Také slíbené remunerace nemohou vyhověti ani sebe skrovnějším nárokům úředníků, kteří byli poškozeni prosincovým zákonem. Ke všemu přistupuje ještě v souvislosti s úřednickými zákony provedený útok na autonomu samosprávných korporací.

Dále není zákonem stanoven způsob použití, ani způsob zjednání obnosů 170 milionů pro rok 1924 a 215 milionů pro rok 1925. Náklad pro rok 1924 uhrazen býti má z úspor zákona o snížení počtu úředníků, náklad pro rok 1925 novými daněmi a dávkami, úprava požitků pensistů, beztak nedostatečná, diskreditována je způsobem úhrady, jenž národohospodářské poměry, samo sebou již dosti obtížné, ještě ztěžuje a musí působiti drahotu, což jest tím více na pováženou, ježto beztak jsme zatíženi přímo nejvyššími osobními tarify na drahách a nesmírně vysokými poplatky telefonními. Nepatrné odměny úředníkům nižších kategorií diskreditovány jsou tím, že se pro rok 1924 uhrazují zmenšením počtu úředníků v roce 1925 a pro rok 1925 zdánlivě luxusními dávkami, které však nepostačí, a tím, že se vládě dává neobmezené zmocnění, aby "jinými" opatřeními způsobem co nejtěžším ohrozila hospodářství státu a životní míru obyvatelstva.

Celý způsob projednávání také při této životní otázce tak veliké části obyvatelstva, podezřelý spěch při předloze a projednávání úřednických zákonů, veden je snahou, nedopustiti, aby se obyvatelstvo vzpamatovalo, zkaliti jeho morální úsudek o pravé povaze celé akce a ukazuje zřetelněji, nežli nástroje tohoto atentátu tuší, na zlé svědomí držitelů moci tohoto státu. Ale nad to ukazuje tento neslýchaný postup vnitřní slabost vládní koalice, jejíž jednotlivé části při každé příležitosti vždy znovu musí projevovati neslučitelnost jejich protichůdných zájmů a názorů; ukazuje však také, že východisko z vnitřních potíží koalice vždy znovu vésti musí k novému potlačování obyvatelstva vůbec a částí, které jsou v oposici k vládnímu systému, obzvláště, ačkoli již nyní počet německých, slovenských a maďarských státních zaměstnanců zůstává daleko za početným a kulturním významem těchto národností.

Držitelé moci v tomto státě, kteří svůj egoistický stranický zájem staví nad zájem veškerého obyvatelstva a státu, nemohou se více klamati ve svém nitru o tom že jejich způsob, jakým ve státě vládnou, odcizuje státu vždy další kruhy také českého obyvatelstva, a že konec nemůže býti jiný, nežli zhroucení koaliční lži, vybudované na násilí a bezpráví. My však chceme svůj štít zachovati čistý a odmítnutím i sebe vzdálenější účasti při tvoření tohoto zákona přenechati odpovědnost za něj nositelům koaličního systému. (Potlesk na levici.)

Předseda: Slovo má dále pan sen. dr. Horáček.

Sen. dr. Horáček: Slavný senáte! Můj nebožtík otec, který byl ještě pamětníkem roku 1848, mně vypravoval, že tehdy na pražských ulicích se zpíval jakýsi popěvek trochu triviální, ale já ho přece zde uvedu. Tento popěvek zněl: "A vy kati, byrokrati, pekla zplozenci, nejsou v celém světě nad vás větší holomci." Vážení pánové! Tento popěvek vyjadřoval tehdejší smýšlení lidu naproti té t. zv. byrokracii. A my vidíme, že vždycky v takových pohnutých a převratových dobách je to v prvé řadě byrokracie, na kterou se zpravidla svede všechno to zlo, které snad špatnou administrativou a vládou bylo způsobeno.

A zdá se mi, že i u nás po převratu toho slova "byrokracie" bylo velmi často užíváno v novinách v tom odiosním slova smyslu a že pak proti celému úřednictvu bylo jakési zaujetí, že zejména na př. mnohdy bylo usuzováno - a ještě nedávno jsem četl něco takového v novinách - že vlastně úřednictvo je ve státě neproduktivní živel a že jenom ten, kdo vyrábí hmotné předměty, hmotné statky, zboží, tovary atd. je produktivním.

Vážení pánové! Toto tvrzení se již také dříve často ozývalo a jeden německý spisovatel národohospodářský to velmi drasticky vyjádřil. On praví dobře: "Ten, kdo pase dobytek je tedy produktivní, ale, kdo vychovává děti a lidi je neproduktivní." A proto duševní práce úřednictva, třeba by nebylo výsledkem její činnosti něco hmotného, musí býti považována za produktivní, a vidíme, že i úřednictvo ve státě je po této stránce také činitelem produktivním.

Vážení pánové! Mohli bychom si mysliti nějaký stav bez úřednictva? Co je to úřednictvo? To je tak jako.... (Sen. Matuščák: To je duše toho státu!) Nikoliv, to je jako ruce u člověka, to je orgán státu, ono je vykonavatelem vůle státní, vůle parlamentu a vůle vlády. A následkem toho ovšem musíme uznati vážnost celé té otázky t. zv. úřednické, jak se vyvinula zejména po převratu u nás a musíme také uznati, že skutečně byla to jistá sociální nespravedlnost, kterou naše úřednictvo až dosud trpělo. Jestliže, pánové, uvážíme hmotné postavení našeho úřednictva a vezmeme-li k tomu zřetel, že index cenový je dnes desateronásobný naproti poměrům předválečným, tedy vidíme, že ta odměna úřednictva dokonce nedostoupila této výše, naopak zůstala snad na polovici, snad i na třetině u některých kategorií. Co to znamená pánové? To znamená, že to, co nazýváme životní mírou, u tohoto úřednictva, zůstalo ještě hluboko pod tím, jak toto úřednictvo žilo před válkou a, vážení pánové, to je právě v demokracii důležitá věc. Víme, že v monarchistických státech velmi často úřednictvo bylo také špatně placeno, ale ono mělo jisté jiné výhody a privileje. Mluvilo se o jakémsi lesku důstojnictva a úřednictva. To, pánové, právem v demokracii odpadá, ale tím spíše je povinností demokracie, aby se přičinila o to, aby úřednictvo bylo dostatečně honorováno. A je toho potřebí, i kdyby to nebylo se sociálního stanoviska příkazem, poněvadž, neděje-li se tak, jsou zde jistá veliká nebezpečí pro stát samotný.

Jedno nebezpečí spočívá v tom, že stát nedostane pak schopných sil, a co dostane, je jen brakem, jest jen to, co jinde už zaměstnání nenalezne. A to druhé nebezpečí spočívá v tom, že takoví špatně placení úředníci jsou vysazeni a přístupni tomu pokušení korupce. (Tak jest!) Tedy právem se musíme starati, aby tyto neutěšené poměry úřednictva byly u nás nějakým způsobem napraveny. A účelem toho jsou právě, pánové, tyto zákony, které mají jakousi malou nápravu přinésti. Ovšem víme, že na druhé straně jsou tyto zákony do jisté míry tvrdými. Ony musí počítati také s tím, co se stalo u nás a v jiných státech, s přeplně-ností úřednictva. Vážení pánové, je známo, že pojem té přeplněnosti jest velice relativní a že jsou u nás obory, kde nemůžeme mluviti o tom, že by tam bylo příliš mnoho úředníků nebo zaměstnanců. Ovšem jsou snad jiné obory - sám nemám té zkušenosti - kde opravdu je těch úředníků a zaměstnanců více, než správná administrativa snese.

V čem tedy má záležeti náprava? Pan sen. dr. Heller nám řekl: reforma správy. To my všichni, prosím, víme, ale považte, že ta reforma správy nemůže býti provedena přes noc. To je něco, co potřebuje velké úvahy a příprav. A za druhé uvažte, že podle statistiky máme 48 % státních zaměstnanců u železnic a 12 % státních zaměstnanců u pošt. To znamená 60 %, tedy přes polovici všech státních zaměstnanců, není v té vlastní státní administrativě, nýbrž u státních podniků, a jestliže mluvíme o reformě správy, tyto státní podniky nespadají pod to, co rozumíme reformou správy.

Máme zde - a jistě to činíme s těžkým srdcem - odhlasovati zákon o propouštění úřednictva. Já bych v tom směru vyslovil jen přání jménem celé koalice a jistě nás všech, aby toto propouštění úředníků, tato nutná operace byla co možná nejméně bolestná a aby byla spojena co možno s nejmenšími křivdami. Musíme míti konečně důvěru, že se tak také bude díti. Ovšem jsou některá ustanovení v tomto zákoně, se kterými já pro svou osobu těžko mohu souhlasiti.

Bylo již panem zpravodajem poukázáno na § 18, kde se praví, ze odpočivné nesmí přesahovati jistý násobek výdělečných příjmů dotyčného pensisty. Co je to ale výdělečný příjem? To je docela nový pojem, my ho nemáme v daňovém zákonodárství. Je to příjem, který podléhá dani výdělkové, je to jiný příjem, jaký je to příjem? Bohužel, nebylo nám dáno v tom směru dosti uspokojivé vysvětlení. Také to bude činiti velké obtíže technické. Uvažte, když každý rok u každého pensisty, kterých je snad statisíce, musí se zjišťovati, jaký má příjem z jiných výdělečných pramenů, ta korespondence vyměřovacích úřadů berními úřady atd.! Ale je tu také zásadní stanovisko. Račte odpustiti, kdyby snad ten zákon byl vydán v roce 1918, chápal bych ho, ale dnes, když se přece dotýká jistých nabytých práv, zdá se mi, že je to něco, co nesouhlasí již s poměry a s duchem doby, jaký dnes jest. Chtěl jsem v té věci podati jistou resoluci, která by zejména žádala, aby v prováděcím nařízení k platnosti byla přivedena zásada, že ten, kdo si na pensi celá léta platil a jemuž nyní bude zkrácena, má nárok na vrácení toho, oč platil poměrně více, ale řeklo se, že tato resoluce není proveditelná.

Nyní bych si dovolil ještě několik slov, které se cítím zde povinen pronésti jako vysokoškolský učitel. Týká se to, vážení pánové, vysokoškoláků. Byl jsem dnes týden přítomen na známé schůzi vysokoškoláků v Plodinové burse. S bolestí jsem tam pozoroval to hluboké roztrpčení, které až nepřístojným způsobem docházelo výrazu. To byly řeči, které nemířily již jen proti politickým stranám, a některým z nich, to byly řeči, které mířily přímo proti státu. Velice lituji těchto projevů a průběhu této schůze.

Vážení pánové, neomlouvám to, ale do jisté míry si to vysvětluji tím, že nastalo hluboké zklamání, zejména naproti těm, kdo živili v těchto kruzích jisté naděje a spoléhali na sliby, které ovšem nebyly splněny, poněvadž tito vysokoškoláci, nedostali roku letošního vlastně ani o haléř více než minulého roku. Vážení pánové, na ty vysokoškoláky se někdy díváme s křivého názoru. Činil bych tu jistou analogii zejména s pracovníky hmotnými. Co je to takový vysokoškolák? To není nic jiného, nežli kvalifikovaný, cvičený duševní pracovník, poněvadž teprve na vysoké škole nabude toho odborného vzdělání, kdežto ten středoškolák nabude jen všeobecného vzdělání. A tak, jako kvalifikovaní cvičení dělníci hmotní jistě mají nárok na vyšší mzdy, tak dojista tento nárok přísluší také vysokoškolákům. Ovšem u jediné kategorie těchto vysokoškoláků byla skutečně učiněna výjimka. Jsou to soudcové. My jim to všichni přejeme vzhledem k tomu, že skutečně soudcovské povolání jest povolání velmi vznešené, že naši soudcové plní dokonale svou povinnost a že můžeme s výkony spravedlnosti naší všichni býti spokojeni až snad na ojedinělé výjimky, jako byl nedávný rozsudek nejvyššího soudu v záležitosti komunálních výpůjček, který ovšem si nedovolím kritisovati, ale který přece svědčí o tom, že národohospodářské vzdělání není takové u našich soudců, jaké by mělo býti, jelikož ten rozsudek je s to ohroziti celý náš komunální úvěr. Ale, jak řečeno, my toto nadlepšení soudcům vítáme. Ovšem, jistou stinnou stránku to bude míti. To si nesmíme nijak zatajovati.

Za mých mladých let bylo jisté pořekadlo o juristech. Bylo německé. Prominete, že vám ho budu citovati německy. Znělo: "Wer alles klar im Kopfe hat, der wird ein Landesadvokat. Hat er's im Kopfe nicht ganz klar, so wird er ein k. k. Notar. Ist er aber ganz zu dumm, kommt er ins Ministerium." Prosím, to neplatí o našich pánech ministerských úřednících a prosím, aby tím nebyli dotčeni, to platilo jen ve starém Rakousku.

Zdá se mi, že také zase dnes mezi právníky a vysokoškoláky chceme dělati zvláštní kategorie, a tu ovšem je obava, že budou-li soudcové lépe honorováni než jiní konceptní úředníci, jako zejména političtí, finanční atd., kteří mají stejnou odpovědnost a kteří jsou stejně přístupni jistým pokušením, budeme musiti za nějaký rok přece jen tu věc změniti, jelikož bude pak obava, aby v těch ostatních oborech nebyl naprostý nedostatek personálu.

Gratuluji tedy našim soudcům a zejména gratulují jim k tomu, že mají ministra spravedlnosti, který jim toto vymohl. Přál bych si jen, aby také ostatní úředníci naši u svých resortních ministrů nalezli tolik porozumění a energie, aby jim také něco podobného vymohli.

Vážení pánové! Pan sen. dr. Heller zde velmi ostře kritisoval všecky tyto předlohy a vyslovil s nimi naprostou nespokojenost. Ovšem kritisovati jest velmi snadné, ale je veliká škoda, že nám pan sen. dr. Heller nenaznačil, jak bychom tedy měli luštiti tuto těžkou a vážnou otázku úřednickou, kde bychom měli vzíti úhradu, které nemáme a která byla vlastně tím nejsvízelnějším bodem v celém tom jednání, které se tak protahovalo. Dokud toho pan dr. Heller nám nenaznačí, pak ovšem jeho kritika nemůže býti pro nás plodnou a dopadne to tak, jako každá kritika, kterou pánové z německé oposice zde zpravidla pronášejí.

Vážení pánové! Celý soubor těch otázek, které dnes řešíme, pokládám jenom za první krok v tom směru a myslím, že to také vláda tak pojímá. To je ten t. zv. malý plán. Doufám, že nezůstane při tomto kroku prvním, nýbrž že na základě získaných zkušeností přikročí vláda a koalice co nejdříve, již během roku příštího, k dalšímu a definitivnímu řešení celé této otázky. (Výkřiky sen: Matuščáka.) Přál bych si toho tím více, poněvadž je potřebí, abychom měli úřednictvo schopné, pilné a spokojené. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Dále má slovo pan sen. Matuščák.

Sen. Matuščák: Slavný senát! V prvom radě konštatujem, že pán minister Stříbrný, ako štátnych zamestnancov najväčšia hlava nemal toľko času, aby sa zjavil v senáte, ako sa pojednává o štátnych zamestnancoch. Možná, že je niekde na footbale. (Veselost.)

Z povinnosti sa ujímam slova ako zástupca komunistickej strany v otázke vládneho návrhu o úsporných opatreniach vo verejnej správě. A som nútený protestovat' proti takému vládnemu návrhu, v ktorom sa neuznávajú štátnym zaměstnancom ich dobyté práva. Tak zvaným železničiarom, poštárom, učiteľom, staropenzistom a iným zaměstnancom podľa zásluhy sa tie práva neuznávaju a sú nechané len na žobrácku milosť. To je vec neslýchaná, ako útočí koaličná vláda na týchto chudobných štátnych a iných zamestnancov, a je to veľmi smutný Ježiško pre tieto massy a donesie im miesto uspokojenia korbáč.

Uznávam, že my komunisti nemôžeme na takomto antidemokratickom návrhu nič změnit, poneváč pozmeňovacie návrhy by neboly nic platné, lebo je nám z minulosti známo, že koaličná vláda a jej miláčkovia (Veselost.) ich zamietnu, a preto tu formalitu ani nerobíme.

Len v krátkosti chcem poukázať na tie nie hmotné body, v ktorých je najväčšia urážka citovaná v tom vládnom návrhu. Je to útok urobený proti štátnym zamestnancom. Dovoľujem si aspoň niečo spomenúť z tohoto vládneho návrhu, a to citujem § 2, bod 3., v ktorom sa hovorí, že v jednotlivých kategoriách normálne potrebné sily nesmú byť prekročené. Ja sa len odvolávam na to, že pri železniciach štátnych dráh, pri riaditeľstve v Košiciach je počet prekročený, a to koľko kancelárskych dvier je, je tam 3krát toľko samých doktorov zamestnané na miesto odborných síl. Tí páni by sa mali preložiť do iných kategorií, kde by sa vo svojich znalostiach mohli plne uplatniť.

Mluví sa z vládnej strany, že nemôže dať viac štátnym zamestnancom, poneváč pán minister financií nemá úhrady na takéto vydanie. Nech sa prepustia z úradov ukrajinskí zamestnanci, nech sa prepustia francúzski generáli a dôstojníci, nech sa sníži počet vojakov, policie, četníkov a špiclov! (Sen. Hrubý: Jako se to dělá v Rusku!) Ja viem, pane kolego Hrubý, že ste veľmi čestný človek. Ste však veľmi starý k tomu, aby ste mohli zjesť dvoch komunistov na vidličku. (Sen. Hrubý: To bych nechtěl, to by mně bylo špatně!) Nech sa nepodporuje rímsko-katolícka cirkev 44 miliony atď. Keď by sa to stalo, uvidel by pán minister financií, že by ho hlava nebolela, odkiaľ má vziať úhradu pre štátnych zamestnancov. Rovnako tak pán minister vnútra by si mohol pomyslieť, že jeho jedálny lístok nie je demokratický, rovnež i pán minister národnej obrany by nemusel vedľa jedálneho lístku francúzskeho dať variť v československej kuchyni.

Nech sa nepodporujú ukrajinskí študenti 60 milionami korún, čo padne na jedného študenta mesačná podpora 500 Kč, ročne 6000 Kč. Ako sú proti tomu podporovaniu českí a slovenskí študenti, je dobre známe dotčeným chudobným školákom, ako sú podporovaní vo svojej vlasti.

Pán minister financií by aj pri tejto veci našiel nejakú úhradu pre štátnych zamestnancov.

Na rok 1925 je položka 23 miliony Kč na výchovu koní, ale na ľudí? Kdeže! (Veselost.) Na militarizmus v Československej republike za 6 rokov bolo vydané 12 miliárd... (Sen. Hrubý: Tohle bylo napsáno už dávno v "Rudém Právu"!) To ste mi Vy sám napísal v "Rudém Právu"... Pánom dôstojníkom sa nové šabličky blýskajú a štátnym zamestnancom žalúdky klesajú. (Sen. Hrubý: On básní!) No, vy sa smejete, vy ste pekne rudý v obličaji, vy ste spokojný človek.

Z toho dôvodu my komunisti sme nútení odsudzovať koaličný vládny návrh o štátnych zamestnancoch, lebo tu chudobnú massu nechali naposled. Vláde bolo súrnejšie chrániť zákonom plzenský pivovar, než záujmy štátnych zamestnancov. Štátnym zamestnancom nedávajte pivo a policajné obušky, ale poctivú existenciu, poneváč tí šklávi sú to, ktorí najvážnejšie práce vypracujú, nie tí páni ministri a nie tí druhí vysokí páni, ktorí na vypracovaný akt len svoje meno podpíšu.

Konečne citujem § 4, bod 2., podľa ktorého sa má snížiť počet štátnych zamestnancov o 10%. Ja verejne prehlásim a dobre viem, že to prepustenie štátnych zamestnancov sa bude prevádzať protekciou a že sa nebude začínať pri hlavných pánoch a pri tých, ktorí sú zralí ísť do penzie, ale že sa bude začínáť pri tých najchudobnejších kategoriách, ktoré sú honorované mesačne 600, 700 až 800 Kč. Možno, že z tých chudobných dostanú nejakú milosť tí, ktorí sú v športovnom klube, samozrejme bude o tom rozhodovať pán minister Stříbrný.

A já sa pýtám pána ministra železníc bohužiaľ, neni prítomný - (Sen. Hrubý: Bojí se Matuščáka!) Je veľmi slabý proti mne.... či sa presvedčil o tom, ako tá normovacia komisia pracovala? Nech si raz prehliadne ten zbytočný personál na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi a sa presvedčí, že tá podaná práva neodpovedala pravde, ale je falošná. Nech sa pán minister presvedčí na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi atď., že pri posunovaní výhybkárov a jazdnému personálu, tak samo pri vrchnej stavbe tí chudobní otroci, tak zvaní traťoví strážnici, ktorí majú zadelenú služobnú dobu 16 hodín? Pri tom sú 2 zamestnaní pridelení; prídel služby je od 22 hodiny do rána 6 hodín, od rána 6 do odpoludnia 14 hodín a ďalej od 14 hodiny do 22 hodín. Teraz sa môže faktične hovoriť, že tí ubohí zamestnanci sú najhorší otroci pri dráhe, nemajú žiadny voľný čas, niekedy odísť len práve na to spanie a žijú ako v Afrike.

Jazdný personál má tak svoje výkonné služby, že majú 38hodinové výkony za tú mizernú mzdu. Kde je zaistený tým chudiakom zamestnancom ich zákonitý odpočinok? (Sen. Zimák: Denně mají 38 hodin?) Prosím, ty, ako senátor, musíš vedieť, že v jednom dni 38 hodin niet. Tak prosím teba, hovor ako senátor.

Tá normovacia komisia normovala len pri tých ubohých zamestnaných, ale pri tých vrchných pánoch nebolo zistené zbytočného personálu. Ja som zvedavý, čo povie k tomu pán kolega Brodecký, ktorý predstavuje sa za správneho zástupcu odborovej organizácie, ktorý už není účasť v mnohých politických zápasoch, poukazoval sa, ako radikálnym 2,5 atmosféry a teraz jeho horkosť klesla na 2 atmosféry (Sen. Hrubý: To je lékař!) a stal sa miláčkom koaličnej vlády, aby dosiahnul nejakej odmeny, trebárs v kruhu železničiarov je odsúdený.

Máme prípady, že pri železnici - tak samo aj pri pošte - je muž a žena zamestnaná a v prípade i príbuzná pri jednom úrade a berú dva alebo trikrát služné. Ja prehlašujem, aby to prepúšťanie sa nepočínalo pri nohách, ale pri hlavách. (Výborně! - Sen. Hrubý: Za nohy je nemají tahat?) Teba tiež smrť za nôhy chytí.

My komunisti nemôžeme schvaľovať tej koaličnej vláde taký farizejský návrh pre štátnych zamestnancov a nemôžeme hlasovať za takú žobrácku milosť. Prijde doba a musí prijsť, že sebe svoje zásluhy a nároky vybojujú štátni zamestnanci bez ministerstva železníc, bez koaličnej vlády milosti (Hlas: A bez komunistů!) a bez tých miláčkov, ktorí dnes tu sedia.

S tím volám boj proti byrokratizmu, boj pre uznanie proletárskej diktatúry. Nezapomínajte tento vrch tejto koaličnej vláde, nech žije proletárska diktatúra. (Hlas: Ti by se měli za vaší vlády!) - To vy utečiete všetci, až bude.

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! Pri debate o štátnom rozpočte kritizoval som tu dňa 12. t. m. márnatratné hospodárstvo koaličnej vlády s majetkom pracujúceho ľudu. Dnes musím znova na to poukázať ako sa u nás hospodári, poneváč následky tohoto hospodárstva pre pracujúce vrstvy sú strašné. Kto poctive u nás pracuje, tomu sa životná úroveň postupne snižuje, ten nie je považovaný za rovnocenného človeka. Len parazitom, predstavujúcim u nás lepšiu spoločnosť, je radosť žiť.

Dnes sa tu pojednáva vládny návrh zákona - tisk 2048 - o úsporných opatreniach vo verejnej správe. Táto predloha, ktorú štátotvorné strany tak prekotne premrskávajú, je dokumentom úžasnej bezcitnosti, brutálnej bezohľadnosti, bezpríkladného cynizmu panujúcej triedy. Ona dokazuje, že panujúca trieda je odhodlaná, keď to jej záujem vyžaduje, kráčať aj cez mrtvoly proletárov. Stámiliony a miliardy sa ľahkomyseľne rozhádzaly v prospech veľkokapitalistov, v prospech buržoázie. Tak sa odpísalo kapitalistom, vyssiavačom pracujúcej triedy, keťasom 2 a 1/2 miliardy na dávke z majetku, snížila sa im dopravná a uhoľná daň, vyplatily sa im rakúske válečné pôžičky (Výkřiky sen. Walló. - Veselost. - Předseda zvoní.) v obnose 8 až 9 miliárd, na ochranu buržoázneho režímu vydržuje sa ohromný počet žandárov, policajtov, špiclov a vysokých, dobre platených byrokratov, synov veľkostatkárov, fabrikantov, bankárov, keťasov a rôznych iných parazitov. Na byty ministrov vyhadzujú sa miliony. Ruskí emigranti, pseudoštudenti, stoja nás ročne 60 milionov. Za 6 rokov koalícia odhlasovala bohatým církvám na 360 milionov (Hluk. - Předseda zvoní.) a militarizmus pohltnul za ten istý čas na 12 miliárd. Na všetky tieto nesmyseĺné výdavky sa úhrada vždy chytro najde, lebo sa najsť musí. Robia sa docela jednoducho nové a nové pôžičky u cudzích kapitalistov, dokiaľ nám len ešte niečo dajú.

"Aprés nous le déluge," vravela marnotratná madame Pompadoure. A potopa skutočne prišla na túto spoločnosť, a prijde aj na spoločnosť Bečkovcov a všetkých Štanclov, na celú našu buržoáziu!

A keď sme to tak ďaleko dopracovali, že nemôžeme už ďalšie pôžičky od cudzích kapitalistov obdržať, poneváč až po uši trčíme už dlžobách, zavznelo zase jedonkrát heslo: Šetriť!

Ale ako šetriť, keď militarizmus na rozkaz z Paríža má byť ešte zdokonalený, keď sa nedá pomýšľať na sníženie počtu žandárov, policajtov a špiclov vzhľadom na nespokojnosť hladových proletárov, keď sa nedá plat snížiť vysokým a najvyšším hodnostárom, keď nie je možné odstrániť sinekúry a korytá? Musí sa tedy šetriť na tých, ktorí sa nemôžu brániť, ktorí sú na milosť a nemilosť vydaní vládnucej klike, musí sa šetriť na štátnych zamestnancoch. Ale týmto sľubovali štátotvorní páni, že krivdu prosincovým zákonom z r. 1922 na nich spáchanú, odčinia. Náš kolega Pánek v tomto smere vykonal, čo len v jeho silách bolo, cestoval po celej republike, a sľuboval, že sa jeho strana postará o štátnych zamestnancov. Ale kde vziať úhradu, aby sa mohlo štátnym zamestnancom vrátiť to, čo sa im pred dvoma rokmi vzalo?

A páni si hlavy dlho nelámali, oni si vraveli: Jednej čiastke zamestnanectva vezmeme všetko, celú existenciu, a za to druhej čiastke prilepšíme na plate. Tým maličkým máličko a vysokoškolákom a vyšším úradníkom pri tej priležitosti priložíme poriadne: sú to predsa naší synovia, bratia, švagrovia. Za to priložíme tým maličkým poriadne roboty.

Vážení pánovia, vy ste rozhodnutí, ako sa páni poslanci dr. Srdínko, Dubický, Marcha vyslovili, zbaviť existencie až 120.000 zamestnancov, to znamená obetovať na oltári vašej vlasti polmiliona nevinných ľudí. Vy tvrdíte, že niet druhého východiska, já ale tvrdím, že našlo by sa druhé východisko, keby ste boli opravdu dobrí vlastenci a milovali svoj národ. Prečo by nemohli byť prinutení váleční zbohatlíci a vôbec všetci milionári, aby na oltár vlasti položili polovicu svojho majetku? Veď tento ich majetok pochádza z práce proletariátu a nie z ich vlastnej! Prečo má práve chudobný človek obetovať všetko, majetok aj život, za tak zvanú vlasť, ktorá mu nič nedá a ani jeho práva nechráni, keď ten, ktorý je vlastníkom tejto vlasti a vydáva sa za veľkého vlastenca, keď ten, ktorému vlasť dovoľuje milionové zisky z obyvateľstva vyťahovať, nechce nič obetovať, ba ešte si vymáha, aby dane platiť nemusel a chce z vlasti len čo možná najviacej do svojich kapsí nahrabať.

Ale my žijeme v kapitalistickom štáte, v štáte, v ktorom sa všetko zariadi vždy len podľa rozkazu boháčov, a tu ovšem musí sa položenie pracujúceho ľudu vždy viacej a viacej stať nesnesiteľným. V poslaneckej snemovni bol tento strašný zákon proti štátnym zamestnancom odhlasovaný a teraz má byť odhlasovaný ešte pred vianocami aj tu u nás, aby nebolo dlho času premýšľať o jeho ukrutnosti a aby sa verejnosť dlho nerozčuľovala. Páni tvrdia, že štátni zamestnanci netrpezlive čakajú na ten darčok k Ježišku. Je to krvavá satyra! 200 až 300 Kč darčok k Ježišku a hneď za tým nechať sa vyhodiť zo služby!

Vieme dobre, že tento zákon má byť použitý len proti tým zle plateným poctivým pracovníkom, ktorí konajú užitočnú prácu v prospech štátu a jeho obyvateľov, ale nikdy nie proti zaháľačom, skutočným vyžieračom republiky, že má byť použitý k politickej perzekúcii. Reakcia, ktorá je u nás na postupe, žiada si nové obeti.

Vážení pánovia! Uvedomte si dobre, akého činu sa dopúšťate, keď predložený zákon schválite. Vy vyvlastňujete majetok štátnych zamestnancov bez náhrady. To, k čomu ste nemali odvahy urobiť veľkostatkárom, cudziackej šľachte, ktorá s povolením Habsburgov olúpila po bitve na Bielej Hore české obce, český ľud o pozemky, to docela chladnokrvne robíte teraz štátnym zamestnancom. Potomkom zlodejov ste ukradený majetok nevyvlastnili bez náhrady, ale poctive zarobený majetok štátnych zamestnancov vyvlastňujete?

Štátny zamestnanec nielen že si do penzijného fondu platí, že sa poisťuje pre svoje staré roky, ale on aj mimo toho lacno pracuje v štátnej službe, súc pevne presvedčený, že keď aj nemôže si nič odložiť, že za to má budúcnosť zaistenú. Táto zaistená budúcnosť je jeho celý majetok, majetok poctive, krvopotne zaslúžený. A vy, mu chcete tento majetok odobrať? A to nazývate zákon a spravodlivosť?