Vedle těchto státně-finančních důvodů byli si zástupcové zájmových korporací vědomi také toho, že je nutno odmítnouti zaopatření a vyžadovati pojištění pro hluboký mravní základ této soustavy.
Když však není pochybnosti o tom, že máme provésti soustavu pojišťovací, pak je zřejmo, že pojistné dávky musí býti uhrazeny pojistnými prémiemi, že pojišťovna může býti zavázána zákonem pouze k takovému plnění, na jaké stačí prostředky, které jí zákon poskytne.
Ve veřejnosti byly vysloveny pochybnosti, zdali pojistné dávky a pojistné prémie, jak jsou stanoveny v tomto zákoně, jsou v náležitém poměru. V sociálně-politickém výboru tohoto slavného sboru bylo dokonce tvrzeno, že tyto 2 veličiny jsou v křiklavém nepoměru. Nereagoval jsem na toto tvrzení ve výboru, poněvadž pán, jenž je pronesl, se potom ihned vzdálil a jednání výborového se nadále nezúčastnil. Odmítám proto jeho tvrzení s tohoto místa. Za správnost výpočtů, zejména za správnost poměru mezi dávkami a pojistným, jaké byly uvedeny ve vládním návrhu tohoto zákona, ručí plně jméno autora pojistně-matematické části, jehož práce na pojištění dělnickém byla prozkoumána celým odborným světem - v některých případech dokonce i zaujatě proti naší pojišťovací osnově - a musila býti uznána za naprosto správnou.
Východiskem našich výpočtů byly důchody zákonem poskytované. Soudili jsme, že zákonný důchod pro osoby samostatně hospodařící musí býti v podstatě týž jako v pojištění dělnickém. Z toho pak vyplynulo početně vyžadované pojistné. Jakékoliv snížení pojistného, jak už páni zpravodajové se zmínili, by mělo nezbytně za následek snížení dávek. V zákone jest ostatně opatření, aby bylo pojistné - a ovšem i pojistné dávky - sníženo v obvodech, kde zejména přechod z naturálního hospodářství peněžního není ještě úplně proveden, anebo ve kterých pro jiné příčiny je nutno považovati vypočítané pojistné za těžko snesitelné.
Jinak však, slavný senáte, jsou obavy z domněle vysokého pojistného značně přehnány. Kdykoli bylo zaváděno jakékoli pojištění nucené, byly prohlašovány pojistné prémie za nesnesitelné. Vždy bylo o nich tvrzeno, že ti, jimž bylo placení jich zákonem ukládáno, jich nesnesou a že jejich hospodářství se pod tíhou nových břemen zhroutí anebo aspoň ochromí. Vždy však se ukázalo, že podobné obavy - dosti pochopitelné při zavádění nového břemene - byly skutečností vyvráceny a že břemena ta byla snesitelná. Tím spíše možno počítati s vyvrácením obav v tomto případě, ve kterém ten, na němž zákon placení vyžaduje, bude platiti sám za sebe ve prospěch svého vlastního pojištění pro případ výdělečné neschopnosti.
Tento příznivý rozdíl bude ovšem nutno podporovati poučováním pojištěnců, které bude jistě nezbytným. Jsem si vědom, že tato akce bude poněkud ztížena. Některé soukromé pojišťovny obávajíce se, že novým zákonem vznikne jim nebezpečná soutěž - i tyto obavy považuji za bezdůvodné, protože pojištění soukromé u nás obvyklé je docela jiného druhu, nežli pojištění, jež bude upraveno tímto zákonem - rozvinuly rozsáhlou agitaci proti zákonu. Nepoužívaly při tom nejčistších prostředků. Tvrdily zejména - a toto tvrzení se šíří - že pojištění soukromých pojišťoven je levnější, nežli pojištění zákonem navrhované, poukazujíce k tomu, jakého důchodu by mohl nabýti u nich člověk, který by v 25 nebo 35 letech se dal pojistiti na důchod starobní. Při tom ovšem vědomě bylo zamlčováno, že pojišťovna, která má býti zřízena podle této osnovy, bude, jak velmi správně bylo zdůrazněno panem zpravodajem výboru sociálně-politického, vedle důchodu starobního poskytovati i důchod invalidní, i důchod vdovský, i důchody sirotčí a odbytné. A třebaže nápad některých těchto důchodů je vázán na podmínky dosti přísné, přece jenom počet těchto důchodů a výše jejich - jak je vidno z tabulek čís. 14a), a 14b) připojených vládnímu návrhu - bude pojišťovnu značně zatěžovati.
Ještě více však padá na váhu, že do pojištění podle tohoto zákona nevstoupí pouze osoby ve věku 25 nebo 35 let, od nichž bylo by lze nadíti se placení pojistného po celá desetiletí, nýbrž i lidé ve věku 45 a 55, ba i 59 let, kterým po krátké době, po případě šestiletého placení musíme dáti a chceme dáti stejný starobní důchod jako každému, kdo bude pojištěn třebas od svého 18. roku.
V tom je právě neocenitelná přednost pojištění sociálního oproti pojištění soukromému; pojištěnci tvoří jeden celek, ve kterém risiko příznivější napomáhá risiku nepříznivějšímu, sociálně slabšímu a pomoci potřebnějšímu. Jen tak smí sociální pojištění posuzovat, kdo si ho vůbec přeje. Neobávám se, slavný senáte, že by to nebylo naší veřejností pochopeno. Náš lid je tolik vyspělý, aby pochopil, že výplatu pojistných dávek musí umožniti placením pojistného; a při všem sobectví jednotlivců je tolik altruistický, aby uznal, že pro případ nouze musí státi všichni za jednoho.
Jinak vlastně nebylo osnově v podstatě nic vytýkáno.
Zdá se však, a už také na to upozornil pan zpravodaj sociálně-politického výboru, že naše veřejnost se dožila jakéhosi trapného překvapení. Dalo se mysliti, když bude splněn požadavek pojištění osob samostatných pro případ invalidity a stáří, který byl propagován řadu let a který má tak dalekosáhlý význam, že tato skutečnost vyvolá ne-li přímo nadšení, tedy aspoň radostný ohlas ve zúčastněných kruzích. Podobné nálady nelze však pozorovati.
Je to, slavný senáte, podobný zjev, jako jsme viděli ke konci roku 1918, kdy revoluční Národní shromáždění odhlasovalo jednomyslně zákon o osmihodinové pracovní době, jenž rovněž byl požadavkem dělnické třídy po celá desetiletí.
Tento zjev, myslím, nemusí nás zarážeti; zejména nelze z něho vyvozovati, že by uskutečnění dávného požadavku nebylo vítáno těmi, kteří po něm volali. Byli jsme zvyklí, že každý pokrok musil býti vybojován. Proto mluvíme i podnes o vymoženostech jako výsledku určité moci. Proto byl každý pokrok oceňován pouze v poměru k síle, kterou bylo nutno vynaložiti na jeho dobytí; byl oceňován pouze v poměru k obětem, které stál, a v poměru ke ztrátám, jaké utrpěl odpůrce.
V tomto i v jiných případech nebylo však viditelného zápasu. Sociální třídy počínají upravovati svoje potřeby vzájemným vyjednáváním, vyvažováním a dohodou. I ve vnitřní politice vzdalujeme se stadia ovládaného zásadou: "Kdo s koho, ten s toho" a dostáváme se do období, ve kterém potřeby a požadavky tříd budou splňovány vzájemným vyjednáváním a přihlížením ke všem zúčastněným zájmům. Toto období nebude se vyznačovati heroickými zápasy zdaleka viditelnými a slyšitelnými a vzbuzujícími pozornost veřejnosti i její nadšení, ale bude znamenati nesporně pokrok, protože dosáhne se v něm téhož cíle za využití daleko menších sil a obětí.
Prosím, aby slavný senát tuto novou formu, kterou snažíme se uplatňovati od převratu, podporoval schválením této osnovy. (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále pan sen. dr. Kovalik.
Sen. dr Kovalik: Slávny senát! Poistenie osôb samostatne hospodáriacich je zaiste krásna, ideálna vec, a slovenská ľudová strana má toľko sociálneho citu a uznania, že keď úradníci a inteligenti po svojej životnej práci dostávajú penziu, keď dostávajú penziu robotníci, že vtedy žiaducné je, aby i samostatne hospodáriaci občania boli na starobu alebo invaliditu poistení. To uznávame, ale tento návrh zákona v tom znení a v terajších hospodárskych a daňových pomeroch nie je prevediteľný. Previesť ho nemožno, to uznáva sama vláda, keďže sľubuje, že tento zákon do života bude uvedený len vtedy, keď budú dane snížené. Je to opačný postup, ako keď by niekto chcel najprv strechu stavať a potom fundamenty. Najprv sa musia predsa fundamenty položiť a potom strecha, a i tu, aby tie, nové dane, ktoré sú s týmto zákonom spojené, mohly byť platené, musia byť najprv fundamenty správné, totiž že najprv musia byť tie ohromné dane snížené a poplatnosť poplatníkov umožnená, a len potom že môže byť pristúpené k tomuto, ako som poznamenal, žiaducnému zákonu.
Ja si tedy dovolím zdôrazniť to, že postup tejto sociálnej politiky nie je správny, nie je prirodzený. Až budú tie dane snížené a o koľko, lebo len o 2 % to nedopomôže k lepšiemu hospodárskemu stavu. Dane musia byť snížené, poneváč nie je možné, aby naďalej existoval v našej republike 20 miliardový rozpočet. Je to taký rozpočet, akého nemajú pomerne ani štáty s obyvateľstvom o veľa väčším. Je u nás veľa luxusu a preto je tak veľký rozpočet. Koľkokrát bolo už vzpomínané, aby sa zrušily nepotrebné konzuláty, automobily, nepotrebné výdaje a predsa sa k tomu nepristúpilo. Už pán referent sociálne-politického výboru vzpomínal, že veľké ťažkosti boly pri osnovaní tohoto zákona. Nebolo totiž tázané obecenstvo, ktorého sa to týka, takže pán referent socialne-politického výboru bol nútený uznať, že osnovanie tohoto zákona sa konalo podľa názorov prítomných pracovníkov a povolaných odborníkov. Som presvedčený o tom, že keby tento návrh zákona dnes sa podal na plebiscit slovenského ľudu - obzvláště len o slovenských pomeroch chcem hovoriť - že slovenský ľud by tento zákon odmietol preto, poneváč nie je schopný existujúce dane zaplatiť, tým menej tieto nové dane, lebo poistné možno pomenovať novým druhom daní.
Vláda chce pomáhať svojim občanom. Avšak ako im pomáha? Pomáha im tak, že vyberá stále a stále väčšie a väčšie dane a poplatky po celý život toho občana, remeselníka, obchodníka, robotníka, živnostníka, podnikateľa atď. a keď je mu 65 rokov, keď je jednou nohou v hrobe, teprve vtedy chce mu dať almužnu. Je to tak, ako keď záhradník obtrháva so stromu listie a teprve keď strom je takmer z lístia obtrhaný, aby nevyschnul, začne ho polievať. (Místopředseda Valoušek převzal předsednictví.)
Z toho vysvitá to: Štát nech pomáha živnostníkom, remeselníkom, robotníkom, obchodníkom, podnikateľom a vôbec malým ľuďom vtedy, keď žijú a pracujú, ale poskytnutím lacného úveru, aby nemusel platiť 10-12 % úrokov, nie vtedy, keď je im 65 rokov, keď už idú do hrobu. Obzvlášte chcem pripomenúť vzťahy pomerov na Slovensku k tomuto návrhu zákona. Hospodárske pomery sú na Slovensku neutešiteľné. Boj a konkurencia, o každodenný chlieb je hrozná a môžem povedať to, že tá slovenská zem doviedla by vyživiť všetkých svojich synov, keby musela živiť práve len slovenský ľud, slovenský národ. Aby sa tomu odpomohlo, ako sme to niekoľkokrát vzpomenuli vo snemovni i v senáte, musela by byť všade na Slovensku prevádzaná práca (rozumiem pod tým štátneho alebo verejného záujmu), musela by byť dodávaná slovenským pracovníkom, robotníkom, slovenským remeselníkom, podnikateľom, obchodníkom. Musí byť upotrebené slovenského materiálu. Pre maloroľníkov musí byť prevádzaná pozemková reforma nestranne, spravedlivé, lebo máme dôkazy toho, že prideľovacie komisie odmietly maloroľníkov, ktorí patrili ku slovenskej ľudovej strane, alebo im robily ťažkosti. Má dostať každý Slovák, ktorý je k tomu kvalifikovaný, miesto, žial Bohu, vidíme, že práve slovenskí žiadatelia sú odmietaní, sú reštringovaní. Včera bola reč o melioračnom zákone. I tu aby sa pomery na Slovensku zlepšily, a keď sa zlepšia, nebude ani potom treba takého výpomocného zákona. Tedy žiadame, aby z toho 30 miliónového fondu pripadla na Slovensko príslušná kvóta ku zlepšeniu pôdy. Žiadame, aby pri všetkých melioračných prácach boli upotrebení slovenskí robotníci a slovenský materiál. Vždy a stále to žiadame, a predsa vidíme, že neberie sa na to ohľad. Miliardy sa platia nezamestnaným. Uznávam, platiť sa musí, ale tá miliarda mohla by sa tak upotrebiť, že by ten platený nezamestnaný robotník predsa dostal prácu pri regulovaní riek, pri stavbe železníc, ciest a pri prácach iného všeobecného záujmu. Koľkokrát bolo to vzpomenuté, ale naše žiadosti a naše sťažnosti nikdy nenašly sluchu u vlády. Máme už vyškolenú slovenskú mládež a s roka na rok jej pribývá, žiadame, aby táto mládež dostala umiestenie v úradoch a rôznych zamestnaniach. Musím veľmi smutnú vec podotknúť, totiž tú, že máme vedomosť o tom, že veľmi mnohí slovenskí študenti prepadnú, že dávajú ich prepadať. Aby sa nehovorilo, že naše sťažnosti sú len z vetra, zo vzduchu brané, sbiera sa štatistika všetkých odborov, sbierame štatistiku pôšt, telegrafov, telefónov, železníc, finančných úradov, berných úradov, lesníctva, vôbec všetkých úradov a zamestnanectva. Tá štatistika ukáže potom to, čo ľudová strana hovorí, že to nie je protištátne, že to nie je nepravda, že to nie je zväčšovanie, ale tá samá štatistika ukáže, ako to vypadá so Slovákmi na Slovensku.
Tým, čo vzpomínáme, nechceme žiadnu animozitu ukázať oproti republike alebo národnosti. Pomáhať chceme, lebo to je istá vec, že pre tieto mnou vzpomenuté pomery veľká nespokojnosť je na Slovensku. Tomu sa tedy odpomôcť musí, inak by tá nemoc ako nemoc zostala a časom prepukla a tá nemoc by bola potom pre celý štát nebezpečná. Koľkokrát sme vzpomenuli a vzpomínáme, že na Slovensku dnes sa prepúšťajú zamestnanci slovenskí, keď tam sú zamestnanci neslovenskí. Ináč Slovensko je len považované za kolóniu. Tá štatistika dokáže, že v štátnych kúpeľoch, Slováka nenájdeš, ani správcu, ani jeho zástupcu, ani účetného, ba ani robotníka a zamestnanca.
Pán zpravodaj sociálne-politického výboru vzpomenul, že na Slovensku roľníci pracujú až do smrti. Keď tedy pracuje ten roľník až do svojej smrti, prečo by mal teraz roky a roky platiť 22 Kč alebo 12 Kč - i toho je veľa, že náš chudobný ľuď nie je v stave ani to zaplatiť. Pri inteligentoch, úradníkoch môže sa strhovať z mesačného platu, ale ten roľník, remeselník, živnostník nedostáva žiadneho platu, preto sa mu to strhovať nemôže. Pán zpravodaj povedal, že cieľom vlády je odstrániť chudobu. Ja som si dovolil touto prednáškou, ktorú som teraz o Slovensku povedal, poukázať na to, ako by sa chudoba odstrániť dala na Slovensku. K tomu však musí sa prikročiť celkom vážne, lebo darmo sú naše reči a napomínania.
Pozrime niektoré paragrafy tohoto zákona a uvidíme, že je tento zákon tiež centralisticky založený, čo nie je dobré, poneváč dobré by bolo, keby bola decentralizácia v tom páde, jestli by sme ten zákon prijali. To sú tie obvodové úradovne. Pán minister hovoril, že došly od záujmových korporácií a organizácií rôzne informácie a petície. K tomu ale môžeme poznamenať, že zo Slovenska nieviem, či jedna taká petícia, taká informácia došla, lebo to Slovensko je ďaleko od Prahy a preto keby bola tá vzpomenutá decentralizácia, keby boly úrady v Bratislave výlučne pre Slovensko potrebné, vtedy zaiste by boly informovaly patričné korporácie a záujmové organizácie a tomto zákone a som presvedčený, že keby bol tento návrh zákona sa dal pod plebiscit, že národ slovenský by ho neprijal.
Bolo povedané pánom zpravodajem rozpočtového výboru, že tých 309 miliónov, ktoré budú potrebné na krytie poistenia, 10 %, totiž 31 miliónov padne na správu. Je to tedy ohromná suma, ktorú spravovanie tohoto poisťovacieho ústavu potrebuje.
Pán zpravodaj rozpočtového výboru hovoril, že štát o sto miliónov viac platí ako poistenci, že je to tedy výhodné pre ten zákon. Ale či tých sto miliónov dávajú ministri, či samy úradovne? Veď tých sto miliónov, s ktorými štát prispieva k tej poisťovni, ide z vačkov a kešení poplatníkov, obyvateľstva. Tedy keď sa pozreme k niektorým paragrafom bližšie, vidíme, že poisťovňa pozostáva z výboru, predstavenstva, riaditeľstva a obvodných úradovieň. Jestli bude tento zákon prevádzaný, uvidíme, koľko Slovákov bude zase umiestnené ako funkcionárov pri tých obvodných úradovniach, lebo my máme veľmi smutné zkušenosti, že kedykoľvek sa zakladá úrad, Slováci sú ostatní, ktorí tam umiestnení bývajú. Ja som vzpomenul štatistiku, aby sa nehovorilo, že len zo vzduchu hovoríme. Dovolil som si už pri jednej príležitosti štatistiku pošt a železníc predniesť, malú štatistiku, aby slávny senát videl, ako to vyzerá s tými Slovákmi, prečo tá ľudová strana toľko kričí a sa ponosuje. Prečítam nakrátko štatistiku, ktorá mi pri rukách stojí, o pošte, a ubezpečujem, že zaopatríme si štatistiku zo všetkých odborov. (Sen. Pánek: Co to má co dělati s tímto zákonem?) To má prosím natoľko čo "delat" s týmto zákonom - nechcete počuť štatistiku - že ako chcem dokázať, že v dnešných pomeroch, aké sú na Slovensku, v hospodárskych pomeroch, a ako sa so Slovákmi zaobchádza, že dnes nie je možné tento zákon previesť. Najprv sa musia pomery zmeniť a potom sa môže takýto zákon previesť. Najprv sa musí ten fundament položiť a potom tá strecha na ten dom. Kým na Slovensku každý Slovák pracovník, robotník, podnikateľ, každý kvalifikovaný zamestnanec, úradník nebude mať svoje miesto, nebude pokoja, nebude spokojnosti, a ja vás žiadam prispieť tej spokojnosti nielen v záujme Slovenska, ale i v záujme republiky. (Výkřiky.) Tam sú na horizonte chmúry veľké od západu i od juhu. (Výkřiky.) Potom máme tu v republike pokoj a spokojené Slovensko!
Prečítam tedy tú štatistiku, ktorú neviem, prečo nechce počuť pán kolega.
Administratívni úradníci, právnici skupiny A u pošt: prezident vo IV. hodnostnej triede je v bratislavskom riaditeľstve jeden Čech, Slovák žiadon. V Košiciach.... (Výkřiky.).... Čech jeden, Slovák žiadon. (Výkřiky: To je jeden národ!) O chlebíček ide, duša moja, o ten chlieb na Slovensku. Nemyslite si, že je u mňa nejaká nepriateľská animozita, ale toto riecť musím, tomu sa odpomôť musí.
Viceprezident V. hodnostnej triedy: Čech jeden, v Košiciach dva, Slovák žiadon. Vrchných radov VI. hodnostnej triedy: Česi dva, Slovák žiadon, VII. hodnostnej triedy: Čechov 5, Slovák žiadon, tajomník VIII. hodnostnej triedy: 11 Čechov, Slovák žiadon, z lekárov sú dva Česi, Slovák žiadon. Spolu tedy 25 Čechov a 3 Slováci, to je 80 procent Čechov a 20 procent Slovákov. Prosím, toto je úradná štatistika. (Sen. dr Daxner: Tam to sú maďaróni!)
Místopředseda Valoušek: Prosím nevyrušovati pana řečníka!
Sen. dr Kovalik (pokračuje): Ale nehovorte, ak nemáte iného dôvodu, že je to smiešne. To maďarónstvo dávno prestalo. Tedy o tom, teraz nie je reč, ale o tom je reč, že technickí úradníci v skupine A, vládni radovia V. hodnostnej triedy sú traja Česi, Slovák žiadon. Stavební radovia: 5 Čechov, Slovák žiadon. Stavební komisári: 21 Čechov, Slovák žiadon. Stavební adjunkti: 10 Čechov a jeden Slovák. Spolu tedy v skupine A 37 Čechov a 1 Slovák, t. j. 97 % Čechov a 3 % Slovákov. (Sen. Pánek: I Maďary jsme převzali.)
Ale nehovorte o tom, škoda hovoriť.
V skupine C je 65 Čechov a 4 Slováci, t. j. 94 % Čechov a 6 % Slovákov. Len potom v 9. a 10. hodnostnej triede prijdú Slováci. Tu je štatistika o Paroplavebnej spoločnosti. Tam je 82 zamestnancov. Z tých je 70 Čechov, 7 Nemcov, 2 Maďari, 2 Slováci a jeden Žid. A takúto štatistiku o všetkých úradoch a všetkých zamestnancoch podáme.
Tedy celá správa bude stáť štát veľa peňazí.
§ 14, odst. 5. znie: "Výbor pojišťovny může vyměřiti předsedovi stálý plat, místo platů presenčních". § 15, odst. 5.: "Funkcionáři pojišťovny spravují své úřady jako úřady čestné, majíce pouze nárok na náhradu hotových výloh a na platy presenční". Ako to pán zpravodaj rozpočtového výboru povedal, to všetko platí štát, tedy poplatníci zase prijdú k tomu.
§ 55, odst. 2.: "Základní částka činí ročně 500 Kč." Je to veľa pre umretie ale málo na živobytie, ako to sám referent uznal, štát k tomu sám dodá 500 korún z daní ľudu. Štát tedy vyberá dane a potom ich dáva ako pomoc, almužnu.
§ 56: "Požitek důchodu starobního počíná dnem dosažení 65. roku." Snáď ani päť procentov sa toho nedožije, tedy jednou nohou budú v hrobe, keď dostanú tú almužnú.
Jeden z najzaujímavejších paragrafov je § 68, ktorý som si nechal na koniec, a ráčte venovať tomuto paragrafu pozornosť. Tento paragraf hovorí: "notoričtí pijáci mohou býti proti své vůli umístěni v ústavu pro ně vhodném." Je to komické, ale ešte viac tragické. Dovolím si tvrdiť nasledujúce: Bolo to už prednesené vo snemovni poslancom Sivákom, a nechcem ho kopírovať, a nesmie to byť považované za kopírovanie, lebo každý slovenský poslanec a každý slovenský senátor môže vždy a všade požadovať odalkoholizovanie Slovenska. Keď sa to odalkoholizovanie prevedie, polepší sa hospodársky stav Slovenska a nebudú potrebné takéto zákony, ako je predložený návrh zákona. Ešte v revolučnom Národnom shromaždení mala moja maličkosť to šťastie, vtedy som predložil návrh na odalkoholizovanie Slovenska. Začalo sa to veľmi pekne, dochádzaly od rodín dopisy a bolo radostne sdelené, že v rodinách alkoholizmus upadá, že stav rodín sa zlepšuje. Ale vláda, aby mala dôchodky, podporuje alkoholizmus, môžem to tvrdiť, že ho podporuje na Slovensku. Dáva toľko licencií, v každom meste a dedine nájdu sa putiky. Som v Žiline; hovorí sa, že je ich tam 100. Tedy sama vláda i sám štát dáva možnosť alkoholizovania, podporuje to pijanstvo, tú pijatiku na Slovensku. (Hlas: A když Vám nebudou povolovati, tak budete dělati rámus!)
V Amerike ako aj v Norvéžsku, Švédsku a Finsku zničili rozhodným jedným šmahom alkoholizmus. Zakázali - a to je žiaducné i u nás, obzvlášte na Slovensku, aby ten ľud hospodársky bol povznesený, co si žiadali aj páni referenti, povzniesť hospodársky stav a zväčšiť poplatnosť ľudu. Tedy za potrebné držím odalkoholizovanie Slovenska, aby aj tu bol vynesený zákon, ktorým sa zakazuje predávať obzvlášte pálenku a liehové nápoje ako nápoje. Ony môžu byť produkované a predávané len na priemyselné ciele a ako lieky, že v Amerike predsa sa podlúdne dováža alkohol, to sa stalo už aj v našej republike, že sa podlúdne dovážal rum na Slovensko, to sa môže za istý čas prevádzať, ale na veky sa to prevádzať nemôže. (Sen. Pánek: Tam jsou přísnější předpisy než u nás!) Prosím, nie sú predpisy prísnejšie, lebo úver sa dostáva, dostane alkohol keď ho aj nezaplatil a že krčmár môže dávať alkohol, i keď je už niekto opitý, štát môže zamedziť zákonmi a môže zamedziť alkoholizmus na Slovensku (Sen. A. Friedrich: Aspoň kořalku!) aspoň pálenku, ktorá ničí.
V Čechách a na Morave sa pije viac pivo. To je vec Čiech a Moravy poriadok si urobiť. My ale rozhodne žiadame pre Slovensko odalkoholizovanie, lebo s tým sa aj práceschopnosť ľudu zvýši. Zvýši sa poplatnosť ľudu aj jeho moralita a zdravie v každom ohľade. Tejto otázke má sa venovať tedy veľká pozornosť. Celé kraje u nás trpia alkoholizmom.
Tedy predniesol som možnosť, akým spôsobom by na Slovensku hospodársky život zkvitnul a stav hospodársky ako by mohol byť podporovaný, takže nateraz by tento zákon pre poistenie na pád invalidity alebo staroby podaný nebol, len keď by boly fundamenty založené, vtedy by mohol takýto zákon prednesený byť.
Konečne aby som končil, myslíte, že naše sťažnosti, tá štatistika, ktorú som prečítal, že to zostane tak, a že s tým je koniec? Nie, všetky krivdy, všetky politické chyby ten ľud uschová v sebe a prijde čas, keď to dozraje vo veľmi zlé následky.
Ak tedy vláda chce tomu vyhnúť, nech už raz prikročí k uspokojeniu Slovenska k jeho autonomnému a hospodárskemu pozdvihnutiu, lebo autonómia je otázkou chleba, aby ju k tomu nepriaznivejšie pomery nemusely prinútiť. Od spokojeného Slovenska závisí budúcnosť republiky. Tým končím. (Souhlas u stoupenců.)
Místopředseda Valoušek (zvoní): Dalším řečníkem pro je pan sen. Klečák.
Sen. Klečák: Slavný senáte! Po výstižném referátě člena sociálně-politického výboru kolegy Slavíka, po referátě člena rozpočtového výboru kolegy dr Fáčka a po zdařilém referátě našeho ministra sociální péče pana dr. Wintera uchopil se slova pan prof. dr Kovalik, aby při projednávání zákona o sociálním zajištění samostatně pracujících přednesl nám některé bolesti, týkající se občanstva našeho na Slovensku a při tom také současně aby nám přednesl statistiku, kolik Čechů, kolik Slováků, případně příslušníků jiných národností je na Slovensku ve státních službách zaměstnáno. Kromě toho žádal, aby Slovensko přestalo býti zemí, kde alkohol příliš mnoho řádí a bylo uspokojeno na tolik, aby mohlo se státi oporou republiky Československé.
Pan prof. dr Kovalik mně promine, že řeknu toto: Kdyby zde v senátě naší republiky místo vás Slováků, kteří nás nenávidíte (Sen. dr Kovalik: To nie pravda!), kteří nás nemilujete (Sen. dr Kovalik: To si vy myslíte!), stáli Slováci, kteří byli vašimi otci (Výborně!), tedy ti by se dívali na nás trochu jinak nežli vy, kteří máte to štěstí, že z drápů maďarských dostali jste se do náručí pobratimů českých. (Sen. Walló: Pítajte sa len na Slovensku, aký resultát vám dajú!) Já k vám přijdu pane sen. Walló a řeknu vám, jak byste měli pracovati k tomu, aby na Slovensku alkoholu nebylo. (Sen. Lisý k sen. Walló: Byli to Slováci, kteří k nám za Rakouska chodili, abychom v té věci zakročili!)
Pan sen. dr Kovalik praví: Dejte na Slovensku k odhlasování návrh tohoto zákona a uvidíte, že Slováci tento zákon zamítnou. Pane dr Kovaliku, což pak na Slovensku není ožebračených malých rolníků, není tam chudiny, není tam těch, kteří by potřebovali, aby večer jich života vypadal trochu jinak, nežli jak vypadá této chvíle. Pane prof. dr Kovaliku, vy jste řekl, že Slovák pracuje do smrti. Což pak u nás člověk české krve má na tolik na růžích ustláno, že také nemusí pracovati do smrti? Pane prof. dr Kovaliku, já bych od vás jako od člověka s akademickým vzděláním, tam kde vy říkáte, že chcete hájiti zájmy a potřeby Slovenska, slovenského lidu, očekával něco docela jiného. (Hlas: A ne štvaní!) Pane prof. dr Kovaliku, vy jste řekl, že na Slovensku je zaměstnáno příliš mnoho českých lidí a příliš málo Slováků. Což pak je to vinou naší, což pak my jsme za to odpovědni, co pak jsme odpovědni za minulost, která Slovákům nedovedla dáti, co jim náleželo? Co pak my Čechové můžeme za to, že vám Maďaři vzali všechny střední školy, všechny školy vůbec a že vám pro malý lid nevybudovali ani jednu slovenskou školu? (Sen. Walló: Vyučujete česky!) Já k vám přijdu, pane sen. Walló. Co pak pane prof. dr Kovaliku my jsme vám ukradli majetek, který byl nastřádán poctivými, čestnými Slováky, my jsme vás oloupili o to, co Slováky i Slovensko dělalo velikými? My jsme plakali a byli jsme zoufalými, když vás vodili ze žaláře do žaláře, my jsme se v pravém slova smyslu třásli o budoucnost Slovenska, když vaši otcové byli věšeni. (Sen. Lisý: Připomínám panu řečníkovi to, že v r. 1917 slovenské matky nám, českým poslancům, poslaly přípis, kde nám děkovaly za to, že se Slováků zastáváme, a kde nám psaly, že denně se budou k Bohu modliti za to, že je hájíme!)