Tedy mluví se o sociálních platech, že jsme je zákonem číslo 394 zrušili, nebo omezili. Názory na tuto otázku se velmi různí, ale nejen mezi námi, ale také i mezi zaměstnanci. Jedni jsou proti druhým. Jsem toho náhledu, že státní zaměstnanec v první řadě musí míti vědomí, že je placen za práci, a v druhé řadě teprve za to, že je také odměňován za to, že má několik dětí, ale v prvé řadě musí si býti vědom: Co dělám, za to jsem placen! Ale nebylo by správné, abychom nepřihlíželi vůbec k rodinným poměrům, abychom ten systém, jaký dnes je, naprosto odstranili a sáhli k systému starého Rakouska a jen a jen státního zaměstnance platili podle jeho výkonu a ne podle rodinných poměrů. Ale rozhodně ať se to udělá, tak nebo onak, tato duplicita, která zde je, musí ustati, kde jeden zaměstnanec drahotní přídavky na ženu a děti má a druhý ne. To je nesprávné, za stejnou práci. To se musí nějak změniti a proto je nejvýše na čase, abychom budovali nový požitkový systém. Budeme hledati jistě tu cestu.
O zvýšení pensí, to jest o úplné unifikaci staro a novopensistů, jak civilních tak i vojenských bylo by zbytečné hovořiti. To je samozřejmá věc a také je to dohodnuto, že to nastane.
Zmínil jsem se také o pohraničním, lépe řečeno jazykovém přídavku. Chceme-li z důvodů státních, aby nám úřednictvo sloužilo klidně a spokojeně v území národnostně vícejazyčném, musíme mu umožniti existenci. (Tak jest!) To musíme udělati, to není také otázka snad jen těch, řekl bych, zaměstnanců samotných, to je otázka eminentní státní důležitosti. To musíme udělati. (Hlas: Mají také těžší službu!) Nejen to, ale i společenské poměry, vždyť to je vyhnanec a to jeho vyhnanství mu musíme alespoň osladiti, když ho již nutíme k tomu, aby tam sloužil.
Také jsem řekl ohledně oficiantské otázky, že představuji si věc tak, že by to nebylo spravedlivé, abychom ponechali ty nejstarší, kteří mají úřednickou kvalifikaci a neprořaďovali je do hodnostních tříd. To je spravedlivé a k tomu myslím, že také dojde.
Mohu prohlásiti, že budeme hlasovati pro rozpočet, poněvadž obsahuje miliardové položky nejen pro potřeby zaměstnanců všech kategorií, ale i pro potřeby všech vrstev lidových.
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. Em. Hrubý.
Sen. Hrubý: Slavný senáte! Projednávání rozpočtu, jednoho z nejvyšších úkolů všech parlamentů, děje se u nás za zvláštních okolností. Oposice se nezúčastňuje jednání. Důvody, o které opírá své rozhodnutí, byly podrobeny velmi přiléhavé kritice kol. Kroihera i senátorů jiných. Než budiž přece jen dovoleno mně jako předsedovi Svazu národních jednot a matic a jako starostovi Národní Jednoty Severočeské, abych stanovisko hraničářů ve slavném senátě tlumočil. (Výborně!)
Němci mluví o útisku. Největším útiskem pro ně je prostá existence republiky Československé. (Tak jest!) Ti, kteří po staletí a v posledních desetiletích před válkou dovedli jen pronásledovati, dovedli jen germanisovati, dovedli užívati prostředků tak strašných, že věčně budou skvrnou na kultuře německé, ti že by se chtěli u nás spokojiti prostě tím, aby těšili se rovnoprávnosti? Každý by se velmi klamal! Ti nesmíří se s našim státem, leda za tou podmínkou, kdyby i nadále stejným způsobem jako za Rakouska mohli jednati. (Místopředseda Klofáč převzal předsednictví.)
Pan dr. Heller mluvil zde o útisku školství německého. Líčil, že jsme zavřeli asi 2500 tříd, asi 100 škol atd. Budiž mi dovoleno, abych o této věci ještě jednou zde promluvil. Prosím, je přímo smělostí, a já bych řekl, smělostí vlastní právě rodu semitskému, když odváží se dr. Heller s tohoto místa tak bezměrné nepravdy šířiti. Ještě větší smělostí je, jestliže se odváží dr. Medinger i za hranicemi mluviti o křivdách na německém školství v republice Československé páchaných.
Správně včera pan dr. Němec zmiňoval se o tom, že u nás bylo potřebí, abychom po převratu v prvé řadě vyrovnali všechny křivdy, bezpráví, bezměrné zločiny, které byly páchány systematicky za vlád rakouských na českém školství. Zatím co jsme musili na rozkaz telegrafický zříditi německou školu pro několik dětí na př. ve Vršovicích, pro naše dítky, byť jich bylo 500 v místě území smíšeného, neplatily zákony, školy se nezřizovaly. A je samozřejmé: ve vlastním státě tu křivdu odčiniti bylo prvním a nejsvětějším úkolem! Jestli toho rozkazu neuposlechnou, pak jsou prostě propuštěni z práce. Kolikráte musil jsem zakročiti u různých politických správ, abych požádal dotyčného okresního hejtmana, event. komisaře, aby se ujal těch našich dobrých dělníků, jichž děti byly zapsány do české školy a oni okamžitě dostali výpověď z práce. (Sen. Kroiher: A při tom dr. Heller si stěžuje, že jsou propouštěni němečtí dělníci, kteří se nechtějí učiti české řeči.) A prosím, slavný senáte, Němci jdou tak daleko, že před zápisem do škol přijímají do svých rodin německé děti z různých koutů sehnané, i z Vídně. Jakmile je po zápisu, děti pošlou do svých domovů, ale jsou zapsány; Němci jdou tak daleko, že absolutně, a to zde veřejně konstatuji, je to bolestné a smutné, my přesnou, skutečnou statistiku o návštěvě německých škol až dosud nemáme, (Slyšíte!) ta je zatajována, poněvadž by se to nehodilo pánům do krámu. V tom směru jsou nezměrné švindly. Ano, tak daleko to jde, že na př. děti z jedné školy německé jsou současně zapsány ve druhé škole, že si zkrátka školy vypomáhají a jakmile některá škola vykazuje již tak nepatrný počet dětí, že by měla býti zavřena, event. třída zrušena, co vidíme? Doplní počet dětí sirotky. Ano, i náš slupský ústav posílá děti na př. do Jesenice a s takovým postupem setkáváme se všude, kde má býti škola pro nedostatek dětí zavřena. Nebudu dále o tomto zjevu mluviti, opakuji poznovu, co jsem z tohoto místa prohlásil loni. Budeme šťastni, až budem opatřeni po stránce školské tak, jako jsou Němci opatřeni v republice Československé. (Výborně!) A prosím, i poslední statistika, a rád bych, kdyby ji slyšel i ten svět, kam chodí Němci se svými žalobami, potvrzuje výmluvně, že jsme posud daleko od splnění přání toho. V jedné třídě obecné školy československé v republice jest 44 dětí průřezem, v jedné třídě obecné školy německé je 39 dětí průřezem. (Hlas: Slyšte!) V jedné třídě občanské školy české je 46 a v jedné třídě německé občanské školy je 42 dětí. Prosím, čísla mluví. A když k tomu připočítám, kolik je tam dětí, které neexistují, když připočteme děti, které jsou zapsány dvojmo, pak teprve vidíme, jak strašným jest, mluví-li zde někdo s německé strany o potlačování německého školství. Jsem rád, že je zde pan ministr vyučování, ale adresuji to i zemské školní radě: Prosím, jakmile na české dvoutřídní škole je jen 59 dětí, bez milosti škola je zmenšena. Je-li to škola dvoutřídní, je zmenšena na jednotřídní, a prosím, jakmile se jedná o školu německou, pak tak přísného postupu není. Poněvadž jsem již uvedl zde několikráte statistiku, přičiním k ní dnes jen něco málo. Při tom předem podotýkám: My u nás jako nástupce Schulvereinu máme Kulturverband. Kulturverband je podporován z prostředků státních, on je podporován z prostředků zemských, Kulturverband vydržuje školy jako Schulverein na germanisaci českých dětí. (Sen. Lisy: Za státní peníze! To je hanba!) Ano, za státní a zemské peníze. Prosím, to je strašné a zeptejte se všech, kdo se obírají a pracují v otázkách menšinového školství, potvrdí vám, že v Hlavnici na škole Kulturverbandu mezi 25 dětmi je 13 českých dětí, v Žimrovicích je polovice českých dětí, polovice německých, v Orlové máte 70 českých dětí v německé škole, když v Dol. Literbachu je 20 českých dětí v německé škole, v Breitenbachu 12 dětí českých a dále: Když v takovém Sloupě je 4třídní škola německá pro 85 dítek, když v Salivárově je škola pro 19 dítek, když v Něm. Bělé jest 3třídní škola německá s 90 dětmi, mezi nimiž je 6 Čechů, když v německé škole v Zukmantlu jest 26 dětí, v německé škole, které jen z obavy před propuštěním z práce musili dáti čeští rodiče do školy německé, když v Dubé v Krušných Horách vydržuje se 6třídní škola čítající 166 dítek, mezi nimiž je 12 dítek českých, když v Hucově je 3třídní škola, mající 70 dítek, když v Krýrech je 5třídní škola se 170 dětmi, když v Litni u Žatce má 3třídní škola 53 dítek, z nichž je 9 Čechů, poněvadž se bojí jejich rodičové propuštění, když v Literbachu je německá škola 1 třídní s 18 dětmi, v Lukavci německá škola se 17 dětmi, v Dol. Maxově 3třídní škola s 86 dětmi, když v Kubici u Podbořan je 1třídní škola s 18 dětmi, z nichž l Čech, ve Smržovce máme 20 dětí českých ve škole německé, ve Strakově jest 1třídní škola německá s 25 žáky, z nichž jsou 2 Češi, když v Žiželicích máme dvoutřídní německou školu se 41 dětmi a když na př. nemohli jsme zjistiti za 4 roky v Postoloprtech počet dítek, až teď jsme zjistili, že je tam v 5 třídách německé školy 90 dítek. - Je jediná 5třídní česká škola s 90 dětmi? Není.
Měl bych mluviti ještě o jednom: že německé školy, do kterých chodí české děti a tyto naše ubohé děti, jež jsou předem odsouzeny ke germanisaci, jsou umístěny v nádherných budovách, a české školy u velkém počtu jsou popelkami. S díky kvituji snahu vlády - kol. Aster o tom mluvil v poslanecké sněmovně - že za 5 roků bylo zbudováno 180 škol menšinových. To však neodstranilo křiklavé nedostatky.
Ale, prosím, mluviti o útisku německého školství nelze, naopak já budu mluviti o útisku bezměrném, pod nímž ještě dnes celá řada českých dětí nemůže jíti do českých škol, aby byla účastná výchovy v jazyku mateřském. Já zmíním se, jak rafinovaně i v našem národním státě postupuje se proti českému dítěti. (Slyšte!) A proč se tak děje?
Poněvadž Němci, hospodářsky silnější, této síly ne využívají, ale bezměrně zneužívají k tomu, aby zotročili našeho českého člověka. Stále opakují se případy - uvedu jen několik ukázek - u nás, jako na Slovensku ve východních a jižních oblastech, že Němec neb Maďar hospodářsky silný, zaměstnávající české nebo slovácké zaměstnance, nařizuje jim, aby své dítky dali do školy německé, event. maďarské.
Ještě dnes máme české školy v území smíšeném, kde není oken, dveří, školy, které jsou vedle stájí, kde musejí dospělí voditi děti, aby mohly jíti na záchod, poněvadž je obava, že by je mohl dobytek zraniti. Včera přišla ke mně deputace z Jestřebice u Dubé. Se slzami v očích sdělovala, že u nich musili upustiti od vyučování proto, poněvadž nemají ve škole kamen a venku je zima. (Slyšte! Sen. Holý: Bylo to na veřejné škole?) Ano, na veřejné škole menšinové. Já jsem ihned zakročil. Tuto kapitolu, žel bohu, o strašných nedostatcích menšinového školství pro nedostatek času nemohu uvésti celou, ale přičiním se ji svěřiti příslušným instancím, aby zjednaly nápravu. (Sen. Ferd. Jirásek: Vždyť máme na to zákon!)
Těch 29 mil. Kč na menšinové školy a 10 mil. na koupi budov pro školy znamená příliš málo. Za ně vybudujeme nemnoho škol pro děti českého lidu, pro děti ponejvíce našeho českého dělnictva, pro tu naši milou drahou krev, pro ty, kteří až vyrostou, budou v tamních krajích jedinými nositeli naší státní myšlenky. (Výborně!) Otáleti s vybudováním českých škol není správné ani spravedlivé a já věru velmi vroucně prosím nejen slavný senát, ale v prvé řadě naši vládu, aby daleko více pokud možno věnovala na vybudování českého školství v krajích smíšených. (Výborně!) Jestliže slyšíte, že v Šumperku, Jimnici nemají místností pro vyučování dětí, v Zaječí a Drnolci, že nemají děti kde sednouti, ve Stropnici, že vyučuje se v hospodě, v Roli u Libcevsi, rovněž v Suchoradech je škola v ovčírně, že poměry lepší nejsou v Litrbachu, Lukavci, Ohnici, Rtýni, Rychnově u Jablonce, Čížkovicích, Kolešovicích, Lanškroune, Svádově, Broumově, Hrobčicích, Kunraticích, Líšnici, Jesení, Krotilově, Velkých Skalinách atd. atd., musí zaboleti každého srdce z nás.
Pro naše děti školy neničící zdraví jejich i učitelů vybudovati; to nechť jest heslem, s jehož provedením nelze otáleti! A nyní něco o výchově dítek v německých školách. Těžko lze věřiti, velevážení, že ještě dnes na Loketsku na stěnách jsou vítězné mapy o postupu? Těžko lze věřiti, že ještě dnes na Bochovsku máme ve školách "Mým národům" a dole "Kaiser Franz Josef I.". (Sen. Holý: Jakou to máme správu školní a politickou?) Těžko věřiti, že ještě dnes se na německých školách vůbec neučí naši historii? Učí se historii německé! Pak ráčíte věřiti, že vlastně děti německé ve státních školách jsou vychovávány proti vlastnímu státu? (Slyšte! - Sen. Kouša: Tím jsou vinny úřady!) Zajisté vás překvapí, že dnes v sedmém roce trvání republiky na gymnasiu v Aši stkví se v čele budovy rakouský orel! (Sen. Lisy: Ještě dnes? - Slyšte!) Ano. Nyní je podán rekurs obce u ministerstva školství. Prosím, mnohé vysvětlí nám výzva, jistě výchovná, již získali jsme v krajinách smíšených a již si vám dovolím přečísti. Tato výzva, jak mají Němci vychovávati svoje děti, byla uveřejněna z Mitteilungen des Bundes der Deutschen 10. září 1919: "V budoucnosti musíme rozšířiti naše výchovné dílo a naučiti naše krajany lásce k jiným národům, ale nenávisti ke všem našim odpůrcům. Pryč se lživou láskou k člověku, k společné kultuře, k rytířskému chování vůči ostatním národům, pryč s lidskými city. Jedině nenávist proti všemu, co není německé, musí nás plniti, nenávist smrtelná, nenávist až k hrobu proti Neněmcům - toť naše heslo pro budoucnost. Nechť již v mléku mateřském je obsažen zárodek nenávisti, nenávisti bezmezné, kterou proti všemu neněmeckému nutno den ke dni vrývati do paměti našich dětí již ve školách. Nenávist, která nikdy nespí a nezná jiné touhy než rozdrtiti nepřítele. S nenávistí v srdci jdeme proti matkám a dětem jiných národů, proti nádeníkovi zrovna jako proti umělci, proti pánovi jako proti dělníkovi, a abychom zničili naše nepřátele, necouvneme před žádným prostředkem. (Slyšte!) Užijeme zbraní podlých a násilných, ukrutnosti hnané až k bestialitě. Každá hrubost jest nám dovolena. K dosažení cíle našeho nutno použíti všeho ukrutného, co lidský mozek dovede mysliti. Jedině německé zájmy musí nám býti svaty, a budeme-li tuto metodu sledovati po 30 let, ovládneme znovu situaci. Tehdy znovu budou se všechny národy plaziti před námi a nás zbožňovati. (Sen. Listý: No a co udělalo ministerstvo vnitra?) To bylo uveřejněno za hranicemi a u nás tajně rozšiřováno. (Sen." Kouša: A kdo to psal? - Sen. Lisy: Nejspíše Heller!) No to asi ne.
Slavný senáte! Bylo by účelno této kapitole věnovati více času. Není to však možné. O středním školství, o kterém zde právě kol. Pánek hovořil, že bude také nutno ho restringovati anebo aspoň přizpůsobiti životu praktickému, asi před 10 dny jste četli v listech a to o středním školství na Moravě. Bylo uvedeno, že ještě dnes pro 1/4 německého obyvatelstva na Moravě je více středních škol než pro 3/4 českého národa. (Slyšte!) To mluví.
Prosím, přicházím k dalšímu útisku, o němž p. dr. Heller mluvil, o úřednictvu státním, k našim úřadům, resp. k našim úředníkům. Velevážení, zmínil se o tom pan kol. Pánek před chvílí, že si stýská politická správa na to, že jí chybí konceptní úředníci. Dle dnešního stavu chybí 152 úředníků v konceptní službě. Ale prosím, všimněte si našich úřadů v území smíšeném a připomeňte si, co praví ústava: Jazyk československý je jazykem státním. A nyní běžte k nesčetným našim okresním hejtmanstvím i jiným úřadům v území smíšeném a zkuste mluviti jazykem státním. Nedostane se vám odpovědi proto, poněvadž největší část státního úřednictva ani v sedmém roce trvání republiky státní jazyk neovládá. (Sen. Lisý: Anebo také nechtějí mluviti.) Zprvu po převratu se úředníci učili česky, ale brzy a brzy, když se v území smíšeném tradovalo, že za šest neděl, za šest měsíců, později se říkalo, že za rok bude po republice, přestali se úředníci česky učiti. Jaký je toho důsledek? Ale nyní naši malí lidé každé chvíle s námi sdělují: "Byli jsme na hejtmanství, ale nemohli jsme se domluviti. Což není možno zjednati nápravu?"
O soudech mluvil kol. Pánek rovněž. Víme, že soudcovský stav je přetížen prací. Každé chvíle čteme, kterak některý soudce nervově zdrcen, prací vysílen, předčasně odchází ze života, víme, že na 500 soudcovských míst není obsazeno, víme, že chybí 506 auskultantů, 250 soudců že přesluhuje, víme také, že mezi 207 úředníky soudcovskými v IX. hodn. třídě je jen 60 Čechů a víme, že v VIII. hodn. třídě mezi 172 úředníky je 64 Čechů. (Slyšte!) To jsou poměry velmi bědné a jen tím se dá vysvětliti, že - náprava byla zjednána - u soudu v Podbořanech, když přišel český dělník, pozvaný německou obsílkou, řekl mu soudce: "Člověče, vy se odvažujete tady v Němcích hledati živobytí, vy si běžte do Čech!" To mu řekl státní úředník. Ovšem byl volán k odpovědnosti. (Hlas: To je možné v naší republice!) Ano, to bylo v naší republice. Když druhý týden byl opětně povolán německou obsílkou Čech k líčení a prohlásil: "Já neumím německy." - tož hledali u soudu úzkostlivě, koho by našli, aby tlumočil státní jazyk do němčiny. Našli dozorce vězňů, kterého vítězoslavně přivedli do jednací síně, aby úkolu tlumočníka se ujal. (Hlas: To měli toho soudce dáti za dozorce vězňů a toho dozorce vězňů učiniti soudcem!) Ano, to měli. Prosím to je druhý obor.
A nyní dovolíte, abych promluvil o berních a finančních úřadech. O kolik milionů přichází republika Československá každého roku proto, poněvadž na místech důležitých v berních úřadech sedí lidé, kteří nenávidí republiku. Uvedu příklad, poněvadž jest nutno jej uvésti a je nutno, aby po mých vývodech úředník, o kterém zde budu mluviti, byl okamžitě zbaven úřadu, neboť naší republice připravil nezměrné škody. Předem uvedu, že v obci Malém Újezdu sklárna Fischmannova neplatila od roku 1913 žádných daní. (Slyšte!) Firma Berndt, továrna na stroje, zaplatila roku 1919 1650 Kč a od té doby vůbec nic. Továrna na barvené sklo roku 1918 zaplatila 2990 Kč. V záležitosti Kopetzkého v Přerově jsem se obrátil na ministerstvo financí a musím doznati, že byla zjednána náprava v tom směru, že úředník v Jablonci byl sesazen, neboť jeho vinou republika přišla o ohromné sumy peněz na daních u jmenované firmy.
Případy, o kterých chci mluviti, týkají se Přísečnice. Tam totiž je berním referentem Rudolf Weber. Má daň obratovou. On je tak laskavý, že svému tchánovi Schmiedovi zajisté předpisuje takovou daň, která absolutně neodpovídá jeho poměrům, a svému švagrovi Löwenhardtovi rovněž tak činí, i Schmiedovi, Görltovi, Panhansovi, Schmiedovi dalšímu atd. - nutno je jmenovati - také tím způsobem předpisuje daně. Mimoděk podotýkám, že Hahnové, velmi bohaté tamní obyvatelce, byla předepsána dávka z majetku dle stavu z roku 1914. Zde máte 25 lístků, a na nich jména osob, kterým obratová daň se má darovati, a nejsou to osoby bez velikých příjmů. Franz Müller z 350.000 neplatí ani haléře obratové daně, rovněž tak Otto Wagner z 156.000, Franz Keitzig z 158.000, Müller ze 38.600, Schwarz ze 30.000, Freimann ze 30.000, Weigert ze 20.000, Ulrich ze 20.000, Ernst Müller ze 20.000 atd. Dále jsou obnosy menší. (Hlas: To je jen to, na co se přijde!) Ano. Tu je viděti, kolik bezměrných škod jeden úředník již způsobil naší republice. Prosili jsme již, aby v tomto směru byla zjednána náprava, a to rychlá. Nápravy není, a tu dříve nedocílíme, pokud nedáme úředníkům bytů. Zabezpečení bytů pro státní zaměstnance v krajinách smíšených jest nejnaléhavější. (Tak jest!) Naši lidé nemají, kde by hlavy sklonili. Slyšeli jste o Ervěnicích. Dne 9. minulého měsíce usnesli se čeští rodiče zažádati o jeden opotřebovaný železniční vůz, aby v něm mohla bydleti rodina tamějšího učitele. (Slyšte!) Když přeložíte úředníky do smíšeného území, mohou si zajistiti byt jen za bezměrné peníze, ale jen pro sebe. Pro rodinu - je-li ženat - nikoliv. A tak musí vydržovati dvojí domácnost. Kterak však má náklady hraditi? Proto přeložení do smíšeného území považují úředníci za trest, a tam jest nutno posílati jen ty nejlepší, poněvadž tam mají daleko větší a vznešenější úkol: hájiti zájmy nejen svého národa, ale i zájmy svého státu. (Výborně!) Otázka bytů budiž předmětem nejživějších úvah. Kdybyste věděli, jak se po šťastném rozřešení její touží! Kdybyste zákon o ochraně nájemníků dali mimo účinnost, viděli byste, co by to ve smíšeném území znamenalo. Důsledky byly by hrozné.
Dále se chci zmíniti o 28. říjnu, o tom dni, ve kterém vzpomínáme nejlepších svých synů, kteří svou krví posvěcovali a svými životy vykupovali naši svobodu. Co však vidíme toho dne ve smíšeném území? Kdyby se celých 6 dní nepracovalo, ten den se bude pracovati. Kolega Lisý je svědkem toho, co se stalo v Lípě. Tam prostě strhli v den 28. října naši vlajku. Jinde ji ani nevyvěsí. V tom směru je nutno zjednati nápravu. Když náš malý člověk, který má naději, že přece jen naň slunko svobody zasvitne, vidí takové provokativní chování Němců ve velký náš den, je přirozeně ve své duši roztrpčen. Proto je nutno nápravu v tomto směru zjednati. Jest zajímavo, že Němci také počínají již - aspoň jeden to učinil - o 28. říjnu jinak souditi, nikoliv však v duchu nám příznivém. Učinil tak pan dr. Epstein v německém kasině v řeči, ve které pravil, že den 28. října je pro Němce dnem budoucnosti, a to proto, poněvadž toho dne padly dvě dynastie: Hohenzollernové a Habsburkové, a zdůraznil, že kdyby žily, nikdy by nesvolily k tomu, aby byla všeněmecká říše. Pádem dynastií ta překážka padla. Proto mají Němci v den 28. října toho vzpomínati a energicky pracovati k tomu, aby co nejdříve všeněmecká říše, objímající všechny Němce, byla utvořena.
A nyní přicházím k nejbolestnější věci, a byl bych věru rád, kdyby líčení mé slyšel celý svět, poněvadž nejedná se jen o věci národní, tu se jedná o věci lidské. Měl jsem příležitost často zajíti do našich škol ve smíšeném území, kdy se vyučuje. Přišel jsem do školy a vidím děti podvýživou ztýrané, bledé, průsvitné téměř všechny, vždyť to jsou děti našich dobrých tamějších chudých dělníků, horníků, sklářů atd. Řeknu panu učiteli: Prosím vás, vyvolejte ty nejchudší. Zavolá tři děti; ač venku sanice a sněhu na půldruhého metru, na tělíčkách dítek byly hadříky, které sešila matka - byl to vlastně nití sešitý průsvitný hadřík, děti přišly do školy bosy, a o tom, jak vypadaly - jako kostřičky - ani mluviti nechci. Ptám se: Proč nemáte šatu ani obuvi? Odpovídají, že jejich otec byl propuštěn z práce proto, že je Čechem. Odpověď ta zalomcovala námi a k slzám mne i mé přátele pohnula. Vždyť, kdybychom viděli děti tak ubohé kteréhokoli národa, učinili bychom vše možné, abychom jim těžký osud zpříjemnili a bídu jejich mírnili, a tu vidíme děti, naše děti, které jen proto tolik trpí, že jsou dětmi příslušníka našeho národa. Prosím, a jiný případ: Přijdu do školy a vidím, že jedno dítě má na sobě matčinu blůzu. Když je učitel vyzval, aby vrchní šat dalo dolů, zčervenalo, jakoby do tváří krve nalil. Pan učitel jde k němu, rozvine blůzu, a co je pod tou blůzou? Ani vrchní šat, ani prádlo, dítě je tak nahé, jak je bůh stvořil, a zase odpovídá na otázku, proč nemá šatu: "Náš tatínek nepracuje, byli propuštěni Češi z práce!" Srdce se chví stejnou bolestí, když k nám přijdou ženy českých dělníků, které trpce žalují, že se jim daří hůř než za Rakouska, a to jen proto, poněvadž Němci jsou proti Čechům zaujatější, než dříve, pronásledují je daleko ostřeji, než dříve. To je ovšem strašná skutečnost, že právě takto využívají i v republice Československé svého majetku Němci k tomu, aby utiskovali našeho člověka, utiskovali ho tak, až se nám srdce chvěje.
Když na Falknovsku dostoupily bídné poměry vrchole, podařilo se nám dosíci toho, aby tam vyslána byla komise. Upozorňovali jsme, že namnoze ani nebudou chtíti Němci ředitelé se zástupci státu, resp. vlády mluviti, a také se to tam v jednom případě stalo. Tam šla komise jen proto, aby zjistila, proč tak houfně propouští se čeští dělníci z práce. (Hlas: A berou se cizí příslušníci!)
Ano, tam pod firmou krise, propouštěni byli vždy Češi, a aby se neřeklo, i nějaký Němec, který za 14 dní byl vzat zpět.
Prosím, komise vyšetřila poměry. Dík jejímu přičinění se stalo, že na př. v Novém Sedle 60 propuštěných Čechů bylo ihned přijato zpět. Komise o šetření napsala spis a až dosud náprava není zjednána a ani hejtman Kilches, o jehož činnosti mnoho by se dalo mluviti, z Falknova, kde je přednostou okresní politické správy, není přeložen.
Proč vše toto jsem uvedl? Abyste, velevážení, těžkému boji a velikému utrpení našich hraničářů věnovali nejen pozornost, nýbrž i hluboký zájem a energicky se starali o zmírnění těžkého jich osudu a ochranu pro ně, neboť jí zasluhují úplně.
Jak překvapuje a neuvěřitelným se zdá, když dostanete připis: "Umřou lidé hlady, nepošlete-li peníze. - Je zde kol. Cívka, ví to." - Poslali jsme 5-10.000 Kč. Tím jsme zmírnili hlad, ale na krátko. Tady je třeba zachrániti je trvale, je třeba, aby naši lidé tam byli, zůstali a žíti mohli, poněvadž jsou tam jedinými upřímnými republikány. Snad máme tolik prostředků, abychom umožnili jim existenci, ale nejen existenci těch, kteří tam jsou, nýbrž aby tam mohli růsti a síliti. Je to v zájmu státním nezbytně nutné.
Možno doufati, že již brzy sdělíme našim hraničářům: Nebudete trpěti za to, že jste příslušníky československého národa, postarali jsme o to, musíte také i vy v krajinách smíšených žijíce cítiti jasně, že jste ve svém osvobozeném státě. (Výborně! Potlesk!)
Velevážení pánové, poněvadž jest nutno, abych byl co nejstručnější, uvedu ještě jeden případ německého "útisku": Nákupní družstvo ve Svitavách poslalo okresní komisi pro péči o mládež do Čes. Lípy určité dary a deklarovalo je česky. Co učinila okresní péče o mládež v Čes. Lípě? Přece nebude česky deklarovaný dar přijímati! Vrátila ho zpátky. A nyní se obrátilo na nás svitavské družstvo, abychom zjednali nápravu. Obrátili jsme se na ministerstvo sociální péče a ministerstvo sociální péče nám odepsalo - mám tady onen připis - "Že se přičiní, aby okresní péče o mládež v České Lípě tento dar přijala." (Hlas: Slyšte! - Sen. Lisý: Znamenité. Ještě poprositi, aby milostivě přijali! Fuj! Tomu říkáni fuj a styděti se za to musíme.) A dále: Při pění hymny v kinu ve Warnsdorfu nepovstal Němec Pitsch. Byl proto odsouzen k pokutě na základě výpovědi dvou svědků. Zemská politická správa zrušila trest proto, že prý oba svědci Lukáš a Peterka pod dojmem současného vnímavého děje filmového a doprovodu hudebního odnášeli si z představení dojem, jako by byla hrána naše hymna. Naši Češi neznají hymny. Jistě zajímavé!