Restrinkci vidíme, velectění pánové, i při položce na nákup originelního osiva a setby. Z 2.325.000 r. 1923, klesla na 1.500.000 r. 1924 a na pouhých 1.300.000 roku 1925. Jaký význam má šíření originelního osiva a setby, ví každý odborník a praktický hospodář, což bylo zvláště možno poznati roku letošního. Umožněním nákupu originelního osiva a setby jednotlivým zemědělcům rozšíří se nové osvědčené druhy velmi rychle po celém kraji a vyplní své poslání, jež se projeví ve zvýšené produkci, neboť demonstrační pokusy působí přesvědčivě na široké kruhy zemědělské podle starého přísloví: >Verba movent, exempla trahunt.<

Na zvelebení chovu dobytka bylo věnováno roku 1923 5.492.000 Kč, roku 1924 1.393.000 Kč a roku 1925 3.419.617 Kč. V této položce vidíme tedy jakési zlepšení, ovšem stále ještě malé, proti robu 1924, ale pořád ještě zhoršení proti roku 1923. Snížení této položky r. 1924 mělo za následek, že zemědělské rady nemohly udělovat obcím subvence na nákup ušlechtilých plemenných býků, následkem čehož obce chudší a v chudých horských krajích musily nakupovati lacinější a špatnější plemenný materiál. Důsledky toho objevily se v tom, že nastal pokles hovězího dobytka, pokud se týče i exteriéru i užitkových vlastností. Hovězího dobytka chová se v celé republice 4.600.000 kusů. Toto ohromné národní jmění zasluhuje, aby mu byla věnována co největší péče.

Na zvelebení chovu dobytka drobného - vepřů, ovcí a koz - bylo v rozpočtu na r. 1923 2.680.000 Kč, r. 1924 pouze 500.000 Kč a r. 1925 2.100.000 Kč, jeví se tedy zde proti r. 1924 zlepšení, což kvitujeme s povděkem. Uvážíme-li, že drobné hospodářské zvířectvo chovají aspoň ze 70% malí zemědělci, chalupníci a dělníci, musíme přiznat, že zvláště v tomto oboru měl stát rozmnožení a zvelebení tohoto odvětví zvláštním způsobem napomáhat. Ovšem, budeme-li provozovat stejnou obchodní politiku jako dosud, a povolovat pří nízkém celním koeficientu dovoz cizího, zvláště polského, laciněji odchovaného, vepřového dobytka, ubijeme tím chov vepřového dobytka úplně. Již nyní, velectění pánové, vybíjí se plemenice, takže příštího roku bude málo domácího vepřového masa. Důsledek toho bude, že cizí vepřové maso stoupne v ceně a náš konsument pak zaplatí důsledky naší samovražedné obchodní politiky.

Na pastvinářství a salašnictví bylo pamatováno r. 1923 5.220.000 Kč, r. 1924 1.000.000 Kč, r. 1925, 3.600.000 Kč, nastalo tudíž i při této položce jakési zlepšení. Pastvin je v ha: v Čechách 260.135, na Moravě 126.473, ve Slezsku 32.059, na Slovensku 594.411, úhrnem 1.013.078 ha. Pastviny jsou přirozeně v chudých horských krajích a mají velký, ba životní význam pro obyvatelstvo těchto krajů, neboť horský zemědělec má jediný pramen příjmů z odchovu a prodeje dobytka. Čím více má dobrých pastvin, tím více může chovat a prodat dobytka a tím také jeho existence je lehčí. Ale pastviny, velectění pánové, mají také význam pro zemědělce z rovin. Pozorujeme, že stálým odchovem, jak se provozuje téměř šmahem v krajích rovinatých, nastává degenerace veškerého dobytka jak hovězího, tak i koní a dobytka vepřového. Je proto potřebí zvelebiti horské pastviny, přeměniti je v t. zv. žírné pastvy a na nich odchovati zdravý dobytek ušlechtilých ras a dobrých užitkových vlastností. Horské krajiny naší republiky, Valašsko, Českomoravská vysočina, Slezsko, severní Slovensko a severní Podkarpatská Rus jsou predestinovány k tomu, aby se staly dobytkářskými komorami a dodávaly hovězí a vepřový dobytek, jakož i koně do krajů úrodnějších a později vyvážely jej i do sousedních států, až se v nich hospodářské poměry zlepší a ustálí. Je povinností státu učiniti takové horské chudé kraje aktivními Investovaný kapitál vrátí se státu i s úroky zpět. Dovoluji si klásti ministerstvu zemědělství na srdce, aby zvelebování pastvinářství a salašnictví věnovalo co největší pozornost a pečovalo o to, aby položka pro tento účel byla na přiměřenou výši v budoucích letech uvedena.

Totéž platí o melioracích půdy, na něž je preliminováno 21 milionů Kč. Československá republika vykazuje území 15.125.300 ha půdy. Z této plochy je okrouhle 9 milionů ha plodné půdy, ze které vyžaduje meliorací - zlepšení plocha 1.750.000 ha. Za Rakouska nebyla úprava půdy a vodstva podporována a prováděna tak, jak toho důležitost a potřeba zemědělství vyžadovala. Zvláště pak maďarská vláda zanedbávala po té stránce Slovensko a Podkarpatskou Rus. Do převratu bylo zmeliorováno v Čechách 79.403 ha, na Moravě 41.278 ha, ve Slezsku 5.557 ha, na Slovensku 14.400 ha, na Podkarpatské Rusi pak nic; celkem 140.638 ha. Od převratu, od roku 1919 do roku 1923 bylo zmeliorováno v Čechách 10.231 ha, na Moravě 13.331 ha, ve Slezsku 559 ha, na Slovensku 1.582 ha a na Podkarpatské Rusi 120 ha, tedy celkem po převratu zmeliorováno ve všech zemích republiky 25.823 ha. Vydáno pak bylo od převratu na plošné meliorace, hrazení bystřin, regulace a zemědělské vodovody 77.500.000 Kč. Za rok 1924 požaduje se z jednotlivých zemí na státních příspěvcích 34.993.000 Kč. Na tuto potřebu nestačí příspěvek do melioračního fondu v obnosu 15 milionů a úvěrová meliorační položka 6 milionů, celkem tedy 21 milionů a bude nutno tento příspěvek značně zvýšiti, abychom provedením meliorací zvýšili výnos na odvodněných pozemcích na 40-100 %, a tak se přiblížíme k cíli soběstačnosti.

Naši zemědělci mají značné pochopení pro význam meliorací; to dokazují meliorační práce ve všech zemích. Tak na Moravě provádí se 96 melioračních a regulačních projektů, a to melioračních projektů na ploše 3.320 ha a regulačních projektů v rozsahu 41 km. V letošním jarním pracovním období nebylo možno pro dlouhotrvající zimu dobře této poměrně krátké doby využití a v podzimní sezóně pro trvalé sucho a nedostatek pracovního dělnictva nebylo možno řádně rozvinouti meliorační činnost na Moravě za tohoto nejvýš příznivého podzimního počasí.

Subvence navrhované na meliorační projekty bývají ministerstvem financí snižovány, a to z 30 % na 25 % při melioracích a ze 40 % na 30 % při regulacích. Následkem toho nemohou družstva tak dělníky platiti, jak to nynější drahotní poměry vyžadují. Proto je také málo dělníků na Moravě při těchto pracích zahrazovacích a melioračních, neboť dělnictvo odchází na práci do Čech a na Slovensko, kde je lépe placeno, a následkem toho tento ruch se nemůže tak vyvíjeti, jak by se mohl vyvíjeti, kdyby tyto projekty byly lépe podporovány.

Dále ministerstvo financí dlouho nepoukazuje k výplatě splatné státní příspěvky, čímž se vodním družstvům činí zbytečně značné výlohy interkalárních úroků, které se nesubvencují. Na Moravě provádí se ročně za 50 milionů korun melioračních a regulačních projektů, a počítáme-li státní příspěvek na 35 %, obdržíme z melioračního fondu obnos potřebný 17.500.000 Kč ročně. Připočteme-li k tomu ještě státní příspěvek na vodovody a kanalisaci asi 2 miliony korun, obdržíme pak 19¹/₂ milionu korun celkového potřebného státního příspěvku z melioračního úvěru a fondu.

Celkový obnos tohoto fondu jest, jak jsem se již zmínil, 21 milionů korun, tedy pomalu spotřebovala by Morava sama tento meliorační fond. A kde jsou potom ostatní země? Proto je nutno zvýšiti tento fond, a to meliorační položku úvěrovou ze 6 milionů nejméně na 10 milionů, neboť tato položka bývá již do konce června úplně vyčerpána, a meliorační fond z 15 milionů aspoň na 50 milionů a nikoliv na 30 milionů korun, jak prý se konečně zamýšlí.

Mokré plochy, potřebující odvodnění činí na Moravě ještě 300.000 ha půdy. Kdybychom postupovali s odvodněním těchto pozemků tak, jako dnes, průměrně 3000 ha ročně, trvalo by to nejméně 100 let, než by veškeré mokré pozemky byly u nás odvodněny, kdežto za Rakouska r. 1918 vyhotoven program pro odvodnění těchto pozemků za 50 roků.

Z těchto důvodů a zvláště z ohledů národohospodářských, je velmi nutno, aby fondy meliorační byly dostatečně zvýšeny. Obnosy, věnované zvýšení a zvelebení výroby rostlinné a živočišné nejsou vyhozenými penězi, nýbrž investicemi velmi plodnými, které přinesou prospěch nejen zemědělcům, ale i státu, nejen producentům, nýbrž i konsumentům i průmyslu. Zvýšením výroby nastává zlacinění produktů a zvýšení kupní síly zemědělců, kteří jsou největšími konsumenty výrobků průmyslových. Zvýšením výroby dosáhne náš stát soběstačnosti, po které toužíme a ke které pracujeme, Meliorace, komasace, ušlechtilá osiva, lacinější hnojiva a do 2-3 roků byli bychom v republice soběstační.

Bez zvýšení rentability zemědělského podnikání není také možno, aby zemědělci unesli daňová břemena, která se jím ukládají. Naší zemědělci vědí, že stát potřebuje velikých prostředků k svému vybudování a udržení a jsou také ochotni dáti státu to, což jeho jest, neboť jim záleží na udržení státu našeho, musí však trvati na tom, aby daňová břemena byla stejnoměrně a spravedlivě rozdělena. Náš daňový systém je zastaralý. K daním domovní, pozemkové, výdělkové a z příjmů, jaké byly za Rakouska, připojili jsme asi 54 nových dalších daní. Naši zemědělci uznávají, že za poměrů, které se u nás vyvinuly, nutno státu přinášeti větší oběti. Proto, ač jsou daně velmi tíživé, platili by je bez reptání, ale to, do čeho si stěžují a musí si stěžovati, jest, že se daně nesprávně předpisují a že u berních úřadů a správ nepanuje všude pořádek.

Nechci vyličovati, jak se předpisovala daň z majetku a přírůstku na majetku, ale musím si stěžovati do toho, že odvolání, podaná proti dávce se nevyřizují. Některé berní správy, vykládajíce si patrně nesprávně výnos ministerstva financí, vykonávají zrovna teror na poplatníky, aby odvolali podání, jinak že jim nebude povolena sleva zákonem z 21. prosince 1923 stanovená. Úřady nemají přece práva zbavovati poplatníky práva odvolání, zákonem zaručeného. Ač velmi mnozí poplatníci celou dávku mají zaplacenu, nevrací se jim při kolkování zadržené peníze, nýbrž jsou pokutováni a exekvováni, že nezaplatili daní. Když pak četní poplatníci, kteří podali odvolání proti nesprávnému předpisu, žádají berní správy o povolení lhůty k zaplacení části dávky až do vyřízení rekursu, některé berní správy zamítají tyto žádosti, jiné povolují měsíční splátky 400, 500 a 1000 Kč a při nedodržení těchto splátek hrozí splatností celého zbytku dávky. Patrně si myslí, že takový malý, horský zemědělec má fixní měsíční plat, ze kterého beze všech potíží může 400, 500 až 1000 Kč měsíčně odváděti.

Veliké jsou stížnosti do předpisování daně z příjmu. Podle zákona o osobních daních přímých čís. 220 ř. z. z r. 1896 a novely čís. 13 ř. z. z r. 1914 má býti při vyšetřování příjmu za základ položen ryzí výnos vlastním hospodařením skutečně dosažený v posledním roce berní rok předcházejícím. Myslím, že v celé republice je málo berních správ, které by se těchto platných zákonů držely. Aby si ulehčily práci, předpisují daň z příjmu tak, že podle klíče libovolně stanoveného určí čistý výnos z l měřice 80, 120, 150 až 180 Kč a k tomu připočítají tržbu za dobytek také paušálně stanovenou, potom příjem za ovoce rovněž paušálně určený a cenu dřeva z vlastních lesů pro domácí potřebu vzatou, a součtem těchto položek skonstruují čistý příjem. Tak se stává, že malorolník na Moravském Valašsku nebo Slovensku, který má 30 až 40 mír půdy, musí platiti daň z příjmu, ač jeho skutečný příjem daleko a daleko nedosahuje výše 6.000 Kč ročně. Tak to provádí berní správa v Holešově. Jiné berní správy započítávají čistý příjem z jedné míry obnosem 60, 100, 130 až 200 Kč, aniž by připočítávaly ještě tržbu za dobytek, ovoce a dřevo. Jiné berní správy zase stanoví pouze čistý příjem z měřice 50, 55 a 60 Kč, bez připočítání tržby za dobytek, ovoce a dřevo. Vidíme tedy, že tento klíč je velice nestejný v jednotlivých berních okresích. Často i v okresích, které jsou úplně podobné a jichž poměry jsou úplně stejné, ať je půda jakákoliv, ať hospodaří rolník intensivně či extensivně, ať obdělává si hospodářství sám, či najatými silami, ať je dlužen či není dlužen, ať je rok úrodný či neúrodný, ať je sucho či prší, vždycky má stejný čistý výnos z jediné měřice a berní správa diktuje, že má takový a takový příjem a musí platiti. Ač máme v republice přece stejný zákon, v každém berním okresu se vykládá a provádí jinak. Takto to přece nejde, to už vypadá pomalu jako malá anarchie.

Daň z obratu má se předpisovati zemědělcům, jež vlastní pozemky do 50 ha, paušálně, avšak některé berní správy nerespektují nařízení svého nejvyššího představeného úřadu, ministerstva financí a předpisují daň z obratu od oka. Tak na Moravě v okrese uhersko-brodském dostali zemědělci složní lístky na daň z obratu na rok 1923, již v listopadu r. 1923, ač ministerstvo financí vydalo, tuším, až v březnu 1924 nařízení, jak se má daň z obratu za rok 1923 paušalovati. Na učiněné dotazy sdělila berní správa v Uherském Brodě, že jde pouze o prozatímní předpis podle předpisu z r. 1923. Ale ač je to prozatímní předpis, přece musí býti daň pod následky exekuce zaplacena a odvolání není možno podati, poněvadž je to prozatímní předpis. Kdyby však výše předpisu aspoň odpovídala nařízení! Rolník vlastnící 6 ha pozemků, který by měl zaplatiti asi 24 Kč daně z obratu, dostal předpis na 180 Kč. Jiný, vlastnící 12 ha, který by měl zaplatiti asi 40 Kč daně z obratu, dostali předpis na 260 Kč, atd. Je to buď úžasná, nezpůsobilost dotyčných úřadů, že nečtou ani nařízení svého nejvyššího představeného úřadu, anebo trestuhodná nesvědomitost, která vědomě porušuje své úřední povinnosti, nebo předpojatost proti zemědělcům, která se domnívá, že sedlák je jako vrba a že čím více se orubává, tím že více a rychleji obrůstá.

Na okresu žambereckém nemají platebních rozkazů na daň z příjmu už za 4 roky a i ostatní daňové předpisy jsou po většině jenom provisorní. Poplatník je v takových případech vydán berním správám na milost a nemilost, neboť sebe nesmyslnější daňový předpis musí vyrovnati. Za dobu, kterou vyžaduje vyměření prozatímního předpisu daňového a rozepisování složenek náhradou za definitivní platební rozkazy bylo by docela možno vyhotoviti řádné platební rozkazy. Ač ceny hospodářských výrobků poklesly v horských krajích - jedná se o ceny dobytka, nikoliv obilí nebo řepy, kteréžto produkty tyto kraje neprodukují nebo neprodávají - berní správa v Žamberku zvýšila daň z příjmu u většiny zemědělců od r. 1920 za každý rok o 300 až 350 %, tedy celkem o 1400 %.

Naše daňové zákony, velectění pánové, jsou přísné, ale daleko horšími činí je libovůle a byrokratismus úřednictva některých berních správ, které v přespřílišné úřední horlivosti zacházejí daleko za hranice působnosti zákona. Neznalostí těžkých poměrů zemědělského poplatnictva dají se také strhnouti k zaujatosti proti zemědělcům, v nichž stále vidí jen zbohatlíky a lichváře válečné.

Další oprávněné stížnosti jsou pronášeny proti tomu, že nejsou zavedeny daňové knížky, jaké byly za Rakouska a jaké byly nám už slíbeny, takže pořad ještě žádný poplatník na konci roku neví, kolik má platiti, neví zda má zaplaceno, či nic. Jsou stížnosti, že některé berní úřady a správy, jako na př. v Plzni, drsně odbývají tážící se poplatníky, jsouce toho názoru, že lid je zde pro úřad a nikoli úřad pro lid. Jsou stížnosti, že brutálně vymáhají nesprávně předepsané daně, že na př. v obci Mezouni, okres Hořovice 27. listopadu t.r. bylo exekučně prodáno 15 usedlostí pilných, šetrných malozemědělců pro nezaplacené daně, které prostě zaplatiti nemohou. Jsou stížnosti, že berní správy nebo úřady neodvádějí obcím přirážky obecní a okresu okresní, ač samy vybírají úroky ze zaplacených daní. Tyto úroky z neodvedených přirážek obcím a okresům neodvádějí, nýbrž ponechávají pro sebe. Jsou případy, že zvláště veliké podniky průmyslové 4-5 roků neplatí ani daní, ani obecních přirážek, takže obce jsou tím uváděny do velikých finančních nesnází a musí se zadlužovati.

Jsou též veliké a odůvodněné stížnosti do okresních odhadních komisí pro daň z příjmu, které v nynějším složení jsou hlasovacím aparátem a nic více, neboť 15 až 20 tisíc platebních rozkazů nejsou naprosto s to za den nebo dva dny vyříditi. Jsou oprávněné stížnosti do zemských odvolacích komisí pro daň z příjmu, které prostě nejsou s to zmoci nával odvolání. Na Moravě bylo podáno letošního roku na 70.000 odvolání proti předpisům osobní daně z příjmu a čeká se dalších 30.000 odvolání, celkem 100.000 kusů. Tato odvolání zaviňují nesprávná předpisování daně berními správami.

Uvádím toto všecko, velectění pánové, ne z nějakého kverulantství, ale proto, abych se vším důrazem poukázal na to, že zde musí nastati konečně jednou náprava. My, kteří mezi lidem venkovským žijeme, pozorujeme s bolestí, jak lid ztrácí příchylnost k republice, jak mizí úcta k zákonům a je provádějícím úřadům, když vidí, že úřad zákonů nezná nebo jich nešetří.

Vidíme, jak lid jest nespravedlivými předpisy drážděn a často v zoufalství uváděn, když nemá ani na to nejpotřebnější a musí utrhnouti poslední sousto od úst sobě a svým dětem ze strachu, aby nebyl z chalupy vyhnán. Chápeme snahu finančních úřadů, co největší obnos daní sehnati, ale nechápeme jejich neznalost psychologie a mentality lidu. Zdá se, jako by lid venkovský chtěli mermomocí vyhnati ze stran státotvorných a vehnati do stran státu nepřátelských. Zdá se, že jsou to zakuklení tajní vůdci bolševiků. Takové jest mínění v lidu z některých okresů o berních úřednících.

Na Slovensku pak svaluje lid chyby a poklesky finančních úřadů na Čechy říkaje >To delajú Češi< a tím se štve proti republice.

Ještě na jeden důsledek přílišného zatížení daňového chtěl bych poukázati. Přílišným vyčerpáním všech hotovostí a uvrhováním zemědělců do dluhů vzniká nebezpečí, že se znemožní zemědělcům intensivní hospodaření. Věci se vyvíjí tak, že hypotekární zadlužení selských usedlostí, které klesalo v r. 1916 až 1918, počalo stoupati roku 1919, kdy dosáhlo výše 7.009.883.363 Kč; do roku 1923 zvýšilo se toto hypotekární zadlužení selských usedlostí na 8.300 milionů Kč, tedy proti r. 1919 o 1.300.000.000 Kč a proti r. 1918 skoro o celé 3 miliardy. Při nedostatku hotových peněz a postupující zadlužeností nemůže zemědělec opatřiti si umělá hnojiva, zušlechtěná osiva, lepší stroje a nemůže zvýšiti svoji výrobu. Naopak, výroba musí klesat a stává se extensivní. S klesáním pak výroby musí stoupati drahota všech životních potřeb, odjinud k nám dovážených. Stojí za uváženou slova proslulého amerického průmyslníka Forda, který napsal: >Každý cent, který vláda a občané ztrácejí, musí odněkud připlynouti. Každá vláda nebo skupina zákonodárců, která doporučuje vysoké daně, měla by býti vypuzena z úřadu, poněvadž ve skutečností doporučuje drahotu živobytí. Musíme ovšem platiti nějaké daně, avšak větší část z toho, co platíme, mělo by býti věnováno produktivním účelům.< Reforma daňového systému jest prý hotova. Nadějme se, že vedle zjednodušení daňového zákonodárství - máme prý nyní 582 zákonů o daních a nařízeních daňových- nadějeme se, že vedle tohoto zjednodušení daňového zákonodárství a restrikce daní přinese tato reforma i spravedlivé rozvrhování daní podle poplatní síly jednotlivých vrstev a stavů. Avšak sebe lepší daňová soustava nic nepomůže, nebude-li lepší duch plniti naše finanční úřednictvo od shora až dolů. Náš president republiky pověděl: >Demokracie, toť dobrá administrativa.< To jest také pravda.

Máme výborné, rozumné, pracovité, svědomité, široký rozhled mající finanční úředníky. Takovým všecka čest. Ale máme také bohužel velmi mnoho takových, kteří jsou pravým opakem oněch. Nebude-li dobrého, svědomitého, vzdělaného, nestranného, pracovitého úřednictva, nic nám demokracie nepomůže, ani si ji neudržíme. Velká je odpovědnost našeho finančního úřednictva. Toto vědomí odpovědnosti měla by naše nejvyšší finanční správa úřednictvu vštípiti, a to by, velectění pánové, byla ta nejlepší daňová reforma, které je nám potřebí.

Ke kapitole XV, XV a a XV. b: ministerstvo průmyslu, obchodu a živností, chtěl bych zdůrazniti toto: Ve vstupním prohlášení nynější koaliční vlády z r. 1922 bylo řečeno >Vláda bude podporovati zdravý hospodářský rozvoj všech odvětví výroby a bude se při tom říditi zásadou rovnocennosti a rovnoprávnosti mezi výrobou průmyslovou a zemědělskou, vycházejíc z přesvědčení, že obě jsou důležitým národohospodářským činitelem. Bude proto přihlížeti k tomu, aby jejich výrobní a odbytové podmínky byly upravovány podle stejných zásad.< - To, co bylo tímto prohlášením, jež je výrazem koaličního dojednání, řečeno, nestalo se dosud skutkem. Zásada rovnocennosti a rovnoprávnosti mezi výrobou průmyslovou a zemědělskou nebyla realisována, pokud se týče celní ochrany zemědělství. Náš stát, který vstoupil již do sedmého roku svého trvání, nemá dosud svého samostatného autonomního celního tarifu, který by byl přizpůsoben jeho národohospodářským poměrům, nýbrž vypomáhá si starým rakouským celním tarifem z r. 1906, který byl naposledy upraven roku 1921. Pro výrobky zemědělské obnoveny byly základní sazby starého rakouského tarifu s nepatrným koeficientem 3 u hlavních druhů dobytka, s koeficientem 7 u drůbeže, s koeficientem l u tuků, s koeficientem 3 u jablek, hrušek a kdoulí v pytlích nasypaných a švestek čerstvých, a s koeficientem 7 u švestek sušených, kdežto dovoz obilí, luštěnin, mlýnských výrobků, jablek, hrušek a kdoulí nebalených, t. zv. alla rinfusa, zůstal bezcelný. Také suroviny, které musí průmysl dovážeti buď zcela nebo částečně z ciziny, jsou připuštěny bezcelně. Polotovary, které může domácí průmysl vyráběti, jsou zatíženy již značným clem, t. j. základní sazbou s koeficientem 13, 18 a 20, a zboží hotové, které konkuruje s domácími výrobky, zatíženo jest téměř prohibičními cly s koeficientem 20, 25 a 30. Zde panuje velká disparita, nerovnost mezi zemědělstvím a průmyslem. Obnovení zemědělských cel je nutno v zájmu zabezpečení rentability, prosperity a dalšího rozvoje naší zemědělské výroby. To jest také nutným předpokladem pro zajištění soběstačnosti našeho státu ve výživě, což je také jistě i v zájmu konsumentů a neméně je to nutno i v zájmu naší obchodní politiky při sjednávání nových obchodních smluv. Není tajemstvím, velectění pánové, že naše obchodní politika zabředla v tomto ohledu do slepé uličky, ve které nemůže ku předu. V politických kruzích přišlo se již k přesvědčení, že pro uzavírání obchodních smluv je absolutně nutno dáti napřed do pořádku náš autonomní tarif a stanoviti směrnice pro budoucí obchodní smlouvy, které mají upraviti základ našeho tarifu smluvního. Toho se nám nedostává vinou těch, kteří jednostranně a přímo slepě sledovali toliko politiku průmyslovou. Tento základní nedostatek našeho autonomního celního tarifu, jednak kusého, jednak neúplného následkem zrušení cel na výrobky zemědělské nebo jejich nepatrné výše působí naší obchodní politice velké obtíže.

Vidíme to na př. při jednání o obchodní smlouvu s Maďarskem. Jednání ta byla již dvakráte zahájena, ale Maďaři odmítli uzavříti smlouvu, poněvadž nejsou připraveni. Teprve letos, když Maďarsko uzákonilo nový celní tarif s vysokými cly, jak na výrobky průmyslové, tak na zemědělské, nabídlo uzavření obchodní smlouvy na tom podkladě, aby na obou stranách bylo povolovací řízení zrušeno a zůstala v platnosti toliko autonomní cla na obou stranách. Maďarsko chtělo těžiti z toho, že samo zavedlo vysoká zemědělská cla na výrobky zemědělské, kdežto u nás je jejich import buď bezcelný vůbec, nebo nepatrným clem zatížený. Maďarský návrh musil býti přirozeně s naší strany odmítnut.

Nedostatkem zemědělských cel, velectění pánové, zahodil náš stát do žita zbraň, která je velmi účinnou při sjednávání obchodních smluv s cizími státy. Zemědělská cla jsou kompensačním objektem, na kterém se mohou povolovat cizím státům jisté slevy, aby se za to získaly jisté výhody pro průmysl, poněvadž průmyslová cla jsou v jiných státech také více vypjata. Této taktiky mohlo by se zvláště s prospěchem použíti při sjednávání obchodních smluv se sousedními zemědělskými státy, jako s Maďarskem, Jugoslávií, Rumunskem a Polskem. Že je potřebí obrátiti naši obchodní politiku jiným směrem, toto poznání počíná se konečně, bohudíky, také u nás šířiti. Ministr zahraničních věcí dr. Beneš prohlásil na sjezdu strany československých socialistů v Brně toto: >Zdárná zahraniční politika našeho státu při povaze jeho zemědělské a průmyslové výroby, zejména, až se bude jednati o uzavírání obchodních smluv se státy agrárními, bude zemědělských cel potřebovati, aby mohla koncesemi proti stanoveným clům všeobecným vynucovati koncese pro vývoz našich produktů průmyslových k nim.< To je konečně jednou rozumné slovo. Poněvadž postrádáme zemědělských cel, nezáleží těmto sousedním státům ani mnoho na uzavření obchodních smluv s námi, jelikož za nynějšího stavu jsou vlastně ve výhodě, poněvadž mohou k nám dovážeti své zemědělské výrobky bez cla, ano dokonce mohou vybírat ještě vysoká vývozní cla ze svého exportu, jako na př. Rumunsko, které vybírá z každého l q pšenice 80 Kč a z l kusu hovězího dobytka 1400 lvů. Tak stáváme se svojí vinou, s naším vědomím a vůlí poplatnými sousedním státům a ochuzujeme svůj stát. Kdybychom vybírali dovozní cla ze zemědělských výrobků k nám dovážených, musily by sousední státy přestati vybírati vývozní cla, takže by tyto výrobky se nám nijak nezdražily. Naproti tomu získal by náš stát takové obnosy, že by úplně stačily na úpravu platů našich státních zaměstnanců a pan ministr financí by byl zbaven těžké starosti, jak a odkud tyto prostředky sehnati.

I náš průmysl trpí tím, že nemáme obchodních smluv s jižními a východními převážně zemědělskými státy, kam by náš průmysl se svými výrobky mohl proniknouti a svá odbytiště rozšířiti.

Náš neuspořádaný autonomní celní tarif a regulování zahraničního obchodu povolovacím řízením jsou také příčinou toho, že dosaváde uzavřené obchodní smlouvy nemohou uspokojiti zemědělské kruhy. Cla průmyslová zůstávají i ve smluvních sazbách značně vysoká a koeficienty pohybují se vesměs vysoko nad valutovým koeficientem. Zbytky nepatrné zemědělské celní ochrany našeho celního tarifu jsou odstraňovány, a to zpravidla jako kompensace ve prospěch našeho průmyslu. Stalo se tak zvláště u cla na víno, sýry, ovoce, zeleninu a jiné výrobky. Nemůžeme s tímto postupem obchodní politiky souhlasiti a jsme nuceni dovolávati se s největším důrazem nápravy směrem k paritě.

Do čeho si musíme dále stěžovati, je, že daň z obratu z ciziny dovezených zemědělských výrobků se nevybírá, ač tak zákon ze dne 20. prosince 1923 předpisuje, takže domácí výrobky jsou daňově více zatíženy než výrobky cizí, které mohou se k nám dovážeti o 3-10 % levněji, poněvadž u domácího zboží daň obratová stlačuje ceny a cizímu dovozu se poskytují takto značně vysoké dovozní prémie. Zisk z toho mají zase jen cizí importéři a škodu státní finance i naši konsumenti.

Rovněž i tarify na dovoz cizího obilí jsou nižší, než platné tarify pro obilí domácí. Stačí poukázati na účinky zvláštního tarifu terstského a dále zvláštního tarifu bratislavského. Dovozné za l q obilí do Prahy obnáší z Bratislavy - nádraží při vzdálenosti 409 km 17,60 Kč, z Bratislavy - přístavu 15,03 Kč, z Terstu při vzdálenosti 829 km 14,96 Kč, z Košic při vzdálenosti 723 km 31,89 Kč. Z toho je vidno, že podle přístavního tarifu bratislavského platí se z obilí dováženého k nám z Maďarska, Jugoslávie a Rumunska při dopravě do Prahy o 2,66 Kč čili o 15 % za 1q méně, než při dopravě slovenského obilí nakládaného na nádraží v Bratislavě. Tarifárně jsme přiblížili přístav bratislavský v této příčině na vzdálenost z Hodonína do Prahy. Vzdálenost z Košic do Prahy je o 100 km kratší než z Terstu, avšak dovozné z Košic do Prahy je více než dvojnásobné. Je smutný fakt, že při sjednávání terstského tarifu dohodl se stát se všemi státy o této velké slevě, avšak dohoda s naší domácí drahou Košicko-Bohumínskou o sníženém propočítávání tarifu nebyla dosažena. Důsledky toho odnáší Slovensko, neboť ceny slovenského obilí jsou silně stlačovány. Z jakých důvodů poskytují se importérům cizího obilí takové prémie, nikdo nechápe. Stejně jsou poškozovány naše oblasti obilnářské a bramborářské vzdálené od konsumních středisek. Tak podle terstského tarifu platí se za dopravu cizího obilí z Horního Dvořiště za vzdálenost 229 km 5,46 Kč, kdežto u zboží domácího za tutéž vzdálenost musí se zaplatiti 10,85 Kč, t. j. dvakráte tolik. Obilí a mouka musejí býti z přístavního tarifu terstského a bratislavského vyloučeny, a dráha Bohumínsko-Košická donucena ke snížení dovozného jako dráhy státní, abychom dopravu z východního Slovenska podstatně a přiměřeně mohli snížiti.