Končím tuto kapitolu. Dokázal jsem, že ne my, ale Němci utiskují. A připojuji, že nechceme dopustiti, aby náš člověk byl znásilňován, a toužíme po tom, aby naši hraničáři těšili se naprosté rovnosti s Němci, a staráme se, poněvadž jsou chudí na statky pozemské, ale bohatí láskou k národu a vlasti, aby netrpěli, právě proto, že svoji vlast, národ a stát milují. (Hlas: Kdyby tam naše banky zastavily úvěr a my státní dodávky, tak by nabyli brzy rozumu!) O tom úvěru. Jedno družstvo bylo vyzváno - v Českých Budějovicích - aby platilo splátku, kterou bylo povinováno. Bylo vyzváno česky, ale vyzvání vrátilo zpátky, poněvadž bylo české. (Slyšte!) To jen tak mimochodem.
Jestliže naši lidé jsou ve správních radách různých velkých podniků německých, tím ještě věc naše není opatřena. Jsou rouškou a mohli bychom uváděti celou řadu příkladů, že naopak pod touto rouškou podniky ony naše malé lidi tlačí. Za Rakouska nepřijímaly tamější velké závody českých úředníků, ony jich nemají ani dnes. Není potřebí v zájmu národním a státním - nedej bůh, aby snad měla nastati nějaká konflagrace - aby v takových závodech všude, které jsou na hranicích, byli také čeští úředníci? Nemá naše vláda tolik síly a moci, aby toho dosáhla? Já se domnívám, že této moci má a v zájmu státním jest povinna ji uplatniti.
Pan dr. Heller pravil, že kde můžeme, vyhazujeme lidi z práce. Já jsem si opatřil počet dělnictva německého a českého v našich tabákových továrnách, tak na příklad: v Bratislavě je 87 Čechů, 190 Slováků a 425 Němců; (Slyšte!) v Jáchymově chodí ke mně, kdykoliv jsem tam, naši lidé a prosí, abych se přimluvil, aby do dolu, kde je německé dělnictvo, nebo do tabákové továrny byli přijati. Nuže, jaký je tam poměr v tabákové továrně? 16 Čechů a 861 Němců! V Jihlavě 416 Čechů, 763 Němců. (Slyšte!) V Lanškrouně, odtamtud zejména veliké množství stesků nás došlo, které jsme dávali ministerstvu financí, 209 Čechů a 875 Němců. V Mukačevě, tam ovšem není poměr tak zlý, 16 Čechů, 249 Rusínů a 104 Němců. V Novém Jičíně 511 Čechů, 645 Němců. Ve Smolníku 4 Češi, 345 Němců. Ve Šternberku 100 Čechů a 978 Němců. Ve Svitavách 150 Čechů, 785 Němců. V Tachově 12 Čechů a 529 Němců.
Tady vidíte tu naši "nespravedlnost". Cifry mluví a jsou právě nejlepším dokladem toho, že po každé stránce jsme až příliš spravedliví, a nepřáli bychom si ničeho jiného, než aby našemu dělnému lidu tak se měřilo, jako měříme druhým.
Byli bychom šťastni, kdyby těch stesků nemusilo býti příliš, kdyby Němci se smířili s tím stavem, že jsou příslušníky našeho státu, vždyť se jim dostává všeho více, než jak bylo dokázáno mírovými smlouvami, jim bylo dáno. Dáváme jim to rádi, ale nemůžeme jim obětovati své vlastní já, nemůžeme dopustiti, aby oni utlačovali, utiskovali a germanisovali v naší Československé republice naše bratry.
A nyní věc důležitá, ne našich poměrů se týkající. Budu velmi, stručný, ačkoliv věc by zrovna sama lákala, abych o ní mluvil více. Jedná se, jak se kol. Petřík včera zmínil, o chodské lesy. Náš milovaný mistr Alois Jirásek tak výstižným způsobem celý boj o chodská práva vylíčil ve svých "Psohlavcích". My všichni cítíme, že křivda, která se stala a o níž nejvýmluvněji mluví poprava Jana Koziny 8. listopadu 1695 na náměstí plzeňském, v republice nejenom má, ale musí býti odčiněna spravedlivě. Chodové měli právo, aby královských lesů užívali, aby v nich dříví káceli. Ta práva, i když byly lesy zastaveny Domažlicům či někomu jinému, musila vždycky jim býti poskytována. Až teprve Ferdinand II. po bitvě na Bílé Hoře 1630 zadal Chodsko Lammingerovi a ten ovšem začal nový kurs. Avšak mluviti siřeji o tak jasné věci považuji mezi vámi, slovutní pánové, za naprosto zbytečné. My cítíme a jsme si toho vědomi, že jedině, dostane-li se těchto lesů okresu domažlickému, bude učiněno právu a spravedlnosti zadost. Žádá o ně město. Bože, město je polovičním poplatníkem okresu, tedy bude účastno vždy prospěchu z lesů. Když však chudý okres získá lesy, zlepší se jeho poměry, bude míti slušný zdroj příjmů, aby mohl dostáti svým úkolům, a Domažlice nebudou zkráceny. Proto plaiduji pro jedno: Všechny tyto lesy - revíru trhanovského i koutského - buďtež dány domažlickému okresu!
Slavný senáte! Nyní stručně k našim věcem. Jsme v sedmém roce trvání republiky a přece není posud všemi příslušníky národa vystižen velký význam zemědělské výroby. Válka, když nebylo chleba, naučila nás znáti jeho cenu. Poznalo se, že je cennější než drahé kamení, než skvosty, než všechna jiné, poněvadž bez chleba by nebylo života. Bez chleba by nepracovaly továrny. Ale hned po válce nastal velmi ostrý kurs a mnozí říkají: Inu, bože, vždyť tihle zemědělci jsou na světě přímo blaženi! Jak ta blaženost vypadá v 7. roce trvání republiky, toho nejlepším důkazem jsou zase jen cifry. Konstatuji, že za poslední 3 roky bylo na statky a selské usedlosti u nás vtěleno o 80 % dluhů více oproti r. 1920. Konstatuji, že dnešní zatížení našich selských usedlostí dosahuje již 8 miliard 300 mil. Kč. To mluví za všechno. Jestliže by to mělo postupovat tímto způsobem dále, pak důležitý činitel, jímž jsou miliony selského lidu, bude brzy utíkati ze svých živností, ze svých chalup a statků.
A co by to znamenalo? Největší pohromu národa, pohromu státu. Odložte, prosím, nepřízeň ke stavu, který jest základním pilířem naší drahé republiky! Ne hořkost proti zemědělskému lidu, ale uznání, jehož plně zasluhuje, a podporu pro jeho oprávněné požadavky pěstujte v srdcích svých! Nezávidíme druhým, ale prosím, pracujme všichni k tomu, aby všem vrstvám a stavům u nás, pokud za daných okolností možno, lépe se dařilo. V naší obci Mezouni na den 27. minulého měsíce bylo ohlášeno 24 lidem 30 případů dražby. Kdybyste znali bědný život těch lidí! Jsou to chalupníci, domkáři, malí lidé, od noci do noci pracující velmi intensivně a přece ani tolik nevytěží, aby mohli svým daňovým povinnostem dostáti. Vše, co utrží za sklizeň, nestačí na osevy a daně. Důkaz, jaké jsou daně. Prohlašuji: Rádi platíme, ale jen tolik, co sneseme, co můžeme platiti! Kdyby tu postup, jaký je proti zemědělskému lidu, měl býti nadále, pak běda, vysílíme, a jak bude dále? Voláme velmi důrazně, že daňová reforma je bezměrnou nutností, ale taková daňová reforma, která bude skutečně úlevou pro stav, jenž pod tíží daní naprosto upadá. Parita zemědělství s průmyslem jest nejnaléhavější nutnost, je přímo zákonem. Nikdo nemůže vznésti takových důvodů, které by neopravňovaly její rychlé provedení, důvodů spravedlivých a poctivých.
Nyní ke konci zmíním se, že v Novákově učebnici dějepisu pro ústavy učitelské, schválené výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 24. února 1923, čís. 21.418, je následující stať: "... jednak v rolnictvu, jež bohatlo prostým během věcí i lichvou". - Tedy poměry se stalo blahobytným. Prosím, velevážení, to bolí, velmi bolí, když do učebnice urážka stavu našeho se vloží. Urážka tak strašná, která budiž ihned odčiněna. Ve všech vrstvách byli lidé hodní, a byli lidé nehodní, ale generalisovati, jest největším zločinem. Víme přece, že za války byli zlí lidé, jako hodní, jak v dělnictvu tak i v živnostnictvu, mezi obchodníky a jistě že našli se zlí jednotlivci i v našem stavu. Nebudiž však zapomínáno, že kdyby nebylo mezi našim rolnictvem těch, kteří měli srdce a cit na pravém místě, o kolik podvýživou zničených bývalo by více? Ne, tímto způsobem do učebnic psáti, jest neslýchané. Tam má býti zdůrazněno, že právě zemědělský stav, naše rolnictvo to bylo, které svým úporným odmítáním všeho toho, co Vídeň chtěla, umožnilo, že tu aspoň zůstalo tolik potravin, aby lid český nezmíral hlady. Taková jest pravda a ne jiná. (Předseda Donát ujal se předsednictví.)
A posléze ještě jen jedno: nehledejme to, co nás rozpojuje, ale je nutno hledati to, co nás spojuje, a pak zajistíme my zdravý vývoj našeho státu. Za to jsme odpovědni nejen minulosti, ale jsme odpovědni také budoucnosti. A když se budeme snažiti všichni o to, abychom se předstihovali v plnění povinnosti oproti národu a státu, pak jistě svobodu nám tak drahou uhájíme na všechny věky. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Prosím pana sen. dr. Herbena, aby se ujal slova.
Sen. dr. Herben: Slavný senáte! Podle parlamentních zvyků řečník z většiny, řečník z vlády, měl by především odpovídati oposici. V tomto případě oposici německé a ľudové. O řeči kol. Kovalika nebudu mluviti a nebudu s ní polemisovati, poněvadž svou úrovní vymyká se důstojnosti této síně. Na adresu Němců bych přece jen rád něco řekl a vyznávám, že odpovídati Němcům nebývá snadné a zejména zde, poněvadž většina jejich žalob, zejména na školství, vždycky bývá všeobecná, takže my se své strany odpovídáme všeobecně: Není to pravda, ale já mám dnes docela konkrétní případ jeden, který myslím, že se na německé výtky a zejména na ta strašná slova, že my v republice rdousíme německé školství, dobře hodí.
R. 1923 slavila průmyslová škola v Brně, německá státní průmyslovka, 50té výročí svého trvání. K té slavnosti byl vydán "Festschrift" nákladným způsobem a v tomto "Festschriftu", v tom slavnostním listu, ředitel ústavu připomíná o našem ministerstvu školství a národní osvěty toto:
> S obzvláštním zadostiučiněním zdůrazňujeme při této příležitosti, že náš ústav oslavující jubileum, těší se od založení naší republiky dne 28. října 1918 největší blahovůli a podpoře správy školské a všech ostatních odvětví veřejné služby. Tak na př. v r. 1922 bylo nákladem 146.893 Kč znovu zřízeno ústřední topení, které nyní bezvadně funguje. Mimo to byla znovu postavena baterie akumulátorů, nepostradatelná pro elektrotechnické vyučování, jež byla v r. 1916 zabavena. Také na vybavení sbírek učebných pomůcek byly poskytnuty značné částky peněžní, takže se vyučování může díti nyní úspěšně. Touto dobou se instaluje řada nových strojů, které značně povznesou výkonnost dílen a uschopní je k výrobě celých strojů. Konáme tudíž dnes samozřejmou povinnost, když při 50 leté oslavě vděčně vzpomínáme blahovůle republiky za to, že náš ústav takto vystrojila a připojujeme spolu prosbu, aby naše škola byla i nadále vybavena vším, čeho ke své výkonnosti potřebuje."
Roku letošního, r. 1924, podobně 50tileté jubileum slavila průmyslová státní škola německá v Chomutově. A tam zase vydali takový slavnostní list "Festschrift" a ředitel ústavu v něm na str. 15 píše:,,V důsledku nového politického uspořádání Evropy na konci války stal se náš ústav státním ústavem československým. Ve zprávě za školní rok 1918-1919 projevilo ředitelství naději, aby se duch svobody a pokroku, na němž byl nový stát založen, uplatnil také v oboru domácího školství. - Uznává se tedy, že náš stát byl založen v duchu svobody a pokroku. - Tato naděje, pokud jde o naši školu, splnila se jako zřídka která jiná. Sotva že se začaly převratové vlny poněkud tišiti, již se dostalo naší průmyslové škole takové podpory, jaká byla dosud sotva kdy pozorována. (Slyšte!) Naše škola byla, pokud jde o sbírky, učebné pomůcky a knihovny - knihovna žákovská byla vlastně teprve stvořena - dále pokud jde o zařízení všeobecné a obzvláště dílenské, vzorně vypravena. Výdaje na tyto nově pořízené věci dosáhly již takové výše, jaké nebylo lze dříve zaznamenati za celá desetiletí v Rakousku, a bylo by při nejmenším známkou nevděku, kdyby se také na tomto místě nedal průchod pravdě a nebylo vzpomenuto té skutečnosti s projevem největších díků."
Slavné předsednictvo senátu snad mi dovolí, abych do stenografického protokolu pod čáru také připojil originál německý,*) aby snad nebylo podezření, že jsem při překladu zveličil ta německá slova. To jsou svědectví průmyslových škol. Naše ministerstvo školství rozdělilo ve svém třetím odboru - to jest školství průmyslové a odborné - agendu tak, že německé školy průmyslové a odborné mají svá oddělení spravována autonomními německými úředníky. Věc, která zajisté zasluhuje uznání s německé strany nepřítomnými pány senátory, a myslím, že ani oni, tím méně my dovedeme si představiti, aby něco podobného byla někdy našim průmyslovým a odborným školám prokázala Vídeň. A třetí věc: České ministerstvo školství a národní osvěty dalo své místnosti zde v Praze vyzdobiti od žáků odborné školy pro umělecký keramický průmysl v Teplicích- Šanově. Náklad spojený s touto výzdobou 14 žáků, kteří zde několik neděl pracovali a také všechny rekvisice se jim koupili, nebyl malý. Jděte se tam, páni a dámy podívati. Samý německý Lanzknecht, až po Žižkovo vojsko, které se už nezdařilo. Mohu říci, že mne samého ta výzdoba poněkud zaráží, ale to, co zaráží mne, jistě musí lahoditi srdcím německých poslanců a senátorů, půjdou-li se na to podívati. A já soudím, že stěží je myslitelno, že by kdy ministerstvo školství ve Vídni bylo si kdy vzpomenulo na naši uměleckoprůmyslovou školu v Praze a bylo se chtělo potěšiti uměním českým po vzoru našeho Mánesa, Čermáka, Brožíka a těch jiných historických malířů, aby v duchu českém viděli své místnosti vymalovány ve Vídni. Je vůbec myslitelno, aby naše ministerstvo školství a národní osvěty, které takovým laskavým způsobem podporuje školství průmyslové, v jiných oborech školství německé rdousilo? V tom jistě není logika a také to není pravda. Není v tom logiky a není v tom pravda, a pokud jde o výčitky Němců, jsou nespravedlivé a tak, jako jsem já si vybral nahodilé dva případy z oboru školství průmyslového, našly by se příklady z oboru školství vysokého, středního atd. Němci, kteří byli zvyklí panovati, mají nyní to společné s katolickou církví, že všude tam, kde nemohou panovati, naříkají na to, že jsou utlačováni, to je ten celý vtip. Připouštím, že se strany našich školských úřadů stanou se chyby, řekl bych raději nedopatření, ale nesmí se o tom mluviti takovými strašlivými slovy, jako je to slovo "rdousiti". To připomíná historii těch nešťastných komárů, ze kterých se mají dělati velbloudi.
Přicházím k jinému odstavci svých poznámek rozpočtových, a to je vojsko.
Vážené dámy a pánové, v loňské rozpočtové debatě podal jsem vám ukázky, kam vedou chatrné platy vojenské a důstojníků vůbec. Vedou dvěma cestami, totiž na Pleš se souchotinami a - do civilních zaměstnání těch, kteří chtějí své zdraví zachrániti. Slyšeli jste ostatně, nebo aspoň jste četli o nedávné anketě v Obecním pražském domě. To bylo smutné čtení. Letos mohu pokračovati a říci, že tuberkulosy v armádě přibývá a že nám zdatných důstojníků ubývá. Nevím, jak dlouho budu tyto stížnosti v senátě opakovati, ale přece se mně zdá, že by mne neměl stihnouti osud onoho známého poslance z říšské rady ve Vídni, který, kdykoliv se blížil k tribuně řečnické, už na něho bylo posměšně voláno: "Á, dnes dostane lotynka." Ten dobrý muž se jmenoval dr. Roser a bohužel proti lotynce mluvil až do skonání Rakouska, lotynka vydržela tak dlouho, jako Rakousko samo - aspoň se domnívám, že ta neřest v nynějším Rakousku už neexistuje.
Doufám, že mne potká přece jen lepší osud, než dr. Rosera, neboť hmotný stav .(Sen. Hrejsa: Chcete býti dlouho živ?) Ano - hmotný stav našich důstojníků i jiných gážistů je křiklavý, že musí vzbuditi pozornost zákonodárných sborů. Pravda je, že každý důstojník nebo rotmistr, jenž si troufá, že v civilním povolání najde lepší výživu, utíká z armády. A útěk je přímo překotný, od kanónů, pěchoty i koní. Pomalu nebudeme míti zdatného důstojníka. Ostatně, k jakým důsledkům chatrné ty existence vojenské vedou, myslím, že se rozpomenete na pověstný proces brněnský s ženou kap. Haniky. Kdyby utekl z armády můj vlastní syn, nic bych se nad tím nepozastavil. Zejména však vysokoškolští důstojníci hledají zabezpečení v civilu, takže po chvíli v naší armádě nebude právníka, nebude inženýra, nebude lékaře. Tedy, abych dále nezdržoval v této pokročilé době, pravím, když už jsme všemi svými prostředky a náklady vybavili, řekněme 90 % toho, co naše armáda potřebuje, jsme povinni těch scházejících 10 % přidati, abychom nezmařili také těch dosavadních 90 %. Snad se konečně také už něco chystá, ale já nechci už nic slibovati, protože nepochybně po tolika marných slibech už by mně nikdo nic nevěřil.
Když však při té kapitole o vojsku jsem se chtěl přihlásiti ke slovu, chci obzvláště se zmíniti o občanských zaměstnancích u vojenské správy, a to proto, že bylo o nich mluveno ve sněmovně tam na onom druhém břehu. Tedy trochu statistiky. V naší armádě je zaměstnáno civilních osob úřednických 3448 a kromě toho 4550 dělníků. Mezi těmi úředníky je 135 úředníků pragmatikálních, totiž právníků, účetních a kancelářských. Kancelářských pracovníků a oficiantů je 2466 obojího pohlaví, výpomocných úředníků a zřízenců 583 a smluvních zaměstnanců 264, tedy dohromady 3448. K čemu jsou tito civilové.? Vždyť v armádě se nepracuje jenom na cvičištích a se zbraněmi v rukou, nýbrž také v oboru zákonodárství a vojenské správy. Po převratu byli to právě civilové, na kterých spočíval úkol, aby vypracovali branné zákony, branné předpisy, zákony přejímací, zákony o vojenském kázeňském a kárném právu, zákony o ubytování vojska atd. Takové věci nemohou přece dělati plukovníci a generálové, ti mají na starosti jiné věci, prostě řemeslo válečné. Mezi vojenskými právníky jsou sice soudci, ale těch mimosoudních věcí je nekonečně více, a proto jest tam také mnoho právníků civilních. Kdo ku příkladu měl prováděti mírové smlouvy v oboru vojenské správy? Vojenská správa se neobejde bez civilních znalců, neboť jde o smlouvy směru obchodního a finančního a jenom odborná znalost věcí finančních a obchodních usancí a všelijakých podfuků může ministerstvo národní obrany a vojenskou správu celou zachrániti od velkých milionových a statisícových ztrát, a to se také stalo.
Politická, ústavní a tisková agenda vojenské správy je dosti značná, a také styk se zákonodárnými sbory, že to nemohou obstarávati řemeslní vojáci, to nepřesahuje pochopovací naši schopnost. Aby byla vypracována organisace vojenská, administrativní, manipulační, jednací řád atd., k tomu jsou povoláváni civilní znalci. Já naopak myslím, že právě k těmto pracím je potřeba velmi schopných civilistů, a mohu vás ubezpečiti, velevážení pánové v senátě, že mezi těmito civilisty vojenskými není ani jediného, který by byl klasifikován známkou horší než dobrou, teprve od dobré počínají velmi dobré a výtečné, máme v ministerstvu národní obrany znamenité lidi, a to jak ve skupině úřadů administrativně právních, tak také ve skupině účetních a kancelářských. Nemohu zatajiti svého podivení, jak mohla ve sněmovně tam na druhém břehu padnouti slova, že civilní úředníci a zaměstnanci jsou neprospěšni, ba přímo zbyteční. Poslanec, jenž takto znehodnocuje práci civilistů, dopustil se na nich křivdy, a já bych se dopustil křivdy sám na sobě, kdybych, znaje ty věci, mlčel před vámi. Toto nepochopení u poslance mně osobně velmi sympatického naplnilo mne tím větším podivením, neboť je socialistou, a právě on se svého hlediska stranického, socialistického, měl si připomenouti, jak by mohlo vypadati ministerstvo národní obrany, řešení otázky sociálního zákonodárství, úprava poměru mezi dělnictvem u vojensko správy zaměstnaným a vojenskými úřady, jak by mohlo vypadati opatření zákona o válečných úkonech, správa rozličných fondů a nadací, úprava služebních a zaopatřovacích požitků všech občanů zaměstnaných v armádě, jak by se obsáhlo účetnictví v tomto tělese vojenském atd. atd., kdyby starost o tyto věci neležela na bedrách dobrých právníků a jiných a jiných civilních odborníků. Řekl jsem "a tak dále", poněvadž vlastně ani já sám všech těch oborů, kde jest potřebí civilních znalců, neznám, a nepřestávám se diviti, jak rychle mění se ve věcech vojenských vkus nás civilistu. Když se organisovala naše mladá armáda r. 1919, to tehdy ještě vězela nám všem v těle nedůvěra ke všemu, co vypadá jako uniforma. Děsili se pravomoci vojska zejména mluvčí důstojničtí a tomu se ovšem nikdo nedivil, kdo prožil válku a pocítil na své kůži, co to znamená rakouský a někdy také český důstojník. A proto bylo tenkráte slyšeti hlasy, že musíme ty jenerály a obršty dáti pod dohled civilistu a že musíme na ně dávati velmi dobrý pozor. Proto jsme i organisaci ministerstva národní obrany, tělesnou výchovu svěřili osvědčeným silám sokolským. Proto jsme také organisaci výchovy osvětové dali do rukou nevojáků a ovšem nevěřili jsme ani filologické schopnosti našich vojáků a zřídili jsme filologickou komisi pro názvosloví z odborníků filologických. Slouží snad našim jenerálům a plukovníkům ke cti, že po 5 letech, když jsme se přesvědčili o jejich, poctivé práci, požívají již naprosté důvěry, že bychom je chtěli zbaviti i toho sousedství civilistu a že se jim tak důvěřuje. Ale já přes to, že jim stejně důvěřuji, myslím, kdyby byli tázáni, Je-li potřebí těchto civilních pracovníků vedle nich, že by ani jeden pro to nehlasoval, že jsou tam neužiteční, přímo zbyteční. Naopak. To jsou věci, které jest potřebí říci na obranu těch našich lidí, kteří mohli docela dobře obstáti v civilní službě a z valné části šli do služeb ministerstva národní obrany z nadšení a z lásky.
Konečně přicházím k třetímu odstavci své řeči, který je poněkud zábavný. Myslím také, že jsme těch těžkomyslných věcí již slyšeli mnoho. Přicházím k předmětu veselému, totiž k požadavku, který bych rád před vámi vyslovil, k požadavku osobní odpovědnosti státních úředníků.
Dámy a pánové! Nedávno na podzim začala ostrá palba proti ministru dr. Dolanskému, který ostatně je nezranitelný, pro některé příliš dobrodružné otázky censury tiskové, hodné skutečně Bachovy doby, doby největší reakce. Tenkráte v "Naší Době" vyšel článek, který o této censuře jednal, článek, který zprvu mě zarazil, ale nakonec mně bylo líto jen toho, že jsem jej nenapsal sám. V tom článku se povídalo asi toto: "Jistě se vytýká právem, že se stalo neslýchané zneužití censurní moci ve prospěch lidové strany, strany ministra dr. Dolanského. Ale měli bychom se podívati na systém, z něhož to zneužívání moci úřední pochází. Tu bychom uzřeli, že dr. Dolanský nedělá nic jiného, než co dělají ostatní ministři. Dělají prostě politiku svých stran. Dnes se rozčilujeme nad vlivem klerikálního ministra v tisku, zítra nad přílišným vlivem strany agrární v pozemkové reformě, pozítří nad vlivem české strany socialistické v ministerstvu železnic, také pošt a telegrafů atd. A stále si nedovedeme ujasniti samozřejmou věc, že to ani jinak býti nemůže, dokud budeme toho mínění, že není v demokratickém státě jiná vláda možná než složená ze zástupců stran. Ale my jsme zatím ještě demokraticky nezralí, v dětinských letech. Strana demokratická musí býti především stranou státní, to je, musí býti ovládána vědomím, že své zvláštní zájmy může uplatňovati toliko v rámci zájmů vyšších, obecných, se zřetelem k zájmům nejvšeobecnějším." Dále článek ten citovati nebudu. Poznamenávám jen, že končí správnou diagnosou: "Máme vládu stran a proto ministr spravedlnosti dělá politiku klerikální, ministr zemědělství dělá politiku strany agrární atd. Veřejnost bije do osob, kdežto zatím hlavním vinníkem je systém." Vážení pánové, to je také moje mínění. Máme totiž, jak je všeobecně známo, pět koaličních stran, stran vládních, z nichž ani jedna není vládní, všechny jsou oposiční. Kdybych chtěl jíti pro důkazy, daleko by nebylo potřebí. V celé rozpočtové debatě na onom břehu i zde, byť německá i jiná oposice opustila tuto sněmovnu, ve skutečnosti se mluvilo oposičně. Kdyby tu byl nějaký cizinec, nevěřil by, že tu oposice chybí. (Veselost.) To je zjev sám o sobě rozkošný, ale méně rozkošné je, že tato vláda stran, tento systém, ano celá naše doba je vinna zdemoralisováním státního úřednictva. Systém stran nebude možno snad na dlouhou dobu ještě odstraniti, a to proto, že jsme pro takový státní systém, ale mohlo by se odstraniti zlo a nebezpečí, které z toho plyne pro stát. Měli bychom vydati opatření sami proti sobě. To je ta legrace, aby strany a v zájmu stran ministři a v zájmu ministrů vyšší úředníci nesměli rušiti zákony, podléhati protekčním přímluvám a poslouchati subordinačně představených. Dejme státnímu úřednictvu železné brnění, jež zvu zákon o osobní odpovědnosti úředníků, dejme tento zákon sami sobě o úřednictvu, úředníci s osobní odpovědností ubrání se stranám, ministrům i svým představeným i nám všem. Budou moci na každé našeptávání, naléhání a nátlak říci: prosím, já jsem za to osobně odpověden. (Hlas: úředníci to zamítají, pane doktore!) Můj návrh připomíná trochu známou anekdotu o bavorských sedlácích. Byla vesnice v Černém Bavorsku, která měla rozbořený most. Když sedláci jezdili na pole, dobytčata si tam lámala nohy. Mostu nikdo nespravoval, takže sediaci se sebrali a šli na okresní hejtmanství žádati, aby jim nařídili, aby ten most spravili. Něco opravdu tak originelního měli bychom učiniti také my, totiž spraviti státní úřednictvo ustanovením o osobní odpovědnosti tím, že bychom o tom udělali zákon. Osobní odpovědnost naše úředníky velmi tíží. Také o tom byla nedávno v tisku řeč. Vysoký úředník jednoho ministerstva napsal v týdeníku naší strany článek, který mi mluvil velmi do noty "Kdyby se řeklo" - psal ten úředník -,,že republika nepatří ani ministrovi, ani přednostovi oddělení nebo sekčnímu šéfu, ani poslanci, nebo organisacím průmyslníků a dělníků, každý by to shledal samozřejmým. A přece v praksi rozhoduje se často nikoliv podle skutečného zájmu státu a platných zákonů, nýbrž podle nátlaku těch kterých činitelů. Schází zde instance, kde by bylo možno dovolati se zájmu státního, jako máme instance na obhájení zájmu soukromého." Vybudováním osobní odpovědnosti dostavila by se ovšem náprava i v tomto směru automaticky. Zákon o osobní odpovědnosti podle anglického vzoru byl by podle mého mínění nejlepší instancí. Nosím ten paragraf v hlavě od roku 1920, kdy naše ústava vyšla bez tohoto paragrafu.
Která strana by chtěla se mnou souhlasiti, ať se přihlásí. Snad se nám podaří nabýti prosté většiny pro tento paragraf, a byl by to paragraf na ochranu republiky lepší, než ten zákon na ochranu republiky prvnější. Tímto veselým a zábavným návrhem končím a navrhuji pánům, abychom o tom udělali někdy soukromou poradu ve prospěch tohoto zábavného paragrafu na osobní odpovědnost úředníků. Domluvil jsem. (Výborně! Potlesk.)