Je pravda, že také z našich českých stran někteří lidé odpovědní a neodpovědní poslanci, redaktoři a z božího dopuštění řečníci na schůzích řeknou, že by Němci mohli u nás přijíti do vlády. Prosím, aby všichni kolegové zde i dole vzali na vědomí, že u nás v republice jest jediný činitel, který může říci Němcům: Pojďte spoluvládnouti, a že tím jediným činitelem je národ československý, který by tuto vůli musil prohlásiti volbami konanými pod tímto heslem, a jinak nemůže k něčemu takovému dojíti.
Neklamme se. Nikdo u nás v republice není tak populární a žádný vůdce strany nemá svoji stranu tak náležitě disciplinovanou, aby mohl bez voleb pod tím heslem nově provedeným pozvati Němce do vlády.
Ta strana, která by toto udělala, hořce by toho litovala a vůdce rovněž. Národ musí býti dotázán a národ by jistě řekl: Ne, jen ten národ má právo v republice vládnouti, jehož příslušníci pracovali, trpěli, bojovali a mřeli pro samostatnost naší republiky a jehož příslušníci jsou ochotni to udělati také v budoucnosti.
My jsme slyšeli svého času, když se pan president vrátil - já na to nezapomenu do smrti - když jsme byli na Hradě a když citoval slova Komenského, že vláda věcí našich se vrátila do rukou českého lidu, jak jsme byli tenkráte pohnuti. A přátelé moji a národe český, je možno, abychom mohli my, resp. potomci naši, někdy čísti v historii Československé republiky: Vrátila se vláda do rukou českého lidu, ale ty ruce byly slabé, ony ji nemohly udržeti a musily si pozvati Němce. - Jsem přesvědčen, že se toho nikdy nedočkám. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Dále má slovo pan sen. dr. Karas.
Sen. dr. Karas: Slavný senáte! Pan sen. Kroiher odbyl neodůvodněná tvrzení zástupců některých koalovaných stran, takže není potřebí, abych se jimi déle zabýval, a proto budiž mi dovoleno, abych se v této rozpočtové debatě zabýval rozpočtem.
K projednání sedmého rozpočtu svobodné republiky můžeme přikročiti s jistým sebevědomím, ba neváhám říci, přímo s jistou pýchou. Náš stát dostává od parlamentu vždycky včas schválený rozpočet, takže nemáme nikdy stav bezzákonný, onen pověstný rakouský ex lex, aniž jsme si dosud musili někdy vypomáhati nějakými provisorii. Jak vláda předloží rozpočet včas, tak jej obě komory ve své povinnosti ke státu vyřídí včas. V tom směru mohou, ba dokonce musí nám, záviděti i velké demokratické státy na západě, z nichž málokterý mívá na počátku nového správního roku také ústavně schválený rozpočet na tento rok. Toť svědectví o odpovědnosti a pořádku státním u nás.
Dostala by, slavný senáte, i minoritní vláda včas ústavně schválený rozpočet? V poslední době slýcháme zde dělání snad nálady pro minoritní vládu. Nevím, která minorita u nás ve státě by se po dnešní koalici mohla ujmouti vlády, jestli minorita německého národa, nebo maďarského, nebo zdali některá z našich stran, řekněme živnostenská. Nevím, která minorita tím je myšlena. My jsme zvláštní stát. Jednou rádi si namlouváme, že kráčíme v čele pokroku celého světa, a jindy zase rádi napodobujeme jiné. Od odumírajícího Rakouska jsme si vydlužili před 4 lety zvláštnost rakouskou, vládu úřední, specialitu čistě rakouskou, a dnes chceme si vzíti vzor od bolševického Ruska, kde také minoritní vláda existuje. Ale jak takový úmysl se srovnává s naší ústavou? Právě pan sen. Kroiher výslovně pravil: Naše demokratická ústava znamená vládu většiny, vládu lidu, jak v ústavě přímo stojí. - Tedy jak by se s touto ústavou srovnala vláda minority, to skutečně nevím.
Další, co usnadňuje vyřízení rozpočtu, je ten zjev, že vláda dnes již po třetí předkládá nám rozpočet snížený, a to o značné obnosy. Neboť srovnáváme-li požadavek rozpočtu na r. 1922, kdy tvořil přes 23 miliard, s rozpočtem dnešním, kdy dohromady je v něm 17 1/4 miliardy, tu vidíme snížení takřka o 6 miliard, a srovnáváme-li rozpočet na rok 1925 s nynějším rozpočtem na r. 1924, tu vidíme snížení o 2 1/2 miliardy. Tedy rozpočet letošní pohybuje se již ve značně menších číslicích. Povážíme-li že snižování toto je již konstantní, po 3 léta za sebou jdoucí, nemůžeme zajisté býti dosti vděční vládě, že tak trvale na tomto snižování pracuje.
Avšak náš rozpočet je trošičku neupřímný. Generální zpravodaj, pan sen. dr. Horáček, se ve své řeči již o tom zmínil, neboť, aby snížení zdálo se býti větším, nápadnějším, snad abychom ošidili cizinu či snad své poplatníky, rozdělili jsme si rozpočet celkem na 3 skupiny: máme rozpočet vlastní správy státní, pak rozpočet podniků státních a rozpočet investic. Ale v těchto investicích zase máme rozpočty dva, jak také pan sen. dr. Horáček poukázal, částku investic, které nejsou vlastně investicemi, které by patřily do rozpočtu administrativního a ne do rozpočtu skutečně investičního. Tento celkový rozpočet činí částku 17.293.000.000 - a když z něho vyloučíme ty rozpočty státních podniků, pak ty investice, které spadají pod konto těchto státních podniků, - to jsou investice ministerstva pošt, telegrafů, ministerstva železnic a státní statky, kteréžto rozpočty vyžadují částky 95 milionů - zbude nám na poctivý rozpočet administrativní i s těmito investicemi 10.095.000.000 Kč. To je skutečný náš administrativní rozpočet, se kterým můžeme počítati jako s rozpočtem čistě již administrativním. Je však si přáti, aby vláda se přičinila o to, aby toto snížení rozpočtu o 21/2 miliardy přišlo také k dobru poplatnictvu, aby ucítilo snížení drahoty. V rozpočtovém výboru nám ministr železnic podrobně rozvedl, že železnice za rok letošní slevily na příjmech 931.000.000 Kč, ministerstvo financí na různých daních slevilo poplatníkům na 500 milionů Kč. Uzavřené smlouvy mezinárodní, zejména poslední smlouva s Itálií snížila velmi citelně různá cla na potraviny. Před tím smlouva s Francií a podívejte se, jak cítí poplatník slevu této skoro 11/2 miliardy v láci potravin a ostatních potřeb k životu nutných? Poplatník to necítí. Bylo by si tedy přáti, aby toto snížení rozpočtu bylo patrno i u konsumentů.
My jsme dosud měli rozpočty příliš vysoké, nejen vydání, ale i příjmy příliš veliké. Ta lehkost, docíliti vyšších příjmů v době popřevratové konjunktury, zejména zvýšením dosavadních daní nebo zavedením nových, a pak také ta skutečnost, že pravidelně rozpočet býval preliminován níže a pak se ukázalo dodatečně, že příjmy byly vyšší, tato lehkost sváděla členy vlády i parlamenty, obě komory ke stálému zvyšování výdajů. Každý, kdo měl nějakou zásluhu o stát, ať skutečnou nebo domnělou, nebo každý, kdo vůbec ve státě bydlel, jak dr. Rašín na kterési schůzi řekl, nastavoval ruku a stát náš ochotně a splendidně dával. My jsme to dělali také. Když přišla předloha zákona, nová vydání, jak lehce jsme to odhlasovali! Ale i ta štědrost musí jednou ustati, musí míti své meze v poplatní schopnosti občanů. Při zhoršení konjunktury nelze již počítati s dosavadními příjmy, a proto stát při udílení podpor nebo odměn hleděl uspokojiti se jiným způsobem, a to pomocí dluhů, pomocí výpůjček. S počátku i tato cesta byla velmi pohodlná a pro toho, kdo nemyslí na zadní kola, i příjemná. Vzpomeňme na př., s jakým nadšením se upisovala prvá půjčka svobody, jak lehce stát dostal finanční prostředky. Když domácí lid přestal býti časem ochoten k půjčkám, šlo se do ciziny. Také ta dávala s počátku půjčky s dosti obstojnými podmínkami; teprve později byly podmínky krutější a obtížnější a dokonce i Zimmermannem nám začali z ciziny hroziti. Tu se mně líbí otevřenost pana ministra financí, s jakou předkládá nynější rozpočet, a kterou sdílel také pan generální zpravodaj nejen zde, ale i při projednávání v rozpočtovém výboru, kde jako upřímný lékař ukazuje na výsledek dnešního hospodaření, a na chorobu i nutnost změny životosprávy, že dosavadní způsob by musil vésti ke katastrofě. Také finanční ministr nám dnes ukazuje následky. Slyšeli jsme zde již z oficielních úst, že máme dluhů na 29 miliard; ale to nejsou všechny, chtějí se dělati nové. Musí se pomýšleti též na placení a nejen na placení, ale i na zúrokování těch dluhů. I v tom směru jsme častokráte byli velice povrchní. Letošního roku 1924 nevykazujeme velké částky na zúrokování dluhů, teprve rozpočet na rok 1925 navrhuje slušnou částku 2.128 milionů Kč. Tolik musíme platiti na zúrokování některých dluhů a to nikoliv všech. Skutečně chápeme moudrost lidového přísloví: "Varuj se dluhů, neboť dluhy budou s tebou z mísy jídati." Vidíme, jak z administrativního rozpočtu 10 miliard máme 2 miliardy na dluhy, tedy plnou jednu pětinu. (Místopředseda Valoušek převzal předsednictví.)
Existence dluhů by nemusila nikoho zarážeti, kdybychom věděli, že jsme vždy těch peněz použili produktivně. Ale, bohužel, nemůžeme o všech dluzích říci, že by byly produktivně uloženy, ačkoliv tvrdím, že i v těch případech, kdy myslíme, že nebyly produktivní, jak jsem o tom zde již loni mluvil, na př. na mouku, na podporu nezaměstnaných a podob, měly svůj jistý úkol. Tím vykoupili jsme si klid, takže jsme mohli v nejpohnutlivějších dobách zůstati ušetřeni bojů a převratů, a tudíž vynaložení peněz k těmto úkolům nebylo tak úplně neproduktívni.
Dnes máme nákladné hospodaření a máme vysoké daně, a to nejen státní, nýbrž i obecní. Představte si, že na př. v Praze obecní dávka činí skoro stejnou částku jako samotné nájemné. Vedle toho máme i velké dluhy. Dávky veřejné nutno snížiti, poplatnictvo vesměs si tak přeje.
Nalézáme se u těžké operace, jakým způsobem snížiti vydání státní, aby volání poplatnictva po snížení veřejných dávek mohlo býti vyplněno. Ono se sice hezky vysloví "šetřiti a více pracovati" a rádo se poslouchá od těch, jichž se to netýká, ale těžko se to v životě provádí, neboť snížení výdajů státních je velice nepopulární, zejména pro toho, kdo toto snižování na své kůži začíná cítiti. Přiznám se, že i já jsem do nedávna vyčítal v duchu vládě, že snad dosti radikálně, tvrdě a bezohledně nepřichází se snižováním. Ale když člověk nahlédne do rozpočtu a vidí, jak rozpočet se rodí, s jakými obtížemi se jednotlivé položky sestavují v celkový výsledek, uvědomuje si, že ani v tom šetření není možná revoluce, že i zde se může jíti jen evolucí, pozvolným vývinem.
Kde kdo volá po snížení výdajů, tedy i daní, a má na mysli výdaje, které se netýkají jeho, a myslí, že by snižování výdajů mohlo se díti bez újmy zájmů určité třídy. Zapomíná však, že je zase někdo jiný ve státě, který by menší výdaj trpce cítil na sobě. V tomto směru na př. uvádím, aniž bych chtěl vzbudit domněnku, že vytýkám, jak na př. nejvíce si stěžují ve veřejnosti na přetížení poplatníků poslanci strany živnostenské. A přece zástupce živnostenské strany v rozpočtovém výboru, když jsme projednávali kapitolu XV. - ministerstvo obchodu, průmyslu a živností - si stěžoval, že právě tato kapitola má malý rozpočet, a specielně v této kapitole že zase titul 2., který má živnosti podporovati, je tak nízký. A přece ministerstvo obchodu letos zvýšilo svůj rozpočet z 38 na 42 milionů. Tedy zvýšilo rozpočet a proto nutně potřebuje také příjem. Ten titul 2., podporování živností, místo loňských 8 milionů letos navrhuje 9 milionů, tedy zase zvyšuje rozpočet. A přece strana si všeobecně stěžuje, že prý by se měl rozpočet snižovati, ale v konkrétních případech se domáhá vyššího zvýšení, než bylo loni. Nebo žádá stavbu nového nádraží. Je to sice nádraží, které sotva, ale přece jen vyhovuje. Tedy zase nový náklad.
Na tíhu daní si stěžuje zemědělství. A přece na jeho podporu nestačí výnos pozemkové daně, ale zástupci zemědělství si ještě stěžují na nedostatečné prý kapitoly ministerstva zemědělství. Uvažte na příklad železničáře. Víte, jak všecky ostatní vrstvy zaměstnanců veřejných, jak úředníků tak i zřízenců, závidějí, že prý železničářům se poměrně vede nejlépe v tomto státě, poukazují na různé výhody, které vedle téže služby jako ostatní státní zaměstnanci mají, tedy že vlastně jim ty ostatní zaměstnanci státní závidějí. A přece železniční zaměstnanci nejsou spokojeni, také domáhají se zvýšení svých příjmů. Tedy je viděti, jak skutečně je těžko zde přijíti s takovou povšechnou zásadou: Bude se snižovat, bude se snižovat. Se všech stran se hned objeví proti tomu protesty.
Slavný senáte! Kdybychom měli u nás vládu pouze jediné třídy, řekněme třeba dělnické, živnostenské nebo zemědělské, - připusťme, že by se třeba i třída úřednická domohla někdy vlády - vládla by tak, aby uspokojovala potřeby a touhy této jediné třídy, ale ovšem dělo by se to na úkor třídy druhé. Ale ty ostatní třídy pak zase těžce a odůvodněně by na to žehraly, neboť kde jeden je hýčkán, druhý by musel býti utiskován. My jsme si vědomi toho, že s dnešním rozpočtem vlastně není spokojen nikdo, žádná třída, jak ta živnostenská, tak zemědělská. Dělnictvo si také stěžuje na slabé podporování se strany státu. Vidíme to v ministerstvu sociální péče, jak tam se domáhalo dělnictvo, aby dosáhlo většího zvýšení onoho rozpočtu, než to nepatrné, co jsme povolili. Ale právě to, že žádná strana nemůže býti spokojena s rozpočtem, může býti důkazem, že rozpočet je sestaven nestranně, spravedlivě a s ohledem na všechny potřeby a všechny vrstvy státu, s ohledem na celek, nikomu nedávaje přednost a nikoho neodstrkuje. A myslím, že v tomto konstatování spočívá největší význam přítomného rozpočtu.
Omezení výdajů věcných, podle úsudku odborníků, docílilo letos takřka svých hranic, takže na nějaké větší snížení věcných potřeb prý už se nebude moci pomýšleti. Věcné výdaje lze snad redukovati s menší nebo větší rázností a spíše ještě se řekne: Nebudeme udělovati žádných subvencí, žádných podpor, i kdyby to byly podniky velmi potřebné, prospěšné; nebudeme žádných staveb konati, třebaže na př. škola je ve starých místnostech, ať se úřaduje i dále v nedostatečných místnostech; nepovolíme žádnou novou stavbu, a stát nepřevezme nových úkolů, aby rozpočet nezatěžoval. Stát za takových okolností nepřevezme na sebe nových úkonů ani tehdy, kdyby jejich provoz byl v zájmu státu, ani tehdy, kdyby provoz takových úkonů mohli obstarati soukromníci, nejen stejně jako stát, ale po případě ještě lépe. Tak na příklad pojišťování všeho druhu. Vezměme si poučení z jiných států, kde se pustili zejména na to pojištění již před 15 lety, a dnes zase stát přepouští tyto úkony soukromníkům, neboť vidí za 15 let prakse, že se nehodil k takovým podnikům. Tedy bylo by záhodno, než bychom chtěli podobné pojišťování zaváděti také u nás, kromě sociálního ovšem, abychom se tázali u těch států na jejich zkušenosti.
Ale s výdaji osobními je to již obtížnější. Tam to i při nejlepší vůli nejde tak rigorosně, jako je to při výdajích věcných. Výdaje osobní se proto nesnížily, naopak rostly. Je to důsledek naší pragmatiky úřednické, která praví, že každý zaměstnanec po uplynutí několika let povýší do vyšší třídy, po 2 až 3 letech má vyšší příjem. Náš osobní rozpočet automaticky musil stále růsti a v době největšího rozpětí rozpočtu v roce 1922, kdy náš rozpočet měl 22 miliard, osobní výdaje činily 7,5 miliardy, tedy asi 1/3 celkového rozpočtu, kdežto vezmeme-li náš letošní celkový rozpočet 17 miliard, činí osobní náklady 8 miliard, tedy polovinu. Je viděti, že z 1/3 v r, 1922 stoupl na 1/2. Tedy osobní náklady stále rostou. (Hlas: 31/2 miliardy!) Osobních je případně ještě něco nad to, totiž podle toho, které podniky do toho vezmeme, nebo které vedlejší příplatky, ale když se těch 24 kapitol sečte, osobní výdaje dohromady vycházejí přibližně na tu sumu.
Rašínův náběh k větší šetrnosti na poloviční cestě ztroskotal, neboť se neuskutečnil předpoklad, z kterého vycházel, že nastane citelná láce. Naopak se ozvaly hlasy se strany veřejného zaměstnanectva, že nemohou s dosavadními příjmy vyjíti, a volání po zvýšení příjmů. Tedy touto cestou k snížení našich výdajů nedojdeme. Jak by bylo možno v rozpočtu našem snižovati osobní výdaje? Všeobecně se myslí, že by byl nej radikálnější prostředek, propustiti jistou část úřednictva, tedy snížiti jejich počet a ušetřenou částí propuštěných že by se mohlo zlepšiti postavení těch, kteří by ve službě zůstali. Říká se, že máme nepřirozeně velký počet zaměstnanců. A bylo i se strany pana generálního zpravodaje řečeno, že toto paušální tvrzení není odůvodněno. Musíme se tázati, proč máme velký počet veřejných zaměstnanců? Důvody jsou trojího rázu. Jednak jsme převzali mnoho nových úkonů, kterých Rakousko před rokem 1918, tedy před převratem, nemělo a kterých cizí státy dnes ještě nemají. Dále my u nás tu správu státní, administrativu, obstaráváme nehospodářsky a konečně dovolujeme obtěžování úřadů jednotlivými stranami. Již jsem se o tom zmínil, že tím, když přejímáme jiné a jiné úkony, nutně musíme také pro výkon těch úkonů míti zaměstnanectvo. Musíme proto zastaviti přejímání nových funkcí státních, nesmíme zestátňovati kde jakou soukromou školu, ať již kuchařskou, hospodyňskou, střihačskou a jinou a dělati z těchto škol, které u soukromníků dobře prosperovaly, státní školy. Nesmíme zestátňovati kde jaký soukromý ústav pohřební, ústav pro sprostředkovaní práce, různé poradny atd., dále i podporu na stavbu soukromých vil boháčů, v případě, že ten boháč dosavadní svůj byt nedal k disposici. Jednoduše si takový boháč postaví soukromou vilku a svůj dosavadní byt draze prodá a s tím, zač ten byt prodal, má zaplacenu novou soukromou vilu. Takovým způsobem hospodařiti nemáme. Komuny, naše obce, pustily se tak daleko, že dnes zobecní, kde co je, jakýkoli podnik v obci. Víme také, že to nebývá vždycky hospodárně vedeno.
Srovnáme-li počet našich zaměstnanců s počtem jiných států, nesmíme zapomenouti, že ony státy takových podniků nemají, na př. státní železnice. Mnohé státy nezavedly osmihodinovou dobu pracovní, zejména u železnic a pošt a u různých podniků, jako hasičstva. Na př. v Praze musí býti hasičstvo pohotově 8 hodin, dříve 12 hodin. Nemluvím proti té osmihodinové době pracovní, aby mně bylo rozuměno, ale říkáme-li, že sil máme více, je to tím způsobem; dříve stačily dvě střídy, dnes musejí býti tři. Tedy při nejmenším o 50 % musí býti zaměstnanců více. Prosím, aby tomu bylo v tom smyslu rozuměno.
Vlastními zaměstnanci státními jsou vlastně jen ti, kteří vykonávají výsostná práva, státní. To jsou zaměstnanci u politické administrativy, u soudů, finančních úřadů a nanejvýše škol. To jsou státní zaměstnanci, ti ostatní jsou zaměstnanci státních podniků a pro tyto zaměstnance musí platiti zásada, když už jsme přijali zákon o soukromém hospodaření podniků státních, že si ten podnik musí vydělati na svoji režii, že není možno stále očekávati, aby někdo jiný na režii toho podniku přispíval. Víme, že naše podniky státní, jak jest uvedeno v rozpočtu, jsou dohromady aktivní - ovšem některé ne. Doufáme, že v rozpočtu na rok 1925 vyznačený předpoklad, že i železnice budou jistě aktivní, se splní. Pan generální zpravodaj v debatě v rozpočtovém výboru vyslovil v tom směru dosti pochybností.
Vlastní zaměstnanci státní a autonomní po takovém rozdělení klesnou na poměrně malou číslici a bude možno snad jim přispěti. Aby ve vlastní administrativě státní mohlo nastati snížení toho počtu zaměstnanců, musila by se jinak rozděliti práce, kterou vykonává a pak nebude třeba tolik zaměstnanců.
Jak bychom zmenšili tu práci státní administrativy? Na to jsou dvě metody. Známo, že to množství práce vyvolal velký centralismus úřadů a byrokratismus uvnitř úřadů. Ovšem, loni jsem se zmínil, jak právě ústřední úřady si vyhrazují rozhodování o nejnepatrnějších maličkostech, které jinde první instance by rozhodla, ale u nás musí jíti do třetí instance. Dále jest byrokratismus uvnitř úřadů. Jaká jest nedůvěra k jednotlivým úředníkům! Úředník musí býti kontrolován vyšším a vyšším úředníkem, práce musí býti prozkoumána ještě dvěma, třemi jinými úředníky. To jest plýtvání pracovní silou. Což není důvěry k tomu úřednictvu, že to správně dovede udělati? Úředník, když jest pod stálou kontrolou, odvykne si samostatně mysliti a pracovati a to jest, myslím, škoda pro ten celek.
Jak daleko ten byrokratismus někde jde, ukazuje jedno nařízení ministerstvem železnic o rozdělení úředního hnoje z ministerstva železnic.
Časopis "Národní Osvobození" asi před týdnem přinesl citování tohoto nařízení. Je to skutečně charakteristické: Aby takový hlídač železniční, který má malinkou zahrádku, dostal úřední hnůj z ministerstva - nevím, kde ho berou. (Hlas: Z kterého ministerstva?) Z ministerstva železnic.... smí jednou za dva roky oň žádati, a dostane 2 až 3 kilogramy hnoje na l m2. Nevím, zda je to podle protekce anebo kvality hnoje. (Hlas: Nešlo by to podle politického klíče? - Veselost.) Traťmistr musí pokaždé zjistiti, je-li výměr zahrádky tak veliký, jako byl posledně, když hnůj dostával, pak jde k přednostovi stanice, ten zjistí opět věc, pak se pošle žádost na ředitelství a na ministerstvo, kde o tom rozhodují vysocí úředníci, než se přidělí konečně ten hnůj. Myslím, že každý hlídač železniční má svůj dobyteček, kozičku, kravičku a jistě, že by ho nepotřeboval.
Ukazuji, do jakých malicherností to jde, a pak se divíme, že k vyřizování takových věcí je potřebí osob a řekněme si, velkého množství osob. Pravil jsem: odcentralisujte tu správu, odbyrokratisujte ji, aby nemusil prostřednictvím tolika lidí akt jednoduchý procházeti. Je to směšné nebo komické, kdyby to nebylo pravda. Cituji to podle časopisu, je tam datum a číslo, z kterého odboru ta zpráva je, a myslím, že je správně citována.
Konečně máme ještě množství práce v administrativě zaviněno tím, že dnes je každému občanu dovoleno, když ho to napadne, aby vzal půlarchu papíru a napsal podání na libovolný úřad; nejraději hned to podává na ministerstvo; a nyní se s tím podáním zabývá spousta úřadů. Ministerstvo to pošle dolů na nižší instance, dělají se komise, a jakou práci zde vyvolal ten dotyčný občan pro to, že je mu to ponecháno na vůli, dovedete si představiti! Udělejme ustanovení, že na každé podání musí býti vysoké poplatky - kolky dosud jsou nepatrné - aby bylo stíženo takovéto zakročování u úřadů. Podívejme se na nejvyšší správní soud, jak se brání proti takovému přívalu zbytečných stížností a obtěžování úřadů. Tam musí býti podpis advokátní, ten stojí jistě veliké peníze a tedy strana si to rozmyslí, aby pro nějakou maličkost a hloupost obtěžovala nejvyšší tribunál soudní, i když myslí, že se jí děje křivda: Nestojí za to, ta nepatrnost toho obnosu, který ztrácí, není v poměru k tomu, co by musilo státi vynaložení na to úřadování. Vedle toho ještě dostane advokát trest, pokutu, když by zbytečně nějakou stížností nejvyšší soud obtěžoval.
To je vskutku dobré ustanovení, které by mělo býti napodobováno v ostatním zákonodárství, a vedle toho by měl takový občan, který dostane nějakou výhodu, koncesi, živnost a pod., za takové výhody větší poplatek zaplatiti a ne zadarmo aby dostal tu výhodu; zejména ať komise, které se musily konati, zaplatí, i ostatní ty útraty, které stát s tím měl.
Vidíte, slavný senáte, že by zde byly jistě jakési myšlenky, náměty, jak by se dalo i v těch osobních výdajích ušetřiti a naopak opatřiti nějaké větší příjmy, aby i ta administrativa státní byla pokud možno aktivní, jak má býti aktivní administrativa těch podniků státních.
Z toho by tedy vyplývalo: Ta úprava veřejné správy, která by měla za předmět odpomoci těmto stížnostem, je těžký oříšek; po ní se marně volá již dlouho. Pouhým sloučením úřadů autonomních se státními, to je nepatrné, zde se neodstraní ta práce, ta zůstane zase, jenže budou sloučeny dva úřady dohromady. Bylo by potřebí u nás podstatnější změny: reformy in capite et membris dvojí cestou, buď zákonodárně, parlament by se na reformách usnesl, nebo cestou správní. Podle mého náhledu lepší by byla cesta správní: Aby parlament dal zákonem vládě zmocnění, aby ona během na př. jednoho roku mohla provésti různé reorganisace ve státní správě, které by měly za účel snížení počtu zaměstnanců, zjednodušení práce, kterou by tento zmenšený počet měl obstarávati a požadování náhrady od stran, které zavdaly příčinu k tomuto úkonu státnímu. Něco podobného stalo se již v Itálii před 2 roky. Tam parlament dal takové zmocnění vládě a vláda během jednoho roku docílila 3 miliard úspor. To je skutečně rychlé a při tom účelné rozhodnutí, neboť funkcionáři vlády v ministerstvech znají agendu, nejlépe vědí, kde a jak dalo by se to učiniti, kdežto v parlamentě, kde komise jsou sestaveny z různých stran politických, kde mnohým členům chybí praktická zkušenost úřední, naráží to na velké obtíže a jednání trvá déle, kdežto cestou správní šlo by to rychleji.
Docílíme-li takové úpravy veřejné správy, docílíme-li snížení osobních nákladů a bude-li pan ministr financí na dosavadní chvalitebné své cestě pokračovati při snížení nákladů věcných tak, jak dosud se dálo, dosáhneme žádoucího poměru mezi potřebami státu a finanční schopností poplatníků, kterýžto poměr pak zabezpečí hospodářskou naši zdatnost. Abychom i politicky v koalici v souladu trvali dále ve frontě proti konečným nepřátelům republiky, toť úkolem naším stejně důležitým. Litujeme, že část národa jazykově a kulturně s námi tvořící jednotu, ludoví Slováci, dali se svésti k zásadní oposici proti všemu, co nynější vláda podniká. Uznávám, že i ludová strana má řadu odůvodněných stížností, ale pochybuji, zda touto cestou docílí spíše jejich nápravy.
Rozpočet je zpracován na podkladě reelním, zejména, pokud se týče příjmů, a proto strana, ke které mám čest náležeti, bude pro rozpočet tento hlasovati. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Valoušek: Slovo má dále pan sen. Zimák.
Sen. Zimák: Slavný senát! Iste nemôže nám byť ľahostajné, že prejednávame štátny rozpočet bez účasti opozície. Necítime sa však vinnými na tejto okolnosti. Prejednávanie štátneho rozpočtu má byť najmarkantnejším výrazom toho, že ľud je zdrojom všetkej moci v tomto štáte. Hovorím, že má byť. Ta strana, za ktorú mám česť hovoriť, snaží sa o to, aby tak bolo vždy. Sú však veci, ktoré idú nad naše sily. Nad naše sily ide aj to, že máme pekné sociálne zákony a prevádzajú sa dosť nesociálne. Sme na tom tak ako chýrečný rakúsky a maďarský liberalizmus s jeho najradikálnejšími zákony, ktoré si každý hlavný slúžny, po prípade hejtman, vykladal podľa svojej potreby. Nezavinili sme ani to, že sa finančný zákon z roku na rok predkladá prineskoro a že nezostáva času k prejednávaniu takému, aby to odpovedalo úplne dôstojnosti parlamentu. S našej strany sa každoročne požadovalo, aby štátny rozpočet bol predkladaný tak, aby sa umožnilo opravdu tento parlamentárne prejednať. Neváham vysloviť, že spôsob, akým štátny rozpočet sa prejednáva, diskredituje parlamentarizmus.