Obnovení zemědělských cel je absolutní nutností pro naši obchodní politiku, abychom na jich podkladě mohli sjednávati obchodní smlouvy se sousedními státy zemědělskými. Obnovení zemědělských cel je absolutně nutné dále jako ochrana domácího zemědělství. Ono je potřebné také v zájmu celého národního hospodářství. Naše obchodní politika nemůže a nesmí býti jednostrannou, nesmí býti řízena ani jen, ve prospěch zemědělství, ani ne ve prospěch průmyslu, nýbrž musí stejně hájiti obě odvětví v jejich existenčních zájmech podle zásady rovnocennosti a rovnoprávností mezi výrobou zemědělskou a průmyslovou, jak závazně slíbeno bylo ve vstupním prohlášení nynější vlády.

Ministerstvo pro zásobování lidu převzalo likvidaci vázaného hospodářství, o němž jsme se domnívali, že jest již dávno zlikvidováno. Tím se jaksi zdůvodňuje oprávněnost k dalšímu trváni tohoto ministerstva. Přáli bychom si, aby toto ministerstvo obmezilo svoji činnost na zlikvidování státního obilního ústavu a ústavu pro tuky, oleje a mléko a je co nejrychleji provedlo, avšak aby se zdrželo od veškerého zásahu do našeho národohospodářského života, v němž nemělo nikdy šťastnou ruku.

Odpírání povolení k vývozu ovoce, nebo zdržování těchto povolení, mělo za následek, že ovoce letos pozdě vyvezené nedosáhlo takových cen, jakých by bylo dosáhlo na trhu v Berlíně a jinde, kdyby bylo bývalo možno je vyvézti včas. (Ministr dr. Franke: Šlo pouze o den zpoždění, pane kolego!) Ale stačilo to.

Množství vagónů ovoce nebylo možno vůbec vyvézti pro odmítavé stanovisko ministerstva zásobování, a poněvadž nemohlo býti toto ovoce ve vnitrozemí ani zkonsumováno, ani dobytku zkrmeno, bylo vydáno zkáze, čímž ovocnářům z Polabí a jiných krajů byly způsobeny veliké nenahraditelné ztráty.

Nařízení o maximálních cenách piva, šablonovitě pro celou republiku vydané, se neosvědčuje. V některých místech, byla cena piva tak vysoko stanovena, že ji pivovary vůbec nedodržují a prodávají pivo pod maximální cenu. V jiných místech zase byly ceny piva tak nízko stanoveny, že pivovary pivo nemohou prodávat.

Směrné ceny mléka mají za následek, že produkce mléka klesá, neboť zemědělci nemohou při nízkých cenách mléka kupovati drahá, jadrná krmiva a je zkrmovati. Ne provádění pozemkové reformy způsobuje pokles mléčné produkce, nýbrž podvýrobní ceny mléka. Ceny všech životních potřeb řídí se podle starého zákona nabídky a poptávky a nedají se uměle regulovati.

Rozpočet na r. 1925 trpí mnohými nedostatky, nehledíc ani k tomu, že administrativa zkonsumuje téměř 2/3 příjmů, takže na věcné potřeby zbývá nepoměrně málo. Přes to musíme uznávati dobrou vůli a snahu vlády, aby náš rozpočet přibližoval se ponenáhlu, ale stále více a více té hranici, která odpovídá nosnosti našeho státu.

Pozorujeme také s uspokojením, že počíná se šířiti správnější chápání významu zemědělství a jeho hodnocení, jak u naší veřejnosti, tak i u vedoucích kruhů.

Z těchto důvodů prohlašuji, že budeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)

Předseda: Slovo má dále pan sen. dr. Procházka.

Sen. dr. Procházka: Vážený senáte! Za trvání naší Československé republiky předkládá vláda svůj sedmý rozpočet, když však vezmeme dodatky, které se staly r. 1920 a 1921, tedy vlastně již devátý. Pokud se týká našeho prvého voleného Národního shromáždění, máme rozpočet pátý a nynější koaliční vláda Švehlova předkládá rozpočet třetí. To je, podle mého názoru, zajisté důkazem konsolidace a stabilisace našich poměrů politických, finančních a hospodářských. Důkazem těchto spořádaných poměrů je též ta okolnost, že rozpočet pro r. 1925 je předložen zavčas a bude také zavčas projednán, když poslanecká sněmovna jej již schválila a my jej tyto dny rovněž dojednáme.

Rozpočet jest zpracován velmi pečlivě a svědomitě, opírá se o zkušenosti minulých let a zakládá se na výsledcích státního hospodářství dob předcházejících. Rozpočet jest zdokonalen též formálně a vykazuje již výsledky hospodářství státních podniků. Při tom vidíme, že opětně klesají výdaje státní, že břemeno daňové se snižuje, že se spoří, a že schodek se zmenšuje. Přecházíme z doby přechodné do dob normálních.

Mnohá přání co do rozpočtu zůstala ovšem nevyplněna a jsou zajisté oprávněny různé náměty a návrhy na ještě větší zdokonalení rozpočtu a hospodářství státního. Přece ale nutno uznati, že za daných těžkých poměrů finančních i hospodářských nemusíme nikterak pesimisticky pohlížeti na rozpočet předložený pro r. 1925.

Nelze se zajisté diviti oposici, když pronáší svou kritiku o našem rozpočtu, ale kritika tato tak, jak je pronášena, zajisté není oprávněna. Nechci se zabývati řečníky německými, nýbrž chci jen několika slovy se zmínit o těch námitkách proti rozpočtu, které přednesl pan sen. Průša. Týž dovolává se toho, že slíbeno prý 20tiprocentní snížení daní. Mně o takovém určitém slibu není ničeho známo, ale nutno konstatovati, že daně a dávky byly skutečně sníženy. Poukazuji jen na snížení daně uhelné, dopravní, pozemkové, vodní, přirážek, zdravotních atd. V tom směru stalo se, co podle daných okolností mohlo se učiniti. Ovšem lehko se volá po snížení daní, když na druhé straně zase lehko se volá, aby vydání státní byla zvýšena, zejména, když se naříká na snížení investičních vydání, když se mluví, že nutno zaopatřiti obyvatelstvu práci a zaměstnání. To však vyžaduje opět zvýšení vydání, takže přicházíme do takového chybného okruhu, kde bychom na jedné straně musili opět naše příjmy zvyšovati, abychom mohli zvýšiti vydání. To je právě ta těžká věc, jak to provésti, ale je to zásluhou zajisté stran koaličních, je to zásluhou pana ministra financí a všech jeho úředníků, když přes veškeré tyto těžké poměry se přichází ke slevě daňové a ke snížení břemen daňových. Pan sen. Průša mluvil s emfasí o položce příjmové, pokud se týče pokut a exekučních poplatků. Závěry, které činil, byly ovšem nesprávné a přehlédl při tom, proč tyto pokuty a poplatky se zvyšují. Je to přirozený běh věcí, neb berní úřady vyměřovací po vykonání prací, které měly s jinými obory, nyní přichází k vyměřování daní a poplatků, a tím sama o sobě se zvyšuje položka pokut a exekučních poplatků, aniž by snad byla zvýšena sazba. Jestliže pan sen. Průša mluví o tom, že tyto pokuty a poplatky budou se snad vydobývati z malého lidu, je to úplně nesprávný názor. Vždyť přece jsme přijali zákon o slevách při placení nedoplatků daňových a výslovně jsme v tom zákoně stanovili, že se má hleděti právě na malého poplatníka, aby tyto úlevy dostal. A také připomínám, co se týká těchto pokut, že zajisté, jak pánové se strany oposiční čtou v novinách, byli to velcí poplatníci, jímž byly uloženy vysoké pokuty. Zmiňuji se jen o případu úředníka Deforestova z Veveří Bytýšky, který byl zachycen při dopravě peněz a jiného movitého majetku z republiky do ciziny, nebo o známém případu továrníka Löwa z Helenova, který také byl při tom přistižen, nebo o těch židech bratislavských, kteří chtěli se dopustiti valutových defraudací. A tu se jedná o velkých milionových pokutách, které ovšem padají pak na váhu.

Nelze se diviti nadšenému příteli a obdivovateli sovětského Ruska, když mluví na jedné straně proti našemu ministerstvu národní obrany, když vytýká, že zakupují se vražedné nástroje, že na vojsko, četnictvo a policii se vydávají dotyčné potřebné obnosy. A co vidíme v sovětském Rusku? Největší armáda evropská je právě v rukou sovětských bolševiků. Tato armáda ohrožuje klid a bezpečnost celé Evropy. Ať tam jde do Ruska pan kolega Průša a ať těm diktátorům sovětským klade na srdce, by snížili vydání na armádu. Že mluví proti četnictvu a policii, nedivím, se mu, to jsou přece elementy pořádku, které mají bezpečnost a pořádek ve státě udržovati. Přece nesvěříme, aby pořádek, klid a bezpečnost ve státě prováděly ilegální nějaké buňky komunistické. Kolega Průša též mluví, že bude vyhozeno na dlažbu na 50.000 nebo i více státních zaměstnanců. Zajisté bude nutná restrikce státních zaměstnanců, jak se o tom ještě později zmíním, ale jen za určitých předpokladů a určitých podmínek. U nás se nebude vyhazovati na dlažbu. Když dobrovolně odejde část státních zaměstnanců, přebyteční, dostane se jim určité náhrady, určité výpomoci, nebo jak to bude zváno, ale nebude žádného vyhazování na dlažbu. V sovětském Rusku tam se ovšem vyhazuje, ale nejen vyhazuje, tam se hned střílí. Názor pana sen. Průši, že všechny daně přesunují se na poplatníky, je zajisté nesprávným. Rád bych věděl od pana sen. Průši, jak lze přesunovati daň dědickou, nebo jakým způsobem přesunují státní zaměstnanci osobní daň z příjmu, kterou platí ze svého platu. Uznávám, že pan sen. Průša má snad dobrou vůlí, když poukazuje na to, že je nutno navázati obchodní styky se sovětským Ruskem. Ale za dnešní doby, jak již bylo poukázáno, nelze ještě se sovětským Ruskem obchodovati, jelikož není jisto, že za zboží, které my odevzdáme sovětskému Rusku, dostaneme vůbec nějaké záplaty. Až budou poměry v sovětském Rusku upraveny, až místo bolševismu tam přijde k vládě pravá demokracie, pak budeme moci zajisté tyto obchody se sovětským Ruskem prováděti.

Vážený senáte! Náš rozpočet považují jedni za problém čistě finanční, jíní posuzují jej opětně za problém národohospodářský, jíní zase uvažují o něm jako o problému sociálním, někteří také jako o problému čistě politickém, avšak nesmí se také přehlížeti, že rozpočet státní nutno také považovati za problém administrativní, za problém státní výkonné moci. Podle ústavy veškerá moc vládní a výkonná, pokud není výslovně vyhrazena presidentu republiky, přísluší vládě, totiž předsedovi vlády a členům vlády, ministrům. Ministerstvo pak působí svými úřady správními. V rozpočtu je pak upraveno nejen hospodářství jednotlivých ministerstev, nýbrž je též určeno, jakými obnosy odměňují se práce osob státní administrativy, to jest, co obnáší t. zv. osobní výdaje státní. A tyto státní osobní výdaje nabývají ve státním hospodářství čím dále tím většího významu, zejména čím více státní rozpočet se omezuje na úpravu záležitostí administrativních, čím více se odstraňují z něho obory, které tam nepatří, jako záležitosti podniků státních. Navenek ovšem působí hlavně finanční stránka rozpočtu. Veřejnost především zajímá, jak veliká jsou vydání a příjmy, jak veliký je schodek, jak vysoké jsou daně a poplatky, které bude nutno vybírati.

Velmi důležité jsou ovšem, také funkce rozpočtové, národohospodářské a sociální, jevící účinky své jednak na rozvoj průmyslu, zemědělství, jednak na rozvoj živností a obchodů, dále na blaho výrobních tříd státního obyvatelstva vůbec. Ovšem důležitá je také funkce státního rozpočtu politická, avšak stejnou, důležitost má rozpočet na výkonné orgány státní moci, na státní zaměstnance, neb podle toho se pak posuzuje intensita a práce jejích ve prospěch státu konaná a odměny, které obdrží od státu za svou práci a ze kteréžto odměny živí sebe a svou rodinu. Právem proto vytyčuje se v rozpočtu tento podíl státní administrativy na finančním hospodářství státním tím, že uvádí se, kolik činí t. zv. osobni vydání. Ovšem nelze vše, co zahrnuto v rubrikách osobního vydání, považovati za vydání tak zvaná osobní, za vydání učiněná ve prospěch osob obstarávajících administrativu státní. Také ovšem zase mnohá věcná vydání připadají ve prospěch těchto osob. Nelze proto tvrditi, že státní zaměstnanci pro své osoby, na své vydržování, potřebují všechno vydání osobní, a že tedy poplatnicí platí jen veliké daně, vysoké daně proto, aby z nich byli vydržováni státní zaměstnanci. Při tom se ovšem také úplně přehlíží, že státní zaměstnanci jsou též poplatníci, a to vysocí poplatníci, jak přímých, tak hlavně nepřímých daní a že požitky své nethesaurují, nýbrž že je vracejí v různých formách zpět jiným poplatníkům a státu.

Když už máme tato kriteria osobních a věcných vydání, tu nutno se podívati na to, zda je oprávněna výtka, že osobní vydání převyšují vydání věcná a že tato okolnost je tedy nepříznivá státnímu hospodářství, že osobní vydání snad absorbují většinu státních příjmů a odnímají je takto jiným účelům, národohospodářským neb sociálním. Tvrdí se namnoze, že vydání osobní činí 52 procenta, kdežto vydání věcná 48 procent státního rozpočtu.

V dřívějších našich rozpočtech, v kterých ještě nebylo zvlášť uvedeno hospodářství státních podniků, bylo vždy jasně vyřčeno, že osobní vydání jsou menší než vydání věcná. V rozpočtu pro r. 1925, v němž se vřaďují pouze výsledky státních podniků, buď aktivní nebo pasivní, není to již tak jasně viděti. Podle vysvětlivek k finančnímu zákonu ohledně materielní stránky rozpočtu činily pro r. 1924 řádné a mimořádné výdaje okrouhle 17 tisíc milionů Kč, kdežto pro r. 1925 činí tyto výdaje administrativní a podnikové okrouhle 16 tisíc milionů Kč. Zde se činí ještě rozdíl mezi administrativními a podnikovými výdaji, v nichž obou jsou však obsažena jak vydání věcná, tak vydání osobní. Vydání administrativní pro r. 1925 činí podle týchž vysvětlivek okrouhle 9.572 milionů Kč a výdaje podnikové 6.402 milionů Kč, rozdíl tudíž 3.170 milionů Kč. To však není ještě rozdíl mezi vydáním osobním a věcným.

Vezmou-li se veškerá vydání administrativní i podniková dohromady, tu vlastně vydání osobní činí pouze 6.980 milionů Kč, kdežto věcná činí 8.994 milionů Kč. Jestliže se tedy mluví o tom, že vydání osobní činí 9 miliard, tedy tato cifra nesouhlasí s tím, co jsem uvedl a co jsem čerpal právě z dat rozpočtových.

Připočteme-li k věcným vydáním ještě investiční náklady v obnosu 1,319 milionů Kč, tak vidíme, že osobní vydání oproti věcným a investičním dohromady jsou menší okrouhle o 3,333 miliony Kč. Není tudíž správnou výtka, že osobní vydání potřebují větší část státních příjmů, že jsou tudíž neproduktívni a že tyto t. zv. neproduktivní vydání jsou na úkor t. zv. produktivních vydaní státních. Nejsou následkem toho také správné ty dedukce, které byly z toho činěny v neprospěch státních zaměstnanců.

Domáhají-li se tedy státní zaměstnanci zlepšení svých platů, neděje se to na úkor ostatních vrstev obyvatelstva. A proč se domáhají státní zaměstnanci úpravy svých platů? Této úpravy domáhají se státní zaměstnanci bez rozdílu všech kategorií, jelikož právě odměna za jejich práce vykonané ve prospěch státu není spravedlivou mzdou. Teto mzda, totiž odměna za vykonané služby, je jen tenkráte spravedlivou, když obsahuje nejen náhradu za přímou námahu duševní nebo tělesnou, vynaloženou na dotyčný služební úkon, nýbrž i úhradu všeho toho, čeho bylo a jest potřebí, aby získány a udržovány byly vědomosti, znalosti a síly potřebné ke služebnímu úkonu, jakož aby zabezpečena byla budoucnost státního zaměstnance a zachována byla jeho rodina. Této spravedlivé odměny však nedosahují dnešní platy státních zaměstnanců. Všichni státní zaměstnanci, kteří prodělali těžká léta válečná a těžké doby poválečné, zakusili mnohé a těžké doby nouze a bídy. Poválečná konjunktura šla kolem nich, kdežto jiné vrstvy národa bohatly a těžily, Co bylo státním zaměstnancům dáno pak později, když ceny začaly stoupati, to jim zase bylo částečně odebráno zákonem z roku 1922. A nyní, když opětně začíná stoupati drahota, tu stojí státní zaměstnanci před těžkou budoucností. Nedivte se proto, že je mezi státními zaměstnanci mnoho nespokojenosti a že ozývají se hlasy mnohdy až zoufalé. Slyšeti bylo dokonce již i slovo o stávce. Avšak státní zaměstnanec nebude a nesmí stávkovati, nesmí zrušiti a nezruší také své přísahy a svého slíbu, že všechny povinnosti své bude svědomitě plniti a že ve všem svém jednání bude dbáti jen prospěchu státu a zájmu služby. Státní zaměstnanec jest plně si vědom toho, že i blaho státu je také blahem jeho. Co však může žádati státní zaměstnanec od státu, jest, aby byl spravedlivě zaplacen za své služby. Proto domáhají se státní zaměstnanci všech kategorií spravedlivé úpravy svých platů. Činnost státních zaměstnanců někdy se porovnává s prací dělníků, vyrábějících předměty z hmoty. Avšak činnost státních zaměstnanců je zásadně nehmotná, duševní práce, ona řídí, vede, spravuje, soudí atd. Tu nelze právě na práci státních zaměstnanců klásti měřítko, jako na prácí čistě manuelní a mechanickou.

Jisto je, když nejsou spokojeni se svou mzdou ty kategorie státních zaměstnanců, u nichž se nevyžaduje nějakého kvalifikovaného vyššího vzdělání, že tím méně mohou býti spokojeni s nynějšími platy státní zaměstnanci, od kterých se vyžaduje vyšší kvalifikace, tedy zejména státní zaměstnanci - vysokoškoláci a středoškoláci. Těchto dotkla se nivelisace platů, provedená dřívějšími zákony, tak, že namnoze nedosahují platy těchto vysokoškoláků resp. středoškoláků platů, jako mají státní zaměstnanci, u nichž se této kvalifikace nevyžaduje. Máme pouze asi 17.000 vysokoškoláků, takže to nebude finančně znamenati nějaký velký náklad na spravedlivou úpravu jejich platů; a především také nutno pamatovati na soudce, kteří nemají možnosti, aby měli vedlejších příjmů, a kteří jsou zatěžováni neustále novými a novými zákony. Jisto je, že stát potřebuje zaměstnanců s vysokoškolským vzděláním a nutno jim proto také hraditi veškeré náklady spojené s jejich studiemi a honorovati podle toho přiměřeně jejich kvalifikovanou službu. Zákon čís. 394 zr. 1922 o úpravě požitků státních zaměstnanců obsahuje, mnohé tvrdosti a je to především ta tvrdost, že ti, kteří se oženili po 1. lednu 1923, resp. mají děti narozené po 1. lednu 1924, nemají už drahotního přídavku, který mají ostatní státní zaměstnanci, kteří se dříve oženili, resp. kteří mají děti z dřívější doby. Snad se to změní. Je nutno, aby tato tvrdost, která vyvolala tolik nespokojenosti mezi státními zaměstnanci, byla odstraněna.

Státní zaměstnanci jsou si vědomi, že náš stát může míti jen tolik státních zaměstnanců, kolik jest přiměřeno počtu obyvatelstva a daným úkolům, jež mají prováděti státní zaměstnanci. Uznávají také, že počet jich není přiměřeným a že bude nutno provésti zmenšení. Příčiny toho, proč je zde veliký, nepřiměřený počet státních zaměstnanců, jsou různé. Jsou to hlavně důsledky doby válečné a poválečné, tedy doby abnormální, které přinesly s sebou zvýšení celkového počtu státních zaměstnanců. Za dob normálních, kdy agenda státní se zmenší v různých oborech, lze zajisté zmenšiti počet státních zaměstnanců, Můžeme nyní vypočítati pro budoucnost, kolik státních zaměstnanců bude vyžadovati každý obor státní správy, a podle toho můžeme stanoviti tento počet.

Jest nesporno ovšem, že určité kategorie státního zaměstnanectva nesnesou nějaké restrikce, jelikož ještě dosud je nedostatek státních zaměstnanců toho oboru. Poukazuji především na obor soudcovský, u něhož, co se týká čekatelů, schází ve všech obvodech, vrchního zemského soudu v Praze, v Brně, v obvodu soudní tabule v Bratislavě a v Košicích 506 soudcovských čekatelů. Nehlásí se do služby, protože plat je malý, a vidí také, že starší soudcové nejsou patřičně honorováni. Proto je tento veliký nedostatek čekatelů. Nedostatek dorostu povede k určitým, katastrofám v dotyčném oboru, jestli se stát zavčas nepostará, aby příčiny nedostatku dorostu byly odstraněny. Při tom ovšem nejsou plně obsazena všechna potřebná místa soudcovská na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Od soudců se požaduje, aby každý zdolal t. zv. průměrnou agendu 2500 jednotek. Soudcové jsou dnes přetížení prací a není dorostu, takže dnes stojíme před situací velmi zoufalou. Bude nutno také, aby se pomýšlelo na převzetí auditorů, tedy vojenských důstojníků justiční služby, by byli převzatí do civilní služby, čímž by také nedostatek soudců aspoň částečně mohl se odstraniti. Ve vojsku dnešní doby nepotřebujeme tolik justičních důstojníků, poněvadž vojska se restringují. Nutno ovšem uznati, že ministerstvo spravedlnosti stará se všemožným způsobem, by tento nedostatek soudcovského personálu odstranilo. Ovšem bude záležeti na Národním shromáždění, by také ty vládní osnovy zákonů, které k úpravě poměrů soudcovských budou předloženy, přijalo. Máme ovšem též i nedostatek úředníků v jiných oborech, zejména u finančních a politických úřadů. Vidíme důsledky toho na př. u finančních úřadů, že se zavčas nevyměřují daně a následkem toho též neplatí a že stát přichází tak o velké miliony, o které by nebyl přišel, kdyby byl dostatek finančních úředníků, kteří by se mohli touto agendou úplně zabývati. Když předešlý pan řečník kolega Hrejsa uvedl, že na Moravě, co se týče osobních daní z příjmu, je na 70.000 odvolání za l rok, tu přirozeně taková agenda se nedá zmoci, zde musí býti dostatek úředníků, kteří by to mohli vypracovati. Naše celková daňová morálka byla velmi snížena. Poplatník dnes mnohdy v mnoha případech plným právem není spokojen s vyměřováním daní. Dobře. Když není spokojen s vyměřením daní a má možnost si stěžovati, tu musí býti finanční správě též poskytnuta možnost, by tyto stížnosti dala zavčas vyříditi a zvýšila počet úředníků. Vidíme podle toho, že, co se týče konceptních úředníků, vysokoškoláků, nemáme nikterak přebytek těchto státních zaměstnanců, nýbrž nedostatek, a že bude nutno tento počet státních zaměstnanců dokonce zvýšiti. Restrikce státních zaměstnanců nesmí ovšem jíti tak daleko, by touto restrikcí byly poškozeny zájmy státní, nebo aby se stala křivda jednotlivcům. Bude to přirozený odchod ze státní služby, jako nejlepší prostředek, jak se tato restrikce státních zaměstnanců dá zregulovati. Když se pak nebudou přijímati nové síly, bude nynější přebytek vyrovnán. Také mezi jednotlivými příbuznými odbory lze vyrovnávati počet státních zaměstnanců, ale nutno velice varovati před nějakým ukvapeným postupem, zejména před nějakým ukvapeným pensionováním státních zaměstnanců, zejména těch osob, které jsou ještě schopny a způsobily k dalším platným službám. Tím se odejme jen státu platná síla a na druhé straně se uvalí na státní pokladnu zase ta tíže pensí. Takovým způsobem podle mého názoru se nepomůže. Bude zajisté mnoho státních zaměstnanců, kteří dobrovolně odejdou, když se jim poskytnou různé výhody, jako odbytné, dočasná pense, nebo kteří ještě dostanou jiné výhody, jako úvěry, aby si mohli založiti svůj nový životní obor. Případně též pozemková reforma zde může přispěti, takže bude možno dotyčným zachytiti se, aby si soukromým zaměstnáním svůj život uhájili. Nutno ovšem varovati především před ukvapeným propouštěním státních zaměstnanců, jelikož tím by se jen utvořil pramen nespokojeností, a na druhé straně možná, že by se zatížila státní pokladna tím, že by byli noví nezaměstnaní. Důležité bude, aby ovšem novými zákony nepřidělovalo se nových úkolů státním zaměstnancům a aby tyto úkoly nebyly rozšiřovány na nové obory, které ani nepatří obstarávati státu. Stát se stal nejen podnikatelem, ale i obchodníkem a tu bude nutno sejmouti s beder státu všechny úkoly, které mu nepatří. Nesmíme zatěžovati stát a musíme ponechati autonomií obyvatelstva, aby si své věci sami obstarávali.

Dobrým příkladem jest samosprávné obstarávání kontroly v úvěrních ústavech zavedené nedávno přijatým zákonem o vkladních knížkách, akciových bankách a revisí bankovních ústavů. Zajisté bude nutno též, aby byla brzy provedena reforma správy, aby byl zde pořízen řádný schematismus státních zaměstnanců a samo sebou se rozumí, že při tom musí se odpolitisovati státní zaměstnanectvo a zachovati ve výkonu své služby naprostou objektivnost. Otázka státních zaměstnanců jest velmi těžká a nutno zachovávati určitý plán, který zajisté zde jest, jak upraviti poměry státních zaměstnanců a zejména jak vyřešiti ty nejaktuelnější otázky státních zaměstnanců, které, jak doufám, bude již tyto dny Národní shromáždění luštiti.

Zmiňuji se krátce ještě o otázce staropensistů a tu mám za to, že jest nejvyšší čas, aby tyto poměry byly upraveny. Strana lidová se starala vždy o zájmy staropensistů. Vždyť jsou to ti, kteří mají největší bídu a kteří důsledky války nejtíže nesou. Těm nutno především pomoci. My máme v rozpočtu dnes ovšem na 601 milionů pensí, ale na to bylo placeno státními zaměstnanci vždy v dobrých penězích a též nyní platí státní zaměstnanci asi 91 milionů každý rok na pense. Tedy nedělají se žádné milosti, nýbrž se jen vykonává spravedlnost, když těmto staropensistům dáme tolik, aby mohli žíti aspoň jako lidé. (Sen. dr. Karas: Ale nezapomeňme na vojenské pensisty!) Samo sebou se rozumí, že poměry vojenských gážistů vůbec a zejména, vojenských staropensistů musí býti upraveny. Ty jsou tak ubohé, že nutno, máme-li svou armádu zachovávati v řádném stavu, aby u vojska byly ty poměry co nejlépe upraveny, a při tom nutno, abychom se vojenských pensistů spravedlivě ujali.

Naše vydání klesá, náš schodek se zmenšuje. To jsou velmi dobré důkazy, jak naše hospodářství jest konsolidováno. My také splácíme na naše dluhy. Splátky podle předloženého rozpočtu činí okrouhle 591 milionů Kč. To se rozumí, že naše dluhy jsou dosti vysoké - přes 30 miliard - ale není nebezpečí v tom směru, jelikož na druhé straně máme velký národní majetek a můžeme poukazovati na to, že náš vývoz jest aktivní, tak že my, co se týká našich zahraničních dluhů, můžeme je lehce splatiti.

Musíme se emancipovati z područí cizích financí a zajisté, že se najde dosti peněz u nás v republice, jen když bude dobrá vůle. Máme také všeliká vydání v našem rozpočtu, jako vydání přídělová zemím, a jiným svazkům, 790 milionů Kč a tu lze tato vydání přesunouti ze státní pokladny na pokladny dotyčných autonomních sborů, My zajisté vystačíme s našimi prostředky a můžeme se v tom směru emancipovati od ciziny. Náš rozpočet může býti kritisován, ale zajisté taková kritika měla by také již směřovati pro budoucnost. My tím, že zde přednášíme své přání o rozpočtu, že činíme návrhy, že uvádíme, jak podle našeho názoru by se mohl rozpočet upraviti, pracujeme pro budoucnost a to má velký význam. Je to věcí oposice, že se nezúčastní jednání rozpočtu. Tím jen škodí svým voličům a vrstvám, které zastupuje, jelikož by jinak, kdyby byla přítomna, mohla podáváním návrhů a přednesem přání pracovati pro budoucnost, pro rozpočty na příští léta.

My jsme dnes v koalici a strana lidová poctivě pracuje s ostatními státotvornými stranami na udržení, vybudování a rozkvětu našeho státu, naší republiky. Máme tolik úkolů rozřešiti ve prospěch svého státu a máme dosti starostí národnostních, sociálních, hospodářských. Je proto nutno, aby zachován byl klidný postup ve všech záležitostech, jichž uspořádání a úprava zákonodárnou potřebuje náš stát. Potřebujeme klidu a pokoje, jak po něm touží veškerenstvo, jež trpělo válkou světovou. Zhoubné by bylo proto pro náš stát, kdyby byly urputně neb předčasně rozvinovány otázky, jež lze řešiti jen v klidu a kompromisem. Avšak dnes jsou poměry v koalici uspořádány a my máme důvěru k vládě, která vede naše záležitosti a která se opírá o koalici. Doufáme, že i rok 1925 pro jehož rozpočet pracujeme a pro nějž bude také strana naše hlasovati, bude rokem plodné pokojné práce pro blaho celé republiky Československé, (Výborně! Potlesk.)

Predseda: Slovo má pan sen. dr. Fáček.

Sen. dr. Fáček: Vážený senáte! Mám především několik poznámek ke způsobu projednávání rozpočtu v senátě. Myslím, že nejen já, ale i někteří jiní kolegové byli tím dosti nemile dotčeni, že v rozpočtovém výboru na mnohé dotazy nedostává se nám striktní odpovědi. Neplatí to všeobecně; někteří páni ministři a jejich zástupcové s velikou pečlivostí odpovídají na každý dotaz. Ale jsou případy, kdy jsme odbyti často přednáškou o thematu s rozpočtem více méně nesouvisejícím, a mnohý konkrétní dotaz zůstal nezodpověděn. Snad se nehodí veřejně odpovídati na mnohý dotaz, snad je některý nesprávně položen, ale aspoň soukromě by se nám mohlo dostati odpovědi a poučení.

V rozpočtovém výboru nebyla přítomna protistátní oposice; jednání bylo klidné a přátelské. Ale přece jen ozval se tam jistý zlozvuk. Někteří kolegové ze socialistických stran se pohoršovali nad tím, že zástupcové občanských stran mluvili také o kapitole ministerstvo sociální péče a o kapitole ministerstvo zásobování. Je nutno takový názor odmítnouti. My koalici jistě správně rozumíme součinnost stran, které svoje zájmy stranické podřizují společné potřebě státu, a nemůžeme rozuměti koalicí nějaké dělení státní moci mezi strany, rayonováním jednotlivých oborů státní správy. Kdyby se takto postupovalo, opravdu by naše demokracie se ocitla na povážlivém zcestí. Směřovala by k tomu, aby se vyvinovala v nový feudalismus, ve kterém by zase, jak to bývalo za starého feudalismu, opory státu byly odměňovány tím, že by jim byly dávány v léno určité obory státní působnosti, jako svého času zeměpán svým vasalům dával v plen jistá territoria i funkce tehdejší veřejné správy.