Ale i u jednotlivých podniků, kdyby se jejich výnosnost chtěl posuzovati srovnáním s podniky soukromými, vidíme, že u nich ve výdajích schází celá řada položek, které u soukromých podniků jsou součástkou kalkulace. Především zúročení a úmor investovaného kapitálu. V tom se v letošním rozpočtu činí jistá náprava, že alespoň z investicí v posledních třech letech u železnic, pošt, báňských lesů a statků, státní tiskárny, se jim započítávají k tíží úroky. To jsou však jen investice nejnovější, původně investovaný kapitál, za který budeme musiti ještě v reparacích platiti, zůstává nezúročen. Také se od těchto podniků nežádá zúročení provozovacího kapitálu, který jim dává stát zálohou, ony neplatí nájemné ze státních budov, jichž užívají, neplatí daně z velké části, zejména daň výdělkovou a daň z obratu neplatí celá řada těchto podniků, nejsou zatíženy pensemi a provisemi svého dřívějšího personálu, poněvadž ty se vykazují ve společné kapitole pensí a zaopatřovacích požitků. Na druhé straně u podniků, které vyrábějí pro stát, je stanovení jejich příjmů věcí velmi arbitrerní, poněvadž ceny jejích výrobků mohou býti regulovány tak, aby na účtu podniků vyšel podle potřeby určitý zisk. Je viděti, jak je potřebí, aby v tomto směru nebyl aspoň zaváděn monopol státních podniků, ale aby byla připuštěna soutěž, aby se srovnáváním cen mohla kontrolovati rentabilita státních podniků.
(Předsednictví se ujal místopředseda Kadlčák.)
Také dlužno otevřeně říci, že rozpočítávání příjmů právě u státních podniků podle povahy věcí je vlastně něčím docela nespolehlivým. Jejich charakter je docela jiný nežli charakter druhých správních podniků, kde jsou výdaje předem známy. Vidíme to na př. na kapitole státních lesů a statků, kde se vytrvale rozpočítávají příjmy velmi vysoké, kdežto ve skutečnosti nedosahují často ani poloviny rozpočteného obnosu. U státních podniků však vůbec nezáleží ani na tom rozpočtu příští potřeby a úhrady, záleží spíše na tom, aby skutečné výsledky obchodní mohly rychle býti zjištěny, aby mohly býti vodítkem pro další vedení podniku. A to je právě také jediným z účelů onoho zákona o státních podnicích, na kterém jsem se loni usnesli.
Ovšem pouhým oddělením rozpočtu a zavedením jiného účetnictví nebude tento problém větší výnosnosti podniků rozřešen. Naše požadavky jdou a musí jíti dále. Žádáme, aby těmto podnikům se dostalo hybné správy, která by se mohla rychle přizpůsobovati okolnostem a která by nepodléhala vlivům politickým. Žádáme, aby kompetence jednotlivých osob a kolegií byla upravena tak, aby rozhodoval ten, kdo je také odpověden. Bude nutno, aby volný smluvní poměr se zaměstnanci nastoupil místo tuhé úřední pragmatiky. Zájem podniku vyžaduje, aby postup úřednictva se dál podle zásluhy a výkonu a ne podle nějaké magistrátní automatiky. To jsou všecko věci, které jsme předpokládali, když jsme se usnášeli o loňském zákonu, a žádáme, aby vše to bylo uplatněno při jeho provádění. Je zajímavo, že obdobné snahy se vyskytují již od roku 1904 i ve francouzském parlamentu, a právě letos při votování rozpočtu francouzského se vtělily v první čin. Francouzské pošty, telegrafy a telefony byly přeměněny v takový samostatný státní podnik, a zřízení, které jim bylo dáno, je pro nás jistě poučné a v nejednom kuse hodno nápodobení. Při těch podnicích, zejména mimo reservní fondy určené k vyrovnávání zisků, ztrát v jednotlivých letech a mimo amortisační fond, který má býti tak jako prvý střádán ze zisků a jest určen k obnovení opotřebovaných zařízení, zřizuje se u nich ještě třetí, oběžný fond, který dotuje stát obnosem 100 milionů franků v materiálu, který je dnes v rukou poštovní správy, a dalšími 100 miliony franků v hotovosti. Pošta může úplně volně disponovat tímto oběžním fondem, nemusí, jako u nás, říditi nákupy tak, aby vyčerpala v určitém termínu, co jí dal rozpočet k disposici, nýbrž může ve vhodné chvíli nakupovat do zásoby a je pouze povinna, co z tohoto fondu spotřebuje, doplnit z běžných výtěžků. Co se týká větších vlastních investic, ty mohou ovšem se i tam provádět jen v rámci státního investičního rozpočtu. Je nápadno, že ve Francii právě s poštami bylo začato, kdežto u nás, kde se celá řada státních podniků má osamostatniti, naše pošty se tomu stále brání a domáhají se, aby byly vyňaty. Mám za to, že francouzský příklad přesvědčuje o tom, že opak je účelný, že pošty se k této přeměně hodí nejlépe.
Jsem tu v rozporu s panem kolegou Pánkem, který se té věci ve své řečí dotkl. Mám za to, že je na omylu, že není v právu. Jsem také přesvědčen, že účel a cíl provozování pošt a telegrafů není výdělečný, resp. že výdělečný cíl musí zde býti modifikován podle potřeb státu a podle potřeb obyvatelstva. To je pravda. Avšak musíme rozeznávat mezi cílem a metodami, i když tento cíl nemůže být činností výdělečnou, nýbrž musí býti modifikován, přece metody, podle kterých je podnik spravován, mohou býti čisté obchodní, jaké se osvědčily ve vedení soukromých podniků.
Předpokládám také, že státní pozemkový úřad, který také v letošním rozpočtu byl v jistém způsobu osamostatněn, tím, že bylo proň zavedeno fondové hospodaření, bude spravován podle zásad, které budou určeny pro správu samostatných státních podniků.
Nastoupili jsme cestu odbourávání výdajů a příjmů státních, a musíme v ní pokračovat houževnatě a vytrvale, má-li být opravdu povznesena naše výrobnost, má-li být zabezpečena a zachována trvale rovnováha v našem rozpočtu a máme-li udržet stabilitu naší měny. Při tomto snižování obou stránek našeho rozpočtu bude zajisté vůdčím principem zachovat i zde kvantitní shodu mezi příjmy a vydáními. Bude nutno brániti se požadavkům nedočkavého poplatnictva, které velmi snadno zapomíná, co mu již bylo na slevách daní poskytnuto. Již dnes je toho celá řada, ale o tom nikdo již nemluví a stále se volá po slevách dalších. Postavení vlády a zejména ministra financí v tomto boji bude neméně obtížné, nežli bylo v době, kdy běželo o to za každou cenu státní příjmy zvýšiti. Naše strana bude v této snaze vládu podporovat že všech sil.
Nechci se pouštět do polemik. Panu kolegovi Reyzlovi bych však přec odpověděl několik slov na jeho vývody. Pan kolega Reyzl líčil věci tak, jako by to dílo, které je spojeno se jménem dr Rašína, bylo na zhoubu našeho státu, jakoby bylo hubilo naše hospodářství a teprve úpadek Německa jakoby zázrakem prý nás vytrhl z tohoto neštěstí. Věci jsou ovšem jiné. Úpadek Německa nebyl žádným zázrakem, byl prostě důsledkem politiky finanční, kterou Německo provozovalo a která se právě tak podstatně lišila od politiky naší.
O ceně politiky musíme souditi podle výsledků. Podle dnešních výsledků jistě lze již utvořiti si výsledek definitivní. A pan kolega Reyzl, srovná-li poměry svých spolunárodovců zde a v Německu, jistě přijde k témuž úsudku, že naše politika byla zdravá a na konec úspěšná, kdežto politika německá že přivedla stát na pokraj záhuby.
Ještě bych se chtěl zmíniti o jedné věci, pokud běží o formální stránku rozpočtu. Mám z rozpočtu dojem, že není v ministerstvech dosti jednotného názoru o tom, co se má zařaditi do investičního rozpočtu a co se může zařaditi do rozpočtu pravidelného. Také i v tom jsou různosti v jedno-tlivých kapitolách, co se zařazuje mezi vydání řádná a co mezi vydání mimořádná. A konečně i v detailech, např. při zařadění některých osobních požitků, jsou také značné různosti mezi jednotlivými kapitolami. Projevuji přání, aby v příštím rozpočtu byly tyto věci co možná sjednoceny.
Jménem své strany prohlašuji, že budeme hlasovati pro rozpočet. (Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Ke slovu je přihlášen pan sen. dr. Wiechowski. Uděluji mu slovo.
Sen. dr. Wiechovyski (německy): Slavný senáte! Pan rozpočtový zpravodaj usnadnil si neobyčejně polemiku s oposicí, to jest, on neuvedl proti oposici a proti stížnostem, které pravděpodobně přednesla v rozpočtovém výboru, vůbec žádných věcných důvodů, nýbrž je odmítl. Pravil, že oposice, která se zde provádí, není věcnou, nýbrž zásadní, neguje prý stát a nemusí se prý tudíž s ní obírati. To je tak pravý výraz pro osud oposice, jaký má vůbec v tomto státě. Přejde se přes ní prostě, aniž by byla uznána za hodnu jediného protidůvodu, k dennímu pořadu. Lituji, že to musím konstatovati. Neboť v dřívějších zprávách o rozpočtu našel pan sen. dr. Horáček přece na konci, když se vypořádal s oposicí, smířlivá slova, mluvil o Švýcarsku, jež má se státi konečně i v našem státě skutečností. Letos se již tak nestálo. Nevím, je-li to zlým znamením. Na každý způsob musím však konstatovati, že odůvodnění, jakým se odmítá polemika v oposici, že prý není věcnou, je vlastně přetvářkou. Neboť ví se to lépe. Ví se docela dobře, že obzvláště naše strana koná ve výborech skutečně věcnou práci a mnohé z toho, co ve výborech přednese jako kritiku, uznává se také od zástupců většiny za oprávněné. To však nemůže proraziti v předlohách zákona, poněvadž musíme spolknouti to, co již převzala poslanecká sněmovna, a to jest právě věčným steskem senátu a nikoliv pouze oposice. Za takových okolností jest samozřejmě práce oposice nanejvýš smutnou, poněvadž je neplodnou. Můžeme, se pokusiti jen o jedno, že ukážeme loyálním živlům většiny, poměry tak, jakými jsou, a že jsou jinými, nežli je většina fakticky vidí. Bylo již často poukázáno na to, že zde máme pouze zdánlivou demokracii a nikoliv demokracii skutečnou. Není to vlastně ani pseudodemokracie, nýbrž vlastně pouze oligarchie, a přihlédneme-li blíže, tu máme, řekl bych, státní systém byrokracie. Vládnoucí systém u nás jest vskutku byrokratický. Jeví se v zákonodárství a jeho stopy lze opět nalézti i v letošním rozpočtu. V zákonodárství projevuje se sklon k byrokracii v tom, že se tvoří vlastně pouze zmocňovací zákony. Stále a stále uplatňuje se při zákonech snaha, aby se ponechalo vše výkonným orgánům administrativy, aby se podstatný výklad zákonů zůstavil uvážení úředníků. Netvoří se žádný přesný zákon. Nikdo se v té příčině nenamáhá, nýbrž řekne se: V pochybných případech rozhoduje úřad. A tato snaha, aby se tvořily takové zmocňovací zákony, uplatňuje se i zde ve finančním zákonu, resp. v rozpočtu. Zákon je co možná nejméně detailován. Vzpomeneme-li na první rozpočet, byly knížky mnohem tlustší, bylo přesně ustanoveno, jak se má jednotlivých částek užíti. Dnes se v jednotlivých kapitolách uvádí částka a naložiti s ní zůstavuje se opětně uvážení byrokrata, náhledu úředníka. Dovolím si pak uvésti vám několik příkladů tohoto byrokratického systému, který u nás panuje. Tak se mi zdá, že se stává stát, abych se po lékařsku vyjádřil, maligna tumor, příživníkem, a lidstvo, jež by mělo býti přece hlavní věcí, stává se takřka živnou půdou pro tento nádor, který se stává vždy hypertrofičtějším a roste, až vyssaje sílu lidu.
Letošní rozpočet stojí ve znamení úspory. 17 miliard pro rok 1924 proti 19 1/2 miliardě v roce 1923, tudíž značná úspora 2 1/2 miliardy. Jest správné, že na této úspoře berou více méně podíl všecky resorty, a rovněž i resort, který jsme dosud vždy považovali a který i dnes jest ještě takový, že pohlcuje větší část státních příjmů, totiž ministerstvo národní obrany; i tento odbor, což třeba uznati, jest značně snížen, byť i poměry nebyly tak příznivými, jak se zdá, to jest, nestala se skutečná úspora 500 milionu na vojenská vydání, jak vykazuje rozpočet, jak náš straník Link vyložil, poněvadž mnohé, čeho má býti použito k vojenským účelům, umístěno jest v jiných kapitolách. Přes to jest však uznati, a já to s tohoto místa jako řečník oposice také loyálně doznávám, že byla vojenská břemena značně zmenšena. Nemohu však nalézti, že by to bylo znamením, že by se byla změnila vojenská orientace našeho státu. Dosud smýšlí jako dříve naše celé veřejné mínění militaristicky. Nelze to také jinak vysvětliti, zaměstnává-li se veřejné mínění trvale vojenskými věcmi. Pročítáme-li zprávy o cestě našeho pana presidenta, tu zaujímají větší část těchto zpráv líčení vojenských parád, předvádění nových vražedných nástrojů, manévrů atd. A není to snad výrazem vojenské orientace, bylo-li možno, že bylo zde v Praze zakázáno předvádění mírového filmu se směšným odůvodněním, že duše zesnulých, které se zjevují v posledním aktu takřka jako nějaká apotheosa, nejsou oděny? Jak licoměrnou a neodůvodněnou je tato námitka, vysvítá zřejmě z toho, že povolen byl film >Neronova noc lásky<, který se zde ohlašuje ohromnými plakáty v ulicích, a v němž lze spatřiti nejméně 50, ne-li více ženských aktů. Avšak tato vojenská orientace přešlá nám tak do masa a krve chtěl jsem říci nikoliv nám, nýbrž samozřejmě veřejnému mínění - že se ve vší vážnosti považuje armáda za pacifistické zařízení a že česká ženská liga míru a svobody činila francouzským ženám, které vydaly v poslední době provolání pacifistického rázu, výtku, že prý nejsou pacifistkami, poněvadž jsou antimilitaristkami. Slyšeli jsme to dokonce i zde se směrodatného místa, slyšeli jsme, že prý je generál Foch největším pacifistou atd. Tyto zdánlivé vtipy stávají se zde konec konců vážnou opravdivostí.
Nemám však promluviti o vojenském rozpočtu, zmínil jsem se o tom pouze proto, poněvadž, ačkoliv uznávám, že v něm provedeny byly úspory, musím litovati, že z úspor nebylo vyňato ministerstvo vyučování. (Sen. dr Heller [německy]: Kde je pan ministr vyučování? Sen. Zavoral: On je nemocen!) Těch 19 milionů, jež byly vzaty rozpočtu vyučování, mohlo se docela dobře také ještě ušetřiti na vojenském rozpočtu, a to tím více, poněvadž, jak potom ihned uslyšíte, rozpočet vyučování trpí takovým nedostatkem, že my, dobře konsolidovaný československý stát, největší, nejlépe založený, nejbohatší ve střední Evropě, musíme ještě dnes žebrati na Američanech pro naše vyučovací účely. Máme (Výkřiky sen. dr Mareše.) hned k tomu přijdu, magnificence - hořké stesky na nedostatečnou péči, jaké se dostává německému školství a obzvláště německému vysokému školství, a spořilo-li se na rozpočtu vyučování, tu spořilo se především a nejvíce na německém školství. Nechci se zabývati srovnáním, co bylo jednotlivým národům povoleno v rozpočtu vyučování. Jako již tolikrát s tohoto místa, zdůrazňuji také dnes: Nezávidíme nikomu to, co chce vynaložiti na své kulturní účely, čeho potřebuje. Klademe pouze požadavek, že se nám musí dostati rovněž toho, čeho potřebujeme. Nezbude však nic jiného, než abychom několika slovy a několika čísly následovali vás i na této cestě, poněvadž se zhusta tvrdilo, zejména i v poslanecké sněmovně, že Němci dostávají na vyučování více, nežli by jim podle počtu jejich obyvatelstva příslušelo. Dovolím si tedy uvésti několik takových srovná-vacích číslic. Nehledě k tomu, že nemáme dosud celou řadu vysokých škol, nehledě k tomu, že dnes není Němcům možno navštěvovati horní akademii, že schází zvěrolékařská vysoká škola, že schází vysoká škola obchodní, jsou zařízení nynějších vysokých škol naprosto nedostatečná a v letošním rozpočtu nenalézáme ničeho, co by mohlo tomuto nedostatku odpomoci. Uvažte, že za stavu, kdy Rockefellerova nadace dává ještě pořád peníze na vybudování, pořizování nástrojů atd., kdy tedy ještě stále dostáváme z ciziny peníze neb je vyprošujeme, současně se škrtá 19 milionů korun. To je přec nemožné! Považte jen, jakým dojmem to musí působiti v cizině. Přitom jsou mnohdy částky, jež se přidělují jednotlivým fakultám přímo směšny. Tak obdržela německá lékařská fakulta v Praze z Rockefellerova nadání přemilostivě 200 dolarů, abychom si mohli poříditi knihy, jež nechce poříditi československý stát. (Sen. dr Mareš: Ono je to jinak!) Ne, to je naprosto jisté, není tomu jinak, nýbrž tak, jak pravím, lékařská fakulta dostala 200 dolarů na knihy. Proč? Poněvadž se musí ušetřiti 19 milionů korun. Desetina, setina toho, co se jinde vyhodí, bylo by stačilo, abychom byli plně uspokojeni.
Především nutno poukázati na to, že řádné dotace na jednotlivé ústavy naprosto nedostačují. Zavedla se provisoria a vypomohlo se t. zv. mimořádnými dotacemi. Tyto mimořádné dotace nebyly plně zařazeny pro rok. 1924, podle zkušeností z posledních let, obzvláště po zkušenostech z roku 1923, nýbrž pouze jedna třetina. Je naprosto nemožno vystačiti s touto minimální částkou pro rok 1924, když víme, že všecko zůstalo tak neobyčejně drahým, mnohé se dokonce ještě zdražilo. Připomínám, co stojí pokusná zvířata, co stojí jejich vydržování, co stojí vydržování knihovny, a co nás obzvláště musí pobouřiti, co musíme vydati v lékařských ústavech za alkohol, (Výkřiky: Spiritus!), anebo spiritus, chcete-li. (Sen. dr Mareš: Dostanete nezdaněný alkohol, jen si požádejte o to!) Prosím, ano, řeklo se mi, že se dá, zakročím-li, ústavům tolik, že se budou moci takřka v alkoholu utopiti. Avšak považte, že musíme alkohol samozřejmě platiti a to velmi draze. Dostaneme ovšem nezdaněný alkohol, jsme však povinni udati přesně upotřebení každého jednotlivého litru, a jsou-li tu nějaké nezaplacené účty, tu platí úřady v prvé řadě účty lihové ústředny. Ty se musí zaplatiti, kdežto jiní dodavatelé musí čekati. (Sen. dr Mareš: To platí pro nás všechny!) Ano, prosím, mluvím tedy i za vás, mluvím za všechny ústavy, trpící nedostatkem. Ale když jsme slyšeli, že z lihového fondu prostě zmizelo 10 milionů, že byly rozhozeny, a když pak musíme viděti, že musíme šetřiti takřka každou kapkou alkoholu a že se nám tu činí potíže, co by bylo na tom, kdyby několika vědeckým ústavům dal se alkohol zdarma? Co by záleželo na tom, když je přece takový přebytek, že se každého roku 10 milionů - nu, řekněme vyhodí za nic. (Sen. dr Němec: To je staré zařízení za Rakouska, s tím alkoholem!)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím, neračte řečníka vyrušovati.
Sen dr Wiechowski (pokračuje): Vždyť je to ve vaší moci, abyste napravili tyto případy z dřívějška. Uvažte pouze toto: Pro naše demonstrátory a operační chovance na jediné německé universitě, kterou máme - mluvím zase o lékařské fakultě - zařazena je pro příští rok částka 54.000 korun, kdy německá universita v Praze sebere na kolejném téměř půl milionu; kdežto universita v Bratislavě sebere pouze 146.000 korun kolejného, určeno je tam 75.000 korun na stipendia pro demonstrátory a operační chovance. I Brno je po té stránce velmi zajímavé. Na brněnské universitě určeno je 100.000 Kč pro stipendia, kde vybere se na kolejném 200.000 Kč, tedy pouze polovina částky na německé universitě v Praze. Řekl jsem dříve, že nechci srovnávati, ale jelikož se nám s druhé strany předhazuje, že máme více nežli nám přináleží, usuďte nyní zde z řečeného, co je pravda. A co platí o demonstrátorech a operačních chovancích, platí obzvláště o vědeckém dorostu. Dnes je naprosto vyloučeno, aby se dostalo schopnému mladému medikovi podpory, neboť úřady, školní správa, nemají proň žádných peněz. Svého času, když byl kolega Šusta ministrem vyučování, a když se jednalo o to, aby externí lékaři, kteří skutečně konají službu, byli honorováni, poukázal jsem na to, že by bylo nutno, aby se také v teoretických ústavech podporovaly mladé snaživé síly a aby se jim dala čáka na podobné podpory, jako lékařům externím. Požadavek tento byl uznán za naprosto oprávněný a pan ministr Šusta řekl: Prosím, zažádejte jen, na každý případ, je-li induviduelně odůvodněn, vezme se opravdový zřetel. Učinil jsem tak; mám v ústavě velmi talentovaného mladého muže, mladého lékaře, který je docela bez prostředků a nemůže se věnovati teoretické dráze, nedostane-li se mu asistentského místa, které však není uvolněno, neb nějakého platu. Ministerstvo vyučování jednoduše žádost zamítlo, že prý není peněz na takové účely. Došlo to tak daleko, že příslušníci mého ústavu, sami bídně placení asistenti a demonstrátoři, z vlastních prostředků umožnili mladému muži, aby se dále věnoval vědě. Příklad, který patří do téže kapitoly jako Rockefellerova nadace. Co by měla učiniti státní správa, to ponechává, aby vykonali jiní. Místo, aby se rozpočet vyučování zvýšil, provádějí se škrty, a na druhé straně berou se peníze z Ameriky aneb od naprosto nemajetných.
Samozřejmě musíme také konstatovati, že se děje příliš málo pro studenty. Instituce stipendií, to přec víte, dostala se do naprostého nepořádku, jednak tím, že věnované částky nemají dnes žádné kupní síly, jednak tím, že většina stipendií zatížena je válečnou půjčkou. Avšak správa vyučovací nevěnovala této důležité věci žádné pozornosti. Částky, jež zařaděny jsou na péči o studentstvo, jsou přímo směšny. I tu musí se provésti soukromou dobročinností, co by měl činiti stát.
Zvláštním bodem jsou investice, jež mají sloužiti potřebám německých vysokých škol. Tu je potřebí poukázati opět na to, že se nám neobyčejně přitěžuje zmáhajícím se byrokratismem. Již loni pamatováno bylo v rozpočtu investic na celou řadu stavebních adaptací, tak na nástavbu druhého patra na anatomickém ústavě, na patologicko-anatomický ústav, na dermatologickou kliniku, na botanickou zahradu atd. Naprosto stejné částky objevují se letos opět v rozpočtu investic. Z peněz na rok 1923 povolených nebyl vydán ani haléř. Co se s těmito penězi stalo, neví se ovšem. Na každý způsob bylo jich cestou virementů použito k jiným účelům. A proč se tak dělo? Vůči cizině dělá to skvělý dojem. Můžete poukázati na to: Němci stěžují si neprávem, podívejte se, co bylo loni a letos zařazeno na investice. Neviděli jsme však dosud ani jediné cihly, která by byla bývala nastavena na naše budovy. To zavinuje byrokratismus. Usnesení o finančním zákonu se stane, měli bychom se domnívati, že se nyní také provede. O, nikoliv, napřed je potřebí technických příprav, na nichž má účast ministerstvo veřejných prací a politická zemská správa, musí se poříditi stavební plány, to se však neděje. Následkem toho se peníz, který nám byl povolen, vůbec nevydá. Tomu bylo tak loni; a letos bude tomu zrovna tak, a proto je to licoměrnost, je to falešné a nepravdivé, když stojí takové položky v rozpočtu, jichž se nikdy k jejich účelům nepoužije.
Leč to neplatí pouze o státních investicích. Přehmaty byrokracie jdou ještě dále. Když ministerstvo v rámci rozpočtu povolilo na př. platy, oddaluje jejich výplaty zemská politická správa až do nekonečna. Mnohdy vede to k takovým příhodám, že dodavatel zastaví mezi tím dodávku, poněvadž nepřijde nikdy k penězům. A při tom používá zemská politická správa tak malicherných prostředků, aby docílila ještě dalších úspor. V srpnu vystaven byl účet v markách. Předloží se zemské politické správě, zapraví se však teprve v březnu příštího roku po 3/4 roku a to za denní kurs marky, takže to, co dostali dodavatelé za své knihy, nehradí ani porto. Vytkne-li se úřadu, že to není solidní a že to musí zostuditi stát, jsou-li takovým způsobem poškozování ubozí valutově slabí dodavatelé, řekne se: ach, nejsme zde k tomu, abychom podporovali německý průmysl. Takových odpovědí se mi dostalo. (Sen. dr Mareš: Ale neoficielních! ) Vždyť také neříkám, že oficielně. Pravil jsem výslovně: Nemáme v té příčině proti ministerstvu žádné stížnosti, chtěl jsem jen ukázati, kam vede byrokratismus, a kam to vede, dělají-li se zákony vždy pouze jako rámcové zákony, jako zákony zmocňovací a neuvádějí-li se i v rozpočtu položky detailně. Jinak by nebylo cos takového možno.
Jde to však mnohem dále. Jako vždy, tak je i zde byrokratismus hlavním škůdcem malých lidí. Ti, kdož se nemohou brániti, jsou úředníky nejvíce utlačováni. Příkladem toho jest postup zemské politické správy proti myčkám na universitách, snad i na středních školách v posledním roce. Aby se těmto ženám nedostalo nároku na definitivní státní místo, což by zatížilo stát, nařídilo se, aby byly alespoň na jeden měsíc propuštěny, poněvadž nárok může se činiti pouze při nepřetržité době služební.
Ale prosím, provedlo se ještě něco jiného. Až do léta letošního roku vyplácel se plat myčkám jako státním úředníkům předem. Nyní byly propuštěny, odkázány na denní mzdu a denní mzda vyplacena pozadu. To vydalo již ztrátu dvou měsíců, jeden měsíc byly propuštěny, pak se jim vyplatilo pozadu. Nedosti však na tom, denní mzda nebyla jim ani vyplacena na konci měsíce, nýbrž zemská politická správa to dokázala, že protáhla výplatu 2 až 3 měsíce, aniž by se lidem dostalo denní mzdy. (Výkřiky.) Když však konečně v říjnu neb v listopadu dostaly, co si zasloužily, strhlo se jim ještě 6 Kč za kolky. To je přímo neuvěřitelné. Leč nejen to, podřízený úřad dopustil se ještě zcela jiných věcí. Chybou účetního oddělení, nevím, jak se to stalo, byly prý četným osobám vyplaceny větší částky, nežli jim vlastně příslušely. Nebyly to žádné obzvláště veliké částky, 50 až 100 Kč. Tak to šlo po několik měsíců; jelikož se nikdy neví, kolik vlastně komu náleží, nevědělo se také, že se přijalo více. Pojednou přišlo účetní oddělení na chybu a strhlo celý přeplatek najednou z platu. Tím způsobem se na př. přihodilo, že jedna myčka v anatomickém ústavu nedostala po tři měsíce vůbec ani jediného haléře mzdy, místo, aby se musilo říci, že, udělá-li úřad chybu, má stát hraditi i škodu a nikoliv zaměstnanec. Cos takového nemohlo by se jinde přihoditi. U nás, samozřejmě, v našem demokratickém státě, v němž bychom měli míti smysl pro malé lidi, utiskují se právě nejchudší z chudých, poněvadž nemají nikoho, kdo by se jich ujal, jelikož nejsou v žádné organisaci. (Místopředseda dr Soukup ujímá se předsednictví.) Také nic nepomůže, že to zde uvádím, nikdo nebude toho dbáti. Ale jako opak chci vám říci příklad, oč se správa stará. Opět příklad byrokratismu, který je přímo do nebe volající. V roce 1833 vydán byl dekret dvorní studijní komise, v němž se praví, že všichni asistenti v okamžiku, když se ožení, mají býti hned propuštěni. V roce 1861 bylo co nejmilostivěji dovoleno, že ve zvláštních výjimečných případech, za okolností hodných zcela zvláštního zřetele, může býti dotyčný ponechán na svém místě, jak se to tak krásně praví: >s prominutím oženění<. Tento zákon, či toto nařízení, nebo tento dekret vykládán byl ve starém Rakousku samozřejmě nejliberálnějším způsobem, to jest, byla to pouhá formalita a zůstala jí vždy. Prostě se oznámilo, že se kdo oženil a žádal, aby byl ponechán s prominutím oženění na svém místě, jak se praví v dekretu dvorní studijní komise. Čeho se nám však dostane dnes za jednoho krásného dne u příležitosti sňatku jednoho z mých asistentů, který splnil dodatečně tuto formalitu? Obrovský akt z ministerstva. Poukazuje se na to, že se to napříště nikde nedovolí a že každý asistent bude bezohledně propuštěn, ožení-li se, a pouze v docela zvláštních, výjimečných případech, za obzvláště ohledů hodných okolností bude pro ministerstvo tak milostivo, že asistentům dovolí se oženiti. O to se úřad stará, to je proň důležité. Zajdou-li však ubohé myčky hladem, můžeme-li zaplatiti své účty za knihy, dostaneme-li líh, o to se nestará.