V §u 10: Vyloučení z úpravy těch vojenských gážistů bývalé rakousko-uherské armády, kteří byli převzati do výslužby bez superarbitračního řízení a neměli v den tohoto převzetí 60 let fysického věku nebo 40 let do pense započítatelných služebních let.

Zcela vyloučeni jsou však z úpravy ti bývalí vojenští gážisté, kteří v důsledku šetření osobní a stížnostní komise byli převzati, ale bez uznání jich bývalé hodnosti.

§ 13: úprava pensí bývalých poddůstojníků z povolání do československé armády nepřevzatých, podle pensijních základen platových stupnic zavedených zákonem čís. 394/1922.

V §u 15: Přiznání invalidního důchodu podle zákonů o požitcích válečných poškozenou těm invalidům ze stavu mužstva a pozůstalým po nich, o něž je pečovati vojenské správě.

Konečně v §u 22 úpravy pensijních požitků bývalým vojenským kapelníkům a pozůstalým po nich, kteří nebyli převzati do svazku československého vojska.

A ještě jednu úchylku nalézáme ve vojenském zaopatřovacím zákoně oproti zaopatřovacímu zákonu pro civilní pensisty a ta úchylka týká se generálů. Generálové bývalé rakousko-uherské armády, kteří byli převzati naším státem, požívají požitků pouze VI. hodnostní třídy 4. platového stupně, tedy i generálové IV. i vyšší hodnostní třídy. Zde je tedy úchylka oproti civilním pensistům, u kterých jsme tuto výjimku neučinili.

Vážený senáte! Mluvil jsem nyní o věci jistě že velmi populární, stejně jako pan kolega Smrtka. Ale chci se také ještě zmíniti o otázce, o které jsme v prvé skupině promluvili. Pokládám to za svou povinnost, abych o tom promluvil několik slov. úsporná opatření ve veřejné správě jsou státním problémem neobyčejné důležitosti. Řekl bych, že jsou nezbytností takovou, jako je u nás finanční otázka, a řekl bych, že jsou snad důležitějším problémem, důležitější otázkou, nežli je otázka našich státních financí, poněvadž, jestliže vyřešíme první problém kladně, to jest otázku úspor ve státní administrativě, vyřešili jsme přirozeně také i druhý problém, problém finanční. O tom, že máme komplikovanou správu státní, myslím, že není mezí námi sporu, a také nebylo sporu mezi úřednictvem státním, a že ji musíme zjednodušiti, to uznává také každý. Nuže, máme-li reformovati, máme-li jednodušiti správu, nezbude nic jiného, než že musíme současně také snížiti počet personálu. My ho totiž tolik nebudeme potřebovati. Této otázce, prosím, se nevyhnul posud žádný stát, ani státy vítězné, ano ani ne sovětské Rusko, které, prosím, během zcela krátké doby propustilo z 2 milionů osob, zaměstnaných ve státní správě a ve státních podnicích, 55%, to znamená 1.100.000 lidí, a to bez jakékoliv náhrady. (Slyšte!) To bych chtěl, -aby právě slyšeli naši oposičníci, to bych chtěl, aby slyšeli komunisté, to bych chtěl, aby slyšeli Němci, jak se prováděla úsporná opatření v Rusku.

Já připisuji k dobru naší republiky, že sahá k tomuto zákroku teprve nyní v sedmém roce republiky a že k němu sahá způsobem co nejméně bolestným a že k němu sahá, když předtím jsme upravili požitky státních zaměstnanců, když předtím jsme propočítali léta, takže ti, kteří budou dnes odcházeti do pense v důsledku tohoto zákona - tedy ne, jako bylo zde řečeno, že budou zbavováni pense... (Sen. časný: Po 20leté služební době!)...ano, po 25leté služební době, věc, která nám nepřipadla ani na mysl - budou též účastni všech výhod, které jsme civilním státním zaměstnancům za celou tu dobu, co republika trvá, poskytli.

My jsme zákonem čís. 541 z r. 1919 upravili základní platy, upravili jsme postupové poměry zaměstnanců státních, my jsme jím propočítali válečná léta, my jsme jim propočítali dokonce i onu dobu, ve které myslili, že teprve budou přijati do státních služeb, my jsme jim poskytli drahotní přídavky do několika miliard jdoucí, my jsme zdvihli zákonem, tolik osočovaným zákonem čís. 394 přede dvěma lety pensijní základnu o 75%, a teprve nyní saháme k restrikci, takže odcházející již participují na všech těchto výhodách. Jinde tomu tak nebylo, tam se propouštěli dříve a pak se teprve upravovalo. A na to se zapomíná se strany naší oposice.

Francie propustila do 31. listopadu 1923 62.528 úředníků, zřízenců a dělníků, z převážné většiny bez jakékoliv náhrady. To podškrtuji. Letošního roku se usnesla Francie na opětném propuštění 38.000 lidí. A teprve letos, prosím, když propustila zaměstnance, sáhla k jakési úpravě, totiž doplnila drahotní přídavky francouzských zaměstnanců státních na 600 Fr ročně, a to jen v důsledku toho, že začal náhle letos klesati frank.

V Německu propustili do 31. března 1924 - to jsou všecko oficielní zprávy- 396.858 osob - přál bych si, aby to poslouchal pan dr. Heller a vyplatili jim celkem 12 milionů zlatých marek - prosím, žádný omyl, ne 12 miliard všem těmto 396.858 osobám, nýbrž 12 milionů zlatých marek. Prosím, co připadlo na jednotlivce? Tam z nich nadělali skutečně žebráků.

V Rakousku propustili do l. ledna 1924 asi 30% zaměstnanců větším dílem s odbytným v bezcenných korunách - to je přece všechno známo - a teprve letos začali upravovati požitky. Na to se také zapomíná. Teprve letos upravili jim vlastně poněkud snesitelně jejich platy.

V Anglii propustili 27% pouze s odbytným, ne však s generelním, nýbrž individuelním.

V Itálii propustili 12% bez odbytného i pense a teprve nyní zase přijímají, poněvadž potřebují zaměstnanců, propuštěné zaměstnance, ale ovšem jenom do smluvního poměru, československo těchto příkladů následovati nebude. Máme v úmyslu, jak osnova praví, propustiti asi 10% v roce 1925 a k dalším redukcím sáhlo by se teprve tehdy, až bude provedena reforma správy a až budeme znáti přesný počet zaměstnanců, kterého budeme potřebovati, tedy přesný systemisovaný stav.

Lituji, že dochází k reformě teprve nyní. My jsme k ní měli sáhnouti již před 4 lety, kdy zde byl předložen příslušný návrh, ke kterému vláda teprve sahá. Tehda byly daleko příznivější poměry na trhu práce, tehda jsme mohli velikou část zaměstnanců převésti snadno a rychle do soukromého zaměstnání, což ovšem dnes tak snadno provésti se nedá. Dnes ty poměry nejsou již takové, jako byly před 4 lety, a proto také musí tu býti docela jiné kautely, za jakých budeme snižovati počet zaměstnanců. Musíme do jisté míry každého sociálně zabezpečiti, neboť nemůžeme se vždy spoléhati na to, že snad najde rychle zaměstnání v soukromých službách.

Tedy celá osnova je vybudována především na zásadě: pokud možno dobrovolný odchod a teprve v druhé řadě sáhne se k nuceným opatřením. Jsem přesvědčen, že těch, kteří se budou dobrovolně hlásiti, zejména pokud se týče zaměstnankyň, když jim budeme dávati pensi a odbytné, bude značný počet. Proto také těm, kteří dobrovolně odcházejí do pense, poskytujeme určité výhody.

Jaký je dnešní právní stav? Nikdo dnes nemá nároku ani na odbytné, ani na pensi kromě těch, kteří jsou 60 let staří, dokud není trvale neschopen vykonávati své služební povinnosti. Je-li někdo zdráv, nemá nároku ani na odbytné, ani na pensi. A je také, prosím, omylem, že by dnes nemohla správa propustiti zaměstnance podle dosud platných předpisů, že snad hrubě zasahujeme do nabytých práv. Provisorní zaměstnance a smluvní má právo propouštěti vláda kdykoliv, k tomu není potřebí zákonů, a jestliže má vláda v úmyslu reorganisovati správu, má dnes podle služební pragmatiky také možnost provésti redukci.

Jestliže se v důsledku reorganisace správy stává zaměstnanec přebytečným, může ho dáti do pense i podle dnešních předpisů, takže saháme-li k těmto opatřením a chceme-li jim poskytnouti ještě výhody, mám za to, že děláme zákon dobrý.

Dnes musí býti zjištěno přesným lékařským posudkem, má-li býti někdo poslán do pense. Napříště tomu tak nebude. Každý může býti dán do pense, kdo o to požádá a koho státní správa propustí. Kdo nemá dosud nároku na pensi, to jest, kdo slouží méně než 10 let - ten stav je dnes také takový - dostává odbytné. Za dnešních poměrů nemá nároku na odbytné, ale pak bude míti nárok na odbytné, které se vyměřuje i z drahotních přídavků a dostává se ho i za určitých předpokladů osobám v provisorních službách, což je úplné novum, které nestává nikde.

Po deseti letech má každý nárok podle vůle buď na odbytné, nebo výslužbu, nebo na obojí, jak bylo konstatováno. Již vzhledem k těmto opatřením bylo by krajně nehospodárné, abychom propouštěli ze služby mladší, dobré, zdatné, kvalifikované síly a platili jim a jejich pozůstalým doživotní bezpracnou rentu. To by přece nebylo hospodárné!

Tím jsem již naznačil, jak musí býti postupováno při výběru osob určených pro odchod ze služby. V prvé řadě musí se přihlížeti ke služební způsobilosti, výkonnosti a upotřebitelnosti, v druhé řadě k hospodářským poměrům a ve třetí řadě teprve budiž přihlíženo k poměrům rodinným.

Pokud se přihlíží k služební způsobilosti, výkonnosti, upotřebitelnosti, budiž zaměstnanec pokud možno ve službě uchován, i kdyby se stal přebytečným, a budiž přemístěn do jiného odboru státní správy, kde je nedostatek personálu. Proto také bylo třeba pojmouti do osnovy ustanovení, týkající se vyrovnání přebytků a nedostatku pracovních sil, který se vyskytuje v různých oborech státní správy. Z toho důvodu je také zaměstnanec povinen, bude-li přeřaděn do jiného oboru nebo resortu, konati službu v jiném, třeba nižším oboru státní správy, nikdo se totiž za prácí nesmí styděti, a ovšem nesmí býti také zkrácen na svých požitcích a také ne na svém služebním poměru.

Pokud se přihlíží k hospodářským poměrům zaměstnanců, má se především sáhnouti k zaměstnancům dobře hospodářsky zajištěným. Ovšem zde bude velmi těžké kriterium, ale zase se musí při tom přihlížeti k tomu, aby výživa rodiny propuštěním nebyla ohrožena. Přihlížejíc k rodinným poměrům, budiž pamatováno vždy na zaměstnance, kteří se musí starati o výživu dětí, jinak nesmí býti činěn žádný rozdíl mezi mužem a ženou. Také, pokud se týče legionářů a válečných poškozenou, musí býti postupováno při posuzování služební způsobilostí s veškerou ohleduplností a event. menší služební způsobilost, pokud byla přivedena válečnými poměry, nesmí býti na závadu. Vzhledem k tomu, že jde při výběru o otázky velmi choulostivého rázu, kde by mohly býti uplatňovány snad vedlejší vlivy, nesmí se propouštění zaměstnanců vymykati jisté mimooficielní kontrole. Zdůrazňuji se vší rozhodností:

Při výběru osob nesmí rozhodovati ani politický, ani národnostní, ani jakýkoli jiný postranní vliv, nýbrž pouze a výhradně upotřebitelnost a pak důvody sociální a rodinné.

Při této příležitosti se řešila také otázka kumulace požitků, jak tu o ní bylo mluveno. Bylo řečeno, že tomu, kdo měl nárok na dvojí odpočivné zaopatřovací požitky, menší obnos se zkrátí. Jaký byl dnešní stav? Dnes jen některé kategorie měly nárok na dvojí odpočivné, některé ne. To bylo nespravedlivé. Proto jsme to spravedlivě rozřešili. Dáváme 50% každému, zejména když vláda chtěla uplatňovati zásadu, že jedna osoba smí míti jen jeden zaopatřovací požitek. (Místopředseda Valoušek převzal předsednictví.)

Mluvilo se tu také o §u 18. Mám za to, že to vše bylo přivedeno v rychlosti v poslanecké sněmovně, že tento trojnásobek týká se nynějších aktivních požitků a ne snad bývalých aktivních požitků. Je vyloučeno, aby na př. úředník, který šel ještě za starého systému do pense, vysoký úředník, řekněme dvorní rada, který měl 10.000 K ročně, měl nyní trojnásobek 30.000 Kč a co má nad 30.000, že by se mu mělo vzíti. Tak to jistě míněno nebylo. Podotýkám, že dosavadní prakse byla různá a že určité kategorie požívaly jistých výhod a jiné jich postrádaly vůbec.

Samozřejmě, že by všechna tato opatření, o nichž bylo tu tak důkladně mluveno, zůstala bezúčelná, kdyby nebylo současně zákazu, přijímati nové síly do státních služeb, a naopak bylo by to krajně nehospodárné, abychom propouštěli zapracované síly a přijímali síly nové. Právě to ustanovení, že nemáme po řadu let přijímati nové síly do státních služeb, pokládám za nejzávažnější z celé předlohy.

Táži se, co budeme dělati s absolventy středních a vysokých škol, když máme 4 university a 4 techniky a když dnes na středních školách studuje tolik žáků jako v celé bohaté Francii? Co budeme s nimi dělati? Kde je umístíme, když víme, jak střední školy nám vychovávají dorost ne pro praktický život, nýbrž pro službu, pro úřad nebo pro studium na vysoké škole? Tu vyrůstá nový problém stejně důležitý a nezbytný, reforma školství. Neobejdeme se bez této reformy. Jest již nejvýš na čase, abychom přemýšleli o tom, aby dnes přestaly naše střední školy vychovávati dorost pro úřad a počaly jej vychovávati pro praktický život. Stejně by tato předloha neměla smyslu, kdyby nedošlo k dočasné suspensi některých předpisů, zakládajících nárok na ustanovení, stabilisaci, normalisaci zaměstnanectva, přeřadění nebo přeskupování zaměstnanectva, a jak se to všechno má nazývati. Toto opatření bylo nejvíce sporné a je také ustanovením nejvýše krutým a bolestným, ale potřebným a proto nesmí trvati dlouho. Tato suspense potrvá pouze do vybudování nového požitkového systému a do nové úpravy nových služebních poměrů. Vládě je uloženo touto předlohou, aby do konce r. 1925 předložila návrh zákona o jednotné úpravě správního řízení a současně se jí ukládá, předložiti návrh zákona o novém požitkovém systému pro státní zaměstnance. Jestliže se mluví o soudcovské předloze, podotýkám, že jsme se vyslovili pro to, aby soudcům byly upraveny požitky jejich ihned, poněvadž to pokládáme za potřebné a současně to pokládáme za průlom do dnešního systému platového pro vysokoškolské úřednictvo. Někde se musilo začíti a proto ať ostatní úřednictvo nežaluje, že jsme to neudělali současně. To je světlý bod předlohy, že vláda je vázána do konce příštího roku předložiti nový požitkový systém. A je také nejvýše na čase, abychom odstranili chaos, který jest v poměrech a požitcích zaměstnanců. Je to chaos na chaos, je tu různost předpisů, je tu nesrovnalost na nesrovnalost. To všechno musí konečně zmizeti, poněvadž dnes skutečně ovládati všechny předpisy, zákony a nařízení, týkající se státních zaměstnanců, je vědou. Předloha tato vztahuje se také na jiné zaměstnance veřejné, zejména obecní, okresní a podobně, ovšem s tím, aby tím nebyla dotčena svéráznost naší autonomie.

Já resumuji. Předloha sleduje 3 cíle:

Chce organisovati veřejnou správu, chce přesně vymezovati a reformovati způsob, jakým mají býti obstarávány úkoly veřejné správy a za třetí chce ekonomicky využíti pracovních sil.

Vím, že předloha se nesetká se sympatiemi v řadách státních zaměstnanců, poněvadž dnes kolují divoké zprávy po úřadech, přikládali se vládě a parlamentu úmysly, kterých jsme nikdy neměli a nikdy míti nebudeme. Ačkoliv restrikce a reforma byla státními úředníky uznávána, musím konstatovati, že nižší personál ve svém celku chápe nezbytnost těchto nepopulárních opatření a že jeho chování bylo dodnes vzorné, že mu toho nesmíme zapomenouti.

Pokud se týče různých výstřelků, o nichž zde bylo mluveno, na různých schůzích některých kategorií, bohužel, kategorií vyšších, musíme tyto výstřelky přičísti na vrub nálady, která byla u nich udržována některými politiky a také koaličními politiky, poněvadž se jim příliš mnoho slibovalo, ačkoliv se předem vědělo, že v důsledku naší finanční mizérie se sliby nebudou moci splniti. Řekl jsem minule, že nesmíme dělati. pokud se týče státních zaměstnanců, politiku dvojí tváře, že nesmíme jinak mluviti sami mezi sebou a jinak k nim, že tato politika by se mohla jednou vymstíti ne na nás, na stranách, ale především na státu samotném. Proto tyto výstřelky musíme posuzovati blahovolně, v politice nesmíme znáti pocit msty. Doufám, že nastane klid, zejména když ujistíme zaměstnance všech kategorií, že v příštím požitkovém systému, od něhož nás dělí již krátká doba, musí býti měřeno poctivě a spravedlivě všem, musí jim býti honorováno nejen předběžné vzdělaní, ale i výkon.

Dovolte mi, abych se vrátil k předloze, o které jsem referoval. Řekl jsem, že určité úchylky byly nutný, že to vyžaduje zvláštní poměr, který byl kdysi ve vojenské správě rakouské.

Sociálně-politický výbor doporučuje, aby tato předloha byla schválena ve znění přijatém poslaneckou sněmovnou. (Potlesk.)

Místopředseda Valoušek (zvoní): Za rozpočtový výbor k bodu 4. podá zprávu pan sen. Klečák.

Zpravodaj sen. Klečák: Slavný senáte! Rozpočtovým výborem bylo mně uloženo, abych doporučil zákon, který byl doporučen kolegou Pánkem, týkající se zaopatřovacích požitků vojenských osob a pozůstalých po nich. Lituji, že zde nejsou přítomni páni z německého tábora, a to proto, že zejména, pokud v tomto zákoně mluví se o vyšších požitcích, z velké většiny nejde o české lidi, nýbrž o lidi národnosti německé. Je tudíž zajímavé, že úpravu existence pro převážnou většinu Němců provádíme my, kteří každou chvíli si musíme dáti vynadati od Němců, od určitých stran, které žijí v domnění, že tím tupením nás a našeho státu konají svou povinnost vůči svému voličstvu a vůči státu. Pánové z německých stran přednesou své prohlášení, páni nás potupí, páni nás zlehčí a pak hromadně utekou. Páni očekávají, že někdo půjde je prositi, aby zůstali pracovati s námi. Já žiji v domnění, že se toho nedočkají, a to proto ne, poněvadž my, co konáme, konáme jistě ve prospěch státu a ve prospěch občanstva žijícího ve státě našem, že někdy pracujeme zákony neuspokojivé uznáváme. Konali bychom více, kdyby to finanční a hospodářské poměry našeho státu dovolily. Jsme však spokojeni; že oproti cizině, oproti všem okolním státům konáme svoji povinnost daleko lépe a správněji. Až hospodářské a finanční poměry to dovolí, abychom mohli celou řadu zákonů zlepšiti, abychom mohli upraviti existenci našeho lidu, jsem přesvědčen, že se k tomu jistě nedáme od nikoho nutiti, od nikoho dožadovati, že k tomu nebudou dopomáhati žádná silná slova. Jistě vykonáme jen svou povinnost! Jestliže se strany komunistické bylo hovořeno oběma mluvčími proti těm, jichž část těchto zákonů se dotýká, proti naší armádě, proti těm, kteří v armádě minulého státu byli zúčastněni, tedy bylo by dobře, kdyby ti páni ve svých projevech, když již mluví proti těmto zákonům, obráceně nedovolávali se těch zúčastněných, aby šli pod komando jejich, případně, aby uvěřili jejich slibům.

Dnes jde o zákon, jímž se upravují zaopatřovací požitky vojenských osob a pozůstalých po nich. Jménem rozpočtového výboru prosím, aby zákon byl schválen tak, jak byl doporučen sociálně-politickým výborem a jak byl přijat poslaneckou sněmovnou našeho Národního shromáždění.

Místopředseda Valoušek (zvoní): O 5. odstavci dnešního denního pořadu, jímž je zpráva rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2051) o vládním návrhu zákona o odměnách státním a některým jiným veřejným zaměstnancům na rok 1924 a 1925 (tisk 2062), podá zprávu pan sen. dr. Fáček. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. dr. Fáček: Vážený senáte! Můj referát bude zcela krátký, účelem předlohy je zjednati zákonný podklad pro výplatu odměn státním a jiným veřejným zaměstnancům, které byly od roku 1922 vypláceny, poněvadž se to objevilo nutným jako doplněk nedostatečných platů. Zákon k tomu účelu povoluje na rok 1924 170 milionů Kč, na rok 1925 215 milionů Kč. Jak budou obnosy rozděleny, je naznačeno v důvodové zprávě vládní předlohy zákona. Zaměstnancům s vysokoškolským vzděláním se dostane fixních odměn odstupňovaných podle kategorií, pak vojenským gážistům a příslušníkům četnictva odměn ve stejné výši jako v roce předchozím, ostatním zaměstnancům budou vyměřovány odměny jistým procentem z místních přídavků. To platí pro rok 1924. Nejmenší odměna stanovena na 200 Kč.

Pro rok 1925 bude celkový obnos rozdělen obdobným způsobem. Poněvadž obnos ten jest o 45 milionů Kč větší, připadnou na jednotlivce pravděpodobně obnosy větší. Zákon uvádí jako úhradu věci, které teprve musí býti zvláštními zákony zaváděny a pak úspory, kterých bude docíleno prováděním zákona, který byl jako prvý na pořadu dnešní schůze. Tedy to také bude úkolem provádění toho zákona, aby jím bylo docíleno úspor.

Zákon má také odstavec o zaměstnancích veřejných korporací. O těch se říká, že nemají nároku na obdobné odměny jako státní zaměstnanci, ale že jim mohou býti přiznány stejné odměny tenkráte, jestliže platy těchto zaměstnanců jsou již přizpůsobeny výši státním zaměstnanců, jak to § 29 známého prosincového zákona ukládal.

Navrhuji jménem rozpočtového výboru, aby návrh zákona byl schválen v souhlase s poslaneckou sněmovnou.

Místopředseda Valoušek (zvoní): O předměte 6. dnešního denního pořadu, jímž je zpráva rozpočtového výboru k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2052) o vládním návrhu zákona, kterým se upravují platové poměry soudců z povolání a jiných konceptních úředníků v oboru ministerstva spravedlnosti (tisk 2057), podá zprávu pan sen. dr. Procházka. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Přicházíme k projednání zákona o úpravě platových poměrů soudců z povolání a jiných konceptních úředníků v oboru ministerstva spravedlnosti. Jest nutno, abych jako referent k zákonu tomu předeslal několik slov.

Senát věnoval vždy svoji pozornost otázkám státně-zaměstnaneckým, dobře věda, jakou důležitost mají státní zaměstnanci vůbec a zejména ti, kteří vedou administrativu státní, vykonávají soudnictví a vyučují mládež.

Známo je pánům, jak stav státních zaměstnanců, zejména úředníků státních, profesorů a soudců, za války upadal hmotně a tím také trpěla jeho autorita. Známo je, kolik bídy zakusili státní zaměstnanci za války a že i doba poválečná nezjednala žádoucí nápravy. Nechci opakovati ty stesky a stížnosti, jsou všem dobře známy, chci však vyzvednouti, že po převratu bylo to nadšení převážné většiny státních zaměstnanců pro naši republiku, pracovitost jejich, obětavost, jejich radostné věnování všech sil a vědomostí ve prospěch vlasti, a že vše to umožnilo, že naše mladá republika bez krveprolití a chaosu vešla v život, že překonala prvé těžké doby samostatnosti, pevně zakotvila a přešla v nynější konsolidovanost a stabilitu. Poukazuje se na mnohé činitele, kteří mají zásluhu o samostatnost naší republiky. Nutno však také poukázati na zásluhy našich státních zaměstnanců, jež mají pro život a trvání naší republiky.

Státní zaměstnanec zůstává vždy elementem, který udržuje stát. Dobří státní zaměstnanci jsou blahem státu, kdežto špatní státní zaměstnanci jsou jeho neštěstím. Aby však státní zaměstnanci byli dobrými služebníky státu, musí býti stát jejich dobrým zaměstnavatelem, zejména se musí postarati o to, aby byli zaopatřeni vším nutným k životu a svým úkolům.

Zabýváme se dnes předlohami státně-zaměstnaneckými a zejména teď právě zmíněnou předlohou o platových poměrech soudců z povolání. Soudcové, jako ostatní zaměstnanci, měli za války a po ní stejnou bídu s nimi. Nepříznivé poměry požitkové měly za následek klesání autority soudců. Jak také mohl míti soudce autoritu, které nutně potřeboval oproti těm boháčům, jako oproti průmyslníkům, velkoobchodníkům, tak i jiným, kteří se objevili u soudu a uplatňovali své bohatství a které měl souditi, kdežto soudce sám sotva byl s to, aby byl živ z toho malého platu státního? Těžko se vmysliti v duševní pocity těch, kteří měli souditi bohaté a kteří sotva uživili rodinu ze svého platu. A při tom měl býti soudce neodvislý, jak ústava praví, měl svoje úkoly vykonávati neodvisle, vázán jsa jen zákonem. Tato neodvislost ve vykonávání soudcovského úřadu předpokládá však neodvislost hmotnou. A tu táži se, zda dosud vždy stát soudcům dával také podmínky této neodvislosti? Všechna čest, že soudcové dosud SK vzorně chovali. Nejnebezpečnější hlízou pro stát je korupce. My proti korupci bojujeme, usnesli jsme se také na zákonech ohledně korupce a tyto zákony proti korupci mají prováděti právě soudcové. Je proto povinností státu a vlády v tomto boji proti korupci, kterouž mají soudy trestati, aby také soudce hmotně podpořili.

Soudnictví je poslední ochrannou zdí v právní obraně státu. Kdyby tato zeď povolila, pak ovšem se státem bylo by zle. A tu právě soudce musí býti tak hmotně postaven, aby odolal veškerým nástrahám korupce. Porušení soudcovského stavu znamenalo by rozklad státu, jak správně podotkl v rozpočtovém výboru jeden velmi vážený člen senátu. Této důležitosti stavu soudcovského a jeho významu pro blaho a trvání státu byl si senát vždy vědom. Poukazuji na to, že v ústavně-právním výboru bylo opětně jednáno o důležitostí soudcovského stavu a nutnosti, hmotně zabezpečiti soudce. Byly v tom smyslu také přijaty resoluce. Též rozpočtový výbor jednal o této věci a přijal také resoluci, v níž se vláda vyzvala, aby dosavadní odměny soudcovské byly uvedeny v systém trvalých, řádných požitků. Důsledkem této resoluce je právě návrh zákona, který vládou byl podán a o němž dnes jednáme. Zajisté nutno poukázati na velké zásluhy vlády, ministerstva spravedlnosti a jeho úředníků, že tento vládní návrh byl podán a že jeho předložení a projednání bylo vší energií také podporováno. Je také odůvodněna tato úprava platová soudcovská. Musím se o této otázce zmíniti obšírněji, jelikož poukazuje se na to, že snad se soudcům dává určitá výsada. Není to správné. Dnešní zákon je vlastně výsledkem historie stavu soudcovského a historie jeho potřeb a jeho snah. Již v ústavě samé vidíme, jak velký vyznám přičítá se stavu soudcovskému. Kdežto hlava III. ústavy, jednající o moci vládní a výkonné, mluví o presidentu republiky, o vládě, o ministerstvech a nižších správních úřadech, je soudnictví a soudcovskému stavu věnována celá hlava IV. ústavy, jednající o moci soudcovské v §ech 94 a 105.

Soudce má své zvláštní postavení podle ústavy. Soudnictví je také odděleno ve všech stolicích od správy státní. Zákonem podle ústavy stanoví se podmínky, nutné k dosažení úřadu soudce z povolání. Služební poměry soudců mají se upraviti podle ústavy, § 97, odst. 2., zvláštním zákonem. Soudcové z povolání nesmějí zastávati jiných funkcí placených, stálých nebo občasných, pokud zákon nestanoví výjimky. A tu dovoluji si poukázati na toto: Kdežto ostatní státní zaměstnanci podléhají, co se tyče svého vedlejšího zaměstnání, mírnějším ustanovením §u 33 služební pragmatiky, stanoví pro soudce § 48 soudní instrukce podmínky těžší, že vůbec nějaké vedlejší zaměstnání pro soudce není možné kromě úřadu učitelského a že každé takové překročení ustanovení § 48 má za následek nejen disciplinární stíhání, nýbrž dokonce propuštění ze služby. Také soudcové ručí veškerým svým majetkem za náhradu škody, kterou by snad způsobili ve výkonu svého úřadu porušením práva. Tato zákonná ustanovení naší ústavy jsou takového druhu a způsobu, že vyplývá z nich zvláštní postavení soudců. Zejména citovaný § 97, odst. 2., podle něhož služební poměry soudců upravuje zvláštní zákon, vyžaduje, aby tyto poměry byly upraveny zvláštní služební pragmatikou, jejíž součástí je právě také ustanovení ohledně požitků soudců. Ježto služební pragmatika nemohla býti toho času uzákoněna, bylo nutno upraviti aspoň poměry soudcovské platové.