Stát při tomto zatížení při osobách samostatně výdělečně činných bude již v 5 letech zatížen 12 miliony Kč, v 10 letech 82 miliony Kč a ve 20 letech již 165 miliony Kč. Přirozeně to bude stoupati. I zde to bude míti vliv na státní příjmy, které s touto číslicí musí počítati. A tu bych řekl, slavný senáte, není snad nepřítele této předlohy, naopak se sociálního a mravního stanoviska každý tuto předlohu musí vítati, ale musí býti zabezpečena rentabilita jak v zemědělském podnikání, tak i v živnostenském a průmyslovém, poněvadž, kdyby rentabilita těchto podniků zabezpečena nebyla, byly by nám nejkrásnější zákony velmi málo platny, když by poplatnictvo nemohlo platiti; zhroutilo by se nám to samo sebou. Jistě si nikdo nepřeje, aby k tomu došlo, a proto budou míti povinnost parlament i vláda nyní, až tato předloha se odhlasuje a vejde v platnost, aby uvažovaly právě o tom, aby byla poplatnictvu dána možnost toto velmi značné zatížení také snésti.
Organisace pojištění tohoto se poněkud liší od pojištění dělnického. Jak je známo, v dělnickém pojištění jsou nositeli tohoto pojištění nemocenské okresní pojišťovny. Zde, při tomto pojištění osob samostatně činných, uvažovali jsme také o tom, jakým způsobem bychom mohli použíti jednak nemocenské pojišťovny, jednak berního úřadu atd. k vybírání těchto prémií, ale shledali jsme, že ani nemocenské pokladny, tím méně pak berní úřady, které jsou dnes tak velmi zatíženy svými pracemi, nemohou býti nositeli, a že nutno uvažovati o jiném prostředku. Proto organisace tohoto pojištění spočívá na jedné ústřední pojišťovně a na t. zv. obvodových pojišťovnách, které budou zřízeny podle toho, jak uvedeno bude župní zřízení v život v jednotlivých župách, nebo, nebude-li včas uvedeno v život, budou tyto obvodové úřadovny uspořádány podle jednotlivých okresů.
Do ústřední pojišťovny volí se výbor nepřímo a právě proto tyto obvodové pojišťovny hrají dosti značnou roli. Mají dosti značnou kompetenci, neboť volí se v nich 10členný výbor, a to 6 členů z pojištěnců a 4 budou jmenováni. Tyto obvodové úřadovny mají za povinnost nejen sbírati přihlášky a odhlášky členů, nýbrž i vybírati prémie, dávati návrhy, jakým způsobem ty prémie mají býti vymáhány, dávati návrhy ústřední pojišťovně, jak peníze, které ústřední pojišťovně k disposici nasbírají, v dotčeném obvodě mají býti umístěny, a vykonávají volby do ústřední pojišťovny.
Do obvodové úřadovny volí se přímo, kdežto do ústřední pojišťovny volí se prostřednictvím těchto obvodových úřadoven. Myslím, že toto ustanovení je nutné, neboť, kdyby bylo zavedeno do ústřední pojišťovny přímé volení, kdyby tak ohromný počet pojištěnců měl voliti přímo, tedy uvažte, jakého nákladu by vyžadovaly jen ty tiskopisy a lístky, kdežto, bude-li se voliti prostřednictvím obvodových úřadoven, bude to velmi usnadněno, a jsou to konečně přece jen titíž lidé, kteří to právo vykonávají.
Stav jmění ústřední pojišťovny, která tedy zde bude státi jako hlavní nositel celého pojištění, nebude ovšem takový jako u dělnického pojištění. Je vypočítáno, že asi v 5. roce by činil 1 1/2 miliardy Kč, v 10. roce 3 miliardy Kč, v 20. roce 5 miliard Kč, v 30. roce 6 miliard Kč. Tohoto jmění bude ovšem použito také pro účely národohospodářské. Bude ve formě půjček rozpůjčováno, a právě jednotlivé obvodové úřadovny budou činiti návrhy, jakým způsobem tyto peníze mají býti uloženy, takže jistě vykonají tyto peníze důležitý úkol v národohospodářském životě.
Na počátku jsem řekl, že pro nynější poměry renta, která je stanovena těmi obnosy, jak jsem je uvedl, je poměrně velmi malá. Bohužel, že nemůžeme přikročiti ke zvýšení. V původní osnově byla renta přece jen poněkud větší. Bylo ustanoveno, že bude se počítati každý měsíc 3,50 Kč na zvýšení, kdežto nyní je pouze 3,20 Kč. Jsem plně přesvědčen, že v budoucnosti, a to nedlouhé, bude se musiti přikročiti k tomu, že tento příspěvek bude zvýšen a že u rent, které jsou zde vyměřeny poměrně tak nízkým obnosem, bude musiti dojíti ke zvýšení.
Zvláště se strany zemědělců bylo naléháno na to, aby tím byla vyřešena otázka výměnková. Jsme si plně vědomi, že jsme tím otázku výměnkovou nevyřešili, ale přece jen do značné míry jsme ji zjednodušili. Je známo, že výměnek sestává z dávek naturálních i finančních a že tímto rozřešením odpadnou nám právě dávky finanční a že nám zbudou pouze dávky naturální, které spíše už na tom hospodářství se snesou než dosavadní výminky. Otázka výminkářská již dlouho se řeší, ale dosud nemohla býti spravedlivým způsobem rozřešena. My víme, že zatěžuje to jednotlivá hospodářství, ale na druhé straně musíme doznati, že dotčení lidé, kteří celý život pracovali na svém hospodářství a hleděli je zachovati pro budoucnost, mají nárok, aby ve svém stáří měli slušné zaopatření. Touto předlohou jsme to nerozřešili, avšak aspoň částečně přiblížili jsme se k tomu řešení, že na jedné straně odlehčíme hospodářským usedlostem a že jsme na druhé straně dali možnost, aby dotčený hospodář mohl si dobrovolným doplacením tuto částku zvýšiti. Víme, že ve veřejnosti nebyla tato předloha příznivě posuzována a příznivě přijata. Řekl bych, že je to psychologicky vysvětlitelný zjev, už proto, že v mnoha časopisech nebyla uveřejněna správná kritika této předlohy, poněvadž byla zamlčena celá řada věcí, které v této předloze jsou, a předloha byla posuzována z konečného stanoviska finančního. Tu je přirozené, slavný senáte, ať je to kdokoliv, má-li platiti, ať je to na cokoliv, že nerad platí. Vidíme to v celém životě, že celá řada lidí dá se pojistiti u soukromých pojišťoven na život, jakmile však dostanou šek a mají platiti, řeknou: "To jsem zase do něčeho vlezl." A kdykoliv mají platiti, pokaždé je jim to nemilé. Když však uběhne řada let a ten člověk dostane hotově vyplacený kapitál, řekne: "Přece jen bylo to dobré, sotva bych si takovou sumu ušetřil, kterou jsem nyní dostal najednou."
Jsem přesvědčen o této předloze, třeba nedokonalé, že sice s počátku bude přijata dosti nepříjemně mezi naším poplatnictvem, ale, vážený senáte, až lidé budou bráti určitou částku ve své invaliditě nebo ve svém stáří, potom budou tuto předlohu zcela jinak posuzovati. Jestliže dnes se nám říká, že bychom tuto předlohu neměli uzákoniti, tvrdím, že v budoucnosti zase naopak by nám to naši potomci vytýkali, že by nám řekli: "Když jste tehdy měli možnost, měli jste míti tolik rozumu, když jste uzákonili jedno pojištění, abyste uzákonili i druhé." Jsem přesvědčen o tom, že by nám to jistě řekli a v budoucnosti žádná výmluva, kterou bychom uváděli, že jsme se obávali, že poplatnictvo nepřijme tuto předlohu s nadšením, by nám nepostačila. Proto vítáme tuto předlohu a žádáme, aby předloha tato byla uzákoněna. Řekl jsem již na počátku, že jsme si vědomi, i celý sociálně-politický výbor i celá sněmovna toho, že není to dílo dokonalé - vždyť nic na světě není dokonalého, že tato předloha má své vady a nedostatky, ale nemůžeme dnes s určitostí říci, které to vady a nedostatky jsou, poněvadž nemáme podobné prakse ani u nás, ani v cizině, nemáme žádných zkušeností; teprve prakse musí nám nedostatky ukázati, abychom novelisací tohoto zákona mohli je odstraniti.
My v důsledku toho dali jsme souhlas k tomu, aby účinnost tohoto zákona mohla býti vyhlášena nařízením, ačkoliv rád bych viděl - to prohlašuji otevřeně - kdyby účinnost tohoto zákona mohla býti prohlášena současně s účinností zákona o pojištění osob nesamostatně činných, jak v původní osnově junktim znělo, kteréžto junktim tato osnova rozvázala. Doufám však, že jistě shodneme se na tom, aby uzákonění této předlohy stalo se pokud možno nejdříve.
Slavný senáte! Ke konci bych řekl tolik: Každý spořádaný stát má povinnost, aby odstraňoval chudobu a zvyšoval blahobyt svého obyvatelstva. Tím více náš stát, který založen je na zásadách republikánských a demokratických, má tuto povinnost již v zárodku. Můžeme říci, že po této stránce náš stát již vykonal tolik, jako žádný jiný stát vůkol nás. My jsme již přijali celou řadu sociálních předloh, kterými skutečně chudobu odstraňujeme a kterými u nižších vrstev přece jen do jisté míry blahobyt zvyšujeme. Na této cestě budeme pokračovati. I touto předlohou, mám za to, když ne hned, přicházíme přece jen k tomu, že zde nastane u našich středních vrstev, drobných zemědělců a živnostníků atd., jistá spokojenost, až budou věděti, že přece jen pro případ invalidity a stáří ne sice plně, ale přece aspoň částečně budou zaopatřeni, aby nebyli odkázáni na žebráckou hůl. Z toho důvodu prosím, aby předloha byla slavným senátem schválena tak, jak výborem sociálně politickým je předložena. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Dále má slovo referent za výbor rozpočtový pan sen. dr. Fáček.
Zpravodaj sen. dr. Fáček: Vážený senáte! Jako referent rozpočtového výboru omezím se jen na otázky, které svojí povahou právě rozpočtový výbor zajímaly. Jsou to tři otázky: jednak jaké oběti uloží nová instituce státním financím, dále finanční hospodářství ústavu pojišťovacího samého a konečně vliv celé instituce na naše národní hospodářství vůbec.
Jaké oběti ukládají se státu? Začnu těmi menšími věcmi. Stát ponese především náklad na dozor nad pojišťovnou a náklad na soudnictví pojišťovací ve dvou instancích. Také celé řadě státních úřadů vzejdou větší výdaje, poněvadž budou povinny býti v součinnosti s orgány starobního pojištění osob samostatných. Zejména poukazuje se na to, že poštovní úřady budou míti velikou práci s novou institucí. Stačí uvážit, že nějakých 1,150.000 pojištěnců bude každý měsíc odváděti své pojistné patrně prostřednictvím pošty v určitých termínech. Již to je veliké zatížení.
Stát ponese také oběti negativního rázu. Zákon poskytuje totiž nové pojišťovně velmi značné osvobození od poplatků a daní, z čehož vzniká újma pro státní pokladnu. Pojišťovna bude osvobozena od daně výdělkové, rentové, pojištěnci nebudou platiti rentové daně ze svých důchodů a odpadá poplatek ze smluv pojišťovacích. Zdá se, že toto osvobození jde vlastně dále, než by věcná potřeba vyžadovala. Ono platí totiž také tenkrát, když pojištěnec, který je povinen pojištěním, využije možnosti, kterou zákon poskytuje, a pojistí se na vyšší rentu než zákonnou a bude platiti vyšší pojistné; i tento nadlepšovací pojistný obchod, ve kterém bude pojišťovna v soutěži se soukromými pojišťovnami, bude zproštěn daní a poplatků. Ale přihlédneme-li k věci blíže, uznáme, že tato ztráta pro státní finance nebude tak veliká, poněvadž soukromé pojišťovny z největší části pěstují pojištění kapitálové, takže, co do vlastního oboru této pojišťovny, starobního pojišťování, není zde mnoho takové konkurence.
Teď přicházím k těm větším povinnostem, které ukládá zákon státu. Jedna je ta, že stát bude platiti pojistné za brance, konající presenční službu. To bude položka stabilní v každoročním rozpočtu a bude činiti asi 2 miliony Kč. Druhé, daleko větší břímě, jsou státní příspěvky k rentám, o kterých se prvý pan referent zmínil. Tyto platy počnou ovšem až 4. rokem od účinnosti zákona, ale budou se rok od roku stupňovati, ve 4. roce nebudou činiti více než 3,350.000 Kč, v 10. roce již 12,060.000 Kč, v 15. roce 82,000.000 Kč, ve 20. roce 165 milionů Kč, a tu ještě nebude dosaženo stability, i v dalších letech bude tento celkový náklad ještě stoupat. Tyto výpočty ovšem jsou učiněny na tom podkladě, že ke každé starobní a invalidní rentě, ke každému vdovskému a sirotčímu důchodu poskytne stát příspěvek. Podle zákona ale bylo by nutno činiti z tohoto výpočtu jisté srážky, poněvadž v určitých případech, jejichž počet ovšem nelze předem odhadnout, totiž v případech, kde pojištěnec bude míti dostatečný důchod soukromý, přesahující obnos, který je vyňat z daně z příjmu, nebude mít nároku na státní příspěvek, a také v případě koincidence důchodu podle starobního zákona s jiným důchodem veřejnoprávní povahy rovněž nastane redukce renty starobní a současně i příspěvku státního.
To jsou asi oběti, které zákon ukládá státu. Podškrtuji výslovně, že za závazky pojišťovny starobní osob samostatných stát neručí a také prostředky provozovací, které jí poskytne, jsou nepatrné; on totiž jen na první zařízení poskytne bezúročnou zápůjčku, která v prvých třech letech z výtěžku pojistného má býti splacena.
Pojištění starobní bude stát na svých nohou a celá organisace pojištění je upravena tak, aby byla proti ztrátám zabezpečena. K tomu slouží zejména zásada kapitálové úhrady, která je i v tomto pojištění uplatněna. Při výpočtu kapitálové úhrady byl vzat za základ úrok pro prvých 5 let 5 %, v pozdějších letech klesá tato míra na 4 1/2 % až 4 %, tedy úrok na naše poměry značně nízko stanovený. To odůvodňuje naději, že úrokové výtěžky pojišťovny budou značně větší, a budou-li větší, přijde to k dobru zejména léčebné péči o pojištěnce. O to, aby pojišťovna pracovala beze ztrát a aby snad jednou, třebas stát právně nebyl zavázán, přece jen se naň nepřišlo s požadavkem: je zde schodek, sanuj, zaplať; proti tomu je zabezpečení také v tom, že dávky a pojistné jsou v rovnováze. To ovšem vyvolalo v interesovaných kruzích různou nespokojenost, když na př. Ta zvyšovací částka, o kterou se za každý měsíc renta zvyšuje, byla snížena, aby mohlo býti zvýšeno odbytné, které zákon přiznává. Byly stesky na to, že se nepřiznávají větší důchody, větší výhody. Ale původci zákona musili státi na tom, aby byla rovnováha mezi prémiemi a dávkami. V tomto směru působí jako ochranné ustanovení předpis, že teprve po skutečném zaplacení šestatřiceti měsíčních příspěvků nabývá pojištěnec nároku na základní rentu, a pak zase že musí vždy za každý další měsíc skutečně zaplatiti, má-li mu býti za tento měsíc připočtena zvyšovací částka k rentě základní. Tedy v tomto směru je to, co se platí, s tím, co se přijímá, v rovnováze.
Ale přece je tu. jisté nebezpečí poruchy v rovnováze, totiž nebezpečí to záleží v tom, kdyby zejména mladší pojištěnci neplatili tak správně a pravidelně jako pojištěnci starší, poněvadž podle celého plánu pojistného těmito příspěvky mladších se má přispívati na renty starších, je tu obava z přirozeného sklonu právě u těch mladších, kteří nemají ještě blízkou naději na rentu, že ochabnou ve své horlivosti v placení. Ovšem naše pojištění je obligatorní, ale s těmi donucovacími prostředky to přece jen dosti kulhá, poněvadž je přirozeně protismyslné, vymáhati prémii, kterou si na př. živnostník má zabezpečiti svoje stáří, a tou exekucí poškoditi a zničiti mu živnost, která mu dnes dává živobytí. Proto my přece jen více než na donucovací prostředky musíme počítati na pochopení vlastního zájmu v zúčastněných třídách a také musíme počítati s tím, že zákon poskytuje jistá věcná lákadla, která jsou větší pobídkou k řádnému placení, než by bylo povzbuzování přednáškami a agitací.
Pan kolega Slavík se již zmínil o smutné zkušenosti, která byla učiněna s pojištěním dobrovolným u zemského pojišťovacího fondu. Tam skutečně největší počet pojištěnců uvázl ihned při prvních splátkách a dále neplatil. Ale to nám nesmí bráti důvěru. Zdá se, že zemský pojišťovací fond šel ve shovívavosti ke svým pojištěncům až příliš daleko, nestanovil žádnou újmu na nepořádek. Prostě podle toho, co kdo zaplatil, se mu vypočetla renta a nijak nebyl trestán zkrácením svého nároku, když byl nedbalým. U nás to tak nebude. Pravidelné placení, stálé placení je podmínkou renty a další vzrůst renty je podmíněn placením; také vyhlídka na státní příspěvek, který je zabezpečen, kdežto u zemského pojišťovacího fondu nadlepšení záviselo na pohotových prostředcích, doufáme, že bude dostatečným lákadlem, aby se pojistné řádně platilo.
V zákoně je ustanoveno, že normální pojistná prémie 22 Kč může býti pro jisté oblasti a skupiny snížena na 12 Kč. To je ustanovení, které, myslím, není docela šťastné. Ovšem rovnováha v hospodářství pojišťovny tím nebude porušena, poněvadž snížení pojistného bude na druhé straně zase u pojištěnce odpovídati snížení dávek.
Ale bude to velká komplikace, zejména když pojištěnec přestoupí z vyššího pojistného do nižšího, několik let platil 22 Kč a pak po 12 Kč, přesídlením nebo tím, že jeho skupina se domohla úlevy. To bude značná komplikace administrativy. Poněvadž pak státní příspěvek 500 Kč k základní rentě zůstane stejný bez ohledu na to, jestli pojištěnec platí 22 Kč nebo 12 Kč, bude to vlastně jistá prémie pro ty, kteří se domohli menšího pojistného a bude to svod, aby se postupně širší a širší skupiny pojištěnců domáhaly úlevy, aby směly platiti 12 Kč. A ovšem, kdyby z této výjimky mělo se státi pravidlo, pak by to znamenalo veliké znehodnocení celé této instituce, poněvadž i dávky by se potom musily všeobecně redukovat.
Další otázka je, jaký náklad na novou instituci ponese ne stát, ale pojištěnci sami, tedy naše výrobní hospodářství. Je vypočteno, že roční suma pojistného bude asi 309 milionů Kč a z toho 10 %, asi 31 milionů Kč, připadne na správní výlohy nového ústavu. Srovnáme-li s tím sumu důchodu, jak je vypočtena pro příští léta - ta suma důchodů ovšem rok od roku stoupá, nežli dosáhne konečné stability - vidíme, že po 4 letech budou vyplácené důchody činiti 4,740.000 Kč, po 10 letech 136,047.000 Kč, po 15 letech 307,140.000 Kč a po 20 letech 418,830.000 Kč. Zajímavé je tu srovnání, že po 20 letech bude pojišťovna vypláceti svým pojištěncům o 110 milionů Kč více, než od nich bude současně přijímat. Tedy zde je prospěch tohoto pojištění evidentní a jsem přesvědčen, že právě budoucnost seznáním těchto positivních prospěchů rozptýlí pochybnosti, které jsou dnes s mnoha stran o účelnosti a prospěšnosti věci pronášeny.
Výdaje na pojištění se strany státu a pojištěnců jsou ovšem značné. Ale útěchou je, že zase aspoň z části budou vyváženy úsporami; zejména jistě podstatně se zmenší náklad státu a ostatních územních svazků na péči chudinskou, poněvadž právě samostatní živnostníci a menší měrou, ale přece také i zemědělci, často ve starých letech nemajíce dostatečného zaopatření, připadali za břímě péči chudinské. A ulehčí se konečně i té soukromé, rodinné dobročinnosti, které zpravidla takovéto osoby připadaly na obtíž a kde často potom to nepříznivé morální zjevy vyvolávalo, když stará generace musila býti živena od generace mladé, která sama často těžce zápasila o životní existenci. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Těch tisíc až dva tisíce korun to neudělá, vždyť více to ani není!)
Tedy v tom vidíme jakési plus, které možno uvésti proti tomu, že pojištění starobní zatěžuje stát a zatěžuje pojištěnce. Ovšem jako referent rozpočtového výboru musím s politováním doznati, že proti těm výdajům, které zákon uvaluje na stát, nestojí žádná zabezpečená úhrada. Ale v té věci měli jsme těžkou situaci. Když už jednou byl odhlasován zákon o sociálním pojištění nesamostatných, kde také státu se ukládá veliká povinnost, a nebylo současně postaráno o berní úhradu této potřeby, tedy nemůžeme zachovávat jiné měřítko při tomto pojištění samostatných, které je jenom korelátem zákona o sociálním pojištění nesamostatných. Konečně můžeme se uklidniti poukazem na to, že věc není ještě aktuální. Není ještě ani známo, kdy vejde zákon v účinnost, a teprve 4 léta po tom začnou větší platy státu, příplatky na renty. Do té doby bude ještě možnost a bude to ovšem nutno, postarati se o rozpočtovou úhradu pro tento výdaj.
Ještě bych uvedl číslice, které znázorňují, jakou měrou budou hromaděny kapitály v novém ústavě pojišťovacím v důsledku zásady kapitálové úhrady, která byla přijata. Je vykalkulováno, že po 5 letech bude jmění pojišťovny činiti 1.529,000.000 Kč, po 10 letech 3.187,000.000 Kč, po 15 letech 4.369,000.000 Kč, po 20 letech 5.142,000.000 Kč a po 30 letech 6.095,000.000 Kč. - To jsou opravdu číslice, které svou výší zarážejí, vzbuzujíce obavu ani ne tak z toho, že bude vláda nad tímto majetkem soustředěna v rukou jednoho právního subjektu, ale z toho, že budou tyto prostředky vlastně vytaženy z výrobních tříd, z národního hospodářství, které tím bude oslabeno.
Ta poslední obava je do jisté míry na místě. Je ovšem pravda, že podle zákona pojišťovna bude těch peněz užívati k tomu, aby poskytovala zápůjčky pro všeobecně prospěšné účely zemědělské a živnostenské, ale ona ovšem bude při tom vázána bezpečností ukládání, zejména bude moci ukládati jen u těch peněžních ústavů, které poskytují sirotčí jistoty, takže ty peníze do provozu živnostníku a zemědělci nazpět se nedostanou, anebo jen velikou oklikou a po velikém zdražení zprostředkujícími ústavy. Snad mnohý živnostník si řekne, kdyby těch 22 Kč měsíčně ponechával ve své živnosti, užil jich k rozšíření své živnosti, že by vlastně z té živnosti vytvořil lepší zabezpečení pro stáří než v pojišťovně. Ale tato věc je prostě důsledkem principu kapitálové úhrady, a my ovšem nemůžeme tento princip odmítnouti. Bez něho by nebylo vůbec možno pojištění zabezpečené, bez risika ztrát nebo nějakého přílišného zatížení budoucích generací vybudovati.
Konečně je jisto, že ten náš příkřejší úsudek se zmírní, uvážíme-li, že 22 Kč měsíčně, 264 Kč ročně, je částka tak malá, i když se vyjme ze živnostenského nebo zemědělského podniku, že podstatně provozovací prostředky toho podniku neoslabí. Právě ta nepatrnost obnosu ročně placeného a v souvislosti s tím i nepatrnost renty je nakonec vítána s jiného hlediska. Renta starobní v tom nejlepším případě, maximální renta starobní nebude přesahovati 2.800 Kč, invalidní renta minimální, v tom nejhorším případě bude 1.100 Kč, tedy to obojí je důchod, který snad uchrání před smrtí hladem, ale neposkytne dostatečného zabezpečení. Soudím z toho, že touto novou institucí nebude podlomeno úsilí jednotlivce, úsilí každého jednotlivého živnostníka a zemědělce o to, aby vlastní silou vedle tohoto pojištění ještě si zabezpečil své stáří dokonalejším způsobem. (Sen. dr. Kovalik: Již nebude na to tak myslit!) Rozumný, který si představí konce, který uváží, mnoho-li může od pojišťovny dostati, neochabne ve svém úsilí, aby se úsporami a zlepšením své živnosti lépe zabezpečil.
Končím svůj referát a navrhuji jménem rozpočtového výboru, aby osnova byla schválena. (Souhlas.)
Předseda: K slovu je přihlášen pan ministr sociální péče dr Winter.
Ministr sociální péče dr Winter: Slavný senáte! Po dobu, po kterou bylo jednáno v zákonodárných sborech o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří, byly členům těchto sborů, zejména členům parlamentárních výborů, které se zabývaly osnovou, zasílány hromadně petice různých zájmových korporací, vyžadující, aby nebylo zapomenuto na invalidní a starobní pojištění osob samostatně hospodařících. Petiční akce byla zřejmě organisována. Nemohu říci, zdali se jí zúčastnily všechny zájmové korporace, ve kterých jsou soustředěny osoby samostatně hospodařící. Tolik je však jisto, že, ačkoliv tato akce byla ve veřejnosti velmi dobře známa, neozval se proti ní - aspoň pokud vím - ani jeden hlas, takže možno předpokládati, že všechny zájmové korporace osob samostatně hospodařících s ní souhlasily.
Nikdo není oprávněn podezřívati ty, kteří onu petiční akci zorganisovali a kteří se jí zúčastnili, že by tak byli učinili ve snaze, aby pomocí požadavku pojištění osob samostatných zdrželi nebo oddálili pojištění dělnické. Celý ráz akce nasvědčoval tomu, že požadavek pojištění osob samostatných je míněn a zastáván naprosto vážně.
Vláda přivítala tuto petiční akci.
Když ve svém programovém prohlášení se zavazovala, že vedle osnovy zákona o pojištění dělnickém vypracuje a zákonodárným sborům předloží k ústavnímu schválení také osnovu zákona o invalidním a starobním pojištění osob samostatně hospodařících, opírala se již o skutečnost, že tento požadavek zájmových organisací osob samostatně hospodařících byl již delší dobu znám a že byl zvláště důrazně tlumočen zejména od roku 1908, kdy mu bylo aspoň z části vyhověno ve známé pojišťovací osnově rakouské vlády Beckovy.
Ale vládě bylo vítáno, že tento požadavek je zájemníky znovu zdůrazňován a že tak stanovisko programového prohlášení bylo podepřeno.
Když byla osnova zákona o pojištění dělnickém před 2 lety předložena poslanecké sněmovně a bylo možno počítati s jakýmsi uvolněním členů odborné komise, která onu osnovu vypracovala a o které se mělo za to, že bude povolána také k tomu, aby vypracovala zákon o pojištění osob samostatných, projevili zástupcové zájmových organisací osob samostatných živý zájem o činnost této komise a vyžadovali, aby byli do ní povoláni, aby jejich hlas byl slyšen již v době, kdy se mělo pracovati na základech osnovy.
Tyto momenty prokazovaly, že široké vrstvy osob samostatně hospodařících si přejí pojištění pro případ své pracovní neschopnosti.
Za celou dobu nebyl nikdy vysloven požadavek zaopatření státního pro případ invalidity nebo stáří; mluvčí zájmových korporací byli si zřejmě vědomi toho, že nemohou vysloviti tohoto požadavku. Byli si vědomi, že náklad na starobní a invalidní zaopatření by byl příliš veliký, nežli aby naše státní finance mohly jej snésti. Bylo jasno, že by nebylo možno udržeti zásadu pojišťovací oproti dělnictvu a vyžadovati na zaměstnavatelích a dělnících, aby tyto 2 skupiny svými příspěvky vydržovaly pojištění dělnické, kdyby osobám samostatně hospodařícím, které průměrně jsou přece jen hospodářsky lépe situovány nežli průměr třídy dělnické, platil stát ze všeobecných svých příjmů důchody invalidní a starobní.