Do oboru působnosti ministerstva školství patří také péče o umění a tu také nutno rozeznávati a míti při starosti o umění na zřeteli stránku materiální a ideální. Po této ideální druhé stránce, má ministerstvo krásnou povinnost nechati, po případě dělati, rovnati cestu pro umění volnou, aby se mohlo vyvíjeti ve všech svých odvětvích samo ze sebe podle svých vnitřních zákonů a nebylo poutáno šablonou starého zvyku předsudky nevkusu, všelikými ohledy, řekněme státnickými nebo osobními a třeba i bařtipánskými. Nesmí se umění pokládati za luxus, ani za representační faktor před cizinou. Kulturu nepěstujeme proto, abychom se s ní chlubili před cizinou, není k tomu, abychom si prostřednictvím jejím získávali o sobě lepší mínění. Kulturu a také umění pěstujeme pro sebe, povznášíme sebe a svůj lid na vyšší úroveň lidskosti a nemusíme se na cizinu ohlížeti více, než abychom odtamtud brali poučení a podněty, A takový poměr chceme, aby byl respektován také cizinou vůči nám bez vnucování s naší strany; bez reklamního fanfaronství a bez vtírání se. Slavný senáte, čekat je lépe, než zadat si. Co se pode jménem propagace českého jména v cizině stalo v této věci, ty zájezdy všelijaké atd., bylo málo kdy takové, aby Čech s uspokojením a se zadostiučiněním mohl nad tím vypnouti hruď. Stálo to mnoho peněz, ale nestálo to za mnoho. Horečka zájezdová, která nás přepadla po převratě, už jak se zdá přestala a zkušenosti v té příčině nabyté, které obsahují mnoho zklamání, přivedou naší snahu uplatňovati se před cizinou na pravé koleje, poučí naše kulturní atašé u vyslanectev o pravdivostí starého přísloví: >Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě.< Nechoďme se ukazovat do ciziny ve svátečních šatech, ale hleďme kulturou svou vynutit si poklonu cizinců, když přijdou oni k nám a nepřehánějme pohostinské ohledy. Trochu více zdrželivosti a důstojné hrdosti. (Souhlas.)
Myslím, že nás representuje před cizinou více ta okolnost, že není u nás analfabetů, anebo více ty jednoduché diagramy o postupu lidového vzdělání v kulturních spolcích, které je propagují, než kdyby tam šlo zpívat 40 tenoristů. (Veselost.)
Ale, prosím, nemyslete, že umění nekladu vysoko, když řeknu, že je pro nás a když mám na myslí jeho výchovný význam v národě; to je to hlavní, ten výchovný význam umění v národě. S tohoto hlediska dívám se také na Národní divadlo a posuzuji diskusi, která se právě o ně vede, anebo vedla. S tohoto hlediska přál bych si, aby vidělo svůj poměr k němu také ministerstvo školství a vyučování. Má-li divadlo sloužit kulturnímu povznesení, nesmí být tvoření umělců, a těmi jsou také ředitelové opery, činohry, omezováno nějakými předpisy z prava nebo leva a docela ne od těch, kteří se tam jdou jen bavit a kteří nemají smyslu pro pokrok v umění a nechtějí se dát poučit. Nelze o tom se rozpovídat. Konkrétním příkladem naznačím, co myslím. Bylo vydáno heslo - je to trochu příliš osobní, ale budiž, já to se svého stanoviska jen jako osobní náhled pronáším - bylo dáno heslo: Intendanci rozdělit na technickou a uměleckou. Proč? Cui prodest? Kompliment pro dosavadního intendanta to není; ale nelze za to učiniti ani kompliment tomu, kdo tímto způsobem na úřad uměleckého intendanta se tlačí. (Souhlas.) Myslím, že prohlížím situaci dobře, zvláště po řeči kol. Hnídka v druhé sněmovně, a vzhledem k tomu všemu pravím: Celý pokrokový hudební a divadelní svět - a k tomu náležejí všechny socialistické strany, pokud jsou representovány svými rubrikami >Umění a divadlo< ve svých žurnálech a k tomu náleží také agrární strana - jest intendantu Ackermannovi za to vděčen, že a pokud jeho přičiněním dostala se správa opery a činohry po umělecké stránce do rukou těch mužů, v nichž se nyní nalézá. Vím, že v ministerstvu je mínění toto také zastoupeno a jest mi velikým zadostiučiněním, že v ministerstvu nemá ohlasu ten ponižující názor, když stát na divadlo, na umění platí, že si může také poručiti, co se a jak se má hráti, Každý si může dáti zahráti, (Veselost.) každý si může dáti zazpívati, ale nikoliv intendant v divadle, ve jménu státu. Tam se musí nechat hráti a musí býti necháni hrát ti, kdo umění tvoří. Ten princip musí platiti a proto doufám, že celá ta kulturní veřejnost, již jsem naznačil, i stát; bude podporovati finančně také jiná divadla než pražská a nebude chtíti, aby byla výdělečnými podniky, a nebude subvence udělovati proto, aby tam měl co mluviti a poroučeti.
Nelze mi již pro krátkost vymezené lhůty zabývati se ostatními obory spadajícími do sféry osobností ministerstva školství - bylo by mnoho mluviti a mohlo by se to učiniti s velikou pochvalou o lidovýchovné činnosti, pokud se koncentruje v ministerstvu. Uvedu jen něco, na co strana naše právě v důsledku snahy o socialisaci vzdělání klade zvláštní důraz: totiž potřebu zřizování knihoven přenosných, aby i ta poslední víska nezůstávala bez duševního chleba, což platí zvláště o horských krajích Slovače a Podkarpatské Rusi. Tuto potřebu cítí také naši vojáci ubytovaní v zapadlých koutech týchž krajin a jest jenom s největším uznáním vítati, že správa vojenská v tom smyslu jde vojínům, kteří samí se o to hlásí, ochotně vstříc vycházejíc od principu, jemuž holdovali již budovatelé naší armády po převratu, že vojenská služba nemá býti dresurou, nýbrž institucí výchovnou. Naproti tomu jest si přáti, aby vláda - neříkám jen ministerstvo školství, ale míním všechna ministerstva, pokud jim podřízeno je školství odborné - aby vláda za každou cenu zamezila výdělečné zneužívání licence školské, které zvláště bují v soukromém školství odborném. Při školách obchodních je snad již toto zlo odstraněno, ale jsou tu také auto-školy, o nichž platí týž stesk. Již v roce 1921 byl dán s naší strany, návrh v tom smyslu a ministr slíbil učiniti nápravu.Já opakuji tuto žádost, protože šoférství stalo se stavem velice důležitým, a jest třeba míti záruku dobré vyškolenosti pro ty, od jichž dovednosti záleží bezpečnost dopravy a život tolika lidí.
Tím končím s přáním, aby to, co rozpočtovými návrhy má býti uskutečněno, bylo ke kulturnímu a mravnímu povznesení národa našeho a všeho občanstva Československé republiky. (Potlesk.)
Místopředseda dr. Soukup: Uděluji slovo dalšímu řečníkovi sen. Barinkovi.
Sem. Barinka: Slávny senát! Skôr, než by som pristúpil k debate o štátnom rozpočte, nesmiem zapomenúť odpovedať na včerajšie výroky pána sen. Roháčka na jeho obvinenie, ktorým obvinil nespravedlivě slovenskú ľudovú stranu, ku ktorejžto strane prislúcham i ja. Pán kol. sen. Roháček spojuje slovenskú ľudovú stranu s osobami nám celkom neznámymi. Ja a myslím ani moji kolegovia neznajú ani Dimitrijeviča, ani Lokara jako maďarského exponenta, a nikdy som žiadneho z nich nevidel. Toľko môžem hovoriť, že keďsi som čítal o jakomsi Dimitrijevičovi, ktorý je najatec a je pánu sen. Roháčkovi veľmi blízky. Ale čo má Dimitrijevič s Lokarom, za to odpovednosť žiadnu neberieme, do toho nás nič; Dimitrijevič není v našich službách, ale je v službách pánov, pánu sen. Roháčkovi veľmi blízkych. Vyhlasujeme včerajšie výroky pána kol. za utrhačstvo a to tendenčné utrhačstvo. Našu loyalitu k Československej republike nepodarí sa žiadnymi kefárskymi klebetami zničiť, my sme a budeme loyálnymi občany a pokiaľ sa týka vlastenectva, nedáme sa prelicitovať nikomu. Na zlato sa blato neprilepí.
K rozpočtu ministerstva školstva a národnej osvety mám tú skrovnú poznámku a to, aby z tých bezmála 800 miliónov bol už ráz upravený plat neštátnych učiteľov na Slovensku. Žiadam, aby bol predostretý návrh zákona na sriadenie penzií, aby práce neschopní, vysilení učitelia slovenskí mohli ísť na odpočinok. Pravda, pán minister školstva, ako sa sám osvedčil, ani za cenu republiky nebude a nechce sa postarať o legálne konferiálne školy na Slovensku. Protestujeme proti tendencioznému odkladaniu defítívnej úpravy aktivných a pensijných požitkov slovenského neštátneho účiteľstva. Žiadame bezodkladné rozšírenie paritného zákona i na slovenské neštátne učiteľstvo. Žiadam vládu, aby rovnosť platov a penzijných požitkov všetkého učiteľstva, tedy i slovenského neštátneho učiteľstva v definitívnej platovej úprave spnavedlive riešila.
Prejednávaný rozpočet mňa neuspokojuje, lebo slovenské neštátne učiteľstvo stavia opät do tej že situácie, aká ho postihla 1. kvetná 1923. Neštátne učiteľstvo od 1. ledna r. 1924 bude pozbavené jednotného drahotného prídavku a tiež prídavku na deti. Vláda je veľmi vynaliezavá v terminológií. Všetky požitky neštátneho učiteľstva na Slovensku zaobalí do pomenovania mimoriadna drahotná výpomoc a v tomto obale je to kriklavé ošmeknutie. Všetky takéto mimoriadne a všelijaké výpomoci boli nám zabezpečené i uhorskými zákony, nie v takej miere, ale aspoň v isté miere, mali sme t. zv. >családí pótlék<. Tie požitky by slovenskému učiteľstvu i tak patrily podľa zákona republiky, keby pôsobili na štátnych školách alebo v Čechách, na Morave alebo v Sliezsku, potažmo v Podkarpatskej Rusi. Tieto všetky požitky by patrily aj učiteľom, keby účinkovali v Čechách, na Morave, ale prez to je práve ten rozdiel len na Slovensku. So slovenským učiteľstvom sa macešsky nakladá. Od l. januára 1924 nebude mať republika na mimoriadnu drahotnú výpomoc pre nich ani haliera, keď pre exponované učiteľstvo, Čechov len na diéty je preliminované 3,308.854 K. Na Slovensku sa meria ináč ako učitelom v Čechách, na Morave a potažne v Karpatskej Rusi. Vážení pánovia! Ráčte nestranne posúdiť túto udalosť. V Rajci je učiteľ Slovák s plnou kvalifikáciou, dostáva mesiačne 560 K, druhý učiteľ bez kvalifikácie, ako sa vo spoločnosti priznal, 28./X. že je krajčír, Čech, dostane 2300 K. To robí zlú krv. Kvalifikovaný učiteľ dostane 560 K a krajčír, ktorý účinkuje v Rajci, dostane 2.300 K. (Sen. Matuščák: To je opravdu škandál!) Na diéty pre českých učiteľov je v rozpočte postarané 3,300.858 K a kvalifikovaní slovenskí učitelia hladujú. Ich prosby zostávajú nepovšimnuté, deputáciu pán ministr láskavé neprijal. (Sen. Babka: Prišli snáď v deň, keď neprijímal!) Ja viem, že deputácia bola oznámená. Prijdeme na učiteľské vdovy, tých vdov máme nekoliko sto. (Různé výkriky.) Prosím, pánovia, ja neurážam, vyslechnem každého, vyslechnite aj mňa. Vdovy po učiteľoch, ich manžel účinkoval 40, 50 rokov, dostávajú 25 K, slovom dvadsaťpäť korún mesiačne. (Výkřiky u senátora strany ľudové.)
Místopredseda dr. Soukup (zvoní): Pánove, nechte svého kol. Barinku mluviti.
Sen. Barinka (pokračuje): Z týchto 25 K musí zaplatiť l K kolek, l K porto na známku, keď posiela uspokojenku a keď ju to v bernom úrade poukážu. Keď mu pošta poukážku odovzdá, zase l K strhnú. Dostane 22 K, to je na jeden obed, ale nie na výživu jednej vdovy. A istá vdova po učiteľovi, prosím, meno nechcem menovať, ale je to skutečná udalosť, dostala minulého mesiaca prípis, ktorým sa jej poukazuje 2400 Kč jednorázovej výpomoci. Potešila sa trochu chuderka, ale netrvalo to tri dni a dostane druhý dopis od inšpektorátu z Trenčianskej Teplej, že tisíc korún má preplatené, že z tých 2400 korún 1000 korún sa jej stiahne. Preskúmal som všetky záležitosti v tomto ohľade. Má poukázané z minulého roku už našou vládou 300 korún ročnej penzie, t. j. 25 korún mesiačne, má poukázané 480 korún valečných prídavkov. Dostávala tedy 25 korún každý mesiac a každý čtvrť rok 120 korún. Viac nedostáva nič. Akým spôsobom má to prebraté, akým právom môže jej byť tisíc korún stiahnuté z poukázanej sumy? Tu je krivda. Bude museť kvitovať 2400 korún, musí dať 30 korún na kolok a dostane len 1400. I keď mala prebraté, kolok zaplatila. Prečo to berné úrady nevezmú do povahy, že tieto vdovy musia pre jeden halier platiť 10 korún kolok. Ja sa skutočne obávam, že títo staropensisti budú tak vybavení, že ich výživu a penzie povýšia, ale istotne požitky budú brať v rakúskej valute. (Sen. Babka: To u nás nemáme, to není možné!) Ale podľa maďarských zákonov poukazujete nám penzie, takže môžete učiniť to, že nám budete vyplácať penzie v maďarskej valute. (Sen. Zavoral: To neuděláme!) Bereme to na vedomosť, že to neudeláte, kdežto v českých zemiach pokojné trvanie školstva je zabezpečné, na Slovensku neprávny stav väčšiny učiteľov zapríčiňuje školskú anarchiu. Valná väčšina slovenských učiteľov nevie z jakej príčiny je odstrkovaná, z toho dôvodu, že není štátna ani české neni štátne. Slovenské učiteľstvo za 4 roky neprišlo ku svojmu právu, musí sa cítiť ukrivdeným a ubitým doma. A slovenskí staropensisti musia na svoju starobu žobrať alebo hladom zomrieť, z tých neprávnych dôvodov, že sú neštátnymi. Keď ste neodepreli penzie ostatným penzistom republiky, ktoré tiež nemôžeme považovať za štátne, prečo odpierate práve len slovenským hladujúcim penzistom? Mnohí učitelia, ktorí sú už vo službe 40, 50 rokov, sú na úkor zdravého vývoja školstva nútení sotrvať vo svojich aktívnych miestach. Nezákonný stav penzií odďaluje sa až do nekonečna. A ktorí už ani o palici nemôžu učiť, vrhnutí sú nemilosrdne do záhuby zahynutia, súc bez milosti penzionovaní bez primeraných penzijných požitkov.
Konečne treba pripomenúť, že výlohy na zaokrytie potreby zabezpečené sú v položkách štátneho rozpočtu, týkajúcich sa mimoriadnej drahotnej výpomoci pre neštátne učiteľstvo na Slovensku, až na nepatrnú úhradu, ktorá sa musí zabezpečiť pre hradenie penzijných požitkov niekoľko sto nezaopatrených slovenských staropenzistov, penzionovaných dľa uhorského systému, ktorú ťarchu prevzal náš štát, ako štát dedičný a mal ju znášať hneď po utvorení sa republiky Československej tak, ako ju priznal a znášal pri pensistoch systému rakúskeho.
Konečne apelujeme na celú vládu, aby ešte zakiaľ čas hladela odstrániť krivdy na učiteľstve slovenskom popáchané, lebo tieto si národ osvojuje a vynajde spôsob i proti vôli vlády svoje školstvo zachrániť.
Rozpočet neprijímam. (Souhlas.)
Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr. Reyl.
Sen. dr. Reyl: Slavný senáte! Proti 22 kapitolám státního rozpočtu, které jednají o blahobytu národa a vyžadují nákladu přes 16 tisíc milionů, je vybavena kapitola XIII ministerstvo školství a národní osvěty se svými snahami o zvýšení kulturní úrovně v dosti skrovných mezích 845 miliony. Ministerstvo školství a národní osvěty má udržeti svým kulturním odborem rovnováhu proti přesile druhých odborů namnoze hmotného rázu. A přece i tato kapitola musila obětovati strážci našeho státního pokladu 22 milionů.
Ovšem povrchní pozorovatel našeho života snad by škrtl ještě něco z této kapitoly a zejména z titulu, kde se jedná o kultu, protože obor tento nerozmnožuje zdánlivé hmotné zálohy. Nezdá se mi, že by byl nějaký nepoměr, nebo pochybený poměr mezi podporou t. zv. církevnictví a školství, poněvadž na církevnictví celého odboru rozpočtu školského je pouze 1/12 věnována. Škrty v kapitole XIII. byly by pochybeny, protože je jisto, že k blahu individuálnímu a k blahu státnímu nestačí jen vzrůst hmotných hodnot, nýbrž také i hodnot mravních. Účelem státu není pouze sociální utilitarismus, blaho veřejné nespočívá jen ve hmotné, reální kultuře, nýbrž také v mravní ideální, vnitřní a duchovní. Důkaz k tomu spatřují v rozervanosti, jakou lze pozorovati mezi lidmi všech národů. Vzdor tomu, že za posledních 30 let sociální reformy značně v mnoha zemích byly provedeny, vzdor tomu, že zejména naše republika stojí v popředí států, které provedly sociální reformy velkého rázu a významu, přece jen spatřujeme rozladěnost a nespokojenost mezi lidem. A tuto rozladěnost spatřujeme proto, že se nám ještě dosud nepodařilo ani jinde, ani u nás v občanech sesíliti mravní duševní síly, které by zvítězily nad sobectvím a nad zištnými pudy, nad mamonem.
Je jisto, že reální kultura předhonila kulturu ideální, vnitřní. Toto rozpětí mezi nimi, mezi kulturou ideální a kulturou reální, vyvolává ten nebezpečný stav duševní rozháranosti mezi lidem. Dokud se nám nepodaří harmonii provésti mezí kulturou ideální a mezi pokrokem kultury reální, budeme všude spatřovati třídní napětí, budeme všude spatřovati konfesní spory, nepřátelství mezi národy a není ani možno očekávati, že se nám porozumí na Slovensku, pokud se nám nepodaří vyrovnati veliký kulturní rozdíl mezi naším národem a slovenským.
Že přírodní a průmyslové bohatství republiky nestačí k zabezpečení jejího vývoje, zdůraznil vhodně vřelou apostrofou generální zpravodaj rozpočtového výboru poslanecké sněmovny p. dr Srdínko, když volal: >Československá vlasti naše, všem nám drahá, kterou nebesa obdařila všemi dary a statky hmotné přírody, kterou obývá lid tak inteligentní a pracovitý, která jsi dosáhla nejvyššího stupně politické samostanosti, co schází tobě ještě ke štěstí? To, aby ještě více lásky k bližnímu našlo cestu do srdce všech tvých občanů bez rozdílu národnosti, náboženského přesvědčení a bez rozdílu stavu a povolání. Více lásky, více kultury srdce je potřebí ve všech vrstvách národa a méně touhy po zlatě. Jen kultura srdce v nejširších vrstvách národa zaplaší hmotařství a jen v srdci občanů leží klíč ke štěstí drahé naši vlasti.< (Sen. Chlumecký: Kultura srdce se utopila ve špiritusu!) To je právě to hmotařství! Když jsme prohlíželi při pětiletém jubileu trvání naší republiky pokrok, který se stal na poli hospodářském a politickém, zajisté jsme našli mnoho, co plnilo hrdostí naší hruď. Ale na poli kulturním je ještě mnohý temný kout, který vyžaduje prosvětlení, který potřebuje nápravy. Závady na poli hmotném a hospodářském jsou mnohem méně nebezpečny a dají se mnohem rychleji odstraniti, než závady na poli mravním, na poli duchovní kultury. Péče o rozvoj ethické kultury se jíž odkládati nedá, jak to naznačil president Masaryk v Paříži 16. října letošního roku, když pravil k závěru své řeči: >Míru potřebujeme všichni, abychom produktivní prací odčinili následky všeobecného ochuzení a toho mravního úpadku, který za války tak citelně sesílil a se rozmnožil. Nejedná se tedy pouze o nápravu politickou a hospodářskou i sociální, nýbrž o mravní, o všeobecné povznesení, o regeneraci lidstva.< (Sen. Matuščák: Pan president Masaryk měl ale na mysli mravnost, které se v církvi neučí!) Nemám na zřeteli církevní mravnost, nýbrž vůbec kulturní povznesení. Ale že je církevní mravnost důležitá, to si dovolím vám dokázati, pane kolego.
Mravnost musí býti v popředí všech naších snah, je také zajisté úkolem v přední řadě ministerstva školství a národní osvěty. Je to úkol sice důležitý a časový, ale velmi obtížný z toho důvodu, že člověk mnohdy snáze dovede zkrotiti síly přírodní a velmi obtížně dovede ovládnouti síly svého nitra. A při této práci jest vyloučena ovšem všecka šablonovitost, všecky mechanické pomůcky, poněvadž duševní síla řídí se jinými pravidly nežli přírodním mechanismem.
Již titul ministerstva školství a národní osvěty svědčí, že úřad tento sleduje osvětový čili kulturní rozvoj národa, a že má zvelebovati všecky prostředky, které vedou k osvětě a mezi těmi ovšem nejdůležitější a nejpřednější je škola. Těžkým jest zajisté úkol udržení kultury ideální mezi lidem, kdy pokrok technické reální kultury stal se heslem dne a kdy život moderního člověka stává se povrchním a honí se jen za požitky, které odkryla civilisace.
A co tvoří ideální kulturu? Ideální kultura jest nadvláda ducha nad silami a pudy přirozenosti lidské a jest vytvořená složkami: náboženstvím, mravností, uměním a vědou.
Dovolte mně, pánové, abych dal pojem náboženství. Mluvím-li o náboženské složce kultury ideální, míním tím náboženskou vlohu člověka, která jest specifickou anebo přirozenou vlastností lidského rodu. Žádné zvíře náboženství nemá a nezná. Míním tím přírodní názor, který uznává nadpřirozeného činitele v dějství jak sociálním, tak také přírodním. Vliv náboženské představy byl v historii zajisté různý, jeden větší, druhý menší, ale neutuchl vůbec nikdy, jak to vidíme v současné době, když se zdálo, že naturalismus a beznadějné nazírání na svět zachvátilo mysl veškerého lidu. My víme, že právě v této době, kdy byl naturalismus na svém vrcholu, slaví své vzkříšení novoidealismus, který se ujímá u všech kulturních národů a není bez vlivu na naši mladší filosofickou generaci. Že náboženství souvisí těsně s mravností, že jest jejím základem a bylo kolébkou vědy a umění, to jest známo z kulturní historie. Nebudu to zde dokazovati. Všecky zmíněné tyto složky ideální kultury musí býti předmětem péče ministerstva školství a národní osvěty, má-li jeho činnost krýti se také s jeho názvem. A tento úkol plní v lidu ministerstvo školství a národní osvěty prostřednictvím t. zv. lidovýchovy. Jestliže ministerstvo školství a národní osvěty v titulu kultu přiznává podpory na náboženské potřeby svých občanů, tím neposkytuje žádné milosti církvi. Každá církev musí svým vnitřním obsahem se udržovati a ne podporou státu. (Sen. Matuščák: Mimo to ještě odebírají občanům vejce a zrno!) To jistě dávají dobrovolně, jistě k tomu nemusí býti nuceni. Není to nevyhnutelné k udržení církve, to je vyloučeno, na tom nespočívá trvání církve.
Ale i po rozluce církve od státu musilo by ministerstvo školství a národní osvěty podporovat kultové potřeby lidu, protože by se tím jinak zanedbávala důležitá složka ideální kultury a podrýval by se základ složky druhé, totiž mravnost. (Hlas: V Americe nedávají ničeho na kult!) Vždyť i americký stát podporuje kultové potřeby lidu. Všimněte si, pánové, že je to skutečnost, že to není jen líčení nějaké nepravdy. Že je potřeba, aby mravnost byla podporována, to jest vidět nejlépe z případů ze soudní síně a z těch výroků porot, kde pozorujeme, že mezi lidem začíná se ztrácet pocit odpovědnosti.
Ministerstvo školství a národní osvěty budí v lidu zájem pro umění a dobrý vkus, ale jsou v tom značné obtíže. Jemný vkus mezi lidem rozhodně upadl a to právě následkem převahy hmotařského názoru životního. Když se pořádají umělecké koncerty, na př. Filharmonie, bývá tam dosti prázdno. Odbývá-li se nějaký sportovní zápas, tlačí se tam 10-15.000 lidí za každého počasí, přes to, že tam není vidět nic, než produkce najatých a dobře placených zápasníků. Víte, že i zápasy řecko-římské jsou přeplněny a málem by nás potkala hanba, že by se u nás byly pořádaly také býčí zápasy v Bratislavě. To jsou známky pokaženého vkusu.
Divadelní hry bývají velmi málo navštěvovány, když běží o nějakou vážnou hru. Stojí-li však na divadelním návěští, že mládež do 16 let nemá přístupu, tak jest naplněno mládeží od 12 do 60 let, že tam není ani místečka. Když se dává klasický kus, je prázdno, a musejí se posluchači shánět. A zejména tam schází mládež, která jednou má vésti náš lid.
Ovšem, to je zaviněno jednak upadajícím vkusem, ale někdy kazí i divadelní správa sama, která lichotila různým zálibám obecenstva a zanedbala takto vážné vzdělávací akce.
Též, pánové, popularisace vědy se nám dostatečně nedaří. Jeví se již jakési ochabnutí u posluchačů. S počátku byly přednášky naplněny, takže se pořádaly třeba dvě za týden, začalo to váznout a váznout, až to došlo tak daleko, že když je tam 20 posluchačů, bývá již plno, a někdy se musíme spokojiti jen se 3. Ale, prosím, neděje se to také mnohdy bez viny pionérů vědy.
Okresní osvětové svazy se namnoze minuly se svým cílem. Měly za úkol popularisovat vědy. Znám v jednom okresu, dosti pokrokovém, působnost osvětového svazu. Opatřili si skioptikon a tu by člověk očekával, že budou skutečně popularisovat vědu a historii českou, ale zatím, prosím, tito pionéři za dobrý honorář cestovali po vesnicí se >španělskou inkvisicí<, s >tajnostmi klášterů<, báchorkami o vzniku člověka atd. Tím tak pokazili vkus, že na dobrou, vážnou přednášku obecenstva neseženete. Já nechci, pánové, se zmiňovati o tom, že vedle španělské inkvisice, která byla rázu politického, byla také inkvisice husitská, protestantská, anglikánská a teď je i inkvisice bolševická. (Sen. Matuščák: Husitská byla lidská, ale španělská, ta nebyla lidská!) Ta byla hodně lidská, poněvadž se dotýkala těla. Jen si přečtěte zprávy, jak to vypadalo. Pravda je, že najdeme v historii mnoho temných skutků, za které bychom dnes nemohli bráti plnou odpovědnost, a že nebylo žádného rozdílu v té hrubosti mravů, ať to bylí katolíci, anglikáni nebo jiní, ale strašné jest, že se to děje v moderní době ještě dnes, kdy lidstvo zjemnilo, že inkvisice jest ještě v době, litera jest 300 až 400 let od středověku daleko. Myslím, že osvětový svaz nemá dělati konkurencí >Kočkově panoptiku<, kde se ukazovaly figuríny, jež drásaly nervy obecenstva a budily nízké vášně. To není žádná lidovýchova. Ministerstvo školství by mělo na to dohlédnouti a dávati si předkládati seznamy o tom, co se tam všechno přednáší. Na jednom okrese to stálo 7.000, a víme, že to byly většinou tyto hrůzostrašné přednášky, se kterými se chodilo po venkově.
Také knihovny, které se zakládají, mají býti takové, aby byly přístupny niveau posluchačů, mají tam býti také autoři staří, nejen moderní, mají tam býti i katolické spisy. Nesmíme zapomínati, že to není vědecká knihovna jen pro vědátory, že je to také pro lid, který chce míti zdravou četbu, která je skutečně pro něho potravou duševní.
Prostředky ideální kultury jsou četné, ale nejrozšířenější je škola. Škola dnes je úplně v rukou ministerstva školství a tak ovšem také ministerstvo za ně přejímá plnou odpovědnost. Dnes již odpadá fráse o nadvládě církve ve škole. To patří minulosti. Dnes naopak by si mohly církevní kruhy stěžovati na ten nevděk, kterým se zapomíná na historické působení církve, že do konce století XVIII. se nikdo nestaral o národ, když vladaři a velmoži měli jiné choutky, měli své hony atd. Jen církev udržovala kulturu až do konce století XVIII. (Hlas: Ve svůj prospěch!) Ne ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch lidstva, jak Angličan Gladston prohlásil, že církev po 15 století byla jedinou pěstitelkou věd a umění. Když někdo studuje dobře historii kulturní, vidí zásluhy církve, co ona všechno vykonala. Nechci věřiti, že by tak skvělá instituce neměla své stíny, neboť i to nejsilnější světlo má své stíny, ale nechci také věřiti, že na ní nebylo nic dobrého, jak často slyšíme. (Sen. Matuščák: Někdo nechodí do kostela a má více mravnosti, než ten, kdo tam chodí!) Já znám mnohé, kteří do kostela chodí a mají své chyby a mnohé, kteří říkají, že jsou lepší, než ti, co věří, ale je to spíše chlouba.