Schůze zahájena v 11 hodin 15 minut.
Přítomni:
Předseda: Donát.
Místopředsedové: dr Franta, Niessner, dr. Soukup, Valoušek.
Zapisovatelé: dr Reyl, dr Vlček.
108 senátorů podle presenční listiny.
Zástupci vlády: ministři: inž. Bečka, dr Dolanský, dr Winter; za ministerstvo sociální péče prof. dr Schönbaum a prof. Lenz.
Z kanceláře senátní: senátní tajemník dr Šafařovič; jeho zástupci dr Bartoušek, dr Trmal.
Předseda (zvoní): Zahajuji schůzi.
Sděluji, že udělil jsem dodatečně dovolenou pro tento týden sen. Jelínkovi a dr Koperniczkymu.
Přikročuji k projednávání dnešního denního pořadu.
1. Zpráva I. výboru sociálně-politického, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2150) k vládnímu návrhu zákona o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří. Tisk 2153.
Zpravodajem za výbor sociálně-politický je pan sen. Slavík, za výbor rozpočtový pan sen. dr Fáček.
Prosím pana sen. Slavíka, aby se ujal slova.
Zpravodaj sen. Slavík: Slavný senáte! Předloha, kterou dnes v senátě máme projednávati, je jistě jednou z nejdůležitějších předloh, jaká zde v senátě byla projednávána. Již při projednávání zákona o sociálním pojištění osob nesamostatně činných byla jistě sociální spravedlnost tohoto zákona dosti zdůrazněna a při té příležitosti oběma sněmovnami bylo schváleno, aby v nejbližší době byla také rozřešena otázka osob samostatně výdělečně činných, tedy samostatně hospodařících, poněvadž je nemyslitelno, aby tato otázka byla upravena pouze pro jednu vrstvu obyvatelstva, kdežto druhá vrstva, která jistě finančně na tom je silně angažována, by této výhody nebyla účastna.
Proto po schválení zákona o sociálním pojištění osob nesamostatně výdělečně činných byla ihned ustavena zvláštní komise, sestávající jednak z odborníků, jednak z parlamentárníků, kterážto komise měla za úkol vypracovati zásady, na kterých by měla předloha zákona o osobách samostatně hospodařících spočívati. Komise tato neměla práci snadnou, naopak, jistě velmi obtížnou, a to proto, poněvadž není zde žádného vzoru, podle kterého by předloha mohla býti pracována, není zde přesné statistiky, podle které by se komise mohla říditi, a proto byla komise odkázána více na své vlastní názory, které teprve po dlouhých schůzích a dlouhých debatách byly tak vytříbeny, že komise mohla svůj elaborát odevzdati k vypracování osnovy zákona.
Při jednání komise bylo nejdůležitější otázkou, kdo do tohoto pojištění má býti zahrnut. U zákona o osobách nesamostatně činných byla tato zásada velmi jasná, poněvadž u dělníka, který je jaksi jednotka naprosto vyhraněná, za základ je brána jeho mzda. Proto bylo zde rozhodování velmi snadné. U osob samostatně hospodařících přece jen padalo na váhu, že zde je řada osob, které tohoto pojištění nepotřebují, a bylo vysloveno mínění, že by měla býti stanovena určitá hranice, po kterou by osoby ještě do tohoto pojištění spadaly, a přes tuto hranici byly z něho vyloučeny. A právě hledání této hranice bylo nejobtížnější. U osob samostatně výdělečně činných jsou dvě kategorie: na jedné straně zemědělci a na druhé straně stavy živnostenské a průmyslové, dosti značně přece jen od sebe se lišící. U zemědělců s počátku byla položena za hranici výměra pozemková, ale tu hned se narazilo na odpor, poněvadž výměra pozemková nemohla sloužiti za hranici proto, poněvadž některá krajina svou bonitou půdy je mnohem lepší, než krajina horská nebo některé krajiny na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, takže stejná výměra pozemková neodpovídala by majetkovému stavu dotčených vrstev. Kdybychom tuto hranici byli udělali, byli bychom měli ohromné různosti. Na mnoha místech byli bychom vyloučili osoby, které by do pojištění měly spadati, a na druhé straně bychom zase přijali ty, kteří by mohli býti vyloučeni.
Rovněž se nehodil katastrální výnos, poněvadž katastrální výnos je věc naprosto zastaralá, která neodpovídá nynějším poměrům hospodářským. Katastrální výnos byl určován, jak snad je pánům známo, přece jen povrchně, takže v některé obci právě nejlepší pozemky - zvláště pozemky velkostatků - jsou zahrnuty docela ve vysoké třídě, čtvrté a páté, kdežto pozemky rolníků a menších lidí jsou zahrnuty bonitou do druhé třídy, kde výnos katastrální je mnohem větší. Tedy ani tuto hranici nebylo možno zde stanoviti.
Rovněž nešlo stanoviti hranici na základě daně. Brali jsme za základ daň pozemkovou, ale ta je zase různá právě podle katastrálního výnosu v jednotlivých krajinách. Podle bonity půdy lepší nebo horší, je daň tak různá, že i zde nešla hranice nějak stanoviti.
Rovněž nešla tato hranice stanoviti u živnostníků, kde se navrhovalo, aby byl základ stanoven počtem zaměstnaných osob, zaměstnaného personálu v dotčeném závodě. To kolísá velmi snadno, poněvadž živnostník, když se mu dobře daří, má třebas 4, 5 osob zaměstnaných, ale tento počet klesne najednou potom třeba na 2. Zde by se to ustavičně střídalo, poněvadž jednou nemá žádných dělníků, nebo jich má zase nad počet. Jakmile by jich měl nad počet, byl by z pojištění vyňat a tyto přesuny by velmi značně ztěžovaly celou předlohu. Proto bylo rozhodnuto, aby se nečinila vůbec žádná hranice. Senát došel k přesvědčení, že, ať se učiní hranice jakákoli, je tato hranice do jisté míry nespravedlivá. Řekněme, že by se učinila hranice výměrou pozemků. Kdybychom byli vzali 20 ha, ti, co mají 21 ha, by už pojištěni nebyli. A jaký je rozdíl mezi vlastníky 20 a 21 ha? Vezmeme-li hranici daně, vždycky a všude narazíme na osoby, které jsou na konci hranice, mezi nimi není žádného rozdílu a přece jedna část by byla přijata, druhá nikoliv. Bylo tedy vůbec upuštěno od hranice a bylo usneseno, aby do pojištění tohoto byly zahrnuty osoby samostatně činné, bez rozdílu majetku. To, že do toho zahrnuty jsou i osoby, které toho nepotřebují, není žádným nebezpečím anebo neštěstím, neboť osoby, které jsou majetkově silné, velmi snadno snesou poplatek, který se bude pojišťovně odváděti, a budou pak ovšem účastny i všech výhod jako osoby, které toho potřebují.
Důležitou otázkou bylo při této příležitosti, co dělati s osobami t. zv. pomáhajícími v živnosti a zemědělství? Je pánům známo, že právě při zemědělství zpravidla děti přes 14 let do té doby, než se ožení nebo vdají, pomáhají v hospodářství. Něco podobného je i v živnosti, ovšem velmi málo, poněvadž tam učni již spadají do pojištění prvého, tedy do pojištění osob samostatně činných. Při zemědělství je těchto osob pomáhajících 560.000, při živnostech a průmyslu pouze 31.000. A tu ovšem se snad na pohled zdá tato číslice nesprávnou, ale, jak jsem již řekl, dá se velmi snadno vyložiti tím, že u průmyslu je sice ten počet osob také velmi značný, ale poněvadž se dotčené mladé osoby učí, spadají jako učňové do osnovy zákona o osobách nesamostatně výdělečně činných a tím ten počet právě je velmi nepatrný. Ale na Slovensku tato otázka hraje nesmírnou roli. Na Slovensku neznají při zemědělství výměnek. Na Slovensku hospodaří dotčený zemědělec až do své smrti, takže vidíme, že na statku hospodaří děd, syn i vnuk, všecky tři rodiny. Majitel hospodářství bude sice pojištěn, ale ty ostatní osoby, poněvadž jsou to osoby pomáhající, do toho pojištění nespadají. Tam ta otázka je velmi těžko řešitelná a proto bylo ponecháno, aby v těchto případech na Slovensku tyto osoby nebyly sice pojaty povinně do pojištění, ale mohly se k němu dobrovolně přihlásiti, aby byly účastny také dobrodiní tohoto zákona.
Nyní rozhodovalo se o tom, má-li býti to pojištění povinné nebo dobrovolné. Mnoho hlasů bylo pro to, aby pojištění bylo dobrovolné. A tu, slavný senáte, při uvažování této otázky byl pro nás dosti rozhodující příklad z minulosti. Před 30 lety na popud tehdy profesora dr Bráfa byl založen t. zv. zemský pojišťovací fond, tedy něco podobného jako tato osnova předkládá, ale, poněvadž byl na podkladě dobrovolnosti, vidíme, že za celou tu dobu velmi nepatrný počet lidí tohoto dobrodiní použil. Ze statistiky vidíme, že v roce 1923 - tedy téměř po 30 letech - bylo pojištěno všeho všudy 99.847 osob, ačkoli všech osob samostatně hospodařících jest 1,173.144. To je jistě pranepatrné procento. A také renty, které byly vypláceny z tohoto fondu, činily v roce 1923 celkem jen 553.663 Kč, kdežto renty, které budou podle tohoto zákona vypláceny, budou po 30 letech činiti již 419 milionů Kč. Vedle toho, kdyby pojištění to bylo dobrovolné, velmi těžko by bylo sestaviti nějaké normy pro placení příspěvků, pro vypočítání rent, ať vdovských, sirotčích či invalidních atd., poněvadž by každým rokem ten počet kolísal, jednou by mohl býti větší, podruhé menší, nešlo by tedy rozhodně užíti nějakého matematického podkladu pro toto pojištění a byli jsme proto nuceni rozhodnouti se jako u pojištění dělnického pro pojištění povinné.
Osnova tato má také řešiti, které druhy pojištění mají spadati do tohoto zákona. U pojištění dělnického je velmi dokonale vybudováno pojištění nemocenské, vedle toho pojištění invalidní a pojištění starobní. Přirozeno, že i touto otázkou jsme se velmi pečlivě zabývali, ale přece jen musili jsme uznati, že mezi dělníkem a samostatně hospodařící osobou je velmi značný rozdíl. Dělník, ať už stane se invalidním z jakéhokoli důvodu, ať úrazem, nebo nemocí, stářím atd., jakmile stane se neschopným k práci, pozbývá veškerého svého příjmu, kdežto u osob samostatně hospodařících, i když stanou se invalidní z kteréhokoliv důvodu, ten podnik jde dále, existuje. Není tedy osoba samostatně hospodařící zbavena úplně veškerého svého příjmu, a nemá tudíž nemocenské pojištění, tak jak je zavedeno u dělnictva, pro osoby samostatně hospodařící takového významu. Rozhodně nemohli jsme zavésti snad nemocenské podpory, jako jsou u dělníků zavedeny, a tyto musily eo ipso odpadnouti.
Jednalo se o léčebnou péči, a tu musím říci, že i právě se strany naší, zemědělské, jsme se velmi domáhali toho, aby léčebná péče byla zavedena tím způsobem, že by osoby tyto požívaly pouze lékaře a léků. Jiných dávek by nebraly. Ale i zde musili jsme uznati, že tato otázka bude musiti býti řešena v pozdější době, až tento zákon vejde v platnost, až se z tohoto zákona nabude praxe a zkušenosti, až uvidíme, jakým způsobem bude toto zatížení doléhati na poplatnictvo. Pak se uvidí, zdali bude možno rozšířiti je ještě dále o tuto léčebnou péči a snad do té doby budeme míti více statistiky, než dosud jsme měli. Je známo, že na venkově právě léčebná péče je velmi, bych řekl, skrovně obstarávána. Je to přirozené a pochopitelné. Lékaři ponejvíce bydlejí v městech, a onemocní-li kdo na venkově, zvláště je-li vzdálen poněkud od lékaře, vyžaduje u něho taková nemoc neobyčejného nákladu. Ten lékař tam nemůže jeti zadarmo, musí jeti povozem a musí si počítati všechna vydání, a tu právem na venkově se říká, že stonati znamená luxus, poněvadž to stojí příliš mnoho peněz. Z toho důvodu naši lidé na venkově povolávají lékaře přirozeně velmi málo. Sami bychom si ovšem velice přáli, aby tato otázka mohla býti upravena tak, aby tohoto dobrodiní naši lidé mohli více používati. Na venkově je lékař z důvodů finančních zřídka povoláván. Kdybychom zavedli tuto léčebnou péči, obávám se, že by snad zase bylo toho dobrodiní používáno namnoze až příliš mnoho a že by tudíž zatížení, které by vzniklo z této léčebné péče, vyžadovalo velmi značnou částku. Jen ze stručného výpočtu, který jsme si mohli učiniti, stouplo nám to o 100 Kč ročně, ačkoliv jsme ani tuto cifru nemohli jaksi správně bráti za základ. Z toho důvodu jsme my zástupci zemědělců, kteří jsme tam byli, upustili, ač neradi, od této léčebné péče, a přikročili jsme k řešení další otázky, totiž invalidity.
Tu právě zase páni se strany živnostenské nekladli tak velikou váhu na nemocenské pojištění jako na pojištění invalidní. Je to zase pochopitelné, poněvadž živnostník, zvláště malý, který pracuje bez cizí pomoci, bez pomáhajícího personálu, snadněji stane se invalidním; jakmile stane se invalidním, pak tato invalidita naň příliš těžce dopadá, poněvadž stává se potom, že podniku vůbec musí zanechati, nebo vésti jej v takovém nepatrném rozsahu, že ho ani uživiti nemůže. Po této stránce shodly se obě skupiny v tom smyslu, že invalidní pojištění zavedeno bude, a také do této předlohy je pojato. Ovšem zde invalidita je poněkud jinak terminována. U pojištění dělnického - a to právě pokládám za povinnost říci, poněvadž ve veřejnosti tu a tam povstává z toho omyl - stojí, že za invalidního pokládá se ten, kdo nemůže si ani 1/3 vydělati z toho obnosu, který jako zdravý člověk vydělával v mezích svých schopností. V tomto zákoně však stojí, že za invalidního považuje se ten, jehož výnos podniku, který osobně provozuje, klesne na polovinu. Je to, prosím, omyl ve veřejnosti, že se má za to, že je zde klasifikována invalidita polovinou, kdežto u dělníků že musí nastati ztráta 2/3 schopnosti. Račte uvážiti, že u dělnického pojištění se klasifikuje neschopnost k práci, nikoliv tedy výnos, kdežto zde se klasifikuje výnos podniku. Zde musí býti dotčený člověk invalidním a ještě musí klesnouti výnos jeho podniku pod polovinu průměrného výnosu během tří let.
Tím ovšem je invalidita, řekl bych, pro některé tyto vrstvy, zvláště pro vrstvy zemědělské, dosti ilusorní, poněvadž bude velmi těžko dokazovati, že výnos určitého podniku klesl pod polovinu, ale pro podniky živnostenské má toto ustanovení jistě nemalý význam.
Samozřejmě bylo pojato do zákona i pojištění starobní. Nárok na starobní pojištění má každý, kdo dosáhne 65. roku stáří. Tato osnova byla v poslanecké sněmovně zlepšena, neboť v původní osnově stálo, že musí býti, dosáhne-li 65. roku, ještě invalidním, kdežto v nynější osnově stojí, že jakmile někdo dosáhne 65. roku stáří, bez ohledu na to, je-li invalidním nebo není, připadá mu starobní renta. Toto stanovisko zdá se mi býti naprosto spravedlivým, a najdete je ve všech pensijních zákonech. Jestliže někdo si platí určitou řadu let, patří mu pensijní renta, ať je invalidní nebo ne, jestliže se toho dožije. Nároky ovšem má každý jak na rentu invalidní, tak i starobní teprve tehdy, jestliže uplyne t. zv. čekací doba, t. j. 36 měsíců. Po tuto dobu nemá nároku na nějakou rentu nikdo, nýbrž v případě smrti mají pozůstalí nárok pouze na jednoroční důchod, který by v té době zůstavitel požíval.
Jako důchod invalidní nebo starobní počítá se podle této osnovy základní částka 500 Kč. Jakmile se stane někdo po třech letech invalidním, má pak nárok na těchto základních 500 Kč ročně a vedle toho počítá se za každý příspěvkový měsíc 3,20 Kč. Kolik měsíců byl pojištěn, tolikrát 3,20 Kč se mu započítá a připočítá se k těmto 500 Kč, a to tvoří potom konečnou rentu. Tato renta činí po pěti letech 692 Kč, po 10 letech 884 Kč, po 20 letech 1.268 Kč, po 30 letech 1.652 Kč a po 40 letech 2.036 Kč. K tomu nutno připočítati potom ještě státní příspěvek, o kterém se zmíním dodatečně.
Důchod starobní, jak jsem řekl, počíná v 65. roce, ale poněvadž zvláště při zemědělství odcházejí zpravidla naši hospodáři dříve odevzdávajíce své hospodářství svým synům nebo dcerám, stojí v §u 71 této předlohy, že mohou nabýti renty již v 60. roce, ovšem renty snížené.
Ale mimo to v tomto paragrafu je důležité ustanovení, které praví, že může již na počátku hospodář; který chce jíti na výměnek v 60 letech, žádati, aby mu tato kvóta měsíční, kterou je povinen platiti, byla upravena tak, aby měl po 60 letech nárok na plnou invalidní rentu. Ovšem o něco malounko by měsíčně platil více.
Vedle toho osnova zákona poskytuje další možnost, že mohou osoby majetnější platiti si více a zajistiti si i vyšší rentu starobní pro případ stáří, jestliže ovšem dobrovolně na to budou více připláceti.
Tedy po této stránce důchod starobní by sice neplně vyhovoval - toho jsme si jistě všichni plně vědomi, že obnos tento není postačitelný k existenci, že je to jenom část - ale přece pro nynější poměry, kdy poplatnictvo je tak nesmírně zatíženo, musíme uznati, že nelze uvalovati vyšší částky. Až poměry budou upraveny a zákon novelisován, bude možno přikročiti snad k částkám větším.
Důležité je také ustanovení, které velmi zatěžuje tuto předlohu, jsou to t. zv. důchody sirotčí a příplatky na děti. Kdo bude požívati invalidní renty nebo renty starobní a má děti, má nárok, aby na každé dítě do 17 let mu byla renta zvýšena o 1/10 důchodu. Toto ustanovení bude značně finančně zatěžovati, poněvadž 1/10 důchodu nezdá se sice býti mnoho, ale má-li kdo dvě nebo tři dítky, přece jen to značně náklad zvýší.
Pokud se týče sirotčích důchodů, jsou stanoveny tak, že zemře-li pojištěnec, patří pozůstalé vdově, má-li děti, za každé dítě 1/5, a jestliže je dítě oboustranně osiřelé, má nárok na dvě pětiny. Jistě zase právě tyto sirotčí důchody budou hráti velmi značnou roli při zatěžování ústřední pojišťovny. Této předloze, která ve veřejnosti byla dosti ostře kritisována, byly, slavný senáte, vytýkány různé vady a nedostatky - neříkám, že jich nemá tato předloha, nic na světě není dokonalého, jsou zde jisté vady a nedostatky - ale právě na toto ustanovení nikdo neupozornil, nýbrž každý upozorňoval, mnoho-li kdo ve stáří dostane, ale že se budou bráti také sirotčí důchody a že to bude tuto předlohu značně zatěžovati, na to nikdo neupozornil.
Poněkud slabší ustanovení je, pokud se týká renty vdovské a vdovecké. Přirozeně bude zde největší úlohu hrát renta vdovská. Předloha stanoví, že nárok na rentu vdovskou má vdova po zemřelém muži jednou polovinou toho obnosu, který by zemřelý muž jako rentu bral, nebo který by mu přináležel. Avšak toto ustanovení je zaklausulováno a nárok na vdovskou rentu má vdova jen tehdy, je-li neschopna k práci. Toto ustanovení tedy znamená, že bude velmi málo případů, kde vdovy budou tuto pensi bráti, poněvadž vdova bude těžko dokazovati, že je neschopna k práci. Ale v sociálně-politickém výboru bylo upozorněno, že se může státi případ, že pojištěnec, který dosáhne 65. roku a má ženu, jde na výminek, bere starobní rentu a zemře. Vdova však nemá nárok na rentu, je-li schopna ku práci. Toto ustanovení by mohlo býti velice nemilé a proto sociálně-politický výbor žádá i ve své důvodové zprávě, aby bylo pamatováno na to, že i vdova, jakmile dosáhne svého 65. roku, je práce neschopna. Jestliže se uznává, že u mužů v 65. roce je hranice práce schopnosti překročena a že jim nárok na starobní rentu za všech okolností patří, jistě tedy i vdova, je-li jí 65 roků, má rovněž takový nárok, aby jí vdovská renta byla přidělena a podle nynější prakse pensijní všude v této otázce považuje se vdova skutečně za invalidní a renta je jí přiznávána. Mám za to, poněvadž tento zákon bude prováděn výborem voleným z velké většiny z pojištěnců, že tento výbor jistě bude míti tolik sociálního pochopení pro tyto staré osoby, že je nemyslitelné, aby mohl rozhodnouti, že těmto ženám vdovská pense nepatří, nýbrž že rozhodne zcela benevolentně a spravedlivě, že v tomto případě ženám nárok na vdovskou pensi patří. (Sen. Thoř: To přece v zákoně je!) Vdova nikoliv. Je tam ustanovení, že vdova má nárok na rentu jen tehdy, je-li neschopna k práci. Proto jsem to dal do důvodové zprávy. Řekl jsem, že jako při pojištění dělnickém, bude stát přispívati k těmto rentám, a to u mužů 500 Kč, u vdov 250 Kč, u dětí jednostranně osiřelých 100 Kč, u oboustranně osiřelých 200 Kč, avšak tento státní příplatek je rovněž zaklausulován a stojí tam, že na tento státní příplatek má nárok jen ten, který vedle tohoto příjmu nemá ještě příjem, který podléhá osobní dani z příjmu, tedy příjem přes 6.000 Kč. V takovém případu státní příplatek odpadne a pojištěnec bere pouze rentu ze základního obnosu a z příspěvkových měsíců, které byly mu vypočítány. Ovšem dá se předpokládati, že právě u nás, jde-li někdo na výměnek, nebude míti takového příjmu, rovněž i živnostník, když zanechá své živnosti, z čeho by mohl tak velký příjem míti, aby to dělalo přes 6.000 Kč? Ovšem z osob, které jsou zahrnuty do tohoto zákona, bude jistě i řada takových, které majetkově jsou silnější. Průmyslníci, továrníci, po případě i lékaři budou míti tento příjem, a ti ovšem nárok na státní příspěvek nebudou míti; za všech okolností však mají nárok na všechny ty ostatní dávky, které z tohoto zákona vyplývají. (Sen. Thoř: To ovšem je nespravedlivé, že nedostanou ten státní příspěvek!) Myslím, že tato nespravedlnost není tak veliká, že stát nemůžeme tak příliš zatěžovati, zvláště když ti jednotlivci toho nepotřebují, když toho není nutno. Snad po stránce morální je to nespravedlnost, ale díváme-li se na to s praktického stanoviska, tedy těch 500 Kč nebude pro ně hráti roli. Více nám šlo o to, aby ten příspěvek státní byl zachován pro ty osoby, které ho skutečně potřebují.
Ze všeho toho, co tento zákon nyní jako dávky a důchody ustanovuje, plyne přirozeně výpočet pojistného. Každý si na to sám musí zaplatiti. A tu tedy je stanoven podle pánů matematiků, kteří nám to propočítávali, měsíčně obnos 22 Kč, čili 264 Kč ročně. Při tom bylo upozorněno, že však přece jen jsou krajiny, které velmi těžko i tento obnos 264 Kč mohou platiti, že právě v horských, chudých krajinách, zejména na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou obyvatelé, kteří takořka žádného příjmu ani nemají, že tedy tento obnos za žádných okolností by platiti nemohli. A proto předloha pamatuje i na tyto lidi a praví, že pokud se týče zemědělců, mohou zemědělské rady a, pokud živnostníků se týče, živnostenské a obchodní komory učiniti návrh, aby pro jisté oblasti, kde se zjistí, že tento příplatek by byl veliký, bylo toto placení prémií sníženo na 12 Kč měsíčně. Ovšem podle toho také renta bude snížena. Ale i těmto osobám je plně zachován ten základní příplatek státní, přes to, že budou platiti pouze 12 Kč měsíčně. Budou míti tedy přece jen určitou výhodu.
Nyní půjde o osoby, které vůbec nebudou moci platiti. Tu v původní osnově bylo řečeno, že za ty osoby, které platiti nemohou, má se zaplatiti pomocí přirážek k pozemkové dani a u živnostníků pomocí přirážek k dani živnostenské, na Slovensku zárobkové.
A to, slavný senáte, byly velmi vážné námitky proti tomu proneseny. Předně vážná námitka je ta, že, jakmile se bude viděti, že to musí druhý platiti, bude to přímo houfně tyto jednotlivé osoby sváděti k tomu, aby říkaly, že to platiti nemohou. Račte uvážiti, že ten stav se musí u každého zjišťovati, že musí se dokázati, že skutečně platiti nemůže. Kdyby se houfně přihlašovali a u každého takového jednotlivce se musily vyšetřovati poměry, nevím, jakých nákladů by vyšetřování těchto okolností, že platiti nemůže, vyžadovalo. Tedy tato námitka je vážná. Druhá námitka byla ta, že, když každý jednotlivec si musí na to platiti, nemůže se vyžadovati, aby zase tentýž jednotlivec, který sám na sebe platí, měl ještě platiti za někoho jiného, který řekne, že platiti nemůže. Nemůže-li někdo skutečně platiti, musí zanechati svého zaměstnaní a jíti jako dělník a pak bude spadati do dělnického pojištění. Těch osob, které skutečně při tom jako samostatně činné by zůstaly, bude počet velmi nepatrný. Snad nám potom prakse ukáže, budeme-li musiti k nějakému takovému prostředku sáhnouti. Možná, že ano, poněvadž v prvých letech ta pojišťovna nebude vypláceti žádné renty, jen odbytné a prémie se vybírají stále stejně. V prvých letech budou ty obnosy poměrně malé. To jmění bude růst. Možná, že nám ukáže prakse, že to jmění pojišťovny stačí, že by nemusilo se to jiným způsobem upravovati a že by i za tyto osoby z tohoto jmění mohla býti částka, pokud je to nutno, zaplacena. Jsme přesvědčeni o tom, že každý takový zákon musí během určité doby se novelisovati, poněvadž se ukáží vady a nedostatky; i zde bude potom možno na základě té prakse o této otázce rozhodnouti, a proto toto ustanovení z původní osnovy bylo vynecháno.
Slavný senáte! Ovšem placením tohoto příspěvku nastane značné zatížení. Toho jsme si všichni plně vědomi. Předloha sama praví, že tyto osoby samostatně hospodařící musí na příspěvcích zaplatiti za l rok 310 milionů Kč. Uvážíme-li, že dělnické pojištění vyžaduje nákladu 500 milionů Kč, tedy 810 milionů Kč, nehledě k příspěvku státnímu, jest jistě zatížení poplatnictva velmi značné. Pravím, že jsme si toho plně vědomi. Ale otázka tato je tak důležitá, že jistě na druhé straně se bude musiti uvažovati o tom, aby zase správnou daňovou reformou a jiným podporováním a zvětšením výroby jak zemědělské, tak i živnostenské, zlevněním výroby - poněvadž vyrábíme příliš draho, musíme jistě nalézti prostředky ke zlevnění výroby - našlo se tolik úlev, abychom na druhé straně to mohli vynahraditi tomu poplatnictvu, aby mohlo toto velmi značné zatížení snésti.