Poslanecká sněmovna je nesporně založena na širším volebním právu, má, jak již jsem řekl, daleko neklidnější poměry sama v sobě. Dokladem toho jsou časté bouřlivé scény v této sněmovně, které přirozeně nevytýkám, nýbrž jenom konstatuji, chápu je docela také a považuji je za nutný důsledek právě toho lidovějšího složení. A pak sněmovna se setkává s velikými potížemi při dohodování se, zejména o t. zv. politické předlohy. Ovšem, u nás arciť se považuje mnohdy za politické i to, co je vlastně jenom národohospodářské, kulturní, prostě proto, že některá strana v tom vidí určitý prostředek k agitaci ve svůj prospěch. Tedy tím vším se práce zákonodárná někdy komplikuje v poslanecké sněmovně, ale stává se také příliš kompromisní na škodu věcného řešení. A co je velmi zlé, že kompromisy ty se dějí vždycky teprve v poslední chvíli. Na př., co bylo času projednati zákon o ochraně nájemníků a ještě několik málo dní před tím, než se k nám dostal na konci podzimního zasedání, v poslanecké sněmovně neměli žádné dohody a v pravém slova smyslu lepili ty svoje různé požadavky dohromady a vyšel z toho zákon, který - obávám se - bude míti velice zlé následky v nejrůznějších směrech. (Sen. dr Heller [německy]: A co je se zákonem o podpoře stavebního ruchu? To jest ještě horší! Stavební ruch! Venku se má stavěti, a my nemáme žádného zákona! Venku svítí slunce a my nemáme žádného zákona!) Stavební ruch je věru dalším dokladem toho všeho, co říkám o poměrech v poslanecké sněmovně. Když přichází tak nevčasně a tendenčně nebo nezdravě kompromisně spracovaná osnova opožděně do senátu a žádá se její nezměněné schválení a ještě vlastně úplně zbytečně, poněvadž byl čas do 30. května, to není stav, se kterým můžeme býti spokojeni, a musíme žádati v tomto směru radikální nápravy.
My jsme se v senátě několikráte proti tomu ohrazovali, poukázali jsme na škodlivost a neústavnost takového postupu, ale nápravy žádné jsme se dosud nedodělali. Tedy nezbývá nic, než že musíme nápravu si přiměřenými prostředky - ovšem ústavními a zákonnými - vynutiti, že musíme velmi věcně uvažovati každou takovou předlohu, která nám přichází jako usnesení poslanecké sněmovny, a musíme se vyvarovati veškerého chvatu a nesmíme se také zastaviti před tou eventualitou, když shledáme body, kterých je potřebí změniti, beze všeho ohledu tak učiniti a předlohy vraceti. To nebude žádné nepřátelství vůči druhé sněmovně, to bude jenom konání naší svaté povinnosti.
Co se týče konkrétně předlohy, o které jednáme, jak jsem řekl, v zájmu demokratického ducha a postupu jistě jest, aby veřejné daně a dávky byly ukládány jenom na základě zákona, ale pokud možno zákonem samým, neboť je to určitý druh zabírání soukromého jmění ve prospěch celku nebo alespoň důchodů. Je to něco, co se týká osobní svobody státních občanů. Máme však v zákonodárství dřívějšího státu i v zákonodárství našem po vydání ústavní listiny mnoho dokladů, že § 111, resp. takové zákonné ustanovení bylo vykládáno a praktikováno úplně stejným způsobem, jako se to dnešní osnovou děje. Nechci tím říci, že bychom s tím zrovna musili ve všem souhlasiti a že bychom to měli praktikovati v budoucnosti, ale myslím, když již chceme vyvolati obrat v tomto druhu zákonodárství, že nemůžeme tento obrat učiniti bez jisté důkladné přípravy, a zejména že by nebyl vhodný okamžik, abychom ho prováděli na této předloze, na kterou čekají široké vrstvy našeho státního zaměstnanectva, jejichž poměry, jak všeobecně jest uznáváno, jsou velice ubohé.
Tedy přirozeně hledám důvod, abychom mohli usnesení poslanecké sněmovny beze změny schváliti, abychom nezdržovali vyřízení věci. Když pan ministr financí žádá, aby dříve měl tento úhradový zákon schválen také senátem, či-li oběma sněmovnami, když trvá na kodifikaci ústavy, nedivím se tomu, poněvadž několikráte se dožil velice nepříjemného a trpkého zklamání ze slibů politických stran a jejich vůdců, a nedivím se mu tedy, že naléhá na to, aby měl věc hotovou v ruce, než peníze skutečně vydá. Myslím, že nemusím o tom šíře se rozhovořovati, kde byl pan ministr financí velmi zklamán. Uvedl bych jen několik případů takových zákonů, které jsou úplně podobné povahy, které jsme již usnesli a kde jsme vyložili § 111 ústavní listiny tím způsobem, že stačí k uložení dávek, aby byl zákonem dán základ, další opatření, že se pak stanou na základě zákona. Je to na př. zákon o ukládání soudních deposit u poštovního úřadu šekového z 25. dubna 1924, kde se praví, že poplatky za úschovu a správu deposit budou určeny vládním nařízením. To bylo také potom vládním nařízením z 22. května 1924 provedeno. Jiný takový zákon je zákon z 20. prosince 1923, že výši a způsob odvádění poplatků za povolení k výrobě radiotelegrafických zařízení určí vláda nařízením. Jiný takový zákon jest z 13. července r. 1922 o převzetí výkonů zdravotní policie, který stanoví v §u 20, že poplatky za úřední výkony veřejné služby zdravotní budou upraveny vládním nařízením. Ve všech uvedených případech tedy vidíme, že jsme schválili zákony zmocňovací, po případě rámcové. Bylo jich vypočteno panem ministerským referentem šest, ale je takových zákonů více. Nebudu je arciť z důvodů úspory času všechny citovati. Zajímavý je ovšem ještě na příklad zákon ze 24. června 1920, čís. 418 Sb. z. a n., kterým byl zmocněn zahraniční úřad vybírati dávky za povolení dovozu a vývozu a stanoviti i jejich výši, který zavdal příčinu k nálezu nejvyššího správního soudu z 15. prosince 1922, kde se řeší domnělý rozpor s § 111 ústavní listiny, a praví se, že neodporuje tomu zákonu. V těchto zákonech tedy, a v celé řadě jiných, byly zavedeny různé dávky státní, takže zákon sám stanovil jen zásadu, někdy i hodně všeobecně, a podrobnosti ponechal nařízení a rovněž často i výši dávky. Tedy de lege lata jsem toho názoru, že tu nelze mluviti o neústavnosti právě proto, poněvadž dotčený vícekráte citovaný paragraf ústavní listiny nežádá, aby byla dávka stanovena zákonem, nýbrž na základě zákona. Stačí tedy všeobecné ustanovení zákona k zavedení jakékoliv veřejné dávky a není nutně potřebí, aby každá dávka byla zavedena a ukládána podrobným zákonem zvláštním. Opakuji však znovu, že v duchu ústavy a v duchu demokracie bych si přál, abychom od této prakse ustoupili a abychom veřejné dávky zaváděli pokud možná podrobným zákonem, poněvadž je to právě dalekosáhlé rozhodnutí, které tak zasahuje do osobní svobody státních občanů, že není radno tuto moc přenechávati i vládě, i když, k ní máme plnou důvěru.
Bylo by ještě potřebí, abych poukázal na některé podrobnosti osnovy, kterou máme projednati a po případě schváliti. Myslím, že tato osnova sama se liší dosti prospěšně od jiných zákonů stejného druhu. V §u l, v odst. 3. je řečeno, že vláda určí nařízením, ve kterých odvětvích veřejné správy, ve kterých případech a v jaké výši je tyto dávky vybírati; arciť je to obmezeno ustanovením odstavce 1., že dávky ty se mají vybírati pouze za úkony, které se staly podstatně v zájmu soukromém. V odst. 2. §u 2 se však stanoví, že dávka za úřední úkon nesmí přesahovati určitou výši 5.000 Kč, za udělení státního občanství 50.000 Kč, za udělení jiných oprávnění a poskytnutí výhod 20.000 Kč. Zákonodárce tedy přesně stanoví, z jakého důvodu dávka má býti uložena a do jaké maximální výše. Myslím, že v tom ohledu nejedná se libovolně a že můžeme se tedy tentokráte celkem přikloniti, aniž bychom z toho udělali i do budoucnosti trvalou praksi. Z různých důvodů, které jsem si dovolil uvésti, ke schválení tohoto zákona.
Je mimo to ještě další ustanovení v osnově v §u 9, že vláda je povinna každý dávkový řád předložiti Národnímu shromáždění do 14 dnů po jeho vyhlášení, a kdyby některá ze sněmoven učinila námitky, že ho nebere na vědomí, že pozbylo by platnosti. Mám za to, že je zde dosti silná záruka, aby vládní mocí nebylo zneužíváno tohoto práva na stanovení veřejných dávek za úkony správní. Ovšem jiným způsobem formulovati toho nelze, poněvadž není možno takové nařízení předložiti zákonodárnému sboru před jeho vydáním. To by pak vlastně neznamenalo jakési uzákonění vládního nařízení, což ovšem je naprosto nepřípustné.
Konečně je to ještě třetí moment, na který sice nekladu velkou váhu, ale který má svůj určitý význam, že totiž platnost tohoto zákona je stanovena do konce roku 1926. Tím je dán výraz provisornosti zákona. Je viděti, že zákonodárce nechce, aby dávky uložené vládní mocí na základě zákona byly trvalým ustanovením, nýbrž ponechává to dalšímu vývoji a jistě, když budou získány zkušenosti v oboru ukládání takových dávek, poněvadž nevíme, jak se to u administrativních úřadů osvědčí, bude to míti jistě určité své důsledky, bude se pak moci přikročiti na základě těchto zkušeností k určení těchto dávek podrobným, zvláštním zákonem.
Tedy s výhradou všeho toho, co jsem řekl, docházím k závěrečnému úsudku, že můžeme s klidnou myslí hlasovati pro nezměněné usnesení poslanecké sněmovny s tím vědomím, že jsme tak učinili po zralé úvaze a bez nebezpečí pro zájmy státního celku. (Souhlas.)
Místopředseda Klofáč (zvoní): K slovu je přihlášen pan sen. dr Heller.
Sen. dr Heller (německy): Slavný senáte! Dříve než se začnu zabývati předlohou, kterou se dnes zaměstnáváme, chtěl bych přece několika slovy reagovati na vývody pana kolegy Trčky, který s tohoto místa, i když také ve skryté formě, vznesl těžká obvinění proti konsumním spolkům dělnickým. Věc je zcela jednoduše ta, že podle zákona na podzim přijatého jsou konsumní spolky povinny sestavovati bilance podle úředně stanovených zásad, které se liší od posavadních zásad, podle nichž bilance se sestavovaly. Následkem toho jsou správy družstev povinny upozorniti konsumní spolky na to, aby podle těchto úředně předepsaných zásad opravili své bilance z předešlých let, a nebylo také nic jiného obsaženo v onom vyzvání, které panem kolegou Ferd. Jiráskem bylo podepsáno. Je to postup úplně zákonitý a zákonem přímo vyžadovaný, a jakýkoli důsledek, který pan kolega Trčka zde na tento postup navazoval, je naprosto nesprávný a souvisí jen se zostouzením našich konsumních spolků, které si určití lidé učinili svým trvalým úkolem.
A nyní k tomuto zákonu. Jsme povinni zaujati k tomuto zákonu stanovisko s několika hledisek, především ovšem s hlediska politického, poněvadž se tímto zákonem povolují této vládě sta milionů nových dávek. Jsme povinni zaujmouti k tomuto zákonu stanovisko co do věcného obsahu předlohy zákona a konečně také stanovisko, pokud jde o ústavu samotnou. I když se také včera zde řeklo, že jsme nepřáteli republiky - odmítl to přece již kolega Niessner - tož složili jsme také my jako všichni ostatní přísahu na ústavu a je tudíž naší povinností, máme-li nějaké pochybnosti, pokud jde o ústavní právo, pochybnosti tyto přednésti, a konečně jest ústava, i když usnesení o ní se stalo bez nás, přece jen pro každou oposiční stranu něčím, čeho se musí přidržeti, aby alespoň nejprimitivnějším požadavkům dopomohla k vítězství. Nechci se dále zabývati tímto obviněním, jež proti nám bylo vzneseno, nýbrž chci poukázati jen na to, že by nám nikterak nebylo obtížno uvésti zde výroky vedoucích osobností oné strany, ke které patří pan kolega dr Stránský, a to nikoli jeden, nýbrž mnoho takovýchto výroků, které se obracely přímo proti tvůrci tohoto státu a proti jeho nejčelnějším představitelům, a které dokazují mnohem více nepřátelství proti republice a její představitelům nežli snad ony dětinské, hloupé výroky, o kterých jsme slyšeli při různých žádostech za vydání. Tvrdí-li někdo o presidentu Masarykovi, že kradl, že byl podplacen, pak je to tak hloupé a směšné a nedosahuje to vzhledem k osobnosti, o kterou se zde jedná, ani k patám tohoto muže. Ale jestliže někdo, jak to jistí pánové velmi často činili, proti témuž presidentu Masarykovi veřejně mluví, pak má to zcela jiný význam, obzvláště tehdy, když dotčení jsou vůdci veliké vládní strany. Bude tedy dobře nešířiti se příliš o této věci, poněvadž bychom jinak byli nuceni uvésti zde jednou doslovně řeči pánů dr Kramáře, Lukavského a prof. dr Mareše.
Nyní ke stanovisku politickému. Vládě povolují se sta milionů nových dávek. To může učiniti jenom strana, která k této vládě má důvěru. Tím je již předem dáno naše stanovisko k této předloze. Poněvadž k této vládě nemáme nejmenší důvěry, nemůžeme schváliti tuto předlohu, kterou se mají povoliti sta milionů nových dávek. Ale pánové, dovolte mi, abych několika slovy odůvodnil, proč naše nedůvěra anebo naše nedostatečná důvěra k této vládě a k vládní většině v poslední době spíše vzrostla, nežli klesla. Skončili jsme asi před týdnem podzimní zasedání a začali před třemi dny jarní zasedání. Toto období, které se každoročně dvakrát vrací, poskytuje samozřejmou příležitost zkoumati výsledek právě uplynulého zasedání a seznati, zdali zákonodárná činnost parlamentu, zdali správní činnost vlády může uspokojiti. V uplynulém podzimním zasedání byl po vyřízení rozpočtu ještě v prosinci předešlého roku - prosinec je přece vždycky měsícem pro takovéto akce - přijat zlý a pověstný zákon o zmenšení počtu úřednictva. Pak byly obě komory Národního shromáždění poslány domů a po celé měsíce nedošlo k řádné činnosti Národního shromáždění. Po měsíce musilo odpočívati, poněvadž se vláda a koaliční většina svíjely v těžkých křečích, jejichž řešení nastalo jen novou ztrátou vážnosti Národního shromáždění. To je vždy řešení vašich krisí, to je vždy konečný výsledek, totiž zkrácení vážnosti Národního shromáždění. Konec vždy je ten, že se Národnímu shromáždění v posledním okamžiku hodí dalekosáhlé důležité osnovy zákonů a že Národní shromáždění je nuceno v několika dnech tyto osnovy zákonů bez jakékoli změny a bez rozvahy přijmouti.
Vinou koaliční většiny - anebo snad jdeme zde poněkud příliš daleko a obviňujeme někoho, kdo nemá viny - vinou pěti lidí, kteří ve skutečnosti jsou kazisvěty v tomto státě, musila poslanecká sněmovna s nedůstojným chvatem probičovati řadu důležitých zákonů, se spěchem, jenž zástupcům od lidu voleným znemožňuje zákony náležitě poznati, natož teprve důkladně přezkoušeti. Tentokráte senát s velmi krásným gestem odmítl účastenství na tomto spěchu. Ale pánové, mýlíte se naprosto, domníváte-li se, že tím jedině pomůžete ohrožené prestyži senátu. Teprve pak, jestliže senát anebo lépe řečeno vládní strany si dodají odvahy zkoumati předlohu věcně, pochybnosti, které přece opětovně máte, vyjádřiti věcnými změnami předloh, teprve až většinové strany zanechají bázně před "pětkou", nebudete-li více hlasovati pro předlohy, které sami považujete za špatné - právě předložený zákon je přece eklatantním příkladem toho, a dožili jsme se toho přece v ústavním výboru, že velmi málo členů i z většinových stran pokládá tuto předlohu za dobrou - teprve potom vrátíte senátu onu funkci, kterou má, totiž kontrolující funkci nad usnesením poslanecké sněmovny, právě tak jako poslanecká sněmovna, jak kolega dr Brabec zde dnes zcela správně řekl, má kontrolující funkci nad usnesením senátu. Ale pokud se tak nestane, nebudou všechny tyto divadelní hromy a kalafunové blesky nikomu imponovati. Naší starostí to přece celkem není a prestyži senátu také nepomůže, kdyby se snad rozmohl hospodský tón, jaký zde zavésti se pokouší pan kolega dr Stránský.
Události v jarním zasedání neposkytují tak jednotného obrazu o ucelenosti koalice, jak byste nám vždy tak rádi namluvili. V této příčině je přece také velice příznačnou dnešní řeč kolegy dr Brabce, který uvedl, že názor, že senát musí ihned ještě v podzimním zasedání vyříditi předlohu dnes projednávanou, mluví o nepřátelství proti systému dvou komor a o tom, že dotčení pánové pokládají senát za zbytečný. Ale tento názor, že my tuto předlohu musíme projednati ještě v podzimním zasedání, pronesl ve schůzi koaliční většiny pan ministr Šrámek a je to nádherný příklad jednoty v koalici, mluví-li zde řečník koalice proti názoru, který zastával tak vynikající zástupce koaliční většiny. Ale jestliže jedna z koaličních stran i se svými ministry před hlasováním o předloze, kterou tato vláda sněmovně předložila k usnesení, uteče, pak není to žádným důkazem jednoty koalice a je to zajisté, řekl bych, skoro rozštěpení vaší koalice. V každém jiném parlamentě znamenalo by to konec koalice, a dožili jste se přece dnes zase toho, že pánové z nejkrajnější pravice před hlasováním o zákonu o svátcích vyšli, tedy zase důkaz "ucelenosti" vaší koalice. Všechny tyto události jsou nejvýš důkazem toho, jak velice lpíte na ministerských křeslech, jak velice je vám setrvání ve vládě nad zásady vaší strany.
Ale chtěli bychom si také jednou připamatovati, jak jednotlivé strany většiny posuzují podzimní zasedání. Skýtá se nám tu podivný obraz o jednotě názorů o zásadách, které pro vládu a správu státu jsou směrodatnými. "Lidové Listy", orgán lidové strany, píše o poradách o zákoně o svátcích: "To jsou následky kulturní a politické nezralosti, kterou jen u nás lze vydávati za úspěch, kdežto všude jinde může vzbuditi jen útrpný úsměv." Tak píše koaliční orgán o tom, co ostatní účastníci v koalici učinili. Tytéž "Lidové Listy" píší dále: "Za to může koalice zaznamenati jako úspěch, že cedulová banka nebude projednávána podle jejího plánu. Tento úspěch musila si ovšem koalice sama proti sobě vybojovati zoufalým rozhodnutím nezvítěziti." Anebo dále: "Nescházelo mnoho, a tento tak důležitý zákon byl by býval probičován, jako nějaká reforma lakýrnické živnosti anebo poplatky plodinové bursy, bez zájmu, bez pocitu pro odpovědnost a pro dosah věci." Je trochu mnoho, jestliže koaliční orgán koaličním soudruhům vytýká politickou a kulturní nezralost, jednání vzbuzující útrpnost a neodpovědnost. Neskýtá to právě imponující obraz o vaší koalici. Naproti tomu nazývají "Národní Listy" kompromis stran zákona o svátcích vítězstvím rozumu nad vášní. Co tedy je pravdou? Je zákon o svátcích důkazem politické a kulturní nezralosti, anebo důkazem vítězství rozumu nad vášní? V tom už se nevyznáme. Ale uspokojující odpovědi sotva dosáhne od hermeticky sevřené koalice. Pak dávají "Národní Listy" klerikálům co proto, že odešli při hlasování o zákonu o svátcích a rovněž také kolegyni posl. Zeminové, která také patří ke koalici, pro její řeč proti klerikálům. Rozdělují tedy své dary stejnoměrně mezi všechny koaliční soudruhy.
Pánové! Což může někdo z nás parlamentarismus odsuzovati ostřeji, než jak to učinil pan Penížek v "Národních Listech" ze dne 24. března t. r., když praví, že těžiště práce neleží v poradním sále poslanecké sněmovny, nýbrž v různých "pětkách"? To je přesně to, co jsme říkali odedávna, přesně to, jak jsme se vyjadřovali o zkáze parlamentarismu a demokracie, co jsme označovali, abych tak řekl, za "studený fašismus". Když potom pan Penížek označuje události ke konci podzimního zasedání, když je takto kritisoval, i s demonstrací dvou ministrů a jedné vládní strany proti vládě a proti většinovým stranám jakožto upevnění vědomí pro spolupráci v koalici, jakožto výchovný výsledek jejich trvalé spolupráce, pak myslím, že tu jest logický rozpor, pro který těžce lze nalézti řešení.
Naproti tomu pěje "České Slovo" triumfující píseň o podzimním zasedání. Aby tak mohl učiniti, dopouští se tento list ovšem malého zvrácení pravdy tím, že označuje zákon o svátcích jakožto zákon sociální povahy, aby z toho mohl proti naší straně konstruovati výtku. My tuto výtku velmi lehko sneseme. My považujeme zákon za nesociální, jehož povaha ostatně již tím je zcela objasněna, že se každodenně v novinách ohlašuje jeho novelisace. A je to zase důkazem pro způsob zákonodárství v tomto státě, jestliže zákon, na kterém jsme se dnes usnesli, zítra nebo pozítří musí býti zase novelisován, a že vy sami o novelisaci zákona jste přesvědčeni. Tyto vývody ukazují, jak tato koalice je jednotnou a semknutou, táž koalice, která se opovažuje svoji vůli vnucovati vůli většině obyvatelstva. "České Slovo" pak ještě přiznává, že až na poslední zasedání všechna zasedání byla vyplněna nepopulárními státními nutnostmi, přiznání to, které béřeme na vědomí s tím omezením, že také poslední zasedání mělo zcela týž průběh jako dřívější a že rovněž bylo vyplněno nepopulárními státními, lépe řečeno, koaličními nutnostmi.
Pánové! Musím se při této příležitosti zabývati také několika výroky, jež byly zde v tomto domě proneseny proti nám, výroky, jež učinil pan kolega dr Stránský při - nevím již - zda poslední, předposlední anebo desáté předposlední imunitní debatě, máme přece každého dne zde nějakou imunitní debatu na denním pořadu. Řekl tehdy, že všichni ti, kdo drželi k Rakousku, byli odstaveni, a jindy zase, že císař František Josef nebyl by mohl vésti válku, kdyby byl nevěděl, že se při tom může spoléhati na veškeren německý lid - a při tom ukázal na nás. Měl býti opatrnějším, on, jenž zcela přesně zná události před válkou a ve válce, neměl takového něco tvrditi, on, jenž náleží ke straně, která, pravím to zde zcela zjevně, s jinými stranami, s českými měšťáckými stranami spolupůsobila při válečných přípravách. Dokáži vám to ihned. První tvrzení, že všichni ti, kdož drželi k Rakousku, byli odstaveni, vyvráceno je skutečnostmi. Druhé tvrzení jest nepravdivou insinuací naší strany, kterou s veškerou rozhodností odmítáme. Pan kol. dr Stránský neuvedl skutečnosti ani pro jedno ani pro druhé tvrzení. Ale já mohu uvésti skutečnosti, které dokazují nepravdivost obou tvrzení. Nezabývám se tím pro osobu dr Stránského, nýbrž proto, poněvadž se s těmito pohádkami přichází v poslední době vždy znovu a poněvadž opětování takovýchto nepravd má tendenci, aby se to konečně stalo pravdou, poněvadž se tvoří legendy, které nemůžeme strpěti bez jakéhokoli odporu.
Kdo spolupůsobil na válečných přípravách? Přece ty strany, které rakouskému státu povolovaly prostředky, aby vybudoval svoji vojenskou moc, které mu poskytovaly možnost, aby svůj rozpočet udržel v pořádku, které mu povolovaly branný zákon, zákon o válečných úkonech z roku 1912. A které strany to byly? Anebo spolupůsobily snad na válečných přípravách ty strany, které to všechno odpíraly? Chci vám nyní přednésti malý výběr řečí z posledních let před válkou a pak také malý výběr událostí ve válce samotné, abych dokázal, jak nesprávné a nepravdivé bylo tvrzení dr Stránského. Jak se zachovali měšťáčtí čeští politikové před válkou vůči monarchii? Dr Kramář řekl v debatě o rozpočtovém provisoriu roku 1912 - cituji ze stenografického protokolu rakouské poslanecké sněmovny z roku 1913: - "Mně jde vážně o monarchii, o její budoucnost, a jedině s rakouského hlediska chci posuzovati zahraniční politiku." Řekl dále: "Ani mně nenapadá, abych snad chtěl tvrditi, že stát ve vojenském ohledu nemá konati svoji povinnost. To přece doufám v tomto domě nikdo nebude chtít říci, naopak, stát musí v této příčině konati svoji povinnost. My všichni pravíme, že Italie ve Valoně pro nás by bylo začátkem konce." Dále: "Myslím, že mohu říci, že nám, kteří nejsme se vším srozuměni, co činí zahraniční politika Rakouska, na velmocenském postavení Rakouska a na jeho budoucnosti záleží právě tolik jako pánům, kteří tam dělají politiku." Tak mluvil dr. Kramář roku 1913 v rakouském parlamentě, a nevím, zda dr Kramář nyní jest odstaven. Tento pán byl ministerským předsedou a je dnes vůdcem velké strany a směrodatnou osobností v "pětce". A dále: při druhém čtení branného zákona v roce 1912 vyjádřil se dr Kramář: "Činíme-li tak přece - t. j. hlasovati pro brannou předlohu - bez výhrad a bez podmínek, pak nečiníme tak proto, abychom předlohu dali vládě, není to žádný projev důvěry pro vládu, my dáváme předlohu státu, národům a starému mocnáři a přejeme mu ze srdce, aby mu bylo dopřáno býti ještě dlouho v čele silné armády zárukou a nejbezpečnější zárukou míru." Tak mluvil dr. Kramář. Nyní přicházejí pánové a říkají, že my jsme dali Františku Josefovi jistotu, že může vésti válku. Na to mohl se odvolávati, že české měšťáctvo stojí za ním. Na tyto řeči mohl se císař odvolávati. Dvoutřetinovou většinou byl přijat branný zákon. Pro něj hlasovali vedle německých měšťanských stran, Poláků a Rusínů Mladočeši, čeští klerikálové a čeští agrárníci. To jsou ti, kteří spolupomáhali na válečných přípravách, nikoli však ti, kteří, jak samozřejmo, hlasovali proti této předloze, totiž sociální demokraté všech národností a čeští národní sociálové. Pak konalo se hlasování podle jmen o tom, aby se ihned provedlo třetí čtení zákona o zemské obraně. Při tom hlasovali pro pánové: Bradáč - jeden z odstavených, pan dr. Franta - pan dr Franta zasedá zde - bývalý kolega Kadlčák -který se pak stal místopředsedou senátu - dr Lukavský, dr Rašín, Udržal, který jest ministrem národní obrany, pan dr. Hruban, nyní místopředseda poslanecké sněmovny, dr Kramář, Šamalík, dr Viškovský - předseda pozemkového úřadu - a jiní. Samí odstavení pánové! Má-li kdo něco takového za sebou, patří k tomu náležitá dávka odvahy, vznášeti proti nám takovéto výtky.