Pánové, my máme deficit. Ale už pan zpravodaj nám řekl, proč. Náš poplatník je značně zatížen placením úroků ze státních půjček. V Německu ne, v Rakousku také ne. Ale náš poplatník dostává úroky z těch státních půjček, náš poplatník má to jmění, kterého by neměl, kdyby nebylo naší politiky a kdyby nebylo právě toho, že úrokujeme tyto půjčky a ovšem na ně musíme v daních sbírat. V sousedním Německu tam ovšem dělají rozpočet snáze, poněvadž celá tato položka na dluhy tam úplně zmizela. To oni mohou zaplatiti jednou naší československou korunou. Podobně to bylo také v Rakousku. Tam snadno stát hospodaří, ale já myslím, že mnohem hůře ten střední poplatník - pokud tam ještě existuje - ty daně platí. My nemáme v naší republice žádného Stinnesa, u nás není žádný Castiglione, ale také nemáme tak zbídačelý střední stav, jako mají v sousedních státech. My jsme si vybudovali dráhy, telegrafy, telefony, my jsme nastavěli spoustu škol. A tu musím konstatovati, že nejen pro nás Čechy v Čechách a na Moravě, nýbrž hlavně na Slovensku a Podkarpatské Rusi. (Sen. Matuščák: V Podkarpatské Rusi ani jednu!) Pane kolego, kdo říká, žádný'' nebo "všechno", ten vždycky lže, poněvadž absolutní číslo není nikdy platné. Jděte se zeptat, pane kolego, do ministerstva školství. (Sen. Matuščák: Já tam chodím, já to znám!) Jenže se školám vyhýbáte, schůze máte v hospodě. (Sen. Matuščák: A kde vy je máte?) My ale jdeme alespoň kolem školy a máme také schůze v tělocvičnách a jinde. (Sen. Matuščák: Jděte se podívati na Slovensko!) Já tam pojedu ještě tento týden, pane kolego.
My jsme postavili na Slovensku spoustu škol a toto zapírat a republice chtíti upřít může jen člověk zlé vůle. (Tak jest!) Však jsem referoval při rozpočtové debatě na př. o hospodářských školách. 23 hospodářských škol docela nových jsme postavili a vybavili. Slováci při převratu neměli jediné. [Obrácen k sen. Matuščákovi) Kolik pak jste měli občanských škol, když to tak znáte, kolik gymnasií? Měli jste, ale vyučovalo se tam maďarsky. (Sen. Matuščák: A koľko máme na Slovensku gymnasií teraz?) To já nevím, to vy máte vědět. (Sen. Matuščák: Máme gymnasia, ale učí sa tam nie po slovenskú!) - Mějte si profesory slovenské anebo rusínske a budou vám v bezvadné slovenštině přednášeti. Ale já vám něco řeknu: nezapomeňte, že my tam posíláme lidi, kteří mluví stejnější slovenčinou nežli rodáci slovenští, kteří si neodvykají svému údolnímu dialektu. (Hlas: Velmi málo!) Což, od vás nikdo nedočká se uznání, leda kdyby měl dekret od sovětské vlády. (Sen. Matuščák: U nás není sovětská vláda!) Bohudíky, my na ni nečekáme!
Dali jsme velké peníze válečným poškozencům. Nás stál svého času mnoho maďarský vpád na Slovensko a pak mobilisace, kterou jsme musili míti následkem nepokojů v Uhrách. Pánové, nás stála mnoho výzbroj armády, poněvadž nám z Rakouska nic nezbylo. My nemůžeme chtíti brániti naši republiku holí, a tím méně brániti ji argumenty, poukazováním na čestnost, anebo na něco podobného, když víme, že mezinárodní smlouva o Belgii byla prohlášena vedoucím činitelem německým za cár papíru - "Fetzen". Kdyby to byl řekl nějaký leutnant, nedivil bych se tomu, ale kancléř německé říše řekl, že mezinárodní smlouva o neutralitě Belgie je hadrem papíru, který musí Německo přejít. Co bychom byli my, kdybychom se neměli brániti? Ten hadr musí býti pichlavý! Potřebujeme tu armádu, abychom si ji vyzbrojili, a musím říci, že se musíme jednou rozloučiti s tou dvojakostí, nesmíme kulhati na obě dvě nohy. Buď chceme míti armádu, anebo chceme býti úplně bezvládní a v moci každého, kdo na nás přijde. Buď musíme žíti v duchu Žižkove, anebo musíme žíti v duchu Chelčického "neodpírejte zlému". Třetí cesty není. Jedno anebo druhé. Chceme-li býti kořistí prvního, kdo na nás přijde, tedy škrtněme rozpočet na armádu. Ale, pánové, k tomu není potřebí žádného prorockého daru, abychom si řekli, že v tom okamžiku, kdybychom řekli těm našim chlapcům tam na vojně "hoši jděte domů", v tom okamžiku by buď v Budapešti a snad někde jinde přišel rozkaz, ne snad pravidelná armáda, ale patrioti a ochránci čisté rasy na Slovensku by přišli k zachránění té čisté rasy, aby o ni nepřišli. (Sen. Matuščák: Dělnictvo ne!) A to si musíme rozmysliti. Vaše dělnictvo v Krompaších, nevím, jestli by bylo šlo hájiti republiku proti maďarskému útoku. My nemůžeme hráti úlohu beránka, mezi lvy, je to sice psáno v písmě, že "přijde doba, kdy beránek bude choditi mezi lvy bezpečně". Ale ta doba teprve přijde a v nynější době je každý beránek nerozumný, který mezi lvy chodí.
My jsme věnovali velmi mnoho na zdravotnictví a miliardy na stavební ruch, a teď se vyčítá, že máme deficit. Pravda, že jsme to nemusili dělat, že jsme to nemusili dělat v takovém rozsahu, ale pánové, jestli jsme při tom i nakrásně chybili, pak jsme si toho vědomi. A já nebojím se to nikde říci, kdybychom byli těchto výdajů odpírali, že by byla chyba větší. (Souhlas.)
My víme, proč náš rozpočet má deficit, a proto nevěšíme hlavy nad kritikou Němců, která byla řečena zde a která byla uveřejněna jinde. My jsme ochotni poslechnouti rozumného slova, i když je od našich nepřátel. Tak jsme je ochotni poslechnouti k té výzvě, abychom šetřili. Však jsme na tu výzvu nečekali, šetřili jsme sami od sebe. Ale při tom chci odmítnouti dvě věci: Řeklo se nám, že je nutno pracovat k tomu, aby zde byla utvořena nějaká celní unie, nebo federace, nebo něco takového. Tedy já jednoduše prohlašuji, že my, naše strana, a myslím, také i ty ostatní strany, že jsme rádi, že jsme z toho vylezli a že nebudeme strkati hlavu do chomoutu po druhé. My jsme již svého času udělali unii docela jenom personální. A měli jsme samostatnou politiku obchodní a finanční, vojsko samostatné atd. a časem z té unie pod žezlem Habsburků přes to, že se jim vytýkalo, že jsou hlupáci a pod., podařilo se, že jsme vlivem poměrů se slili ve stát, který se sice pohromadě neudržel, ale nás přece mnoho tísnil. Ještě před 100 lety jsme neměli Rakouska, nýbrž c. k. rakouské státy, různé státy, a kdyby to byl před 50 lety někdo prohlásil, že jsou rakouské státy, byli by ho za to zavřeli. My jsme se již poučili o tom, že s těmito pány, jako jsou Maďaři a na druhé straně Němci z Rakouska, kteří podle úsudku pana Medingera se těší přízni celého světa, který je nezná - s těmi pány zasedati u jednoho stolu a chtít s nimi spravovati určité záležitosti, by nebylo radno. Podle mého názoru bude nejlepší: my páni, vy páni - a, co bude potřebí, smluvíme si smlouvami obchodními, které mohou míti pro jednu stranu lepší, pro druhou tísnivější výsledek, ale nějakou unii, to prosím, aby se o tom nemluvilo.
Bylo nám nabízeno, že bychom potřebovali kontrolora, dozorce. Divím se, že se hned neřeklo, že by to mohl býti pan Zimmermann. Bylo by to jednodušší a k té unii celní by byl bližší krok. Ale divím se také, že se nám nabízel kontrolor anglické národnosti buď z Anglie, nebo z Ameriky a proč se neřeklo zrovna, že by ten kontrolor, promiňte, mohl býti Němec. Pan dr. Medinger prohlašoval v Liberci, že mezi Němci jest mnoho velmi zdatných finančníků, a prohlásil, že kdyby naše republika svěřila své finance a tím ovšem také ostatní resorty německému finančnímu ministru, ten že by dostal větší půjčky z ciziny, než to dostane ministr československé národnosti.
Pánové, škoda, že se ztratil ten německý finančník, nebo že se aspoň nehlásí k tomu, který poradil Němcům, aby kupovali marku, rakouskou korunu, aby bojovali proti francouzskému franku. Ten by byl dobrým kontrolorem našich financí. (Veselost.) Ostatně my máme kontrolory pořádné. Ve výkazu ministerstva obchodu, který byl přiložen k rozpočtu, stojí, že Prahu navštíví letos pravděpodobně přes 60.000 cizinců. To nejsou lidé, kteří by se sem šli pobaviti, to nejsou lidé pouze cestující, to jsou lidé z velké části obchodníci, výrobci, finančníci, kteří zde hledají spojení. To jsou kontroloři, kteří nejsou nikým jmenováni, ale jejichž úsudek tím více váží, poněvadž je to úsudek odborníků, kteří hledají sami svůj prospěch, a když nás pochválí, jest ta pochvala jistě zasloužená, a, když nás pohaní, máme příčinu, abychom zpytovali své svědomí. A před tím se pánovo neuzavíráme. Nejsme tak pošetilí, abychom chválili všechno, co se děje v republice. Víme, že jest každý člověk chybám podroben, a přirozeně i republika, která je tak mladá, musí občas chybiti. To není žádná hanba, hanba by byla, kdybychom chtěli v té chybě setrvávati, kdybychom odpírali zavile poznání pravdy a nechtěli se polepšiti.
Pánové, projednati rozpočet, přijmouti ho nebo zamítnouti jest nejvyšším právem zástupce lidu. Jak si toho práva váží zástupci lidu (ukazuje na levici), to není naší věcí, to jest věcí jejich a voličů.
My koalice i část oposice svoji povinnost konáme. My jsme vyslovili své přání a schválili jsme rozpočet zrovna tak, jako poslanecká sněmovna. Nyní chci říci, proč ta druhá strana nekoná svých povinností a proč neužívá svého práva rozpočet kritisovati a proč, když konečně nemůže odolati tomu pudu, aby ten rozpočet kritisovala, vždyť jsme to slyšeli dnes od dr. Kovalika zrovna jako od dr. Hellera. Proč říká, to není kritika, my se nezúčastníme té debaty rozpočtové, proč říkají, my chceme podati pouhá prohlášení? Já se ptám Slováků, ľuďáků, proč oni takovým způsobem vystupují? Co se domnívají, že tímto způsobem docílí, a ptám se jich, jak se říkávalo jindy "cui prodest" - komu to prospěje, ale já k tomu přidávám: a komu to udělá radost? Zde se ptám Slováků, kdo se bude radovati z těch scén, které nám zde vyvolal ľudový řečník? Zda to bude někdo u nás v republice, ten, kdo se považuje skutečně za nositele státní idee, zda to budeme my Češi, zda to budou Slováci tam na Slovensku? Ne, radovati se budou Němci, radovati se budou Maďaři u nás i za hranicemi a toto by si měli ľud'áci jednou pomysliti, že je zbytečno jíti v lásce k nepřátelům tak daleko, že jim obětují možnost soudržnosti s námi.
Bylo nám tu v té debatě od slovenského zástupce řečeno něco, co by člověk nevěřil, že to řečeno býti může, že prý my ten národ slovenský maříme hmotně, národně a mravně. My ho maříme hmotně! Ten národ slovenský možná ještě nyní dobře neprohlíží, ale myslím, že aspoň část toho národa už je vděčná za to, co jsme jim tam přinesli, že k vůli tomu dobrému, co jsme jim přinesli; nám nezapomínají to, co tam nedopatřením někdy přišlo a mohlo zůstati u nás doma. Myslím, že k tomu poznání v budoucnosti přijde celá ta mladší generace, že to spojení s námi neznamená žádný hmotný ani národní úpadek, nýbrž Pán Bůh dá, že to bude mravné, hmotné a národní povznesení všech. O koho se mají nyní opříti, oni měkcí Slováci, kteří nám zde po převratu sami přiznávali - a je nás kolik, kteří to pamatujeme - že, kdyby nebylo převratu, tato generace již by byla bývala pomaďarštěna. Musejí se toho Slováci báti nyní? Ale já bych zde řekl ano, tak dlouho si Slováci zpívali pouze za větrem "Hej Slováci, ještě naše slovenská řeč žije" a nyní v naší republice může, kde kdo chce, slovensky mluviti a když přijde sem mezi nás nejen do sněmovny, ale i do poslední vesnice v Čechách Slovák a spustí slovensky, tak je to jako kdyby byl svátek, těm lidem je to vzácno a radují se z toho, že ho mají. A co jsem to slyšel při dvojí debatě? Ovšem tenkrát tu dr. Kovalik nebyl, ale byl tu kolega inž. Klimko, kterýžto mohl mluvit za Slováky, ale on nechal mluvit za ľudáky katolíky slovenské: jednou dr. Spiegela, který konečně za to nemůže, že je svou konfesí poněkud odchylný od ľuďáku, a po druhé jiný Němec za ně mluvil. Tedy pánové, žila tu ta slovenská řeč? Vždyť nebylo nic jiného potřebí, než aby jeden z nich vystoupil a řekl: "My se zúčastníme," a to stačilo. Ale oni nechali padnouti tu slovenskou řeč a nechali mluvit za sebe Němce. Není to ironie? Když nám sem teď přijde někdo a chce tu mluvit jménem slovenského národa a sám někdy zahazuje to právo, aby zde mluvil ve své sladké a hodně měkké mateřštině, co máme si mysliti?
Bylo nám tu řečeno od Slováka-ľudáka, že prý naše vláda bojuje proti slovanské svornosti. Ano, jenže by mělo stát ve "Slováku" tak, jak to napsal Havlíček nesmrtelné paměti: "pro mne tedy svornost znamená, dělejte v Praze, co chci já." To je poněkud těžká věc, abychom my přisvědčovali ve všem všudy k tomu, co nám ľudoví zástupci řeknou. Bylo nám tu řečeno slovo, které zde vzbudilo neobyčejný rozruch o tom husitismu. Pánové, to může říci a může si to troufat říci člověk jen mezi lidmi, o kterých se domnívá, že stejně málo znají historii Slovenska jako on. Neboť na co se může vztahovati to slovo, že ne husitismus, nýbrž Husité pálili a rabovali na Slovensku. Na nic jiného, než na dobu Jiskry z Brandýsa. Na tu dobu, kterou náš kolega Jirásek tak pěkně popsal v "Bratrstvu". Ano, tenkráte hořely slovenské dědiny, tenkráte byli Slováci vražděni, to je pravda, ale já myslím, že je vraždili Hunyadovi vojáci, že tam pálili ti Kumáni a ne že by byl dával Jiskra pálit chaty těchto lidí, kteří byli jeho vlastními poplatníky, či lidí, které on chránil, či lidí, mezi které on přinášel pokrok řemesla a celou řadu takových věcí, kam on přinesl peníze a co nejhlavnějšího, kam on přinesl slovanské sebevědomí. A tedy mluviti nám o těch věcech takovým způsobem je nejen nešikovnost, to je přímo nepravda, to se už nesmí nikdy opakovati.
Pánové, kolik slovenských dělníků a řemeslníků je v Čechách zaměstnáno? My, sedláci, venkovani to víme, co jsme každoročně za Rakouska volali Slováků, by nám zde pracovali. Je pravda, ten dělník byl pro nás lacinější, nedělali jsme to vždy jen z toho vědomí československého, ale pravda také je, že u nás byla zaměstnána vždycky hromada slovenských lidí a je nám jen to líto, že mezi Slováky, roduvernými Slováky, je přespříliš málo živnostníků, kteří by mohli konkurovati s naším živnostníkem u nás v Čechách a proto se sem nemohou stěhovati. Byl bych neobyčejně rád, kdyby slovenský národ přestal býti tak upoután k té půdě, k té chalupě venku a nežil tam tři generace, dokud děd neumře a kdyby synové se učili řemeslu a pomáhali nám vrátiti města slovenskému národu, jako u nás venkov obrodil města. To je vaše věc. Nepotřebujete, by vaši řemeslníci chodili k nám, potřebujete, abyste je vůbec měli a ve svých městech podporovali, a potom tam naši řemeslníci nepůjdou. Buďte dnes rádi, že je tam máte, poněvadž máte, od koho byste se učili.
Vytýká se, že čechisujeme. Jděte na Slovensko, kde je více českých úředníků, jděte do židovského krámu, ten žid s vámi nebude mluviti slovensky, nýbrž česky. Ten žid chce míti českou školu a proč? Poněvadž mu do toho krámu přijde Slovák a ten Slovák se ještě nezbavil té předpřevratové mentality a následkem toho, jak byl dříve zvyklý, pozdraví tam maďarsky, resp., když žid maďarsky promluví, Slovák maďarsky odpoví. A proto obchodník maďarský nepotřebuje slovenštinu, ale potřebuje češtinu, poněvadž Čech neumí maďarsky a kdyby uměl, tedy by za své peníze maďarsky nemluvil. Až se Slováci tomu naučí, tak, poněvadž je jich více, budou také míti vliv na to, aby se tam tyto vrstvy nepočešťovaly, nýbrž aby se poslovenčovaly.
Byla tu řeč, že náš režim na Slovensku je nekřesťanský. Bylo by mi to líto, kdyby nekřesťanský tón řeči páně Kovalikovy byl následkem tohoto našeho režimu. (Výborně!)
Jsem hotov s ľudáky. Dovolte, abych něco řekl také o Němcích. Naši Němci jsou chorobní. Oni trpí chronickou, t. j. stále se opakující nespokojeností za každou cenu. Jeden jejich poslanec to řekl ve Slezsku, kde prohlásil - nevím, ve kterých novinách jsem to četl: "Jsme nespokojeni, ne že by se nám nevedlo dobře, ale zůstanem vždy nespokojeni." To je věc, která je chorobná. Oni jsou nespokojeni dnes, když mají poslanců poměrně více, než jim patří. Jsou nespokojeni teď, když mají ve třídách méně dětí, než my a Slováci. Pak se mluví o tom, že německé školy jsou skrčeny. Měl jsem statistický doklad o té věci, v němž jest číselně doloženo, že pod průměr žáků v jedné třídě v republice mají výhradně školy německé a všecky ostatní školy i školy naše české a slovenské mají žáků nad průměr. Tomuhle se říká rdousení německých škol a to má býti doklad. Ve skutečnosti je to záminka jejich nespokojenosti. Ale i v ostatním mají stejná práva. Byli jsme až přespříliš úzkostliví, abychom neporušili spravedlnost. Mohli jsme po převratu, tenkráte, když Němci byli tak zakřiknuti, dekretovati, co jsme chtěli, a nebyli by tenkrát ani mukli. My jsme to neudělali, poněvadž jsme měli sami dosti rozumu a byli jsme také napomínáni, abychom dbali co možná největších ohledů ke svým menšinám. A takhle se nám za to odvděčili.
Jedna věc je snad pravdivá z toho, co oni nám předhazují, a to je, že německý úředník snad nepostupuje do vyšší třídy tam, kde se rozhoduje a odkud se vlastně vládne. Nevím, nechodím tak často do našich úřadů, jako němečtí kolegové tam chodívají, a následkem toho neznám národnostní složení vyšších instancí, které rozhodují. Ale jedno řeknu: dokud platí slovo Lodgmanovo, že povinností Němců v republice jest velezrada, dotud marně si stěžují, že takového člověka, který považuje za svou povinnost býti velezrádcem, nedáváme na místo, odkud se spravuje republika. Já se jim nedivím docela. Naši Němci mají tuto mentalitu v krvi. Za Rakouska se jim dařilo jistě dobře. Vládli, jim se dělalo všechno a oni tenkráte, když řekli "unser Kaiser", tak myslili vždy Viléma II., když měli nějakého potentáta na stěně viseti, tak vždy to byl císař německý a ne rakouský.
Tedy u nich je to už takový starý zvyk a následkem toho je těžko, aby se tak najednou přeorientovali. Mají nyní starost, jestli mají dělati proti republice oposici nebo co indicky nebo irsky. Já, pánové, jsem jim tou radou, aby nechodili pro takové exotické vzory, a to proto, poněvadž když Irčané bojovali pro svoji samostatnost, tedy bojovali pro samostatnost své vlasti. Když Indové dělají pasivní resistenci v Indii, tedy chtějí míti svoje práva v Indii. Já bych tedy rozuměl, kdyby Němci se starali, mají-li si po irsku nebo indicku vésti v Německu nebo v Rakousku. Ale u nás? - Pánové, slyšeli jste někdy, že by Irčané v Americe byli podnikali nějaký boj proti americké vládě a že tam chtěli míti nějaké sebeurčení? A ti Irčané jsou národ negramotný, ale mají více rozumu nežli vůdcové našich spoluobčanů. Tedy ani jedno ani druhé. Indové v Transwaalu také nežádají žádné sebeurčení, poněvadž tam nejsou úplně doma, oni se tam přistěhovali. A tak také nemohou žádati naši Němci, resp. nemohou chtíti, takovým způsobem nějak bojovati pro to, co si přejí. Oni budou u nás plnit zákony, buď je budou plnit dobrovolně, anebo je budou plnit - protože budou musiti. Ale republika naše nemůže strpěti, aby bylo proti jejím zákonům štváno a aby si z nich byl dělán posměch.
Řeknete mi: Nejsou samí Lodgmanové, jsou také lidé, kteří říkají, že stojí na půdě republiky. Řekl to tu kdysi dr. Hilgenreiner, řekl to tu dr. Heller a ne jednou, ale i jiní pánové. Řekli, že stojí na půdě republiky. Pánové, dr. Heller dnes nám povídal, že my jsme bývali těmi největšími rakušáky a hodil nám na hlavu našeho Staňka s tím jeho telegramem Borojevičovi. Borojevič nebyl žádný hlupák a měl z toho telegramu asi takovou radost, jako my máme, když nám dr. Heller řekne, že stojí na půdě republiky. (Veselost.) To jest, my tomu nevěříme, zrovna jako Borojevič nevěřil, že by některý Čech s upřímností mu tam psal, nýbrž věděl, že je v tom nějaká záludnost.
Ale pánové, máme také "pracovní společenství" mezi Němci. Tedy nejen, že by stáli na půdě republiky, nýbrž máme také pracovní společenství. Já se jich nemohu zastávati, ale kde jste je viděli při nějaké práci pro republiku? Co už pro nás udělali? Pánové, v liberecké schůzi byla přijata resoluce, kde se vyslovuje povděk nad tím, že " němečtí zástupcové lidu se spojili k Zusammenarbeit v otázce rozpočtu. Tedy když sedí v restauraci, to považují za Zusammenarbeit. (Veselost.)
Pánové, hned tenkráte, když se utvořilo to pracovní společenství, jel jsem s jedním německým poslancem a ten mně povídal: Přisednu si k vám, už nejsme tak daleko, my máme pracovní společenství a chceme pracovati pro republiku. - Já, jak jsem člověk opatrný, jsem pravil: "To rád vidím, ale, pane kolego, žádné zálohy, platí se až v sobotu po odvedené práci." (Veselost.)
Pánové myslím, že toto jest stanovisko naprosto rozumné. Oni nám řeknou, co bychom pracovali pro tu republiku, vždyť nás nezvete. - Dokonce, že já je nezvu. - Řekli by, co nám za to dáte? A já jim odpovídám: Nás také nikdo nezval ani r. 1918 ani později. Nám také za to nic nedává. Vždyť máme jen stejná práva jako Němci. Ale my pracujeme. A víte proč? My proto pracujeme, proč pracuje syn na selském statku, poněvadž ten statek bude jeho, on je dědicem. Ten, kdo je na tom statku zjednán, ten pracuje za plat, poněvadž ten statek není jeho. A to je podle mého názoru důvod, proč to s tou prací pro republiku mezi našimi Němci jde tak pomalu. Naše je, a protože ji chceme míti co možná nejdokonalejší, proto se neptáme, co nám kdo za to dá, třebas je nám nadáváno a třebas za to trpíme, ale musíme si říci, všechny strany v koalici, že máme trpkou chvilku, když všem voličům nemůžeme něco přinésti, co dostala jiná strana a co voličové ostatních stran vytýkají. Ale my ty všechny nesnáze neseme, protože se jedná o naši republiku. A oni jsou ochotni také tu republiku nazývati "naší". Chtějí míti podíl na vládě také. Pan kolega Luksch, který nám zde dnes s takovou vervou pročítal takové tvrdé, obrněné prohlášení, ten nemluvil svého času k panu presidentovi tak tvrdě, nýbrž řekl mu: "My Němci na základě svého počtu, na základě své kultury, na základě svého jmění máme nárok na účast ve vládě", a dr. Medinger v Liberci již určil, že by se ta účast mohla pohybovati v kruzích ministerstva financí. To je pravda. Němců je hodně, oni mají kulturu a zvláště ji mají od převratu, před tím ji tak nebylo viděti v jednání s námi, ale mají ji oni, mají také určité jmění, třebas to jmění pokleslo. To všecko mají, ale nemají, pánové, jednu věc: Tu musí míti každý člověk, který chce jíti do vlády, - to jest, že nemají žádného programu, jejich program je pouhá negace. Nikdy neslyšíme rozumného slova, jak by to mělo býti, nýbrž slyšíme kritiku a kritiku takovou, ve které je zase viděti, že se nejedná o zlepšení věci, nýbrž o kritiku, která je psána žlučí. Oni mají jen negaci a chvilkové nápady. Co si máme o tom mysliti, když nám řekl Luksch, Medinger, nebo jiní, že jsou ochotni jíti do vlády. Kdo? Němci? Vždyť tu nemáme žádných Němců, tady jsou agrárnici, christlich-socialisté, národní socialisté atd., a to všechno jsou lidé, kteří se mezi sebou hádají a rvou, jak jsme byli toho často svědky, a když se nemohou sraziti v oposici, jak se mohou sraziti v práci? V negaci je vždycky snáze dělati jednotu nežli v positivní práci. Koho máme tedy vzíti do vlády? Občanské strany nebo socialisty? Jedni z nich to sice reklamují, ale myslím, že naši někteří kolegové by byli radši, kdyby se na ně nebylo kývalo, poněvadž jsme se dočkali odpovědi, která nebyla zrovna zdvořilá. Máme zváti občanské nebo socialistické strany, árijské nebo nearijské? Máme tím jistotu, že se mezi těmi pány nebudou opakovati věci, jakými jsme byli svědky na brněnské technice, nebo universitě, kdy musil říci ministr, že tak dál to nejde, že je to ostuda německé vědy, která jde do nebes. Koho máme pozvati? Máme se zeptati, co nám dáte, půjdete-li do vlády? Oni by chtěli, abychom jim něco dávali za to, že by nám potom pomohli spravovat. A kdybychom jim něco dávali, mohli bychom jim dávati na účet naší rovnoprávnosti, že bychom my přestali býti rovnoprávnými občany v republice, a to nemůže býti.
Pánové, oposice může míti program jakýkoliv. Oposice může býti monarchistická nebo nejvýše demokratická. To je právo oposice, aby si vybrala svůj cíl, co chce míti, ale každý stát, ať je to stát jakýkoliv - vždyť i to sovětské Rusko má jeden bod programu a ten jest chrániti stát proti každému, - tento bod programu musí míti každý, kdo chce vládnouti, a já zde pravím, že my Češi a Slováci jsme odhodláni žíti s celou Evropou v přátelství, ale není v Evropě národa, není státu, kterému bychom dovolili sáhnouti na naši samostatnost, a ať je to stát kterýkoliv a a národ kterýkoli, kdyby nám někdo na samostatnost republiky sáhnouti chtěl, my budeme bojovali proti němu.
Častokráte se mluví o Švýcarsku. Dobře. Švýcaři mají tu vlastnost, že jich pušky střílejí tím směrem, odkud jde útok, a je to jedno, jde-li to přes Rýn, nebo na jih do Itálie, nebo na západ do Francie. Až my budeme míti takové občany, kteří nám řeknou, ale nejen zde nebo ve výboru, ale na schůzích v Liberci, v Ústí nebo v Duchcově, řeknou svým německým voličům: "to je naše republika a my musíme vzíti flinty a jíti ji hájiti, kdybychom měli stříleti proti Drážďanům nebo Bavorsku a Vídni a kdybychom měli stříleti proti Berlínu, uděláme to na záchranu naší republiky," až toto dovedou říci svým voličům, pak ať přijdou a my jim řekneme: Jste správnými a úplnými občany republiky a jste hodni s námi spoluvládnouti. - Ale dokud nám ti lidé, kteří činí nárok, aby byli bráni vážně jako Ledebur nebo Link, lidé, senátoři, dokud nám říkají, že nevědí, co by ten německý lid s těmi flintami dělal v případě války, do té doby jim musíme říci, že také nevíme, co bychom s nimi dělali ve vládě.