíváním tohoto zákona. Přesto však bude nutno - zdůrazňuji to hned při začátku debaty - aby při provádění tohoto zákona bylo postupováno opatrně, zvláště při poskytování mimořádných příspěvků léčebných a zejména v první době, dokud nebudou nashromážděny jednak zkušenosti, a co hlavního, dostatečné fondy. Provádění tohoto zákona je svěřeno zvláštní veřejnoprávní organisaci, která je založena úplně na principu samosprávy. Taková samospráva, jakou pojištěncům poskytuje tento zákon, není poskytnuta v žádném jiném našem pojišťovacím zákoně pojištěným skupinám. Zde v tomto zákoně pouze jedna sedmina ústředního výboru má býti jmenována vládou, jednotlivými resorty vládními. Ale i v tomto případě tohoto zaměstnavatele, státní správu budou zastupovati v ústředním výboru zase úředníci státní, tedy zase pojištěnci, takže možno říci, že správa tohoto ústavu bude úplně v rukou těch, pro něž je zákon dělán, který má přinésti kýženého prospěchu.

Tím je do rukou pojištěnců vloženo vlastně celé právo, které tento zákon chce vytvořiti. Tím je ovšem také na něj vložena veliká odpovědnost. Vláda je přesvědčena, že veřejní zaměstnanci použijí nové instituce i vlivu, jenž jim byl v ní vyhrazen, nejúčelnějším způsobem tak, aby zákon splnil docela účel, jejž sledovala vláda při jeho podání svou účastí při jeho projednávání, a jejž jistě sledují také zákonodárné sbory při jeho schvalování! (Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): První řečník contra je pan sem. Reyzl. Prosím, aby se ujal slova. Po něm bude mluviti paní sen. Ecksteinová.

Sen. Reyzl (německy): Pánové! Přísloví praví: >Každá dobrá věc musí uzrát<. Chceme-li zákon posuzovati podle tohoto měřítka, musíme říci, že mohl býti lepší. Nechci zajisté zákon snižovati a nechci také přijíti, do podezření, do kterého mne uvedl pan předseda, když mne označil jako řečníka proti, neboť budeme hlasovati pro zákon. (Veselost.) Ale považuji za nutné, když bylo řečeno tolik dobrého netoliko od zpravodajů, nýbrž také od váženého pana ministra sociální péče dr Wintera, abych přednesl pochybnosti, jež kritické nazírání na zákon budí. Zákon byl předložen roku 1921 v sociálně-politickém výboru, když byl ministrem prof. dr Gruber. Podíváme-li se dnes na zákon, musíme doznati, že nabyl zcela jiné tvářnosti. Promluvím obšírně o jednotlivých částech zákona, chci však před tím pronésti několik slov o nemocenském pojištění vůbec. Nevypravuji žádnou novinku, poukáži-li k tomu, že nemocenské pojištění dělnictva bylo jeho nejvlastnějším dílem.

Zákon o nemocenském pojištění z r. 1888 byl sice vytvořen podle tehdejších poměrů, ale dělnictvo samo sobě vybudovalo nemocenské pojištění, bez jakéhokoli základního fondu od vlády. Nebylo to lehkou úlohou, nýbrž byla to úloha velice těžká. Dělnictvo dokázalo, že dovede vybudovati a dále pečovati o dílo tak velké na zdravém základě. Pánové! Jako vděk za to, že dělnictvo je skutečným zakladatelem nemocenského pojištění, znamenáme dnes všeobecně snahu, aby dělnictvu uloupena byla autonomie v těchto ústavech pro nemocenské pojištění. Víme, z jakých důvodů se tak děje, a řekl bych k tomu toto: dnes bylo nám v důvodové zprávě potvrzeno, že tomu tak je. Stavěli jsme se velmi často proti tvrzení, že to byly zcela určité příznivé předpoklady, které dovedly nemocenské pojištění dělníků na takovýto úctyhodný stupeň. Dnes praví sama zpráva výboru toto: >Také nemocenské pojištění těchto zaměstnanců bude musiti doznati jistých změn, aby odpovídalo nově vybudovanému nemocenskému pojištění dělnickému.< To se týká soukromých zaměstnanců, tedy hlavně velikého nemocenského pojištění, jaké máme v sociálním pojištění, vybudovaném zcela na podkladech onoho díla, které vytvořilo dělnictvo. Musí tedy tyto základy býti zajisté velmi zdravé. Dočkali jsme se tedy dnes tohoto zákona, který po čtyřech letech konečně má spatřiti světlo světa. Důvodová zpráva o tom vykládá velice obšírně, líčí se všechny stupně jeho vývoje, vypravuje se o tom, jak došlo k tomu, že nyní nejen státní zaměstnanci, nýbrž také úředníci obecní, okresní, učitelé atd. jsou zařazení. Tehdy při podání zákona byla situace jiná. Vláda stavěla se tehdy na, příkré odmítavé stanovisko proti zařazení těchto kategorií úřednictva, návrh omezen byl pouze na státní úředníky. Jestliže se v důvodové zprávě uvádí, že hlavním důvodem průtahu byla okolnost, že se nedostávalo statistického podkladu, tož víme my mnohem lépe, že to byly různosti názoru koaličních stran a v menší míře tyto podklady. Bylo všeobecným názorem, že státní zaměstnanci nepotřebují nemocenského pojištění. Odpovídalo to zúplna logice panujících dříve tříd, líčiti státního úředníka, zaměstnance obecního, okresního, učitele atd. jako něco lepšího nežli dělníka, ceniti ho výše nežli dělníka, namlouvati mu, že není žádným proletářem, že nepotřebuje těchto institucí, které prý jsou jen pro dělníky. Dnes smýšlí se také v těchto kruzích z nouze jinak, poněvadž zbídačení těchto vrstev, státních úředníků a ostatních úředníků, jeví se již příliš jasně, neboť dnes víme, že bez nemocenského pojištění každá rodina státního úředníka při případném častém onemocnění členů rodiny je vydána v šanc bídě, zadlužení, ba záhubě, poněvadž nesežene náklad pro přiměřené léčení a ošetřování. Vítáme zajisté tuto změnu smýšlení v koaličních stranách, přejeme si však, aby vytrvala také v mnohém jiném ohledu. Do tohoto návrhu zařazeni jsou, jak již zmíněno, také úředníci okresní, obecní a župní a učitelé, Upozorňuji na to, že v r. 1921 byli to naši zástupcové v sociálně-politickém výboru, kteří podali tyto návrhy, že tedy tím splněn byl částečně jeden z našich požadavků.

Při podání tohoto zákona nepodléhaly ještě nemocenskému pojištění osoby služebné; osnova obsahovala tehdy ustanovení, podle kterého služebné osoby pojištěných úředníků považovati dlužno za členy rodiny, a že mají používati výhod zákona. Tyto výhody byly tehdy ovšem myšleny jinak nežli dnes. Tehdy byla stanovena ještě peněžitá podpora, která dnes není. Již tehdy navrhovali jsme svými zástupci, aby se zcela určitých důvodů - a my máme pro to důvody - služebné osoby nebyly zařazeny do tohoto nemocenského pojištění, nýbrž aby spadaly pod všeobecný zákon o nemocenském pojištění. Byli jsme tehdy toho názoru, kterého se také dnes zastáváme, že by pro tyto služebné osoby nebylo bývalo výhodou, kdyby byly zařazeny do nemocenského pojištění státních úředníků. Také tomuto přání bylo nyní nutno vyhověti, neboť dnes musí také služebné osoby býti pojištěny u některé nemocenské pokladny.

Zákon jest označen jako >Léčebný fond státních úředníků<. Jako dlužno uvítati, že vláda zde vytvořením fondu 5 milionů, dále půjčkou 1 milionu pro zařízení účinně přispěla k založení, musíme bohužel poznamenati, že vláda je méně štědrou, jedná-li se o podobná sociální zařízení; tím nemá býti řečeno, že se snad stavíme proti tomuto příspěvku, naopak, přejeme si, aby vláda také v jiných věcech měla ruku snad ještě štědřejší.

Chci nyní upozorniti na některé nedostatky v tomto zákoně. V prvé řadě chci reagovati na vývody pana ministra sociální péče dr Wintera. Uvádí, že správa tohoto fondu je tak demokratická, že znamená skoro úplnou autonomii, ježto také ještě úředníci, jmenovaní ministerstvem, sami jsou členy pojištění, takže tedy nemocenské pojištění jest úplně v rukou pojištěnců. To je třeba theoreticky zcela správné a pravdivé, ale myslím, že pravá autonomie a pravá demokracie to není. Tohoto označení jakožto plné autonomie bylo by lze jen tehdy právem užíti, kdyby všichni funkcionáři vycházeli ze svobodné volby. Ale tomu, tak není, ačkoli si dělnictvo dlouho uchovalo toto právo ve svých institucích a nyní částečně tohoto práva je zbavováno. Příčiny toho jsou nám známy a jsme si toho také jisti, že si dělnictvo těchto práv jednou zase vydobude zpět. Tato instituce náleží dělnictvu a následkem toho musí míti také tolik autonomie, aby svoje úředníky pro všechna odvětví správy mohlo ustanovovati na základě svobodné volby. U úředníků lze to méně očekávati, neboť víme, že vrstvy, které zde jsou pojištěny, nejméně lze počítati k třídně uvědomělému proletariátu. Tyto vrstvy pojištěnců nebudou moci o sobě říci, že sobě toto pojištění opatřily samy, že sobě v tomto pojištění zřídily svou vlastní samosprávu, tyto vrstvy proletariátu budou vždy musit považovati toto nemocenské pojištění za dar od vlády. Ohledně důvodové zprávy chci ještě poznamenati, že jsou zde rozpory, mezi naším názorem a názorem většiny sociálně-politického výboru. Kdežto my považujeme vyloučení ustanovení ohledně služebných osob za zlepšení, označuje důvodová zpráva toto vyloučení za zhoršení zákona. Názory jsou zde různé, myslíme, však, že máš názor je správný, že nakonec pro tento zákon je také lépe, že toto ustanovení bylo ze zákona odstraněno.

Jedním z důvodů, který se uvádí pro zdlouhavé projednávání tohoto zákona v sociálně-politickém výboru resp. subkomitétu, je také ten, že mezi tímto zákonem a sociálním pojištěním měla býti nějaká souvislost. Jak dnes vidíme, není zde naprosto žádné souvislosti, takže bylo lze usnésti se o zákoně právě tak již v r. 1921, kdyby většinové strany byly měly potřebné uznání. Spatřujeme, nedostatek tohoto zákona také v té okolnosti, že pojištěnci v jistých případech poskytnouti mají zvláštní náhradu za lékařské ošetřování. Považujeme to za nedostatek, a doufáme, že také toto ustanovení v dohledné době bude ze zákona odstraněno. Zde není směrodatnou námitka, že by mohlo nastati vyplenění léčebného fondu, kdyby tu nebylo omezujícího ustanovení! Myslím, že ze všeho toho, jaká bude správa tohoto fondu, mohu souditi, že bude nemožno, aby se rozmohlo simulantství a aby tuto instituci vážně poškodilo. Ústřední představenstvo tohoto nemocenského pojištění respektive léčebného fondu bude se skládati z 28 osob, z nichž 24 budou voleny a 4 jmenovány. Pojištěnci mají, jak již zmíněno, zdánlivě většinu, ale kdo ví, jak neomezené právo má předseda vládou jmenovaný, bude nucen také přiznati, že zde samospráva pojištěnců bude velmi pochybnou, že předseda podnikne leccos - zajisté také podporován jsa vládou - co nebude lze vždy uvésti v soulad se zájmy pojištěnců, alespoň pokud se týče samosprávy. Právě tak tomu je s okresními úřadovnami. Správcem okresní úřadovny bude okresní hejtman. Víme již dnes, že naši okresní hejtmanové neliší se skoro v ničem od starých rakouských okresních hejtmanů, že to ve většině případů jsou také tytéž osoby, a že si pomalu zase zvykají na staré své manýry. Pociťujeme dnes již zase aroganci těchto pánů, a považujeme to za přehmat, že budou ustanoveni za správce okresních úřadoven. Dalším nedostatkem, jehož veřejnou kritiku nemůžeme opomenouti, je, že zákon ustanovuje, že příslušníci přes 17 let staří, děti a příbuzní, kteří domácnost z nějakého důvodu, řekněme pro návštěvu školy, opustí a více nežli půl roku jsou z domu nepřítomni, pozbývají i nároku na tuto výhodu. To je velice kruté a pro mnohého z úředníků, kteří jsou, nuceni posílati své děti do škol mimo služební místo, vzniknou tím podle okolností veliké výdaje a další zatížení domácností. Přáli bychom si, aby pan ministr sociální péče toto ustanovení snad ještě jednou prozkoumal. Myslíme, že není třeba této tvrdosti, že by měla býti, ze zákona odstraněna; postihla by nejvíce rodiny s mnoha dětmi. Otec, který pečuje o to, aby z jeho dětí něco bylo, který je posílá do takových škol, bule přímo trestán a těžce postižen tímto ustanovením.

To byly by při letmém přehledu výtky, které musíme přednésti. Zmínil jsem se již, že není naším úmyslem hlasovati proti zákonu, nýbrž pro zákon. Nepodali jsme žádných pozměňovacích návrhů, poněvadž víme předem, že by to nebylo nic platné a že zákon přes to bude přijat tak, jak byl předložen. Poznamenáváme jen, že, hlasujeme-li pro zákon, směrodatnou jest okolnost, že zákon přes všechny vady je dalším krokem k sociálnímu vybudování společnosti. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr Soukup: Slovo má dále paní sen. Ecksteinová.

Sen. Ecksteinová: Vážený senáte! Pan zpravodaj sociálně-politického výboru sen. Pánek ve své úvodní větě pravil, že dnešní den je velkým dnem státních zaměstnanců. Ale, já v této chvíli jsem vzpomněla, kdo vlastně dnes bude slaviti největší den, že to budou ty statisíce pracovnic a statisíce manželek a rodin státních zaměstnanců, které uzákonění nemocenského pojištění přijmou s největším uspokojením na vědomí. Státní a veřejné zaměstnankyně z toho důvodu, že až po tu dobu jako v celém světě, tak také v československé republice - jen v nejmizivějším procentu pro jejich kvalifikaci podaří se, jim vniknouti do kategorií vyšších - zůstávají zaměstnankyněmi kategorií nižších, tedy hůře placených, z čeho už samo sebou vyplývá špatněji živených, hůře po stránce hygienické péče vypravených, poněvadž na to peněz z gáže nezbývá, podléhají následkem toho více nemocnosti a následkem toho zadlužuji se anebo zhoršují svůj tělesný stav nedostatkem léčebné péče. Mám za to, že by bylo nutno vzpomenouti s tohoto místa v dnešní den dvojnásobně nejen rodin a manželek státních zaměstnanců, ale všech těch několika milionů lidí, kteří pracují za mzdu, anebo všech těch, kteří jsou malými podnikateli. Alespoň v celém světě a také u nás v Československu zaměstnání hospodyně a mateřství se považuje za něco, co nepotřebuje žádného zvláštního ohledu a žádné zvláštní odměny. Celá jedna třetina příslušníků státu nejen u nás, ale také jinde na celé zeměkouli tvoří lidi pracující za mzdu nebo gáži. Celá tato jedna třetina, pokud založila si rodiny, vydělává tak málo, že na zaopatření těchto rodin nijak nestačí gáže nebo výdělek takového pracovníka. I ten nedostatek, který v rodině nadchází, ovšem odnáší matka, odnáší hospodyně. Manželky, matky, hospodyně v rodinách to jsou, které celý život pracují za největšího odříkání bez nároku na mzdu, bez jakéhokoliv omezení pracovní doby, odříkajíce se nejnutnějšího oděvu, všeho pohodlí, vší radosti a krásy života. A lidská společnost, pro kterou jako hospodyně pracují, pro kterou jako matky vykonávají zachovávací funkci lidského rodu, přihlíží k jejich obětem tupě a nevšímavě. Považuje se to za samozřejmé, prodá-li se žena, hospodaří-li státu a národu každou tou bramborou, lžící mouky, záplatou, návlekem do jehly, že je to její povinností. Kolik dní a týdnů od slunka jednoho dne do slunka druhého dne musí opatřovati choré, nemocné, vychovávati malé bez nároku, že při té nekonečné pracovní době smí míti trochu radosti ze života, ať už tuto radost poskytuje cokoliv bez nároku, že smí pomýšleti na to, až nebude moci ani šetřiti, ani pracovati, ani si odříkati, že někdo vzpomene na to, co pro lidskou společnost vykonala, aby ji odměnil. A nejen jako hospodyně svou činností hospodyňskou ve smyslu národohospodářském, ale také jako matka vykonává tolik, co snad nekoná žádný jiný příslušník kterékoliv třídy, kteréhokoliv stavu. Prosím, podívejte se, že to mateřství, které se považuje za samozřejmé u ženy, která se provdala, ukládá ženě nesmírné povinnosti, aniž by jí poskytovalo nějakou náhradu, nějakou bezpečnost, nějaké zabezpečení, že život našich žen, ať již se přihlíží k nim jako k dívkám nebo jako k matkám a hospodyním, že život našich žen pro lidskou společnost tak důležitý, národohospodářský tak významný, plyne, tak nepochopen, neoceněn v lidské společnosti, a že cokoli na poli sociálním učiníme, činíme tím pomalu krok zva krokem snazší život chudobných, méně majetných žen a méně majetných matek a hospodyň.

A tak jako při každém pojištění, nemocenském, starobním, invalidním, tedy sociálním, vítala jsem s těchto hledisek každý krůček k lepšímu životu, k ulehčení břemene našich dělnických žen a dívek, tak také v tomto okamžiku cítím, že jsme vykonali zase jedem z činů, kterým se jejich těžké postavení ulehčuje. (Výborně!) Neboť, onemocní-li muž, živitel, je-li potřebí šetřiti, tož šetří se jedině na matce, šetří se jedině na hospodyni, šetří se jedině na ženě. A tento zákon znamená potřebu menšího šetření v případech takového neštěstí, jako je nemoc, znamená kus péče také o zdraví matky, o zdraví hospodyně, znamená kus péče o ty statisíce našich dcer, které po kancelářích konají platné služby lidské společnosti bez náležité možnosti, aby jednou, když dlouho se odříkaly a levně pracovaly, byla jim zůstavena naděje, že se pro ně otevrou také kategorie, které by je vyšší službou odměnily za strádání mladých, někdy skoro dětských let.

Vážení pánové! Pokud se věcné stránky týče, páni zpravodajové a pan ministr osvětlil předlohu se všech stránek velmi kriticky. Pan zpravodaj sociálně-politického výboru Pán e k ukázal na její přednosti i na její slabiny, což mne tedy zbavuje povinnosti, abych k této předloze zaujímala jiné stanovisko, nežli zaujal pan ministr nebo pan referent. Naše strana a náš klub se a jejich stanoviskem ztotožňuje, předlohu vítá a bude pro ni hlasovati. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Karas.

Sen. dr Karas: Slavný senáte! Každý člen, parlamentu sociálně cítící vítá tuto smlouvu. Nejen stát, ale i veřejnost plní tak jenom dluh oproti té vrstvě občanů, kteří výlučně věnují své síly službě veřejné a kteří tedy jistě mají nárok na to, aby veřejnost v prvé řadě postarala se o to, aby oni zbaveni jsouce starostí o vezdejší život, mohli klidně a svědomitě věnovati své práce veřejnosti.

Stát postaral se již o dělnictvo a pracovnictvo soukromé, jednak nutě zaměstnavatele jejich, aby oni schovávali částku mzdy jejich pro budoucí potřebu, nutě samy ty zaměstnané, aby zaměstnavatelé strhovali částku mzdy, která by se schovávala pro ty potřeby mimořádné, a nad to stát i sám přímo přispívá při invalidním a starobním pojištění částkou ke zlepšení osudu těchto tříd, které podpory této skutečně potřebují.

Tedy tím spíše má se stát starati, aby v tom případě, kdy on je zaměstnavatelem, stejného měřítka, jakého používal vůči zaměstnavatelům soukromým, použil i pro sebe, kdy on je zaměstnavatelem, aby také on těm svým zaměstnancům přispíval částkou v takových mimořádných případech, kdy oni ze svých prostředků postarati se o to nemohou. Neboť skutečně v první řadě má platiti >suum cuique<, každému má přijíti to, nač on má ve společnosti nárok.

Slavný senáte! Postavení veřejných zaměstnanců je dnes skutečně velice bídné. Sám pan ministr ve své řeči přirovnal dnes postavení veřejných zaměstnanců k postavení dělnictva v letech 80tých, kdy se domáhalo dělnictvo svého pojištění, a skutečně dnes veřejné zaměstnanectvo - výslovně používám výrazu >zaměstnanectvo<, myslím tím nejenom úřednictvo, nýbrž i třídy zřízenců - je na tom velice špatně. My víme, že bursovní cena peněz je dnes asi sedmkráte menší než před válkou. Kupní síla je nižší desetkrát až jedenáctkráte než před válkou, ale příjmy toho veřejného zaměstnance - i na to již poukázal pan referent - jsou průměrně 5kráte větší než před válkou, ale u velké řady, zejména u těch vyšších kategorií, 4krát až 3krát vyšší nežli před válkou. (Odpor.) Jsou případy, ale to je většinou u soukromých zaměstnanců, tam je 10krát i 15kráte větší příjem a výjimečně v některých případech i u veřejné správy jsou takové případy u zřízenců, pravidelně železniční zřízenci mají vyšší zlepšení nežli jinde, ale nike nedrosahuje zlepšení poněrně té výše, jak znehodnocení měny dnes máme. Nad to však veřejnému zaměstnanci, kde jeho finanční postavení jest o polovinu menší nežli před válkou, kladou se naproti tomu vyšší požadavky nežli před válkou.

Dnes veřejný zaměstnanec je přetížen prací. Račte srovnati podací čísla různých státních i autonomních úřadů a všude zjistíte, že je podacích čísel jednou tolik, nežli před válkou, ale těch sil, které to vyřizují je vlastně stejně, není jich více než před válkou, pouze někde o malý počet více. Nikde jich není dvakrát tolik. Musíte viděti, že ten zaměstnanec musí dnes intensivněji pracovati než před válkou, ačkoliv mzdu má menší. A jaká je kvalita té práce, jaká je spousta nových zákonů, které Národní shromáždění vychrlí, podívejte se, jak ty sbírky zákonů vypadají teď a jak vypadaly před válkou! Podívejte se, co má úřednictvo při tom velkém návalu práce, a na to nezapomínejte, že má také intervence, které každý úřad musí dnes přijímati. Dnes je každý přesvědčen, že podá-li si nějakou žádost na veřejný úřad, musí za tím podáním hned jíti, dále chodí deputace pěti až deseti členů do ministerstva a dva dny v týdnu jsou vyhrazeny pro intervence. Takovému úředníku zbývají čtyři dny k práci a za ty čtyři dny má zmoci všechno, co dříve dělal celý týden. Při menším hodnocení peněžitém se na něm více požaduje než před válkou, ale důsledek toho je ten, že při větším namáhání a strádání morbidita mezi úřednictvem vystupuje více, nežli tomu bývalo dříve. A při tom vážení pánové nevzpomínejme na zjev, že skutečně dnes mezi lékaři, nechci říci, že skutečně dnes mnozí lékaři - já nechci říci všichni, já znám čestné vzácné výjimky, ale zase znám mnoho a mnoho případů, kde toho moderního lékaře bych skoro tak přirovnával, těžko mi to jde z úst, skoro k takovému středověkému loupežníku. Peníze nebo život! Dá-li mu ten přepadený peníze, zachrání život. Dnes, přijde-li taková nemoc na toho zaměstnance, přijde ten zaměstnanec k lékaři a slyší: peníze! Může ten zaměstnanec takové obnosy dát? Nejde to nad jeho prostředky, nad jeho možnost? Nedá-li ty peníze, musí bez milosti zemříti. Dá-li ty peníze lékaři, zdali má garancii, že ten život za chrání, že neztratí ty peníze i život? Já právě v posledních dnech jsem slyšel přímo od toho dotčeného úředníka takový případ. Úředník v ministerstvu železnic, který má ročně 12.000 Kč, měl v rodině zcela normální porod. Porodní asistentka - neříká-li se jim snad již adjunkti, nebo dokonce radové, snad se již nespokojí brzy s tím titulem asistentka - neprovedla patrně čistě svou pomoc, nastala infekce, zánět, lékař chodil do domu měsíc a dal účet na 6.000 Kč. Úředníku dotčenému zdálo se to trochu moc za úplně normální léčení, nechtěl splatiti, lékař ho žaloval a úředník byl odsouzen zaplatiti a měl k tomu 3.000 Kč útrat. Úředník se služným 12.000 Kč má platiti 6.000 Kč lékaři. Z ministerstva obdržel výpomoc 600 Kč. Může to ten úředník zaplatili? Jiný případ z ministerstva nár. obrany. Rotmistr měl nemocnou manželku, musil za operaci zaplatiti 8.000 Kč, manželka mu zemřela a k tomu měl ještě jiné náklady nemoci. Rotmistr má zaplatiti 8.000 Kč. Další případ z ministerstva zahraničí, kde ti pánové, myslíme, stojí si nejlépe. Jednomu úředníku zemřela choť a dotčený musí platiti lékařům 24.000 Kč a má při tom ročně 20.000 Kč. Jak to může zaplatiti? Mám také případ z ministerstva školství. Učitel jeden pro nemoc musil do pense, má 9.600 Kč pense a když pomáhal si v pensi vedlejšími pracemi, oslepl. Lékař radil k operaci. Učitel se jí podrobil, operace byla bezvýsledná, učitel je slepý, vynaložil všechny úspory a prodal nábytek. To jsou případy, které mi skoro dávají za pravdu, když to přirovnám k takovému modernímu loupežnictví. Když ten chudý člověk to nemůže zaplatiti, je potřebí, aby si lékař počítal 6.000 Kč? Úředník, který má stejné vzdělání, musí na takový obnos sloužiti přes půl roku a lékař jen za jednoho pacienta - a nemá jen toho jednoho - čítá si 6.000 Kč. Nastane-li zde nemoc v rodině takového úředníka, je úředník naprosto zničen, a musí ztratiti chuť k práci. Je zde zájem státu, aby jeho zaměstnanec s klidnou myslí mohl se věnovati práci, a nutno, aby stát svým příspěvkem zde přispěl. Podle sdělení odborníků prý bude potřebí na to se strany státu ročně asi 50 milionů Kč. Záchrana toho stavu za těchto poměrů nám jistě za to stojí. Představte si, že k tomu ke všemu přijde ještě ta nešťastná quilotina zákona z 22. prosince 1922, která pravila: >Zaměstnanec veřejný, který se ožení po 1. lednu 1923, nedostane podporu na manželku, ani na děti, které se narodí po roce 1924,< Z těch případů, které jsem jmenoval, tři případy jsou právě úředníci, kteří se oženili po roce 1923, nedostávají na manželku žádné podpory. To ustanovení toho zákona je jistě kruté, když se takovému úředníku narodí dítě po roce 1924, že nedostane žádné podpory, pak si ten luxus děti dopřát nemůže. To je nemravné. Když jsme myslili na platnost tohoto zákona, řekl výslovně dr Rašín, že nejpozději 1. října 1924 ta nesrovnalost odpadne. My však vidíme, že to zůstává dále, ta křivda stále trvá. Autonomní úřednictvo je na tom vskutku hrozně.