Jestliže lidovýchova má překážky, má škola též své překážky a její úkol je těžký a tím těžší, že ztrácí důvěru občanstva jak ve správnost svého cíle, tak ve vhodnost své methody, a také současné poměry jsou velmi dobrému působení školy na závadu. Dnes lze pozorovati, že škola postrádá dřívější podpory rodinné v mravní výchově. Rodičové následkem těžkých sociálních poměrů, ne všichni, ale mnozí, mají starosti o živobytí, nemohou se věnovati a všímati si výchovy svých dětí, jiní jsou příliš nesvědomití a nedbalí a dětí jsou tedyodkázány na sebe, těší se velké svobodě a vrhají se do života, chutnají hltavě všecky požitky moderního života bez všeho výběru, nemajíce tolik rozumu a tím berou velkou zkázu na své duši, na své mravnosti. A když takový materiál přijde do školy, je působení škol na závadu a ostatním dává pohoršení. Mimo to si musíme stěžovati, že moderní mládež ztrácí zájem o ideály. Že ztratila zájem o náboženské ideály, to by snad někdo mohl považovati za úspěch pokroku, ale mimo to ztrácí také ideály vlastenecké. (Tak jest!) Nechci se zmiňovati, že zde v Praze našlo se několik studentů, kteří se přihlásili, že jsou bez národnosti. Já si nedovedu takového živočicha představiti, že by byl bez národnosti. (Hlas: To je smutné!) Je to smutný fakt, ale aspoň časopisy přinesly o tom zprávu. A pak též to je trapné, že při oslavě pětiletého jubilea trvání republiky 28. října mládež se vzdalovala těchto slavností. Na př. schůze Národní rady se dály bez studentů, bylo tam hodně starých vlastenců, ale studentů velmi málo. Znám okresní město, kde byla na náměstí slavnost, mluvil tam legionář důstojník, mluvil pěkně, ale kolem tribuny se stavěli staří lidé, mládež však promenovala na korse s holčičkami a tak hlasitě, že vojáci musili utvořiti kordon, aby smích a zábava nevyrušovala řečníka.
To jsou ovšem věci, které nás musí naplniti obavami do budoucnosti. Pánové, je jisto, že v říši ideálu je soudržnost zrovna tak, jako v přírodě. A padne-li jedna idea, vyvrátí-li se jeden základ ideí, jistě zakolísají všechny ostatní. Mám obavu, že s křížem ze škol odchází také zájem pro znak republiky.
Vedle nezaviněných obtíží školních jsou také některé zaviněné. Ovšem, dějí se pokusy, aby se to odstranilo, ale ve všecky ty pokusy nevěřím. Stal se pokus ten, aby se profesorky umístily také pro vyučování ve vyšších třídách. Četl jsem nedávno v denních listech, jaké útrapy zkouší inteligentní žena klackovitostí a nezvedeností studentů. Gentlementství se nedostavilo u mládeže, a je jim velmi obtížné. Nevěřím také, že přinese žádoucí výsledky vyučování novému předmětu občanské nauky a výchovy, jestliže se nebude přednášeti tak, jak je nařízeno malým školským zákonem, a myslím, že to zrovna poškozuje tento důležitý předmět, když se namnoze zaměňuje s laickou morálkou a výchovou. Že se na to myslilo, a že se to někde také děje, dokazují prospekty a letáky, které se rozšiřují. Mnohdy učitelé domlouvají, aby rodiče neposílali dětí do náboženství, že to nahradí občanská nauka. Účel občanské nauky jest zajisté ideální a podle důvodové zprávy malého školského zákona má tato občanská nauka seznamovati se základními poznatky o státu československém. Má vésti k výchově, aby každý bez rozdílu a bez újmy národnostní a náboženství už od mládí byl schopen poznávati svá občanská práva a také své občanské povinnosti k republice. Občanská výchova má býti k výchově demokracie, lásce k národu, vzájemné snášenlivosti, úcty a lásce. Je to zajisté ideální cíl a přáli bychom, si, aby tento cíl občanská nauka a výchova dosáhla. Ale jak se provádí? Ne vždy a všude podle zákona. Učitelé ovšem dnes nemají předběžné vědomosti ani věcné, ani metodické o tomto předmětě, poněvadž nepřednáší se tomu na učitelských ústavech, jsou odkázáni a spoléhají na kursy a příručky, které byly vydány k tomu předmětu. Tyto příručky často zaměňují občanskou nauku s laickou morálkou a špatně informují učitele.
Četl jsem v >Národních Listech< o školním úkolu, který byl diktován. Obsah jeho byl as tento: >Dnešní společnost dělí se v podstatě na dvě třídy, na proletariát a kapitalisty, kteří nepracují, anebo ne tolik, aby jejich příjmy odpovídaly práci.< Tak to bylo diktováno, já nic nepřidávám. Vzal jsem z toho jen krátký obsah. Pokud mi je známo z předních spisovatelů sociologických, vím, že společnost se dělí na stavy podle povolání, na rolnický, řemeslnický, dělnický atd. Co se týče příjmů, dělí se ne na dvě, nýbrž tři třídy: Podnikatelé, dělnictvo, t. j. proletariát a buržoasii. Když se mládež má poučovati o společnosti, o jejím složení, má se poučovati správně.
Je rozhodně nesprávnou záměna občanské nauky s laickou morálkou. Pročetl jsem několik takových příruček, na př. Skořepovu a Novotného. Oldřich Novotný, Příručka mravouky pro školy obecné, vydána 1921 péčí zemského ústředního spolku jednot učitelských v Čechách. Když rodiče dostanou takovou příručku do rukou, nedivte se, že se děsí, co všechno mládeži se přednáší. Já jsem shledal v ní naprostý náboženský nihilismus. Podle důvodové zprávy >bez újmy náboženství a národností má se seznamovati mládež s povinnostmi a právy občanskými<, a tam se doporučuje náboženský nihilismus. Bůh je výmysl lidí, nesmrtelnost duše je názor divochů, církev není žádná, ani katolická, ani evangelická, ani československá, ani turecká, každý má svou vlastní církev. Člověk jest sám sobě církví atd. To jsou příšerné věci! Jedno slovo jsem nenašel, že církev udělala něco dobrého.
Zajímavý je názor o vojsku - to by mohlo zajímati pana ministra obrany. Tam je to asi tak citováno: >Je válka a půjdou vojáci jako berani na jatky. Ale mají v sobě tolik síly, aby, kdyby chtěli, zavedli by zdravý rozum.< - To jest zkrátka a dobře, že by odepřeli poslušnost. Pánové, já nechci chválit válku. (Sen. Matuščák: Pane kolego, nezapomeňte, že jste panu ministrovi chtěli také dopomoci k vítězství, že jste posvětili zbraně!)
Pane kolego, já jsem náhodou z města, kde vyráběli dělníci v továrně spoustu šrapnelů a jakživ si neposlali pro nikoho, aby jim je posvětil. Vždycky to posílali na frontu bez posvěcení. A žádný generál se netázal, když přišel vagón, jest-li je to posvěceno. To jest vidět, že jsme válku neprodlužovali a že svěcená voda tomu nepomohla.
Pánové, já nechci snad válku chválit, toho jsem dalek. (Sen. Jarolim [německy]: Ale my to slyšeli a nemluvili ani dobře německy, kteří nám o tom německy kázali!) Pane kolego, však ti se ztratili z našich řad, ti jsou někde jinde. (Různé výkřiky.) - Dobře, připouštím, ale je jisto, že když se vykládá o militarismu, tak se musí mládeží vysvětliti, že jako individuum, jednotlivec, má právo sebeobrany, tak také kolektivní individuum, jakým je stát, má právo sebeobrany. Válka útočná je jistě špatná, ale obranná - je přece dovolena. Kdyby nebyla dovolena, tak jsme všichni pokrytci, proč povolujeme rozpočet na vojsko? Škrtněme tři miliardy a nepotřebujeme žádné vojsko držet. Já bych s tím také souhlasil, kdyby to bylo možné, abychom bez vojska existovali. A když jednou to zlo zde je, pokud vášně lidské budou a pokud se najdou lidé, kteří neznají citů právních, je dobře, aby člověk nosil s sebou revolver. Pak se ale nemá dnes vykládati dětem: >co jste jako berani, seberte se, udělejte pořádek!<
Mohl bych ještě jednu kapitolu citovat: Vojáci na přední stráži řeknou: >Co je nám do toho, ať si to ti potentáti mezi sebou odbudou.< - Tedy, prosím, buďto vojsko, ale pak musí býti věrné svému poslání, nebo vůbec nic a nebudeme na ně platit, můžeme za ty peníze... (Sen. Matuščák: Ale je psáno: Nezabiješ!) - Pane kolego, ale bránit se může každý. A kdyby vás někdo napadl v lese, tak, myslím, že se budete také bránit. (Sen. Matuščák: Samozřejmě!) No tak vidíte.
Je zajisté důležitou složkou ideální kultury náboženství a proto také i školní úřady mají je podporovati. Jenže často vidíme, že právě školní úřady ignorují náboženství. Dávám zase příklad: V čítankách, které jsou od 10 -11 let, máte vynecháno i v článcích od spisovatele Raise slova >Bůh< a >modlitba<. No, to je mrzačení spisů českého zasloužilého spisovatele, to si nemají úřady školní dovolovati. A je to zapírání také charakteristických znaků našeho českého lidu. Vždyť my ducha českého lidu nepoznáme v kavárenské společnosti, nýbrž v prostém lidu.
Ostatně, v takových čítankách prošly ještě jiné nehoráznosti. Vždyť byla podána interpelace kolegy z agrární strany, kde v jedné učebnici školní pro kandidáty učitelství stálo: >Rolnictvo zbohatlo za války přirozeným během věcí vůbec, i lichvou.< No, to jest dosti nepříjemná věc, když se vyučuje mládež, že jeden stav, tak důležitý v republice, jsou lichváři. Vždyť přece za oběti, které občané platí na školství a stát, mohli by býti ušetřeni takovýchto přezdívek.
Nespornou je tedy, pánové, nutnost péče o ideální kulturu, o její všecky složky, a proto i o náboženství. Náboženství není důležité pouze pro školní výchovu, je důležité také pro veřejný život. Čím dříve přestane pustošení náboženských představ, tím dříve se nám podaří uvésti soulad mezi ideální kulturou a materielní a tím dříve se nám podaří uspořádati sociální poměry. Přehlížíme mentalitu 90 % svých občanů a honíme se po nezáživných ideách ciziny.
Když už chcete hledati poučení ciziny, vezměte knihu dr Radbrucha, bývalého německého říšského ministra spravedlnosti, jenž v knize >Kulturní učení socialistické< píše o náboženství: >Duchovní moc, tak mohutná, jako je náboženství, nemůže býti umlčována ve výchově příští generace z důvodů naší náboženské minulosti právě tak, jako z příčin naší náboženské budoucnosti, neboť současné kultuře bez křesťanství nelze vůbec rozuměti. Mládež, která by postrádala poučování o náboženství, byla by odstraněna od nejvzácnějších statků naší kultury. Než ani z důvodů naší náboženské budoucnosti nesmíme pustiti naše děti do života bez výchovy v jemnější náboženské formě, kterou jsme zdědili, neboť jinak klesne do nejsurovější pověry.<
Je jisto, že člověk musí míti své bohy, jestliže nemá pravého boha, nahradí si ho fetišem a nebo dokonce zlatým teletem. To je výsledek historické zkušeností. V Itálii nebylo přeš 30 let vyučováno náboženství ve školách. Letos ministr školství Giovanni Gentile zavedl povinné vyučování náboženství ve školách italských. Krok svůj odůvodnil v >Gazetě di Venezia<: >Jsem přesvědčen, že k výchově národa opravdu velikého, opravdu silného je naprosto nutno, aby zde byl náboženský světový názor. Proto musí děti navštěvovati náboženské vyučování, protože tato činnost duchovního vzdělání nedá se nahraditi žádným jiným odborem. Myslím, že největším neštěstím italského lidu, pravá příčina jeho úpadku a duševní rozervaností, je rozklad náboženského názoru. Dále jsem přesvědčen,< praví dále ministr, >že mezi různými konfesemi katolictví více a lépe než kterékoliv jiné vyznání uvádí ducha a mysl do náboženského názoru životního.<
Přes to, že tato slova pronesli ministři cizích států, mohla by nalézti pochopení i u nás, protože náš národ trpí velikou náboženskou roztříštěností. V Čechách tou dobou máme 16 konfesí, 16 církví, vedle četných lidí bez konfese. To se jeví ovšem také v lhostejností ke všem duševním zálohám a hodnotám. Vzpomínám výroku profesora Masaryka - je obsažen v Sociální otázce str. 659: - >Když umřel Kristus, stala se tma po vší zemi a zatmělo se slunce. Zatemní se nitro člověka, ať již v něm zemřel Bůh, ať si ho sám v sobě zabil.<
Ztráta náboženské víry značí tedy temnotu a ničení náboženských představ v duši bližního, značí šíření tmy, čin nekulturní a protisociální. Školy naše musí se vybaviti z bludného prostředí, do něhož zabředly mylným názorem o ceně náboženství a špatným pochopením republikánské volnosti, která neznamená znásilňování přesvědčení, nýbrž vzájemnou snášenlivost a úctu k cizímu každému přesvědčení.
O nic nám nejde, než o plné právo na svobodu náboženskou, ale nechceme svobodu pouze na papíře, ale i v praxi, tedy ve škole, v kostele, úřadech a veřejném životě. To je to, co od republiky očekáváme a právem smíme očekávati.
Ministerstvo školství a národní osvěty musí býti na výši sociálních potřeb a proto musí pečovati o rozvoj všech složek ideální kultury. V předpokladu, že lepší pochopení potřeb sociálního života nalezne cestu i do ministerstva školství a národní osvěty, jakož i do naších škol, budeme hlasovati pro státní rozpočet. (Potlesk u stoupenců řečníkových.)
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Lažo. Prosím, aby se ho ujal.
Sen. Lažo (rusky): Slávny senát! Pri štátnom rozpočte, v ktorom pre štátne príjmy padá tiež na váhu daň z majetku, chcem poukázať na pomery zemedelcov, menovite ma to, že sa na ich pomery berie zreteľ jen so stanoviska všeobecného, neprizerá sa však na jeho zvláštne pomery, v akých žije. Môžem v krátkosti poukázať na rôzne pomery v hospodárstve. Iné hospodárstvo je v dolinách, kde je pôda úrodná, v teplom podnebí a medzí pôdou, ktorá je v krajinách horských a lesnatých. V krajinách úrodných v priaznivom podnebí skľudí zemedelec z l q žita zasiateho alebo pšenice 8 až 15 q. V teplom kraji dá rozkvetlé obilie bohatú žatvu, v hornatých krajoch obilné kvety zmrznú. A v tom spočíva veľký rozdiel v hospodárstve medzi zemedelstvom krajov úrodných a neúrodných. Kto má v úrodnom kraji desať katastrálnych jutár pozemkov, vystačí dobre so svojou žatvou a môže obilie ešte odpredať.
Ale v Karpátoch medzi lesami a vrchami je na tom zemedelec ubohe. Zaseje-li l q obilia, je šťastný, keď sožnie 2 q a nejvýš 5 q. Ale v karpatských vrchoch ponajviac vyrastú medzi lesami len stebla tedy holá, slama, ale klasy sú prázdne. Príčina toho je častá premena povetrností. V karpatských vrchoch zaseje na príklad zemedelec na 10 kat. jutrách 2 1/2 q ozimnej pšenice a sožnie 8 q 45 kg, alebo 3 q žita a sožnie 9 q 85 kg, alebo 4 q ovsa a sožnie 11 q 45 kg. Zaseje-li 50 kg jačmeňa a sožnie 190 kg. Zaseje-li tedy na 10 kat. jutrách 10 q rôzneho obilia, sožnie 31 q 65 kg. Tak karpatsky zemedelec celý rok pracuje a takýto má prírastok za rok na majetku. Zisk z jeho žatvy, keď zasial 10 q, činí 21 q 65 kg, a teraz má tento zemedelec platiť tiež daň z majetku a prírastku na majetku. Prosím tedy, aby bolo zistené, z čoho má platiť dane náš podkarpatský ľud. On neni vstave sniesť takéto strašné dane. Tento chudobný ľud, nepredá-li vajíčko, nemá ani na sol k osoleniu kapusty alebo zemiakov, a to ešte jestli vajičko na predaj má!
Slávny senát! Vy ani nepochopíte toho neštastného ľudu, ani ten veľký rozdiel medzi zemedelcom a zemedelcom a medzi výnosnosťou pôdy. Daňový rozdiel sa počíta síce podľa katastrálneho výnosu a podľa triedy, ale malo by sa viac prizerať na to, akú úrodnosť pôda vykazuje v krajinách karpatských, kde ľud nemôže plniť svoje povinnosti k štátu, preto že nemôže docieliť ani svojich existenčných podmienok. Ľud náš má ruky sviazané. V našom štáte niet zamestnania a za hranice nás nepúšťajú a náš ľud ani nemá peňazí na cestu do cudziny.
V našich karpatských vrchoch trvala válka od roku 1914 až do roku 1918. Mnohí naši ľudia nemajú dosiaľ svoje chalupy spravené. Sú dosiaľ v rozvalinách.
Uvážte pomery nášho ľudu, ktorý všetko vo svetovej válke ztratil a ktorému zostala holá zem a aj tá bola granátami rozrytá a teraz nahý a bosý národ oplakáva, čo ztratil a ešte sa od neho požaduje vysoká daň ako od tých, ktorí vo vojne ničoho neztratili.
Slávny senát! Bolo tu mnoho rečníkov, ale na tento biedny ľud nikto nevzpomenúl, môže-li platiť dane tento ľud vo válke od základov zničený. Prosím, aby ste venovali pozornosť okresom, v ktorých svetová vojna všetko zničila a kde žije ľud ubitý kulturálne i hospodársky. Ruský ľud trpí tiež nedostatkom dovozu produktov a všetkých potrieb. Je vzdialený od železničnej dráhy. Od Bardiova do Vyšného Komarníka na dráhu činí vzdialenosť 54 km a obce za horami sú vzdialené od dráhy až na 60 km.
Za maďarskej vlády bola projektovaná železničná dráha od Bardiova prez Zborov a Svidník a Stropkov-Humenné, alebo do Voronova. Táto železná dráha strategicky je dôležitá, preto tiež za vlády Maďarov veľmi chybela. Minulého roku žiadal som aby chudobnému ľudu slovenskému dostalo sa práce, že by sa počalo so zemnými prácami. Dohotovením projektovanej dráhy docielilo by sa smädného spojenia s ostatnými krájanú. Ľud náš by sa pri týchto robotách živil v kuchyniach obecných. Mohla by sa mu dodávať múka, cukor atd. Ľud by mal výživu a dráha by sa lacno postavila.
Slávny senát! Ešte chcem poukázať na onú krivdu, na ktorú som už poukázal v r. 1920, keď som navrhoval ministerstvu školstva, ministerstvu zemedelstva i ministerstvu verejných prác, aby bolo dodané zo zborovských štátnych lesov potrebné drevo a boly vystavené a opravené štátne školy, rozbité vo vojne. Bol vyslovený súhlas, ale nič sa nesplnilo, ačkoľvek vidíme, ako sa hospodári so štátnymi majetky a lesy na Slovensku. Prosil bych pána ministra zemedelstva, dra Hodžu, aby sdelil, čo sa stalo s memorándumom, ktoré podaj lesník, menom Košar, od lesnej správy zborovskej pánu drovi Krištúfkovi. Chce sa vec zamlčať? Lesník je za to obvinený a pritom ľud vidí veľké neporiadky. Gazdovia sú prenasledovaní vo svojich vlastných lesoch a sú pokutovaní pre prestúpenie lesného zákona a ľud si uvedomuje, aký že je to poriadok.
My, ruský národ, žiadame plnú slobodu a nie aby četníci miešali sa do cirkevných vecí a slobody, keď my sa chceme oslobodiť od našich nepriateľov, od bývalých, rakúskych a maďarských podvodníkov, ktorí nás utiskovali a stále ešte utiskujú.
Slávny senát! Pokiaľ by ruský ľud nedostal pomoci, nemohli by ste sa diviť, že by nemal k vláde dôveru pre budúcnosť. Ak bude nám pomožené, bude to aj prospech Československej republiky. Končím.
Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. Babka. Prosím, aby se ujal slova.
Sen. Babka: Slávny senát! Keď sa mi dostalo tej ctí, že môžem za klub svojej strany slovenských senátorov premluviť k štátnemu rozpočtu, nejradšie bych bol, kebych mohol prehlásiť, že predložený štátny rozpočet, ktorý práve prejednávame, nás v každom ohľade úplne uspokojuje. A poneváč tento rozpočet prirodzene, ako Slovák, posudzujem podľa toho ak odpovedá požiadavkom slovenským, musím ako člen koaličnej štátotvornej strany, ač nerád, ale predsa len prehlásiť, že mňa tento rozpočet neuspokojuje úplne. A nemôže mňa uspokojiť hlavne preto, keď vidím, že na Slovensku ani v roku 1924 nebude postavená ani jediná štátna škola, vzdor tomu, že bysme ich potrebovali aspoň 200.
Ba nenachádzame v rozpočtu ani stopy o tom, že menovite na východnom Slovensku, zvláště v starej župě šarišskej, (Hlas: Zemplinskej!) zemplinskej a šarišskej, hlavně v okrese svídnickom, vojnou zničené školské státně budovy budu zrestaurované, na kolko sa ešte ony zrestaurovat dajú. Bude dvojnásobným hriechom, jestliže vláda sa nepostará v najkratšom čase o zrestaurovanie týchto školských budov, ktoré by sa tedy ešte daly dobré zrestaurovat, kdežto o rok alebo o dva budou zdí tých budov iste rozpadnuté a vláda sa musí postarat o vybudovaníe týchto škôl od základu. Koľko statného majetku sa týmto spôsobom ztratí, môže si každý 1ahko domyslieť.
Vážený senáte! Bol som v tomto kraji, chodil som po svídnickom, vojnou, nejväčšmi zničenom okrese 2 dni i s kol. Lažom, videl som tam hroznú biedu v každom ohlade, obyvatelstvo toho kraja vzpínalo ko mne ruky, abych mu pomohol a upozornil vládu na jeho všestrannú biedu. Prosilo, abysme mu postavili, rešp. zrestaurovali aspoň tie školy, ichž zdi stoja, aby im vraj aspoň děti neostávali sprostými. (Hlas: To jsou všechno církevní školy?) Pardon, žial, že sú to štátne školy, jak na to poukazujem. Aká duševna bieda musí byť v tom kraji, představíte si z toho, že z 72 obcí toho okresu vyučuje sa len v 13 obciach. Krom toho je to kraj, ktorý bol maďarizáciou a haličskými votrelcami najväčšmi ubitý, ľud v najväčšej temnotě udržovaný. Co by bolo tedy našou povinnosťou, ako to, abysme tomuto kraju predovšetkým pomáhali.
Já som, vážené shromážděme, o všetkých svojich zkusenostiach referoval svojmu klubu, ktorý sa vážné zasadil u vlády, aby bola k tomu věnovaná zvláštna pozornost. Před 2 mesiaci upravili všetci slovenskí poslanci a senátoři státotvorných stráň po svojej konferencii v Bratislavě odbývanej na vládu žiadosť podobného znenia, takže konečné, ako som sa právě dozvěděl, vláda, rešp. ministerstvo školstva právě prikročuje k splneniu našich žiadostí.
Slavný senát! Keď vidíme, ako sa v rôznych krajoch slovenských stavajú nové vojenské kasárně a proti tomu ani jedna škola, nemôžeme byť potěšení. Uznáváme v plnej miere, že sú stavby tých kasaríeň potrebné, ale myslíme, že kebysme mohli zrestaurovat všetky školy vo svídnickom okrese, že by sme priniesli tomu kraju požehnanie.
Slavný senát! V plnej miere uznávaní, že vláda nasej republiky už i dosiaľ veľmi mnoho urobila za povzneseme nášho slovenského školstva, ba osmeľujem sa tvrdiť, že za daných pomerov a okolností ani viac urobiť nemohla, ale zase na druhej straně musím konstatovat, že sa najnižšiemu školstvu, t. j. školstvu ľudovému, obecnému věnovalo a věnuje najmenej pozornosti. A tu bych povedal, že základom školstva, je ľudová škola, že je základom vzdělaností nášho obyvateľstva a to právě tej najchudobnejšej vrstvy. V demokratickom štáte, akým je naša republika, musí sa stávat školstvo od základu nesmie byť v tejto republike občana, ktorý by nevychodil aspoň školu obecnú. A nemalá by vláda sriaďovať u nás na Slovensku ani jednej strednej, alebo meštianskej školy, pokial, nepostaví na Slovensku aspoň 200 škol ľudových, obecných. Já směle tvrdím, že na Slovensku máme stredných škôl úplne dosť, skoro dosť máme i škôl meštianskych, ale velice trpíme nedostatkem škôl obecných. Že nemáme peniaze? Co by sme nemali? Ale upotrebujeme ích na nepravom mieste. Na stavbu budov stredných církevných škôl dáváme ťažké tisíce. Neboly by tieto peniaze lepšie uložené, keby sme za ne postavili obecné štátne školy? Školy tie, ktoré sú temer výlučne prístupné chudobnému obyvateľstvu?
Keď porovnávám kap. XIII. a kap. XIII. A, ktorá obsahuje rozpočet ministerstva školstva a nár. osvěty, musím sa pozastaviť nad tým, keď vidím, že tedy keď vláda nedá do rozpočtu ani haliera na stavbu škôl ľudových, zvyšuje podporu církevným o ťažké tisíce a to pravé na osobné výdaje. Svědčí o tom jasné 13. titul kapitoly XIII. Umie vláda toto,svoje pokračovanie srovnat, so svojím svědomím? Považuje vláda zvyšovat cirkvám podpory za věc pre štát osožnejšiu, než postavit na najbiednejšom kraji Slovenska aspoň 2-3 školy?
Na stavbu škôl na Slovensku musíme mať peniaze, a jestli to ináč nejde, tak převeďme rychle odluku církve od štátu a hneď môžeme postavit hodný počet škôl a kapitál do nich vložený bude iste vynášať hojné úroky a slovenský ľud bude nevýslovné vďačiť za tuto pečlivosť vlády. Za odluku cirkve od štátu sú dnes už i samy cirkve, resp. nestavajú sa proti nej. Čo tedy vláda ešte váha? Bojí sa snáď previesť tú odluku? Človek už ani nevie, čo má o tom otáľaní vlády myslieť.
Pri tomto vzpomínam si rozhovoru, ktorý som mal na žilinskom námestí s jedným českým vojakom, italským legionárom roku 1919. Medzi iným som sa ho tázal, ako sa dostal k Italom. Odpovedal mi zkrátka: >Preskočil som zákopy a už som tam bol. Len sa netreba báť.< Áno, slávny senáte, >len sa netreba báť.< Nesmie sa báť ani naša vláda zahryznúť sa do toho tvrdého orechu, akým sa zdá byť prevedenie odluky cirkve od štátu. Keby sa naši legionári boli báli, keby boli uvažovali o tom, aké nebezpečné následky znamenalo by pre nich, keď by sme vojnu boli prehrali, keby boli uvažovali o tom, že by sa dostali ako legionári do zajatia rakúsko-uhorskej armády, že ich iste čaká poprava, tak by sme sa neboli dožili nášho národného oslobodenia a nášho národného štátu.
>Len sa netreba báť,< a tým menej sa netreba báť previesť odluku cirkve od štátu, že cirkve nechceme poškodiť a ani najmenej sa nechceme dotknúť ich slobody. My ich len chceme naučiť chodiť na vlastných nohách, žiť ich vlastným životom a z vlastnej sily. Čím prv prevedieme odluku cirkve, tým lepšie aj pre samé cirkve, aj pre štát. >Len sa netreba báť.<
A tu mi prichodí na um niečo z Ruska. Aby mi nebolo zle rozumené, vopred osvedčujem, že nie som zbožňovatelom dnešného Ruska a že nežiadam si u nás method ruských, ktoré ruskému národu priniesly ohromné utrpenie. Ja chcem len pripomenúť smelosť a odvahu, s akou ruská vláda previedla odluku cirkve od štátu. A v duchovnom ohľade nepoškodilo to ruskej cirkví. Naopak, náboženské cítenie sa utužilo a vlastne nastala tam obroda cirkve. Cirkev ruská sa síce stavala proti ruskej vláde menovite vtedy, keď táto siahla aj na jéj cirkevné, resp. chrámové poklady - čo ja ani v najmenšom neschvaľujem, ba i zatracujem, ale ruská vláda sa toho neľakala, lež zakročila proti agitátorom silnou rukou. A dnes? Cirkev ruská už pekne pariruje, ba podporuje vládu. Sám patriarcha Tichon padnúl do nôh pred ruskou vládou a sľúbil, že bude delať dobrotu.
Slávny senát! Nesmie sa vláda ľakať toho strachu, aký púšťa do sveta menovite naša ľudová strana, že by odluka cirkve zvlášte na Slovensku vyvolala nesmierne nepokoje, ba zrovna občiansku válku. Keby páni od ľudovej strany vysvetlili svojmu ľudu poctivé, čo je odluka cirkve od štátu a že nie je ani najmenej ohrožené náboženstvo, tak by ju ešte aj katolícky ľud prijal s uspokojením. (Sen. Walló: Čo bude dobré, budeme i my podporovať. Nebojte sa, nebudeme potrebovať vás!)