2. Žádáme co největší počet občanů ve zbrani, a následkem toho redukovati délku presenční služby na minimum, aniž by kvalita a pohotovost armády byly ohroženy.
3. Připraviti mobilisační určení všech občanů, mužů i žen, jakož i různých průmyslových odvětví atd., aby v případě mobilisace byl skutečně celý stát, celý národ mobilisován.
Pokud se týká průmyslu, pášeme veliké chyby. Průmysl musí býti už v míru mobilisován, aby v době zlé války okamžitě mohl se státi válečným průmyslem. Nechci o tom mluviti, konkrétně jenom ukazuji na jedno, že nám totiž chybějí továrny na výrobu dusíku, kterého potřebuje armáda právě jako zemědělství. Uvažte, kdyby byla válka, pokud se týká glycerinu, jsme odkázáni na Německo, a z Německa pak nám sem glycerin nepřijde. To jsou věci potřebné. Nerad vidím tu lhostejnost. Co je platné dávati miliardy na vojsko, abychom měli tu nejkrásnější armádu, když zapomínají někteří pánové, že také průmysl musí býti zmobilisován, nejen voják a morální duch, národa.
4. Zavésti náležitou ekonomii v armádě, pokud zde ji jen provésti lze.
Mnoho se dá ušetřiti. Zredukujme ministerstvo národní obrany. Máme ohromně mnoho referentů u zemských velitelství. Zemské velitelství má býti takový inspektor, nebudeme přeci se vším choditi k nejvyšší instanci atd. Je potřebí mnoho zredukovati, nepotřebujeme vozatajstva kromě malého trénu. Armáda není k tomu, vážení přátelé, aby vychovávala kočí. To nám dělají naši sedláci, od toho máme agrární stranu. (Veselost.) Tedy, prosím, není pochybnosti, že budeme apelovati na vlastenectví našeho venkova, a budete si musiti, přátelé z tábora zemědělského, poříditi vozíky, určité typy, aby, když bude potřebí, hned rukoval váš kočí, váš kůň, k tomu mám naprostou důvěru (Veselost.) a také váš vozík, k tomu mám také naprostou důvěru. (Veselost.)
Tedy k tomu systému maličkého vozatajstva máme naprostou důvěru. K čemu ta skladiště naplněná bůhvíjakými velikými vozy. To je drahý špás. Když by došlo k vojně, tak to vyhodíme, jako za války vozy se vyhodily a musilo se sáhnouti k těm selským vozíkům. Tož, sedláci, apeluji za pana ministra na vaše vlastenectví. Já jsem přesvědčen, že to rádi uděláte, bez nařízení, říkám, že venkovu nedá se předpisovati typ vozíků, ale jsem přesvědčen, že venkov svoji povinnost zde vykoná, když se s ním bude mluviti, neboť nemůže se jim jen komandovati.
Podle našeho návrhu na organisaci armády je potřebí s tímto postupem počítati. A pokud šetření se týká, manévry, manévry, manévry. Já přeci nejsem odpůrcem manévrů, musíme zkoušeti zdatnost armády, vojáka v poli, ale k tomu stačí úplně 2 divise na jeden rok, proč takové ohromné manévry. Ale pak musí to býti manévry opravdové, a ne teátr. Při manévrech musí býti postupováno jinak, to nejde, aby důstojník měl napřed předepsáno, v kolik hodin tam musí býti, aby se neopakovaly případy, jako u Topolčánek, kam jsme přijeli trošku pozdě. A tak se to muselo dvakrát opakovati, to nejde, aby důstojníci měli napřed předepsáno, aby věděli: v 9 hodin musím býti tam a tam, nebo aby se dohadovali, kde má kdo nepřítele. Abych řekl svému nepříteli: pardon, pane majore, vy zde nemáte býti, vy máte býti tuto hodinu támhle. To je drahý špás, takto se manévry prováděti nesmí. Manévry musejí býti skutečně, řekl bych, výcvikem vojska a důstojnictva, musíme poznati jejich iniciativu. Bude-li to vzorně vedeno, pak k tomu stačí úplně dvě divise. Budeme se vždy velmi dobře dívati na rozpočet ministerstva národní obrany. Také ministerstvo financí zavinuje plýtvání penězi, a ještě jiné věci, pokud se týká ministerstva národní obrany, ale myslím, že teď se stala náprava. Uvažte, že ministerstvo národní obrany musilo veškeré peníze odevzdati, pokud úvěr nevyčerpalo, do posledního prosince. A jaký byl toho následek? Předně, že kupovalo hromadně všechny potřeby všude draho a špatné. Za druhé továrny byly nuceny, jako Škodovka, aby pracovaly ve dne v noci, a teď budou dělníci propouštěni, a již jsou propouštěni ze Škodovy továrny. To nám není lhostejno, jestliže se jednu dobu pracuje ve dne v noci a pak zase dělnictvo nemá práce. Zavinuje to ministerstvo financí, které nutí ministerstvo národní obrany, aby vyčerpalo rychle do 1. prosince svůj úvěr. A ještě něco se dělá. Ministerstvo národní obrany, když vidělo, že mu hrozí, že bude musiti vraceti ministerstvu financí miliony, dávalo zálohy fabrikantům, jež dosáhly výše až 600 milionů. Pak pan ministr financí přirozeně trnul, zdali některý fabrikant neudělá bankrot. Já neobviňuji ministerstvo národní obrany, nýbrž ministerstvo financí. Bude to rozumnější politika (Ministr Habrman: Už to zrušili!), když nebude nutiti ministerstvo národní obrany, že musí vyčerpati úvěr do 1. prosince.
Podle našeho návrhu na reorganisaci armády je potřebí při celém postupu počítati s dvojím obdobím.
Období prvé: 1. Co nejdříve zavésti předvojenskou výchovu, 2. zkrátiti služební dobu při systému dnešním na 14 měsíců, bez ohledu na předvojenskou průpravu, podle účelných ekonomických výcvikových opatření, 3. vypracovati vhodná opatření k mobilisaci všeho občanstva a všech materielních zdrojů na podkladě nynějších mobilisačních příprav armády, zajistiti již v míru součinnost a podporu obyvatelstva při řešení různých otázek, dotýkajících se branné moci, 4. provésti úsporná opatření a účelné změny v rámci nynější organisace armády bez ohrožení výcviku a pohotovosti.
Období druhé: 1. Zkrátiti služební dobu na minimum. Počítáme, že již v roce 1925 můžeme míti všechno to vykonáno. Nechceme skákati do tmy, budeme to zkoušeti u některého pluku nebo divise a v roce 1925 můžeme míti tuto normální presenční službu 14 měsíční v důsledcích účinků vojenské předvýchovy, 2. doplniti opatření pro případ mobilisace všech složek státu.
Slyšeli jsme také výtku, že je nesprávno, přicházejí-li politické strany s námitkami. Nechť je ministerstvo národní obrany šťastno, že si politické strany všímají právě těchto problémů. Daleko populárnější by bylo, kdybychom si jich nevšímali, kdybychom tkvěli ve staré rakouské fraseologii. Za Rakouska jsme ničili všecko rakouské, ale dnes v republice, si své armády vážíme a musíme býti ochotni pro ni přinést veškeré oběti. Vojenská správa může býti ráda, že politické strany si těchto problémů všímají a v tomto směru pracují, že se samy chápou iniciativy směřující ke zvýšení bezpečnosti státu. Nynější stav je neudržitelný a nedostatečný.
Odmítáme také předhůzky, že se nám jedná o získám růže popularity. Toho nám není potřebí, a bylo by to smutné, kdybychom si musili získávati popularitu podobným způsobem. Nedíváme se na věc se stanoviska stranického, nýbrž s hlediska celostátního, chtějíce, aby změněný branný systém a účelné mobilisační přípravy nám zajistily větší bezpečnost v době války, v míru pak, aby nás utvrdily v přesvědčení, že organisace armády a její výcvik jsou vedeny hledisky nejen zvýšené bezpečnosti státu, nýbrž i největší úsporností a účelností.
Prosím, vyřkli jsme své slovo, přišli jsme s podněty. V poslanecké sněmovně učinili tak sociální demokraté. Prosím, nechť vojenská správa vezme na vědomí velmi vážně, že jakmile jsme tato slova řekli a podali konkrétní, poctivě myšlené podněty, že není v moci ministerstva národní obrany ani generálního štábu, aby tento zdárný vývoj naší armády jakýmkoli způsobem byl zadržen. Musí se státi, po čem voláme, v zájmu státu, v zájmu lidu, v zájmu celého našeho národa. Tím končím. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má pan sen. dr. Soukup.
Sen. dr. Soukup: Slavný senáte! Letošní debata rozpočtová dokonává se i v senátě bez účasti senátorů německých. Na znamení solidarity odešli také němečtí sociální demokraté. Sen. dr. Heller zdůraznil, že to není demonstrací proti státu, nýbrž demonstrací proti koalici a dnešnímu vládnímu režimu v republice. Dr. Heller považoval za spravedlivo prohlásiti, že nikde na světě se s oposicí nenakládá způsobem tak pokořujícím, jako u nás, že v Německu, ve Francii, Anglii, všude se béře ohled na podněty oposice, zejména při projednávání rozpočtu. K tomuto prohlášení dlužno poznamenati, že pro absenci senátorů německých a zejména německých sociálních demokratů nebylo a není žádného podstatného důvodu. První povinností státní raisony je rovnováha ve státním rozpočtu. Nedopustíme, aby nám diktoval nějaký zahraniční finanční prokurátor, jako v Rakousku. Nepůjdeme také po cestách Německa, abychom bezpříkladnou inflací tvořili nové dynastie kapitalistů a pomáhali k úplnému ožebračení milionů existencí nejchudobnějšího pracujícího lidu ve státě. Musíme se státi finančně soběstačnými. Letošní rozpočet republiky byl v četných oborech sešněrován až na krev. I v řadách koalice se přišlo s řadou naléhavých návrhů. Byly zamítány, ježto pro ně není úhrady. Za těchto mimořádných poměrů a hospodářské krise, která jde celou Evropou, ba celým světem, je pochopitelno, že rozpočtové návrhy oposice byly zamítány. Byla-li koalice tak krutě rigorosní vůči svým návrhům vlastním, nemohla býti méně rigorosnější vůči návrhům oposice. Sen. dr. Heller ve své řeči prohlásil, že sociální demokraté němečtí chtějí upřímně spolupracovati s dělnictvem českým a slovenským. Řeč jeho, jakož i projevy všech jeho druhých soudruhů nejsou však vhodnými prostředky, jež by této součinnosti urovnávaly cesty. (Tak jest!) Všichni máme dojem, že upravují cestu jen jednu: od socialismu k nacionalismu.
Kdo sledoval řeč dr. Hellera, ten si z ní odnesl dojem, že republika Československá je pašalíkem nejkrutější oligarchie, která zadupala poslední zbytky demokracie, přibíjí německý lid v republice na Golgatu utrpení, zabírá brutálně německé školy, vypovídá z důvodů národnostních německé dělníky na ulici, loupí německému lidu půdu a vhání ho do čirého zoufalství. Je to totéž, co slovy ještě daleko přehnanějšími píše o Československé republice v zahraničních listech sen. Polach. Dr. Heller i kol. Polach vědí dobře, že, když takovýmto způsobem útočí na koalici, že míří také na hlavu československé sociální demokracie. A takovýto postup ovšem nevede a nemůže vésti ke sblížení a politické spolupráci dělnictva německého s dělnictvem Československým. Nás jistě nenapadá, abychom soudruhům německým jakýmkoliv způsobem bránili v jejich kritice. Naopak pokládáme ji za nutnou a prospěšnou. Co jsme však jako soudruzi oprávněni žádali od soudruhů, s nimiž jsme ve společné socialistické Internacionále, jest oprávněným nárok, aby to byla kritika věcná a v prvé řadě pravdivá. (Hlas: To nedokážou!) Soudruzi němečtí neřekli doposud ještě ani jedenkráte ani svému dělnictvu, a tím méně mezinárodnímu světu, co československá sociální demokracie v koalici vykonala trvale cenného nejenom pro věc dělnictva, ale i pro věc socialismu. Neřekli ani slova uznání o tom, co československá sociální demokracie při budování ústavy republiky učinila pro rovná politická a občanská práva i národnostních menšin, co učinila pro 8 hodinovou dobu pracovní, co učinila věcného v pozemkové reformě, co vykonala na poli politiky sociální jaké nesmírné překážky překonala při zákonu o sociálním pojišťování a čím přispěla myšlénce republikanismu a míru v celé střední Evropě. Místo toho slyšíme jenom útoky a útoky.
Tak si mezinárodní socialistickou solidalitu právě u soudruhů německých nepředstavujeme. Dr. Heller si stýská na to, že němečtí dělníci a německý lid vůbec nebyl přibrán k součinnosti, když jsme dělali ústavu republiky. Tato výtka není spravedlivou. Byl jsem mezi těmi, kteří již druhý den po převratu mluvili s poslanci Seligerem a Lodgmanem o předpokladech součinnosti. Výsledek byl absolutně negativní. Vše, se shroutilo o nemožnost vznesených požadavků. V době revolučního požáru nebylo pak ovšem času ani možnosti diskutovati s politiky, kteří věřili, že Rakousko se okamžitě spojí s Německem a kteří ve smíšeném území sami činili pokusy o organisaci svého Národního shromáždění, své vlády i svého vojska pro spojení s říší Německou. (Slyšte! Slyšte!)
Československá revoluce nemohla ovšem čekati, až se lidé probudí ze svých utopií k železnému faktu historické skutečnosti. Kolega dr. Heller má jistě mnoho pravdy tam, kde kritisuje řadu nedostatků a přehmatů ve vnitřní správě republiky, ať jde o naše úřady, o pozemkovou reformu, o praksi jazykovou a celou řadu problémů jiných. Nikdo necítí tyto nedostatky hlouběji a bolestněji, jako právě my, a nikdo není také tak za jedno s německými sociálními demokraty, jako právě my, v poznání a ve snaze, že musí býti tyto nedostatky odstraněny. Ale němečtí sociální demokraté nám dodnes neukázali na schůdnou cestu, po níž bychom s nimi mohli jíti. Jejich jediným receptem dosavad bylo volání: Vystupte z koalice a pojďte s námi do oposice!
Osobně nebylo by dozajista pro nás nic svůdnějšího i pohodlnějšího, jako tento skok do oposice, a všechno to svobodné kozáctví, mluvení z oken, nejpopulárnější návrhy a široká křesla neodpovědnosti. Jestliže však před touto taktikou věčně negativní kritiky jsme se dali do těžké roboty koalice, do roboty, jež znamená nekonečné boje, v nichž také řady našich nejlepších lidí fysickou i duševní únavou často na smrt klesají, pak se to jistě nestalo a neděje k vůli krásným a svůdným očím koalice, nýbrž jedině na základě poznání, že v této době a za těchto poměrů jsme při plném vědomí své odpovědnosti přímo povinni práci tuto konat a to jak v zájmu dělnictva, tak i v zájmu demokracie, republikanismu a socialismu vůbec. Vystoupením z koalice vydali bychom za dnešních poměrů tento stát do rukou byrokracie a fašistické buržoasie, pomáhali zapalovat občanskou válku a hnát věci do úplného temna, k ohrožení samé existence státu a tím také k rozdmýchání nových válečných konfliktů v celé střední Evropě. Po této cestě tedy nepůjdeme, žádají-li pak soudruzi němečtí, abychom měli pochopení pro jejich politiku, jsme stejně my, a snad mnohem více, oprávněni žádá či, aby také oni měli pochopení pro politiku naši. Doba není daleka, kdy všechno naše dělnictvo ji uzná a se zadostiučiněním ocení v přesvědčení, že to byla československá sociální demokracie, která měla odvahu státi tváří v tvář nejenom vůči buržoasii, ale i vůči svým lidem vlastním, a prokázati, že největší láska k dělnictvu spočívá v prvé řadě ve tvrdé a pevné jeho výchově k poznání skutečnosti, a takové taktice, jež při nejmenších obětech vede k největším výsledkům. (Tak jest!)
A cítíme-li tak hluboce s touto republikou, nemůže to být pro nás výtkou. Československá sociální demokracie je první stranou republikánskou v národě, která již před 50 lety, při kolébce svého vzniku napsala program republikánský na své prapory. A víme-li, že tento stát vznikl z revoluce proti habsburskému absolutismu, že nám nebyl nikým darován, že jsme si ho musili vybojovat, že v tomto boji stálo československé dělnictvo v prvých řadách, že náš odboj zahraniční, československé legie a 28. říjen nebyly žádnou improvisací, ale uvědomělými články jednotné, do všech důsledků zorganisované práce revoluční, pak musí každý pochopiti, že neučiníme ničeho, čím by mohly být v několika nešťastných chvílích promrhány všechny ty ohromné morální i duševní statky z nichž se zrodila československá republika. (Výborně! Potlesk.) Obětovali jsme této republice tolik, jako snad žádná strana jiná. Odolali jsme vlnám nejdravějšího moskevského komunismu, trpěli jsme osobně, ale podstupovali jsme vše to v přesvědčení, že to nebude nadarmo. Ve všech těchto nade všechno pomyšlení těžkých a odpovědných bojích neměli k nám němečtí sociální demokraté doposud jediného laskavého slova a jediného činu podpory. Také dnešní politika absence a vzdoru není cestou k dohodě a součinnosti. Veliké věci odehrávají se v Německu. Německá sociální demokracie v německé republice dobyla v neděli vítězství, jemuž v dějinách strany není rovno. 8 milionů voličů stojí dnes za ní. Rozmetána jsou spiknutí německého nacionalismu, pochováno císařství, upevněna republika, demokracie a evropský mír. Toto vítězství není dílem náhody. Je plodem houževnatého a neohroženého boje proti extrémům zprava i zleva, proti nacionalismu stejně jako proti komunismu. Máme za to, že také tato cesta jest jedině schůdnou i pro německou sociální demokracii v této republice.
My můžeme o československé sociální demokracii podle pravdy říci, že vykonala vše, co bylo v její moci, aby urovnala cesty ke sblížení a součinnosti s dělnictvem německým. Je na soudruzích německých, aby pochopili, co odpovědná doba od nich dnes žádá a jaké jsou jejich cesty z předních řad německého nacionalismu do předních řad mezinárodního socialismu. (Výborně! Potlesk.)
Vážený senáte! Pohlédneme-li na letošní rozpočet, vidíme, že ani při této restrikci není úměrným rozsahu našeho státu a počtu jeho obyvatelstva. Rozpočet tento musí býti ještě podstatně snížen, má-li dojít k finanční rovnováze ve státě a máme-li hospodářsky vůbec obstáti. V poslední době se stupňují výtky, že prý se u nás plýtvá penězi na účely sociálně-politické, že péče o zásobování obyvatelstva, stavební ruch, podpory nezaměstnaných, sociální pojišťování, že vše to a jiné stojí miliardy, a že se tomuto systému musí klásti meze. Všechno toto tvrzení a generalisování nutno se vší rozhodností odmítnouti. V naší republice se v tomto směru nestalo víc nežli to, co je zrovna příkazem doby. Republika dávno ještě nesplnila povinností, jež má zejména vůči svému pracujícímu lidu. Ti, kdož mluví o plýtvání penězi na účely sociálně-politické, nemají představy o utrpení statisíců rodin dělnických, věčně drásaných absolutní nejistotou existence, hnaných z místa na místo a řady týdnů i měsíců bez práce, nemají představy a neptají se, jak žijí ti, kdož nemají přístřeší nad hlavou, jak vegetují naši invalidé, vdovy a sirotci a všichni ti, na nichž se dnešní krise hospodářská vybíjí v prvé řadě. Kdož stojí na vrcholcích blahobytu a přepychu, nevidí těch propastí bídy, nedostatku a častého zoufání těch, kteří nevědí dnes, co dají zítra do úst, a kteří po hrozných letech války nesou dnes dále kříž hospodářských psanců, klesajících vyčerpáním ve strašném zápasu o život v předčasný hrob. Sociální politika v tomto směru není žádným plýtváním státními příjmy, nýbrž naopak skutečnou investicí produktivní, jež se snaží zachycovati nejdrahocennější poklad státu, jímž je zdraví a pracovní zdatnost jeho výrobních a pracujících vrstev. Byli jsme hrdými na to, že světový sjezd sociální politiky se letos konal v Praze a sjezd tento mohl býti jistě skutečnou universitou pro ty, kdož o poslání moderní sociální politiky mají tak úzké představy. Každý si tu musí představiti, že dnešní soukromokapitalistická soustava společenská není poslední etapou sociálního vývoje lidstva, že demokracie politická není posledním sloveni ve vývoji ústavy, že od demokracie politické jdeme a musíme jíti k demokracii hospodářské, k demokracii v závodech a podnicích, a že zejména dnešní velkolepý rozvoj techniky není ve své podstatě ničím jiným, nežli průkopníkem nového řádu mravního i hospodářského a nové organisace světové výroby v tom směru, jak k ní pracuje moderní vědecký socialismus. V tomto směru není tedy také ani sociální pojišťování dělnictva ničím jiným, nežli povinnou splátkou společnosti vůči těm, kdož na bojišti práce dávají výrobě a tím také kultuře síly celého svého života.
Jako jsme pak byli pro sociální pojišťování dělnictva, tak jsme také pro sociální pojišťování osob samostatně výdělečných, ježto víme, že také zde jsou desetitisíce pracovníků, jejichž zabezpečení vyžaduje účelných opatření sociální politiky. Je proto nutno zde zdůrazniti, že očekáváme předložení příslušné osnovy zákona s největším, urychlením tak, aby konečný a definitivní vstup sociálního pojišťování v život a v právní řád netrpěl již žádnými dalšími průtahy.
Je přirozeno, že vůdčí hledisko sociální politiky musí býti uplatňováno i v otázce tak mimořádně naléhavé, jako je celková reforma naší berní soustavy. Nemůžeme dopustiti, aby státní finance byly soustavně a podstatně budovány jenom na systému daní nepřímých, kde žebrák platí tolik, co milionář.
Totéž platí i ohledně úpravy požitku našich státních zaměstnanců. Tato úprava stala se státní nezbytností v okamžiku, kdy se nesplnily předpoklady ohledně poklesu drahoty. Víme, že za dnešních poměrů nelze státnímu zaměstnanci žíti, a učinili jsme všechno, aby tyto věci byly spravedlivě řešeny. Každý však pochopí, že jsme nemohli dopustiti, aby se toto řešení dalo zvyšováním daní nepřímých, zejména daně z cukru, kde by každý konsument byl pak nucen platiti l kg cukru až o 2 Kč dráže, úhrada se musí najíti způsobem jiným. Bylo by pak jenom v zájmu věci, kdyby řešením této úpravy požitků státních zaměstnanců bylo také urychleno řešení tak mimořádně těžké a složité otázky, jako je reforma veřejné správy vůbec. Je jisto, že v tomto směru panuje v oboru veřejné správy největší neekonomie časem i pracovními silami. Jsou jednotlivá odvětví, která jsou silami přealimentována, a jsou odvětví, kde státní zaměstnanci klesají přepracováním. Otázka reformy veřejné správy je také prvořadou otázkou celostátní. Největší počet stížností jde u nás do veřejné správy. Co by se uspořilo nekonečného rozčilování a nespočetných stížností, kdyby veřejná správa byla u nás zjednodušena, kdyby se upustilo od toho často neuvěřitelného písaření, kdyby bylo možno postupovati takovým tempem, jaké je dnes v době telefonů a psacích strojů samozřejmým u podniků soukromých, kdyby se řádně upravily a zjednodušily kompetence a kdyby se občan mohl v dohledné době dočkati vyřízení své věci. Celé Slovensko a Podkarpatská Rus by okamžitě, vypadaly jinak a předešlo by se často nejtěžším stížnostem, které pak vrhají své stíny do celého parlamentárního života a i za hranice. Bude nutno přiblížiti veřejnou správu modernímu hospodářskému životu. Řádnou úpravu platovou, ale za řádné platy také řádný výkon! Státní služba nemůže býti útočištěm lidí, kteří nemají energie rváti se se životem, nebo těch, kteří v životě ztroskotali!
Jedním z prostředků stabilisace a řešení hospodářské krise je také otázka právního uznání ruské republiky sovětské. Tato věc se u nás déle oddalovati nedá, ale také nezasluhuje, aby se z ní u nás dělal nějaký Gesslerův klobouk. Každý národ má takovou vládu, jaké zasluhuje a jakou si dá líbiti. Bolševismus není ničím jiným, nežli plodem carismu, jenž ve své feudální slepotě neprovedl na Rusi pozemkovou reformu. Ale i dnešní bolševismus na Rusi je jen provisoriem. Dnešní vojenská diktatura není projevem síly, ale důkazem slabosti. Tento režim si neodvratně sám kope svůj hrob. Zinověvovy tajné instrukce do Anglie, Sadoulův návrat do Paříže, vše to jsou jenom nové hřeby do rakve ruského bolševismu. Jednati navenek o řádné obchodní smlouvy a pod zemí vrážeti dýku do zad svých spolukontrahentů, to si žádný stát líbiti nedá a my také ne. Tímto způsobem se dosáhne jen jednoho, že bolševismus bude v západní Evropě v nejkratší době úplně vylikvidován. Porážka komunistů ve Švédsku, jejich úplné zničení v Anglii, kde nemají jediného poslance, jejich povalení v květnu ve Francii a jejich zdecimovaní nyní v Německu - vše to jest jenom novým důkazem, že soumrak bolševismu se již všude dovršuje.
Bolševictví není žádným socialismem. Dnešní bolševismus je totéž, co anarchismus před 50 léty. Přechod lidstva z kapitalismu do socialismu se nedá provésti žádnými atentáty ani na jednotlivce, ani na jednotlivé společenské třídy. Socialismus je především výchova organisace a demokracie. Bolševictví je jenom novým průkazem toho a novou školou pro dělnictvo, jak se dělnická politika dělati nemá. Každá politika se hodnotí podle svých výsledků. Bolševici promrhali vše, zejména všechny mravní statky dělnictva. Organisace, disciplina, solidarita, jednota, mravní význam socialismu, vše to bylo bolševiky vydáno přímo v posměch celé reakce. A protestují-li dnes bolševici proti rozsudkům smrti nad komunisty v Estonsku, zůstává celý svět socialistický v jisté apatii, poněvadž vidí před sebou ty nespočetné rozsudky smrti a ty nekonečné řady vězňů v ruských žalářích, do nichž byli uvrženi vládou bolševickou. Ale doba obrody v hlavách a myslích dělnictva je již všude na postupu, u nás a na celém světě. Z horečky bolševismu vyjde mezinárodní proletariát znovu ozdravěn, silnější, mohutnější a také sebevědomější, nežli kdykoliv před tím.
Při jednání o rozpočtu nutno zdůrazniti, že trváme na tom, aby splněno bylo vše to, co bylo programovým podkladem dnešní koalice. Sem patří zejména otázka odluky církve od státu. Řešení této věci se dále oddalovati nedá, a jsou-li v římské církvi státníci, měli by býti prvními, kteří by na úpravu této věci měli sami naléhati. Poslání církve a státu se dnes slučovati nedá. Církve jsou organisacemi čistě náboženskými a mají se ve svém vlastním zájmu vymykati každému dotyku s mocnostmi státními, světskými. Náboženství je věcí víry a svědomí každého člověka. Každého z nás je absolutně daleko, aby se vměšoval do niterních, duševních pochodů člověka v otázkách tak nesmírně jemných a složitých, jako je poměr člověka k těm nekonečným hloubkám problémů, jež nazýváme nekonečností a nesmrtelností. My se do vnitřních poměrů církve vědomě a úmyslně nemísíme, i když víme, že církev není legitimována osvojovati si monopol na mravní výchovu lidstva, a že jsou tu také jiné organisace, které mají při nejmenším tytéž cíle. Ale také církev nemá legitimace mísiti se jako taková do vnitřních poměrů státu a domáhati se ať už v oboru pozemkové reformy, nebo v oboru školském a jinde privilegií, na něž nároku nemá. Na to nelze vůbec ani mysliti, že by se stát mohl vzdáti své suverenity v oboru výchovy školní. Ke konečnému řešení těchto věcí nás nutí i způsob boje, který dnes vidíme a jehož by sama církev ve svém vlastním zájmu měla litovati nejvíce. (Tak jest!) Nikdy jsme nechtěli kulturnímu boji, zejména když stojíme dnes před tolika krutými otázkami hospodářskými. Nemohli bychom však mlčeti k tomu, kdyby se měly kulturní boje rozdmychovati proti naší vůli. Nemůžeme pochopiti, proč na př. o muži tak geniálním, jenž tvoří jeden z největších mezníků lidské vědy ekonomické, jako byl Karel Marx, se v listech, vydávajících se za listy křesťanské, s takovou potupou píše, že byl židem, jakoby to bylo nějakým argumentem, jakoby nebylo jisto, že i mezi židy, jako v každém národě jiném, jsou lidé čestní i nečestní, geniální i omezení... (Výkřiky sen. dr. Witta a Babky.)