Pánové! Naproti tomu přečtu nyní jen jednu nebo dvě věty z řeči, kterou náš zemřelý soudruh dr Viktor Adler pronesl tehdy při poradě o rozpočtovém provisoriu roku 1913. "Proto protestujeme nejen proti válce, nýbrž protestujeme také proti válečným štváčům, ať jsou kdekoli, ať podniknou proti nám cokoli. My sociální demokraté všech zemí stojíme pevně na stanovisku: co dnes národy zaměstnává, lze urovnati a musí býti urovnáno bez války. Podněcovati válku jest zločinem." A o tohoto muže opíral se František Josef, když začal válku, není-li pravda? Tak mluvil. Naproti tomu tehdy zase pan Prášek měl řeč a pravil: "Praví-li dnes diplomacie, že říše rakouská, že snad dynastie jest ohrožena, pak nutno v takovémto těžkém okamžiku, kdy se domníváme, že musíme přinésti největší oběti na penězích a na životech, dáti národům, obyvatelům státu velikou myšlenku, ideu. Dejte nám myšlenku, dejte nám ideu, řekněte, že říše a dynastie je ohrožena, a Čechové v první řadě to budou, kteří podniknou nejkrajnější. Opakujeme, jestliže nás někdo přesvědčí, že Rakousko a dynastie jsou ohroženy, bude-li nám dána veliká idea, myšlenka, že my Slované v Rakousku státi budeme věrně k dynastii a věrně k Rakousku, v každém okamžiku, v prvé řadě." A pan Prášek byl potom ministrem v Československu a předsedou senátu v Československu a nebyl odstaven pro tuto řeč, nýbrž pro věci zcela jiné, jak víte, které s takovýmito řečmi nemají naprosto nic společného. Ve schůzi rakouské poslanecké sněmovny ze dne 13. prosince 1912 - vidíte tedy, že to nejsou řeči z pradávných dob, nýbrž jeden až dva roky před vypuknutím války - řekl pan Valoušek, který je dnes místopředsedou senátu, při poradě o branném kontingentu: "Vlastenectví a loyalita českého národa jsou zajisté alespoň tak velké a pevné, jako vlastenectví všech našich rakouských národů. Nadejde jednou doba a snad velmi brzo, kdy český národ najde příležitost, aby jednou skutky osvědčil svoje vlastenectví a svoji věrnost k císaři, jak to již tak často a skvěle učinil." Co chcete více pánové? Mluvil přímo pro válku a pro toto staré Rakousko. Tehdy podal sociálně-demokratický poslanec Leuthner resoluci proti válce a proti této resoluci a pro bezodkladné provedení třetího čtení hlasovaly všechny české strany s výjimkou českých sociálních demokratů a českých národních sociálů. (Místopředseda dr. Franta převzal předsednictví.)
Pánové! Roku 1912 projednával se zákon o válečných úkonech, víte, co tento zákon pak ve válce znamenal, jakým se stal poutem pro dělníky všech národností, jak pod tímto zákonem dělníci všech národností těžce trpěli a úpěli. Tehdy řekl sociálnědemokratický poslanec dr Renner: "Tak také nerozum tohoto zákona má svoji logiku a bude, myslím, tento zákon nejlepším agitátorem pro myšlenku míru, nejlepším agitátorem proti militarismu, nejlepším agitátorem pro onu myšlenku, za kterou bojujeme, pro odstranění válek, pro mír mezi národy této země". Sociálně-demokratický polský poslanec dr Liebermann to byl, který navrhl, aby se přes tento zákon o válečných úkonech přešlo k dennímu pořádku. Proti tomu při hlasování podle jmen hlasovali pánové: Bradáč, dr Hruban, Lukavský, Staněk, dr Viškovský, Donát, Kadlčák, Mašata, Šamalík, Zahradník, Fiedler, Körner, dr Franta, dr Srdínko a Udržal. Pánové, samí odstavení pánové, samí pánové, kteří, poněvadž dávali rakouskému státu prostředky k vedení války, v Československé republice potom byli odstaveni. Přede všemi ostatními byli to členové strany pana dra Stránského, kteří nenalezli dosti slov rakouského fanatismu, právě členové strany pana dra Stránského, kteří rakouskému státu povolovali všechny prostředky, aby se připravoval k válce. (Sen. Niessner [německy]: To byli ti císařští radové!) Ovšem, a může-li se mluviti o tom, kdo císaři Františku Josefovi - myslím, že císař František Josef v oné době snad vůbec už nebyl osobností, o které třeba tolik mluviti - ale tehdejší vládě a tehdejším držitelům moci, celé dynastii Habsburské dodali odvahu zaslati Srbsku neslýchané ultimatum, odvahu zahájiti beze všech příčin tuto válku, pak byli jste to především vy, kteří jste po celá léta svými řečmi, po celá léta svým jednáním a hlasováním v parlamentě vladaře a jeho rádce musili vésti k domněnce, že celé české měšťáctvo jednotně se staví za Rakousko.
A nyní ve válce! Jmenujte mi přece jediný projev německých sociálních demokratů, jako byl onen, jejž český svaz zaslal polnímu maršálkovi Boroevičovi a kterýž podepsali pan Staněk, později ministr veřejných prací v Československé republice, dnes předseda klubu agrární strany v poslanecké sněmovně, pan dr Šmeral, o kterém se zajisté nemusím dále šířiti, a pan Maštálka. (Sen. Niessner [německy]: Samí revolucionáři!) Ano, sami revolucionáři, čítaje v to pana dr Šmerala. Na tento projev pan Boroevič také zaslal odpověď, ve které řekl: "Srdečný dík za projevená blahopřání. Těší mne, že mohu sděliti, že se české pluky stejně jako všechny ostatní bily jako lvi." Nuže, to bylo trochu přehnáno. (Veselost). Ale to nebylo všechno. Promluvím ještě o tom. (Různé výkřiky.) Neříkám, že čeští vojíni, čeští dělníci a sedláci byli věrni císaři, jen české měšťácké strany byly císaři věrny, že Boroevič v tom neměl pravdu, vím velmi dobře. Ale dále. Dne 31. ledna 1917 obdržel ministr věcí zahraničních hrabě Czernin od předsednictva českého svazu dopis tohoto znění: "Vaše Exelence! Vzhledem k odpovědi dohodových Států presidentu Spojených Států Amerických Wilsonovi, ve které státy, které s naší monarchií válčí, mezi jiným také osvobození Čechů od cizího panství uvádějí jako jeden z cílů, kterých chtějí dosáhnouti brannou mocí, odmítá předsednictvo českého svazu tuto insinuaci, která se zakládá na zcela nesprávných předpokladech, a prohlašuje, že český národ jako dosud v minulosti, tak také v přítomnosti a v budoucích dobách jen pod žezlem Habsburků spatřuje svoji budoucnost a podmínky svého rozvoje. Podepsáni: Staněk, dr Šmeral, Maštálka. (Sen. Havlena: Tenkráte ještě bylo dobře, že to ve Vídni věřili!) Ach, věc byla jen ta, že panstvo mělo jen dvě želízka v ohni. Kdyby byla válka jinak dopadla, pak by se byli na to odvolávali, že byli vlastenci. Poněvadž válka dopadla tak, jsou dnes republikány. Jedno bylo pravé tak, jako jest pravé to druhé. Vaše příchylnost k Rakousku - (Sen. Havlena: My jsme byli republikány vždycky!)... mluvím přece o českých měšťáckých stranách, zdůraznil jsem to šestkrát (Sen. Havlena: Vy koukáte na nás!), protože jste mne zde přerušil výkřikem, říkám to - vaše tehdejší vlastenectví bylo zrovna tak pravé, jako vaše dnešní vlastenectví. (Souhlas na levici.) Ve skutečnosti měly se věci tak, že odpůrci Rakouska byli ti, kdož doma i v cizině bojovali pro samostatnost Československa. To byly v prvé řadě vedle několika příslušníků inteligence nemajetné třídy obyvatelstva, které jakožto legionáři dávaly v šanc svůj život. Politikové, kteří zůstali doma, měšťáčtí čeští politikové, byli až na málo výjimek velmi dobrými rakouskými vlastenci až do doby, kdy rozpadnutí Rakouska bylo zřejmé a nepřátelství proti Rakousku již nebylo spojeno se žádným nebezpečím. Ještě dne 14. října 1918 bylo nositelem revolučního hnutí jen české dělnictvo. Ovšem pokoušejí se pánové nyní v době, kdy již ničeho neriskují, dohoniti to, co dříve zmeškali, a předstihují se v novém československém vlastenectví, které jest právě tak pravé anebo nepravé, jako kdysi bylo rakouské vlastenectví.
Pan sen. dr Stránský nám také vytýkal, že jdeme často s komunisty a že je bereme v ochranu. Kde jsou v právu, jak namnoze, ovšem ne vždy, jako často v imunitních věcech, budeme tak činiti také nadále, poněvadž praxe imunitního výboru jest taková, že nejen - ačkoli to samotné již stačilo - útočí na imunitu komunistických senátorů, nýbrž, bude-li tak prováděna trvale, zbaví imunitu vůbec ceny. Oposiční strana nemůže si vyhledávati svoje soudruhy. Páni komunisté jsou oposicí, my jsme oposicí. Následkem toho půjdeme při hlasování velmi často s nimi. Koalice většinových stran může si své soudruhy vyhledávati, ale ubezpečuji vás, že soudruha, jako jest pan dr Stránský a jeho strana, nikdy bychom si nevyhledali. O tom, jak si ve skutečnosti stojíme s komunisty, kteří ve skutečnosti na české straně jsou pomocníky strany pana dra Stránského a na německé straně pomocníky oněch pánů (ukazuje na lavice občanských stran německých), kteří zde dnes nejsou přítomni, o tom, jak si stojíme s komunisty, nemá pan dr Stránský ani tušení, a neměl by mluviti o věcech, o kterých nemá tušení. My sociální demokraté všech národností musíme vybojovati tento těžký boj proti komunistům, my všichni, a o tom neví dr Stránský ničeho, který má prospěch z boje dělnictva. (Souhlas.) To vše musil jsem zde říci na obranu pravdy, a my také v budoucnosti odvrátíme jakýkoli pokus znásilňovati pravdu a nás podezřívati.
To jsou politické důvody, které nás nutí, abychom hlasovali proti tomuto zákonu. A nyní k věcným důvodům. Tímto zákonem zavádějí se nové státní dávky pro správní úkony státu. Kdežto dosud se pohlíželo na správu jakožto na obor, který má sloužiti úpravě potřeb obyvatelstva v jeho poměru ke státu a ke samosprávným korporacím, má se nyní státi pramenem příjmů pro stát. Ale roztažitelnost ustanovení bude sloužiti také k tomu, aby obyvatelstvo bylo odstrašeno dovolávati se vůbec správních úřadů a vymáhati svá práva. Již dosud platilo obyvatelstvo za činnost správních orgánů ve formě daní, budoucně bude tak činiti dvakráte, jednou nepřímo daněmi, po druhé přímo dávkami. Předloha znamená další ztížení a zdražení také tím, že stanovena býti musí komplikovaná sazba, ve které se vyznati po zkušenostech, jaké jsme učinili s dosavadními sazbami, pro laika bude zcela nemožno, žádný laik se nevyzná v této sazbě, která bezpodmínečně bude velmi složitá, velmi pestrá a která bude obsahovati nesčíslné položky a nesčíslné nejasnosti. Bude se musit opětně dovolávati pomoci právního přítele anebo pokoutního advokáta, a raději, anebo velmi často, vzdá se domáhání svých práv, než aby se domáhal práva, jehož dosažení je ještě otázkou a které spojeno je s velikými výlohami, jak na dávkách pro stát, tak také pro právní zastoupení.
K tomu přistupuje, že znění zákona připouští velmi široký výklad. Kdo bude rozhodovati, zdali některá správní věc jest v podstatě v zájmu soukromém, čili nic? Je snad zřízení vodovodu, o které žádá obec, veřejným zájmem, čili nic? Ve skutečnosti je to zájmem obyvatelstva onoho místa anebo více obcí. Prosím, my nevíme - (vládní zástupce vrtí hlavou) pan zástupce vlády praví "nikoli, jest to veřejný zájem". Nevím však, zdali naše finanční úřady to budou vždy považovati za veřejný zájem. Výraz "podstatně v zájmu soukromém" připouští tak široký výklad, že poskytuje příležitost ke všem možným výkladům. Jak si bude konstatovati, které správní výlohy jsou spojeny s dotčenou správní činností, jak se praví v §u 2, a co to znamená, když se na konci §u 2 praví, že se dávka má vyměřiti se zřetelem ke kolkovým poplatkům stranou zaplaceným? Tomu, upřímně řečeno, vůbec nerozumím; mají se kolkové poplatky odečísti, anebo má býti výše obnosu v určitém poměru k výši kolků, anebo to znamená něco jiného?
Přímo vexatorní povahu má odstavec 2 §u. 2. Tam se praví, že se za jednotlivý úřední výkon nesmí žádati více než 5.000 Kč, za dosažení státního občanství ne více než 50.000 Kč a za udělení jiných oprávnění ne více než 20.000 Kč. Neobracíme se proti výši těchto sazeb. Avšak tyto sazby, obzvláště pro dosažení státního občanství, jsou pro nás nepřijatelny, pokud udělení nebo odepření státního občanství bude záviseti od volného uvážení úřadů. Dosud měla se věc tak, že úřad jednoduše bez udání důvodů mohl udělení státního občanství odepříti. Budoucně budou se od oněch osob žádati tak vysoké obnosy, že je nebudou moci zaplatiti, a zbaví se tímto způsobem povinnosti věc vyříditi. Od toho okamžiku, kdy předpoklady pro udělení státního občanství budou zákonem upraveny, kdy nebude více záviseti od volného uvážení úřadů, zdali žadateli státní občanství může uděliti, čili nic, bude lze mluviti také o takovýchto sazbách. Ale pokud tomu tak není, budou sloužiti jen k tomu, aby se nepříjemným osobám dosažení státního občanství studenou cestou znemožnilo.
Mnohem větší váhu mají pochybnosti se stanoviska veřejného práva, o kterých přece také pan zpravodaj a také pan kolega dr Brabec tak obšírně mluvili. Praví se v §u 111 ústavy: "Daně a veřejné dávky lze ukládati jen na základě zákona." V této předloze se sice stanoví, že za správní úkony se mají vybírati dávky, ale výše dávek bude podle odstavce 3 §u l předlohy stanovena vládním nařízením. A zde je beze vší pochybnosti rozpor mezi ústavou. Zastánci, mezi nimi také, ovšem velmi reservovaně, pan kolega dr Brabec, míní, že kdyby při sepsání zákona bylo pomýšleno na to, že výše dávek nařízením nesmí býti stanovena, nesmělo by v §u 111 ústavy zníti: "na základě zákona", nýbrž "zákonem". To praví zastánci platnosti této předlohy. Pánové, vezměte jen jednou zprávu někdejšího revolučního Národního shromáždění o ústavě. Tu naleznete toto k §§ 84 a 55. Původně zněl § 55, kterého se dnes také pan kolega dr Brabec dovolává: "Nařízení lze vydávati jen na základě a v mezích zákona." Nyní zní § 55: "Nařízení vydávati lze jen ku provedení určitého zákona." Kdežto se tedy v původním návrhu ústavy mluvilo o tom, že nařízení lze vydávati jen na základě a v mezích zákona, praví se nyní, že smějí býti vydávána jen v mezích určitého zákona. A zpráva k tomu praví: "Ústavnímu výboru se zdálo, že by vládě tímto zněním byla dána přílišná moc nařizovací, a proto dal přednost nynějšímu textu, jenž nepřipouští pochybnosti o tom, že nařizovací moc vlády omezena je na provádění zákonů a pouze v jejich mezích. Je tedy nařizovací právo vedle zákonů, praeter legem, vyloučeno." Toto znění bylo svého času výslovně přijato, aby se docílilo toho, že nařízení lze vydávati jen v rámci a v mezích zákonů, jen k provádění zákonů, nikoli však jaksi náhradou za zákony, na místě zákonů, a toto "na základě zákona" nelze vykládati jinak, než že daně a dávky lze ukládati jen zákonem samým. Pánové, co pak jest nejdůležitějším právem každého parlamentu? Od dob liberalismu, kdy práva parlamentů vůbec, abych tak řekl, byla stanovena, bylo právo povolovati daně nejvyšším právem každého parlamentu, a tu se nejednalo o to, konstruovati všeobecné právo parlamentu povolovati daně, nýbrž právě stanovení výše daní bylo přece podstatnou věcí tohoto práva. Právě to, aby nikoli byrokracie, nýbrž lidem zvolený parlament ustanovil, jaké daně obyvatelstvo má platiti, bylo nejpodstatnějším, anebo jedním z nejpodstatnějších základních práv parlamentu. Co pak jest nám platno právo stanoviti daně, přenecháváme-li vládě stanoviti výši daní anebo dávek? Tím zříká se Národní shromáždění svých práv ve prospěch byrokracie; a že byrokracie hájí toto stanovisko, shledávám úplně v pořádku. Každá korporace hledí rozšířiti svoji moc a omeziti moc jiných korporací, které existují vedle ní. A tak hledí exekutiva, správa byrokracie ve státě, omeziti zákonodárnou moc parlamentu. Nedivím se tedy stanovisku byrokracie, pánů sekčních šéfů atd. ani dost málo, ale divím se tomu, že vy, pánové, ačkoli sdílíte tyto pochybnosti ústavně-právní povahy, někteří úplně, někteří až do jisté míry, přece se s tak lehkým srdcem přenášíte přes tyto ústavní pochybnosti a že zákon schvalujete, ačkoli o jeho protiústavnosti sami jste přesvědčeni. Pravíte, že se to musí státi, protože by úředníci jinak neobdrželi svých přídavků. To jest předně oportunismus nejhoršího druhu, a je to, odpusťte mně, demagogie. Ani pro požadavky úředníků nesmí se parlament dát strhnouti k vědomému porušení ústavy. Připustíte-li, aby byrokracie navrtala otvor do ústavy, pak tím podkopáváte základy ústavy vůbec, a bez ústavy jste míčem a nástrojem byrokracie. A, pánové, není přece pravda, že zákon musí takto vypadati. Praví-li ministerstvo financí, že mu nelze stanoviti sazby ze dneška na zítřek - ve skutečnosti trvá věc přes 3 měsíce - ale že mu prozatím stačí všeobecné zmocnění k vybírání těchto dávek, až bude s přípravnými pracemi hotovo, že pak sazby předloží, pak, pánové, byl by stačil zákon, jenž by řekl: "Ze správních úkonů vybírají se dávky." To by vám bylo stačilo, abyste již nyní mohli vypláceti přídavky státním úředníkům. "Výše těchto dávek bude stanovena zvláštním zákonem." A pak jste se mohli po skončení předběžných prací usnésti na těchto sazbách jakožto na druhém zákoně, na doplňovacím zákoně. To by byl býval správný, ústavě vyhovující postup. Ale toho vy přece nechcete. Byrokracie chce parlamentu vyrvati z rukou jeho nejdůležitější právo, právo stanoviti výši dávek a daní, a ví velmi dobře, co tím činí. Činí tím parlament ještě bezmocnějším a slabším, nežli byl doposud, a posiluje moc byrokracie. A na tom nemění ničeho ustanovení §u 9. V §u 9 se praví, že vláda jest povinna předložiti sazby 14 dní po jejich vyhlášení Národnímu shromáždění, a neschválí-li jedna ze sněmoven toto nařízení, že pozbývá platnosti. Předně je to novinkou, že nařízení pozbývají platnosti usnesením sněmovny. Kde známe v ústavě nějaké ustanovení, že se nařízení ruší usnesením sněmovny? K tomu jest potřebí platného usnesení obou sněmoven. To je druhý rozpor s ústavou. Ale jak to vypadá v praxi? Národní shromáždění není oprávněno měniti sazby v tomto dávkovém řádu, nýbrž může je buď jen jako celek přijmouti, anebo jako celek zamítnouti. A nyní budete přece po každé státi před nutností, před kterou stojíme dnes: zamítnete-li sazby jakožto celek, nebude vláda od příštího čtvrtletí vypláceti úředníkům jejich přídavky; a bylo by mnohem horším a nebezpečnějším sazby odstraniti a tím také vzíti zase úředníkům přídavky, které jednou mají, nežli kdybyste dnes odmítli usnésti se na takovémto protiústavním zákoně. Proto není § 9, jak kolega dr Brabec řekl, jakýmsi zabezpečením práv parlamentu, nýbrž naprosto bezcennou dekorací a házením písku do očí, aby se obyvatelstvo domnívalo, že právo parlamentu zůstalo zachováno. Ve skutečnosti není po tom ani stopy.
Z těchto důvodů věcných, z těchto důvodů, vycházejících z našich pochybností ústavně-právních, z těchto důvodů politické povahy, jež jsem zde uvedl, nemůžeme hlasovati pro tento zákon a musíme ho zamítnouti. (Potlesk na levici.)
Místopředseda dr Franta (zvoní): Slovo má pan sen. dr Veselý.
Sen. dr Veselý: Vážený senáte! V ústavně-právním výboru navrhl jsem resoluci, která byla tiskem rozdána. V resoluci té projeveny byly pochybnosti, zdali osnova zákona, kterou vláda předložila, se shoduje s naší ústavou. Nechci tvrditi apodikticky, že osnova ta je protiústavní, ale chci odůvodniti tvrzení, že vzbuzuje pochybnosti, zdali se úplně srovnává s ústavou.
Podle §u 111 naší ústavní listiny berně a tresty jsou vyhrazeny zákonu. Praví se tu: "Daně a veřejné dávky vůbec mohou se ukládati jen na základě zákona. Rovněž jen na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati."
Vážení pánové, toto ustanovení není nahodilé. Toto ustanovení má historické pozadí, základ historický. Právě, jak pan dr Heller zde uvedl, je skutečností, že ukládati daně a dávky, tedy berně vybírati, bylo vyhrazeno vždycky jen usnesení sněmovnímu. A i ve středověku, v dobách temna a nejtemnějšího temna, v dobách útisku, nikdy si císařové a králové netroufali vybírati berně, dávky bez povolení sněmu. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)
Jde tu o otázku, zdali je možno delegovati nebo přenésti moc Národního shromáždění na vládu, aby ona doplnila někdy usnesení, rámcový zákon nějaký, tím způsobem, že by sazby daňové, poplatkové, určila anebo také i vybrala z úkonů, které mají býti zpoplatněny. Podle mého přesvědčení není to možné, a zejména podle naší ústavy nikoli. Naše ústava stanoví, že jen Národní shromáždění je oprávněno vydávati zákony. O nějakých rámcových zákonech, nebo zmocňovacích zákonech v naší ústavě není ani zmínky a mé přesvědčení je, že rámcové nebo zmocňovací zákony podle naší ústavy přípustný nejsou. Ovšem, zde se uvádí, že prý v §u 111 se praví: "ukládati jen na základě zákona" - a že to ukládání se bude díti také na základě zákona, když vláda vydá nařízení, ve kterém se odvolá na tento dnešní zmocňovací zákon, který jí zmocnil, udělil právo, aby podrobně sazbu k poplatkům stanovila.
Pokládám tento výklad slov,,na základě zákona" za nepřípustný a patrně se příčící naší ústavě. Račte si jenom všimnouti: v §u 109 se praví: "Soukromé vlastnictví lze obmeziti jen zákonem. Vyvlastnění je možno jen na základě zákona a za náhradu, pokud zákonem není, anebo nebude stanoveno, že se náhrada dáti nemá." Z tohoto §u 109 jest viděti, že obmeziti vlastnictví lze jen zákonem, čili zákon vydá všeobecné normy, všeobecná ustanovení o tom, zdali vlastnictví - také při osobních svobodách se podobně mluví - je možno obmeziti nebo nikoli. Ovšem, prováděti jednotlivá ustanovení o tomto obmezení zákona lze jen na základě zákona, čili vyvlastnění se smí díti jen na základě zákona. Jednotlivé úkony, konkrétní úkony, ty se odvolávají, musejí se odvolávati na zákon. Ale, pánové, když se budou vyměřovati tyto poplatky na základě tohoto zákona, tedy se tam nebude říkati: na základě zákona se vyměřují poplatky, nýbrž, tam se bude říkati: na základě nařízení vlády se vyměřuje tento poplatek. Toto nařízení vlády bude citováno v každém platebním rozkaze. Možná, že bude vedle toho uváděn také zákon zmocňovací, ale to podle naší ústavy přípustno není, naše ústava připouští pouze uložení poplatků na základě zákona, a ničeho jiného. Mně připadá takový zákon jako nedokreslený obraz. Řekne se vládě: ty to můžeš dokresliti, ty domy, stromy a osady vymalovati a doplniti sama. Pánové, to přípustno není. Podle mého přesvědčení je Národní shromáždění povinno vykonati hotové dílo, dílo takové, které může býti podkladem pro řádnou práci při úřadě, o kterém také ví občanstvo naše, co pro ně znamená. Račte si všimnouti také §u 111, že rovněž na základě zákona možno tresty hroziti a je ukládati. Já vím z prakse ministerstva spravedlnosti, že ministerstvo spravedlnosti se neopovážilo ani jeden zákon připustiti, kde by nějakým nařízením byly ukládány tresty soudně. Vždyť velmi opatrně se řeklo: My nemůžeme připustiti, aby nařízením bylo ukládáno soudům za povinnost trestati ty nebo ony. Proč? Poněvadž soudce má právo říci: já neuznávám toto nařízení za ústavní a neuznávám za povinnost, abych někoho trestal podle pouhého nařízení. A tento způsob ministerstva spravedlnosti jistě byl velmi dobře odůvodněn a byl správný a také se nevyskytl ani jeden případ, kde by v podobných nařízeních bylo uloženo soudům nějaké tresty ukládati. Takové tresty ukládají úřady správní, okresní správy politické, finanční úřady atd., poněvadž úředníci správní, úředníci finanční nejsou oprávněni zkoumati, zdali nějaké nařízení odporuje ústavě, či nikoliv. Ale já jsem přesvědčen, že opatrnost také pro všechny ty úřady ostatní nařizuje a ukládá, aby nebylo činěno nic, co by mohlo i jen pochybnost v ústavnost vzbuditi.
Ale, pánové, jest uvážiti, zdali nedáváme možnost do ruky všem těmto lidem, kterým budou nějaké poplatky uloženy, že ve svých stížnostech budou uváděti: toto uložení poplatků je nesprávné, poněvadž toto nařízení odporuje ústavě; a takové rekursy budou podávati nejen Němci a Maďaři, a příslušníci jiných národností, ale budou to jistě i Čechoslováci, kteří to budou uváděti ke své obraně. Jsem jist, že nařízení, která podle tohoto zákona budou vydána, budou předložena jistě ústavnímu soudu, poněvadž nejvyšší správní soud bude si musiti vyžádati posudku ústavního soudu o tom, zdali nařízení bylo vydáno správně, či nic. Ovšem já v návrhu resoluce, která je předložena, žádám, aby bylo šetřeno nejen ústavy, ale také výroku ústavního soudu a dovolávám se tu rozhodnutí ze dne 7. listopadu 1922. Tam ústavní soud rozhodoval o platnosti nařízení vydaného o Vitorazsku a Valčicku a pravil: Podle § 6 (1) ústavní listiny vykonává moc zákonodárnou Národní shromáždění. O tom, že Národní shromáždění bylo by ústavně oprávněno, by toto právo přeneslo a této své povinnosti se zhostilo delegací zákonodárné moci na jiného činitele, najmě pak na vládu, není zmínky ani v §u 6, ani v jinakém ustanovení ústavní listiny. Zejména nelze ani z §u 55 ústavní listiny vyčísti zmocnění Národního shromáždění k delegaci zákonodárné moci na vládu. Ústavnost nařízení podmíněna je nejen tím, že vydáno bylo k provedení určitého zákona, ale i v jeho mezích.