Úhrnem lze o obecné práci u nás říci, že se po válečném rozvratu myslí, začíná chápati pravda lidového pravidla, že se blahobytu ať soukromého, ať veřejného nedojde spoléháním na pána Boha, nebo na stát, nýbrž vlastním přičiněním. V tom je zdravý smysl našeho jarého lidu. Ví, že pracuje-li na svém místě pro sebe, pracuje tím i pro celý národ. A tento zdravý názor měl by zobecněti i v práci státní, zemské a obecní.

Nechci se s fora parlamentního dotýkati jednotlivých desiderií rozpočtových. To je věc vnitřní práce parlamentní a dohody se stranami i úřady. Chtěl bych jen všeobecně skromně zdůrazniti, aby se nešetřilo zvláště na výdajích péče sociální, veřejného zdravotnictví a na věcech kulturních. Ve zdravém těle zdravý duch. Zvýšením obecného i odborného vzdělání a podporou vědeckého bádání zmocní se znamenitě schopnosti národní, duše se povznese z temna k jiným obzorům a hospodářský život k nové a lepší tvořivostí. Neuvědomělost plodí všemožné zlo, vede k romanticky zvráceným naivnostem všeho druhu a k duchovnímu i tělesnému otroctví, ba i k úpadku politickému i hospodářskému.

Zvláštní péče měla by se věnovati dokonalému vybudování školství pokračovacího, dětem i dorostu, vůbec. Výbornou myšlenkou je povinná návštěva škol občanských u všech schopných děti a zvýšení vzdělání učitelstva. Jsme ovšem proti zbytečnému oklešťování nutných škol, ale proti rozumnému slučování tříd, nebo škol, nebo jich restrinkci nelze nic namítati, jako ne proti zřizování nových škol, kde toho je potřebí.

Ve věcech vojny jsme jistě všichni, kromě snad komunistů, antimilitaristi. Budiž hvězdám žalováno, že, pokud se mezinárodně neupraví otázka míru, jsme i my jako národ na možnou sebeochranu nuceni býti po zuby ozbrojeni, a žádná teorie neodmluví nám této nutnosti. Osamělý chodec nevydá se beze zbraně na cestu nebezpečným lesem. Máme však aspoň tu opravdovou radostnou útěchu, že za těch několik let republiky naše vojsko jest zdemokratisováno. Naši důstojníci a poddůstojníci, naši četníci stali se, až na ty platy, lidmi a občany, naše kasárny přetvořily se na dobré školy pro život. Vojáctví stalo se vojenstvím. Nejsme národ výbojný, jsme národ pokoje a klidné práce milovný, ale národ strohý, tuhý, jenž dokázal už v dobách husitských, že umí bojovati nejen kulturně za volnost přesvědčení, za svobodu duchovní už tehdy - a v tom je pravý smysl toho husitismu, ale že se dovede, jda za myšlenkou národní sebeobrany, dobře vojensky zorganisovati a hájiti, ukázali jsme za světové války, že jsme dobrými vojáky za svobodu vlasti a jestliže nám dějinná spravedlnost po staletém otroctví vrátila stát, jemuž jsme dali sami demokratickou ústavu lidovou, pak, bude-li toho potřebí, sjednotíme se při vší roztříštěnosti politické všichni svorně na obraně národní a dovedeme si národní samostatnosti uhájiti železem i krví. Zamýšlená reorganisace branného systému ve smyslu Klofáčovy myšlenky ozbrojeného národa uleví nám snad poněkud výdajově a národohospodářsky snížením doby cvičné, nesmí se však zapomínati, že kromě otázky poddůstojnické a jiných souvislých věcí je pro okamžitou pohotovost národní potřebí význačných skladů materiálních pro všechna tělesa vojenská.

Slovenský lid jsou naši pokrevní bratři, naši krvenci. Jsme jedné krve, ty i já. Ale nejen pokrevně, i jazykově jsme jeden národ (Tak jest!), to vidíme a cítíme zvláště my Moravané. Živá i spisovná řeč nemůže nečerpati výrazů z jednotlivých nářečí slovenských a naopak, obě spisovné řeči jsou jazykově téměř tytéž, každý filolog ví, že slovenčina je podobná starší češtině a splynutí jazykové je věc prostého vývoje. Slovenčina spisovná i všechna nářečí slovenská jsou bližší češtině spisovné nežli třeba hanáčtina. (Sen. dr. Mareš: To je pravda!) My rozumíme dobře Slovákovi a naopak, u nás není té dialektické roztříštěnosti jako třeba u Němců, kde si, dejme tomu sedlák ze Šumavy nerozumí se sedlákem od Liberce, ledaže mluví spisovně. A Němci dobře vědí, že Luther, vytvořiv jednotnou řeč spisovnou. - a to umělou, kdežto u nás je to řeč živá - dal tím základ též politickému sjednocení všech Němců. A jako se nemluví mezi Němci o národě pruském nebo štýrském, nýbrž jen německém, tak může u nás jen politické lišáctví nebo idiotství mluviti o národech dvou a popírati kmenovou i jazykovou jednotu československého národa. (Tak jest! Výborně!)

Tuto jednotu vědecky dokázal ve své nesmrtelné Historické mluvnici Jan Gebauer, po Jagičovi největší autorita v jazykozpytu slovanském. Vědecky o tom nemůže býti sporu. A jestliže lokální patriotismus nebo politické taškaření lpí tak žárlivě na slově slovenský, kdyby bylo po mém, já bych z důvodů filologicko-historických neodpíral dáti celému našemu národu i státu název Slovensko a republika Slovenská, už proto, že to slovo vyjadřuje prvotní název Slovanů, kdežto slovo Čech je rodový a kmenový název, přenesený na národ.

Proti našim, bratřím slovenským, žalmo úpějícím pod krutým jhem maďarským, byli jsme tu my o to šťastnější, že jsme si přes vědomou, usilovnou a tvrdou germanisaci krok za krokem, jak naše politické dějiny svědčí, mohli po francouzské revoluci vybojovati aspoň částku práva na národní život a rozvoj a že jsme přes všechny překážky, kladené nám Němci, vyrostli vlastní nezmarnou silou národa, nenáhle i hospodářsky.

Ten úporný boj politický trval 100 let, kdežto jsme my Němcům a Maďarům k nám nastěhovalým dali ve svém státě všechny podmínky kulturního, i hospodářského rozvoje hned.

Je proto dnes naší přední národní povinností uspíšiti kulturní i hospodářské povznesení všemi našimi sílami i na Slovensku. Je to práce ponenáhlá, usilovná, vyžadující vytrvalosti, znalosti potřeb země i lidu i vhodného porozumění, lásky a taktu, práce demokratická, pevných rukou, ale ne práce tvrdě panská. Je nutno duši lidu vybaviti z bývalé poníženosti, povznésti ji k občanskému sebevědomí, k mravní čistotě a k radosti z vlastní tvořivé práce.

Obdobně totéž, jenom že zvýšenou, měrou, platí i o Podkarpatí, o bratrské větvi ruského národa, která se maně, nemajíc hranic s mateřským Ruskem, sama přivtělila k nám. Vybudování tohoto zanedbaného území, zvelebení země i lidu vyžaduje a bude ještě vyžadovati na republice značných obětí finančních. Nesmíme při tom hleděti, a také nehledíme na možnost nové dobrovolné úpravy národnostních hranic polskoruských, při které bychom přirozeně ponechali Podkarpatskou Rus Rusku, majíce z toho výhody hospodářské i politické. Ne, nesmíme hleděti na tyto mezinárodní eventuality, nutno podati tomuto ubohému ruskému lidu bratrskou ruku, šetřiti jeho jazykové i národní individuality, povznésti jej kulturně i hospodářsky a poskytnouti mu všech vymožeností, jež náš moderní stát má po ruce. (Výborně!)

Ve svém vývoji má stát dosti prostředků, aby nepřekotně vyrovnával sociální nespravedlnosti, zamezoval útlak i sobeckou hrabivost jednotlivců i skupin, aby se nevyhrocovaly majetkové protivy a nerozvracel vzrůst národního tělesa, aby se rovnoměrně rozvrstvily výsledky práce. Nestačí na to ovšem jen, systém veřejných dávek, i bude jistě kromě pozemkové reformy, jež by měla také pamatovati na úkoly kolonisační, potřebí ještě jiných důkladných řezů socialisačních. Mimo to nesmí se zapomínati na národní vymanění, na znárodnění těžení, výroby, obchodu; stát nemůže trpěti úmyslného hospodářského poškozování sama sebe, ať kapitalismem cizím, ať vnitřním. Každé zlomyslné kapitalistické zastavení výroby budiž stíháno, a není-li možno vyříditi mzdový spor dohodou, budiž mzda stanovena státem. Tu je zájem veřejný, nikoliv soukromý. K tomu nutno podotknouti, že pro domácí hospodářství mají význam jenom statky, trvající nebo obíhající doma, a ubíhají-li nám kromě ztráty neúměrných u nás spotřeb domácích do ciziny statky, ať úroky z dluhů, rozdílem vývozu a přívozu, nebo tím, že republika bývá pod různými zástěrami dojnou kravou cizinců, je potřebí starati se nejem, o to, aby se nám statky ty vracely zvýšené zpět, což se děje, ale hlavně o to, abychom je hleděli zužitkovati sami. I zde je potřebí hledati poškozovatele státu, ať původu domácího či cizího. A ani tolik nezáleží na dočasné hodnotě statků, ač i to je významné pro státní hospodářství, jako na co možná nejintensivnější výrobě, dobývání i zužitkování statků samých a jejich znárodnění. Odbyt je ovšem dosud velmi kejklavý.

Při tom mělo by také naše bankovnictví - na rivalitě bank máme my socialisté zájem jen nepřímý - jehož hlavním pramenem i prostředkem je přece jen domácí drobná šetrnost a obecná práce, pamatovati na to, aby nepracovalo ve službách cizích, nýbrž pro obecné blaho domácí - a také pro naše stále ještě hospodářsky ohrožované hraničáry - tak, aby přirozený chod domácího kapitálu a domácí práce byl souměrný. Při kooperaci kapitálu a práce chápou ostatně naše peněžní ústavy ve svém celku dobře svou úlohu národně-hospodářskou, jako obdobné ve svém oboru domácí produkcí statků velmi zdatně napomáhají naše znamenitě řízené obchodní a živnostenské komory, a jako v kulturním povznesení obecném plní obětavě a nezištně své poslání naše učitelstvo a profesorstvo, jež je neméně tak účastno na zdárné výkonnosti národní a na vybudování státu, jako v praktickém povolání státní i soukromé zaměstnanectvo, dělnictvo i všechno, pro blaho své a tím i obecné pracující občanstvo.

Zde by bylo vhodno promluviti šíře o židovstvu u nás, ale stačí snad prostý poukaz na nedávnou výtku českožidovského listu, že židé v republice, jež je k nim tak benevolentní, značnou většinou jdou s Němci a proti nám. Je to přes to, že jim posud klidně ponecháváme jejich kapitalistické výsady a zvyklosti ve velkém obchodu i průmyslu.

Zaslouženým, třebas skromným údělem dělným vrstvám pracujícího lidu je sociální pojištění, letos uzákoněné, plynoucí z mravní povinností společenské živiti ty, kteří svou životní prací přispívali k blahu celku a nemají už síly pracovati. Tuto ušlechtilou povinnost béře na sebe republika zatím ne plně, ale podle svých sil obětavě, a je to známkou kulturní i mravní vyspělosti, že to bude po doplnění zákona, pojištěním osob samostatně výdělečné činných i zemědělských a snad i sjednocením s úrazovým pojištěním, nejobsáhlejší sociální pojištění na světě. Nebude tu, bohdá, výdělečnosti, ani hromadění reserv, ale skutečná ochrana sociálně slabých, jako to čekáme i od zreformovaného pojištění nemocenského a úrazového vůbec. Bylo by si přáti, aby dokonání sociálního pojištění bylo uspíšeno, a aby bylo možno pomýšleti na sestátnění všeho druhu pojišťování.

A tož teď několik upřímných a poctivých slov také radikálního socialisty o komunistické politice u nás.

Jako se svoboda jednotlivcova nemůže zvrátit ve zvůli proti svobodě druhého, tak ani stát nemůže z důvodů sebezáchovy trpěti protistátních útoků na svá, zařízení, na svou existenci, nemůže trpěti rejdů politických, které jsou mu namířeny přímo na prsa, ať se to týká jednotlivců či skupin. Tak daleko nejde pojem svobody vůbec. Tak daleko nejde svoboda v žádném státu, to by byla svoboda zvrácená a nesmyslná, a žádný stát na světě nesnese ve svém nitru nejen přímých útoků proti sobě, ale ani žádné politické propagandy nebo akce, jež má účelem přímo rozvrátiti vlastní stát z jeho základů, tím méně stát založený na nejširší svobodě a rovnosti občanské, jako je naše republika. Sovětové Rusko je po této stránce právě nejcitlivější, a není ostatně větších vlastenců než komunisté ruští a němečtí, a byla by to skutečná hanba, kdyby se styděli za to, že se zrodil z ruské mateře, kdyby se styděli za svůj přirozený původ, za svůj ruský národ. Komunisté ruští nestrpí na Rusi žádné jiné politické strany nežli svou, to je ta jejich svoboda politická. A teď si představte tu bouři, kdybychom my činili totéž. Patrně by to byl u nás útlak. Rozumí se, že my toho neučiníme, poněvadž by to nebylo demokratické, pokud jejich boj je teoretický a ideový. A tu ideu opouští už i Trocký, vraceje se k demokratismu.

U nás jde svoboda až za mez svobody. Netýká se to jen t. zv. komunistů, ale iredenty vůbec. Ba my trpíme i státní zaměstnance, kteří přísahali na naší republiku, ale přes to se proti své čestnosti činně účastní politických piklů proti republice. Chrání-li stát svou existenci, není to potlačování přesvědčení, ale přirozené potlačování násilí a sebeobrana proti zlým činům. Buď připusťme přímo krvavou revoluci, úplný rozvrat a bankrot státu, ale, nechce-li tomu národ ve své většině, neboť revoluci činí jen národ zoufalý nebo porobený, pak má národ přímou povinnost hájiti se proti snahám rozvratným, a jsou-li nositelé státního rozvratu poctiví, důslední a upřímní, ať důsledně zahájí revoluci, proti níž však má stát plné právo se hájiti, jako se hájí proti zlým. činům.

Naše dělnictvo je příliš uvědomělé, aby této jasné situace nechápalo. Všechen pokrok sociální byl by smeten, všechny snahy sociální obrody byly by vrženy daleko nazpět. Ruské metody komunistické v praxi se naprosto neosvědčily, protože je to idea pochybená v samých základech, jak jsem dříve doložil. Rusko je železně nuceno vrátiti se od třídně nespravedlivého násilí, jež znamená ne socialism, ale vyhrocený individualism právě tak, jako absolutism nebo kaipitalism nebo anarchism, je nuceno vrátiti se k neochvějné myšlence francouzské revoluce o rovnosti, volnosti a bratrství, k pokojnému demokratickému vývoji svých státních i občanských věcí a ani naším komunistům, kteří jsou svým jádrem dobří a bystří čeští lidé, budou-li rozumní a reální, nezbude, nežli zanechati plané demagogie a zúčastniti se u nás aktivně pokojného sociálního vybudování našeho státu.

Socialismus národní, široce a objektivně pojatý, je velkokapitalistické soustavě daleko nebezpečnějším odpůrcem než komunism, jenž má stejné metody absolutismu a stejný základ myšlenkový jako kapitalism. Ve společenském rozvratu, který by nastal komunismem, lovil by jen velký kapitalism a reakce, jak to vidíme na dějinách francouzské revoluce nebo na Rusi. My si sociální reformy v naší republice uspořádáme svou prací tvořivě po svém metodami demokratickými a k této tvořivé spolupráci sociální, politické, mravní a kulturní zveme upřímně i naše komunisty, pokud to s naším dělnictvem, ba s celým národem, se všemi pracujícími vrstvami myslí dobře. voláme k nim: Přijďte konečně k rozumu!

Jako filosofie rozumem, tak náboženství citem a věrou pokouší se řešiti nezbadatelné otázky původu hmoty, vesmíru, sil přírodních, otázky prostorové i časové nekonečnosti. Kromě pocitů z krásy je to pro lidské vědomí ta největší věc na světě. Zneužívati této věčné boží záhady na hospodářský i duchovní útlak, jako se to dálo ve středověku, zneužívati ji v době naší na účely politické, je znesvěcování této nejhlubší a nejčistší myšlenky. Když již Revoluční Národní shromáždění opomenulo vsunouti tuto nápravu do ústavy, jako tam opomenulo vsunouti aspoň nástin pronikavých reforem sociálních - já sám jsem na to upozornil zvláštním článkem - zůstane věcí kulturního uvědomění a vývoje příštího zákonodárství šťastně rozhodnouti i tuto akutnost.

Třeba ji luštiti v její zde naznačené kardinální podstatě a bylo by chybou chtíti ji snad roztíti omezením hlasovacího práva málo dospělých nebo žen. Rovnost mužů a žen byla u nás hlásána již v XV. století. Nehledě na fysis a psychu mělo Národní shromáždění příležitost uvažovati o včasnosti této rovnoprávnosti. Ona je teď nedotknutelná. To spíše odpolitisujeme vojáky. Jsme pro nejširší náboženskou snášenlivost, nechť se však církve spravují hospodářsky i duchovně samy. (Tak jest!) Než suverénní stát nemůže ani v církvích náboženských snésti protistátních akcí nebo zevního zasahování.

Spoluobčané německé a maďarské národnosti, pojatí v národnostně smíšené pohraničí do našeho státu, nezapomněli svého bývalého nadpráví, svého blaženého absolutismu hospodářského i kulturního. Odtud všechna jejich politika, založená na neupřímnosti a nedobré vůli. Fakticky nemohou ani ústavě ani tomu, jak s nimi jednáme, vytknouti věcně nic. Nevžili se dosud, a těžko se kdy vžijí v naši občanskou demokracii, založenou na svobodě spravedlnosti a rovnosti všech občanů, mají jinou mentalitu nežli my, mají to v krvi chtíti ovládat. Marně je voláme k občanské i politické spolupráci. Žijí z politické negace, potácejí se a zbytečně hledají u nás jakési obmysly a záludnosti, jichž není. Ovšem poznávají, že československý Vašek je chlapík docela zdatný, rázovitý a dobře se má do světa. Národnostně netvoří nikde kompaktní masy, jsou silně promíšení naší národností a území, kde jsou roztroušení, nebylo nikdy v historií územím samostatným, jako byl náš národní stát, a bylo kdysi úplně české.

Proto jsou jejich snahy o územní národní autonomii prakticky nemožné, ledaže bychom přijali Habsburka za krále, pak by to snad násilím šlo. Dali jsme jim všechny podmínky hmotného i kulturního rozvoje, mají na příklad percentuelně dalece více škol obecných, občanských, středních i odborných., nežli jim patří. Mají svou universitu a dvě techniky, jednu techniku mají nadbytečnou. Přesvědčil jsem se na cestách očitě, jak jinak se chovají po této stránce státy těchto národností, nedávajíce slovanským velikým menšinám ani jediné třídy obecných škol v úplně slovanských obcích, neřku-li školy vyšší, a úřady jedině ve státní řeči, obecným úřadům, nedávají ani překladů, U nás o útlaku jiných národností nelze prostě mluviti. To se jen sestrojují kverulantské žaloby ad hoc, jež svým obsahem ironisují své původce. Posavadní jejich průmyslový blahobyt - a posud u nás mají přímo i nepřímo valnou část státních dodávek - vyrostl z mozolů většinou našeho dělnictva, jejich poplatní síla pramení se z dělnické práce vůbec. A naopak naše občanstvo, obzvláště naše dělnictvo mezi nimi usedlé potřebuje silné státní ochrany národní, sociální i kulturní, neboť je zvykově posud utlačováno jako za Rakousko-Uherska. Ministerstvo vnitra mělo by tuto ochranu vážně zdůrazniti jednotlivým, okresním správám politickým. My jsme se Němcům a Maďarům za útlak nikdy nemstili, toho citu neznáme, ale pravda je, že jenom drsným násilím a vědomým odnárodňovaním mohly mezi námi tyto národnosti udržeti své posice, i třeba Perkův zákon moravský, z něhož prý měl František Josef takovou radost, byl tehdy Němci ihned obrácen na ruby. Smíšená území jsou kraje za doby poroby násilně odnárodněné i vracejí se pochodem přirozeným, nikoli násilím, nazpět k nám. Německé Brno na př., kde jsme neměli ani jediného člena obecního zastupitelstva, bylo při všeobecném a tajném právu hlasovacím do rána české. Že ten zázrak nenastal troubou jerišskou, je makavé.

Otázka žup nebyla řešena dosti vhodně a účelně i stojíme jistě před novou úpravou těchto věcí.

Zdůraznil jsem pochvalně dobré povahové vlastností našeho lidu. Ale jeden rys, jednu ne obecnou, negativní zvláštnost rád bych tu vytkl, protože je klasická a má pro náš hospodářský život a tedy i pro rozpočet své následky. Vznikla z toho, že jsme z bývalé nesvobody vběhli tak cupy dupy do republiky. U nás se totiž republika pokládává za jakési abstraktum, cosi pomyslného a nehmotného. Každá vada soukromá i veřejná, každá maličkost sebe jednodušší svádí se nervosně na republiku jako na zjevení. Na republice chtějí se a čekají se divy a zázraky, republika má se za jakýsi blažený stav a zapomíná se, že republika jsme my živí lidé, že si obecné blaho v ní teprve vlastní tvrdou prací musíme sami vytvořiti, že republika je skutečný život perné a vytrvalé práce. Kdyby republika mohla vyplniti každé soukromé přání jednotlivcovo bez jeho vlastního přičinění, brzy by všichni občané povzdychli. Na štěstí není to mínění obecné.

S tímto názorem na abstraktnost republiky a s neporozuměním spojitosti všeho hospodářského dění ve státě souvisí i to, že se někteří nenasytní Kulihráškové snaží z té republiky co možno nejvíce trhnouti. Odpírají platiti veřejné dávky, a to zvláště ti, kteří z obecné práce těží nejvíce zisků, Ti malí platí jednak svou prací a těch je valná většina, jednak spotřebou, nebo jako zaměstnanci, přímými dávkami ovšem nejvíce. Bude proto nutno upraviti kromě jiných sociálních reforem veřejné dávky Ve smyslu sociálního vyrovnání s progresivní čarou nahoře co nejvíce zakřivenou, aby u nás nevznikly třídní rozdíly severoamerické se všemi neblahými důsledky, bude u nás nutno zatížiti silnou měrou vrstvy velkého majetku, zrychliti tempo vybírání dávek a protivy majetku vůbec, jakožto výtěžků obecné práce minulé i přítomné vyrovnávati radikálnější úpravou dávek postupových, darovacích i dědických, ale ne dole, kde tyto poplatky bývají neúměrné, nýbrž nahoře. To vyplývá už z přirozené povinnosti každého občana, aby svou prací přispíval společnosti a ne aby skvěle žil z důchodů, jež nahromadila práce množství nebo spekulační a konjunkturní čipernost. Za nynějšího stavu stanou se sice jednotlivci znenáhla milionáři, ale značnějšího sociálního vyrovnání tu není, leda u chudáků.

Ale ten klasický názor na abstractum republiky jeví se časem nejen v lidu obecném a lidu zazobaném, než i jinde. Na př. u úřednictva. Máme kádr úřednictva poctivě a usilovně pracujícího, máme kádr příživníků, kteří těm pilným spílají dříčů, a konečně kádr úředníků zbytečných. Všechny tři složky jsou stejně placeny, a to chatrně a stejně postupují. To je stav nemožný a nutno jej odstraniti. Snad se bo stane reformou státní správy. Nepočítati čísla, ale konati skutečnou práci a rychle vyřizovati. Náčelník oddělení budiž osobně odpověden z práce svého oddílu. Ale nechť se uskuteční při tom nejen zjednodušení agendy, na jejíž horentnost příkladně ukázal posl. dr. Patejdl, ale nechť nastane i decentralisace práce tak, aby nebylo nutno, promiňte, s každou žblabuninou choditi až do ministerstva, nýbrž ať se rozhodování přenese i na úřady nižší a teprve za odvolání na vyšší. Povznese to i sebevědomí dobře zapracovaného úřednictva. Že se nemůže při tom zapomenouti na zásadu, že úřady jsou pro občanstvo, a ne naopak, je zřejmé, jako je nutná spravedlnost a kurtoasie k podřízeným a naopak nutná kázeň a autorita v úřadě, bez níž by žádný úřad neobstál, jako vůbec úcta k zákonu je první ctností každého občana republiky. Některé ty zákony jsou sice posud zastaralé, ale je věcí soudce a jeho svědomí nijak, ani politicky, nezaujatého, aby neposuzoval jen podle tvrdé a suché litery zákona, než podle citu a ducha moderní doby. Po té stránce se spoléháme v mravní i rozumovou vyspělost našich nezávislých soudců, pracujících za tak těžkých podmínek životních, jež volají po zvláštní platové úpravě. Dobrý soudce je nejen orgánem práva, ale i lékařem společnosti.

Jako všude jinde, tak i u nás je toho jistě mnoho, co není. Nebuďme však škarohlídy. Je u nás i mnoho dobrého, co není jinde. Je-li u nás v životě veřejném i v nás samých jistě dosud dost nedokonalostí, odstraňujeme je, vždyť stát námi stvořený sotva započal žít a chodí si s mlíčném, ale máme pevnou a živou důvěru ve svou práci. Ždibec skepse nevadí, hledíme však na život radostně, ne ponuře, život při všech bolestech ještě stojí za to, aby se žil. Sami si ho upravujme, osobně i ve věcech veřejných. Jací budeme my, takový bude náš stát.

Jede-li cizinec naší vlastí, našimi lesními kopci i požehnanými rovinami, našimi rušnými městy i malebnými osadami, má dojem pořádku, pilnosti a snažnosti životní, je tu lid tužený v minulosti strastmi a dlouho mořený porobou hmotnou a duchovní, ale dnes lid svobodný, kvetoucí, dobrý a bodrý, na jehož plné rozvinutí sil čeká ještě budoucnost. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Franta (zvoní): Slovo má pan sen. Šabata.

Sen. Šabata: Slavný senáte! Rozpočet, který nám vláda předkládá na správní rok 1925 k ústavnímu projednáni, má všecky známky rozpočtů předcházejících, pohybuje se ve vysokých číslicích. Je to podle pořadí šestý rozpočet naší osvobozené vlasti a byl veškerou naší veřejností s jakýmsi napětím očekáván, neboť během roku mnoho se mluvilo i psalo, že nelze jej na dosavadní výši udržeti, že musí býti podstatně snížen, a to o několik miliard vzhledem k naší hospodářské i platební potenci. Oceňuje opravdovou snahu naší koaliční vlády po konsolidaci státních záležitostí a snahu rok od roku snižovati rozpočet, uznávám, že i letos na tomto poli činila se, seč byla, ale úspěchu, plně nedosáhla. Rozpočet končí schodkem 272 miliony Kč, menším sice oproti loňskému rozpočtu o 330 milionů Kč, přece však schodkem, dosti značným. Není to zdravý zjev a neměl by se ve státě se spořádanými financemi opakovati.

Dr. Rašín blahé paměti při každé příležitosti zdůrazňoval heslo. Pracovati a šetřiti. Ptám se, kdo v prvé řadě jest povolán toto časové heslo uskutečňovati a dávati tak dobrý příklad než naše státní správa? Již při projednávání předloňského rozpočtu, tedy na r. 1923, poukazoval jsem s tohoto místa na to, že následkem likvidace centrál je ministerstvo zásobování jako zbytečné zralé pro likvidaci. Než ono i po 2 letech žije dál a zatěžuje státní rozpočet o úctyhodnou číslici 15,25 milionů Kč.

Máme 17 ministerstev, více než některé velké státy evropské. Snad jich tolik bylo po převratu potřebí, dnes, myslím, tomu tak není. Třeba na jich restrikci pomýšleti. Získá tím nejen státní pokladna, nýbrž i státní agenda. Přes to, že uznávám nezbytnost zastoupení naší Československé republiky v zahraničí, zdá se mi náklad 141,5 milionů Kč vzhledem k rozloze našeho státu poněkud vysoký. Úspora dala by se snad zjednati tím způsobem, že by diplomatické zastoupení zřízeno bylo jen v těch zemích, s nimiž jsme v čilém obchodním spojení, a v čelo takového úřadu vybráni byli nejschopnější a nejzkušenější odborníci jak po stránce politicko-obchodní, tak i po stránce hospodářské.

O školství střední a vysoké je u nás dostatek postaráno, spíše je obava, aby usnadněním studií nevznikla nadprodukce studovaných lidí, které by stát nemohl umístiti. Škol odborných, zvláště zemědělských nadbytek nemáme. Uznávaje dobrou snahu finanční správy rozpočet na r. 1925 stlačiti, přece jen musím konstatovati, že velké břímě berní při dnešní krisi těžce doléhá, na stav zemědělský a živnostenský. Jistá úleva se stala snížením válečných přirážek u přímých daní z lesů, vinic a zahrad, za to však zvýšena byla daň z obratu a zavedena i z porážek domácích zvířat pro vlastní potřebu. To je, abych tak řekl, opravdu poněkud kruté a já bych si přál, aby aspoň tato daň co nejdříve odpadla.

Dnes opakuje se zjev, že stav živnostenský a zemědělský znovu se zadlužuje, a to z té příčiny, že příjmy nejsou úměrny výdajům. Dnes exekuce pro neplacení daní nejsou žádným řídkým zjevem, a je na tom často vinna berní správa sama, že nedoručuje poplatníkům hned na počátku správního roku platební předpisy. V té věci jsme se mnoho naintervenovali a přes to, že ministerstvo financí, jak pravilo, dalo podřízeným úřadům pokyny, nic se v té věci nestalo. Náš poplatník neví doopravdy, na čem je, má-li zaplaceno, má-li přeplaceno, nebo nedoplaceno a přichází do té kalamity, že musí platiti 7 % úrok z prodlení, a vedle toho je to velmi mrzuté, když někdo potom jest berním úřadem exekvován a má svoji daň zaplacenou, jak se to stalo v několika případech. To jistě neposílí důvěru poplatnictva a nezachová dobrý dojem oproti úřadům, zvláště berním, na které se mnohdy, ne snad ze zlého úmyslu, hubuje, ačkoliv ony na tom třebas vinu nemají, poněvadž jsou přetíženy různou zbytečnou agendou a různými nařízeními, která se shůry abych tak řekl stále den ode dne sypou. Jest potřebí, vážení pánové, zjednodušiti administrativu. Pak se získá čas a odpadnou stížnosti. Znova vznáším na státní finanční správu apel, aby podřízeným úřadům nařídila předkládání platebních předpisů hned na počátku roku. Často stěžují si nám poplatníci z řad živnostníků i zemědělců do vysokého předpisu daně obratové i daně z příjmu. Ať přiznávky sebe svědomitěji vyhotoví, berní správa od oka opraví je tak, že poplatníku je z toho úzko. Pak rekursy se zatěžuje zbytečně berní aparát, poplatníku to odebírá chuť k práci a podlamuje jeho výdělečnou činnost a utvrzuje jej v přesvědčení, že je nepoměrně více zdaněn než vrstvy kapitálově silnější. Máme takové množství různých daní a dávek, že se v tom stěží i finanční úřady vyznají, jak pak teprve drobný poplatník. Jest tudíž čas, aby slibovaná reforma daňová nahradila zastaralý nynější systém daňový a poplatkový.