Nutno uznati, že u každé kategorie státních zaměstnanců se najdou určité obtíže a zvláštnosti, které vyžadují, aby poměry dotyčných kategorií byly upraveny podle jejich poměrů. Poukazuji však, že u soudců je snad tím větší nutnost, aby platové poměry byly zvláště upraveny právě ze zvláštnosti poměrů stavu soudcovského. Soudcové jsou v nejmenších městech, tam, kde není jiného úřadu státního, obsazeného vysokoškoláky. V Hrotovicích na Moravě, kde za mé doby nebyl ani holič, není tam odborných škol nebo jiných ústavů, kde by mohl soudce dítě své dáti dále vzdělávati. Soudce musí konati službu svou ve dne v noci, ve svátek i v neděli. Znám případ, že na Štědrý večer musil soudce vyjeti obdukovati mrtvolu a vyšetřovati vraždu. Ve svátek i v neděli nutno soudci pracovati. Nečeká se, když přivede se inkvisit, nýbrž musí býti ihned vyslechnut. Prázdniny soudcovské jsou vlastně namnoze používány k vypracování t. zv. restů, rozsudků atd. Obyčejně, co soudce v oddělení svém si sám nevypracuje, zůstane ležeti, až zase přijde z prázdnin. Neustálý styk se stranami vyžaduje mimořádného duševního napětí. Soudce musí překonávati neustále jen překážky. Veřejné přelíčení vyžaduje vynaložení veškerých duševních sil, stálé pozornosti a pohotovosti. Zajisté sami dosvědčíte, jak duševně musí pracovati soudce při řízení porotním. A při tom soudce musí jednati s těmi nejhoršími lidmi, s cikány, vagabundy, vrahy. Všechna břemena úřadu musí soudce vzíti na sebe. Vzpomeňte jen, kolik nových zákonů jsme přijali a kolik těch nových zákonů ukládá opět soudcům novou a novou agendu, a proto není divu, že za neupravených peněžitých poměrů soudcovských a při stále vzrůstající agendě nastal velký nedostatek soudců a že soudcové, kde mohou, odcházejí od soudu k advokacii, notářství nebo do soukromých služeb. Chybí 506 soudních čekatelů. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi nejsou obsazena místa soudcovská. Nastaly tudíž poměry, kde bylo nebezpečí, že nebude možno, aby soud vyřizoval včas přidělenou mu agendu. Přetížení soudců mělo také za následek úmrtí a vzpomínám jen, že podle zpráv v poslední době opět náhle klesli při výkonu svého úřadu dva soudcové, jeden starší a jeden mladší. Soudcové provádějí pozemkovou reformu, příděly půdy, fungují v rozhodčích soudech, soudí v nájemních věcech atd. Kamkoliv se podíváte, vidíte soudce, k němuž - konstatuji to velmi rád - s důvěrou obrací se veškeré občanstvo a věří v jeho nestrannost a spravedlnost. Neodvislý soudce je nejspolehlivější zárukou bezpečnosti státu a veškerého občanstva.

Předloha, kterou se zabýváme, není co do požadovaného obnosu vytvořením nějakého zvláštního nova. Zákon bude vyžadovat nákladu asi 13,5 milionu Kč. Určitý obnos byl již po více let do rozpočtu dáván jako odměna soudců a také v rozpočtu na r. 1925 je preliminován obnos 9,020.000 Kč jako odměna pro soudce. Tento obnos je pod titulem III. "justiční správa v zemích", položka 7., preliminován jako odměna, výpomoc soudcům, a to 9 milionů pro historické země a Slovensko, kdežto pro Podkarpatskou Rus 20.000 Kč.

Avšak soudcové nežádají nějaké milosti nebo almužny, soudcové nechtějí, aby cestou administrativní byly jim stanoveny dotyčné obnosy, nýbrž žádají, aby formou zákonnou byla tato jejich odměna přesně stanovena. Proti rozdělování těchto odměn bylo mnoho a mnoho stesků soudci pronášeno, které zajisté těžce neslo ministerstvo spravedlnosti, jelikož bylo nuceno určitým způsobem peníze rozdělovati tak, aby byli co možná všichni spokojeni. Dnes máme předloženým zákonem stanoveno, jak se soudcům tato odměna rozděluje, a tu zajisté musí být všichni soudcové tímto způsobem spokojeni, neboť jasně vědí ze zákona, kolik dostanou na odměnách. Soudcové tedy dostávají ve formě odměny platu tohoto a splnila proto vláda jen svou ústavní povinnost, když v tom směru podala návrh zákona, o němž jednáme.

Zákon sám jedná o prozatímní úpravě těchto poměrů. Poměry soudcovské budou teprve tehdy definitivně upraveny, až celá služební pragmatika, o které jsem mluvil, a která bude obsahovat též tyto požitky soudcovské, stane se zákonem.

Ale než se tak stane, bylo právě nutno, jak jsem podotkl, aby otázka platová byla již nyní upravena.

Předložený zákon má na mysli jen soudce z povolání, avšak stanoví se také, že předpisy, které platí pro nejvyšší soud, mají též platiti pro nejvyšší správní soud. O výši služebních požitků samých, o postupech atd. platí úprava, jak nyní jest stanovena pro vysokoškoláky, a také nadále bude se postupovati podle této úpravy. Jedná se jen o to, aby odměny, o kterých jsem dříve mluvil, byly zákonem stanoveny. Tyto odměny podle §u 3 předlohy jsou přídavky zvláštní, a to jednak přídavky soudcovské, jednak přídavky přednostenské.

Přídavky soudcovské se dělí pak podle toho, jde-li o soudce u okresních soudů, resp. o soudce ustanovené bez určitého služebního místa pro obvod sborového soudu II. instance, o soudce sborového soudu I. instance, o soudce sborového soudu II. instance, resp. u nejvyššího soudu, takže ze základního platu úředníka VII. hodnostní třídy, který obnáší dnes 12.780 Kč, se podle těch jednotlivých kategorií, které jsem uvedl, obdrží ještě soudcové u okresních soudů a soudcové obvodní 25%, soudcové sborových soudů I. instance ročně 50% soudcové sborových soudů II. instance 75% a soudcové nejvyššího soudu 100%. Tento soudcovský přídavek čítá se také do pensijní základny.

Přídavek přednostenský přísluší pouze soudcům, kteří jsou trvale ustanoveni k řízení správy soudu, a jejich náměstkům a obnáší u přednosty okresních soudů do 4 oddělení 1200 Kč ročně, u přednostů okresních soudů s více než 4 odděleními ročně 2400 Kč, u předsedů sborového soudu I. instance 4800 Kč, u předsedů sborového soudu I. instance v sídle sborového soudu II. instance ročně 6000 Kč, u předsedů sborových soudů II. instance ročně 12.000 Kč a pro předsedu nejvyššího soudu 18.000 Kč.

Náměstkům přísluší polovice, náměstku předsedy nejvyššího soudu tentýž přídavek jako předsedovi sborového soudu II. instance.

Tyto přednostenské přídavky nečítají se do pensijní základny. Je však stanoveno, že soudcovské, resp. přednostenské přídavky přísluší oprávněnému jen tenkráte, když je soudci přiznána kvalifikace nejméně dobrá a když není suspendován. Jinak nemá na tento přídavek nároku.

Kromě toho bude vládním nařízením stanovena výše služebního přídavku úředníků justiční správy, kteří mají způsobilost k úřadu soudcovskému, to jest k státním zástupcům, vrchním státním zástupcům a generálním prokurátorům, úředníkům ministerstva spravedlnosti a pak řediteli Komenského ústavu v Košicích, od něhož jest též požadována kvalifikace soudcovská.

Tímto vyčerpal jsem podstatný obsah zákonné předlohy a dovoluji si ještě připojiti: Vláda a ministerstvo spravedlnosti vykonali svou povinnost k soudcovskému stavu, když vláda podala návrh tohoto zákona. Tím naznačeno, že stav soudcovský má býti povznesen a hmotně zabezpečen a také získán dorost soudcovský. Doufám, že ostatní státní zaměstnanci, zejména vysokoškoláci ostatních kategorií, posoudí spravedlivě tuto předlohu zákona. Dovoluji si sděliti, že podle zpráv ze "Soudcovských Listů" prosincového čísla stálý výbor německých státních úředníků s vysokoškolským vzděláním učinil ve své schůzi dne 8. listopadu jednohlasné usnesení: "Němečtí státní úředníci s vysokoškolským vzděláním nekladou odporu oprávněným požadavkům soudcovského stavu na uzákonění soudcovské pragmatiky, nýbrž přejí naopak snahám soudcovské organisace ve prospěch jejich stavu plného zdaru. Obzvláště vyslovuje se stálý výbor německých státních úředníků s vysokoškolským vzděláním pro zákonnou stabilisaci jejich nynějších odměn za vícepráci, za přiměřeného jich zvýšení, aniž by ovšem tím analogické požadavky jiných skupin vysokoškolského úřednictva v nejmenším měly býti poškozeny. Stálý výbor byl zřízen ve znamení nejplnější solidarity všech státních úředníků s vysokoškolským vzděláním a bude v každé době hájiti princip, že každá skupina má oprávněné a odůvodněné požadavky jiných skupin akademicky vzdělaných úředníků podporovati." Tak se pronesli němečtí vysokoškoláci.

Mám za to, že také čeští vysokoškoláci úplně souhlasí s takovým projevem a v této naději mě utvrzují slova, která pronesl pan prof. dr. Horáček v dnešní debatě, kde výslovně konstatoval, že přeje zákonnou předlohu, soudcům, že ji zaslouží. Také mě v tom utvrzují slova uznání stavu soudcovskému, která pronesl pan kolega sen. Pánek o této předloze.

Soudcové zajisté uvítají každé oprávněné zlepšení hmotného postavení ostatních kategorií vysokoškoláků a vůbec všech státních zaměstnanců a budou je v jejich snahách podporovali. Když tedy oproti soudcovskému stavu vláda a ministerstvo spravedlnosti vykonaly svou povinnost, tu ovšem je jisto, že také soudcové budou uspokojeni, byť i nedosáhli všeho, čeho si přáli. Spokojený stav soudcovský bude zajisté nadále konati svou povinnost oproti státu a obyvatelstvu věrně, poctivě a nestranně, bude sloužiti státu pro blaho republiky a pro blaho všeho občanstva.

Výbor rozpočtový navrhuje senátu, aby schválil osnovu zákona tak, jak na něm se usnesla poslanecká sněmovna. (Potlesk.)

Místopředseda Valoušek (zvoní): K slovu se přihlásil pan sen. dr. Veselý. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr. Veselý: Vážený senáte! 11. prosince ujal se v rozpočtové debatě pan sen. Prášek slova a hovořil tu o červeném kříži československém. Já jako člen hlavního stanu červeného kříže jsem měl zájem na tom, aby obvinění, která pan sen. Prášek pronesl, byla vyšetřena a vyžádal jsem si proto zevrubnou zprávu o této věci. Dovolím si ji přednésti.

Pan sen. Prášek pravil doslova toto:

"Ihned jsem tušil emisara tohoto politického zákulisí. Dotyčný pravil: "Paní Kateřina Prášková nedostala subvence od žádného ministerstva. Paní Kateřina Prášková dostala statisícové subvence v cizích valutách od její příznivkyně a přítelkyně dr. Alice Masarykové z prostředků červeného kříže a vy můžete vytušiti, že jsou to, korunky sebrané od našeho chudého lidu, které se rozhazují ve statisících proudem."

Vážený senáte, tyto skutečnosti a tato tvrzení byla velmi závažná a já na podkladě vyšetření, které bylo provedeno, dovoluji si ubezpečiti, že jsou naprosto nesprávná, (Slyšte!) buďto spočívají na omylu, nebo na úmyslné nepravdě. (Hlas: Agitace!) Pan sen. Prášek zahalil svoje tvrzení ovšem do závoje, jakoby mu bylo sděleno nějakým třetím, ně jakýmsi emisarem, ale to ho nezbavuje odpovědnosti za to, co pronesl. Mohu konstatovati, že paní Kateřina Prášková od československého červeného kříže nedostala nikdy ani jediného krejcaru podpory (Slyšte!) a to ani z peněz červeného kříže vlastních, ani z fondů, které byly svěřeny k disposici slečně dr. Alici Masarykové. Paní Kateřina Prášková vůbec nikdy žádné podpory, ani žádné subvence od červeného kříže nežádala, naopak paní Kateřina Prášková je zakládajícím členem červeného kříže a složila příspěvek 1000 Kč. Tedy tvrzení o tom, že by jí něco bývalo vyplaceno, je naprosto nesprávné. Dovoluji si ještě podotknouti, že také správa fondů, které byly k disposici slečně dr. Alici Masarykové svěřeny, je kontrolována několikerými revisory, že jsou to účty veřejné, které mohou býti kdykoliv veřejnosti předloženy, a že by nebylo lze nic utajit! a nic zamlčeti.

Paní Kateřina Prášková v prosinci roku 1923 chtěla odejeti do Itálie a tehdy se ucházela u slečny dr. Alice Masarykové o slyšení. Chtěla ji požádati o doporučení na cestu. Náhodou se však stalo, že nezastala nikdy slečnu dr. Alici Masarykovou v úřadě a proto se v této věci s ní vůbec nesetkala. Tím je nejlépe vyvráceno tvrzení, jakoby si. dr. Masarykova byla nějakou její příznivkyní, nebo ve velmi přátelském poměru s ní.

Když se nepodařilo paní Kateřině Práškové setkati se slč. dr. Alicí Masarykovou, požádala ředitele ústředního ředitelství červeného kříže pana dr. Linharta, aby jí vyhotovil osvědčení, kterým by se mohla legitimovati v cizině. Pan dr. Linhart jako ústřední ředitel červeného kříže jí nemohl jako zakládajícímu členu červeného kříže odepříti takové osvědčení, a vyhotovil jí v řeči české a francouzské toto osvědčení:

"Paní Katuše Prášková je zakládající členkou československého červeného kříže a jako taková velmi se zajímá o práci a ústavy této mezinárodní organisace. Jede do Itálie a byla by velmi vděčná, kdyby při této příležitosti podařilo se jí seznámiti se s tamními sociálními a zdravotními ústavy. Za tím účelem potvrzujeme, že cesta je zcela soukromého a nepolitického rázu, a že pí. Prášková je vedena pouze zájmem o práci červeného kříže. - ústřední ředitel československého červeného kříže." Obsah této legitimace je tedy naprosto bezzávadný a nepřekročuje meze, které jsou určeny pro obyčejné doporučení jistě každého člena červeného kříže, který by chtěl studovati podobné dobrodějné ústavy v cizině.

Já ještě bych si dovolil dodati, že červený kříž vede své účetnictví podvojně, že není možno v něm nic zatajiti, žádné vydání, žádnou položku věnovanou někomu, a že toto účetnictví je zkoumáno několika revisory a finančních komisí československého červeného kříže. Kromě toho vydává československý červený kříž svoji zprávu, bilanci i účet. Tento účet je veřejně na schůzi delegátů zkoumán a prohlížen, a jistě každá věnovací položka, která by se v něm vyskytla, by vyšla na jevo. V hospodářství československého červeného kříže zachovává se ovšem nejpřísnější šetrnost a opatrnost a tvrzení, jako by těch krejcarů, sebraných od chudých lidí, bylo používáno nějakým nevhodným způsobem, jistě je zcela neoprávněno a já jenom za svou osobu si dovoluji vysloviti politování, že na československý červený kříž byl takový neoprávněný útok podniknut, ve sboru tak vážném, jako je senát Národního shromáždění.

Tolik o věci československého červeného kříže. - K projednávaným zákonům soudcovským a státně-zaměstnaneckým dovolil bych si několik slov.

Již v letech 1919 a 1920 bylo v minist. spravedlnosti uvažováno o tom, aby soudcům byl zvláštní soudcovský přídavek přiznán. Tehda se ostatní kategorie úřednické vzepřely tomuto nadlepšení soudcům a ovšem byl celý projekt zmařen. Mně je potěšitelné, že dnes došlo přece jen k provedení myšlenky, která již tehdy vznikla. Ovšem vynutily nynější poměry ve stavu soudcovském, že bylo nutno přikročiti k takovému nadlepšení, poněvadž zejména dorost soudcovský úplně schází. Ale nehledě k tomu, je potěšitelno, že ostatní kategorie úřednické změnily své stanovisko k tomuto zlepšení soudcovského stavu. Je to potěšitelno také proto, že ostatní kategorie úřednické poznaly, že je lépe přáti, aby bylo přáno, a že snad spíše se domohou zlepšení svého stavu, když jednomu z příslušníků svého stavu dopřejí potřebného nadlepšení, z něhož pak mohou vyvozovati přání, aby se také jim dostalo, čeho potřebují.

Stav soudcovský jistě potřeboval tohoto hmotného zlepšení, zejména proto, že bída není dobrou ochranou neodvislosti soudcovské, a my, kteří chceme míti stav soudcovský neodvislý hmotně i duševně, uvnitř i vně, musíme vítati toto zlepšení hmotné, které soudce učiní tím odolnějšího vůči všem vlivům politickým i stranickým, a které mu zabezpečí samostatnost.

Žádný stav není vydán tolika útokům na svoji neodvislost, jako stav soudcovský, a kdyby se ukázalo, že bída prolomila jen malou štěrbinu do té soudcovské neodvislosti, tedy byste trnuli nad tím, co by nás očekávalo, kdyby zmizela spravedlnost, soudcovská spolehlivost a neodvislost soudců. Doufám a jsem přesvědčen, že soudcové vítají toto zlepšení hmotných poměrů také za tím účelem, aby mohli věnovati svému vzdělání více času a více nákladu. Vzdělání soudcovské je důležitým činitelem, důležitým proto, že nám také záleží na tom, aby stav soudcovský šel s duchem pokroku a abychom měli v soudcích vzdělané, svobodné a pokrokové činitele ve státě.

28. října r. 1919 k prvnímu výročí našeho osvobození byl ve Věstníku ministerstva spravedlnosti otištěn otevřený list ministra spravedlnosti k soudcům, ve kterém se uvádí, že našemu soudcovstvu, jako vůbec všem státním úředníkům vzešla nová povinnost plynoucí z poměru bratrského a pravilo se tam: "Občanstvu nutno přechod do normálních poměrů usnadniti, pomáhati mu radou a skutkem, býti shovívavým k jeho slabostem a nedostatkům, ochotou a trpělivostí získati jeho důvěry k úřadům. Obyvatelstvo ať pozná, že i v tom jsme se obrodili, že nynější úřady jsou už ne cizí, nýbrž naše, jež plní úkol, aby vedle zájmů státních, sloužily potřebám každého občana."

Vážený senáte! Jestliže v poslední době ze stavu úřednického byly proneseny stížností, že snad některé strany se dosti neujímají požadavků úřednictva a dosti nevymáhají jejich potřeb životních, tedy si dovolím upozorniti, že není potřeba, aby se naše úřednictvo ucházelo o přízeň politiků, o přízeň stran. Naše úřednictvo má otevřenou cestu k tomu, aby si vymohlo uznání a politickou moc v celé republice. Jaká je to cesta? Náš § l ústavní listiny praví: "Lid je jediným pramenem moci v republice československé." Je potřebí, aby naše úřednictvo šlo upřímně mezi lid, sloužilo mu, pracovalo s ním a pro něj. Formulka "z boží milosti" odešla s rodem Habsburků a Hohenzollernů a nikdy se nevrátí. Je možno nabýti zase politické moci, ale jen prací pro lid, zasloužiti si jí otevřeným srdcem a ochotnou rukou, kterými se slouží potřebám lidovým. V úvodním slově k naší ústavní listině se praví, že jako národ chceme býti přičleněni do rodiny národů svobodných, a že chceme býti tam také činitelem vzdělaným, demokratickým, mírumilovným a pokrokovým. Tato slova ukazují cestu, jak je možno nabýti politického vlivu v československé republice. Všichni toužíme po tom, aby naše úřednictvo, nejen soudcové, všichni úředníci i zřízenci státní v tomto duchu pracovali, a jsem jist, budou-li takto pracovati, že se domohou takového vlivu ve veřejnosti a v politickém našem životě, že jim nebude potřebí žádné pomoci politických stran, a že všeho, čeho v jejich zájmu je potřebí, dosáhnou. Republika bude z toho šťastna, poněvadž takovou prací přispějí k povznesení, kulturní, mravní a blahobytné úrovně v našem československém národě. (Výborně!)

Místopředseda Valoušek: Dále je ke slovu přihlášen pan sen. dr. Krejčí. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. dr. Krejčí: Vážený senáte! Zřetelem k tomu, co předcházelo, nežli se předlohy, o nichž jednáme, dostaly na stůl sněmovny, a zřetelem k náladě, která panuje v senátě, mohlo by se zdáti, že každé oddalování jejich uskutečnění je hříchem na zájmech státních zaměstnanců, a že role senátu přisouzená při zákonodárné činnosti, která se dá vyjádřiti komandem "mlčet a hlasovat", tentokráte jeví se v tak důstojném světle, že senát může se v ní cítiti docela spokojen, neboť jest přísloví "Bis dat, qui cito dat"; "dvakrát dává, kdo rychle dává". Kdyby se smělo a mohlo toto přísloví bráti doslovně, byl by to rozpočtový šlágr, kterým by žádný finančník nepohrdl, ale v dané příčině není nám tento šlágr nic platný, neboť tak se má věc, že se musíme ptáti, zdali tu jde o dávání. Dávání může někdy být také braním. Zajisté tam, kde běží o přiznání práva nebo splnění oprávněných nároků, nemůže být řeči o dávání v tom smyslu, jak to přísloví naznačuje a jak se ovšem bezdůvodně rozčiloval minule v rozpočtové debatě pan dr. Heller. Státní zaměstnanci jakékoliv kategorie, aktivní i na odpočinku, mají v této své vlastnosti i jako občané vůči státu jistá práva, třeba nebyla paragrafována, t. j. zákonnou formulí vyjádřena, která vyplývají z mravního a právního svědomí každého inteligentního, své důstojnosti a oprávněnosti s ostatními občany vědomého člověka. Požadavek, aby poměr zaměstnanců ke státu odpovídal těmto právům, aby úprava jeho uspokojila mravní cit a nedala vzniku roztrpčení z utrpěné křivdy, tento požadavek je povznesen nad všechny pochybnosti a musí být respektován v administrativě při určování tohoto poměru vládními nařízeními a zákony, stojí výš, než všechny jiné ohledy, které v politickém životě, bohužel, bývají udávány za směrodatné, a to, co mravní cit káže, zatlačují do pozadí. Není s podivením tedy, a je to docela psychologicky odůvodněno, že nesplněním požadavků takto z hloubí lidské psychy motivovaných, vzbuzuje se v příslušných kruzích rozčilení, nespokojenost a že čím více se tutlá, chlácholí, brzdí a těšínskými jablky zažehnává, tím spíše se stupňuje k výbuchu, který pak překvapí ostatní svět a zejména odpovědné politické činitele, kteří spoléhajíce na všelijaké rozumné a příliš rozumné předpoklady se takového něčeho u státních zaměstnanců nenadálí.

Pánové, nad tím, že k něčemu takovému, co možno zváti výbuchem, znepravidelněním vnitřního života, mohlo dojíti právě při věci týkající se existenčních zájmů státních zaměstnanců, dlužno se zamysliti.

Slavný senáte! Takové výbuchy, takové mimořádné úkazy jsou vlastně poruchy, jsou známkami nezdravosti orgánů, v nichž a z nichž se rodí. Nehledejme příčinu v něčem jiném, než v tom, co výbuchu bezprostředně předcházelo, a to byl rozpočet. Proto to vybuchlo, že v rozpočtu nebylo na ty požadavky pamatováno a že nebylo splnění jejich zařazeno mezi státní nezbytnosti, aby si vláda učinila povinností nalézti pro ně úhradu, ačkoli mezi státními nezbytnostmi figurují položky, jejichž přednostní právo v rozpočtu musí státní zaměstnance do hloubí duše urážeti.

Slavný senáte! Odpovězte si na otázku, proč se tak stalo, proč byl rozpočet sdělán bez ohledu na tyto požadavky a položte si otazník s otázkou "proč" za každý důvod, který SP pro vládní postup v té věci uvádí, a shledáte, že se nedostanete přes námitku: Když se to mohlo státi po rozpočtu, když se našla nebo najde úhrada po rozpočtu, když vláda dovedla nepopulární, ale podle jejího soudu nutnou restrikci jaksi kompensovati nadílkou nějakou po rozpočtu - takové a podobné dedukce jsem četl v novinách - tož to bylo možné i před rozpočtem i po rozpočtu. Neodvážím se z pochopitelných důvodů říkati, že to byla chyba, že je to politický lapsus, ale to snad mohu říci bez nebezpečenství, že budu odkázán ke své jehle, to mohu říci, co každý na vlastní oči vidí: kdyby se to bylo stalo před rozpočtem, bylo by to nepříjemné vzrušení, které provázelo protestní akce zaměstnanců, odpadlo a do dityramb pontifikálního Tedeum, jímž slaveno bylo lustrum nynějšího režimu, nezalehl by rezavý hlas disharmonie jako výstražné memento. Já tu disharmonii nebudu analysovat v její složky; to činily a snad budou ještě činit i po odhlasování těch předloh orgány samých vládních stran a činily to dosud způsobem, jejž se stanoviska vládní většiny dlužno nazvati povážlivým. Disharmonie z každého hlediska je příznakem něčeho, co ohrožuje sílu, výkonnost a soudržnost celku, v němž se vyskytne. Když složky, které by měly fungovati ve vzájemném se podporování a doplňování za stejným cílem, narážejí na sebe a sobě překážejí, ochromu je se činnost celku a nedosahuje se společného úkolu, ať je jakýkoliv, nedosahuje se toho nikdy úplně a řádně. A toho je právě v politické práci zvláště potřebí. Podezřívání, vzájemná nedůvěra, to jsou špatné podmínky ke společné práci. Bývají to předzvěsti rozkladu. Co jsme všechno musili slyšeti na schůzích pořádaných v záležitostech zaměstnanců! Zástupci koalovaných stran stavěli se proti sobě, bili do sebe vzájemnými výčitkami a urážkami. Věru, nárazem toho výbuchu, o němž mluvím, povážlivě to zapraštělo ve spárách a v tom trámoví, na kterém spočívá dnešní systém. A není také nikterak lhostejno, že celá vládní akce v záležitosti zaměstnanců dělá dojem ústupu nikoliv z taktické prozíravostí, nýbrž z obavy před něčím mocnějším, ústupu, který může býti pak vykládán za slabost. Já to tak nevykládám. Zase je to list strany koaliční, který neprozřetelně tuto slabinu odkrývá, či je to v pořádku, když si vlivný orgán pod dojmem demonstrativních projevů zanaříká, že bohužel jeho strana neměla dosti odvahy využíti tohoto, jak prý skutečnost ukazuje, jedině účinného prostředku politického boje. To znamená jinými slovy, že doporučme a dává sankci argumentům ulice, proti nimž jsme obrnili stát zákonem na ochranu republiky. A dále se ptám: Není povážlivé v témž smyslu a v tom směru, že se vůdčí osobnosti spojeneckých klubů musí napomínati navzájem k zachovávání souručenské loyality? Slavný senáte! V té matenici padlo také slovo o surové pěsti socialismu. Na tom pánovi, který tím slovem sebe kompromitoval, ovšem hrozně málo záleží. Ani u nás hrubstvím se nedělá renomé. Ale to slovo nebylo odvoláno, to bylo dáno dál, bylo přejato do úvah žurnálů právě koaličních stran, kde se dosud udržuje v oběhu. Není to důkazem, jak veliká propast dělí světové názory spojenců, jak málo porozumění a respektu pro politické přesvědčení příslušníka jiné strany?

Pánové, nemluvím o těchto věcech ze žádné jiné příčiny, než abych naznačil, že se mohlo a mělo těmto věcem předejíti, a viděl bych v tom skutečnou politickou moudrost, kdyby se tomu bylo předešlo.

Slavný senáte! Kamenem úrazu v tom všem je ta neblahá restrikce. Říkám proto neblahá, poněvadž důvody, jimiž se nutnost její dokazuje, jsou nešťastné, a potom myslím, že se mohla provésti, aniž by se o ní tak dlouhé a divné řeči vedly. Mně se nelíbí, když se řekne: "Musí se šetřiti", a když se k tomu přidá: "Ve prospěch státu, celku, nutno každému jednotlivci a každému stavu přinášeti oběti." Toto žádati, je právo státu. To je jistě správná maxima, ale přijde na to, jak se provádí. Co je to, prosím, šetřiti? Nechceme-li tomu rozuměti tak, jako rozumíme slovu střádati, spořiti, ukládati z přebytků, jak je to v tom názvu spořitelen, tedy to znamená a může znamenati v nejširším slova smyslu obmeziti výdaje. A tu musíme rozeznávati výdaje zbytečné, pak výdaje, které nejsou nutné, protože mohou počkati, a konečně výdaje, které jsou nezbytné. Je patrno, že výdaje nezbytné se nesmějí omeziti a že zbytečné se musejí omeziti, a to nejenom když se ukáže potřeba šetření, nýbrž i za tučných let. V této příčině superfiua nocent. Zbytečné, nejenom že nemusí býti, nýbrž to ani nemá býti. A tu je ovšem nezbytná potřeba, aby se rozpoznalo a určilo, co je zbytečné. A to je vlastně arkánum veškeré nejenom finanční, ale i jiné politiky. A potom z toho plyne, že když nějaká politika ať již finanční, anebo jak se pan sen. Hyb s vtipným pleonasmem vyjádřil, "politická politika", je nucena, anebo neví si jinak pomoci, než že sáhne k šetření, obviňuje sebe nebo někoho, kdo za ní odpovídá, že konala zbytečnosti, že byla chybná. Když vůdčí politikové řekli: "Musíme šetřiti", řekli: "mea culpa". A je dobře, že to řekli, neboť to je zároveň první krok k nápravě: uvědomiti si, v čem se stala chyba, co se dělalo zbytečně.