Pátek 12. prosince 1924

Místopředseda dr. Soukup: Dále má slovo pan sen. Pánek.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Projednávání rozpočtu na rok 1925 stalo se zejména významným tím, že spojeno bylo současně s vyřízením otázky státně -zaměstnanecké, a o této věci chci promluviti poněkud blíže. Chci věnovati této věci poněkud více pozornosti, než jak se dosud dalo. Řeknu to hned otevřeně a zkrátka: Otázka veřejných zaměstnanců je problémem státním, problémem neobyčejné důležitosti, to není snad otázka, jedné či více politických stran, to je otázka státní, otázka veškerého občanstva a proto by mělo záležeti všem, opakuji všem, i těm, kteří nejsou přímo interesováni na této otázce, aby co nejrychleji, co nejspravedlivěji a nejšťastněji byla vyřešena. Lituji, že tato, řekl bych, všenárodní otázka byla nemístným způsobem zatažena do víru nešťastných novinářských a politických polemik a že se tu vyskytli jednotlivci, kteří chtěli z bídy zaměstnanectva stranicky těžiti a že i v řadách koaličních politiků vyskytli se jedinci, kteří ve slušné společnosti nepřípustným způsobem kaceřovali ty, kteří měli odvahu říci státním zaměstnancům pravdu, i třeba pravdu velmi bolestnou. Jednou se tuto pravdu státní zaměstnanci dověděti musili, zde nám nepomůže žádná pštrosí politika, žádná demagogie, to všechno pomáhá pouze na chvíli, aby však později tím intensivněji dostavila se neúprosně holá, střízlivá skutečnost, která nezná sentimentality, která zná jen a jen fakta. Nuže, k této skutečnosti dospěli jsme letos při sestavování rozpočtu, kdy překročili jsme paritu mezi osobními a věcnými náklady. Byť bych i měl jisté pochybnosti proti různým položkám, které byly zařazeny do osobních nákladů, fakt zůstává faktem, že osobní náklady počínají převyšovati náklady věcné, poněvadž až dosud snižování rozpočtu dělo se takřka pouze na účet věcných nákladů a na osobních, od r. 1922 po uzákonění známého zákona čís. 394, nebylo měněno. Jestliže říkáme - a v tom myslím, není mezi námi rozdílu - že máme příliš vysoký rozpočet, a jestliže takřka všichni, kdož se naším budgetem zabývají, prohlašují, že se škrtalo málo a že na příště bude se musiti škrtati ještě více, ano, jestliže naši nejpřednější finanční politikové říkají, že náš celkový rozpočet nesmí přesahovati 10-11 miliard, pak se zcela vážně táži, kde budeme škrtati příště, na čí účet, když osobní náklady dostupují dnes výše, včetně naturálií, téměř 9 miliard.

Nehrajme si tu na schovávanou, jestliže naši přední politikové prohlašují, že stát nesnese tak vysokého rozpočtu, pak si také mají býti vědomi důsledků plynoucích z toho, co říkají, a tato pravda by se měla konečně jednou upřímně všem státním zaměstnancům říci.

Bohužel, této upřímnosti a opravdovosti nikde nevidím, až na některé výjimky, a jestliže se tu vyskytne někdo, kdo má odvahu to říci, na čí účet budeme škrtati v rozpočtu, ten je nemilosrdně kaceřován. A přece jsem přesvědčen - jsem už starý úředník - kdyby se finanční situace státu státním zaměstnancům jasně a nezáludně vysvětlila, že by ji pochopili, neboť i oni musejí věděti a nesmí jim to býti neznámo, že jejich osud je těsně spjat s osudem tohoto státu a že každý finanční otřes by oni v prvé řadě pocítili na vlastním těle. O tom nás, myslím, velmi názorně poučují okolní státy, nejen ty, které válku prohrály, ale i vítězné státy s dobrou valutou, s nároky na reparace a válečnou náhradu.

Pokud se týče státních zaměstnanců, nesmíme, prosím, dělati politiku dvojí tváře: nesmíme jinak mluviti k nim a jinak mezi sebou. Takováto politika dvojí tváře by se mohla jednou vymstíti, ne snad na těch, kteří takto mluví, ale na státu samém. Touto politikou dvojí tváře, kterou jsme až dosud, bohužel, dělali, vnášíme do řad zaměstnanců neklid, věčnou nespokojenost a tím je oddalujeme od spokojenosti a vháníme je do řad, kde bychom je přece jen neradi viděli. A my je přivádíme dokonce na myšlenku takové absurdnosti, aby si založili svou vlastní gážistickou stranu, o čemž stále čteme a stále slyšíme.

Ujišťuji - a to říkám zcela otevřeně a upřímně - že těch několik hlasů, co snad ta či ona strana ztrácí neb získává, nestojí za to a nemůže vyvážiti ony ohromné mravní a hmotné škody, které utrpí stát a společnost, bude-li rozvrácena tímto způsobem naše administrativa, kterou musíme pokládati za první pilíř tohoto státu! (Tak jest!)

Řekl jsem, že by státní zaměstnanci velmi dobře a snadno, pochopili, kdyby jim byla situace vylíčena tak, jak ve skutečností vlastně je. Nesmíme jedněmi ústy říkati: Vaše platy jsou nízké, musí vám býti zvýšeny - ihned v zápětí říkati zase týmiž ústy, že rozpočet musí býti snížen, ale že se nesmí tak díti na účet věcných nákladů, naopak přicházeti stále a stále s novými požadavky, jak by se věcný rozpočet zvýšil. Oheň s vodou nelze sloučiti a nelze sloučiti také přirozeně snížení současně se zvýšením rozpočtu. Každý si totiž ty úspory představuje podle svého způsobu. Já musím konstatovati, že ve všech rozpočtových debatách, jak jsme je zde měli, každý projevuje přání šetřiti, ale přirozeně ne u sebe, nýbrž vedle. A bohužel touto zásadou se také řídila až dosud takřka všechna ministerstva, žádné ministerstvo nechce nikdy z toho svého rozpočtu nic sleviti, brání se do krajnosti a ukazuje, kde by se mohlo jinde šetřiti.

Nuže, tentokráte počíná se tedy zcela vážně pomýšleti na to, aby se snížily celkově - celkově pravím - osobní náklady, za současného zvýšení individuelních požitků zaměstnanců. Říkám-li celkové náklady osobní, nutno úměrně snižovati, aby udržely paritu s věcnými. A říkáme-li současně: Osobní požitky jednotlivcům musíme zvyšovati, poněvadž s tím, co jim dnes dáváme, nemohou býti slušně živi, co z toho resultuje? To, že těch zaměstnanců musí býti méně, aby dostávali více. To je samozřejmost, o které není potřebí, abych snad blíže hovořil.

Ten, kdo říká, že požitky státních zaměstnanců jsou nízké a že je nutno je zvýšiti, ale současně prohlašuje, že rozpočet je příliš vysoký a že bude nutno jej ještě více snížiti, odbourati, co pak dělá? Odpusťte to slovo, dělá demagogii. A kdo říká: Požitky se musí zvýšiti, počet zaměstnanců však musí zůstati stejný a při tom říká: Na rozpočtu nesmí se nic měniti - co dělá ten? Také demagogii. Stejnou neupřímnosti by bylo, kdybychom snad chtěli pomáhati státním zaměstnancům jen a jen na účet spotřebních daní, kdybychom snad chtěli zvyšovati daně nebo zaváděti nové. Já pomíjím odiosnost takového podobného opatření. Vzpomínám na nebožtíka dr. Kaizla, když zaváděl cukerní daň ve prospěch státních zaměstnanců roku 1898, nebo t. zv. pivní dávku ve prospěch učitelstva, s jakou líbezností to přijímala naše veřejnost! Ale to nechme všechno stranou, mohlo by se snad debatovati o zvýšení těch či oněch daní. To všechno jsou věci, které nechci zde řešiti. Ale jaký by to mělo smysl, kdybychom chtěli na účet těchto spotřebních dávek státním zaměstnancům pomáhati? To bychom jim to do jedné kapsy dávali a z druhé bychom jim to brali. (Sen. Havlena: Největším chudákům zdražiti kávu!) Nechci o tom cukru mluviti. To mají býti jiné spotřební daně. Představte si, že nejmenší kvóta, která připadne na zaměstnance z opatření, které chystáme a které jsme právě dojednali, bude činiti ročně 160 Kč - zvýšili jsme to na 200 Kč. Kdybychom měli nyní snad zaváděti nějaké spotřební daně, ještě by zaměstnanec na těch 160 nebo 200 Kč doplácel, zejména zaměstnanec, který má četnější rodinu a který by tedy spotřeboval více cukru nebo jiných artiklů. My bychom mu nepomohli, dali bychom mu to do jedné kapsy a z druhé bychom mu to brali. Za nějaký čas byli by na tom státní zaměstnanci hůře, než jsou dnes. Jestliže jsme si řekli, že s daněmi musíme dolů a že jsou jistě velmi tíživé, v tom jsme si všichni shodni, musíme na této cestě setrvati, chceme-li ozdraviti náš hospodářský život a také poměry našich státních zaměstnanců. Řekl jsem, že, chceme-li státním zaměstnancům zvýšiti požitky, aniž máme v úmyslu zvyšovati celkem osobní výdaje, naopak chceme-li je snížiti, a v tom jsme všichni za jedno, nezbývá nic jiného, než sáhnouti k restrikci, musíme ten počet státních zaměstnanců úměrně snížiti. To je otázka tužky, otázka početní. Poplatní síla tohoto státu snese takový a takový náklad na naši administrativu. To je jedno číslo u porovnání s věcnými náklady; a nyní musím vypočítati průměrný příjem každého zaměstnance, každého jednotlivce a co vypadne, je pro mne ten počet státních zaměstnanců. Jinak se to řešiti nedá. Dnes máme na př. 342.000 státních zaměstnanců bez učitelstva, jehož je 42.000. To jsou tedy cifry podle statistického úřadu. Mám za to, že jsou ty cifry správné. Máme celkem 384.000 zaměstnanců, kteří vykazují něco přes 8 miliard na osobních nákladech. Platíme jim přes 8 miliard včetně naturálií, šatstva a pod., tudíž průměrný příjem jednotlivce je 20.000 ročně. Dejme tomu, že máme v úmyslu snížiti státní rozpočet asi na 12 miliard. Dejme tomu, to je jen příklad, že bychom chtěli dokonce 60 % věnovati na osobní náklady. Dělalo by to 7 miliard 200 milionů korun na osobní náklady. Chceme-li ten průměrný příjem jednoho zaměstnance zvýšiti z 20.000 na 24.000, tedy pouze o 20 %, až budeme dělati ten nový požitkový systém, o kterém jsme se dohodli, který bude nutno příštím rokem uzákoniti, pak bychom zaměstnanců mohli míti jen 300.000 a ne 384.000. To je pouze příklad, který není ničím doložen, aby se pak netvrdilo, že jsem chtěl říci, aby se to odbourávalo atd. My jsme v tom přímo mistři, jak umíme vytrhnouti z kontextu jednu pasáž a podkládati tomu jiný, zlý, špatný úmysl. O té restrikci se mluví, je usnesena, má činiti 10 %. To jsou dohodnuté věci. Při této restrikci padla mnohá slova, která bych chtěl uvésti na pravou míru. Především nesmí býti vzbuzováno zdání, že snad máme více zaměstnanců, než jich mělo celé Rakousko, jak se to traduje. Konstatuji, že vůbec není možno srovnávati počet státních zaměstnanců v Československé republice s počtem zaměstnanců v bývalém Rakousku, a to prostě proto, poněvadž zde není žádné přesné statistiky. Rakousko vedlo v evidenci pouze a výhradně zaměstnance definitivní a při tom udržovalo celou armádu zaměstnanců ve smluvním poměru. O těch nevedlo evidenci, ti byli placeni z paušálu, kdežto my jsme po převratu všecky tyto zaměstnance až na nepatrné výjimky zpragmatisovali a vedeme je v evidenci a proto jich máme na oko zdánlivě, fiktivně, více než jich mělo Rakousko. Tím nechci nijak říci, že by zde nebylo určité plus. Vždyť jsme zařizovali centrální úřady, zaváděli jsme 8 hodinnou dobu pracovní a konečně státi převzal určité úkoly, které staré Rakousko neobstarávalo. Vezměte si jenom na př., co všecko jsme vykonali na poli sociální péče, v pozemkovém úřadě a vykonali jiné a jiné podobné úkoly, kterých Rakousko neznalo a které přinesla válka a poválečná doba. Ale rozhodně to plus není takové, jak se stále uvádí.

Mnohdy se mluví o tom, že se nic v úřadech nedělá proto, jakoby dnes počet zaměstnanců byl tak upřílišněný. Také to jsem slyšel. To přece nutno uvésti na pravou míru. Nechci mluviti o válečné psychose, s tou se setkáme ve všech úřadech i v úřednictvu, mezi nimi jsou nehodní jako všude jinde, to je samozřejmé, s tou psychosou budeme míti dlouho a dlouho ještě co dělat, ale přece zdůrazňuji, že si to musíme opakovati, že máme mnoho a také málo úřednictva. Máme ho více, než můžeme platiti slušně, a při tom méně, než ho potřebuje náš komplikovaný státní aparát.

Jen se zeptejte našich pánů ministrů, kde je ten přebytek, kde jsou ti lidé, kterých je tu více, nebo jak jsem slyšel už z mnohých míst, že socialistické strany to způsobily - ve kterých ministerstvech? Zeptejte se kterého chcete ministra a každý řekne: já mám málo personálu, já bych ho potřeboval více, abych mohl vykonati to neb ono. Ptejte se ministra vnitra, řekne vám, mám málo politických úředníků; ptejte se ministra spravedlnosti, řekne, že má málo soudců, ministr financí řekne, že má málo berních úředníků, že se nemohou předpisovati daně, že ucházejí stamiliony, poněvadž se včas nemohly daně předepsati v důsledku nedostatku personálu. A tak mohl bych pokračovati dále a každý ministr řekne: Já mám personálu méně. Obyčejně se ukazuje na železnice a pošty, že mají železnice a pošty personálu nejvíce, to leží v povaze věci samé. Vždyť ta pošta vniká do každé vesnice, má relativně největší počet zaměstnanců, 60 % všech zaměstnanců v celém státě mají železnice a pošty dohromady. Chceme-li také současně restringovati dopravu, můžeme snad sáhnouti k nějaké pronikavější restrikci personálu u železnic a pošt. Nevím, co by tomu řekli občané. Začali jsme zrušovati menší poštovní úřady na malých místech, kde se nevyplácely, a jak se občanstvo bránilo. Začali jsme zrušovati berní úřady, jak se občanstvo bránilo. A což kdyby se mělo sáhnouti na školství, kdyby si někdo chtěl zahráti na takového barona Gautsche a chtěl rušiti střední nebo vysoké školy. To bychom byli vyhlášeni do celého světa jako nekulturní národ, ač i o tom se bude musiti jednou zcela vážně hovořiti.

Tudíž občanstvo si v ničem nechce uložiti reservu, naopak naše občanstvo stále a stále žádá zdokonalování našeho školství a všech úřadů. Představte si jen, mnoho-li tisíců telefonů jsme zařídili, desítky tisíců telefonních stanic, centrál telefonních, jak jsme vybudovali rádiotelegrafii, o které přece za Rakouska nebylo ani ponětí, jak jsme vybudovali autobusovou síť, jak jsou vybudovány linie, které nahrazují malodráhy. Máme dnes třikráte tolik autobusových linií, než mělo celé Rakousko. Představte si, jak jsme musili upraviti a zdokonaliti svoji železniční dopravu, jak jsme musili přebudovati celou síť - která za Rakouska vedla docela jiným směrem - vzhledem k naší nové konfiguraci státu. Vzpomeňme si, v jakém stavu jsme převzali své úřady, železnice, vzpomeňme si, jak jsme budovali střední a vysoké školství i školství obecné za republiky. Mohu říci, že, co se středních a vysokých škol týče, nemáme konkurence v celém světě. Tak bych mohl pokračovati ve všech odvětvích, jak jsme musili doplňovati a budovati všechno; přirozeně to vyžadovalo ohromných nákladů věcných i osobních i personálu, vždyť někdo to musí říditi. (Sen. Smrtka: V národních školách se dělalo nejméně!) Možná, ale ve středních školách bylo učiněno velmi mnoho. Chceme-li šetřiti, musí nám pomáhati také občanstvo a současně nesmí žádati nemožné věci. Není to dosti upřímné žádati zřizování nových škol, úřadů, telegrafů, telefonů a železnic, autobusových spojení, chtíti zakládati školy nové a při tom říkati, že máme více personálu než za Rakouska. To je samozřejmé, poněvadž to jsme všechno za Rakouska neměli, to jsme vybudovali a to vyžaduje nákladů osobních i věcných.

Jsme v kalamitě, to je nesporné, šli jsme trochu za určitou hranici, a z této kalamity nám může pomoci jen a jen reforma správy a zjednodušení úřadování. Více méně pronikavou reformou správy musíme docíliti menšího počtu zaměstnanectva a zároveň, abychom mohli znovu budovati, abychom mohli přestavěti celou svoji administrativu, zjednodušiti ji, k tomu přirozeně budeme potřebovati určitého počtu personálu tak, abychom nemusili v budoucnosti rozmnožovati jeho počet. Proto musíme zjednodušovati. Po reformě správy se volá už dlouho a víte dobře, že senát se touto otázkou zabýval již před více jak půl čtvrtým rokem. Lituji, že jsme nezačali dříve, že jsme tenkráte neměli tolik energie, abychom před třemi roky se alespoň připravovali. Jsem ale šťasten, že k realisaci té myšlénky se dostáváme nyní, že se dostává senátu satisfakce, protože reformu chtěl. Je usneseno zjednodušiti správu, slučovati úřady i ministerstva podle potřeby. Budou dosazeny zvláštní komise, kde budou zastoupeni odborníci úřední i neúřední. Jsem rád, že se dostáváme k této reformě. Lituji ale, že se dostáváme k ní teprve nyní, když jsme v koncích se svým hospodářstvím a dokonce i cizina na nás ukazuje prstem. Kdybychom bývali mohli začíti dříve! Ale k čemu reminiscencí? Je ale otázka, v jaké době budeme moci pronikavou reformu správy provésti. Vláda předpokládá, že to bude možno do roka. Mám za to, že překotná, nedosti dobře promyšlená a uvážená reforma mohla by spíše škoditi než prospěti. Zejména bych varoval před experimenty a neúměrnými restrinkcemi personálu. Nesmíme zapomenouti na jedno. Svoji administrativu jsme převzali od Rakouska. To bylo dílo staletí, které vzrostlo v jisté tradici, jež dosud ovládá naše úřednictvo. Ta se nedá změniti přes noc a každé nepředložené zasáhnutí mohlo by přivoditi pravý opak.

Nechtěl bych, aby se vždy mluvilo jen o železnici a poště, aby se stále upozorňovalo jen na ty dva úřady, když máte na mysli restrinkci personálu. Nezapomínejte, že železnici svěřujeme své životy, že železnici a poště svěřujeme také své hmotné statky. Tím jsme neudělali žádný šťastný počin a zase bylo to proti vůli senátu, že jsme udělali ze železnice a pošty obchodní podniky. Někdo si myslí, že budou levnější. Nastane pravý opak. Když pošta a železnice bude musit býti po každé stránce soběstačnou, jestliže bude musit vyplácet pense, vypůjčovat si na lichvářské úroky do investic - dnes se platí 11-12 % - bude-li musit platiti amortisaci z kapitálu, který vkládá do podniků, pak buďte ujištěni - projeví se to v krátké době - že budeme tarify pošt i železnic zvyšovati. To je otázkou několika dní. Neudělali jsme to zrovna dobře, ale stále se to chtělo.

Včera také bylo poukázáno na režijní uhlí a režijní lístky železničních zaměstnanců. Stále a stále se to snižuje a je to již jakési vžité právo těchto železničních zaměstnanců a těžko bychom, jim to dnes brali, nebo mohli vzíti. Nejsem pro to, aby snad jezdili po železnici - řekl bych - pro zábavu, zbytečně, ale nesmíme zapomínat na jednu věc, že stanice jsou odlehlé, někde vůbec nikdo mnohdy není a železniční zaměstnanci musí tedy jezditi nakupovat do vedlejšího města a pod. Z toho důvodu musíme jim popřát výhodu režijních lístků a také státní železniční rada včera se usnesla, aby se režijní lístky úměrně zvýšily. Nevím, dojde-li k tomu, ale neodporoval bych tomu. Byl bych proti nadužívaní režijních lístků. (Hlas: Aby to nešlo až do pátého kolena!) Nikdy bych nenamítal nic proti tomu, aby se režijní lístky omezily tak, aby sloužily toliko potřebě a nikoliv zábavě. Zrušením režijních lístků bychom velmi málo ušetřili a nedostali bychom tím těch 522.000.000 Kč, které potřebujeme na tu úpravu, o které promluvím ještě několik slov.

Jak jsem již řekl, pomýšlí se na 10% snížení dosavadního stavu státních zaměstnanců, tedy asi o 30-35.000 osob. Bude-li šťastný výběr těchto osob, t. j. sáhneme-li pouze k nezpůsobilým - a máme jich ve státní službě dostatek jednak nekvalifikovaných, jednak jinak nezpůsobilých lidí - pak bych se této restrikce nebál. (Hlas: Restrinkce, ne restrikce!) Včera jsme se přeli o to, zdali restrikce nebo restrinkce. Myslím, že obojí je správné. Sáhneme-li k přesloužilým osobám, k osobám nekvalifikovaným, nezpůsobilým, které jsou do jisté míry přítěží ve státní správě, pak bych se - jak jsem již řekl - toho nebál. Naopak myslím, že by to bylo opatření zdravé. Prohlašuji striktně, že nikdo nesmí být propuštěn bez určitého sociálního zabezpečení, a to jsme již také dojednali. Nesmíme nikoho propustit bez prostředků na ulici, rozmnožovat tak počet nezaměstnaných. To by bylo nesprávné. Musíme ho sociálně zabezpečiti, i když to bude státi státní pokladnu velké částky, i když momentálně stát z propouštění nebude míti žádného hmotného zisku. Projeví se to až v budoucnosti. Pak - to se samo sebou rozumí - nesmí se to díti bez určité kontroly, a nesmí se to také díti jenom na účet těch nejnižších zaměstnanců. (Výborně! - To je to hlavní!) Samozřejmě, proto chceme míti dohled na tyto věci, aby se to dělalo stejnoměrně a spravedlivě. Samozřejmě, že zároveň s reformou správy má býti vybudován také, je to do jisté míry junktimováno, nový požitkový systém pro státní zaměstnance, aby za zvýšené úkony, které od nich budeme požadovati v důsledku této úpravy správy, dostali náležitou odměnu, aby konečně již jednou v řadách státních zaměstnanců nastal klid a v úřadech pořádek. (Tak jest! - To je správné!) Včerejší události nasvědčují tomu, že je potřebí, řekl bych, že 12. hodina udeřila, abychom dělali v administrativě pořádek. (Výborné!) a abychom tyto lidi slušně platili, aby nám tohleto dělati nemusili.

Nový požitkový systém bude musiti býti dělán a vybudován na zásadě: Odměňovati předběžné vzdělání a výkon. My dnes odměňujeme jedině předběžné vzdělání, tím se dostala do našich úřadů prostřednost. (Odpor.) Já nechci říkati jestli dobře anebo špatně, ale toto rozvrstvení úřednictva jest jenom podle předběžného vzdělání, a to musíte uznati, že v těch vysokých a vyšších kategoriích, jsou takoví jednotlivci, kteří si nezasluhují ani takového postupu a takové odměny, jaké dostávají dnes. (Sen. Holý: Dělají sabotáž!) Tím zaniká zdravá konkurence a, jak máme dnes systém, zaniká úplně. Ať každý dělá, nebo nedělá, jenom se tak povyšuje automaticky a postupuje do nejvyšších hodnostních tříd. Odměňovati náležitým způsobem nákladná studia, ale také odměňovati to, po se koná a jak se to koná, to je zásada. Proti tomu zdravý lidský rozum nemůže míti nejmenší námitky.

Nový požitkový systém nesmíme přirozeně také snad tak konstruovati, abychom dole ubírali a nahoře přidávali. Přál bych si, abychom přestali mluviti o nivelisaci. Včera jsem toto slovo zde také slyšel. To nebylo na pravém místě. Nivelisace stala se heslem doby, ale jenom heslem, heslem bez jakékoliv podstaty. Já to vysvětlím. Obyčejně je to heslo namířené proti nižším zaměstnancům a říká se, že mají sociální platy. Ti nahoře mají tyto sociální platy také, a není vždy mezi jednotlivými kategoriemi toto srovnávání šťastně voleno. Já bych řekl, že máme nivelisaci dole a máme ji také nahoře. Chtěl bych právě o tom promluviti několik slov. My jsme po převratě vybudovali a rozšířili automatický postup, my jsme rozmnožili počet v nejvyšších a vysokých hodnostních třídách naprosto neúměrně. Tedy zde se může mluviti přímo o 100% rozmnožení proti Rakousku. To je také nivelisace. (Sen. dr. Procházka: To nic neznamená!) Já vím, že to nic neznamená, o tom nemůže býti sporu; o tom, jak jsou placeni v těchto vyšších hodnostních třídách, nemusíme hovořiti, všichni jsou stejně špatně placeni, poněvadž všichni mají stejné základní platy, tyto jsou malé a proto musíme je zvyšovati, a právě v tom vidím nivelisaci, a v ničem jiném. Ale že se říká: dole jsme přidali nějaký ten groš a nahoře jsme zvýšili, přidali jen třikráte. Je to pravda, v těch sociálních platech jsme se toho dopustili, ale k čemu měly sloužiti? Až. je odbouráme, nebylo by pak více nivelisace. Máme nivelisaci dole a máme ji také nahoře.Tu nahoře, kde jsme tak rozmnožovali nadúměrně počet míst, a to by nám mohlo nejlépe vysvětliti ministerstvo financí, o kolik procent jsme zvýšili počet těchto míst. Tato nivelisace dnes se přezírá, že pomalu budou koncipovati úředníci s platy V. hodn. třídy. To není také správné. Nivelisace dole se stále vypichuje. To není do jisté míry spravedlivé, ačkoliv právem uznávám, že jsou zde určité nesrovnalosti, které novým požitkovým systémem musíme srovnati, poněvadž jsme po převrate bezplánovitě řešili jednotlivé kategorie a upravovali jejich požitky.

Požitkový systém má býti podle vládního prohlášení vybudován příštím rokem, a to, jak jsem již naznačil, současně s reformou správy. Musíme nejdříve konstatovati počet zaměstnanců a pak teprve upravovati požitkový systém, abychom věděli, co můžeme jednotlivci průměrně platiti. Již podle toho, co jsem zde několika slovy naznačil, je viděti, jak nesprávným heslem bylo, aby požitkový systém byl vytvořen ještě do Vánoc. Jako by to bylo možné, když jsme 6-8 neděl dělali věci, které proti požitkovému systému nejsou ničím! Abychom zase něco neprovedli, bude věc vyžadovati náležité úvahy a zejména řádných propočtů, abychom konečně vybudovali něco, s čím bychom vystačili na několik let, abychom měli klid a pořádek mezi úřednictvem. Bude potřebí, aby mnohé bylo odstraněno, doplněno a změněno, ale pro tuto dobu musíme si zatím vypomoci jakýmsi druhem přídavků a příplatků místních, konečně vyřešiti otázku staropensistů, a to jak civilních, tak i vojenských, i pohraničních přídavků, o těch bych také chtěl promluviti několik slov, přirozeně i otázku soudcovských přídavků a rovněž i otázku oficiantskou. Jak je známo, a byla již v té věci docílena dohoda, jedná se o 20%ní zvýšení dosavadního místního přídavku, a poněvadž máme před novou úpravou požitků, nemá ta částka býti počítána do pense. Srovná se to pak při budování nového požitkového systému, nebot' to, co dáváme nyní, je pouze povahy provisorní. (Hlas: To je právě ta chyba, k vůli těm, kteří odcházejí na odpočinek!) Je, a to zcela správně. Rozhodly však i zde finanční důvody. Řeklo se: Kdybychom to dnes dávali do pense, tedy v tom okamžiku nám vyvstanou noví staropensisté. Anebo bychom to těm novým pensistům dali, což by vyžadovalo nově zvýšeného nákladu, a dodnes ještě není přece nalezena úhrada pro těch 523 mil. korun, které budou vyžadovati tyto věci.

Při sdělávání zákona č. 394 ex 1922 řekli jsme si výslovně, - a to jsme v senátě konstatovali - že kdyby mimo vše očekávání snad nastala drahota, kdyby se nedostavily předpoklady, na jakých zákon byl vybudován, že se nebudeme rozmýšleti, abychom sáhli k určité kompensaci. Nyní takové poměry nastaly a proto my k té kompensaci saháme. Ale prohlašuji, že tento příplatek, který dáváme, nesmí míti povahu drahotního přídavku. Běda státu, který by chtěl operovati drahotními přídavky. To by byl bankrot a k tomu my sáhnout nesmíme. To, co dnes dáváme, když místní přídavky zvyšujeme, je starý dluh. My jsme je naposledy upravili zákonem č. 541 z r. 1919 a řekli jsme: To slouží k úhradě nájemného, otopu, světla, zkrátka všeho toho, co je spojeno se živobytím. Ale od r. 1919 připustili jsme již několikráte zvýšení nájemného. Co jsme měli udělati, měli jsme tuto malou částku, kterou státní zaměstnanec měl, pro to nájemné zvýšiti, to jsme ale neudělali a proto splácíme jen staré dluhy a nic jiného. Tak musíme věc odůvodňovati a ne říkati, že to je v důsledku snad drahotních poměrů. My nesmíme napodobovati Francii, která sáhla k drahotním přídavkům, my si takový luxus dovolovati nesmíme. Jsme rádi, že jsme posledním státem, který sahá k těm opatřením, k restrikci personálu, ke které sáhly státy vítězné již před několika lety, ale formou daleko krutější a vydatnější než my. Já to pokládám za plus naší republiky, že nejdříve provedla jistá sociální opatření ve prospěch státních zaměstnanců a nyní sahá k opatřením, ke kterým ani státy vítězné nesáhly. A proto prosím, jestliže se zde včera snad žalovalo na to, neb se někdy žaluje, že snad rudozelená koalice zapříčinila ten nedostatek personálu, jestliže se toto traduje, pak to není správno. Což pak byla také v Anglii socialistická vláda před dvěmi léty neb nějaká rudozelená koalice? Byla ve Francii, Itálii, nebo někde jinde? Nebyla. Tam byly vlády docela jiného druhu a musily sáhnouti k tem opatřením a ty některak nezpůsobily zvýšení personálu? To je válečné a poválečné hospodářství a k tomu, co jinde provedli, saháme my teprve dnes.


Související odkazy