f) chorobince pro děti nevyléčitelné, choré - 400 dětí á 3.600 Kč ročně

1.440.000 Kč

g) odborný výzkum abnormálních dětí - 500 dětí á 100 Kč ročně

50.000 Kč

h) jiná vydání (propagace a výchova lidu i pracovníků, podpory na prothesy atd.)

100.000 Kč

8.034.000 Kč.

2.

Náklady investiční:

a) v oboru péče o zmrzačelé:

1. vnitřní zařízení stávajícího ústavu v Králově Poli

250.000 Kč

2. dětský pavilon se školou v Králově Poli

2.000.000 Kč

3. vybudování odborných dílen při ústavě v Králově Poli

1.000.000 Kč

4. nemocniční pavilon chirurgicko-orthopedický

2.000.000 Kč

b) V oboru péče o slabomyslné:

1. dobudování ústavu pro slabomyslné v Kelči dorostového oddělení s polním hospodářstvím

150.000 Kč

2. na zakoupení a zařízení 3 zbytkových statků pro výcvik slabomyslných v zemědělských pracích.

3.000.000 Kč

3. zařízení ústavu Dominikánek v Brně

200.000 Kč

c) V oboru péče o epileptické:

1. vybudování a zařízení léčebného a vychovávacího ústavu pro vzdělavatelné epileptiky

3.000.000 Kč

11.600.000 Kč.

Celkem ...

40.757.000 Kč

Dovolte, abych při této debatě, kde jsem mluvil o sociální péčí, odchýlil se k věci o tisku.

Vážený senáte! Při projednávání státního rozpočtu na rok 1925, pro nějž my zástupci československé sociálně-demokratické strany dělnické jako státotvorné složky budeme hlasovati, jsem povinen poukázati na nebezpečnou praksi, která se za aery ministra spravedlnosti pana dr. Dolanského uplatňuje, a to na censurní praksi.V tomto směru nelze mlčeti.

V § 113 naší ústavy, odst. l. se stanoví:

>Svoboda tisku, jakož i právo klidně a beze zbraně se shromažďovati a tvořiti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásadě nedovoleno podrobovati tisk předběžné censuře.< Jest tudíž ústavou zaručena úplná svoboda tisku.

Jest naší povinností starati se o to, aby zákony naší ústavy, nemají-li býti bezcennou cetkou, byly také v životě veřejném uplatňovány. Pokud však jde o tisk, hlavně o volnost tisku, neřídí se praxe duchem naší ústavy. Tisk, zejména tisk krajinský, je vydán úplně libovůli jednotlivých státních zřízenců. Celé články, které v jednom kraji bezzávadně projdou, jsou jinde zabavovány a rozšiřování jich stíháno. K odůvodnění konfiskací jest používáno zákonů a nařízení z doby starého Rakouska. Tato praxe vyvolává pravděpodobně domněnky, že tisk, jmenovitě tisk krajinský, nachází se mimo zákon a že je konfiskován i tehdy, přeje-li si toho některý orgán římsko-katolické církve.

Jako na doklad uvádím zde neustále konfiskace časopisu >Hlas Lidu< - >Nový Den< - obdeníku naší strany v župě Olomoucké. Tento časopis byl v poslední době třikrát konfiskován a k odůvodnění konfiskace byl vytažen ze zaprášených archivů § 300 již 72 let starý, podle něhož možno konfiskovati všechno, co se napíše a vytiskne.

Uvádím, tu pouze konfiskované části článku >Hoškův případ<, uveřejněný v >Hlasu Lidu<, čís. 134 ze dne 24. listopadu t. r. Článek ten vyšel současně v brněnské >Stráži Socialismu<, kde byl zcela bezzávadně censurou propuštěn. V Olomouci, kde se nachází arcibiskupství, byl však zabaven a rozšiřování >Hlasu Lidu< zakázáno. To, co mohli pod hlavičkou >Stráže Socialismu< v Brně a tedy i v Olomouci zcela bezzávadně všichni občané čísti a rozšiřovati, bylo pod hlavičkou >Hlasu Lidu< trestné. Tato praxe zajisté vzbuzuje divné představy o konfiskační praxi a odůvodňuje domněnky, že zákony republiky platí pouze pro někoho, kdežto jiný postaven je mimo zákon a že mimo zákon uplatňuje se tu vliv jednotlivých hodnostářů církevních, jemuž státní zřízenci podléhají.

Aby zjevná byla bezdůvodnost konfiskace, citují tu zabavené části. Bylo zabaveno:

>Nejvyšší soud v Brně soudil a odsoudil vědeckou pravdu: může-li se,nebo nemůže vědecky pronésti. A uznal za právo: Vědecká pravda smí se říci jen tehdy, neodporuje-li římsko-katolické církvi... To je totiž smysl včerejšího rozhodnutí nejvyššího soudu brněnského.< Dále bylo zabaveno: >A konečně: Katoličtí kněží chtějí zotročiti lid a chtějí jej vésti k temnosti a blbosti<. Také každému známý fakt, který lze snadno dokázati.

>Věda dokázala, že železné zákony přírody jsou nezměnitelny. Římská církev dokazuje, že zázrak nebo modlitba je může měniti. (Viz Lurdy atd.) Klerikální tisk - Samalíkova >Selka< - téměř v každém čísle přináší poděkování katolických věřících panně Marii a různým svatým do nebe za vyslyšení prosby. Není to vyložené oblbování lidu?<

Dále zabavena byla věta >To je logika, které rozuměj, kdo chceš< a tato část, ačkoliv je základním právním pravidlem >lex posterior derogat priori< přece jen nejvyšší soud k tomuto základnímu pravidlu nepřihlížel. Rovněž neuvážil, že zákonem jsou chráněny i církve, které jsou v rozporu s dogmaty církve katolické, zejména co se týče svatých, neomylnosti papežské i samého božství Kristova. Zákon na ochranu republiky chrání i bezvěrce, kteří popírají přece všechna dogmata náboženská vůbec.

Soud naproti tomu hájil zásadu církve římské >papež je náměstkem Boha na zemi<. Ať tedy předloží legitimaci.

Kuriosní je rovněž náhled nejvyššího soudu, že může býti za světce prohlášena i osoba legendární, tedy neexistující: Ovšem možno také vyvozovati z analogie samého boha.....

Myslícímu člověku je, nad tím vším bolno u srdce. Za Husovy doby byla větší svoboda náboženská, než za republiky. Vždyť sám Hus nazýval papeže Belzebubem - dnes by si to dovoliti nesměl. A ještě více sevře se vám srdce, vidíte-li nad hlavami senátu obraz presidenta Masaryka. Bezděky se vám vtírá otázka, jak by on tuto při rozsoudil.

Ponecháváme k posouzení příslušným orgánům a celé veřejnosti bezdůvodnost této konfiskace, jakož i to, kam až za éry ministra dr. Dolanského svoboda tisková je potlačována. § 14 zákona na ochranu republiky, jehož je k odůvodnění konfiskace použito, mluví sice o ochraně náboženství, ale co má s náboženstvím činiti citát, že Šamalíkova >Selka< téměř v každém čísle přináší různá poděkování svatým do nebe za vyslyšení prosby, nebo pouhé konstatování, že >věda dokázala, že železné zákony přírody jsou nezměnitelny<, kteréžto citáty byly taktéž konfiskovány.

Při tom podotýkám, že podle zákona má sice redaktor právo a možnost podati námitky proti konfiskaci a nepoužívá-li redaktor tohoto práva, neděje se tak, že by byl o oprávněnosti konfiskace přesvědčen, ale proto, že i v tom případě, kdy právo je na jeho straně, jsou jeho námitky zamítnuty.

To je prakse našeho státu nedůstojná. Nelze mysliti, že, když jedná se pouze o krajinský tisk, je možno postupovati proti němu bezohledně a stavěti jej mimo zákon. Náš krajinský tisk plní důležité poslání a jeho význam nelze podceňovati. Doufám, že provedena bude v tomto směru náprava, poněvadž jinak otřesena by byla důvěra v zákony republiky i v republiku samu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr. Franta: Slovo dále má pan sen. prof. Holý.

Sen. prof. Holý: Slavný senáte! Po starodávném a chvalném zvyku používá se, jak známo, rozpočtové debaty ve všech parlamentech nejen k tomu, aby se positivně rozebraly, nebo oposicí na padrť rozbily - u nás je letos oposice za dveřmi, protože s ní nechceme a nemůžeme obchodovati - tak těžko národní prací stavěné cifry státního hospodaření pro příští rok, ale hlavně na to, aby se vedoucím státníkům ve sněmovnách tělesně nebo duchovně přítomným, vozily mohutné povozy plné uzrálé moudrosti a dobře míněných rad. Protože pak jsou, jak každý primán národního hospodářství ví, cifry státního rozpočtu všech států podle vnitřních i vnějších nečekaných okolností velmi náladové a tance chtivé a ježto je již tolik povolanějších duchů veřejně rozebralo a ještě rozebere přísně vědecky i poněvadž já sám jako občan a politik patřím době rokokové, cifer málo milovné, dovolte mi, abych tak za těmi povozy klusal i já, brněnský sedlák, jako druhdy Tarquinius Priscus se svým kolečkem, se svou troškou do mlýna. Ty zatracované a zatracené cifry státního rozpočtu nejsou však jen tak malicherné a hodné opovržení. Podávají nám přibližný obraz nejen snad materielních věcí, jak se hospodařilo a chce hospodařiti se státními penězi, ale ukazují, jak se v přítomnosti veškerý národ vyžívá, nám přesně celý obrys národního života, obraz všech stavů a vrstev po stránce hospodářsko finanční, občanské, obecně sociální i kulturní. Státní rozpočet je obraz obecného blaha i utrpení, snah, met i způsobu všedního života občana slabého, poníženého i t. zv. silného jednotlivce, nebo silných skupin, obraz duchovní i hmotné vyspělosti, nebo pokleslosti národní. A platí tu jistě: Jaký je lid, takový je i jeho stát. Stát jsme my. Stát jsem, já už skonává.

Je sice pravda, že dobrý a řádný člověk dobře a řádně hospodaří a spravuje své věci, šetří a zbytečně si nevypůjčuje, lze sice doložiti, že hospodaření na chalupě je primitivní aplikací hospodářství státního, než dnešní složitost hospodářských jevů, hospodářská vzájemnost, nesoběstačnost, výrobní i finanční závislost mezistátní zasahuje hluboce do vnitřního života všech národů pozemských. Kromě toho politické otázky vnitřní i zahraniční bývají jiskrami, jež zaněcují požáry nenadálých hospodářských krisí, rozmetají rozpočet a ničí na dlouho vývoj a chod státního i soukromého života. Vnitřní i vnější politika souvisí těsně s hospodářským a tím i duchovním živobytím každého národa. Při tom je národní nezávislost politická podmínkou možnosti života hospodářského i kulturního. Pro svůj organický národní růst mají Němci národní státy dva, už i Židé mají svůj národní stát v Palestině, my jako národ máme rovné právo na svůj život státní, máme jediný svůj národní stát zde, podepřený historicky, podepřený prostým faktem přirozeného bytí. Jestliže se možnost nerušeného národního vývoje tak těsně stýká s politickými i hospodářskými otázkami mezinárodními, je nutno při rozpočtu i o tyto věci aspoň letmo zavaditi.

Má-li se charakterisovati všechno přítomné politické dění, ať zahraniční, ať vnitrní, nuže, třepotá se a chvěje ještě ve znamení neustálenosti. Není posud potřebného klidu, rozvahy a odstupu od stavu válečného na foru mezinárodním, zatím co naši vnitřní politiku, stranicky někdy malorysou, protože příliš sobeckou, stranicky rozbitou, pracně, ale nezbytně vůdčím konsulátem tmelenou a celonárodně aspoň pro organickou účelnost nezcelenou, již trochu zachvacují první nárazy větrů blížících se ve dvou letech voleb parlamentních.

Veškeren zájem politiky zahraniční letos na sebe poutalo zasedání Společnosti Národů. Kromě Ruska, jež odmítlo účast z důvodů předstíraně zásadních, ježto prý Společnost Národů v nynějším složení není s to rozřešiti otázku odzbrojení, ale jež ideově se snahami Společnosti Národů nemůže nesouhlasiti, účastníc se jí aspoň briskními notami, kromě Unie, která se zasedání účastní neoficielně a má ovšem, jsouc angažována hospodářsky na věcech evropských, největší zájem o mír na kontinentě, kromě Německa, které je z pochopitelných příčin zatím z jednání vyloučeno, ačkoli už ani Francie nenamítá nic proti jeho přijetí, ačli dostojí podmínkám a závazkům mírovým, zasedá na kongresu přes 50 velkých i malých států, ty malé dychtivě, velké kolísavě, jsou tu přítomní jejich nejvýznačnější státníci a národní hospodáři.

Kongres ženevský, řešící podmínky zdárného dalšího vývoje lidstva, tvořivě se hemžícího na zemské kouli vesmírové, obnovuje snahy o trvalý či věčný mír mezi národy, ideály jistě v lidstvu prastaré a vyjádřené tak krásně a výrazně třeba myšlenkami Budhovými, Kristovými, Tolstého, u nás Chelčickým, Komenským i Masarykovým směrem humanistickým, nehledíme-li ani k celým soustavám, náboženským, filosofickým, k názorům sociálním nebo k uměleckým dílům o této otázce.

Problém míru a odzbrojení je dnes v lidstvu v teorii vyřešen. Zdravé sobectví a z něho plynoucí násilí, ať na drobno, ať na hrubo, je dnes lidstvu obecně zlem.

K této vyspělosti názorové i prohloubenosti citové přispělo nejen zvýšení obecného vzdělání, tudíž podklad rozumový, ale i zjemnění mravního citu, studu, svědomí, mravní odpovědnosti lidské. Očitost běsnění světové války a její kruté a trvalé následky hospodářské nutí státy i státníky, aby upravili nebo aspoň připravili podmínky lepšího bytí pro lepšího člověka na zemi. Člověk, třída, národ, který by dnes jednal násilně proti druhému z jakýchkoliv důvodů, koná dnes již podle obecného přesvědčení zlo a je v zájmu všech, aby mu to bylo znemožněno. V tom jest podstata ženevského Protokolu, jenž návrhem Benešovým vyřešil šťastně i otázku oprávněné sebeobrany - bolševičtí teoretikové by na př. svou skvělou logikou mohli tvrditi, že užívajíce na opravu společenských řádů násilí proti druhým národům, jsou v sebeobraně, nebo že jsou mravně oprávnění násilím pomocí domněle potlačovaným, potlačujíce zatím sami doma volnost přesvědčení i občanskou svobodu jednotlivcovu podle svého materialistického zaujetí - tož otázka sebeobrany vyřešena byla positivním i negativním stanovením útočníka a napadeného. A jak to mravní stanovisko je v lidstvu pádné a rozhodující, je patrno třeba jen již z nervosních pokusů německých, očistiti se z viny na světové válce, kterou prý také jen chtěli osvoboditi ostatní národy.

Sovětový, divočacký orientální sibiřský medvěd se ostatně již značně po západnicku ochočil, nebudí již tolik postrachu, i Šmeral už vycítil skřípavou disharmonii mezi mysticky vytrženým a zasněným východnictvím, dosud chatrně uvědomělým, a mezi jasně myslícím a reálně jednajícím západem, disharmonii hospodářských metod i světových názorů. Věcně uvažující ruští židé, bouřící dosud na venek anathematickými církevnickými bulami dělnictvo z klidné práce za lepším bytím sociálním, zatím u sebe doma vidí, že nejen nám a naší západní hospodářské struktuře, ale ani jim samým nesvědčí utopism a vracejí se sami z měsíčního státu na reální půdu hospodářské kooperace s ostatními národy, jsouce při tom humorem, sociálních dějin nejznamenitějšími sociálpatrioty na světě. Při tom je ideově tragické, že se strana hlásající násilí dovolává metod práva a spravedlnosti. Myšlenková anarchie. Extrém carismu zaměněn byl na Rusi extrémem komunismu, ale duch carského násilí zůstal. Zůstal i absolutismus v samé konstrukci strany. A zůstala i ruská trpnost vůči tomuto novému absolutismu, novému carismu, jako byla vůči starému. Svou podstatou jest původ této pasivity v božnosti ruského národa, v jeho mysticismu, což nijak neodporuje jeho praktickému smyslu pro reálnost, a jen ten, kdo pochopil duši Rusovu, pochopil možnost komunistického násilí v Rusku. Jen forma se změnila, duch zůstal. V tom je síla i slabost ruských sovětů. Západní ideový marxismus a státní socialismus, přezvaný komunismem, nevštípí se nikdy jako nepřirozený živel ruské duši, leda rusko-židovské duši nebo polovzdělanců, leda v naprosté přeměně demokratické a za vzrostlého pokroku kulturního. Jinak t. zv. komunismus marxistický - říkám >tak zvaný< proto, že pojem pravého, skutečného komunismu je docela jiný a dnes i ten komunismus, jako společenství všeho, dá se uskutečniti leda v malém, jako u českých bratří nebo u adamitů, kde se ostatně věc brzy rozbila z důvodů psychologických a rozmanitosti lidské, leda rodově, jako u starých Slovanů, ale ne u velkých státních celků moderních. Jinak tak zvaný komunism marxistický ruským národem nehne, ohromné národní těleso jest jim nedotčeno a v tom jsou začátky konců komunismu. Ruský lid přijal chomout nového absolutismu vnějšího, ale vnitřně se jeho bytost cítí svobodna jako za carismu. Vštípiti ruskému lidu komunismus za nynějšího stavu jest pokusem tak šíleným nebo směšně hrdinským, jak chtíti bičovati moře.

My sami jsme a byli jsme odedávna rusofily a nepomine ani doba půl generace, kdy si přes všechny převratové kothurny padneme k velké radosti našich Němců, Maďarů i bývalých centralistů s milým ruským zdemokratisovaným, dobrosrdečným ďáďuškou nejen de jure, ale i spolkově do náručí. To nám však nevadí, abychom, třebas byli drobným státním broučkem, nepokládali nyní bolševickou protistátní propagandu jako Anglie a Francie za akt mezinárodně nemožný, jako nám prostá státní sebeochrana i národní čest velí ne trpěti zřejmých, ba přímo cynických útoků protistátních uvnitř republiky, založené na rovném právu všech občanů a svobodě tělesné i duchové. I svoboda je omezena svobodou druhého. Zábavné při tom je, křičí-li o té propagandě sověty: Já nic, já muzikant, to všechno III. Internacionála. Nejsou to dvojčata, ani srostlá dvojčata, je to jedno jediné individuum.

Ostatně ani přirozený egoismus ruského mužika nedá se vtěsnati do pochopení zuniformovaného státního socialismu. Soukromé podnikání a soukromé vlastnictví vyplývá z lidské psychologie, z přirozeného, vrozeného živočišného pudu pro záchovu rodu i druhu a socialistické snahy nemohou tohoto faktu lidské duše přezírati. Po stránce soukromého vlastnictví úprava společenských řádů dojde jen tak daleko, aby nenastalo hromadění statků a vyssávání, aby nebylo možno žíti jen z velikých důchodů, nýbrž z vlastní práce. Při tom bude snad třeba, ačli se to neupraví přirozeným chodem, upraviti pracovní povinnost podle pravidla, že národní společnost je mravně nucena živiti jen toho, kdo ještě, nebo kdo už pracovati nemůže. V těchto několika větách je celá hmotně socialistická abeceda, neboť problém lidské práce, vycházející ze zákona, o přírodní věčné tvořivosti, změně a pohybu živé i mrtvé hmoty - panta rei - jest základem národního hospodářství a obecného blaha na zemi. Člověk, životem hnaný k neustálé činnosti a jednací tvořivosti, je tu pouhým bezděčným nástrojem tohoto záhadného, požehnaného zákona, vnuknutého mu přírodou, jejíž je součástí, nehledě na to, že práce kromě obživy přináší člověku i radost, vnitřní spokojenost, zvýšení pocitu sebevědomí a lidské důstojnosti, jak to Komenský ironicky vystihl v Labyrintu anebo Goethe filosoficky ve Faustu. Tak se nám všechen život na zemi, pud sebezáchovy i veškeré jednání hmotné i duchovní - a ba i rozpočet Československé republiky - jeví se stanoviska věčnosti.

Aby byl umožněn klidný vývoj v pokojné práci národních států - a soustava národních států jako přirozených jednotek jistě bude trvalá, právě proto, že je přirozená - to se dnes připravuje ve Svazu Národů. Než tato příprava a úprava věcí míru, války a jejího zamezení je choulostivá, jak nám tak jasně, konkrétně a v dobrou věc důvěřivě vykreslil ministr dr. Beneš. Po šťastném vyřešení otázky útočníka a napadeného, předchozích akcí na zabránění konfliktu, záruk a hospodářského osamocení, nehleďme ani na otázky prestyže, na to, kdo má konati sankce, na otázky odzbrojení, na otázky ozbrojených a k sebeobranné válce vždy hotových národů. I při těchto věcech v praxi porostou obtíže, jež však jistě konečně překlene železná nutnost nejen z důvodů obecně mravních, ale hlavně hospodářských, plynulých ze vzájemné spojitosti světového hospodářství. Už v samé hrozbě hospodářského osamocení tkví část problému a zdá se, že jádro jeho je vůbec v úpravě světového hospodářství, čili že buď současně nebo bezprostředně po Protokolu ženevském bude nutno sáhnouti na tyto bolavé a bolné okolnosti úpravy míru a války, vždyť ony přímo křičí po luštění a těsně souvisí s otázkou sociální.

Nelítám v oblacích, na to jsem trochu těžký, mluvím k rozpočtu, a na řádné úpravě mezinárodního hospodářství závisí nejen, jak je patrno z posledního vzestupu obilních cen a tím též jiných poživatin i potřeb, co je na míse posledního dělníka u nás, ale závisí na tom i ty tvrdou, mozolnou prací dobyté cifry našeho státního rozpočtu i jejich použití. Všechen majetek všechny statky ve státě jsou výsledkem minulé i přítomné práce všech a hlavním úkolem finančního ministra je spravedlivé třídění a regulování výtěžků práce mezi jednotlivé vrstvy, aby se za přirozené oběhové cirkulace statků zamezilo kořistnictví. A jako uvnitř státu, tak bude nutno i mezinárodně upraviti tyto otázky. Tato úprava bude ovšem z nejsložitějších problémů příštích, ale je akutní už dnes. Proto je osoba finančního ministra tak důležitá, je to kápo státu i je zřejmo, že je vhodnější praktik světového rozhledu nežli sebe učenější teoretik, neboť národní hospodářství je věda velmi jankovitá.

Vzpomeňme si jen, odkud vznikla válka světová. Ohromný rozvoj německého průmyslu, nadprodukce a nedostatek odbytu, vojácký a výbojný duch, podepřený německou filosofií o jedinečném kulturním poslání německého národa - kdo by si tu nepřipomenul nositelů kříže lásky na vyhubení Slovanů polabských a pobaltských - křivě podle Nietzsche vyhrocená nauka o Herrenvolku, vyvoleném národě, analogie racovní myšlenky Mojžíšovy, jednostranně zvršený individualismus - to všechno zmátlo německé státníky k domněnce, že nastal vhodný okamžik použíti roztříštěnosti zájmů angloruských v Asii i domnělé nepřipravenosti válečné, zmoci stát za státem a ovládnouti hospodářsky světové trhy. Pochopení situace se strany Anglie, která však měla tuto cestu vyšlapanou již staletí, jenže ji konala, třeba také imperialisticky, ale prostředky pacifistickými, a se strany Ameriky, jež z příčin hospodářských i humánních - Amerika je kolébkou francouzské revoluce - nemohla připustiti zotročení zeměkoule jediným národem, způsobilo, že se sobecké snahy německé o světovládu římskou roztloukly.

Zdá se tedy, že kromě dobré vůle a důvěry bude potřebí i ve Společnosti Národů zabývati se intensivně řešením mezinárodní dělby práce, čili, negativně řečeno, zamezit války hospodářské. A jako je stěžejní otázkou hospodářskou uvnitř státu roztřiďovati výtěžky práce mezi jednotlivé vrstvy tak, aby bylo znemožněno vykořisťování, tak je tomu i mezinárodně: je potřebí znemožniti vykořisťování mezinárodní, ať skutečně, peněžní, kartelní, soukromé, ať spekulační, ať hospodářské vykořisťování státu státem. (Výborně!) Jednota směny a měny je ovšem hudbou budoucnosti. V těchto věcech je i pravý smysl Internacionály, mezinárodní solidarity nejen dělnické, ale solidarity, družnosti všech národů pozemských vůbec. A jako zaniklo středověké hmotné i duchovní otrokářství feudální a římanské, tak, bohdá, navždy zmizejí též zlobné a zhoubné stíny moderního otrokářství velkokapitalistického, stíny vlekoucí se intrikánsky, potměšile za technickými pokroky životem národů doby přítomné.

Již pouhé pokusy o světovou konsolidací mírovou i hospodářskou, natož ona sama, mají pro svět i pro nás význam přímo životný. Je v tom oddech i úleva národů. Záviseti stále na zevních náladách politických a hospodářských, bdíti ustavičně nad vnitřními otřesy států, to vše vyčerpává, znepokojuje, jitří klidný a přirozený vývoj jednotlivých národů. A tak i pro nás, pro naši pokojnou rozumnou racu, která si všechny problémy rozloží na stole, aby je prakticky řešila a ne o nich jen blouznila, je mezinárodní dohoda těchto věcí nezbytná.

Nepevně řízenou a náhodě, nebo mazanosti ponechanou regulací statků oběžných uvnitř státu trpí ovšem nejvíce vrstvy národní, odkázané na mzdu, tedy dělnictvo a zaměstnanci státní či soukromí, kteří nemohou při koloběhu statků nic uchvátiti, a je jejich jediným spravedlivým požadavkem, aby jejich mzda za práci, kterou konají pro blaho všech, byla taková, aby při ní mohli snesitelně a po lidsku býti živi. (Výborně!)

Po té stránce, po stránce sociální vůbec, je nynější kvasný stav nejen u nás, kde jdeme v čele pokroku sociálního, ale všude jinde teprve přípravou na příští skutečnou demokratisaci, na opravdové vtělení a vžití myšlenek volnosti, rovnosti a lidského bratrství, naše doba je celým svým ovzduším nabytými snahami společenskými, teprve průpravou nové renesance, obrození mravní, citové i rozumové bytostí i obrození materielního.

Mzdu státní, jako soukromou, je ovšem potřebí řešiti individuelně podle hodnoty práce a jako neexistuje nivelisace mzdy dělnické, tak nutno odstupňovati státní platy podle hodnoty práce, a ne snad jen podle vysvědčení. I v jednotlivých kategoriích, rozlišených podle stupně vzdělání, možno oceniti rozmanitost a zdatnost úkonů jako v továrně, výkonnost snadno zjistitelnou, poněvadž se v každém úřadě obecně ví, kdo a jak pracuje. To nijak neodporuje rovnosti. Socialism nezabíjí individuelnost.