Pánové! Vy jste podceňovali význam sv. Jana. Znáte jistě historii našeho probuzení. Víte, že se konaly svatojanské poutě, že se konaly i v době, kdy vláda nerada viděla, jak se národ - řekněme československý - v některé dny také soustřeďuje v Praze. Vy víte, že od dob Josefových usilovalo se o poněmčení českého národa, ale poutě se zde konaly. To byla věc se stanoviska náboženského vládě nevinná. Zrovna tak, jako vláda uherská trpěla Slovákům v náboženských věcech všechno, poněvadž se jí zdálo, že v náboženských věcech to nemůže jí škoditi. To je známo, že Slovákům se vedlo za maďarské vlády v náboženském ohledu poněkud volněji. (Sen. Babka: To není pravda!) Já říkám, snad, někteří pánové říkají, že ano. Toho nechám. Nejsem znalcem Slovenska. Faktum však je, že se konaly poutě a že celá řada věcí, na př. založení Národního divadla a jiné slavnosti se konaly na svátek sv. Jana. Sv. Jan za to nemohl. (Sen. dr. Herben: To bych řekl!) Ale úcta k němu měla význam národnostní. To nemusíte podceňovati. Jestliže Hus má jméno světové, Jan Nepomucký není v tom ohledu menší, poněvadž pro národ český znamená snad něco více, když značí jeho probuzení. Co pak je mně do světa, mně běží hlavně o naše vlastní věci. A kdyby náš národ ničím nevynikal, kdybychom se přiživovali snad pouze z literatury cizí a neměli své vlastní, tak nic neznamenáme pro svět.
Je tedy nutno, abychom sami něco produkovali. A ten kult svatojanský nebyl jistě na škodu nikomu, není třeba ho tak nenávidět a pronásledovat. Já jsem mnoho cestoval v Evropě a našel jsem na mnoha místech - uvedu jen některé - v Neapoli na nábřeží sochu sv. Jana, tedy Čecha a najdete ho také v jiných krajinách. Není to snad na škodu českému národu, když se tam najde světec, který svědčí o tom, že také v Čechách jsou lidé náboženství, neřeknu katolického, ale křesťanského aspoň. Tedy v tomto ohledu není třeba tak vystupovat. Myslím, že by se mělo stanovisko k těmto dvěma jménům, těmto dvěma Janům v českém národu trochu zrevidovat. Fanatismus vůči Janu Nepomuckému by měl polevit, a co se týče hodnocení jména Jana Husa, mělo by se přizpůsobit pravdě. Pak by bylo, pánové, lépe. Bohužel, my se díváme ještě na naši historii očima romantika. Proti tomu našemu historismu bojoval už prof. Masaryk, my se pořád chlubíme svou historií, jak to bylo před 500 léty, ale zapomínáme, že musíme také dělat sami historii. Co pak naši potomci o nás řeknou? Poněvadž je nás mnoho v republice, kteří máme různé názory vědecké, různé názory náboženské, je potřebí, abychom spolužili, abychom přáli každému pravdu, co Hus tvrdí, "Pravdu každému přejte", každému vyznání, netupili ho za to. Mně bolí, když na př. pan sen. Babka vykládá, že církev to byla, která byla vždycky v reakci. Neznáte historii církve katolické. Gladston pravil, že po 15 století byla jediná, která držela celou literaturu a kulturu. Pánové, musíte znát také historii. Kdybych se chtěl dobře hájiti, mohl bych říci, že nejlepší obhajoba je útok. Mohl bych, chtěje hájiti katolickou církev, útočiti na evangelickou, ale to mně nepřipouští mé vzdělání. Považuji, že není vzdělaného člověka důstojné, aby někoho napadal pro jeho náboženské přesvědčení. Ale řeknu vám tolik, že co se týče evangelické církve - ne u nás, na Slovensku - Demaistre výslovně praví, že luteranismem, resp. reformací se celá kultura a pokrok v Evropě o 300 let zdržel. (Sen. Babka: Opačně! - Hlas: Jak se to mohlo zdržet?) Velmi lehko zdržel. Nastaly hádky o náboženské přesvědčení, a když se lidé hádají, nejdou kupředu. Doklad toho máte na naší dnešní debatě: kdybychom se byli nehádali o náboženské otázky, byli bychom dávno hotovi. (Veselost. - Sen. Hnátek: To je podařený důkaz! Jestli je všechna vaše vědeckost taková, jako tento důkaz, tak bych za ni mnoho nedal!) Od vás si nedám vysvědčení své vědeckosti vystavovat. (Sen. Hnátek: Když to na takové argumenty stavíte!) Argumenty ad hominem. U nás také, bohužel, nedá se, pánové upřít, že se o náboženských věcech vedou urputné a nenávistné boje. To, musíte přiznat. To nebudete popírat. (Sen. Hnátek: Z které strany se vede boj?) To musí býti více stran, alespoň dvě, které se mohou hádat, jedna se hádat nemůže. (Veselost.) Tedy vidíte, že to není jen naše vina. Musí tu býti také jiný, který se hádá. Tedy v tomto ohledu, pánové, myslím, že všichni bychom si přáli, kdybychom revidovali trochu své názory historické. Lépe by to u nás vypadalo, kdybychom se lépe dívali na tyto věci. A musíme se na ně skutečně dívat se stanoviska správného, musíme svorně jíti a byla by chyba, kdyby některá konfese tvrdila, že je více národnostní a vlastenečtější než druhá. Musíme býti všichni vlastenci, ať máme konfesi jakoukoliv, musíme míti všichni jeden společný cíl, udržeti republiku, aby byla pro nás skutečně takovým ochranným krbem a střechou, ve které by se všichni cítili spokojeni. Nás je sice 78 %, ale myslím, že katolíci mají po této stránce nejvíce příčiny k různým nespokojenostem - ministerstvo školství to nejlépe pociťuje - a proto bylo by dobře, aby byli všichni uspokojeni a klidni, aby přestaly tyto spory, které k ničemu nevedou. To není žádný pokrok se hádati, poněvadž stojíme při tom na jednom místě.
Abych přišel k resultátu, řeknu: Tuto osnovu zákona se stanoviska náboženského my schvalovati nebudeme a nemůžeme, ale se stanoviska sociálního a vůbec veřejného pořádku jsem celkem rád, že došlo přece konečně k nějakému uspořádání neudržitelných poměrů. Možná, že to není definitivní, že se to bude ještě novelisovati. Jsem přesvědčen, až novela bude provedena, že více uspokojí naše občanstvo, než tento zákon. (Potlesk.)
Místopředseda dr Soukup: Slovo závěrečné má pan zpravodaj.
Zpravodaj sen. dr Veselý: Vážený senáte! Pan kolega Niessner vytýkal zákonu, že odstraňuje pondělky svatodušní, velikonoční a vánoční. Tato výtka je zajisté oprávněna a je mi příjemno, že mohu konstatovati, že se jedná vážně o to, aby také pondělky vánoční, velikonoční a svatodušní byly znovu zavedeny a aby bylo umožněno nabýti klidu pracujícím lidem. (Sen. dr Kovalik: Sláva!) Zejména mě těší, že tento důvod k zavedení těchto svátků uvedl pan kolega dr Kovalik jako důvod sociální a hospodářský. To je správné a jistě úsilím nás všech bude, abychom lidové potřebě v tom vyhověli.
Pokud jde o další řečníky, pan kolega Barinka mluvil nejútočněji. On myslí, že zejména na Slovensku nemůže býti uctíván Mistr Jan Hus a že naopak Jan Nepomucký tam bude dále uctíván. Je mi líto, že Čechoslovák podobným způsobem o Mistru Janu Husovi mluví, poněvadž víme, že v ústavně-právním výboru německý sociální demokrat prohlásil výslovně, že ničeho nenamítají proti zavedení památného dne Mistra Jana Husa. To bylo potěšitelné smírné stanovisko německého občana a proto je tím bolestnější, že Slovák mluví jinak, ale jsem přesvědčen, že tu jde jen o nepochopení a neinformovanost. Jsem jist, že slovenský lid nebude souhlasiti s tímto stanoviskem pana kolegy Barinky a že projeví mínění docela jiné, až také pozná, kdo Mistr Jan Hus byl. Zde pan dr. Herben vyložil význam Mistra Jana Husa. Mně jde zde o to, zdůrazniti tu jeho horoucí lásku k pravdě, tu jeho snahu odstraniti zlořády církevní atd.
Ale já bych ještě upozornil na jiný veliký význam Mistra Jana Husa. Mistr Jan Hus byl šlechetný člověk, který již v té době, začátkem 15. století, hlásal také rovnost lidskou a vyvozoval ji právě z náboženských motivů. Mistr Jan Hus pravil, že rovnost lidí je všeobecným požadavkem náboženským a pravil: "Dokladem toho je mu již sám začátek modlitby: "Otče náš", aby všichni lidé, císařové, papežové, králové i knížata nestyděli se za nejchudší a nejzavrženější, protože jsou jich bratři, jim rovni v milosti i v přirození. Neb všichni z též země, týmž obyčejem od Adama pošli jsme, všichni týmž povětřím i týmž nebeským spravením živi jsme." (Sen. dr Kovalik: To katolická církev už dávno hlásala: Miluj bližního, jako sebe samého! To je rovnost lidská! - Výkřik: Ale na papíře!)
Mistr Jan Hus měl již také tehdy porozumění sociální: Praví:... "První podmínkou řádného držení majetku tedy jest, aby jeho držitel byl si vědom, že drží majetek vlastně všem společný, jejž on sám toliko spravuje. Vždyť se přece modlíme: chléb náš vezdejší dejž nám dnes! "náš", ne "můj", protože máme chleba toho chudým udíleti, a ne sami zvláště jísti, poněvadž je společně náš a ne zvláště můj anebo tvůj."
Pánové, to jsou názory, na které my Čechoslováci můžeme býti hrdi, že byly již počátkem XV. století hlásány, a jestliže my pro tohoto muže tak pokrokových a ušlechtilých názorů stanovíme památný den, tedy konáme jen svoji povinnost, radostnou povinnost. (Tak jest!)
Slovenský národ jistě porozumí těmto slovům Mistra Jana Husa, porozumí, kdo má lásku k lidu, a bude uctívati jeho památku tak, jak se sluší a patří, a nebude pokládati uctívání Mistra Jana Husa za provokaci, jak nám tu dnes bylo hlásáno. Pan kol. dr Reyl mluvil rovněž klidněji a smířlivěji. Uznával veliký historický význam Husův a já mu tuto klidnost jeho v této příčině rád kvituji. Mluvil-li ovšem o subjektivismu Husovu, myslím, že je to nedorozumění. Uvedl jsem vám citáty z řečí a spisů Husových, které dokazují, že on nebyl tak subjektivní, jak se míní.
Pokud jde o Jana Nepomuckého, tu rovněž nechci po řeči pana dr. Herbena vykládati dále, oč tu šlo. V původní řeči své jsem se zmínil, že se dotýkáme dvou sporů českých dějin s církví katolickou. Nechtěl jsem na nikoho útočiti, mínil jsem jenom ukázati, že konečně musíme vyřizovati to, co několik set let nebylo vyřízeno, šlo mi jen o historickou pravdu.
Pan dr Herben mi odpustí, že bych já ho nepokládal za neomylnou autoritu ve věcech Jana Nepomuckého, ale pokládám za autoritu ve věcech Jana Nepomuckého Josefa Dobrovského a Waclawa Wladiwoje Tomka, který byl jistě konservativní a nebyl by se katolické církve dotkl, kdyby nemusil. A jestliže muž, tak vážený, jako Josef Dobrovský, cítil koncem století XVIII. za povinnost upozorniti, že tu je omyl, spor českých dějin s církví katolickou a jestliže muž tak vážený, jako Waclaw Wladiwoj Tomek, vyslovil docela určité přesvědčení, že Jana Nepomuckého v té formě, jak byl prohlášen svatým, nebylo, pak nezbývá mi nic jiného, než pokloniti se před těmito vědeckými poznatky a podle nich se říditi. Katolíkům se ovšem nezabraňuje, aby podle svého přesvědčení dále světili své svaté, nikdo jim v tom brániti nebude, ať se projeví, mají-li takovou sílu přesvědčení a chtějí-li udržeti snad tuto poctu dále, nikdo jim brániti nebude, naopak jsou všichni zákonem chráněni, že jejich učení nesmí býti zesměšňováno a hrubě snižováno.
V zákonu nemluví se ovšem o svatých Cyrilu a Methoději a o sv. Václavu, jak vytýkal pan kolega dr. Kovalik, ale myslím, že je to správné, že tato jména nebyla uvedena a že se uvádějí pouze dny zasvěcené těmto svatým, poněvadž pro tento zákon budou hlasovati také osoby, které neuznávají vůbec svatých. Je mezi námi také řada evangelíků, osob bez vyznání a jistě je lépe nezpůsobiti nesnáze, aby musili uznávati i v zákoně jména svatých. Proto myslím, že zákon je zcela přijatelný, pokládám jej ovšem za pouhé provisorium, které bude brzy doplněno úpravou dalších svátků. A proto jménem ústavně-právního výboru doporučuji, aby vážený senát usnesení poslanecké sněmovny schválil tak, jak je předloženo. Jsou sice učiněny opravné návrhy panem kolegou dr. Kovalikem, ale proti těmto návrhům se vyslovuji, poněvadž, pokud jde o pondělky, není věc ještě hotova, ani zralá, a pokud jde o ostatní návrhy, příčily by se duchu zákona.
Místopředseda dr. Soukup: Debata je skončena. Byly podány návrhy sen. dr. Kovalika a druhů, žádám pana tajemníka senátu o jich přečtení.
Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):
"Pozmeňujúci návrh sen. dr. Kovalika, Dúrčanskeho, Klimku, Wallu, Barinku, dr Múdroňa a spol. ke vládnemu návrhu zákona o nedelách, sviatkoch a pamätných dní R. Čs. (tisk 5119) tisk sen. 2113.
Ku § l o sviatkoch má sa dodať jako sviatky:
Vianočný, Veľkonočný, Turičný pondelok, 25. marce, 2. február, 8. august.
Ku §u 2 má sa dodať: 30. október jako národný pamätný deň Slovenska.
Pamätný deň 6. júla nevzťahuje sa na Slovensko."
Místopředseda dr Soukup: Prosím o zaujetí míst. (Děje se.) Budeme hlasovati.
Vzhledem k podaným návrhům a k návrhu pana sen. Niessnera a soudr., aby o návrhu pana sen. dr Kovalika a druhů k §u l hlasováno bylo odděleně, hodlánu dáti hlasovati takto:
O §u l podle návrhu sen. dr Kovalika a soudr., a to odděleně, o slovech "Vianočný, Veľkonočný, Turičný pondelok" a o slovech "25. marce, 2. februára a 8. augusta", bude-li zamítnut, podle zprávy výborové;
o §u 2 podle návrhu sen. dr Kovalika, bude-li zamítnut, podle zprávy výborové;
o §§ 3 až 7, o nadpise zákona a úvodní formuli podle zprávy výborové. Námitek proti tomu není? (Nebyly.)
Budeme tedy tímto způsobem hlasovati. Přikračuji k hlasování ve čtení prvém.
Kdo souhlasí, aby § l byl podle návrhu sen. dr Kovalika doplněn slovy "Vianočný, Veľkonočný a Turičný pondelok", nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh se zamítá.
Kdo souhlasí, aby § l byl podle návrhu sen. dr Kovalika doplněn dalšími slovy "25. marce, 2. februára, 8. augusta", nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh se zamítá.
Kdo souhlasí, aby § l zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat.
Kdo souhlasí s tím, aby § 2 zněl podle návrhu sen. dr Kovalika a soudr., nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je menšina. Návrh se zamítá.
Kdo souhlasí s tím, aby § 2 zněl podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh je schválen.
Kdo souhlasí s tím, aby §§ 3 až 7, nadpis zákona a úvodní formule zněly podle zprávy výborové, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Návrh je přijat.
Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned k hlasování ve čtení druhém.
Táži se pana zpravodaje, má-li nějaké textové změny.
Zpravodaj sen. dr Veselý: Nemám.
Místopředseda dr Soukup: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, právě přijatou ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí přijímá se také ve čtení druhém.
Tím je tento bod dnešního pořadu vyřízen. Jako dalším bodem je:
3. Zpráva I. výboru ústavně-právního, II. výboru rozpočtového o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2108) k vládnímu návrhu zákona o dávkách za úřední úkony ve věcech správních. Tisk 2127.
Navrhuji, aby věc tato projednána byla v celkové době dvou hodin se stanovením řečnické lhůty na půl hodiny.
Kdo s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To je většina. Můj návrh je přijat.
Zpravodajem za výbor ústavně-právní je pan sen. dr. Procházka, za výbor rozpočtový pan sen. dr Karas.
Uděluji slovo referentovi za výbor ústavně-právní, panu sen. dr Procházkovi.
Zpravodaj sen. dr Procházka: Vážený senáte! Nynější drahotní poměry a nedostatečné požitky státních zaměstnanců přiměly vládu k podání osnovy zákona o odměnách státním a některým jiným veřejným zaměstnancům na rok 1924 a 1925, kterážto osnova po usnesení obou sněmoven Národního shromáždění vyhlášena jako zákon ze dne 22. prosince 1924, č. 289 Sb. z. a n.
§em 2 citovaného zákona byla vláda zmocněna, aby státním a jiným veřejným zaměstnancům uvedeným v §u l jmenovaného zákona vyplatila na rok 1925 odměny v úhrnné částce 215 milionů Kč. Náklad tento má se podle §u 4, odst. 2 citovaného zákona krýti různými poplatky a dávkami, mezi nimi též dávkami za úřední výkony, které budou zavedeny zvláštními zákony.
Vláda také, aby splnila povinnost jí citovaným zákonem uloženou, podala Národnímu shromáždění k ústavnímu projednání osnovu zákona o dávkách za úřední výkony ve věcech správních, o němž právě nyní senát jedná. Poslanecká sněmovna již na zákoně se usnesla, a to podle návrhu svého ústavně-právního výboru ve znění, jímž velmi podstatně změněna osnova vládní. Usnesení poslanecké sněmovny došlo do senátu teprve ke sklonku podzimního zasedání.
Osnova zákona schválená poslaneckou sněmovnou vyvolala u části členů senátu pochybnosti co do ústavnosti některých ustanovení osnovy zákona a též co do vhodnosti, přesnosti, dosahu a správné stylisace jednotlivých ustanovení.
Potíže tyto a krátkost času daného senátu v podzimním zasedání k projednání osnovy zákona byly příčinou, že osnova zákona nebyla vyřízena ještě v podzimním zasedání v posledních dnech březnových, nýbrž že odloženo její projednám až do prvých dnů zasedání jarního. Tímto odkladem několika dnů, jejž nepodařilo se odstraniti ani vládě ani části členů senátu, jejichž přáním bylo vyříditi předlohu zákona ještě v posledním zasedání, nebylo však zamýšleno oddáliti výplatu odměn za rok 1925 státním zaměstnancům.
Členové senátu jsou si dobře vědomi, jak nutně potřebují státní zaměstnanci odměn zákonem jim povolených, a jsou též přesvědčeni, že po přijetí zákona bude s to finanční správa, aby tyto odměny vyplatila co nejdříve, co možná ještě před svátky velikonočními.
Shora uvedené pochyby co do ústavnosti resp. věcné správnosti jednotlivých ustanovení osnovy zákona byly předmětem jednání ústavně-právního výboru, který zabýval se jimi obšírně a uvažoval o jejich oprávněnosti. Byly ovšem vysloveny různé názory ohledně otázky ústavnosti jednotlivých ustanovení osnovy zejména se zřetelem k právním normám obsaženým v §§ 55 a 111 ústavní listiny. Budou snad jednotlivými řečníky vysloveny tyto jejich názory.
Pokud se týká mého nazírání na otázku ústavnosti jednotlivých ustanovení osnovy zákona, dovoluji sobě tento svůj názor vysloviti následovně. Osnovu zákona lze posuzovati z hlediska ústavního a právního hlavně se zřetelem k §u 111 ústavní listiny, podle něhož daně a veřejné dávky vůbec mohou se ukládati jen na základě zákona, jakož i se zřetelem k §u 55 ústavní listiny, podle něhož nařízení vydávati lze jen k provedení určitého zákona a v jeho mezích.
V prvém směru podle mého názoru je jasno, že dávky za úřední úkony ve věcech správních ukládají se na základě zákona, to je zákona, na němž poslanecká sněmovna se již usnesla a který je právě předmětem usnášení se senátu. Zákonem, tudíž právní normou prvotní, usnesenou Národním shromážděním jako sborem zákonodárným, stanoví se tu zásada, že za úřední úkony ve věcech správních, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod ve věcech správních, mohou vybírati státní úřady a podniky, pokud vykonávají výsostnou pravomoc, vedle státních kolkových poplatků zvláštní dávky, § l, odst. 1. - Rovněž zákonem se stanoví, že zemské správní výbory - komise - a okresní správní komise - silniční výbory - mohou se usnésti, že budou vybírati za úřední úkony, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod, vedle státních kolkových poplatků zvláštní dávky podle tohoto zákona. Tím, že zákon stanoví podle shora uvedeného právní podstatu těchto zvláštních dávek za úřední výkony ve věcech správních, úplně vyhověno požadavku §u 111 ústavy, totiž že veřejné dávky mohou se ukládati jen na základě zákona. Osnova zákona však nestanoví jenom zásadu pro uložení dávek, nýbrž obsahuje ještě bližší ustanovení o povinnostech a právech nositelů dávek - § l odst. 2, §§ 6, 7 a 8 - o základu, dosahu, objemu a nejvyšší míře dávky - § 2 a 3 - o úřadech dávky vyměřujících a vybírajících - § 4, § 10 a 11 - o způsobu vyměřování, placení a účtování dávek - §§ 5a 6 - o opravných prostředcích - § 7 a 8 - jakož i o podmínkách platnosti a náležitostech dávkových řádů a pravidel - § 9 a 10 odst. 2. -
Podle uvedeného tudíž vyhověno požadavku ústavy, že na základě zákona ukládají se zmíněné veřejné dávky.
Pokud se týká ustanovení § 55 ústavní listiny, tu stanoví v tomto směru osnova zákona, že vláda určí nařízením, ve kterých odvětvích veřejné správy, ve kterých případech a v jaké výši je tyto dávky vybírati - § l odst. 3. -
Podle tohoto ustanovení je uloženo tudíž vládě, aby všeobecnou zásadu vyslovenou v zákoně, totiž, že státní úřady a podniky vykonávající výsostnou pravomoc, mohou vybírati zvláštní dávky za úřední výkony, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod ve věcech správních, provedla nařízením podrobně určujícím, ve kterých odvětvích veřejné správy, ve kterých případech a v jaké výši je tyto dávky vybírati. Dále je stanoveno osnovou zákona, že vláda za účelem v § l odst. 3. uvedeným vydá dávkové řády pro jednotlivá odvětví správní, které se vyhlásí ve Sbírce zákonů a nařízení - § l odst. 3. poslední souvětí. - Osnova zákona ukládá též vládě povinnost, každý dávkový řád předložiti Národnímu shromáždění po jeho vyhlášení. Usnese-li se některá ze sněmoven, že dávkový řád nebere na vědomí, pozbývá týž platnosti dnem usnesení dotčené sněmovny. Tato ustanovení zákona neobsahují však podle mého názoru odporu s ústavní listinou. Vláda se tím nikterak nezmocňuje obyčejným zákonem, aby vydala nařízením předpisy, k nimž jinak bylo by potřebí zákona, a nedeleguje tím nikterak Národní shromáždění svoji zákonodárnou moc vládě. Neb podle §u l odst. 1. vyslovuje se zásada, že všechny státní úřady a podniky, pokud vykonávají výsostnou pravomoc, mohou vybírati zvláštní dávky za úřední úkony ve věcech správních. Provádí tudíž vláda jenom zákon a jedná podle zákona - secundum legem - když určí nařízením, ve kterých odvětvích veřejné správy je tyto - totiž zákonem v odst. 1. § l stanovené - dávky vybírati.
Zákon vyslovuje v §u l odst. 1. zásadu všeobecnou, totiž že zvláštní dávky mohou se vybírati za úřední výkony ve věcech správních, pokud se staly podstatně v zájmu soukromém, jakož i za udělení oprávnění a poskytnutí výhod ve věcech správních, stanoví tudíž okruh těchto dávkou povinných úředních výkonů, udělených oprávnění a poskytnutých výhod. Provádí tudíž vláda jenom zákon a jedná podle zákona, když určí nařízením, ve kterých případech je tyto dávky vybírati. Ohledně stanovení výše dávky obsahuje již osnova zákona všeobecná pravidla v §u 2 a 3 osnovy a zejména v § 2, odst. 2. určuje, jakou sazbu nesmí přesahovati dávka. Provádí tudíž vláda jenom zákon a jedná podle zákona, když určí nařízením, v jaké výši je tyto dávky vybírati. Provádí také vláda jenom zákon a jedná podle zákona, když za tím účelem vydá dávkové řády pro jednotlivá odvětví správní - § l odst. 3. poslední souvětí - jejichž platnost podléhá již podle zákona kontrole a schválení každé ze sněmoven Národního shromáždění.
Z toho všeho vychází podle mého názoru, že nejedná se tu o pouhý blanketový zákon, podle něhož by byla vláda zmocněna stanoviti vlastní obsah normový, že není zde nějakého opakování způsobů zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 337 Sb. z. a n., kterým vláda byla zmocněna upravovati hospodářské a zdravotní poměry cestou nařizovací, i kde by jinak bylo potřebí zákona, že nejedná se tu o žádnou delegaci zákonodárné moci Národního shromáždění vládě. Naopak, podle mého názoru, jak již shora jsem uvedl, nařízení, které vláda podle ustanovení předložené osnovy zákona může vydati, směřuje jen k podrobnému provedení tohoto rámcového zákona, tudíž k provedení daného určitého zákona a podle předpisů tohoto zákona - secundum legem - jakož i v jeho mezích přesně určených.
Ústava naše jinak sama dovoluje, jak stanoveno je §em 89 ústavy ohledně organisace nižších úřadů státní správy, aby se stalo určení v zásadě zákonem, jenž podrobnou úpravu může svěřiti nařízení. Ovšem, jak jsem již dříve uvedl, byly za debaty v ústavně-právním výboru vyslovovány různé názory o otázce ústavnosti jednotlivých ustanovení osnovy zákona.
Jak také ve zprávě o sezení ústavně-právního výboru ze dne 31. března 1925 je uvedeno, bylo zejména uvažováno o tom, zda předloha není v rozporu s ústavou, poněvadž vyhrazuje stanovení dávek za úkony nařízení vládnímu, čímž se přenáší ústavou Národnímu shromáždění vyhrazená prerogativa zákonodárná ve věcech daňových na vládu jako výkonnou moc podle dotčeného názoru. Avšak usnesení ústavně-právního výboru vyznělo přece v tom směru, že osnova zákona, jak na něm se usnesla poslanecká sněmovna; neodporuje ústavní listině, zejména že neodporuje ustanovením §§ 55 a 111 ústavní listiny, pročež že může ústavně-právní výbor navrhnouti senátu přijetí osnovy zákona ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou.