Konečně třetí poznámka. Ke zprávě rozpočtového výboru poslanecké sněmovny bývá v posledních dvou letech přiložen obšírný materiál k posouzení rozpočtu: tabely a textové části. Je to materiál sestavený ústředními úřady. Jistě tento materiál je pohotově již v době, kdy se rozpočet sestavuje. Bylo by účelné a žádali bychom o to, aby tento materiál byl připojován k vládní předloze a nikoliv teprve ke zprávě rozpočtového výboru poslanecké sněmovny, poněvadž jednak se tato zpráva nedostane do rukou všech členů senátu, jednak nemáme ani fysické možnosti, abychom před projednáváním rozpočtu v senátě na rýchlo se s celým obsahem seznámili.

Vážení pánové, ještě na jednu věc bych chtěl upozorniti. Za některá léta mohli jsme již srovnávati závěrečné účty státní s příslušnými rozpočty. Mám dojem, že v našem státním hospodářství se vyskytuje příliš mnoho t. zv. virementů, t. j. použití jedné nevyčerpané položky k účelu, na který byla položka nedostačující, po případě i na účel, který se v rozpočtu nevyskytoval. Ovšem je pravda, že virementům se vyhnouti nelze. Naprosto tuhé rozpočty byly by překážkou administrativě a také čím detailnější rozpočet, tím větší je nutnost virementů, ale zdá se mi, že u nás přece jen jdeme příliš daleko, poněvadž specialisace rozpočtu není u nás přílišná u srovnání s rozpočty v Rakousku a virementy jsou praxí neobyčejně ulehčeny. Prosté usnesení ministerské rady stačí k odstranění námitek nejvyššího kontrolního úřadu, po případě k obejíti možných námitek tohoto úřadu. Věc dospívá tak daleko, že při sestavování našeho rozpočtu se s touto možností a zvyklostí virementů předem počítá, že se vkládají položky předem ve výši, o které se ví, že nebude vyčerpána. Na př. jsou velmi hojné případy, že se osobní požitky vkládají pro větší počet úředníků, než je skutečně zřízeno. To jsou položky, kterým pan ministr financí ve svém boji o tyto věci s odbornými ministry říká >vata< v rozpočtu a které pak slouží k tomu, aby se jich použilo jinak. Na druhé straně pro účely, na které je zřejmo, že se bude musit platit, není do rozpočtu vloženo nic z různých důvodů - na př. pro ruskou emigraci - a hledí se to vyšetřiti v položkách jiných. Zdá se mi, že to není způsob správný, a ty důsledky, na které jsem poukázal, jsou přímou překážkou úsporných snah ve státním hospodářství.

Také zálohy k úhradě výloh nerozpočtených jsou u nás snad až příliš obvyklé. Potom to dochází tak daleko, jak nedávno jsme slyšeli o případu, kde zálohami bylo uhrazeno překročení položky pro péči o invalidy o 350 milionů Kč a teprve koncem roku se objevilo, že pro položku není rozpočtového krytí. To je zjev jistě závadný.

V jiných státech vidíme, že tam státní správa je daleko úzkostlivější, že každou chvíli přichází před parlament se žádostí o schválení překročení i v položkách méně významných.

Jednotnost našeho rozpočtu je tentokráte velmi porušena t. zv. osamostatněním státních podniků. Ta přeměna začala již loni, ale byla tenkráte čistě formální. Loni ještě příjmy a výdaje každého podniku byly pojaty do příjmů nebo vydání příslušného resortu, kdežto tentokrát byly z něho vyloučeny. V rozpočtu resortu se objevuje jen čistý výnos státního podniku jako příjem, nebo případně doplatek na jeho ztrátu jako položka výdajová. Vlastní výdaje jejich a příjmy jsou docela odděleny a při tom forma, ve které se tyto příjmy a výdaje podniků v rozpočtu vykazují, je velmi nejednotná. Na př. báňské a hutní podniky v oboru ministerstva veřejných prací přišly s přibližným rozpočtem svého zisku a ztráty a připojily také náčrtek pravděpodobné bilance koncem roku, kdežto státní lesy a statky v oboru ministerstva zemědělství se omezují prostě na úhrnné cifry výdajů a příjmů. Tedy všechny detaily rozpočtové, které v loňském rozpočtu zabíraly plných 50 stránek pro státní lesy a statky, vypadly, takže dnes do úmyslů tohoto státního podniku co do jeho hospodaření vůbec nevidíme. Také to jsem chtěl podotknouti, že vyloučení podniku z rozpočtu resortu má ten důsledek, že přesuny mezi položkami výdajovými v tom podniku samém vůbec unikají parlamentní kontrole a také unikají těm závorám, kterými finanční zákon omezuje možnost virementů. Jest ovšem správno, že zákon o osamostatnění státních podniků měl právě za účel zavésti jisté uvolnění a větší pohyblivost a nelze také neuznati, že právě při státním podniku, který jest povahy obchodní, není možno činiti přesný rozpočet předem, ale zákon o státních podnicích v § 4 přece jen ukládá, aby podniky ministerstvu financí předložily včas svůj rozpočet pro příští rok, a prováděcí nařízení v § 16 také tuto povinnost podrobněji precisuje. Jest tedy viděti, že přece v rozpočtu podniku jest spatřována cenná pomůcka pro posouzení jeho činnosti, a musí tedy i nám, zákonodárným sborům, které schvalují rozpočty, záležeti na tom, aby se nám dostal do ruky. Když mohou báňské a hutní podniky dodávati rozpočty, musíme to plným právem žádati také na státních lesích a statcích.

Bude to nutno také z toho důvodu, že rozpočtová úprava státních podniků není ještě ukončena, že bude v ní nutno ještě v příštích rozpočtech pokračovati. Dnes ještě v rozpočtu toho státního podniku nevidíme položku pro Ústřední správu, generální ředitelství jsou ještě zařazena do rozpočtu ministerstva. Doposud ještě není zjištěn investovaný kapitál, který podle prováděcího nařízení má podnik zúrokovati a umořovati, není ještě dohoda o slevách z úroků a úmoru, které může vláda podniku povoliti jako úhradu za to, že koná výkony obecně prospěšné za neplnou náhradu. Není ještě stanoven ekvivalent za daň výdělkovou, který podle nařízení o státních podnicích má býti předepsán státním podnikům, které jsou od daně výdělkové osvobozeny, aby tu byla zjednána parita mezi nimi a konkurujícími podniky soukromými. Není ještě stanovena náhrada za celostátní službu, kterou podnik může ze všeobecné státní pokladny žádati, a také není dohody o tom, jak se budou navzájem nahrazovati výkony jednoho státního podniku pro druhý, na př. u železnic a pošt. To všechno mělo by se v nejbližší době státi, aby konečně celá věc byla vyjasněna. Zatím, poněvadž toto vše není ještě upraveno, celá tato reforma o státních podnicích projevuje se vlastně způsobem málo potěšitelným. Vidíme jen stále kompetenční spory o to, co ten který podnik je povinen dělati a co není povinen dělati, vidíme, že i občanstvo tím často trpí. Spravedlivý požadavek, na příklad pro zřízení nového poštovního spojení atd., je odmítán prostě s poukazem na to, že pošta je dnes podnikem výdělečným a že tedy věci, které přímo nevynášejí, nemůže provozovati. Ovšem je to stanovisko nesprávné, poněvadž zákon o státních podnicích nestanovil, že tyto podniky mají sledovati jen výdělečný cíl, nýbrž uvádí, že tento výdělečný cíl je modifikován zřetely veřejnými.

Jaký bude hospodářský úspěch těchto osamostatněných státních podniků, je věcí budoucnosti. Bude to především záležeti na osobách, které budou jako stálý element správy v čele tohoto podniku. Dále bude to zalézti na tom, aby tyto osoby byly ochráněny a osamostatněny proti různým, škodlivým vlivům, které jim zasahují do jejich působnosti, a aby také byl zvýšen jejich živý zájem ke zdaru podniku, aby snad různými zásahy, jak toho jsme byli v minulosti svědky, nebylo opravdu vynikajícímu svědomitému úředníkovi jeho působení znechucováno a on tak snad z vedoucího místa vypuzován.

Co se týče materielní stránky rozpočtu, my jistě neodmítáme kritiku, ale žádáme jen, aby tato kritika byla spravedlivá. A tu spravedlivým není na př. poukaz na to, že, přepočteme-li cifru rozpočtu na r. 1921 a na r. 1925 příslušným koeficientem valutárního poklesu, že z toho nevyplývá snížení, nýbrž naopak zvýšení rozpočtové. Dá se skutečně vypočítati, že 19 miliard r. 1921 při tehdejším průměrném kursu koruny představovalo 1,5 miliardy, kdežto dnešních 16 miliard při dnešním rozpočtu že představuje o mnoho více, snad 2,5 miliardy. Již pan generální zpravodaj na tuto kritiku reagoval. Já bych k tomu ještě vytkl jednu okolnost. Nesluší zapomínati, že náš rozpočet nezvyšoval se stejným krokem s poklesem naší koruny. Pokulhávají za tímto poklesem a je přirozeno, že při vzestupu koruny nemohl zase stejným krokem okamžitě jíti dolů.

Také srovnání s německým rozpočtem, který je nám dáván za příklad, s novým rozpočtem německým, na základě zlaté marky, velmi pokulhává. Zapomíná se při tom, že rovnováha v rozpočtu byla tam vykoupena vlastně zničením středních střádalských kruhů. Rozpočtu ulehčilo se ode všech státních dluhů předcházejícím úplným znehodnocením staré marky, takže do nového období vstupuje stát bez tohoto břemene, jenom z dobré vůle odškodňuje svoje majitele válečných a jiných státních úpisů podle svého uznání nepatrnými obnosy.

Také se přehlíží, že Německo má tu výhodu, že je zbaveno vojenských břemen následkem, odzbrojení, kdežto u nás položka na udržováni vojska je jednou z nejzávažnějších. Ovšem právě pro tento úkol jsme jistě hotovi ke všem obětem, poněvadž víme, že pevná a silná armáda je na ten čas nezbytným štítem naší nově nabyté samostatnosti. Je břímě vojenské, které se projevuje v kapitolách ministerstva národní obrany opravdu velmi těžké. My chápeme proto dobře úmysl některých z těch, kdož přicházejí s návrhy na podstatné zjednodušení našeho vojenského aparátu, ale přirozeně k těmto návrhům se musíme chovati s krajní opatrností, poněvadž právě na tom to poli by špatné následky nějakého ukvapeného a nerozvážného experimentu byly přímo osudné pro existenci našeho státu.

Nesouhlasím docela s nepříznivým úsudkem pana generálního zpravodaje o našem rozpočtu investičním. Zvláštní vykazování tohoto rozpočtu a jeho úhrada úvěrem státním má ten účel, přesunouti aspoň částečně jistou část státních výdajů na řadu pokolení. Pokud běží o investice produktivní, jistě nikdo proti tomu nikdy nemohl činiti námitek, ale i ty výdaje t. zv. neproduktivní, jako stavba škol a úředních budov, nemají povahu běžných mimořádných výdajů, poněvadž jsou to z velké části investice spojené s instalací nového státu a je i u nich zcela na místě, aby bylo břemeno rozděleno na řadu let, případně řadu pokolení. Naše chyba leží spíše v minulosti, když jsme výdaje na běžné potřeby, na zlevnění potravin občanstvu opatřovali výpůjčkou, která tedy trvale zatěžuje náš rozpočet.

Výše státních příjmů berních, jak se to jeví v našem rozpočtu, je skvělým důkazem obětavosti našeho národa. To, k čemu jinde přikročili, až když stát byl k tomu donucen shroucením financí a dosazeným cizím diktátorem, to jsme konali předem dobrovolně a předstihli jsme na př. i Francii, která teprve za námi dohání zmeškané a zavádí nová finanční zatížení daňová, která jsme u nás akceptovali předem, a tím jsme vykoupili poměrně příznivou dnešní situaci našeho státu. Náš výhled do budoucna není a nemusí býti černý. V našem rozpočtu je celá řada položek, které jsou dočasné a odpadnou samy sebou. Je řada jiných položek, které jsou dnes nutny, ale přijde doba, kdy se i jich budeme moci zbaviti, třeba jenom nezmeškati vhodnou chvíli k jejich odstranění. Ovšem i ve všech druhých položkách je velmi nutno tlačiti na snížení, neboť musíme si uvědomiti, že na druhé straně zase mám automaticky budou vzrůstati nová břemena v rozpočtu na základě přijatých zákonů, na př. platy státu z garancií na stavební ruch a na sociální pojištění. Nechci se o tom šířiti, kde by se mělo specielně šetřiti, o tom již bylo mnoho mluveno, jen bych vytkl dvě příčiny, které se mně zdají, že znamenají mnoha v našich výdajích. Jakási až přemrštěná snaha o representaci na jedné straně, a na druhé straně vrozená, snaha různých úřadů vzrůstati a rozšiřovati svoji působnost. Podařilo se mně dostati do rukou rozpočet království Belgického. Srovnáme-li položky tamního rozpočtu s naším a vidíme-li na př., že obě tamní sněmovny vyžadují nákladu 3 a půl milionů belgických franků, t. j. asi 5 milionů Kč, kdežto naše sněmovny vyžadují 38 milionů, nebo vidíme-li, že tamější ministerstvo zahraničí má potřebu 16 milionů belgických franků a vedle toho 4 miliony na nákup budov, naše zahraniční ministerstvo naproti tomu při stejném počtu vyslanectev potřebuje 141 milionů i po těch škrtech, klére byly prohlášeny za krajní mez, za kterou se jíti nemůže. Vidíme-li, že belgické zemědělství vyžaduje 21 milionů v rozpočtu oproti naším 209 milionům v rozpočtu řádném a 23 miliony v rozpočtu investičním, tu se opravdu zdá, že Belgie mohla by nám býti příkladem v uskrovňování se. Je to ovšem země menší než naše republika, snad s polovičním počtem obyvatelstva, ale je to jistě země velmi bohatá, země, která má kolonie, a přece si ukládá uskrovnění ve svých výdajích. Naproti tomu zdá se, že my opravdu leckdy propadáme upřílišněným představám o svém bohatství a jeho nevyčerpatelnosti. Jistý starý římský historik pronesl vážná slova: >Opinio copiae inter maximas inopiae est causas<, t. j. >Domnění přebytku bývá hlavní příčinou nedostatků<. Jistě bychom si měli uvědomiti, že tato slova platí stejně i pro nás. Naše strana bude hlasovati pro schváleni rozpočtu, (Potlesk.)

Předseda: Slovo má dále pan senátor Dědic.

Sen. Dědic: Vážený senáte! Poplatníci naší republiky si všeobecně stěžují, že naše daňové systémy jsou těžkopádné a tak složité, že při přiznávání k daním musí se raditi s právníky anebo alespoň s odborníky, kteří dokonale znají daňové systémy, aby berní úřady z jejich laických přiznání nemohly odvozovati, že jejich příjmy jsou mnohem větší, než přiznávají. Z těchto příčin dochází často k velkými nedorozuměním mezi poplatníkem a berní správou.

Na tuto vadu našeho daňového systému jsme již několikráte upozorňovali, upozorňovaly také jiné politické strany, ale náprava nebyla patrně možná proto, poněvadž jsme po převratu zatížili finanční úřady soupisem majetku, jakož i vybíráním dávky z majetku a z přírůstku na majetku. Kromě toho převzali jsme starý rakouský vžitý systém, daňový, který byl založen na lži a klamu z dob monarchistických.

Demokracie republiky nepřišla také ještě s určitým návrhem, jakým lepším způsobem by se měly daně přiznávati a ukládati, poněvadž křižující se zájmy koalovaných stran nevytvořily nějakých nových směrů, které by vyhovovaly sociálnímu rozvrstvení obyvatelstva.

Naše sociální demokratická strana již v letech 70 a 80tých na mezinárodních sjezdech usnášela se na jednotné dani z výdělku, která by chránila existenční minimum každého poplatníka. O této dani se velmi mnoho mluvilo a psalo, takže povstala o tomto mezinárodním nazírání obsáhlá literatura, která odůvodňovala oprávnění jednotné vzestupné daně, zejména pozemkové, asi těmito důvody:

Velké vlastnictví půdy a výrobních prostředků porušuje hospodářskou harmonii a nemůže býti považováno za soukromé vlastnictví jedinců proto, poněvadž půda sama o sobě je jen jednou částí toho velikého vesmíru, který dává život všemu tvorstvu, a to nejdokonalejší tvorstvo - lidský rod - by neměl práva na život, kdyby nedovedl uplatniti tento přírodní zákon, který mu dal život. Půda, jako součástka té velké přírody, by sama nemohla poskytnouti existenci lidskému rodu, kdyby nebylo světla slunečního, vzduchu a vody. Poněvadž tyto součástky nemohou býti soukromým vlastnictvím, proto také půda může býti jen majetkem společným. Vlastní-li jedinci půdu a výrobní prostředky, bude spravedlivé, budou-li z té části, kterou neprávem nyní vlastní, odváděti ve prospěch státu vzestupnou daň podle její možné výnosnosti.

Stejně i výrobní prostředky prodělaly ve svém vývoji civilisační proces, který byl umožněn, jedině dělbou práce všech lidí, a poněvadž celý technický pokrok používá takové výrobní síly, jež socialism považuje za vlastnictví kolektivní, proto by bylo spravedlivé, aby nynější jejich majitelé odváděli z nich poplatek ve formě vzestupné daně ve prospěch státu.

Progresivní daň podmiňovala by ovšem veřejné knihvedení, při němž by každý poplatník jednotlivec musil podle určitého a jasného kalkulačního systému vyplňovati berní správou dodané bilanční archy, v nichž by vykazoval, který činitel se zúčastnil jeho výrobního podnikání a podle nichž by bylo možno se přesvědčiti o zúčastněných činitelích a ceně výrobního statku.

Tento systém není nic nového. Jak jsem již o tom mluvil, zabývala se s ním po tak dlouho socialistická literatura a také literatura měšťanských stran. Hlavní věcí je, že proti veřejnému knihvedení se staví celý buržoasní svět, a socialisté se nestaví proti němu proto, že dosud ještě nevlastní tolik půdy a výrobních prostředků; ale možná, že konsumní spolky vlastní a některé už možná že jsou také proti tomu. Myslím, že je státní nezbytností, aby se vědělo, kdo jaké statky vlastní a jak s nimi hospodaří. Veřejné knihvedení by bylo jediným regulátorem poměrného zdanění a také veřejné knihvedení se svým systémem chrániti existenční minimum bylo by jedině oprávněné. Tento systém není ani v Čechách nic nového. Již před 15 lety byl zaveden a v odborné knize mnou popsán a někteří živnostníci dokonce podle tohoto systému vedou knihy, přiznávají daně a nemají žádných potíží s berní správou. Stát musí voliti takový systém, kde by pravda byla orientačním bodem, pomocí jehož by mohla býti osvětlena činnost každého samostatně hospodařícího jednotlivce.

Proti tomuto systému budou činiti námitky jen bohaté vrstvy, které ve veliké míře zatajují svou daňovou povinnost a tak nutnou úhradu státních nezbytností přesunují na občany, kterým chybí na právních prostředcích, a ti bývají pak vyvlastňováni přespřílišným placením daní.

Zavedením veřejného knihování mohl by si každý poplatník sám svou povinnou daň vypočítávati, vyplněním kalkulačních archů berní správu přesvědčiti, jakož i závodní rady a důvěrníky dělnické k potvrzení správností údajů jako svědky nabídnouti. Dnes, když jsme již provedli takovou reformu, že důvěrníci dílenští a rady jsou přímo povinny, aby dohlížely na výrobu, tu by mohl každý, kdo by vedl veřejné knihvedení, na důkaz svého právního jednání důvěrníky dílenské jakož i t. zv. tovární radu zavolati k povinnosti, aby to ověřila.

Ovšem proti tomu se bude stavěti veškeré živnostnictvo, zejména kolegové ze samostatné strany živnostenské, ti budou jistě proti tomu, poněvadž budou tvrditi,,. (Výkřik: Tomu se nebudeme vzpírati podle práva a spravedlnosti!) Ti také se tomu budou vzpírati, ale já jsem pro to, aby také oni vedli takové veřejné knihy. Nynějším systémem nemůžeme zachytiti, kdo jak je poplatný. I hádky, které se odehrávají a končily ve dvou případech vraždou berního úředníka, to není žádný pořádek, v pořádném státě by se to mělo zameziti, aby takové nejasné věci tu byly, zkrátka a dobře, ať každý samostatně hospodařící člověk dokáže veřejně, s čím a jak hospodaří, musí povážiti, že ty statky, které má svěřeny od přírody, že nejsou jeho, že jsou mu jen propůjčeny, že si je nemůže vzíti s sebou atd., musí vésti o nich nějaký výkaz, jak hospodaří.

Agrárníci zejména také budou proti tomu, aby měli dokazovati, že jim byla svěřena půda takové a takové bonity, aby měli vypočítávati, co s tou svěřenou půdou udělali, jak na ní hospodařili a kolik měla vynésti. (Výkřik: To je teorie, pane kolego.) To je teorie, ale my ji musíme zaváděti do prakse, aby tu praksí byla osvětlena skutečnost. (Výkřik: Teorie se nikde neosvědčila!)

Při té příležitosti také si vzpomenu té otázky živnostenské, která má snad nový názor na celý vývoj, ale v tomto ohledu myslím, že je docela správné, jak se požaduje od úředníka, jenž své existenční minimum chce míti chráněno. U něho se docela jasně ví, co mu přebývá, co se může zdaniti. To se může žádati od každého živnostníka a zemědělce, také aby dokázal jak potence daňové je schopen. Do té doby, dokud to nebude zavedeno, nebude spravedlnosti a do té doby nebude možno počítati s tím, aby neproduktivní činnost mohla produktivní práci udržeti. V demokratickém státě je třeba provésti takové reformy, které by vědeckým dohadům a poznatkům odpovídaly. To je možno provésti a byl bych proto, aby se od každého samostatně hospodařícího jednotlivce žádalo, aby dokázal, zda byl tu a tu daň schopen platiti, nebo ne. Šel bych tak daleko a myslím, že by se to dalo i uskutečniti. Tam na stole mám archy, ze kterých se můžete přesvědčiti, že jsou v Praze živnostníci, kteří přiznávají správně daně a že jim berní správa nemůže nic vytýkati, poněvadž se o správnosti přiznání přesvědčí. Vím sám o sobě, že berní správa musila mně 7000 daně odepsati, poněvadž jsem prokázal, že jsem neměl většího příjmu. Tam v těch rubrikách vyplňuje se, jací činitelé se zúčastnili výroby. Když chceme postaviti na názor socialistický celý stát, to ovšem my socialisté chceme, jestli vy s tím budete souhlasiti, to je otázka kompromisu, do jaké míry s tím budete souhlasiti a jak my musíme dlouho čekati, až vy to přesvědčení nabudete. (Výkřik: To byste se musil dožíti věku Methusaléma!) To je jiná věc. I o komunismu mám jiný názor. Socialismus je soubor positivních věd, pomocí kterých by se blaho lidstva dalo zjednati. Komunismus je konečným cílem socialismu. Nejsem proti komunismu a jsem schopen býti ihned komunistou. Ale komunismus předpokládá sociologickou samozřejmost a ta sociologická samozřejmost spočívá v tom, že není žádného sporu mezi tím, co je mé a co je tvé. Až lidská společnost dosáhne takové duševní dokonalosti, že nebude rozporu mezi tím, co je mé a co je tvé, nastoupí komunismus, ale ne diktatura. To musí vycházeti ze svobodné vůle všech. Pro takový komunismus jsem a myslím, že by se našli lidé i z buržoasních stran, kteří by pro takový komunismus byli.

O živnostenské otázce chci se jen tolik zmíniti. Živnostenská otázka je otázkou boje malovýroby s velkovýrobou. Přirozeně, že v tomto boji podléhá slabší silnějšímu. To je přirozená věc, proti tomu se nedá nic namítati. Je potřebí, aby živnostníci, kteří sami nemohou, prosperovati, tvořili nákupní, prodejní družstva atd., aby si tak kolektivně pomáhali. Ale pánové, jsem toho přesvědčení, že nyní se odehrává docela jiný boj o docela jinou otázku, že celý ten systém vyvíjejícího se velkokapitalismu je v takovém nebezpečném stadiu, že ohrožuje žití a bytí všech občanů. To shromažďování se velikých kapitálů, to je tak strašné, že když na to myslíme a chceme tu celou otázku domysliti, že se strachujeme o budoucnost. Představte si s národohospodářského stanoviska, jací činitelé se zúčastní výroby. Výroby se zúčastňuje asi 7 činitelů. V prvé řadě je to kapitál, ve druhé řadě jsou to vlastní prostředky, továrny a stroje, v třetí řadě je to surovina, která se zúčastňuje, v čtvrté řadě je to práce, v páté řadě je to režie podniku, v šesté řadě je to podnikatelský zisk a úroky z kapitálu.

(Místopředseda dr. Franta převzal předsednictví.)

Když si rozdělíme toto, jací činitelé se v jistém obnosu zúčastňují výroby a když podle národohospodářských teorií si to rozdělíme, tu přijdeme k tomu důsledku, že velkokapitál se velmi rychle hromadí v málo rukách a stává se v lidské společnosti nebezpečný.

Tak si tedy rozdělíme ten velkokapitál. Představme si, že takový soukromý podnikatel začne se 100 tisíci Kč vyráběti. Čeho tedy podle národohospodářských teorií musí dbáti, aby to všechno rozdělil na všechny činitele, kteří se zúčastní jeho výroby? Měl-li tedy 100 tisíc Kč, musí nejméně asi 30 tisíc věnovati především na výrobní prostředky na stroje, továrnu atd. Zbývá mu tedy jen 70 tisíc pohyblivého kapitálu. Z těch 70 tisíc pohyblivého kapitálu musí koupiti za 20 tisíc Kč surovin, musí nejméně 40 tisíc vyplatiti mzdy, musí nejméně 10 tisíc Kč vydati na režii, a musí nejméně 5 % zúrokovati kapitál - řekněme, že by to bylo jen 5 %, dnes se platí 14 a 15 - a že mu zbývá 5 % podnikatelského zisku. Tedy budeme počítati kolik to je: 20 tisíc stojí suroviny, 40 tisíc stojí práce = 60 tisíc, 10 tisíc stojí režie = 70 tisíc, 5 tisíc stojí zúrokování kapitálu = 75 tisíc a 5 tisíc stojí podnikatelský zisk = 80 tisíc. Za 80 tisíc je zboží na trhu. Kdo jsou konsumenti, jak jsou ti konsumenti rozvrstveni? Konsumenti jsou rozvrstveni tak, že všech těch, kteří jsou odkázáni na práci, ať již duševní nebo tělesnou je 80 %, 15 % je středního stavu a jen 5% je velkokapitalistů. Tudíž kdo přijde napřed konsumovati, ty výrobní statky kupovati? - Je to těch 80 % námezdně pracujících občanů ať již duševně nebo tělesně. Zač si mohou tito občané koupiti těch výrobních statků? Oni si jich mohou koupiti jen za to, co dostali námezdně vyplaceno, to jest mohou si jich koupiti za 40 tisíc. Potrvá-li tento soukromokapitalistický systém, tak zkrátka a dobře, nebude to jinak vypadati, než že se rok od roku bude méně vyráběti, poněvadž to nebudou moci ti, jež vlastní stroje a rychlou výrobu, odbýti, nebude pro to odbytiště. Když už při prvním roku takovéto soukromopodnikatelské výroby se stane, že lidé z toho, co vyrábí, nemohou si ani polovici koupiti, a druhá polovice že zůstane na skladě ve výrobě, tedy ovšem že musí kupovati některý jiný, musí kupovati sousedé a to je ten starý postup, který zavinil také tuto válku, zkrátka a dobře, hledají se odbytiště buďto po dobrém, anebo po zlém a z toho byla světová válka. Tudíž soukromopodnikatelský systém se nemůže udržeti, zejména na takové formě, jako je dnes. A když se podíváme na náš rozpočet, budeme s naší strany všichni pro něj hlasovati z koaličních důvodů, ale stát, který by byl na těchto základech trvale zařízen, nemůže se udržeti. Je to naprosto vyloučeno, musí dojíti k velké reformě, poněvadž, kdyby to mělo býti tak, nikomu by se práce nedostalo, obzvláště když se chce obcházeti ještě nějakým způsobem 8hodinová doba pracovní. Tu ovšem by se nemohlo dostati nikomu práce, poněvadž zde bude nadvýroba, a i kdyby byla spotřeba, nebylo by peněz, za které by se to mohlo kupovati. Konečně jest potřebí, aby zákonodárné sbory řešily tu otázku fikce peněz. Co je to? Nechci v tomto shromáždění o tom mluviti, nechci touto otázkou se zabývati. Mám za to, že tuto otázku již jednou řešil Göthe, když psal Fausta. Na jednom místě tam vykládá Faust: přišel a mincmistr pravil králi: V celém lantě je bída. Král odpověděl: Optejte se doktora, ten vám poradí. Je chytrý. A on poradil. Králi pij, buď vesel, nic si z toho nedělej! Za týden zase tam přišel Faust a mincmistr hlásí králi: Všude je blahobyt, všude se peče, vaří, tančí, blahobyt jest v lantě. A král se ptal: Jak se to stalo? Inu, lidé mají peníze. A kde je vzali? Nu tenkráte, jak jsi byl dobře naložen, doktor něco sepsal, my jsme ti to dali k podpisu, dali jsme to vytisknouti, lidé to mají a jest blahobyt. To jen tak mimochodem na důkaz toho, že již Göthe tenkráte znal a viděl, co jsou peníze, tato fikce.

Potom nesmíme zapomínati, že náš stát vydává velice mnoho peněz na neproduktivní činnost. My platíme 50 milionů za to, že se někdo stará o to, co budeme dělat po smrti, 50 milionů jen jedné církvi, což pak všem těm ostatním. (Sen. Babka: Všem 125 milionů!) Jest tedy viděti, že naše hospodářství není v souvislosti s těmi teoriemi, které hlásáme.

Řekl jsem něco o náboženství. Považujeme náboženství za soukromou věc, do které nechceme mluviti. Je to v našem programu a my se ho budeme držeti tak dlouho, dokud budeme moci s tímto názorem vydržeti. Republika má ale již svrchovaný čas, aby svůj poměr k různým náboženstvím si ujasnila a odluku církve od státu upravila. Náboženství všech vyznání celkem jest a zůstane spekulativní filosofií Tato spekulativní filosofie jest povahy osobité a nemá nic společného s moderním státem. Považují-li všechny bohovíry boha za něco nadpřirozeného, co my, takoví obyčejní zeměplazové můžeme o nadpřirozené prozřetelnosti vědět, když jsme v pochybnostech o věcech přirozených? Tím končím. (Potlesk.)

Místopředseda dr. Franta; Uděluji slovo panu sen prof. dr. Němcovi.

Sen. prof. dr. Němec. Slavný senáte! Ke konci svého díla o dějinách českého národa napsal Palacký tuto zajímavou větu: >A poněvadž ve všech téměř poměrech života, jak státního, tak i národního a vezdejšího, peníze bývají jedním z hlavních prostředků působení, potřebí vždy bedlivý zřetel míti k rovné váze příjmů a vydání.<