Anebo vezmeme kapitolu střední školy v investičním programu. Pro své střední školy v Čechách najdete 67 milionů, přeji vám toho z plna srdce, jsem přesvědčen, že vaše střední školství bylo tu a tam zanedbáno a že je nezbytně potřebí nových staveb. Avšak nejen, že my, Němci, nedostaneme na nové budovy středních škol ani haléře, berou se nám ještě ty střední školy, jež jsou poněkud moderně zařízeny. Ať si jen pánové jednou zajdou do Jindřišské ulice v Praze a podívají se, za jakých podmínek jsou tam umístěny tři německé střední školy. Při tom mělo ještě ministerstvo pošt odvahu, že chtělo na budově vystaviti tam ještě 4. patro a usaditi učitele a žáky do hluku a prachu. Vzalo se nám nové krásné gymnasium ve Štěpánské ulici a nasadila se tam instituce, která u nás nejhůř zavání, do slova nejhůř zavání, totiž tabáková režie.

A naše obecné školy, nemáme-li my, Němci, někde 20 dětí, zavře se škola, avšak pro menší počet českých dětí, i jde-li pod 20, zřizují se nové školy. Dobrá, zřizujte si pro mne a za mne ze státních prostředků české školy, ale nakládejte alespoň s námi podle stejného měřítka! A kontrolujete-li u nás, aby se české děti nevháněly do německých škol, tedy zakročte také, když se nyní české školy menšinové plní německými dětmi! Bohužel je naše německé obyvatelstvo tu a tam tak málo probudilé, že se domnívá, že musí dáti co možná nejdříve děti česky vyučovati. Tím se však dětem špatně poslouží. Byl jsem v létě v Burgenlandu a viděl jsem, jak špatný výsledek to mělo, když se německé děti, jež mluvily doma pouze německy, nacpaly do maďarských škol. Mnohé, dobře nadané, naučily se sice oběma řečem, nepoměrně více dětí nenaučilo se však žádné z obou řečí, zůstaly idioty. Napřed musí dítě ovládati jazyk mateřský, pak může býti teprve vyučováno bez újmy v jiném jazyku. Že jsme pro to, aby se německé děti v tomto státě učily češtině, aby se naše mládež postavila oběma nohama na půdu nynějších poměrů, tož jsme my vám již dokázali tenkrát, když jsme se zasadili o to, aby vyučování českému jazyku bylo na německých středních školách povinným, a na druhé straně v poslanecké sněmovně, kdy bylo v rozpočtové rozpravě žádáno, aby se na všech německých obecných školách poskytla dětem příležitost učiti se češtině.

Ale oběma stranám stejnou měrou, stejná rovnoprávnost! Co platí pro jednoho, musí platiti i pro druhé. To je náš první požadavek vůči školství a vůči veškeré kulturní správě v tomto státě.

Druhým naším požadavkem jest, pokud možno, nejširší kulturní samospráva. Senátor lidové strany, pan dr Procházka, postavil se za rozpravy proti tomuto našemu požadavku a mínil, že je to rozdělením, roztržením státu. Velectění pánové z lidové strany, stojíte-li na stanovisku, jaké hájil před několika dny váš vůdčí orgán >Lidové listy< v článku, jejž ovšem podepsal velebný pán z Prahy, že se totiž Němcům v tomto státě daří příliš dobře, že Němci v tomto státě mohou činiti nejvýše nárok na práva kolonistů, že nejsme doma, že nejsme rovnoprávní, nýbrž pouze cizinci, přistěhovalci, sdílí tedy tento názor, pak nejste schopni, abyste pojednávali o takových otázkách, jako jest kulturní samospráva Němců v tomto státě. Předpokládám však, že to není míněním vedoucích pánů strany a že byly takové články pouze od nějaké nepovolané strany vpašovány do vašeho tisku. Žádáme-li pro sebe kulturní samosprávu, zdá se nám to, a bylo by se to i vám dříve v Rakousku také zdálo, něčím zcela přirozeným. Učitelé, duchovní, soudci národa mají přece viděti očima tohoto lidu, mají cítiti srdcem tohoto lidu, a není to samozřejmým, aby i nejvyšší školní úřady viděly očima, cítily srdcem dotyčného národa? Že všichni dohromady jsou jedno tělo, v němž vládne vzájemná důvěra, aby záležitosti školské, péči o umění a pod. nevyřizovali úředníci, jejíchž rozhodování pociťuje se jako cizí, ne-li jako nepřátelské. Že jste nám na př. zavřeli školy, bylo na několika místech nadevší pochybu oprávněno, to musí přiznati každý klidně uvažující, zvláště kdy velice klesl počet dětí. Ale působí to naprosto jinak, učiní-li tak německý školní úřad, aneb jiný cizonárodní školní úřad, cizonárodní úředník. Pří každém kroku lpí na něm podezření, že jednal z národnostních důvodů, aby nás národnostně utlačil. Proto byla by kulturní autonomie národů v tomto státě osvobozením, jež by mohlo smírně a pokojně zahájiti vnitřní mír, nebylo by to naprosto žádným rozbitím neb roztržením tohoto státu. Jakmile jsme se jednou postavili loyálně na půdu tohoto státu - a učinili jsme tak v každém ohledu daněmi a vojenskými úkony - máme právo žádati, abychom byli nejen vyučováni svými učiteli, souzeni svými soudci, aby o nás pečovali naši duchovní, nýbrž, abychom měli i ve vlastních rukou vrchní správu v dotyčných oborech. (Sen. Smrtka: Ale byl to stoupenec vaší strany, který řekl, že vojsko nebude sloužiti, když bude potřeba!) Mám za to, že tato věc byla uvedena na pravou míru a nemusím se k ní vraceti. To by nebyl žádný stát ve státě, kdyby se od nejnižšího školního úřadu - u místní školní rady se to již provedlo - od okresní školní rady přes zemskou školní radu až nahoru k ministerstvu rozdělily kulturní záležitosti podle národů na sekce. Až se provede rozdělení na župy a až dojde k tomu, že my, Němci v Čechách, budeme míti dvě většinou německé župy, bude to snad i v zájmu českého národa, aby župní úřad, pokud je školním úřadem, byl i národnostně rozdělen na sekce, poněvadž se tím způsobem snad opět vyhne oprávněným stížnostem vašich vlastních soukmenovců. S tohoto hlediska jeví se národní samospráva jako požadavek míru, nikoliv jako ohlášení boje, a domníval bych se, že je již na čase, abyste se vážně obírali tímto požadavkem.

Ovšem, zaujímáte-li stanovisko, že Němec nemá v tomto státě žádného práva, že je a musí se stát českým, že Němec musí být odstraněn z hranic tohoto státu a že neustanete dříve, dokud se nenacpe poslední německé dítě do české školy - což dnes, bohužel, činí kulturní národ v Itálii. (Sen. Kroiher: Vždyť bychom na to byli slabí, pane profesore, to nemůžeme udělat, i kdybychom chtěli!)... pane kolego, že máte k tomu ještě šlechetnější pohnutky, doufám, že máte tolik národní snášenlivosti, abyste řekli, my můžeme žíti, i vy máte žíti. Stojíte-li na tomto stanovisku, pak se dá nalézti cesta k míru, cesta kulturní samosprávy každého národa. Pak zmlkne mnohý stesk sám sebou a 3 miliony Němců v tomto státě dojdou v tomto ohledu vždy více klidu. Jest nás - opakuji - 3 miliony. A nezamýšlíme odejíti z jeviště a vystěhovati se. Ztratili jsme při posledním sčítání lidu 1/2 milionu, avšak doufáme podle celého vývoje našeho státu, že bude tato národní ztráta naší poslední, a že na příště budeme moci počet svého obyvatelstva plně zachovati. A pokud jde o požadavek kulturní samosprávy, to stojíme, bohudíky, my všichni Němci, z leva napravo, v jediné semknuté řadě. Po té stránce musíte počítati s jednotným požadavkem německého národa, který trvá a zůstane a je podporován Maďary, Slováky, Rusíny, Poláky, krátce všemi menšinovými národy v tomto státě. A to jest, o tom jsem přesvědčen, vítězící mocí tohoto požadavku, před nímž se nebudete moci trvale uzavírati a jemuž se také na trvalo, neuzavřete, míníte-li to dobře s trváním tohoto státu.

Velectění pánové, řekl jsem již, že se my, Němci, stavíme oběma nohama na půdu tohoto státu, platíce daně, vykonávajíce vojenské úkony. A jelikož stojíme na půdě tohoto státu, přidržujeme naši mládež k tomu, aby se přizpůsobila skutečným poměrům a aby se podle toho učila česky. V německých kruzích stalo se nyní učení se češtině trumfem, opakem k minulosti, jež v té příčině těžce pochybila; její chybou musí nynější generace z valné části těžce trpěti. Snažíme-li se však, abychom po té stránce vyhověli nynějším poměrům, musíme žádati s vaší strany, abyste se přiblížili druhým našim požadavkům, aby se jmenování úředníků dálo co možno podle národnostního klíče. Snaží-li se naši úředníci, aby se stali co možná schopnými pro státní službu - musíme obcovací jazyk přijmouti, tak jako jsme ho žádali v Rakousku:- dbají-li naši státní úředníci pečlivě toho, aby byli po této stránce zdatnými, ať nejsou zbytečně týráni, ať se nezostřuje situace tím, že se žádají věci, jež jsou za nynějšího stavu nemožnými, tím, že se vyhánějí tak zdatní úředníci z úřadu a že se stát zatěžuje zbytečnými pensemi. To můžeme žádati a také to, aby jazykově kvalifikovaní úředníci postupovali až na nejvyšší místa. Při poslední rozpravě v rozpočtovém výboru musili jsme při každém jednotlivém ministerstvu opětně konstatovati, že není téměř ani jednoho vysokého úředníka v některém ministerstvu, a to jest stav neudržitelný. Jak pravím, platíme tomuto státu podle počtu našeho obyvatelstva, sloužíme mu podle své početnosti, můžeme tedy také žádati, aby se nám dostalo od státu podle našeho počtu, a abychom dostali své syny do jeho služeb. Žádáte loyalitu, dobrá, avšak, loyalitu za loyalitu! Provádějte politiku naprosté rovnoprávnosti a kulturní samosprávy!

Ještě několik slov o kulturním rozpočtu, po případě o dnešním vládním systému s hlediska křesťanské strany. S tohoto stanoviska musím si jménem vždy vzrůstajícího počtu obyvatelstva stěžovati, že směrodatné kruhy v tomto státě dosud ještě příliš málo dovedou oceniti význam náboženství, význam vnitřního duševního života. (Sen. Stark [německy]: Žádné jiné bolesti!) To jsou velké bolesti, pane kolego, poněvadž jde přece o mravní výchovu lidu, to jsou velice důležité věci, o kterých zde mluvím. Budí to pořád ještě dojem, že se směrodatné kruhy v tomto státě obávají náboženství jako čehosi škodlivého. A přece nelze popříti, že právě demokratický stát, čím více jest vybudován na širokých vrstvách lidu, bezpodmínečně předpokládá veliký cit odpovědnosti, velkou dbalost povinnosti u nejvyššího, jak u nejmenšího, nechce-li se dožíti nejtrpčích zklamání. Co však vidíme zde? Mariánské sloupy se již dnes nepovalují, to by šlo dnes pouze přes naše mrtvoly. Ale kde je ještě nějaký zákon, který chrání náboženství a vychází mu vstříc, to hledí se oklikami a pokoutně, co možná oklestiti a náboženský vliv co možná seslabiti. Děje se tak obzvláště i v oboru školství. Tu se odstraňují hodiny náboženství, tam se sesazují učitelé náboženství, slučují se školní třídy pro vyučování náboženství až na počet žactva, jaký nikde není dovolen, krátce krok za krokem činí se vše možné, aby oklikami pozbylo účinnosti, co jsme v malém školském zákoně pro náboženství, bohudík v zájmu katolického lidu ještě zachránili. To jest nepoctivé, avšak zároveň škodlivé pro stát, neboť stát nelze budovati z lidí, kteří nemají pevného vztahu k Bohu. (Sen. Hecker [německy]: Ale na klerikalismu také ne!) Klerikalism je něco docela jiného. Je podivno, že mnozí páni hned křičí, mluví-li se o náboženství. Co nám po zákonu přísluší. (Sen. Stark [německy]: To nechcete, ne jen náboženství, aby lidé zůstali hloupými!) Prosím, páni těsnopisci, zaznamenejte tento výkřik přesně, abychom mohli jej všichni čísti. Co nám podle zákona přísluší, to se musí i poctivě splnit. A církevní věci, které nejsou ještě zákonně uspořádány v tomto státě, musí právě rovněž poctivě ve vzájemné dohodě býti upraveny. Otázka svátků na příkl. jest obtížná, mám však za to, že není nerozřešitelnou, je-li snaha, aby se vyřešila v dohodě s církevním úřadem. Otázka spoluužívání kostelů naráží u katolického lidu na zcela nepřekonatelné překážky, myslím však, že by se rozřešila, kdyby se nově založená vyznání sama, byť i za podpory z prostředků veřejných, postarala o příslušné kostely. Lituji velkého odpadnutí, jaké v této zemi nastalo zejména československou církví, považuji je za velkou škodu pro český národ samotný, za jehož služebnici se tato církev vydává. Ale když již jednou tato církev existuje, tu nemohu jinak, než hájiti myšlenku politické rovnoprávnosti. Ponechejte nám, katolíkům, co máme a co jest právem naším majetkem, od té doby, co ho naši katoličtí předkové založili a vybavili, a ať ti, kdož šli svojí vlastní cestou, postarají se rovněž o své vlastní cesty! Pokud se však při tom používá státních prostředků, nejsem proti tomu, aby byly novému vyznání přiznány v téže míře, v jaké se dostává pomoci jiným vyznáním. I na tomto poli můžeme se shledati, aniž by se musilo komu díti bezpráví.