Tolik považoval jsem za nutno říci všeobecně s hlediska naší strany o kulturním rozpočtu. Mělo by se míti za to, že tento svatý stánek bohu, péče o vědu a umění, náboženství a mravnost zůstane ušetřen třesku zbraní. Není u nás tomu, bohužel, tak a to, jak se domnívám, z valné části vinou naší vlády. Končím. Nynější vláda jeví se nám jako protiněmecká koalice, která nedává našemu lidu ani na poli kulturním to, co našemu lidu přísluší. A proto nemůžeme vysloviti, takové vládě důvěry, povolujíce jí rozpočet. To by byla zrada na lidu. Tou měrou, jakou se vynasnažíte, abyste popřáli sluchu ve všech směrech těmto našim, tuším, že rozumným požadavkům, a abyste se s námi poctivě domluvili, nastanou snesitelné poměry. Pánové, byli jsme si v prvních létech, kdy jsme se zde scházeli, při vážném probírání tak mnohého problému mnohem bližšími, než nyní. Vynasnažíte-li se vyhověti našim spravedlivým požadavkům, pak přijde snad jednou den, že se objeví na této tribuně Němec, který se bude přimlouvati za rozpočet. Až do té doby musíme hlasovati proti každému rozpočtu a tak i proti rozpočtu na rok 1924. (Souhlas na levici.)
Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Krejčí.
Sen. dr Krejčí: Vážený senáte! Dovolte mně učiniti několik poznámek o rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty. Hodlám to učiniti s nejlepším úmyslem nezavaditi o politiku. Ale, prosím, abyste při tom ráčili uvážiti, že to je v dané situaci úmysl dosti těžko proveditelný. Pokud se týče mne sama, tedy sám sobě nejsem překážkou vyhovění tomuto předsevzetí. Ujišťuji vás, že mne nestojí žádné přemáhání vyhýbati se politice. Jsem, prosím, nadobro vyléčen z domnění, kterému jsem holdoval do nedávna, že zvoleného zástupce lidu je povinností a samozřejmým úkolem, aby celou svou individualitu, všechno svoje nejlepší uplatňoval právě v politice ve smyslu zásad, určujících program strany a tvořících také základ jeho vlastního přesvědčení, za nímž má státi celou svojí bytostí, což já pokládám za mravní povinnost za všech okolností, i třebas vůči svým kolegům. Z toho jsem tedy vyléčen. Povinnost sem, povinnost tam, program sem, program tam, přesvědčení, morálka, zásady, co s tím? Pan dr Stránský a prof. Weyr na brněnské universitě říkají beztoho, že to všechno znamená v politice něco jiného, nežli v morálce a nežli v životě pro toho, kdo život svůj chce říditi zásadami mravními. Do politiky smí mluviti jenom ten, kdo tomu rozumí a kdo v ní umí choditi. A já jsem to dostal černé na bílém v jednom renomovaném orgánu a bylo mi to, prosím, odhlasováno, že politice nerozumím proto, že jsem profesorem a že politika je umění a žádná >Prinzipienreiterei<. (Veselost.) To sice řekl také profesor, když byl profesorem, Masaryk, a snad je to po něm opakováno, ale >si duo faciunt, nebo dicunt idem<... když to řekne vládní list >Československá republika< (Veselost.), jak to bylo adresováno na mne, to je, prosím, fráze. Ale co platno, byl jsem donucen si uvědomit, že mi pro politiku něco chybí, ať je to třeba ten sanctus spiritus politicus, který sestupuje v takové hojnosti na vlasti České. (Veselost.) A na tom u mne už asi zůstane, já chci zůstat abstinentem v té věci. (Veselost.). Na ten se nezmohu. (Smích.) A proto se také nedám zlákat do politického reagování na některé vývody pánů řečníků s německé strany. Jsou to mutatis mutandis tytéž rekriminace a tentýž rozhořčený pathos, který jsme zde měli příležitost tolikrát slyšet a o němž jsem si dovolil jednou říci, že se to nemusí brát tak tragicky. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Úplně totéž, co jsme dříve slýchali ve Vídni!) Prosím, i tady vykonává zvyk svůj blahodárný uklidňující účinek na naše české nervy. Co se týká právě pana kolegy dr Hilgenreinera, tu mně račiž odpustiti, kdvž řeknu, že mně po jeho řeči tane na mysli to staré pravidlo rétorské: Oratorem irasci minime decet, simulare non dedecet. Když dáme místo >oratorem< >politicum<, pak je tím naznačená jistá neshoda, a já přiznám, že tuto methodu virtuosně ovládáte, ale u toho, kdo ji prohlédne, vzbuzuje to nedůvěru v opravdovost všech tvrzení, na nichž se ten pathos zakládá, a zároveň myslím, že je to špatné preludium ke smírnému vyrovnání národnostních protiv, což je - snad se v tom nemýlím a sám pan kolega Hilgenreiner dává pro to naději - společná touha na obou stranách, aby se k tomu dospělo.
Ale periculum latentis politicae, nebezpečí dostati se do politiky, je právě v tom předmětu samém, o němž chci mluviti. Rozpočet státní totiž je věc eminentně politická. To jest politicum per excellentiam. Bylo již zde několikráte připomenuto v této debatě, že z rozpočtu lze vyčíst, čeho je třeba k posouzení režimu, ducha, který určuje politiku, státu, národa, stran. Rozpočet - bylo řečeno a já myslím, že je to pravda - je výslednicí politické činnosti těch faktorů, kteří mají vládu a tím také odpovědnost za všechno, co se děje uvnitř i zevně.
Přirozeně v našich nynějších poměrech je to koalice ve svém celku, která nese tu odpovědnost, ale z rozpočtu lze vyčísti také poměr jednotlivých složek koaličních, vzájemný poměr, váhu a snad i schopnost politickou, jednotlivých stran. Rozpočet je jako vídmo, v němž vládní moc je rozložená v barevné kvality, representující koaliční strany. (Veselost.) Hned vidíte, která barva, anebo které barvy převládají a určují celkové zabarvení a kolorit vidma, zdali to jde do temna nebo do jasna, (Veselost.) zdali převládá rudost socialistických složek, nebo zeleň agrární, nebo žluť, ta jasná, kapitalistických stran, anebo fialová barva prelátských expositorií. To nechci rozhodovati. (Hlas: To je celá duha!) Je to duha, právě jsem to řekl a zakládám si na tom, že tohoto uznání se mně dostalo.
Tedy, to nechci rozhodovati, ale pravím, že by nám to mohlo mnoho vysvětliti z toho, co je pro rozpočet ministerstva školství, resp. pro naší práci a pro pokrok v oboru kulturním charakteristické. Ale, prosím, tím bych se zpronevěřil svému předsevzetí, nedostál bych slibu, to bych zabočoval do politiky. Proto od toho odcházím a jen to poznamenávám, že z kulturních požadavků, které mají a musejí míti strany pokrokové a jak se samo sebou rozumí také strany socialistické ve svém programu, nebyl proveden žádný, a že příčinu toho musíme spatřovati v tom, že strany anebo vůdčí činitelové ve stranách, hlásících se pod prapor pokroku, nekladou na kulturní požadavky takovou váhu, jaká jim přísluší, anebo že je kladou níže, než požadavky hmotné. Ale platí - a kulturní historie to potvrzuje že žádná vymoženost sociální, žádné uspořádání společnosti ve smyslu sociální spravedlnosti nemůže býti pevné, nemůže býti trvalé, nespočívá-li na vyspělé intelektuální a mravní úrovní celé společnosti. (Výborně!)
Ostatně, to jest stesk, který jsem já pronášel a který pronášeli jiní často za těch pět let, co Československá republika stojí. A jest-li nutno jej opakovati, je to důkazem, že v té práci popřevratové, k níž jsme přistoupili s takovým radostným nadšením, totiž v práci zbudovati základy republiky a určiti směr jejího vývoje směrem k pokroku a dokonalosti, stala se chyba a že v ní zůstala mezera, pro kterou nás bude jednou hlava hodně boleti, poněvadž ukáže se kategorická nutnost tuto mezeru vyplniti, chybu napraviti. A snad se již ta nutnost začíná pociťovati. Retardační elementy společenského života nabyly tak na síle a významu, že již i ti nejlhostejnější by mohli uznamenat, že místo, abychom šli dopředu, jako by nás něco strkalo do kolečka a nazpět tam, odkud jsme vyšli. (Tak jest!) Já mám pevnou naději, že ten zpětný tlak vy-burcuje lid z lethargie dnešní a že si vynutí pravý směr státní lodi. Čím dříve nynější režim k tomu přispěje, tím větší získá si zásluhu, a ukáže koalici jako dobroditelku republiky.
Z rozpočtu ministerstva školství lze to vyčísti. Máte to tam, prosím, nikoliv černé na bílém, nýbrž bílé na bílém. Totiž, tam, kde by měly býti příslušné položky a číslice, tam nenajdete nic, nic. A podle běžného termínu bychom mohli říci: ty položky jsou vybíleny. A ten nepoměr, v jakém jsou položky na církevnictví vůbec k položkám na školy a umění, a zase poměr položek kultu katolického k položkám kultu jinocírkevního - podotýkám, že při tom není rozhodující výška, suma povolená - ten nepoměr, řekněme diplomaticky: nad tím je nutno se zamysliti. Jsem dalek toho, činit za to výtku panu ministrovi. Kritika tato patří na jinou adresu, odpovědnost nesou jiní. Pan ministr je pouze vykonavatelem vládní většiny a je v tom daleko více vázán než poslanec vůči straně. Je-li poslanec vázán na rukou, je ministr vázán na rukou i na nohou.
Však je jiná věc v jeho resortu, kde může uplatniti svojí individualitu. Naší veřejnosti jest znám svou pokrokovostí a energičností v nejpěknějším slova smyslu. Má pod sebou celé ohromné těleso administrativy, za jejíž činnost jest před veřejností odpověden, a tu jest velmi veliká a vděčná příležitost osvědčiti energii regulativní a odstraniti vše, co brání ohromné to těleso udržovati v náležitém chodu. Neboť, slavný senáte, musíme si říci, a pan ministr to také ví, že v té administrativě není všecko takové, jaké to býti má, a je tudíž třeba pevné vůle, aby to bylo takové, jaké to býti má.
Obyčejně se vytýká ministerské administrativě, a dnes to bylo také dvakráte připomenuto, byrokratism, který je prý dědictvím starého Rakouska. Záleží na tom, co je byrokratism ovšem. To může býti od různých lidí různé chápáno; ale když máme na mysli, že to, co se tím slovem obyčejně míní a na co se obyčejně naříká, jsou obyčejně jen upřílišněné, zkarikované vlastnosti, které samy o sobě jsou dobré a k řádné organisaci úřadů nezbytnou podmínkou - tu bych si skoro dovolil paradox a říci, že tohohle byrokratismu je tam ještě málo, anebo příliš málo.
Pod heslem odrakouštění a z obav před zavedením starého rakouského byrokratismu byla po převratu čelná místa v ministerstvu školství obsazována novými silami, tím řezem rakouským nezkaženými, lidmi, kteří v dobách persekuce ukázali tvrdou páteř. Ale ti nebyli vyškoleni, nebyli vyzkoušeni, neměli zkušeností; a kde byly převzaty staré zkušené síly z Vidně, byly za nedlouho pensionovány, anebo Bůh ví proč a čí zásluhou, až na skrovné výminky, odstaveny z odpovědných míst. A tak je to tam všechno nové, všechno svěží, všechno nezaprášené a je radost a chuť ke práci, ale není tradice, která by různá nařízení vyrovnávala a ujednocovala. Je to vše nehotové, neurčité, jako by si, páni, račte odpustiti, že to řeknu, nevěděli vždy rady. Zkrátka, v některých referátech, v některých sekcích, jak se říká, neumějí v tom choditi a tím potom trpí celek. Mohu mluviti z vlastního názoru jen o tom odboru, s nímž mám čest přijíti do přímého styku, jako universitní profesor filosofické fakulty. Ale co slyším odjinud, potvrzuje, že podobné neurčitosti jsou i jinde v jiných referátech. Přirozeně musí vznikati nedorozumění, průtahy, zbytečné psaní, ba i konflikty. Tu musí se uznati, že se tím vlastně práce vědecká universitních profesorů příliš ztěžuje a že to zbytečně roztrpčuje, když staří kozáci na universitních katedrách jsou peskováni od mladých pánů ministerských radů jako chlapečkové pro nějaké takové opomenutí a když jsou odkazováni s vážnou tváří a přísným gestem - pokud se to ovšem dá vyťukati psacím strojem - na plnění přípisů a předpisů, které nikdy nebyly vydán, nebo budou vydány až v r. 1925. Nu, krev z toho neteče, ale takové zlosti, jak líčí Komenský ve svém >Labyrintě světa<, jest z toho dosti. Ale poněvadž jest na obou stranách dobrá vůle, dá se to snadno odstraniti. Jen trochu zdrženlivosti vůči autonomním universitním úřadům a také trochu ohledu. Mnoho by snad prospělo, kdyby bylo zrušeno prostřednictví zemské správy politické ve věcech správy universitních ústavů a věcech finančních; bůh ví, jak se tam ti pánové na universitu a universitní profesory dívají, co si vůbec o práci a činnosti profesorů myslí. Nebudu ty jednotlivosti uváděti, ale řeknu, že jednotlivé departmenty a účtárna jsou pro nás osmou egyptskou ranou.
Ale jsou věcí vážnější, na které bych si dovolil upozorniti nepřítomného pana ministra v zájmu University Karlovy, aby tam laskavě svým vlivem přispěl. Jedná se o novostavby universitní, o nichž mluvil také kol. Němec. Jest tomu již dvacet let, co se začlo o novostavby jednati, a byla naděje, že stavby budou na obou blocích, desátém u parlamentu a na bloku třetím a čtvrtém u mostu Svatopluka Čecha v brzku provedeny. Válka to přerušila a po převratě naše republika nechala uplynouti pět let, aby nedala naděje, že budou nezbytné ty stavby v dohledné době provedeny. (Hlas: Co se vleče, neuteče!) Ano, ale také se toho nedožijeme, co se takto vleče. Ty stavby jsou sice v letošním rozpočtu opatřeny položkou a jest tu změna, pro universitu výhodná, že u mostu Svatopluka Čecha má býti ve dvou budovách, co bylo původně projektováno v budově jedné, ale při tom máme obavu, že se stavba protáhne a že to bude právě budova filosofické fakulty, která musí nésti toho důsledky a ustoupiti stavbě budov pro administrativní, representativní místnosti a fakultu theologickou.
Ovšem, bylo řečeno, že s těmi dvěma stavbami má se začíti na jaře, a už se tam nějaké sondovací práce vykonaly, jakož i bouda postavila. (Veselost.) To by mělo znamenati začátek, ale jen aby při tomto začátku nezůstalo tak, jako u Palackého mostu. Ale o filosofické fakultě není slyšeti ani tolik, ačkoliv, je-li nějaké stavby pro Universitu potřebí; je to kolejní budova filosofické fakulty. Ta nemá opravdu, kam by hlavy složila - jestliže toto přirovnání se sem hodí - je roztrkána po privátních domech, každý v jiném koutě Prahy. Zde má pan kolega Spiegel ideální rovnoprávnost: není snad odstrkována jen německá universita, v tom jsme rovnoprávní. Posluchačstvo je tím neobyčejně týráno - račte povážiti to běhání z jedné čtvrtě do druhé na přednášky! Podle toho se musí upravovati také rozvrhy a mimo to stojí nájem tak veliké peníze, že by se dávno bylo mohlo za ty peníze něco postaviti. Theologická fakulta pro svých snad 100 posluchačů má místa dost, a representační místnosti a kanceláře mohou také počkati - proč fakulta filosofická má býti zase odstrčena? Já vím proč, totiž nevím proč, neboť myslím, že to, co se říká, jest jen záminka, a že ve skutečnosti jest to jedině otázka honoráře za objednané plány u architekta Sakaře, jak byly ministerskou radou přijaty, ale ministerstvem financí zamítnuty pro přílišnou snad výšku, poněvadž se odvolávali při tom na jakési usnesení ministerské rady, podle něhož takové stavitelské návrhy mají býti honorovány trojnásobně proti mírovým cenám. Ale honorář pana architekta Sakaře je docela přiměřený umělecké hodnotě, a významu tohoto pracovníka a je docela ve shodě s honorářem zemřelého architekta Kotěry a jeho nástupce architekta Machoně. Ministerstvo veřejných prací vrátilo nedávno ministerstvu financí návrh, uznávajíc výši honoráře za přiměřenu. Proč se to tedy odkládá a proč se s tím otálí? Zbývá jen, aby to stanovisko ministerstva veřejných prací bylo schváleno a smlouva s architektem Sakařem podepsána. To je jediná překážka dalšího postupu v práci, a já prosím pana ministra nebo jeho zástupce, aby mu to tlumočili, aby v tomto směru vynaložil svůj vliv a aby zároveň co nejvíce urychlil jednání s Pensijním ústavem zaměstnanců o uzavření půjčky 75 milionů na postupné provádění těch universitních staveb a především na bloku X vystavěním tamější budovy na tom krásném náměstí před parlamentem, jemuž bude krásným protějškem na okrasu Prahy.
Když jsem se zmínil již o universitách, ráčíte se pamatovati, že velký rozruch způsobila náhlá zvěst, že má býti fakulta filosofická přenesena z Brna do Bratislavy a snad že ještě někde něco má být zrušeno. Sotva že se ty ústavy trochu na tom božím světě ohřály. To bylo nadšení, s jakým jsme v Národním shromáždění nové vysoké školy odhlasovali. Nic jsme nedali na výstražné hlasy z leva a z prava, které radily festina lente a ukazovaly na nákladnost toho podnikání překotného, na nedostatek sil vědeckých, náležitě kvalifikovaných v některých oborech, nedbali jsme hlasů, které říkaly: >Nežli špatně vybavenou universitu, raději čekat!< A nyní nás stíhají následky naší neprozíravosti. Myslím, že je jisto, a že v ministerstvu bylo o tom nějak uvažováno, neboť by ty pověsti nemohly jinak tak zhola vzniknouti, že tak, jak je to na bratislavské a brněnské universitě, to zůstati nemůže. Přírodovědecká fakulta s celým vyzbrojením nákladných ústavů v Brně a Bratislavě je pro nás luxus i finanční i kulturní. Ale oprávněným požadavkům v tom smyslu lze vyhověti ne zrušením toho, co již stává, a bez rozčilování lokálního patriotismu Moravanů a Slováků, totiž tak, když by se v Brně nechala filosofická fakulta a na ní obsadily ty přírodovědecké a matematické stolice, jichž je třeba pro kandidáty učitelů středoškolských. A přírodovědecká fakulta se všemi svými ústavy nákladnými, aby byla vybudována v Bratislavě, kde by byla zase podobným způsobem zredukována fakulta filosofická. Mohlo by se to státi také obráceně, nebo jiný modus nalézti, ale v tom smyslu lze tomu pomoci.
Ale při universitě bratislavské a brněnské nesmí se zapomínati na universitu Karlovu. Ta potřebuje také vybavení, ale zvláštního druhu, při němž nesmí se šetřiti. Neběží o nějaké novostavby, o representační vybavení této university, ale běží o vybavení, abych tak řekl vnitřní, které mnoho nestojí, mimochodem řečeno. Na universitu Karlovu je nutno jinak pohlížeti, nežli na její dcery v Bratislavě a v Brně a jinak, nežli na německou universitu, jak bylo v tom smyslu mluveno, tuším, se strany pana kolegy dr Hilgenreinera, který se stavěl na stanovisko naprosté rovnosti, jako by to bylo jedno, česká universita a německá universita v Praze. Prosím, na to se musí jinak pohlížet, ne proto snad, že je universita Karlova starší, anebo jaksi dědičkou staré slávy, nýbrž proto, že ona má především za úkol representovat naši českou vědu a ne jenom sloužiti za semeniště učitelů, úředníků, právníků, lékařů atd. Na ní musí býti zastoupeny a pěstovány vědy vůbec a nic nesmí býti vynecháno, co náleží do celku vědecké práce. Ve všem musí býti poskytnuta možnost po česku se vzdělat, všechny vědy musí pěstovat. Nesmí tudíž býti bráněno mladým silám, aby se věnovaly vědecké práci kteréhokoliv oboru. Pravda, pro vypěstování dorostu jsou stipendia, podpory a odměny se udělují dosti štědře, ale na jedno se zapomíná. Zase je tím vinen neblahý systém šetření na nepravém místě, jak to chápou pánové v ministerstvu školství. Zapomíná se na docenty. Když se někdo konečně štědrou pomocí státu habilituje, není tím ještě učiněno všechno, neboť docenti nemají žádné sustentace, jen kolejné od posluchačů a to je vždy menší u nich, nežli u řádného profesora z pochopitelných příčin. Nelze nechat docenty bez pomoci, ani když jsou v úřadě nebo na střední škole, kde nemusí míti starost o živobytí. Vědě má se věnovat člověk celý, dvěma pánům nelze sloužiti (Tak jest!) a nechávat mladé a poctivé snaživce se přepracovat, to je, prosím hřích, jenž by měl vyburcovat svědomí i těch nejzatvrdlejších finančních hajných. A to se skrblí s povolováním dovolené docentům na středních školách, skrblí se s povolováním asistentů, o nichž bylo řečeno dnes, že nemají na růžích ustláno, před jmenováním mimořádných profesorů mají páni sestavovatelé rozpočtu v ministerstvu vyučování přímo hrůzu. Sbory profesorské chápou svoji povinnost v té příčině; navrhují mimořádné profesury, ale návrhy zůstávají ležeti s poukazem na rozpočet. Snažně prosím pana ministra, aby v té věci projevil blahovůli české vědě a universitě Karlově.
Naproti tomu překvapuje, jak se páni z ministerstva školství - případ, jejž nám na mysli, stal se za ministrovy dovolené - jak se starají o docentury a profesury. Činí nátlak na sbory fakult, totiž na ty, které si to dají líbiti, a bohužel našel se takový sbor, aby změnily své usnesení v určitém případě, aby učinily výjimky od pravidla, aby mohl býti ten který pán, dříve týmž sborem odmítnutý, ustanoven na universitě jiné. To je prosím věc prapodivná. Myslil jsem, že už to kamarádství s ministerskými pány referenty ve prospěch jednotlivců přestalo. To by byla recidiva a svědčilo by to o chuti starou praxi obnoviti. Quod non! S tím souvisí, že se při obsazování míst na nižších a vysokých školách staly pokusy o uplatnění vlivů politických předáků. Pan ministr jistě nedovolí, aby se to opakovalo. Při obsazování míst musí rozhodovati jen a jen kvalifikace vědecká. (Tak jest!) Tu posuzovati jsou povoláni odborníci a nikoliv diletanti z oborů jiných. Nejsou-li v Brně, jsou v Praze a příslušnost politická nesmí býti ani podporou ani závadou ustanovení definitivnímu. Musíme snésti monarchisty na jinojazyčných universitách svého státu. Sneseme tedy také své lidi na universitách, ať mají barvu politickou jakoukoliv. (Tak jest!) Nemáme právo imputovati jim, že jsou protistátní, když jim to nemůžeme dokázati z jejich výroků a činů. To by byl politický jesuitism, jako když někdo soudí o jiném, že nemůže býti mravný, když nevěří v nesmrtelnou duši, nebo proto, že je jinověrec. Urazil bych pana ministra, kdybych v té věci apeloval na jeho pokrokovost.
Vážený senáte! Dovolil bych si zmíniti se o chystaných reformách školních. Mluví se mnoho o reformě středního školství a utvoření jednotné střední školy. Veřejnost pedagogická je tím velice rozrušená. Pochopitelno. Jednotná střední škola znamená, řešiti otázku školskou od základu a poskytuje možnost učiniti zásadní a to nejdůležitější krok k socialisaci školské výchovy, ve kterémžto slově >socialisace výchovy<, je zahrnuta budoucnost školství vůbec. Tím slovem je naznačen cíl, který musí každý pedagog, reformátor a zákonodárce míti stále na zřeteli. Vláda se k té věci dosud určitě nevyslovila. Anketuje se, komisuje se a sjezduje se, ale všechno, se děje důvěrně. Nikdo neví nic určitého, a já myslím, že to není dobře, protože mnoho se potom zbytečného rozčílení způsobí a mnoho se debatuje na piano. Nestačí říci, připravuje se jednotná škola musí se říci jaká. K tajemnůstkářství v té příčině snad byly positivní důvody. Avšak ať jsou takové nebo onaké, i takové podpokličkování vzbuzuje ve mně podezření, že se neděje žádné zásadní řešení problému, že to nebude žádný skutečný pokrok, nýbrž nějaký kompromis, jako všechno, co se zrodilo z půdy dnešní politické situace v oboru školství, že to nebude ani ryba ani ráček, a že bude míti staronový fráček. (Veselost.) Nelze však nic určitého říci, nelze se nad ničím zarmucovati a ani nad ničím jásati. Dovolte mi proto poznamenati toto: Snaha o jednotnou střední školu je mi v důsledku mého etického a sociálního stanoviska nanejvýš sympatická. Jednotná škola střední nedotýká se, když je správně vyřešená, principu humanitního studia ani v tom nejmenším. Ten odpor, který se u nás zvedá z této obavy mezi stoupenci klasického studia, zvláště mezi profesory gymnasií, je naprosto bezpředmětný. Princip jednotně střední školy nedává přednost přírodnímu vzdělání před historicko-fílologickým, nenastoluje ve výchově materialism místo idealismu. Princip jednotné střední školy je ideální a praktický stejnou měrou jak jen může býti a jak jen si možno se stanoviska pokrokového přáti.
Ale, jestliže necháte měšťanskou školu vedle jednotné, jak se říká, zde zamýšlené školy, budete míti místo pokroku a zjednodušení chaos, zmatek, jenž ještě zhorší to, co bylo již způsobeno tím nešťastným roztypisováním gymnasií v typy A, B, C a tím, abych tak řekl, pářením reálek se školami humanitními. (Veselost.) Staré spory se rozjitří a přibudou k tomu ještě nové. Jednotná střední škola, má-li míti smysl, musí tvořiti druhý stupeň školské výchovy po škole obecné a musí tím stupněm projíti každý občan. Nesnese typy, nesnese vedle sebe školu měšťanskou. Říká-li se, že existence školy občanské, rovnocenné s nižší střední školou, je nutná v našich poměrech, je to důkazem, že idea jednotné školy střední ještě neuzrála ke svému uskutečnění. A pak by bylo lépe počkati, až se bude moci, nebo až se bude musit uskutečniti v plném svém významu.
Mluvíme-li o těchto věcech, nesmí býti zapomenuto také materiální stránky. Musíme v té příčině s povděkem vítati všechny snahy o náležitou úpravu služného státních zřízenců a o odstranění neblahých následků, snížení sustentačních příspěvků, pokud se ty následky ovšem odstraniti dají. V těch pak, které se odstraniti nedají, je důtklivé memento, aby při finanční politice taková imponderabilia, jako jest rozladění - mírně řečeno - malých lidí v úřadech a školách, byla brána v počet a nepodceňována. Ve věci samé připojují se rád a plně k tomu, co řekl v té příčině kol. Pánek a co také naznačil kol. dr. Němec.
Co se týče pensistů; musí býti odčiněna křivda páchána na nich s takovou, abych tak řekl, až zarážející důsledností. Jsou zde ovšem poměry trochu složité a je nutno řešiti mnohé případy individuálně, podle různých stavů. Ale jedná věc měla by bezpodmínečně býti provedena a také bylo na to poukázáno a já jen to posiluji, protože se to týče všech případů, aby staropensisté bylí postaveni na roveň novopensistům zásadně, (Tak jest!) a aby byly odstraněny všechny ty klausule z nařízení dosavadních, které brání staropensistům v přístupu k lepší úpravě kterou jsou obmýšlení novo-pensisté.